0
Farní sbor ČCE v Praze 8 - Kobylisích
Kostel U Jákobova žebříku
U Školské zahrady 1, 182 00 Praha 8 - Kobylisy
telefon: 737 272 252
e-mail: kosteljakob@volny.cz
 
Aktuálně od Jákobova žebříku
Informace o aktuálním sborovém životě.
29. října (čtvrtek)
18:30 biblická hodina přes Skype (skupina „Kobyliská biblická“)
30. října (pátek)
14:30 konfirmační cvičení přes Zoom
1. listopadu (neděle)
9:30 bohoslužba v češtině v kostele U Jákobova žebříku a na internetu (káže bratr farář Ondřej Kolář)
QR kód
Pro snazší zadání sbírky je možné využít tento QR kód:
zpět ...
Záznam z bohoslužby 19. července 2020
Žalm 121

Milí přátelé, sestry a bratři,
jsme sice nyní od sebe fyzicky odděleni, ale pokoušíme se s vámi spojit prostřednictvím sdílených bohoslužeb formou videozáznamu.



Současně pobožnost naleznete i na na Facebooku, kde byla bohoslužba vysílána přímým přenosem.

Věřím, že možnost sdílení pro vás bude schůdná a umožní vám zprostředkovaným způsobem účast na nedělní bohoslužbě.

Přeji vám všem požehnanou neděli.
Ondřej Kolář, farář

Kázání
Biblický text (Žalm 121)
(1) Píseň k pouti. Pozvedám své oči k horám: Odkud mi přijde pomoc?
(2) Pomoc mi přichází od Hospodina, on učinil nebesa i zemi.
(3) Nedopustí, aby uklouzla tvá noha, nedříme ten, jenž tě chrání.
(4) Ano, nedříme a nespí ten, jenž chrání Izraele.
(5) Hospodin je tvůj ochránce, Hospodin je ti stínem po pravici.
(6) Ve dne tě nezasáhne slunce ani za noci měsíc.
(7) Hospodin tě chrání ode všeho zlého, on chrání tvůj život.
(8) Hospodin bude chránit tvé vycházení a vcházení nyní i navěky.


Sestry a bratři, kam pozvedáte své oči? K čemu se upínáte, odkud vyhlížíte pomoc? Pozvednout své oči k horám, tak jak to udělal žalmista, se jeví jako rozumné počínání. Hora symbolizuje pevnost, stálost a spolehlivost. Hora je kusem věčnosti – vždyť tu byla nepředstavitelně dlouhou dobu před námi a bude tu možná ještě dlouho poté, co celé lidstvo zanikne. Není divu, že hory bývaly sídly bohů, stavěly se na nich oltáře a chrámy. Dodnes, když jsme na horské výpravě, vnímáme cosi vznešeného až posvátného.

V rozkolísaném světě, kde se není se o co opřít, kde se pravda a lež, dobro a zlo rozplývají v temné divné mlze, saháme po jistotách. Po něčem, co platilo včera a bude platit i zítra a pozítří. Člověk nedokáže žít v trvalé nejistotě, potřebuje, aby jeho život měl pevné body, podle kterých se dá orientovat; hodnoty, jejichž dodržování vede k dobrému životu. Odkud mi přijde pomoc? - ptá se také dnešní člověk a rozhlíží se kolem sebe úplně stejně jako žalmista před dvěma a půl tisíci lety.

Žádná posvátná návrší, k nimž bychom se mohli utíkat, dnes kolem sebe nemáme. Pro současnou společnost není posvátné vlastně vůbec nic. Dobře to vidíme na nynějších debatách o sochách významných postav – ani ty už pro nás nejsou nedotknutelné, už k nim nevzhlížíme jako k nedostižným vzorům a neomylným autoritám. Vidíme je pravdivěji, jako složité, rozporuplné, a samozřejmě také chybující osobnosti. A tak nechceme, aby nad námi na ulicích čněly v nadživotní velikosti, aby na nás shlížely ze své téměř bohorovnosti, protože právě bohy nejsou - byli to lidé jako my. Chceme je strhnout zpátky na zem.

Otázku hryzající v lidském nitru však pouhým zrušením posvátna neodstraníme. Odkud mi tedy přijde pomoc? Co mi pomůže v životě obstát, ustát různé změny a zvraty? Co mě posílí, když se dostanu do neřešitelných potíží? Co mi umožní vyrovnat se se ztrátami, s nesmyslností mnoha událostí, které mě potkávají? Co mi dovolí přijmout konečnost mých bližních i konečnost vlastní?

Když chybí posvátno, nabízí se ještě jedna opora. Pro mnoho lidí v dnešní době je pevným bodem minulost. Také pro ni se symbol hory dobře hodí. Vždyť hory jsou vlastně zkamenělou minulostí. Minulost je svým způsobem jistota, protože se už nedá změnit. Dá se ale žít z minulosti? Minulost může inspirovat a poučit, ale jak mi může pomoci s tím, co prožívám teď a tady, a taky s tím, co na mě chystá budoucnost?

Rozumím lidem, pro které je dnešní svět příliš překotný - nezvládají jeho prudké změny, a tak se upínají k tomu, co bylo. Musejí snášet posměch a přezíravost od těch, kdo do rozjetého vlaku uměli naskočit, kdo se dokázali kvapnému tempu přizpůsobit. Možná ta nejdůležitější a nejbolestnější dělící čára v naší společnosti vede právě tudy – mezi těmi, kdo z rychlé doby dokáží pro sebe vytěžit maximum, a těmi, kdo jen přihlížejí, jak se jim ten rychlík čím dál víc vzdaluje.

A přece: z minulosti se žít nedá. Obracet se k minulým jistotám nestačí, nemůže to být trvalý životní program. Z žádných posvátných tradic nám pomoc nepřijde. Pomoc mi přichází od Hospodina, on učinil nebesa i zemi, vyznává žalmista. Hospodin je na rozdíl od strnulých hor Bohem živým. Není jen Bohem minulosti. A není ani jen Bohem svatého prostoru. Bůh je jistě pevný a spolehlivý, ale současně přináší do našich životů to nové a nadějné. Neobrací nás k dozadu, ale dopředu. Zve nás do budoucnosti, kterou pro nás připravil.

Všimněme si, jak se v tomto žalmu opakuje motiv pohybu. Samotný žalm se řadí mezi poutní písně, tedy písně pro poutníky do jeruzalémského chrámu. Proto tu slyšíme ujištění: Bůh nedopustí, aby uklouzla tvá noha. To můžeme chápat zcela doslovně, tedy že poutník na cestě do chrámu neupadne a nezraní se. Stejně tak se tu ale může mluvit o cestě v přeneseném smyslu, tedy o životní cestě. Tento obrat se totiž v bibli často používá, když se mluví o ohrožení života, o cestě nad srázem, kde hrozí pád do propasti, do záhuby.

V závěru žalmu pak slyšíme: Hospodin bude chránit tvé vycházení a vcházení nyní i navěky. Opět: může se nám vybavit poutník, člověk vycházející z chrámu a zase se do něj vracející. Pak by se jednalo o požehnání na cestu. Ale i tady smíme klidně zobecnit: ať půjdeš kamkoli, ať se dostaneš do jakékoli situace, budeš něco opouštět a do něčeho nového se pouštět – Bůh bude s tebou a ochrání tě.

Cílem poutníkovy cesty je chrám v Jeruzalémě, hora Sión. Zde smí alespoň jednou za rok spočinout, poděkovat Bohu, obětovat mu, zažít smíření, nabrat novou sílu, přijmout požehnání. Ale není možné zde setrvat navždy. Každé bohoslužby jednou skončí a nastane všední den. Je zapotřebí se opět zvednout a jít. Sejít z výšin do údolí.

A žalmista radostně vyznává: Bůh není jen obyvatelem a pánem jedné hory, i kdyby to měla být hora sebeposvátnější. Bůh je pánem nebes a země. Proto je možné s odvahou vyjít i mimo svatý prostor. Smíme vstoupit s nadějí do všedního dne, protože i tam se s Bohem setkáváme. Také tam, na cestě, která není nijak svatá, ale bývá prašná, klikatá a hrbolatá, nás Bůh nachází a ujímá se nás. Víra v Hospodina není náboženstvím pro sváteční okamžiky, ale posilou na cestu. Bůh nese člověka i tehdy, kdy se posvátné hory otřásají a hroutí, kdy selhávají dosavadní neměnné tradice. Víra je odvaha odhodit falešné jistoty a vyjít do nezabezpečeného prostoru. Protože tu jedinou jistotu v životě i umírání máme v Bohu, v Bohu, který nás doprovází.

Boží ochranu popisuje žalmista slovy, která nám znějí poněkud archaicky. Nedříme a nespí ten, jenž chrání Izraele. Představa, že si Bůh při namáhavém řízení tohoto světa potřebuje taky občas odpočinout, je pro nás možná až komická. Tehdejší přírodní božstva ovšem takto skutečně měla tuto vlastnost: jsou aktivní pouze v době vegetace a plodnosti, ale s příchodem zimy usínají nebo dokonce odcházejí do podsvětí.

Žalm je nepochybně polemikou s touto pohanskou představou: Bůh nepotřebuje žádný zimní spánek, ani neodlétá do teplých krajin, ale je stále činný, bez ustání opatruje své stvoření. To ale znamená, že jeho věrnost a péče trvá i v době zimy. Nepolevuje ani v časech nevlídných a nehostinných, kdy zrovna nepociťujeme Boží blízkost, ale naopak se nám zdá, že na nás Bůh zapomněl nebo kamsi odešel.

Jako ozvěnu pohanského světa, nám už notně vzdáleného, můžeme číst také následující ujištění: Hospodin je ti stínem po pravici. Ve dne tě nezasáhne slunce ani za noci měsíc. Snad všechny starobylé kultury uctívaly slunce, měsíc a hvězdy jako božstva. Přestože Izraelci vesmírná tělesa odmítli zbožšťovat a označili je za pouhé svítilny, přece v nich jakási úcta či bázeň před nimi zůstala. Pálící slunce dokáže poutníka pěkně potrápit a nevyzpytatelný měsíc zase v noci svést na špatnou cestu.

Co je ale důležitější – slunce a měsíc jsou čímsi mezi Bohem a člověkem. Reprezentují svět, který je pro nás nedostupný a neproniknutelný a přece nás zásadně ovlivňuje. Můžeme si do této sféry dosadit všelijaké síly působící na naše životy – nerozumíme jim, těžko se jim bráníme, dopadají na nás, ať chceme či nechceme. Dnes k nim patří například nový koronavirus – víc než půl roku po jeho přenosu na člověka o něm víme pořád málo, bojovat proti němu moc neumíme, jen se s ním takzvaně učíme žít. Ale ani viry a bakterie, ani žádná jiná moc na zemi či na nebi není neomezeným pánem nad našimi životy. Je jen jediný Pán. Ten, který je nám po pravici. Nevidíme ho, ale jeho stín na nás dopadá.

K čemu pozvedáte své oči? K čemu se upínáte, odkud vyhlížíte pomoc? Žalmistova odpověď zní: pomoc nemusíte vyhlížet na posvátných místech, ani v nesmírných dálavách, ani v zašlé minulosti. Vlastně ji nemusíte vyhlížet vůbec. Vždyť Bůh si už dávno vyhlédl nás. A jako ti, kdo věří v Krista, smíme k tomu dodat: nejen vyhlédl, ale také mezi nás sestoupil. Je s námi, při nás, na každém kroku, ve dne, v noci. Když ho cítíme při sobě, ale i když ho zrovna necítíme vůbec. Nejen ve svátečních chvílích, ale také uprostřed našeho nesvatého života. A bude s námi každý nový den.

Amen.


zpět ...
© 2005 archa.cz