0
Farní sbor ČCE v Praze 8 - Kobylisích
Kostel U Jákobova žebříku
U Školské zahrady 1, 182 00 Praha 8 - Kobylisy
telefon: 737 272 252
e-mail: kosteljakob@volny.cz
 
Aktuálně od Jákobova žebříku
Informace o aktuálním sborovém životě.
29. října (čtvrtek)
18:30 biblická hodina přes Skype (skupina „Kobyliská biblická“)
30. října (pátek)
14:30 konfirmační cvičení přes Zoom
1. listopadu (neděle)
9:30 bohoslužba v češtině v kostele U Jákobova žebříku a na internetu (káže bratr farář Ondřej Kolář)
QR kód
Pro snazší zadání sbírky je možné využít tento QR kód:
zpět ...
Sdílená pobožnost (10. dubna 2020)
Videozáznam z pobožnosti na Velký pátek 10. dubna 2020

Milí přátelé, sestry a bratři,
jsme sice nyní od sebe fyzicky odděleni, ale pokoušíme se s vámi spojit prostřednictvím sdílených bohoslužeb (či spíše kratší pobožnosti) formou videozáznamu. Omluvte prosím technickou nedokonalost.



Současně pobožnost naleznete i na na Facebooku, kde byla bohoslužba vysílána přímým přenosem.

Věřím, že možnost sdílení pro vás bude schůdná a umožní vám zprostředkovaným způsobem účast na nedělní bohoslužbě.

Přeji vám všem požehnanou neděli.
Ondřej Kolář, farář

Kázání
Biblický text (Izajáš 50; 5 – 7)
(5) Panovník Hospodin mi otevřel uši a já nevzdoruji ani neuhýbám nazpět.
(6) Nastavuji záda těm, kteří mě bijí, a své líce těm, kdo rvou mé vousy , neukrývám svou tvář před potupami a popliváním.
(7) Panovník Hospodin je moje pomoc, proto nemohu být potupen, proto tvář svou nastavuji, jako kdyby byla z křemene, a vím, že nebudu zahanben.


(Matouš 27; 27 – 30)
(27) Vladařovi vojáci dovedli Ježíše do místodržitelství a svolali na něj celou setninu.
(28) Svlékli ho a oblékli mu nachový plášť,
(29) upletli korunu z trní a posadili mu ji na hlavu, do pravé ruky mu dali hůl, klekali před ním a posmívali se mu: „Buď zdráv, židovský králi!“
(30) Plivali na něj, brali tu hůl a bili ho po hlavě.


Sestry a bratři, jedna z nejznámějších pašijových písní se jmenuje Ó hlavo, plná trýzně. Ten název mi dlouho nebyl úplně jasný: proč se její autor zaměřil právě na Ježíšovu hlavu? Copak Ježíš na kříži netrpěl celý?

V podobě, jak ji zpíváme dnes, pochází píseň sice až z barokní doby, napsal ji německý evangelický teolog a básník Paul Gerhardt. Její kořeny jsou však hlubší, sahají až do středověku. Tehdejší její podoba skutečně popisovala utrpení celého Krista, každá sloka byla věnována jiné části jeho těla. V pozdějších úpravách ale byla zdůrazněna právě hlava - a to jistě není náhoda.

Když evangelia líčí Ježíšovu křížovou cestu, nápadně se pozastavují právě u jeho hlavy. Vojáci Ježíši plivali do obličeje, bili ho po hlavě a někteří ho tloukli do tváře. Na ztýranou hlavu navíc ještě nasadili trnovou korunu. Tím bylo jeho ponížení a zesměšnění dovršeno: přestože jej mnozí pokládali za nového židovského krále, skončil jako bídný zločinec.

Je zajímavé, že vnějšího vzhledu si všímají také pozoruhodné oddíly z Izajášova proroctví, které se označují jako písně o Hospodinově služebníkovi. Dodnes se vykladači neshodnou, koho měl prorok na mysli, ale křesťané v této postavě viděli předpověď trpícího mesiáše. „Nastavuji záda těm, kteří mě bijí, a své líce těm, kdo rvou mé vousy“, říká o sobě tajemný Izajášův trpitel, „neukrývám svou tvář před potupami a popliváním.“ A o pár kapitol dál se o téže postavě říká: „neměl vzhled ani důstojnost. Viděli jsme ho, ale byl tak nevzhledný, že jsme po něm nedychtili.“

Pohled na zohaveného Ježíše visícího na kříži musel být skutečně hrůzostrašný. Ostatně, to byl jeden z cílů tohoto krutého způsobu popravy – aby vyvolal děs a působil dostatečně odstrašujícím dojmem na ostatní. Ježíšova tvář zalitá krví. Jak můžeme o téže tváři vyznat, že je tváří Boží? Vždyť taková tvář spíš odpuzuje. Přímo nutí, abychom se od ní s odporem odvrátili, protože dlouhodobý pohled na ni je nesnesitelný. Takto si Boží tvář nepředstavujeme. Rádi bychom viděli Boha krásného, vznešeného a slavného.

Celý Starý zákon se shoduje na tom, že pohled do Boží tváře je pro člověka nesnesitelný. Avšak ne proto, že by snad Boží tvář byla ošklivá či děsivá. Pohledět do Boží tváře znamená dostat se do Boží bezprostřední blízkosti – ale to pro člověka není možné. Nikdo z nás nemůže před Bohem obstát. Boží svatost a naše ubohost nejdou dohromady, je to, jako bychom se chtěli dotknout Slunce. Už jen pohled na ně z obrovské vzdálenosti je nám nepříjemný – co teprve kdybychom se přiblížili. Když se Mojžíš na poušti setkal s Hospodinem v hořícím keři, zakryl si raději svou tvář.

Současně však naše bytí i bytí celého stvoření přímo závisí na tom, zda je k nám Boží tvář obrácena. Když se Bůh od nás odvrací, znamená to pro nás smrt – právě tak, jako Boží těsná blízkost. Boží tvář je symbolem jeho přízně a milosti. To je nám srozumitelné, vždyť i my říkáme, když se na někoho hněváme, že se na něj nedokážeme ani podívat. My na Boha sice pohlédnout neumíme, ale Boží pohled na nás není pro nás zničující, ale naopak oživující a žehnající. V světle nepřístupném sedíš, přec však v lásce na vše hledíš, zpíváme v jedné písni. Zde je vyjádřeno obojí: Boží vzdálenost, nepřístupnost, svatost - ale současně laskavý pohled, naplňující dobrotou celý svět.

Co se stalo s Boží tváří v Ježíši Kristu? Děje se něco nevídaného. Boží tvář se k nám přibližuje. Na dohled, přímo na dosah. Boží tvář se vtěluje do tváře lidské. Ale ne proto, aby nás svým pohledem spálila na uhel jako bídné hříšníky. Bůh nám skrze Ježíše ukazuje svou pravou tvář. Je to tvář milosrdenství. Sklání se k nám tak, jak se přibližuje otec či matka ke svému dítěti.

A tak už nemusíme úzkostně přemítat nad tím, jaký je Bůh. Nemusíme se mučit myšlenkami, zda náhodou nemá dvě tváře, dobrou a zlou, které střídá podle potřeby. Bůh není jako některá pohanská božstva, která v sobě skrývají oba póly, život i smrt. A nemusíme být ani v nejistotě ohledně toho, zda je Boží přízeň pevná a trvalá, anebo nestálá a náladová. Skrze Ježíšův příběh jsme poznali, že Boží tvář je jen jedna. Ta tvář, která se přibližuje nemocným, nešťastným a provinilým, aby je postavila opět na nohy a vrátila jim budoucnost. Už nemusíme pochybovat. I když Boha tváří v tvář nevidíme, jsme ujištěni, že Ježíš je obrazem Boha neviditelného, obrazem pravým a nezkresleným. Obrazem Boží lásky.

To ale není vše, co z Ježíšovy tváře smíme vyčíst. Bůh má jen jednu tvář, tu Ježíšovu. Ale tato tvář se nám neukázala jen v kráse a ušlechtilosti. Na kříži se zjevila také zkřivená bolestí, se stopami mnohých ran. Na kříži poznáváme Boží hlavu plnou trýzně.

Jak k tomu došlo? Co se s ní stalo? Tato tvář na sebe nechala dobrovolně dopadat lidskou zlobu. Nebyla zakryta žádným ochranným štítem. Místo, aby nás Bůh pohltil svatým plamenem, nechal se urážet a trýznit. To je osud Boží tváře mezi lidmi. Její blízkost v nás probudila radost a naději. Zároveň nás ale její blízkost zděsila, protože jsme na ní rozpoznali naše vlastní údery, které jsme jí uštědřili. V tvých ranách se, hříšný, najít smím, zpíváme. Evangeličtí skladatelé dokázali mistrně vystihnout tento rozměr Boží tváře. Vždyť to, co nás na Ježíšově hlavě nejvíc děsí, není jen samotné utrpení, které se v ní odráží. Nejhorší je, že jsme to my sami, kdo ji tak zohyzdili. Ne tamti anonymní vojáci, od nichž se můžeme snadno distancovat. Denně Boha zraňujeme tím, jak proměňujeme jeho dobrý svět v místo neštěstí.

Sestry a bratři, mnozí křesťané i nekřesťané se dnes ptají: kde je v tom všem, co prožíváme, Bůh? Zdá se nám, že se Bůh skrývá. Že svoje stvoření ponechal napospas ničivým silám. Přes to množství utrpení ve světě Boha nevidíme. A tak není divu, že mnozí řeknou: Bůh není. V záplavě násilí, válek a nemocí ho prostě nenašli.

Na tento lidský výkřik směrem nahoru, ať už tam nahoře tuší Boha anebo ne, dává odpověď Velký Pátek. Je to podle mého soudu jediná odpověď na utrpení světa, která není ani laciná a zlehčující, ani abstraktní a vyumělkovaná. Není výsměchem trpícím lidem. Boží tvář ve světě nevidíme, anebo ji alespoň ne vždy umíme rozpoznat, protože vypadá tak, jak bychom to od ní nečekali: je poplivaná, znetvořená a zesinalá bolestí. Bůh se skrývá ne proto, že od nás svou tvář odvrátil a raději se stáhl do bezpečného nebeského úkrytu. Je skrytý v utrpení, které na sobě nese. Je skrytý ve smrti, kterou na sebe vzal. Ó hlavo, ozdobená ctí, slávou z výsosti, jak velká stihla změna tě lidskou hříšností. Ano, tak velká proměna stihla Boží tvář zjevenou v Ježíši, že už v ní neumíme odhalit dobrotu, po které tolik toužíme, ale jen bolest. Bolavý Bůh se nám k nerozeznání ztrácí ve všudypřítomné bolesti kolem nás.

Proč Bůh dopouští utrpení? Je snad Bůh dokonce v současné pandemii, působí skrze ni? Odpověď, která by vše vysvětlovala, nezná nikdo. Můžeme se ale odvážit říci spolu s prorokem Izajášem: Byly to však naše nemoci, jež nesl, naše bolesti na sebe vzal. Ano, Bůh je nepochybně přítomen v nové nemoci. Ale ne jako ten, kdo ji způsobuje, ale kdo ji na sebe nechává dolehnout. Ježíš nepřišel léčit naše nemoci chráněný respirátorem nejvyšší třídy. On se těmito nemocemi sám nakazil a zemřel na ně. A přece nad nimi zvítězil.

Milí přátelé, podle jedné legendy ze 4. století po Kristu podala při cestě na kříž jistá Veronika Ježíši roušku, do níž utřel svou tvář. Tato rouška pak platila za Ježíšův pravý obraz. Ať už má tato legenda historické jádro či ne, v jednom je pravdivá jistě. Pravý Ježíšův obraz, a tedy i obraz Boží, má rysy utrpení. Věříme ale, že tak jako my se jednou budeme moci podívat na ulici jeden druhému do tváře, uvidíme jednou i Ježíšovu tvář, už nezahalenou bolestí. Tvář oslavenou, plnou radosti, ve společenství s naším společným nebeským Otcem.

Amen.


zpět ...
© 2005 archa.cz