0
Farní sbor ČCE v Praze 8 - Kobylisích
Kostel U Jákobova žebříku
U Školské zahrady 1, 182 00 Praha 8 - Kobylisy
telefon: 737 272 252
e-mail: kosteljakob@volny.cz
 
Aktuálně od Jákobova žebříku
Informace o aktuálním sborovém životě.
29. října (čtvrtek)
18:30 biblická hodina přes Skype (skupina „Kobyliská biblická“)
30. října (pátek)
14:30 konfirmační cvičení přes Zoom
1. listopadu (neděle)
9:30 bohoslužba v češtině v kostele U Jákobova žebříku a na internetu (káže bratr farář Ondřej Kolář)
QR kód
Pro snazší zadání sbírky je možné využít tento QR kód:
zpět ...
Záznam z bohoslužby 23. srpna 2020
Jób 19; 25

Milí přátelé, sestry a bratři,
jsme sice nyní od sebe fyzicky odděleni, ale pokoušíme se s vámi spojit prostřednictvím sdílených bohoslužeb formou videozáznamu.



Současně pobožnost naleznete i na na Facebooku, kde byla bohoslužba vysílána přímým přenosem.

Věřím, že možnost sdílení pro vás bude schůdná a umožní vám zprostředkovaným způsobem účast na nedělní bohoslužbě.

Přeji vám všem požehnanou neděli.
Ondřej Kolář, farář

Kázání
Biblický text (Jób 19; 25)
(25) Ačkoli já vím, že vykupitel můj živ jest, a že v den nejposlednější nad prachem se postaví.

„Smilujte se nade mnou, přátelé, smilujte se, neboť se mne dotkla ruka Boží“ žalostně volá trpitel Job. Obviňuje Boha, ale smilovat se mají přátelé. Jak to ale mají udělat? Oni přece proces umírání zastavit neumějí a tišit bolest, i kdyby mezi nimi byl lékař, by dokázali i jen do určité míry. Tři věrní přátelé, Elifaz, Bildad a Sófar, jsou u něj, přišli ho navštívit. Stěžuje si tedy Job neprávem, že ti, které miloval, se k němu obracejí zády, že všichni si ho hnusí a jsou jako supi a nemohou se nasytit jeho masa. Jako by Job viděl všechno ještě černější, než to je, paranoidně vidí nepřátele všude, i v přátelích. Ti se pokoušejí ho utěšit, snaží se v hovoru vnést do chaosu jeho utrpení nějaký řád. Neříkají přátelé Jobovi nic zjevně bezbožného, v podstatě se to podobá útěšným řečem, jaké se mezi zbožnými lidmi vždycky vedly a dodnes vedou. Job se ale utěšit nedá, odmítá pokořit se pod mocnou ruku Boží a vykřikuje nejen svou bolest, ale i nepodložená obvinění.

Muž tak hluboce věřící, spravedlivý, bezúhonný, příkladný jako byl Job, se teď cítí absolutně opuštěný, a i když přátelé jsou u něho, svět živých mu mizí a on se propadá do své samoty. Chvíli touží po účasti, smilujte se, volá, ale za chvíli ty, kdo to s ním myslí dobře, nespravedlivě napadá.
Velmi básnická je kniha Jobova, a přitom krutě realistická. Když člověka postihne bolest a nemohoucnost a dlouho to trvá, ono to člověka zdevastuje, na těle i na duši.

Job obviňuje nejen přátele, kteří ho přišli navštívit. Obviňuje Boha, že mu křivdí, že Bůh ho lapá do sítě jako lovec kořist. “Ze všech stran mě boří, abych zašel, vyvrátil mou naději jako strom.“ Poetická slova, ale strašná, děsivá svým obsahem. Boha přece sluší chválit, dobrořečit mu za jeho nesčetná dobrodiní. Job však vykřikuje do světa své žaloby na Boha, toho ničitele a nepřítele. Něco takového děsí i z úst člověka, který bolestí přišel o všechny zábrany a všechnu soudnost.

A přece toto spílání Bohu stojí v Bibli. A když dočteme knihu Jobovu do konce, tak v poslední kapitole je Job překvapivě pochválen samým Bohem jako ten, kdo o Bohu mluvil náležitě. Je to celé takové nepříliš logické, podivné, až úžasné - jako život sám.

Najednou nečekaně, jako by nelogicky, vytryskne z Joba vyznání „já vím, že Vykupitel můj živ jest“. Tohle zní jako citát vypůjčený z nějaké jiné knihy než z knihy Jobovy, ale ne, tento výrok skutečně pronáší tentýž Job, který zakusil a vykřičel svou bezmoc, ponížení, bolest, rozpad všeho, na čem mu záleželo, rozpad sebe sama, ba i rozpad víry, naděje, lásky. Když tento člověk vyznává, že jeho Vykupitel živ jest a nad prachem se postaví, tak to není jen tak do větru, to má váhu, toto slovo nepřeslechněme. Věřme zkušenému trpiteli Jobovi, on ví, co říká. Věřme lidem, sestrám a bratřím, na které dopadly všelijaké rány podobné Jobovým, a oni přesto neztratili víru ve Vykupitele, či právě tehdy, ve chvílích soužení a rozpadu všeho, ji znovu objevili i drželi se jí. „Vím, že Vykupitel můj živ jest“, to zní opravdu útěšně a jistotně, přitom ale netriumfalisticky, tiše a komorně, jako árie z Haendelova Mesiáše, I know that my redeemer liveth" která tento verš z knihy Jobovy učinila slavným.

Tady někde, uprostřed Jobových nářků, se rýsuje podoba křesťanské naděje proti smrti. Nepotřebuje představu duše oddělující se ve chvíli smrti od těla, ani vtělení této duše do jiného těla. Stačí víra, že on je živ, můj Vykupitel, a pak už nepotřebuji nic, on si se mnou, s mými nářky, s mou bolestí i s mou smrtí poradí.

„ Já vím“, říká Job. Dalo by se to také přeložit „poznal jsem“. Job ví, že Vykupitel živ jest, protože to poznal, učinil tu zkušenost. Asi v letech svého dlouhého a do příchodu katastrof požehnaného života to poznal. Když mu bylo dobře, v dobách prosperity nezapomínal na Boha, byl mu vděčný, děkoval za to dobré, co přijímal z jeho ruky. A když přišla nemoc, bezmoc a bolest, musel to všechno ze sebe vykřičet, někdy až rouhavě, ale zároveň se otevřela v jeho srdci napsaná stránka se součtem darů, které přijímal, když mu bylo dobře. Vybavilo se mu, jak dobrý byl a jak dobrý tedy je Bůh.

V tom je Job příkladný, byť ne zcela jedinečný. Každý, kdo se naučil děkovat Bohu za jeho velká i malá dobrodiní, třeba po dlouhých letech si vybaví, že Bůh se s ním setkal, zjevil se, a teprve teď jsem si jist, ano to bylo od Boha, ten nápad, to rozhodnutí, to bylo z Božího vnuknutí, tehdy mne podržel, uchránil a zachránil mne, to on mi požehnal. To jeho oživující dech mne tehdy unášel, ano, a já už tehdy nejasně ale silně cítil, že tím směrem, kam mne chvíli nesl, on věje dál, až za naše mládí, za naše obzory, naše zážitky, za naši míru štěstí a blaženosti. Já to teď vím, ne proto, že jsem to někde vyčetl, ale že jsem to poznal, zažil, prožil, uložil do paměti, kterou Duch svatý náhle oživí. Je na stránkách mého srdce napsáno, že můj Pán a Vykupitel tiše, neokázale, rozkládal nade mnou křídla, a dotek jeho perutí hladil, mnohokrát mne osvobodil
z tísně, dovolil mi mockrát hledět skrze zelené listy na modrou oblohu, dovolil mi vstát, když jsem padl, uzdravil, když jsem byl nemocen, odpustil, když jsem selhal a dal odpustit, když se proti mně kdo provinil. A teď to své poznání shrnuji do jedné věty: „Vím, že Vykupitel můj živ jest.“

Slovo vykupitel nám možná zní trochu vzdáleně. My už nemáme osobní zkušenost s otroctvím, nezažili jsme, jaké to je. Někdo přijde na trh, - tak to prý dělal svatý Václav -, otroka vykoupí a dá mu svobodu. To slovo goel, které stojí v hebrejském textu, můžeme přeložit i jinak: zastánce, patron, zástupce. Takovým osobním zastáncem byl v izraelské pospolitosti někdo z příbuzných a zastupoval toho, kdo se ocitl v nouzi, ba v případě potřeby zafungoval i jako mstitel. Známe z bible příběh o ovdovělé ženě Růt, jejímž zastáncem se stal vlivný a bohatý Boáz a dobře to dopadlo, narodil se jim synek Obéd, jehož vnuk se jmenoval David a ten se stal králem. Za zastánce izraelského lidu je označen sám Hospodin, je tedy se svým lidem spjat úzce, až bytostně. A stejně bytostně je Hospodin zastáncem ztrápených, zastáncem vdov a sirotků, bezprávných a pronásledovaných, nemocných a umírajících.

„Jámě řeknu tys můj otec, červům, matko má, má sestro. Závory podsvětí za mnou zapadnou“, žaloval před chvílí Job. Teď dodává výklad: jen ať si zapadnou, za mým zastáncem - Vykupitelem nezapadnou, on si neustlal lože ve tmách, jeho červi neprovrtají, jeho nesežere nic, ani má bolest, má beznaděj, ani mé žaloby, mé rouhání. I když já umírám a brzy budu mrtev docela, můj Vykupitel je živ; tak zní Jobova árie plná vděčnosti a naděje.

I z oněmění, které způsobila bolest, může povstat zpěv a v temnotách zazářit světlo. On žije a bude žít, ty naše poslední věci pro zastánce našeho poslední nejsou. I pro nás se mohou stát předposledními, vždyť poslední slovo má ten, který mne utkal v životě mé matky a ví o mně víc, než vím o sobě, zná mé kosti i mé stezky, on je ten první i poslední, on je Alfa i Omega, on je celá abeceda. On se mne zastává, ujímá se mé pře proti silám zmaru, proti mé představě, že Bůh mne ničí, proti temným složkám mne samého, proti rozkladným procesům uvnitř mne.

Všechna víra v těla zmrtvých vzkříšení je vtěsnatelná do vyznání, že On vstane. To hebrejské slovíčko znamená opravdu docela prosté vstávání, povstávání ze sedu či lehu, z nečinnosti k činnosti. Však často se ozývá v žalmech prosba „povstaň, Hospodine“. Z polohy božského klidu povstaň do polohy zastánce, ba přímo do boje proti nepřáteli, jenž svírá ty, kdo patří Bohu. A povstane Bůh, a rozprchnou se nepřátelé, vyznává žalmista. Zůstaňme u toho, že Bůh povstává, když my už ani vstát nedokážeme. Pusťme si k srdci, že on definitivně povstane nad naším prachem, nad tím, v co se já rozpadnu, v co se rozpadli ti, které jsme milovali. Jestli se moje duše ve chvíli klinické smrti odděluje od těla, jestli jde pak přímo vzhůru či musí projít očistcem duší, jestli máme svědomitě pečovat o hroby našich zesnulých nebo jejich prach a popel schraňovat v urně či pustit do větru - to všechno jsou otázky druhořadé. Otázka první důležitosti je, zda víš, podobně jako Job, že nad naším prachem se postaví ten, který nás má v paměti, který je naším zastáncem proti vší nicotě, zmaru, zoufalství, hříchu a smrti.

Berme si z Joba příklad. Snažme se žít poctivě a bezúhonně jako Job, děkujme Hospodinu vždycky, i tehdy se k tomu přinuťme, když nám něco bere. O to upřímněji mu děkujme, když nám něco dává, a on každému z nás toho dal a dává hodně. Zapisujme si do srdce jeho dobrodiní, všecko krásné a milé, čeho se nám dostalo a dostává, i to, co se povedlo nám, neboť všechno dobré, i to námi povedené, pochází od něj. A když si tu stránku vděčnosti ve svém srdci hustě popíšeme, smíme doufat, že i ve chvílích nemoci a bolesti z nás vytryskne píseň chvály za to, že náš Vykupitel je živ a my také živi budeme.

Amen.

Miloš Rejchrt


zpět ...
© 2005 archa.cz