0
Farní sbor ČCE v Praze 8 - Kobylisích
Kostel U Jákobova žebříku
U Školské zahrady 1, 182 00 Praha 8 - Kobylisy
telefon: 737 272 252
e-mail: kosteljakob@volny.cz
 
Aktuálně od Jákobova žebříku
Informace o aktuálním sborovém životě.
19. ledna (úterý)
20:00 setkání třicátníků na platformě Google Meet
20. ledna (středa)
15:30 bohoslužba v kostele svatého Václava v areálu Psychiatrické nemocnice Bohnice
21. ledna (čtvrtek)
18:30 biblická hodina přes Skype (skupina „Kobyliská biblická“)
22. ledna (pátek)
14:30 konfirmační cvičení přes Zoom

18:00 ekumenická bohoslužba v kostele U Jákobova žebříku a na internetu
24. ledna (neděle)
9:30 bohoslužba v češtině v kostele U Jákobova žebříku a na internetu

11:30 bohoslužba v korejštině v kostele U Jákobova žebříku

14:00 bohoslužba v japonštině v kostele U Jákobova žebříku
QR kód
Pro snazší zadání sbírky je možné využít tento QR kód:
zpět ...
Záznam z bohoslužby 4. října 2020
Jeremjáš 7; 1 - 11

Milí přátelé, sestry a bratři,
jsme sice nyní od sebe fyzicky odděleni, ale pokoušíme se s vámi spojit prostřednictvím sdílených bohoslužeb formou videozáznamu.




Věřím, že možnost sdílení pro vás bude schůdná a umožní vám zprostředkovaným způsobem účast na nedělní bohoslužbě.

Přeji vám všem požehnanou neděli.
Ondřej Kolář, farář

Kázání
Biblický text (Jeremjáš 7; 1 - 11)
(1) Slovo, které se stalo od Hospodina k Jeremjášovi:
(2) „Postav se do brány Hospodinova domu a volej tam toto slovo. Řekneš: Slyšte slovo Hospodinovo, všichni Judejci, kteří vcházíte těmito branami klanět se Hospodinu.“
(3) Toto praví Hospodin zástupů, Bůh Izraele: „Napravte své cesty a své skutky a nechám vás přebývat na tomto místě.
(4) Nespoléhejte na klamná slova: ‚Je to chrám Hospodinův, chrám Hospodinův, chrám Hospodinův.‘
(5) Jestliže napravíte své cesty a své skutky, budete-li mezi sebou zachovávat právo,
(6) nebudete-li utlačovat bezdomovce, sirotka a vdovu, nebudete-li na tomto místě prolévat nevinnou krev a nebudete-li chodit ke své škodě za jinými bohy,
(7) pak vás nechám přebývat na tomto místě, v zemi, kterou jsem dal vašim otcům na věky věků.
(8) Ale vy spoléháte na klamná slova, jež nejsou k užitku.
(9) Smí se krást, vraždit, cizoložit, křivě přísahat, pálit kadidlo baalům a chodit za jinými neznámými bohy?
(10) A přitom přicházíte a stavíte se přede mne v tomto domě, který je nazýván mým jménem, a říkáte: ‚Jsme vysvobozeni.‘ To proto, abyste mohli páchat všechny tyto ohavnosti?
(11) Což se stal ve vašich očích tento dům, který je nazýván mým jménem, úkrytem lupičů? Hle, také já vidím, je výrok Hospodinův.


Jistě jste si už někdy museli vyslechnout výtku, jací my křesťané jsme vlastně pokrytci. Prý kážeme vodu a pijeme víno. Máme plná ústa zbožných řečí, ale náš život tomu vůbec neodpovídá. Anebo ještě jinak: celý týden se hádáme, podvádíme, smilníme, nenávidíme se – a pak jdeme do kostela, tam se vyzpovídáme a je nám zase dobře. Od pondělka opět můžeme pokračovat ve stejných zajetých kolejích.

Tato výčitka má pozoruhodně blízko slovům, která kdysi předhodil prorok Jeremjáš Izraelcům přicházejícím do chrámu. Podobně tepali zbožné pokrytectví i další proroci až po Jana Křtitele.

Myšlenka, že Boží odpuštění běží jako automatický a neustále se opakující proces, je jistě svůdná. Jako když s autem vjedeme do myčky, zaplatíme příslušný obnos, pohodlně se usadíme a bez našeho velkého přičinění auto za pár minut září čistotou. A když vyjedeme ven, už předem dobře víme, že dosažený lesk nebude mít dlouhého trvání. Stačí projet pár kalužemi a vše je tak, jak bylo předtím. Auto přece nikdy neumýváme s úmyslem, že tentokrát už se nám podaří ho nezašpinit. Je nám jasné, že dříve nebo později v myčce zase skončíme. Ale aspoň na chvíli máme pocit, že vše je, jak má být. Ten krátkodobý pocit čistoty za to stojí.

Pokud by nějak takto měl vypadat život křesťana, byl by opravdu dost bezútěšný a právem by měl být terčem kritiky. Koloběh špíny a čištění, který se nikdy nezastaví. A uvnitř člověk zůstává stále stejný. Žádné zlepšení, žádný pokrok, ba ani žádná snaha o něj. Možná sem tam krátkodobé vzestupy, ale po nich zas nevyhnutelné pády. Bůh z nás v neděli shodí břemeno, které jsme si do kostela přivlekli, ale od pondělí už zase ta kila postupně nabíráme.

Nepochybně je to spíš karikatura křesťanského života, ale každá karikatura má reálný základ. Dokud chodíme po této zemi, nikdy před Bohem nebudeme čistí. Bojujeme sice sami se sebou, překonáváme své špatné sklony, snažíme se být lepší. A mnohdy se nám to i daří. Ale nikdy se nebudeme moci chlubit, že už na Boží odpuštění nejsme odkázáni.

Potíž je, když zůstaneme jen u tohoto konstatování. Když se spokojím s tím, že holt jsem takový, jaký jsem, jiný už nebudu. Pak už pro mě Boží odpuštění není úžasnou šancí začít znovu a lépe, ale naopak potvrzením stávajícího stavu, požehnáním mé lenosti a neochoty následovat Krista. Takové odpuštění přestává být výzvou a povzbuzením k nápravě a stává se nástrojem k uklidnění svědomí.

Když Ježíš kdysi odpustil cizoložné ženě, neřekl jí přece: vždyť se nic tak zlého nestalo, jsme jen lidi, hoď to za hlavu, už to neřeš. Řekl jí: jdi a už nehřeš. Je to hrozná věc, když jeden druhému ubližujeme, má to vždy nedozírné a někdy dokonce fatální následky. Ale Bůh nám dává šanci z těch bludných kruhů zla vyjít ven.

Bůh nám nemusí odpouštět. Ale chce nám odpouštět a také nám odpouští - a na to se máme pevně spolehnout. Jenže ten rozdíl mezi „musí“ a „chce“ se v náboženském provozu velmi snadno setře. Z důvěry v milosrdného Boha se postupně stane nárok na Boží milost. Odpuštění se začne brát jako samozřejmost, se kterou se přirozeně počítá, a dokonce jako Boží povinností vůči nám. Tím se ale role člověka a Boha povážlivě převracejí. Ne člověk Bohu, ale Bůh člověku najednou cosi dluží a plní závazky. Tehdy se bohoslužba mění v modloslužbu.

To se stalo také v době, kdy vystoupil prorok Jeremjáš. Chrám Hospodinův, chrám Hospodinův, chrám Hospodinův, opakovali si tehdy poutníci, vstupující na chrámové nádvoří. Možná, že jim tato slova také zvěstovali jejich kněží. Takové starozákonní evangelium, dalo by se říci. Zde bydlí Bůh. Zde je místo bezpečí. Zde se vám nemůže nic stát. Ať už jste napáchali jakékoli zlo, zde najdete odpuštění. Není žádné provinění, které by se nedalo smýt obětní krví. Bůh není nikdy tak rozhněvaný, že by se nedal při troše úsilí usmířit. I kdyby se na vás vrhali nepřátelé ze všech stran, Bůh s vámi zůstane a ochrání vás. Zde je přece jeho chrám, chrám Hospodinův, vaše věčné útočiště.

Chrám Hospodinův! Jeremjáš je svědkem toho, jak se z krásného vyznání Boží blízkosti, milosti a moci stala prázdná náboženská fráze. Je vůbec zajímavé, jak je náboženská mluva náchylná k tomu, že se promění v neživotné klišé nebo ideologickou formulku.

Do Hospodinova domu se budu vracet do nejdelších časů, vyznává žalmista a my spolu s ním. Důležité ale také je, z jakých pohnutek a s jakým cílem tam do kostela přicházíme. Někteří utíkají do chrámu zdrceni tíhou svých vin, v zoufalství nad sebou samotným, v bázni před svatým Pánem, s prosbou o smilování. Jiní zas jdou do chrámu jen proto, aby se ujistili, že jim nic vážného nehrozí, protože přece slouží Bohu předepsaným způsobem - a případné jejich prohřešky Bůh obratem smaže.

Chrám Hospodinův! To může být zvolání plné úlevy, vydechnutí a radosti lidí sevřených úzkostí nebo hanbou. Ale stejně tak to může být pyšný výkřik těch, kdo si myslí, že si z Boha udělali spolehlivou myčku na praní špinavých životů.

Jeremjášův Bůh vychází ven ze svatých prostor, kam se ho lidé pokoušeli uvěznit, a sleduje, co se děje za jeho zdmi - na území nesvatém, tedy v našich domovech, rodinách, v naší práci, ale také na ulicích, v obchodech, na soudech, v politice. To podstatné, podle čeho budeme posuzováni, se odehrává nikoli v chrámu, ale mimo něj.

Jeremjášův Bůh se odvrací od našeho zbožného já a naopak zajímá o naše obyčejné, všední, každodenní já. A ptá se: zachováváš právo a spravedlnost? Anebo si ho ohýbáš ke svému vlastnímu prospěchu? Zastáváš se bezdomovců, sirotků, vdov, lidí na okraji, nemocných, slabých a pronásledovaných? Anebo je ti košile bližší než kabát a staráš se hlavně o sebe? Sloužíš Hospodinu nejen v chrámu, ale také ve svém běžném životě?

Napravte své cesty a své skutky a nechám vás přebývat na tomto místě, ohlašoval Jeremjáš svým souvěrcům. Ještě je čas se obrátit. Jeremjáš tato slova pronášel ve chvíli, kdy se Izrael ocital v politickém ohrožení. Nepřátelé se na něj tlačili ze všech stran. Pro proroka to bylo jasné znamení, že Bohu dochází trpělivost. Nakonec Izrael svou šanci promarnil a chrám byl skutečně srovnán se zemí. Už se nebylo kam ukrýt.

Přemýšlím, co by nějaký novodobý Jeremjáš řekl dnes na schodech do křesťanských kostelů. Napravte své cesty a své skutky – toto slovo platí pro církev všech věků a bude platit až do konce času. Stejně tak i Jeremjášova výzva „Nespoléhejte na klamná slova“. I teologicky bezchybné mluvení o Bohu se zvrhává v prázdné tlachání, když svým životem prozrazujeme, že evangelium až tak vážně nebereme. Stokrát opakované „Bůh tě má rád“ zní jako rouhání v ústech člověka, který nedokáže milovat třeba ani svou rodinu. Už Ježíš své učedníky upozorňoval, že ne každý, kdo říká mu Pane, Pane, vejde do království nebeského, ale ten, kdo činí vůli nebeského Otce.

Jak je to ale s Jeremjášovým varováním, že Boží milosrdenství má své meze? Může se Bůh jednou ve svém hněvu rozhodnout, že nechá církev padnout, stejně jako kdysi nechal padnout jeruzalémský chrám? Ježíš kdysi řekl, že církev ani brány pekel nepřemohou. To není omluvenka pro naši nevěrnost, ale zaslíbení pro chvíle úzkosti, pokušení a ohrožení. Toto slovo neukolébává, ale zve a volá: ani ty se nenech přemoci zlem.

Amen.

Ondřej Kolář


zpět ...
© 2005 archa.cz