0
Farní sbor ČCE v Praze 8 - Kobylisích
Kostel U Jákobova žebříku
U Školské zahrady 1, 182 00 Praha 8 - Kobylisy
telefon: 737 272 252
e-mail: kosteljakob@volny.cz
 
Aktuálně od Jákobova žebříku
Informace o aktuálním sborovém životě.
29. října (čtvrtek)
18:30 biblická hodina přes Skype (skupina „Kobyliská biblická“)
30. října (pátek)
14:30 konfirmační cvičení přes Zoom
1. listopadu (neděle)
9:30 bohoslužba v češtině v kostele U Jákobova žebříku a na internetu (káže bratr farář Ondřej Kolář)
QR kód
Pro snazší zadání sbírky je možné využít tento QR kód:
zpět ...
Záznam z bohoslužby 30. srpna 2020
Žalm 73

Milí přátelé, sestry a bratři,
jsme sice nyní od sebe fyzicky odděleni, ale pokoušíme se s vámi spojit prostřednictvím sdílených bohoslužeb formou videozáznamu.





Věřím, že možnost sdílení pro vás bude schůdná a umožní vám zprostředkovaným způsobem účast na nedělní bohoslužbě.

Přeji vám všem požehnanou neděli.
Ondřej Kolář, farář

Kázání
Biblický text (Žalm 73)
(1) Jak je Bůh dobrý k Izraeli, k těm, kdo jsou čistého srdce!
(2) Avšak moje nohy málem odbočily, moje kroky téměř sešly z cesty,
(3) neboť jsem záviděl potřeštěncům, když jsem viděl svévolné, jak pokojně si žijí.
(4) Smrt je do okovů ještě nesevřela, jejich tělo kypí,
(5) nevědí, co je to lidské plahočení, nebývají postiženi jako jiní lidé.
(6) Jejich náhrdelníkem je zpupnost, násilnictví šatem, do něhož se halí.
(7) Jejich oko vystupuje z tuku, provaluje se smýšlení srdce.
(8) Vysmívají se a mluví zlomyslně, povýšenou řečí utiskují druhé.
(9) Do úst nebesa si berou, jazykem prosmýčí zemi.
(10) A lid se za nimi hrne lokat vodu plným douškem.
(11) Říkávají: „Což se to Bůh dozví? Cožpak to Nejvyšší pozná?“
(12) Ano, to jsou svévolníci: bez starostí věčně kupí jmění.
(13) Tedy zbytečně jsem si uchoval ryzí srdce a dlaně omýval nevinností?
(14) Každý den se na mě sypou rány, každé ráno bývám trestán.
(15) Kdybych řekl: „Budu mluvit jako oni,“ věrolomně bych opustil pokolení tvých synů.
(16) Přemýšlel jsem, jak se v tom všem vyznat, nesnadné se mi to zdálo.
(17) Teprv když jsem vstoupil do svatyně Boží, pochopil jsem, jaký vezmou konec.
(18) Věru, stavíš je na kluzké cesty, do zkázy je srazíš.
(19) Jaký úděs náhle vzbudí, hrůzou se obrátí vniveč, zajdou
(20) jako sen po procitnutí; Panovníku, pohrdneš jejich přeludem, až je probudíš.
(21) Když bylo mé srdce roztrpčené, když se jitřilo mé ledví,
(22) byl jsem tupec, nic jsem neznal, jak dobytče jsem před tebou býval.
(23) Já však chci být ustavičně s tebou, uchopils mě za pravici,
(24) povedeš mě podle svého rozhodnutí a pak do slávy mě přijmeš.
(25) Koho bych měl na nebesích? A na zemi v nikom kromě tebe nemám zalíbení.
(26) Ač mé tělo i mé srdce chřadne, Bůh bude navěky skála mého srdce a můj podíl.
(27) Hle, ti, kdo se tobě vzdálí, zhynou. Ty umlčíš každého, kdo poruší ti věrnost.
(28) Mně však v Boží blízkosti je dobře, v Panovníku Hospodinu mám své útočiště, proto vyprávím o všech tvých činech.


Vyplatí se věřit v Boha? Jak mi prospěje, když budu dodržovat jeho přikázání? Takové otázky si obvykle neklademe. Takto se ptá spíš někdo, kdo se na náboženství dívá zvnějšku, jako nezúčastněný pozorovatel. Věřící člověk nepřemýšlí nad tím, jaký užitek mu jeho vztah k Bohu přinese, nekalkuluje výnosy a ztráty. Věříme jednoduše proto, že jsme byli osloveni evangeliem, že nás strhl a nadchnul příběh Ježíše Krista, že právě v něm jsme našli smysl života, orientaci ve světě, radost a naději.

A přece se nám do naší víry někdy vkradou pochybnosti a dokonce pocity marnosti. Z těch se vyznává také autor dnešního žalmu. Nepochybuje o Bohu samotném a jeho zákon má dál v úctě – avšak najednou se mu zdá, že z toho vlastně nic nemá, že víra ho nijak nezbavuje starostí, nechrání ho před různými hrozbami, nečiní život jednodušším; možná ho naopak v lecčem komplikuje.

A když se žalmista rozhlédne kolem sebe, vidí spoustu lidí, kteří si žijí podle vlastních pravidel, šíří kolem sebe zlobu, z Boha a jeho přikázání těžkou hlavu nedělají, ba dokonce se Bohu vysmívají a pohrdají jím – a světě, div se, ono jim to prochází. Žádná božská ani lidská moc je za to nepotrestá,
a tak si žijí celkem spokojeně a v blahobytu.

Žalmista je ve svém vyznání skutečně velice upřímný. Jeho krizi víry zjevně nezpůsobila žádná tragédie nebo nesnesitelná bolest, jak tomu bylo třeba v případě trpitele Joba. Když člověk prožívá hrozná muka, dokážeme pochopit, že jeho víra pod jejich tíhou zakolísá nebo se dokonce úplně zhroutí.

To ale nejspíš není žalmistův případ. Jeho svedla na scestí obyčejná závist. Možná taky vztek a pocit křivdy. Byl přesvědčen, že by za svou příkladnou bohabojnost měl být po zásluze odměněn. Že by ho Bůh měl hojně obdarovat zdravím, bohatstvím, úspěchy, zkrátka mu požehnat. Připusťme, že tento nárok nebyl zcela neopodstatněný. Vždyť hned v prvním žalmu slyšíme ujištění: Blaze muži, který se neřídí radami svévolníků, nýbrž si oblíbil Hospodinův zákon – je jako strom zasazený u tekoucí vody, vše co podnikne, se zdaří. Se svévolníky je tomu jinak, jsou jak plevy hnané větrem.

Toto přesvědčení není ve Starém zákoně nijak ojedinělé, naopak spíš převládá. Jistě se nedá říci, že by tehdy lidé věřili v Hospodina a dodržovali jeho zákon ze zištných důvodů, tedy aby z toho něco měli, aby se jim dobře dařilo. Takovou přízemní motivaci v bibli nenajdeme. Nicméně zbožní a spravedliví lidé pevně doufali, že Bůh o své věrné skutečně postará, zastane se jich a zachrání je v různé tísni.

Současně se ale v bibli objevuje poznání, že věci jsou složitější. Také spravedlivý člověk může být stižen krutými ranami - o tom nás působivě zpravuje právě kniha Job. A že svévolníci mohou žít velice spokojeně, o tom je právě 73. žalm.

A co na to spravedliví? Snadno propadnou pocitu, že Bůh vládne nad světem nespravedlivě. Anebo, což je ještě horší, že nevládne vůbec, že prostě nechává věcem volný průběh: ať si padouši dále vzkvétají, získávají stoupence, ať dál rozsévají násilí, ať si dál berou Boha do svých nevymáchaných úst. A zbožní nechť dál zůstávají chudáčky, o které se každý otře.

Od takového rozčarování z nespravedlivého světa a nespravedlivého Boha už je pak jen krok k myšlence: stojí mi to vůbec za to? Konání dobra se zjevně nijak nevyplácí, nikdo ho nedocení, naopak s ním člověk jen na každém kroku naráží. Pro dobrotu na žebrotu. S poctivostí leda pojdeš. Žalmista se ohlíží za svou životní etapou, kdy se ocitl na rozcestí a ve svém nitru si říkal: Tedy zbytečně jsem si uchoval ryzí srdce a dlaně omýval v nevinnosti? Myslím, že tuto otázku si někdy položil úplně každý věřící člověk. A nejde jen o osobní prospěch. Možná ještě víc člověka drtí pomyšlení, že snaha o lepší svět často nemá žádný velký efekt, vychází naprázdno. Nezřídka se stává, že když se něco dobrého díky velkému úsilí podaří, druhý přijde a všechno dílo rázem zničí.

Jít trvale hlavou proti zdi; postavit se osamoceně proti převládajícímu mínění; ozvat se, když ostatní mlčí; zastat se někoho, když ostatní obviňují; promluvit pravdu, když lež umožňuje nerušeně přežívat – kdo to dovede? A kdo to dovede celý život?

Sestry a bratři, každá krize víry, ať už má jakékoli příčiny, člověka nutí sestoupit k základům toho, v co vlastně věří. Je jako ta vichřice, o které mluvil Ježíš: vyzkouší, na jakých základech stojí dům. Mnohé z toho, o co se víra doposud opírala, se rozpadá a mizí. Současně se ukazuje, co je opravdu podstatné a na čem vše stojí, a co je naopak jen vnější schránka, na kterou jsme si sice zvykli, ale které se musíme umět vzdát. Může se samozřejmě stát, že člověk žádné pevné základy neměl a žil jen z toho vnějšího.

K takovému prubování víry došlo i v žalmistově životě. Co mu z víry zůstalo? A zůstalo mu vůbec něco? To nejpodstatnější ano: totiž Bůh sám. To zní trochu jako banalita, ale ve skutečnosti je za tímto poznáním náročná cesta, bolestná i osvobozující zároveň.

V životě víry se mohou sesypat různé falešné berličky, těch žádná škoda není. Mohou ale padnout také doposud pevné a důležité opory, s těmi se loučíme těžce. Může padnout třeba chrám,bohoslužba a oběti. To Izraelci zažili, byl to ohromný šok a nějakou dobu to vypadalo, že Boží lid skončí. Nakonec to nebyl konec, ale nový začátek. Mohou padnout různé projevy zbožnosti: modlitba, četba Písma, písně. Najednou nejdou přes pusu, svaté texty už neoslovují, zní dutě a bezduše. Může padnout společenství víry – člověk zažije v církvi různá zklamání, cítí se v ní být cizincem či dokonce vyvrhelem. Mohou padnout také různé představy o Bohu, včetně těch, které církev předávala po staletí jako drahocenný poklad. Ale pak se ukáže, jak byly poplatné své době a jak jsou dnes zavádějící, někdy dokonce úplně zhoubné.

To vše se ale dá zvládnout, pokud zůstane Bůh sám. Jako jediný zdroj naděje, který ještě zbyl. Koho bych měl na nebesích?, modlí se žalmista. A na zemi v nikom kromě tebe nemám zalíbení. Pozemské i nebeské opory se hroutí, člověk se cítí být ve všem a na vše úplně sám. A přece sám není – Bůh zůstává. Když se ze života víry vytratilo úplně vše, je možné se chytit Boha.

Žalmista popisuje jakési prozření a znovuzrození víry, ale vlastně není moc jasné, co přesně se v jeho životě změnilo. Nic totiž nenasvědčuje tomu, že by se nějak proměnily podmínky, v nichž doposud žil. Není řečeno, že by Bůh náhle proměnil jeho situaci, vysvobodil jej z vnější nouze nebo zahrnul nějakými statky. Ani se tu nepopisuje krach svévolníků, ten se tu stále jen předpovídá, ale zatím pořád ještě nenastal. Vše tedy zdánlivě zůstává při starém. A přece je náhle všechno jiné. Cosi zásadního se mění uvnitř. Je to zážitek skoro mystický, zvnějšku nedostupný a nepopsatelný. Je to jen mezi člověkem a Bohem.

Žalmista si nově uvědomil a zakusil, že Bůh je s ním. Drží ho a doprovází, a tak se o něj v každé chvíli může opřít. Bůh bude navěky skála mého srdce a můj podíl, slyšíme. Tedy nejen v životě, ale také ve smrti tu Bůh pro mě bude. Uchopí mě i tehdy, když se nebudu moci opřít ani o sebe samotného, když mé tělo a srdce začnou chřadnout, odcházet a odejdou úplně. Když se propadnu do bezmoci, právě tehdy mě Boží pravice uchopí.

Žalmistova naděje je prostá, skromná, osekaná až úplně na kost. Nic mu nezůstává, jen Bůh sám. Ale na tom jest mu dosti, nic víc nepotřebuje. Ježíš řekl: hledejte nejprve Boží království a vše ostatní vám bude přidáno. Nevíme, zda a nakolik bylo přidáno žalmistovi, ale to největší bohatství už našel v Bohu.

Tohoto Boha sice nemůžeme k ničemu nutit a nic si na něm nárokovat, natož mu radit, koho by měl odměnit a koho potrestat. Smíme ale od něho očekávat dobré, aniž mu ovšem můžeme předepisovat, jak toto dobro má vypadat. Vždyť svou blízkost prokázal v Ježíši Kristu a prokazuje ji každý den, když se k němu obracíme. Bůh nezaručuje bezstarostný či prosperující život, ale ujišťuje nás, že je s námi a bude s námi, ať se stane cokoli. Mně však v Boží blízkosti je dobře, vyznává žalmista a my s ním.

Amen.

Ondřej Kolář


zpět ...
© 2005 archa.cz