0
Farní sbor ČCE v Praze 8 - Kobylisích
Kostel U Jákobova žebříku
U Školské zahrady 1, 182 00 Praha 8 - Kobylisy
telefon: 737 272 252
e-mail: kosteljakob@volny.cz
 
Aktuálně od Jákobova žebříku
Informace o aktuálním sborovém životě.
29. října (čtvrtek)
18:30 biblická hodina přes Skype (skupina „Kobyliská biblická“)
30. října (pátek)
14:30 konfirmační cvičení přes Zoom
1. listopadu (neděle)
9:30 bohoslužba v češtině v kostele U Jákobova žebříku a na internetu (káže bratr farář Ondřej Kolář)
QR kód
Pro snazší zadání sbírky je možné využít tento QR kód:
zpět ...
Záznam z bohoslužby 9. srpna 2020
Žalm 8

Milí přátelé, sestry a bratři,
jsme sice nyní od sebe fyzicky odděleni, ale pokoušíme se s vámi spojit prostřednictvím sdílených bohoslužeb formou videozáznamu.



Současně pobožnost naleznete i na na Facebooku, kde byla bohoslužba vysílána přímým přenosem.

Věřím, že možnost sdílení pro vás bude schůdná a umožní vám zprostředkovaným způsobem účast na nedělní bohoslužbě.

Přeji vám všem požehnanou neděli.
Ondřej Kolář, farář

Kázání
Biblický text (Žalm 8)
(2) Hospodine, Pane náš, jak vznešené je tvoje jméno po vší zemi! Svou velebnost vyvýšil jsi nad nebesa.
(3) Ústy nemluvňat a kojenců jsi vybudoval mocný val proti svým protivníkům a zastavil nepřítele planoucího pomstou.
(4) Vidím tvá nebesa, dílo tvých prstů, měsíc a hvězdy, jež jsi tam upevnil:
(5) Co je člověk, že na něho pamatuješ, syn člověka, že se ho ujímáš?
(6) Jen maličko jsi ho omezil, že není roven Bohu, korunuješ ho slávou a důstojností.
(7) Svěřuješ mu vládu nad dílem svých rukou, všechno pod nohy mu kladeš:
(8) všechen brav a skot a také polní zvířata
(9) a ptactvo nebeské a mořské ryby, i netvora , který se prohání po mořských stezkách.
(10) Hospodine, Pane náš, jak vznešené je tvoje jméno po vší zemi.


Že biblické žalmy opěvují Hospodina, jeho velikost a vznešenost, to není nic neobvyklého. Vždyť Bohu patří všechna čest a sláva. Tento žalm ale přiznává slávu a důstojnost kromě Boha ještě někomu jinému, totiž člověku. S tím už jsme možná srozumění méně. Zejména po hrozných zkušenostech minulého století se nám o velikosti člověka mluví ztěžka. Člověk – to nezní moc hrdě.

Také jinde v bibli bychom podobný chvalozpěv na člověka hledali marně. V knize Genesis se sice o člověku praví, že má být Božím obrazem, ale o kus dál se pro jistotu zdůrazní, že je jen prach ze země. A že si člověk o sobě nemůže moc myslet, o tom svědčí hned následující kapitoly a nakonec celá bible.

Není divu, že autor listu Židům vztahuje tuto žalmovou pasáž už na Krista, toho pravého syna člověka, který byl sice na kříži ponížen, ale poté byl korunován ctí a slávou. Avšak když žalm hovoří o synu člověka, nemá tím ještě na mysli mesiáše, ale prostě člověka, nás všechny.

Podle žalmisty se ovšem lidská sláva neodvozuje od nějakých našich mimořádných schopností. Není založena na nějaké zvláštní lidské podstatě, kterou se člověk odlišuje od zbytku přírody. V tom je žalm překvapivě aktuální: také dnes přírodověda zjišťuje, že není úplně snadné určit, co má člověk navíc oproti zvířatům. Když se porovnával genetický materiál člověka, tedy jeho DNA, s ostatními živočichy, ukázalo se, že se z 98 procent shoduje se šimpanzi, z 90 procent s krysami a ještě ze 70 procent s ovocnými muškami. Mohli bychom s trochou nadsázky říci, že pokud jde o genetickou výbavu, Bůh člověka jen maličko povýšil nad ostatní tvory a s některými z nich je skoro k nerozeznání podobný.

O této podobnosti bible dobře ví, třebaže ji samozřejmě nemá takto vědecky prozkoumanou. Člověk ovšem ty dvě procenta, jimiž se lišíme od šimpanzů, pyšně prohlásil za nebetyčný rozdíl. Mezi sebe a ostatní přírodu vyhloubil propast. Ta je ovšem, jak nyní poznáváme, jen zdánlivá. Jsme součástí přírody, jsme s ní propojeni víc, než jsme si ochotni připustit.

Proč tedy člověk stojí nad zvířetem? Protože na něj Bůh pamatuje, slyšíme v žalmu jednoduchou odpověď. Protože ho Bůh vyvolil mezi všemi ostatními a povolal jej k velkým úkolům. Svěřuješ mu vládu nad dílem svých rukou, všechno pod nohy mu kladeš, vyznává žalmista. Brav a skot, polní zvěř i ptactvo, ryby a dokonce i netvora.

To je velmi důležité slovo. Především znamená, že Bůh ve své vládě nad světem používá prostředníka. Svěřuje mu jisté pravomoci, deleguje na něj něco ze své všemohoucnosti. proto není nic špatného na tom, když si člověk přírodu přizpůsobuje ke svým potřebám, když ji přetváří, aby se mu uprostřed ní lépe žilo. Nemůžeme se vrátit takříkajíc zpátky na stromy, do jakéhosi bájného splynutí s přírodou. Člověk je tvor kulturní, své okolí nějak zpracovává, kultivuje.

Avšak když řekneme A, musíme také říci B. Příroda nadále zůstává dílem Božích rukou, člověk ji nestvořil, nepatří mu a sám od sebe si na ni nemůže činit nárok. Bůh sám mu ji přenechal k užívání a vládnutí. Proto je jasné, že lidská vláda nad přírodou není neomezená a svévolná. Člověk si nemůže se zvířaty (a ani rostlinami, které tu ovšem zmíněny nejsou) dělat, co se mu zlíbí. Za svou správu mimolidského stvoření nese odpovědnost. Lidská vláda je odvozená od té Boží a má ji napodobovat.

Vláda jistě není plundrování, vykořisťování a soustavná likvidace celých druhů. Jestliže nám Bůh dává vše potřebné k životu, pečuje o nás, zachraňuje nás ze všelijaké nouze, pak je těžko ospravedlnitelné, když se vůči přírodě chováme přesně opačně. Je smutné, že si dnes vládnutí běžně spojujeme s bezohledným a cynickým prosazováním vlastních zájmů a už ani moc nevěříme tomu, že by nějaký vládce mohl konat v zájmu obecného dobra. Bůh je ale dobrým vladařem – a stejně tak má vládnout také člověk.

Boží velebnost a vyvýšenost nad světem se často projevuje zvláštním způsobem. Poodhaluje nám to pozoruhodný verš na začátku, který zní: Ústy nemluvňat a kojenců jsi vybudoval mocný val proti svým protivníkům a zastavil nepřítele planoucího pomstou. Výklad je nesnadný. Co vydávají ústa nemluvňat? Každopádně žádná slova, nic jasného a artikulovaného. Žvatlání, broukání, někdy smích, obvykle ovšem pláč. Jak by toto zvuky mohly zahnat na útěk boží protivníky? Rozuměli bychom, kdyby tu stálo něco očekávatelnějšího, logičtějšího. Třeba: prostřednictvím hromů, blesků a zemětřesení jsi zastavil své nepřátele. Nebo: zhoubnou epidemií jsi zkrotil a ponížil pyšné lidstvo. Anebo: pomocí zbraní hromadného ničení a kybernetických útoků jsi vybudoval mocnou hradbu proti rozpínavosti protivníků.

Přiznejme si, že takové líčení Boží moci a vlády v bibli také najdeme, a ne jednou. V boji proti svým protivníkům neváhá Bůh uplatnit také násilí. Pomysleme třeba na egyptské rány: měly vlastně zdecimovat zemi a přimět faraona k propuštění Izraelců, což se nakonec podařilo. A když se Izraelci vydali na pouť a Egypťané je pronásledovali, poslal na ně Bůh rovnou celé moře.

A přece se jako významná červená nit táhne biblí také jiný způsob, jak Bůh uplatňuje svou vládu. Přináší záchranu skrze lidi obyčejné, slabé a chybující. Vzpomeňme si třeba právě na Davida, jemuž je tento žalm přisouzen: jak bezvýznamný a směšný se jevil oproti obru Goliášovi – a jak slavně nad ním nakonec zvítězil. Ani Ježíš se při svém šíření evangelia neopírá o žádné duchovní či politické supermany, ale prosté rybáře. Apoštol Pavel korintským křesťanům velmi realisticky, možná až drsně připomíná: není mezi vámi mnoho moudrých, ani mocných, ani urozených. Jenže právě ty slabé, neurozené a bláznivé Bůh vyvoluje, aby zahanbil moudré a silné. To si smíme s radostí uvědomovat také my – ať už sebe počítáme mezi moudré či nemoudré, mocné či bezmocné – na tom nezáleží: Bůh si nás takové, jací jsme, dokáže použít k naplňování svých plánů.

Nemluvňata jsou ti nejbezbrannější a nejbezmocnější, jejich křik nemá v očích mocných žádnou váhu, žádný obsah a dosah. A právě v tom se prokazuje Boží moc: že nemusí používat běžné mocenské nástroje a páky, jimiž disponují vládci tohoto světa. Nepotřebuje lidi zastrašovat hrůznými přírodními jevy. Boží hlas jemný a tichý umí pohnout dějinami. Je mocí bezmocných. Nejmocněji takto Bůh pohnul světem ve Ježíši z Nazaretu, v tichém služebníkovi, který nalomenou třtinu nedolomil a neuhasil knot doutnající. A přece nakonec zvítězil nad tím nepřítelem největším a nejsilnějším – nad samotnou smrtí.

Ano, jen maličko jsme byli omezeni, že nejsme rovni Bohu. V tom spočívá naše nezpochybnitelná velikost, ale současně také naše největší pokušení. Jen o maličko jsme menší než Bůh. A jen maličko stačí, abychom tento rozdíl popřeli a začali si hrát na bohy. Jen maličko stačí, abychom přestali vnímat svou vládu nad zemí jako odpovědné správcovství a začali se světa kolem zmocňovat jako kořisti, kterou máme ohlodat až na kost a pak vyplivnout. Jen maličko stačí, abychom zapomněli, že jsme vládci země jen z Boží vůle, jen proto, že na nás Bůh pamatuje – a že je to stále Bůh, komu země patří a bude mu patřit navěky.

Žalm 8 nás učí nakládat s mocí uvážlivě a odpovědně. Nenechat se jí opájet, neužívat ji jako drogu dobíjející naši sebedůvěru, nezneužívat ji proti komukoli, ale používat ji jedině pro dobro druhých. A je jedno, jestli jsou těmi druhými lidé, nebo zvířata a rostliny. Moci samotné se lidstvo nezbaví nikdy, v nějaké podobě tu bude stále, ať už se podoby vlády a státního uspořádání budou měnit jakkoli. Nemůžeme se jejího užívání vzdát – vždy, když to uděláme, spolehlivě se po této uvolněné moci vrhne někdo jiný a my se často nestačíme divit, co všechno s ní podnikne.

Ale můžeme a máme tuto moc používat po vzoru našeho Pána Ježíše Krista – jako moc druhé uzdravující, napřimující a odpouštějící; jako moc vyhánějící zlé duchy a vhánějící radost a naději; jako moc lásky přemáhající odcizení a strach. Jako moc Božího království, které klíčí a roste a jedno pokryje celou zemi.

Amen.


zpět ...
© 2005 archa.cz