0
Farní sbor ČCE v Praze 8 - Kobylisích
Kostel U Jákobova žebříku
U Školské zahrady 1, 182 00 Praha 8 - Kobylisy
telefon: 737 272 252
e-mail: kosteljakob@volny.cz
 
Aktuálně od Jákobova žebříku
Informace o aktuálním sborovém životě.
29. října (čtvrtek)
18:30 biblická hodina přes Skype (skupina „Kobyliská biblická“)
30. října (pátek)
14:30 konfirmační cvičení přes Zoom
1. listopadu (neděle)
9:30 bohoslužba v češtině v kostele U Jákobova žebříku a na internetu (káže bratr farář Ondřej Kolář)
QR kód
Pro snazší zadání sbírky je možné využít tento QR kód:
zpět ...
Záznam z bohoslužby 7. června 2020
Izajáš 6; 1–11

Milí přátelé, sestry a bratři,
jsme sice nyní od sebe fyzicky odděleni, ale pokoušíme se s vámi spojit prostřednictvím sdílených bohoslužeb formou videozáznamu.



Současně pobožnost naleznete i na na Facebooku, kde byla bohoslužba vysílána přímým přenosem.

Věřím, že možnost sdílení pro vás bude schůdná a umožní vám zprostředkovaným způsobem účast na nedělní bohoslužbě.

Přeji vám všem požehnanou neděli.
Ondřej Kolář, farář

Kázání
Biblický text (Izajáš 6; 1–11)
(1) Toho roku, kdy zemřel král Uzijáš, spatřil jsem Panovníka. Seděl na vysokém a vznosném trůnu a lem jeho roucha naplňoval chrám.
(2) Nad ním stáli serafové: každý z nich měl po šesti křídlech, dvěma si zastíral tvář, dvěma si zakrýval nohy a dvěma se nadnášel.
(3) Volali jeden k druhému: „Svatý, svatý, svatý je Hospodin zástupů, celá země je plná jeho slávy.“
(4) Od hlasu volajícího se pohnuly podvaly prahů a dům se naplnil dýmem.
(5) I řekl jsem: „Běda mi, jsem ztracen. Jsem člověk nečistých rtů a mezi lidem nečistých rtů bydlím, a spatřil jsem na vlastní oči Krále, Hospodina zástupů.“
(6) Tu ke mně přiletěl jeden ze serafů. V ruce měl žhavý uhlík, který vzal kleštěmi z oltáře,
(7) dotkl se mých úst a řekl: „Hle, toto se dotklo tvých rtů, tvá vina je odňata a tvůj hřích je usmířen.“
(8) Vtom jsem uslyšel hlas Panovníka: „Koho pošlu a kdo nám půjde?“ I řekl jsem: „Hle, zde jsem, pošli mne!“
(9) Odpověděl: „Jdi a řekni tomuto lidu: ‚Poslouchejte a poslouchejte, nic nepochopíte, dívejte se, dívejte, nic nepoznáte.‘
(10) Srdce toho lidu obal tukem, zacpi mu uši, zalep mu oči, aby očima neviděl, ušima neslyšel, srdcem nepochopil, neobrátil se a nebyl uzdraven.“
(11) Tu jsem řekl: „Dlouho ještě, Panovníku?“ On odpověděl: „Dokud nezpustnou města a nebudou bez obyvatel a domy bez lidí a role se nepromění v spoušť.“


Na dnešní neděli svaté Trojice se v církvích čte mimo jiné také tento oddíl. Důvod je celkem prostý: svatý – svatý – svatý: toto trojí zvolání serafů u Božího trůnu dalo velice brzy podnět k myšlence, že ony andělské bytosti takto vyzpěvují Boží trojjedinost. Ve skutečnosti se tu ovšem o Boží Trojici nemluví. A nejen to: Izajášovo vidění můžeme vnímat naopak jako varování před snahou Boha nějak popsat, zpodobnit, přitesat si ho pro naše pozemské rozměry a poměry. Pozor, svatý Bůh je mnohem
větší než všechny naše myšlenky a představy a slova, jimiž se pokoušíme Boha pojmout. Je samozřejmě také větší než naše nauka o Trojici.

Izajáš z ničeho nic uzří Boha, který se nevejde do kostela. Už jen pouhý lem jeho roucha naplňuje celý chrám. Jak nesmírný tedy musí být? Kostel je jistě místem, kde se s Bohem smíme a máme setkat. Právem očekáváme, že ve společném slavení, ve slyšení Písma svatého, ve zvěstování evangelia a ve večeři Páně se k nám Bůh přiblíží. Avšak kostely nejsou svatostánky, jak často bývají nazývány. Bůh tu nebydlí. Stejně tak Bůh nepřebývá ani v osobě faráře, biskupa či papeže, ani v různých jiných církevních úřadech či orgánech, ani na teologických fakultách či v teologických spisech. Všude tam se zjevuje a zpřítomňuje, pokud on sám chce. Věřím, že také v našem kostele: žebřík je připravený, nebesa jsou otevřená – ale jedině na Bohu samotném záleží, jestli mezi nás sestoupí.

Izajáš ovšem spatřuje mnohem víc než jen lem Božího roucha. Otevírá se mu průhled přímo do nebe. Stává se svědkem nebeské liturgie. Bůh se mu zjevuje nejen ve své dechberoucí velikosti a nedostupnosti, ale především jako pán světa, jako Hospodin zástupů, jehož sláva naplňuje celou zemi. Takový pohled musí člověka nejen ohromit, ale také posílit Vždyť nejen Izraelcům, ale také nám se přece často zdá, že tomuto světu vládnou úplně jiní pánové a mocnosti. Na vysokých a vznosných trůnech nevidíme Boha, ale různé diktátory - nebo ty, kdo by si moc přáli se jimi stát a udělají pro to úplně všechno. Ale kolem nich nelétají žádní andělé, ale všelijací kariéristé s pružnou páteří, pochlebovači a političtí marketéři, provolávající jim slávu. Když se kolem sebe rozhlédneme, rozhodně nemáme vždycky pocit, že by zemi naplňovala Boží sláva. Vidíme spíš lidskou zlobu a nezměrné utrpení.

A tak když při bohoslužbách zpíváme svatý-svatý-svatý, přizvukujeme nebeské bohoslužbě, přestože k nám doléhá z velké dálky a její tóny skoro neslyšíme. Když chválíme Boha, vědomě se vzpíráme dobovým šlágrům oslavujícím bohorovné vůdce. Nenecháváme se přehlušit modloslužbou a naopak nastavujeme uši a nalaďujeme se na nebeské zpěvy, znějící v jiných tóninách, v tóninách Boží slávy. Slyšíme v nich, že Bůh až do prachu sráží mocné na trůnu a odnímá pyšným meč i korunu. Otevíráme se Božímu panování a přijímáme ho jako orientační bod a měřítko svých životů.

Jak na ten náhlý příval Boží slávy odpovídá Izajáš? Bylo by na místě, aby se také on přidal k nebeským chvalozpěvům. Ale Izajáš ví, že by jeho hlas zněl nelibozvučně a rušivě. Když se člověk naplno setká s Boží svatostí, těžko ze sebe dokáže vypravit něco jiného než: Běda mi, jsem ztracen. Nejen vládcové a mocnosti, ale nakonec každý člověk, ať už je zločinec anebo vzor vší mravnosti, musí se před Boží tváří pokořit a doznat svou nehodnost. Jsem člověk nečistých rtů, říká Izajáš – a tak mi přísluší jen mlčet.

Tím ovšem scéna nekončí, ale naopak začíná. Bůh má s Izajášem své plány. Děje se zázrak. Boží sláva, která měla bídného Izajáše spálit na uhel, ho naopak očišťuje. Izajáš poznává, že Boží oheň, který umí soudit a trestat, dokáže také člověka proměnit. To očištění je sice popisováno dost drasticky a bolestivě, ale nakonec je léčivé. Rozžhavený uhlík v rukou serafa se dotkne Izajášových úst a prorok tím jakoby přijal aspoň malý kus Boží svatosti. Bůh nechce Izajáše zadupat do země, ale naopak ho ze země pozvednout.

Opět vidíme, že podobná proměna je součástí také našich bohoslužeb. Přicházíme před Boha se svými vinami, se svými pokřivenými vztahy, se vším, co jsme pokazili - a slyšíme: odpouštějí se ti hříchy. Je to jistě bolestné, ale současně nesmírně úlevné.

Izajáš už teď ví, že má své místo v Boží blízkosti. Je ujištěný, že vedle nekončeného Boha je prostor také pro konečného a omezeného člověka. Bůh svou přítomností naplňuje chrám, ale ne tak, aby od sebe člověka vytlačil a svou nezměrností ho zadusil. Ten svatý a nade vše vyvýšený chce nejen vedle sebe mít člověka, ale také skrze něj uskutečňovat své záměry ve světě. Je to pozoruhodné: Bůh proroka nepověřuje a neposílá, ale čeká, až se prorok sám přihlásí do služby. Bůh člověka neláme, nevnucuje se. Ale svým milosrdenstvím umožňuje, aby člověk sám dozrál a dospěl k úkolům, k nimž je určený. Izajáš do Bohem otevřeného prostoru vstupuje a hlásí se: Hle, zde jsem, pošli mě.

Také zde vidíme podobnost s křesťanskou bohoslužbou. Bohoslužba nás nemá jen unést kamsi nahoru do Božího světa, pryč od všední reality. Není to sladký únik ze slzavého údolí světa. Bohoslužba je posilou na cestu do světa. Je možné spočinout, občerstvit se, napít se z Boží dobroty, dát se proměnit. Ale pak je nutné zase vstát a jít dál. A tak vstáváme a jdeme ve jménu Páně.

Ale – kam to vlastně máme jít? A hlavně: s jakým poselstvím? Zdá se, že zpráva, kterou má nést Izajáš, nemá s evangeliem nic společného. Zde můžeme velkého proroka těžko následovat. Poslouchejte a nic nepochopíte, dívejte se a nic nepoznáte. Srdce toho lidu obal tukem, zacpi mu uši, zalep mu oči, aby neviděl, neslyšel, nepochopil, neobrátil se a nebyl uzdraven. Vždyť přece Ježíš dělal pravý opak: uši a oči lidem otevíral, uzdravoval a srdce obracel. Izajášovo slovo má lidi zabetonovat, má dovršit jejich zatvrzelost vůči Hospodinu, má zpečetit jejich neposlušnost.

Možná nás ale překvapí, že tuto pasáž citoval Ježíš sám a vztahoval je na své působení. Také Ježíš přece zakusil, jak jeho slovo – ač plné lásky, radosti a naděje – naráží na nepochopení a odmítání. Ježíšovo působení nemělo lidské uši a oči ucpávat, ale někdy skutečně ucpávalo. Nemělo zatvrzovat, ale mnohé přesto zatvrdilo. Izajášovo svědectví můžeme číst jako upozornění, že evangelium také vyvolá v mnohých odpor, patří to k němu. Kvůli tomu bychom ho ale neměli uměle uhlazovat,
zaoblovat mu hrany a činit ho snesitelným a všeobecně přijatelným. Slovo o Kristu je neskladné a nesklízí automaticky potlesk.

A přece: nejsme nositeli soudu, ale odpuštění. Nemáme lidi utvrzovat v jejich zabedněnosti, ale naopak je otevírat Bohu. Řekl bych, že nejsme v úloze Izajáše, ale spíše v úloze serafů. Jako seraf předal Izajášovi Boží milosrdenství a očistu, tak také my máme tlumočit Boží milosrdenství v Kristu, vymítat zlé duchy a uzdravovat.

A ovšem také cíl, který máme před sebou, je jiný než ten Izajášův. Horizontem Izajášova působení je zkáza, pustota, Boží soud drtící celou zemi. Alespoň prozatím, dál zatím ještě není vidět, záchrana Božího lidu je hudba daleké budoucnosti. Naším horizontem je Boží království. Do jeho plnosti máme také ještě hodně daleko, ale už teď mezi námi klíčí a prosazuje se.

Sestry a bratři, náš oddíl nehovoří přímo o Boží Trojici, kterou dnes oslavujeme. Ale mnohé o ní naznačuje. Svědčí o Bohu, který je větší a vznešenější, než všechno naše pomyšlení, třikrát svatý. A zároveň se v lásce dotýká člověka a uzdravuje ho.

Amen.


zpět ...
© 2005 archa.cz