0
Farní sbor ČCE v Praze 8 - Kobylisích
Kostel U Jákobova žebříku
U Školské zahrady 1, 182 00 Praha 8 - Kobylisy
telefon: 737 272 252
e-mail: kosteljakob@volny.cz
 
Aktuálně od Jákobova žebříku
Informace o aktuálním sborovém životě.
29. října (čtvrtek)
18:30 biblická hodina přes Skype (skupina „Kobyliská biblická“)
30. října (pátek)
14:30 konfirmační cvičení přes Zoom
1. listopadu (neděle)
9:30 bohoslužba v češtině v kostele U Jákobova žebříku a na internetu (káže bratr farář Ondřej Kolář)
QR kód
Pro snazší zadání sbírky je možné využít tento QR kód:
zpět ...
Záznam z bohoslužby 16. srpna 2020
Žalm 139

Milí přátelé, sestry a bratři,
jsme sice nyní od sebe fyzicky odděleni, ale pokoušíme se s vámi spojit prostřednictvím sdílených bohoslužeb formou videozáznamu.



Současně pobožnost naleznete i na na Facebooku, kde byla bohoslužba vysílána přímým přenosem.

Věřím, že možnost sdílení pro vás bude schůdná a umožní vám zprostředkovaným způsobem účast na nedělní bohoslužbě.

Přeji vám všem požehnanou neděli.
Ondřej Kolář, farář

Kázání
Biblický text (Žalm 139)
(1) Hospodine, zkoumáš mě a znáš mě .
(2) Víš o mně, ať sedím nebo vstanu, zdálky je ti jasné, co chci dělat.
(3) Sleduješ mou stezku i místo , kde ležím, všechny moje cesty jsou ti známy.
(4) Ještě nemám slovo na jazyku, a ty, Hospodine, víš už všechno.
(5) Sevřel jsi mě zezadu i zpředu, svou dlaň jsi položil na mě.
(6) Nad mé chápání jsou tyto divy, jsou nedostupné, nestačím na to.
(7) Kam odejdu před tvým duchem, kam uprchnu před tvou tváří?
(8) Zamířím-li k nebi, jsi tam, a když si ustelu v podsvětí, také tam budeš.
(9) I kdybych vzlétl na křídlech jitřní záře, chtěl přebývat při nejzazším moři,
(10) tvoje ruka mě tam doprovodí, tvá pravice se mě chopí.
(11) Kdybych řekl: Snad mě přikryje tma, i noc kolem mne se stane světlem.
(12) Žádná tma pro tebe není temná: noc jako den svítí, temnota je jako světlo.
(13) Tys to byl, kdo utvořil mé ledví, v životě mé matky jsi mě utkal.
(14) Tobě vzdávám chválu za činy, jež budí bázeň: podivuhodně jsem utvořen, obdivuhodné jsou tvé skutky, toho jsem si plně vědom.
(15) Tobě nezůstala skryta jediná z mých kostí, když jsem byl v skrytosti tvořen a hněten v nejhlubších útrobách země.
(16) Tvé oči mě viděly v zárodku, všechno bylo zapsáno v tvé knize: dny tak, jak se vytvářely, dřív než jediný z nich nastal .
(17) Jak si vážím divů , které konáš, Bože! Nesmírný je jejich počet,
(18) sčetl bych je, ale je jich víc než písku. Sotva procitnu, jsem s tebou.
(19) Kéž bys, Bože, skolil svévolníka. Pryč ode mne, vy, kdo proléváte krev!
(20) Dovolávají se tě při svých pletichách, zneužívají tvé jméno tvoji protivníci.
(21) Nemám nenávidět, Hospodine, ty, kdo nenávidí tebe? S odporem pohlížet na ty, kdo se proti tobě zvedli?
(22) Nenávidím je, rozhodně nenávidím, jsou to také moji nepřátelé.
(23) Bože, zkoumej mě, ty znáš mé srdce, zkoušej mě, ty znáš můj neklid,
(24) hleď, zda jsem nesešel na cestu trápení, a po cestě věčnosti mě veď!


Jak se vám tento žalm poslouchá? Co ve vás vyvolává? Vždycky jsem ho vnímal jako úžasné svědectví o Boží ochraně a pomoci. Jako výraz jistoty, že Bůh není jen vzdáleným vládcem vesmíru, ale je tajemně přítomen také v mém životě, ve všem, co se kolem mě i ve mně odehrává.

Taková jistota ovšem může být pro někoho tísnivá a zneklidňující. Zvláště dnes, kdy přibývá různých způsobů a sledování lidí, stále dokonalejších a přesnějších. Čím dál těžší je tomu uniknout: na ulicích i v mnohých budovách jsou nainstalované kamery, jiné stroje zase podrobně monitorují naše chování na internetu a dokonce ho vyhodnocují, v podstatě čtou naše myšlenky a pocity a reagují na ně. Různé diktátorské režimy tím dostávají do rukou mocný nástroj kontroly a ovládání obyvatel, o jakém se tvůrcům sci fi literatury ani nesnilo.

Čteme li žalm v těchto souvislostech, pak se nám Bůh nepříjemně přibližuje jakémusi velkému bratrovi: Pozoruje nás na každém kroku, ve dne v noci, všechno naše konání i smýšlení, všechny naše plusy a mínusy zapisuje do nebeské knihy, aby nás pak podle toho mohl pokutovat či odměnit.

Tento rozměr Božího zkoumání a poznávání v žalmu také zaslechneme. Žalmista Boha v závěru přímo vybízí: zkoumej mě, zkoušej mě! Tedy: rozpoznej, co je ve mně správného, životného, k věčnosti směřujícího, a co naopak vede do záhuby.

Jenže tato Boží neomylná zkouška není pro žalmistu zdrojem strachu, ale naopak naděje: právě proto, že mě Bůh tak skvěle zná, dokáže mě také varovat a upozornit na to, v čem se odchyluji od cesty života, v čem bloudím a točím se v kruhu, a přivést mě zpět k sobě. Bůh mě prozkoumal a poznal ne proto, aby si připravil dokonalou obžalobu a rozsudek, ale aby mě mohl zachránit především ode mě samotného, od mých nedobrých sklonů, zlozvyků, pocitů a myšlenek.

Alfou a omegou žalmu je ale údiv nad Božím pronikavým pohledem, nad jeho nezměrnou mocí, nad jeho nepochopitelnými činy. To je hlavní motiv žalmu, opakuje se tu v mnoha podobách. Myslím, že tento úžas můžeme plně sdílet také my, přestože toho o vesmíru, přírodě a člověku víme nesrovnatelně více než tehdejší lidé. Oč více jsme toho prozkoumali a poznali, o to více se nám ale také otevřely obzory. Zjistili jsme, co všechno právě ještě nevíme a zřejmě dlouho vědět nebudeme. Někdy na konci 19. století se vědcům zdálo, že stačí rozklíčovat několik málo záhad a budeme světu dokonale rozumět. Ale když tyto objevy skutečně nastaly, přinesly takovou revoluci, že se svět naopak stal mnohem víc nesrozumitelným a záhad mnohonásobně přibylo.

V žalmu ovšem nejde jen o tajemství světa, ale především o vědomí, že za nimi stojí Bůh. Nejen, že nebe a zemi stvořil, ale také jim vládne, je mocně přítomen v každé částečce světa, ví o všem, co se v něm děje. Není divu, že tento žalm byl pokládán za přímo klasické svědectví o Boží vševědoucnosti, všudypřítomnosti a všemohoucnosti.

Jenže právě s tím máme zároveň potíž. Nejvíc asi s Boží všemohoucností. Už ve středověku se vedly diskuse o tom, jestli Bůh dokáže stvořit tak těžký kámen, že ho sám nebude moci unést. Pokud by to nedokázal, nebyl by všemohoucí. Pokud by to dokázal, pak by ho ale skutečně nemohl unést –– a opět by nebyl všemohoucí. Anebo: může Bůh způsobit, že se nějaká událost nestala? Nebo ze starce udělat mladíka? Takové otázky se dají rozmnožovat do nekonečna. K těmto spíš myšlenkovým hříčkám později přibyly vážné otázky ohledně Boží vlády nad různými dějinnými a přírodními katastrofami.

Stejně tak se těžko srovnáváme s Boží všudypřítomností. Kdysi mě jako dospívajícího křesťana plného otázek zarazila jedna píseň, kde se s notnou dávkou sarkasmu zpívá: Říkají lidé, že bůh je všude. V každý nábojnici, v každý popelnici, v každým vrahovi a v každý válce taky asi jo. Samozřejmě jsem tehdy vnitřně protestoval: v žádném zločinci a v žádném zabíjení Bůh není, vždyť Bůh koná a podporuje jen dobré věci. Ihned se pak ale vynoří otázka: kde tedy Bůh je, když ho člověk nejvíc potřebuje, když zlo vítězí nad dobrém, když zloba lidská život maří?

Bez problémů není ani Boží vševědoucnost, zejména pokud se zaměřuje na budoucí události. Zná-li Bůh vše dopředu, pak se celý běh světa i život každého člověka jeví jako předurčený a naprogramovaný, vše se děje přesně podle Božího plánu. Nezbývá žádný prostor pro svobodné rozhodování. Také naše modlitby by v takovém dokonalém harmonogramu pozbyly smyslu, protože je-li již dávno, od věčnosti stanoveno, co a jak bude, člověk nemá šanci nic ovlivnit.

Asi vnímáme, jak moc jsme se v těchto úvahách od žalmistových slov vzdálili. Jak jsme se posunuli od osobního vyznání ke všeobecným tvrzením, která se nakonec utopí ve vnitřních rozporech. Vraťme se tedy zpátky k žalmu samotnému. Žalmista přece nemluví o Božích vlastnostech, ale o tom, jak sám prožívá svůj vztah k Bohu, jak Bůh jedná v jeho životě.

Když žalmista o Bohu říká: zdálky je ti jasné, co chci dělat, jistě tím nevytváří nějakou nauku o předurčení. Spíš vyjadřuje svou důvěru: Bože, ty znáš mé úmysly, a tak mě můžeš ochránit ještě dřív, než šlápnu vedle; dokážeš zabránit všelijakému neštěstí, do kterého se řítím. Tak jako rodič dobře zná své dítě a ví, že když se otevřou domovní dveře, dítě se jistě s nadšením rozeběhne ven a může také rychle skončit pod koly auta. Nebo když necháme na stole odložený nůž, vzbudí to v dítěti velký zájem, který může dopadnout zle.

Stejně tak, když žalmista vyznává: ještě nemám slovo na jazyku a ty, Hospodine, víš už všechno, jistě tím nechce zpochybňovat význam modlitby. Spíš je v tom spolehnutí: Bože, i když mi bolest sevře hrdlo, i když mi docházejí slova, třeba tváří v tvář nesmyslnému utrpení, i když se neumím a nechci modlit, ty, Bože, přesto víš, co se mi honí hlavou a co bych ti rád řekl, ale nejde mi to.

Ani všudypřítomnost Boží není pro žalmistu žádným abstraktním pojmem, ale zdrojem přesvědčení, že Bohu se nikam neztratíme. Není žádná oblast na zemi, na nebi ani pod zemí, kam by Bůh nedosáhl, kam by měl vstup zakázán. Ano, jistě to také znamená, že se před Bohem nemohu nikde ukrýt, nikde před ním uniknout. Ani kamsi do křoví, jak to zkoušeli Adam s Evou, ani do neznámých končin či břicha velryby jako prorok Jonáš. Ani do smrti samotné nemohu uprchnout, abych se před Bohem zbavil odpovědnosti za svůj prožitý život. Bůh mě všude dostihne a volá k sobě, i tam, kde bych to nečekal. Ale právě to je také obrovská útěcha: nikdo a nic na světě mě nemůže z Boží ruky vytrhnout, žádná moc, žádný kriminál, ani žádná nemoc a postižení, ani výšiny ani hlubiny, ani samotná smrt, jak vyznává apoštol Pavel.

A když žalmista popisuje Boží moc, nezajímají ho otázky, zda může Bůh stvořit kulatý čtverec nebo trojúhelník se součtem vnitřních úhlů jiným než 180°. Boží moc prožívá především na základě vlastního příběhu, při pohledu na sebe. Podivuhodně jsem utvořen! Tobě nezůstala skryta jediná z mých kostí, když jsem byl v skrytosti tvořen, říká. To je silné slovo proti nesmyslnosti lidského života, proti všem pokusům brát mu jeho hodnotu, jedinečnost a krásu. Bůh byl přítomen při tvorbě každého z nás, a tak nejsme výsledkem náhody a chaosu, nejsme bezvýznamnou vteřinou na světových hodinách, nejsme zrníčkem v písku nekonečného vesmíru. Každý z nás máme svou důstojnost přímo od Boha – ať jsme zdraví či nemocní, ať se cítíme dobře nebo špatně, jsme plní sil, nebo nám síly docházejí, ať nás okolí miluje nebo nenávidí. Nikdo z nás není zbytečný a nahraditelný.

Boží moc je veliká. A přece jsou tu síly, které se jí protiví. O nich žalmista také ví a pojmenovává je v posledních verších. Ke zbytku žalmu moc nepasují, často se dokonce ani nečtou, aby nerušily jímavou oslavu Stvořitele. Je to škoda, protože tím žalm trochu zbavujeme jeho realismu. Svět skutečně často nevypadá tak, že ho řídí a ochraňuje dobrotivý Bůh. Jsou tu také ty nábojnice, vrazi a války, které odpradávna sloužily jako hlavní argument popíračů Boží existence.

Ale Bůh v nich skutečně není. Kde tedy je? Proč dopustí, že mu jeho velkolepé dílo kazí svévolníci a prolévači krve? Na tuto otázku žalm neodpovídá. Možná proto, že je položená příliš všeobecně – a tento žalm se, jak jsme viděli, ve všeobecnostech neutápí. Podstatné je, jak se ke zlu ve světě postavím já. Na čí straně budu bojovat? Anebo bojovat nebudu a jen se spokojím s vírou, že mě má Bůh rád a opatruje mě a vše ostatní je mi ukradené? Právě takové lhostejnosti a rezignaci se žalmista rozhodně brání.

Navíc nelze vyloučit, že tím svévolníkem a Božím protivníkem se někdy stávám také já, třeba i nevědomky, jen tím, že pouze dávám hlavu do písku. Žalmista tuto možnost sice přímo nezmiňuje, ale počítá s ní. A tak, Bože, zkoumej mě a po cestě věčnosti mě veď.

Amen.


zpět ...
© 2005 archa.cz