0
Farní sbor ČCE v Praze 8 - Kobylisích
Kostel U Jákobova žebříku
U Školské zahrady 1, 182 00 Praha 8 - Kobylisy
telefon: 737 272 252
e-mail: kosteljakob@volny.cz
 
Aktuálně od Jákobova žebříku
Informace o aktuálním sborovém životě.
20. října (úterý)
19:00 sekání třicátníků přes Zoom
22. října (čtvrtek)
18:30 biblická hodina přes Skype (skupina „Kobyliská biblická“)
23. října (úterý)
14:30 konfirmační cvičení přes Zoom
25. října (neděle)
9:30 bohoslužba v češtině v kostele U Jákobova žebříku a na internetu (káže sestra vikářka Anna Pokorná)
QR kód
Pro snazší zadání sbírky je možné využít tento QR kód:
zpět ...
Záznam z bohoslužby 31. května 2020 (Svatodušní neděle)
1 Královská 19; 11–13 (Miloš Rejchrt)

Milí přátelé, sestry a bratři,
jsme sice nyní od sebe fyzicky odděleni, ale pokoušíme se s vámi spojit prostřednictvím sdílených bohoslužeb formou videozáznamu.



Současně pobožnost naleznete i na na Facebooku, kde byla bohoslužba vysílána přímým přenosem.

Věřím, že možnost sdílení pro vás bude schůdná a umožní vám zprostředkovaným způsobem účast na nedělní bohoslužbě.

Přeji vám všem požehnanou neděli.
Ondřej Kolář, farář

Kázání
Biblický text (1 Královská 19; 11–13)
(11) Hospodin řekl: „Vyjdi a postav se na hoře před Hospodinem.“ A hle, Hospodin se tudy ubírá. Před Hospodinem veliký a silný vítr rozervávající hory a tříštící skály, ale Hospodin v tom větru nebyl. Po větru zemětřesení, ale Hospodin v tom zemětřesení nebyl.
(12) Po zemětřesení oheň, ale Hospodin ani v tom ohni nebyl. Po ohni hlas tichý, jemný.
(13) Jakmile jej Elijáš uslyšel, zavinul si tvář pláštěm, vyšel a postavil se u vchodu do jeskyně. Tu mu hlas pravil: „Co tu chceš, Elijáši?“


Dnes je největší křesťanský svátek – nikoli proto, že je svatodušní neděle, nýbrž proto, že je neděle. Každý den po sobotě je tím největším svátkem, neboť Kristus Pán vstal z mrtvých po utrpení svých, zvítězil, beránek náš velikonoční! Kdyby jeho vzkříšení nebylo, nebyly by žádné svátky, nejen svatodušní, ale ani velikonoce a vánoce, nebyla by žádná církev a žádní křesťané, možná několik málo znalců starověku by vědělo, že kdysi žil v Palestině jakýsi prorok Jehošua, zajímavý muž, který to dobře myslel, ale špatně skončil, podobně jako mnoho jiných hlasatelů lásky a pravdy. Naše víra však je jistá, založený na Krista, který z mrtvých vstal, tak to v jedné velikonoční písni zpíváme a tak tomu věříme. On přemohl smrt, abychom i my, všemu zmaru navzdory, byli živi, Ježíš Kristus je úběžník našich nadějí. Až budeme vyznávat svou víru slovy Apoštolského vyznání, všimněme si, že o Ježíši je tam toho zdaleka nejvíc, víc než o Bohu Otci stvořiteli a podstatně více než o Duchu svatém.

Naléhavě upomíná evangelista Jan celou církev křesťanskou na to, že Duch svatý je pro nás velmi významný, ale není to nějaký nový bůh, nově vzešlá hvězda na náboženském nebi. Jedinečný je svou vazbou na Ježíše. Po Ježíšově odchodu k Otci do nebeské slávy je Duch svatý na zemi jeho zplnomocněným zástupcem, a vlastně slovo zástupce je málo. Tento duch není nikdo jiný než Ježíš sám, od nás vzdálený a přece přítomný, Ježíš nedostupný a přece blízký, promlouvající stejně naléhavě k lidskému srdci jako v době, kdy Slovo přebývalo mezi námi a my jeho slávu mohli vidět na vlastní oči. „Bude vám zvěstovat, co přijme ode mne“, říká janovský Ježíš. Žádné nové, dokonalejší učení nepřinese, nýbrž bude předávat to, co předával svými slovy i skutky Syn Boží, sám jsa k tomu zmocněn od Otce. Však také tento duch od Otce vychází, od téhož Boha, který inspiroval proroky staré smlouvy a mluvil jejich ústy a naposledy promluvil ve svém Synu. Duch svatý nás neodvádí od Ježíše, od jeho díla spásy a jeho evangelia, naopak, vede nás k němu blíže a niterněji. „ Ne každému duchu věřte, ale zkušujte duchy“, praví apoštol, ať vás neošálí nějaký mimokristovský či přímo antrikristovský duch. Však všelijakých duchů vane mnoho, ale ten pravý, skutečně značkový Duch svatý je ten, který jak sám Ježíš říká, „od Otce vychází“ a“ z mého vezme“. Kristus stojí na prvním místě a Duch svatý až na odvozeném místě, a kde toto pořadí zanedbáme, tam sice může být hodně hukotu a ohně a prožitků pospolitosti, ale v tom ohni, větru a zemětřesení není Hospodin.

Ježíš podle Jana říká, že je pro nás výhodné, aby on, Ježíš, od nás odešel, protože teprve pak může přijít zaslíbený utěšitel, přímluvce, a může začít své působení. Řečeno jinak, když Ježíš, fyzicky přítomný a přirozenými smysly vnímatelný odejde z našeho časoprostoru, bude nám pak přítomnější a srozumitelnější, než když slovo tělem učiněné přebývalo mezi námi – teprve, když odejde, může k nám přijít, aby byl mezi námi a dokonce v nás. Bude s námi jinak, než byl s družinou svých učedníků, kteří s ním chodili po galilejském venkově, plavili se na jezeře, také jedli, pili a hodovali, a hlavně, rozmlouvali s ním tváří v tvář, ptali se, a on odpovídal. Ježíš zastoupený svým duchem, bude s námi jinak, než byl s apoštoly; nebudeme se ho moci fyzicky dotknout, nebo mu skočit mu do řeči, ale i po dvou tisíciletích to bude tentýž Ježíš. Méně uchopitelný, neboť duch vane, kam chce, a hlas jeho slyšíš, nevíš, však, odkud se bere a kam. A také není moc hlasitý, vyžaduje pozornost, však už prorok Eliáš slyšel hlasy tichý a ne zcela zřetelný, na rozdíl od řevu přírodních živlů. Ježíš přítomný ve svém duchu mluví tiše. A tento duch podobně jako Ježíš za svého pozemského působení navštěvuje lidi, vchází do jejich příbytků. Tentokrát ale tím příbytkem je samo naše srdce, lidské nitro, naše duše, prostě my sami. Odejde-li Ježíš-což se také při nanebevstoupení stalo - v podobě Přímluvce zase přijde, aby byl více mezi námi a nám blíž. i nám hodně daleko od Palestiny a pěknou řádku let po tom, co odešel.

Musí odejít, aby mohl přijít. Kdyby nic jiného, odnesme si z tohoto paradoxu ujištění, že Ježíš nepatří do muzea význačných figur a že ho nechováme v paměti jen jako velkou postavu minulosti. Ježíš chce být středem našeho života v roce 2020, chce mluvit do našich rozhodování, malých i velkých, do našich partnerských vztahů, do našich jednání s lidmi vůbec, do výběru zaměstnání i výběru zábav, do našich myšlenek i pocitů, chce být hybatelem našich snah a úběžníkem našich nadějí. Pakliže o jeho blízkost stojíme, bude nám blízko, my jeho blahodárnou blízkost pocítíme a pozná to na nás i naše okolí, že nás provází jakýsi dobrý duch. V mnoha písních po staletí křesťané volali „Přijď, Duchu svatý, navštiv naše srdce, osvěť mysl, inspiruj nás“ – a také mnozí učinili zkušenost, že když v pokoře srdce svého takto volají, bývají Duchem svatým navštíveni, zaslechnou hlas, který se nevnucuje, neohlušuje, hlas tichý a jemný, který nepodvrací skály a neotřásá světem, ale do temnot nitra vnáší světlo, do zmatků zklidnění a do zármutku útěchu.
Ježíš slibuje učedníkům, že s nimi po odchodu od nich bude jako Utěšitel. Řecké slovo Parakletos některé cizojazyčné překlady ponechávají v originálním znění, ale český překlad Utěšitel je dobrý. Však potřebujeme být utěšování. Smutno je bez Boha na světě, když jsme sami se svou vírou, sami se svou odpovědností za sebe i za druhé, když na nás doléhá úzkost ze světa, z toho vnějšího, často nepřátelského i z toho zmateného světa vnitřního. Jsme někdy smutní sami ze sebe a právem. Do všech našich smutků ale chce vstoupit utěšitel, Ježíšův duch, Duch svatý. Kdo skutečnou bolest, skutečnou ztrátu, nikdy nezažili, ti slovem „útěcha“ mohou pohrdat, dokud i je nepotká něco zlého. Útěchu nepotřebují lidé mimořádně silní či otrlí. My ale nejsme ani mimořádně silní ani otrlí, a proto se svěřujeme Kristu, který svým duchem tiší bolest, bere do náruče, v úzkostech a smutcích je nám utěšitelem, třeba když čeká operace nebo někdo blízký nám umírá. Když v takové chvíli zaslechneme uvnitř sebe tichý hlas „pokoj tobě“, a cítíme, že ten pokoj námi pomalu námi prostupuje, že utišuje a zklidňuje, tak to zapracoval Duch Ježíšův, Duch svatý, jenž od Otce i Syna vychází.

Slovo Paraklet ale znamená také přímluvce, či přímo advokát. Duch Ježišův se nás také zastává, jak to advokáti dělají, vysekává nás z toho, co jsme si sami natropili, hledí nás z toho všeho vyvinit. Podle apoštola ten duch dokonce za nás lká u Otce nebeského lkáním nevypravitelným, tedy jistě toho soudce oblomí. Jistý druh zbožnosti jako přímluvkyni upřednostňuje Pannu Marii, ale podle Bible je přímluvcem za nás, i za Marii, Duch svatý. Naše viny, hříchy, selhání, to všechno vlečeme za sebou a sami se té železná koule nezbavíme. Duch svatý však vystupuje na naši obhajobu, mluví o nás to nejlepší, přimlouvá se za nás jako za způsobilé nového života, schopné pravdy a lásky. Naše viny a hříchy nás tedy již neurčují, nemohou nám být překážkou, abychom žili jako přátelé Ježíšovi a přátelé navzájem podle Boží vůle a v poslušnosti jeho přikázání. My už ani nemáme výmluvu, že lepší být nemůžeme, vždyť nám už v novém životě nic nebrání, obhájce nás obhájil, napsal nám nový životopis a my teď jako nová stvoření z ducha Ježíšova smíme žít k Boží cti a chvále.

Slovo „parakletos“ však stejně tak dobře jako utěšitel znamená „buditel“ či „povzbuditel“. Duch Ježíšův nejen konejší, on budí, probouzí, někdy s námi musí až zatřást, aby z nás setřásl únavu, otrávenost, či příliš hluboké oddání sladkým snům. Probouzí nás a posílá do práce, které je tolik a dělníků málo. Někdy jako by to prorok Eliáš řekl za nás, když zvolal „ už dost Hospodine, vezmi si můj život, nejsem lepší než moji otcové“. Valíme balvan a on se před vrcholem skutálí dolů, nebo nám kdosi hází klacky pod nohy, nebo my sami nedostáváme svým lepším předsevzetím Jenže naše deprese z toho, že nejsme lepší než otcové naši a vůbec než bychom chtěli být, to je přesně ta okolnost, v níž se chce Duch svatý uplatnit a předvést svou moc. „Já naději svou ztrácím a marná práce má, však vzkřísí mne Duch svatý a zas mi sílu dá“ – tak to krásně a výstižně zpíváme slovy jednoho černošského spirituálu. Z našich černých nálad nás chce tento duch vyvést, z naší zakutanosti do sebe, do našich bolestí a stesků nás chce vyvést. Hlas tichý a temný, zaslechne Eliáš, hlas, jenž neděsí a nevnucuje se jako bouře a katastrofy vůbec. Tiše promlouvá hlas k prorokovi, který už by to nejraději všecko zabalil l a posílá ho na cestu, aby pomazal nového krále nad Izraelem a pochodeň proroka předal nástupci. Však on ještě není všem dnům konec a prorok se dozvídá, že sedm tisíc věrných zůstalo v zemi, jejichž kolena neklekla před Bálem. Ano, Duch svatý nás probouzí, otevírá oči, abychom si právě uprostřed všeobecného úpadku všimli toho dobrého, nadějného, co raší a roste jako dobré osení na poli světa, většinou ne moc nápadně a bez valné mediální pozornosti. Však i v lidu Páně, v jeho částkách menších i větších, se dějí krásné, utěšené, nádherné věci, roste a dozrává ovoce Ducha, je tu spousta lásky, ochoty být bližním, a milovat Pána Boha z celého srdce. Hospodin si zachovává své sémě, 7 000 věrných, to číslo plnosti, tady je a tiše a ochotně funguje – však Bůh díla rukou svých neopouští a nedovolí, aby svět zůstal bezduchý. Bylo by nevděčné a také nerozumné nevšimnout si Boží věrnosti, Boží nachystanosti k buzení a probouzení lidských srdcí Duchem Ježíšovým, Duchem svatým. Proto prosíme: „Přijď, Duchu stvořiteli“.

Amen.


zpět ...
© 2005 archa.cz