0
Farní sbor ČCE v Praze 8 - Kobylisích
Kostel U Jákobova žebříku
U Školské zahrady 1, 182 00 Praha 8 - Kobylisy
telefon: 737 272 252
e-mail: kosteljakob@volny.cz
 
Aktuálně od Jákobova žebříku
Informace o aktuálním sborovém životě.
29. října (čtvrtek)
18:30 biblická hodina přes Skype (skupina „Kobyliská biblická“)
30. října (pátek)
14:30 konfirmační cvičení přes Zoom
1. listopadu (neděle)
9:30 bohoslužba v češtině v kostele U Jákobova žebříku a na internetu (káže bratr farář Ondřej Kolář)
QR kód
Pro snazší zadání sbírky je možné využít tento QR kód:
zpět ...
Záznam z bohoslužby 14. června 2020
Lukáš 17; 11-19

Milí přátelé, sestry a bratři,
jsme sice nyní od sebe fyzicky odděleni, ale pokoušíme se s vámi spojit prostřednictvím sdílených bohoslužeb formou videozáznamu.



Současně pobožnost naleznete i na na Facebooku, kde byla bohoslužba vysílána přímým přenosem.

Věřím, že možnost sdílení pro vás bude schůdná a umožní vám zprostředkovaným způsobem účast na nedělní bohoslužbě.

Přeji vám všem požehnanou neděli.
Ondřej Kolář, farář

Kázání
Biblický text (Lukáš 17; 11–19)
(11) Na cestě do Jeruzaléma procházel Samařskem a Galileou.
(12) Když přicházel k jedné vesnici, šlo mu vstříc deset malomocných; zůstali stát opodál
(13) a hlasitě volali: „Ježíši, Mistře, smiluj se nad námi!“
(14) Když je uviděl, řekl jim: „Jděte a ukažte se kněžím!“ A když tam šli, byli očištěni.
(15) Jeden z nich, jakmile zpozoroval, že je uzdraven, hned se vrátil a velikým hlasem velebil Boha;
(16) padl tváří k Ježíšovým nohám a děkoval mu. A to byl Samařan.
(17) Nato Ježíš řekl: „Nebylo jich očištěno deset? Kde je těch devět?
(18) Nikdo z nich se nenašel, kdo by se vrátil a vzdal Bohu chválu, než tento cizinec?“
(19) Řekl mu: „Vstaň a jdi, tvá víra tě zachránila.“


Ježíšova cesta do Jeruzaléma je plná oklik a zdržení. Cíl je jasný, v Jeruzalémě se bude odehrávat rozhodující drama. Cesta k němu ovšem nevede přímo, ale skrz různá setkání. Pro nás, čtenáře evangelia, to zní jako pozvání: podívej, i tyto lidi zve Ježíš na svou cestu, i oni mají být vtaženi do toho rozhodujícího děje mezi nebem a zemí. Taky pro mne i pro tebe platí Ježíšovo pozvání, přestože nás od jeho života dělí dva tisíce let, přestože žijeme na jiném kontinentu, v jiné civilizaci. Ježíš si při svém putování do Jeruzaléma pro nás dojde i na ta nejodlehlejší místa.

Na své cestě zabloudí Ježíš i do Samařské země, která byla blízko a daleko zároveň. Zeměpisně hned za humny, do značné míry i nábožensky příbuzná, protože Samařané uznávali Tóru. Ale pro Židy to byli odpadlíci. Samařan z našeho příběhu je navíc ještě malomocný, takže je hned dvojnásobně podezřelý.

Není úplně jasné, co vlastně mají novozákonní pisatelé na mysli, když hovoří o malomocenství. Podle některých výkladů to nemusela být nám dodnes známá lepra, ale nějaký jiný druh kožní choroby. Nakažlivá, odpudivá, ale ne nutně smrtelně nebezpečná. Co je v tuto chvíli nejdůležitější: byla – řečeno dnešním slovníkem – sociálně vylučující. Na nemocné se ostatní dívali skrz prsty, anebo je raději vůbec nechtěli vidět. Podobně minulý režim odklízel kamsi do izolace lidi s postižením, aby pohled na ně nenarušoval výhled ke světlým zítřkům. Navíc nad každým takto nemocným se vznášela otázka: nespáchal v minulosti něco strašlivého, že na něj Bůh seslat tak strašlivou nemoc? S tím vším museli malomocní žít.

Ti, které Ježíš potkává, drží pospolu. Ostatně nic jiného jim nezbývá – když už jsou nábožensky a lidsky nečistí a společnost se jich štítí, aspoň se vzájemně podporují a cítí se možná bezpečněji. Tvoří takové malé ghetto. A je jim celkem jedno, že jeden z nich je heretik. Když člověk žije za městem na smetišti, takové detaily až tak neřeší.

Když k nim Ježíš přistupuje, správně by měli dodržovat nejen povinný odstup, ale také by měli volat: nečistý, nečistý – a tím ho varovat, aby se od nich vzdálil. Místo toho jej prosí o slitování. Přece jen se ale od něj ohleduplně drží poněkud stranou, aby ho neposkvrnili, nechtějí ho zjevně dostat do potíží.

Pozoruhodné je, že se v příběhu vůbec nemluví o tom, jak a kdy vůbec Ježíš malomocné uzdravil. Zjevně to není v příběhu to nejdůležitější. Jako by už samotné setkání s Ježíšem mělo tuto uzdravující moc. Uzdravení probíhá ve skrytu. Podstatná je jiná otázka: co se mnou to uzdravení udělá? K čemu mě přivede?

Ze všeho nejprve je setkání s Ježíšem přivádí do chrámu, a to na výslovný Ježíšův příkaz. Když se uzdraví třeba hluchý, tak hned on sám i všichni okolo můžou poznat, že najednou slyší. U kožních nemocí je to složitější, tam přichází na řadu expert, který jediný smí prohlásit člověka za uzdraveného a nábožensky čistého. Ježíš neposílá malomocné do chrámu proto, aby se tam pochlubil svým úspěšným lékařským zákrokem. Ani si nepočíná jako někteří misionáři, kteří sice poskytnou pomoc, ale na oplátku hned člověka posílají do kostela. Uzdravení lidé mají dostat oficiální potvrzení, že už zase patří do společnosti, že už jsou opět lidmi a ne jen otravnou havětí. A to mohou obdržet jedině u kněze, Ježíš sám jim ho nemůže dát.

Představme si, že bychom byli na místě deseti uzdravených. Nejprve museli vážit dlouhou cestu ze Samaří do Jeruzaléma, tam opět nějakou dobu čekat, než se jich ujme kněz. Očišťovací proces nějakou dobu trvá, zákon předepisuje různé kultické procedury. A po tom všem by se měli znovu vydat za Ježíšem a složitě ho hledat? Vždyť on už mohl být mezitím zas někde úplně jinde.

Těch devět malomocných, co se k Ježíši už zpátky nevrátili, bývá označováno za nevděčníky, kteří neumějí Bohu ani poděkovat. To je ale trochu banální, moralizující, výchovný výklad: milé děti, nezapomeňte za všechno Pánu Bohu poděkovat. To je samozřejmě pravda. Nikdy Bohu neděkujeme dostatečně, už jen proto, že kdybychom měli poděkovat za vše, co nám Bůh dává, nemohli bychom dělat nic jiného. Na dobré věci si rychle zvykneme a začneme je pokládat za samozřejmost, na kterou máme dokonce právo.

Ale Ježíšova slova jdou ještě hlouběji. Nejde jen o nevděčnost. Ostatně, také těch devět zbylých malomocných jaksi Bohu poděkovalo, protože součástí očišťování bylo přinesení děkovné oběti v chrámu. Především jde o to, co se s jejich životem stane dál. Vrátí se prostě zpět do původních kolejí, do dob, kdy ještě byli zdraví? Bude na nich nějak znát, že do jejich života mocně vstoupil Bůh? Devět z deseti po svém uzdravení mizí ze scény, jako by se nic nestalo. Problém je vyřešen, teď už zase můžou spokojeně žít, tak jak si to vždycky přáli. Ježíš zůstává v jejich životech epizodou, sice důležitou, ale pomíjivou. Kromě zdraví si ze setkání s ním nic neodnesli.

Ale je tu ještě ten desátý. Vrátil se po těch dlouhých dnech a vyhledal Ježíše. Velikým hlasem velebil Boha, padl tváří k Ježíšovým nohám a děkoval mu. U něj setkání s Ježíšem nastartovalo novou životní etapu. Proměnilo se nejen jeho tělo, ale i srdce. Očista se mu dostala nejen na kůži, ale i pod kůži. Ježíš mu říká: vstaň a jdi, tvá víra tě zachránila. Tím zjevně nemyslí tělesné uzdravení, vždyť očištěni byli všichni, nejen ten desátý. Ježíš má na mysli záchranu celého života. Pro desátého se uzdravení stalo branou k plnokrevné víře, vstupenkou do Božího království. Jeden z deseti využil šanci. Využil, ale zjevně nemusel využít – Ježíš nikoho nenutí, rozhodnutí nechává na každém z nás.

V našem příběhu stojí vedle sebe stojí dvě pojetí spásy. To první je povrchní, ale celkem rozšířené: Spása je odstranění toho, co mi ztrpčuje život, odmetení problémů, návrat do normálních poměrů. Taková spása mi umožní, abych si svůj život opět mohl utvářet podle svých představ, abych si šel za svým cílem a na této cestě mi nic nepřekáželo. Ani Bůh už mi nemá dál překážet, poté, co splnil to, co jsem od něj očekával. Bůh tu funguje jen jako podpora mých projektů a plánů, jako záruka kvalitního života.

Spása, kterou nabízí Ježíš, je jiná. Jistě ani Ježíš nechce, aby nás něco trápilo, abychom měli problémy a byli nemocní. Proto také lidi uzdravoval a odstraňoval bolesti všeho druhu. Ale právě u toho to nesmí skončit. Proměna člověka má jít na dřeň, má být totální. Kdo věří, ten se přestává považovat za absolutního pána svého vlastního života, protože tím je jedině Bůh sám. Spása, kterou přináší Ježíš, mění životní směr, přehazuje výhybku, dává novou orientaci, staví život do nového světla. K tomu samozřejmě patří také pokání – to nepříjemné uznání, že mnohé moje představy o životě byly mylné, že moje dosavadní cesta nevedla k pravému cíli, že jsem se dopouštěl toho, co bylo zlé v Hospodinových očích. Spása není jen záchrana, ale také zboření toho, co před Bohem neobstojí, a budování něčeho nového.

Není to poprvé ani naposled, co se Ježíš setkává s vírou tam, kde by to nikdo moc nečekal. Nevíme, jaké měl vyléčený Samařan představy o Bohu, ale na tom až tak nesejde. Podstatné je, že po svém očištění nešel dál vlastní cestou, ale přišel zpátky za Ježíšem. Tu cestu si neurčil on sám, on si ji – dobrovolně - nechal určit Ježíšem. On věděl nejenom, komu poděkovat, ale také komu svěřit svůj život. Devět z deseti to nedokázalo – to je docela hodně, Ježíšův čin nedopadl na moc úrodnou půdu. Nechat se vyléčit, na tom není nic těžkého. Jít za tím, kdo mi otevřel novou budoucnost, to od člověka něco vyžaduje. To je cesta skutečného uzdravení.

Amen.


zpět ...
© 2005 archa.cz