0
Farní sbor ČCE v Praze 8 - Kobylisích
Kostel U Jákobova žebříku
U Školské zahrady 1, 182 00 Praha 8 - Kobylisy
telefon: 737 272 252
e-mail: kosteljakob@volny.cz
 
Aktuálně od Jákobova žebříku
Informace o aktuálním sborovém životě.
20. října (úterý)
19:00 sekání třicátníků přes Zoom
22. října (čtvrtek)
18:30 biblická hodina přes Skype (skupina „Kobyliská biblická“)
23. října (úterý)
14:30 konfirmační cvičení přes Zoom
25. října (neděle)
9:30 bohoslužba v češtině v kostele U Jákobova žebříku a na internetu (káže sestra vikářka Anna Pokorná)
QR kód
Pro snazší zadání sbírky je možné využít tento QR kód:
zpět ...
Záznam z bohoslužby 6. září 2020
Marek 3; 31 - 35

Milí přátelé, sestry a bratři,
jsme sice nyní od sebe fyzicky odděleni, ale pokoušíme se s vámi spojit prostřednictvím sdílených bohoslužeb formou videozáznamu.




Věřím, že možnost sdílení pro vás bude schůdná a umožní vám zprostředkovaným způsobem účast na nedělní bohoslužbě.

Přeji vám všem požehnanou neděli.
Ondřej Kolář, farář

Kázání
Biblický text (Marek 3; 31 - 35)
(31) Tu přišla jeho matka a jeho bratři. Stáli venku a vzkázali mu, aby k nim přišel.
(32) Kolem něho seděl zástup; řekli mu: „Hle, tvoje matka a tvoji bratři jsou venku a hledají tě.“
(33) Odpověděl jim: „Kdo je má matka a moji bratři?“
(34) Rozhlédl se po těch, kteří seděli v kruhu kolem něho, a řekl: „Hle, moje matka a moji bratři!
(35) Kdo činí vůli Boží, to je můj bratr, má sestra i matka.“


Ježíšova rodina. Co o ní vlastně víme? Obvykle se o ní mluví v souvislosti s Ježíšovým narozením. Její další osud je v evangeliích zahalen mlčením, občas se mihne kdesi v pozadí, zejména Ježíšova matka. Je například svědkyní zázraku v Káni Galilejské a samozřejmě ji najdeme také pod Ježíšovým křížem.

Po Ježíšově odchodu se ale situace mění. Ježíšovi bratři se stávají významnými postavami, sloupy církve, jakoby vystupují ze stínu svého slavnějšího bratra. Jeden z nich, Jakub, nějakou dobu stanul v čele jeruzalémského sboru.

Mimochodem: Bible hovoří o Ježíšových bratrech zcela bez zábran, s naprostou samozřejmostí, a není proto důvod se domnívat, že to snad ve skutečnosti byli jeho bratranci či jiní příbuzní, jak se někdy tvrdí. Že Ježíš měl také sourozence, to jeho naprostou jedinečnost přece není nijak nezpochybňuje ani neumenšuje. Ježíšova rodina prostě patří k jeho lidství.

Je dost dobře možné, i když těžko prokazatelné, že Ježíšovi bratři byli v rané církvi také zdrojem napětí. Snad se ani oni sami nestavěli nad ostatní apoštoly, ale někteří v jejich okolí k nim tak mohli přistupovat, což se jiným zase nelíbilo. Dnešní příběh se dostal do evangelií možná právě proto, aby se objasnilo, že Ježíš neměl v úmyslu založit náboženskou dynastii, a že tedy jeho příbuzní nemají nárok na žádné zvláštní postavení či autoritu, neřku-li nástupnictví po Ježíšovi.

Ježíšův postoj k vlastní rodině byl mírně řečeno zdrženlivý. Markovo evangelium je v tomto ohledu pozoruhodně drsné: o několik veršů předtím se dokonce praví, že Ježíšovi příbuzní přišli, aby se ho zmocnili, protože uvěřili zprávě, že se pomátl. Marek vlastně řadí Ježíšovu rodinu mezi nechápavé zatvrzelce: místo aby uvěřili Ježíšově zvěsti a následovali ho, raději ho prohlásí za smyslů zbaveného, nebo dokonce za posedlého Belzebulem, jak to o něm tvrdili zákoníci z Jeruzaléma. A aby rodině už dál nekazil pověst, je zapotřebí ho někam uklidit.

V našem oddíle ovšem přichází Ježíšova matka a jeho bratři pokojně, bez postranních úmyslů, prostě ho chtějí navštívit. Nicméně k Ježíšovi se jen tak nedostanou. Nevíme přesně, jak celá scéna vypadala, ale pravděpodobně byl Ježíš v domě obklopen tak velkým zástupem dychtivých posluchačů, že nebylo možné se k němu dostat. Z Ježíše se nechtěně stává V.I.P., tedy člověk, který není jen tak k mání, není možné za ním prostě přijít a oslovit ho, je nutné nejprve prolomit hradbu různých služebníků a sekretářek. A z Ježíšových nejbližších se stávají vzdálení. A tak musejí nejprve přes okolostojící ohlásit, že jsou za dveřmi. Stejně tak ani Ježíš nemluví se svými příbuznými přímo, ale prostřednictvím jiných lidí. I kdybychom nevěděli, co Ježíš říká, působilo by to celé dost podivně a odtažitě.

Z Ježíšových slov je patrné, že distance mezi ním a jeho rodinou není způsobena jen obklopujícím davem, ale má hlubší důvody. Ježíšova původní rodina stojí stranou a venku nejen fyzicky, ale také v Ježíšově mysli. Právě totiž kolem něj vzniká rodina nová – a ta dostává přednost. Rodina Ježíšových učedníků. Rodina těch, kteří sedí kolem něj, naslouchají mu a jsou odhodlaní kvůli němu zásadně proměnit své životy. A Ježíš ještě upřesní: nejen ti zde přítomní jsou mými sestrami, bratry i matkou, ale všichni, kdo činí vůli Boží. To je rozhodující kritérium pravé rodiny, nikoli samotný fakt, že mě někdo přivedl na svět a s někým jsem vyrůstal.

Ježíšův výrok patří mezi ty těžko stravitelné, docela bychom se bez něj obešli. Proč být tak radikální, proč to tak vyhrocovat, proč za každou cenu stavět proti sobě společenství rodiny a společenství víry? Pro pochopení této tvrdosti je dobré si připomenout, že rodina tehdy měla na život jednotlivce mnohem větší vliv, člověk byl do ní vetkán mnohem pevnějšími vazbami než dnes a byl na ni do velké míry existenčně odkázán. Následování Ježíše mohlo často s sebou nést hodně bolestivé zpřetrhání rodinných vazeb. Není náhoda, že se toto téma objevuje v evangeliích vícekrát. Následovat Ježíše opravdu znamenalo sebrat se a kamsi jít – a za sebou spálit mosty, včetně těch rodinných. Dokonce ani pohřeb vlastního otce není dost pádný důvod ke zdržení na cestě za Ježíšem, jak čteme na jiném místě.

Něco z tohoto radikálního následování ostatně zažívají křesťané dodnes. Víra v Krista někdy vede k odcizení či přímo roztržce v rodině. Je pravda, že sektářské náboženské skupiny tuto roztržku od svých stoupenců přímo vyžadují a záměrně ji provokují: teď jsi náš, my jsme tvoje rodina, musíš se důsledně odstřihnout od všech nevěřících psů, byť jsou to tvoji rodiče. Je pak nesmírně těžké se od takového společenství později zase odpoutat a znovu navázat to, co bylo zpřetrháno. Nicméně je-li víra naprostým odevzdáním Bohu, vždy v sobě obsahuje moment oddělení. Něco starého a navyklého musím opustit a vydat se do nové krajiny, tak jak to kdysi učinil praotec víry Abraham. A každé takové vyjití je náročné.

V našem evangelickém prostředí se s lidmi, kteří byli kvůli víře v Krista vyhoštěni z vlastní rodiny, zas tak moc nepotkáme. Naopak se velice často do křesťanských rodin již rodíme. A trápíme se spíš tím, že naše děti nejsou ochotny jít v našich církevních stopách. Po dlouhá staletí byly rodiny oporou a stavebním kamenem církve. Církev tvořila rodinu nejen ve smyslu sester a bratří ve víře, ale byla společenstvím skutečně pokrevně příbuzných, velkých klanů, navíc vzájemně provázaných. Pro někoho, kdo nevyrůstal v církvi, bylo dost náročné do tohoto pletiva proniknout a najít v něm své místo. To už dnes naštěstí neplatí, do naší církve vstupují lidé bez evangelických kořenů a bývají zde přijímáni vděčně jako vítané občerstvení.

Jedno nebezpečí ovšem přetrvává dál. Že církev přestane být otevřeným společenstvím, zvoucím ty venku, a stane se naopak hradbou, bránící ostatním přijít ke Kristu. V našem příběhu učedníci sedí sice kolem Krista – ale současně nikoho ke Kristu nevpouštějí. Jako jakási jeho ochranka. Důvody jsou v různých církvích různé: mnohde jsou stále odmítáni příslušníci sexuálních menšin, v jiných společenstvích se cítí být vyloučeni lidé, kteří mají hluboko do kapsy, onde se zas dívají skrz prsty na rozvedené nebo nesezdané.

Těžko bychom našli farnost či sbor, který chce být vědomě izolovaný vůči svému okolí - všechny se přece zaklínají tím, jak moc touží být otevřeným společenstvím. Překážky vytváříme spíš bezděky, ani si jich často nevšimneme a musí nás na ně upozornit někdo jiný. Mnoho lidí se dnes při volbě církve či sboru rozhoduje ne až tak podle její věrouky či liturgie, ale podle toho, jakou atmosféra v tom kterém společenství panuje a jak jsou v něm přijati.

Do Ježíšovy rodiny patří patří všichni, kdo konají vůli Boží. Toto Ježíšovo slovo se dá vykládat různě. Nabízí se výklad exkluzivní: ti, kdo skutečně žijí podle Boží vůle, zbožní a mravní, k dokonalosti se nesoucí – to jsou ty pravé děti Boží. Však také Ježíš sám varoval, že ne každý, kdo mu říká pane, pane, vejde do království nebeského. Pokud by se ale do nebe měl dostat jen ten, kdo dokonale plní Boží přikázání, patrně by nebe zůstalo trvale prázdné. My naopak věříme, že jsme do Kristovy rodiny adoptováni bez vlastních zásluh, na základě pouhé víry, že Kristus nás jako své bratry a sestry skutečně přijímá a my pro to nemusíme udělat vůbec nic. Když už jsme ale takto jednou přijati, máme se snažit, abychom své příslušnosti k Boží rodině dělali co nejmenší ostudu.

Jak je to ale s těmi, kdo sice v Krista nevěří, ba dokonce ani nevěří v Boha, a přece nevědomky Boží vůli plní nebo se aspoň podle svých sil snaží plnit – nejsou to náhodou také naši bratři a sestry? Nebo dobrá: když ne sourozenci, tak aspoň vzdálenější bratranci a sestřenice? Nezřídka se mi stává, že u mnohých takzvaně nevěřících lidí vnímám jakousi spřízněnost, pocit, že bojují přece na stejné straně barikády, záleží jim na stejných hodnotách. Těžko se mi je prohlašuje za cizince, stojící venku, s nimiž nemám nic společného. Vždyť přece svým životním postojem stojí uvnitř, s námi na jedné lodi. Jedno je jisté: nebeského Otce, Boha milujícího každého člověka, máme společného všichni.

Amen.

Ondřej Kolář


zpět ...
© 2005 archa.cz