0
Farní sbor ČCE v Praze 8 - Kobylisích
Kostel U Jákobova žebříku
U Školské zahrady 1, 182 00 Praha 8 - Kobylisy
telefon: 737 272 252
e-mail: kosteljakob@volny.cz
 
Aktuálně od Jákobova žebříku
Informace o aktuálním sborovém životě.
19. ledna (úterý)
20:00 setkání třicátníků na platformě Google Meet
20. ledna (středa)
15:30 bohoslužba v kostele svatého Václava v areálu Psychiatrické nemocnice Bohnice
21. ledna (čtvrtek)
18:30 biblická hodina přes Skype (skupina „Kobyliská biblická“)
22. ledna (pátek)
14:30 konfirmační cvičení přes Zoom

18:00 ekumenická bohoslužba v kostele U Jákobova žebříku a na internetu
24. ledna (neděle)
9:30 bohoslužba v češtině v kostele U Jákobova žebříku a na internetu

11:30 bohoslužba v korejštině v kostele U Jákobova žebříku

14:00 bohoslužba v japonštině v kostele U Jákobova žebříku
QR kód
Pro snazší zadání sbírky je možné využít tento QR kód:
zpět ...
Záznam z bohoslužby 18. října 2020
Efezským 1; 22 - 32

Milí přátelé, sestry a bratři,
jsme sice nyní od sebe fyzicky odděleni, ale pokoušíme se s vámi spojit prostřednictvím sdílených bohoslužeb formou videozáznamu.




Věřím, že možnost sdílení pro vás bude schůdná a umožní vám zprostředkovaným způsobem účast na nedělní bohoslužbě.

Přeji vám všem požehnanou neděli.
Ondřej Kolář, farář

Kázání
Biblický text (Efezským 1; 22 - 32)
(22) Odložte dřívější způsob života, staré lidství, které hyne klamnými vášněmi,
(23) obnovte se duchovním smýšlením,
(24) oblečte nové lidství, stvořené k Božímu obrazu ve spravedlnosti a svatosti pravdy.
(25) Proto zanechte lži a ‚mluvte pravdu každý se svým bližním‘, vždyť jste údy téhož těla.
(26) ‚Hněváte-li se, nehřešte.‘ Nenechte nad svým hněvem zapadnout slunce
(27) a nedopřejte místa ďáblu.
(28) Kdo kradl, ať už nekrade, ale ať raději přiloží ruce k pořádné práci, aby se měl o co rozdělit s potřebnými.
(29) Z vašich úst ať nevyjde ani jedno špatné slovo, ale vždy jen dobré, které by pomohlo, kde je třeba, a tak posluchačům přineslo milost.
(30) A nezarmucujte svatého Ducha Božího, jehož pečeť nesete pro den vykoupení.
(31) Ať je vám vzdálena všechna tvrdost, zloba, hněv, křik, utrhání a s tím i každá špatnost;
(32) buďte k sobě navzájem laskaví, milosrdní, odpouštějte si navzájem, jako i Bůh v Kristu odpustil vám.


Nehřešte, přestaňte lhát a krást, nedopřejte místa ďáblu! Nevím jak na vás, ale na mě působí ten dnešní text docela výhružně. Vadí mi příkazy a těžko splnitelné výzvy. Je mi to nepříjemné copak lžu a kradu? Mám být pořád na všechny milá, laskavá? Jako bych slyšela: Všechno dělej dobře a nic nedělej špatně". A když se podíváme do dalších kapitol tohoto listu, najdeme podobně silných vyjádření ještě víc. Třeba taková rada jako "Nenechte se od nikoho svést prázdnými slovy"(Ef 5; 6) nebo zvolání Buďme pravdiví v lásce, ať ve všem dorůstáme v Krista". To druhé zní možná hezky, být pravdivými v lásce, ale být jako Kristus? Úplně ve všem? To se mi zdá nemožné. A pak mě taky napadá další podobný citát z listu Efezským, a z něho mi je obzvlášť úzko: „Ženy, podřizujte se mužům ve všem." Čteme nekompromisní, absolutní nároky na věřící. Přemáhá mě tíseň, jak něco takového unést.

Je celá škála možností, jak podobné texty číst. Řečeno černobíle, na jedné straně můžeme tyto texty číst a chápat doslovně a na té druhé straně je naopak můžeme ignorovat a říkat si: To je určitě myšleno nějak jinak, to patří do minulosti a nijak se mě to netýká". V tom prvním případě, kdy to
bereme doslovně, je tíha nároků nesnesitelná, v druhém je snad až nesnesitelně lehká. Na jedné straně máme být jako křesťané bezchybní. A na té druhé jsme tak nějak smířeni s tím, že jsme stejně plní klamných vášní jako ostatní a nic se s tím dělat nedá. Asi tušíte, když to takhle vyhrocuju, že se chci vydat střední cestou. Říkává se, že Bible se nemá chápat doslovně, ale vážně. A tak se snažím číst znovu a znovu ta slova, která mě provokují, nechci je slepě následovat, ale ani vyškrtnout. A začínám si všímat, že těch silných, absolutních vyjádření je v našem textu i v celém listu podezřele hodně. Dokola se opakuje: Všechno, stále, každý anebo naopak nic, nikdy, žádný

A tak mě napadá, jestli to přehánění nemá zvýraznit důležitost něčeho jiného, podstatného. Působí to na mě jako hyperbola a tak hledám, co by mohla podtrhovat. A najednou vidím, že kromě tíživých nároků na věřící, kromě všech zákazů a příkazů, je list plný silných vyjádření o plnosti, celistvosti, naplnění. Krásně je to shrnuto ve slovech ze třetí kapitoly listu: aby Kristus skrze víru přebýval ve vašich srdcích; a tak abyste zakořeněni a zakotveni v lásce, mohli spolu se všemi bratřími pochopit, co je skutečná šířka a délka, výška i hloubka... a dát se prostoupit vší plností Boží ." (Ef 3;17-19). Tak snad jde o tu všeobjímající povahu Boží lásky, která má být zvýrazněna. Autor se snaží v celém listu svědčit o plnosti a hloubce Boží lásky, o víře, která má plně prorůstat naším životem, a tak se těžko ubránit silným vyjádřením.

Je to jako když se snažíme někomu vysvětlit, jak je pro nás důležitý. Cit samotný je pravdivý, ale když se to snažíme vyjádřit nahlas, nebo to napsat, může to působit přehnaně. A i naše nároky jsou třeba často přehnané, na sebe i na toho druhého. A tak čtu mezi řádky toho dnešního úryvku
prav divá slova o plné Boží lásce a možnosti plného společenství. A teď to asi řeknu taky trochu přehnaně, ale myslím, že právě v tom tkví hluboká pravda a pravá závažnost textu. V plné Boží lásce a v možnosti smysluplného společenství. A tahle pravdivost by se mohla snadno vytratit, pokud bychom text četli a používali jen jako soupis nějakých společenských pravidel nebo jako návod na uspořádání světa.

„Odložte dřívější způsob života, staré lidství Odložte dřívější způsob života, staré lidství a oblečte nové lidství". Těmito slovy, ve zkratce, a oblečte nové lidství". Těmito slovy, ve zkratce, náš text začínáš text začíná. Mnozí obrácení křesťané - tedy lidé, kteří uvěřili v Krista v průběhu života - mluví o svém duchovním přerodu podobně dramaticky. Převlečení identity. Pamatují si třeba den, případně svém duchovním přerodu podobně dramaticky. Převlečení identity. Pamatují si třeba den, případně hodinu svého obrácení, a o převlečení člověka ze starého do nového dovedou barvitě vyprávět. Apoštol Pavel je sám takovým obráceným křesťanem. A nejinak jsou na tom i jeho žáci, mezi nimi pravděpodobně i autor tohoto listu. V dnešní době jsou také komunity nově uvěřivších, které jsou plné revolučního Ducha proměny života. To je nám evangelíkům možná trochu zatěžko pochopit.

V našich evangelických sborech totiž spolu s Duchem proměny sídlí také Duch tradice. Ten se nechce převlékat, měnit. Tak co s tím? Je nárok na proměnu jen pro ty „nově příchozí“, kteří si prošli vlastním obbrácením? Nebo jinak - v jakém smyslu může radikální nárok obnovy platit pro celou církev? Přečtu vám stejný úryvek ještě v jiném překladu: "Odhoďte už svůj dřívější způsob života, i to staré já (…) a obnovujte ducha své mysli (B21). Změna, která mě upoutala, je ve slově obnovujte: Oproti jednorázovému obnovte, které evokuje obrácení, slyšíme "obnovujte". Proměna věřícího tak snad není hotová věc, ale je to proces. Odhazujte své staré já, obnovujte a stále znovu hledejte toho nového není hotová věc, ale je to proces. není hotová věc, ale je to proces. Odhazujte své staré já, obnovujte a stále znovu hledejte toho nového člověka a nespokojte se s tím , co máte na sobě už roky, byť by to byl kněžský hábit. V tomto smyslu platí slova listu Efezským pro všechny následovníky Krista, pro tradiční i nově příchozí. Všichni dohromady jsme společenství stále se převlékajících, hledajících.

Našemu textu přímo předchází známá úvaha o církvi jako Tělu Kristovu. Kristus je hlava a církev tělem. Jednotlivé nároky tak nejsou kladeny na jednotlivce, proces obnovy věřícího se vždy nějak vztahuje ke společenství. Slyšeli jsme: Proto zanechte lži a mluvte pravdu každý se svým bližním, vždyť jste údy téhož těla." a dále Kdo kradl, ať už nekrade, ale ať raději přiloží ruce k pořádné práci, aby se měl o co rozdělit s potřebnými." Ve snaze o plnost Ducha, o proces obnovy sebe samých, zkrátka nelze vynechat ty druhé. Nejde o samoúčelnou duchovní terapii, o objevování a vylepšování sebe sama. I kdybych byla dokonale ctnostná, pravdomluvná a na krádež bych ani nepomyslela, pořád by mi chybělo něco velmi podstatného. A to vědomí sounáležitosti s ostatními, touha podělit se o ve škeré dary s bližními.

Jako společenství nás nese plnost Božích Darů, působení Ducha Svatého. Nese nás také výhled do budoucnosti. V listu je to tajemně řečeno slovy: Neseme pečeť Božího Ducha pro den vykoupení." Neseme pečeť Božího Ducha jak tomu rozumět? Pečeť už se dnes běžně nepoužívá, patří spíše minulosti. Užívá se většinou jen při zvláštních příležitostech, ale pořád asi tušíme, co reprezentuje. Pečeť smlouvy, jako svědectví pravosti. V bibli jsou různé obrazy spojené s pečetí. V Janově evangeliu čteme překvapivý výrok Jana Křtitele: že člověk, který přijal Božího Syna a jeho poselství, zpečetil, tedy potvrdil, že je Bůh pravdomluvný. To je neslýchané, že by člověk mohl potvrdit Boží pravdomluvnost. Jakoby v člověku dřímalo něco z Boží velikosti, jen to musí při jmout a nezamlčet. Oblečte nové lidství, stvořené k Božímu obrazu ve spravedlnosti a svatosti pravdy." Proto snad ten důraz na pravdomluvnost v našem dnešním textu: Mluvte každý pravdu se svým bližním". Nejde o pravdu ve smyslu shody s naší skutečností jako kdybych si řekla chci mluvit pravdu, tak od teďka každému naplno řeknu, co si o něm opravdu myslím “, ale o pravdu, která je ve shodě s Boží skutečností abychom uměli předávat radostnou zvěst o Bohu, tím, co říkáme i co děláme.

Abychom se ale nenechali unést do nebeských výšin, je třeba si přiznat že naše potvrzování boží pravdy, naše pokusy svědčit jsou velmi omezené. V ždyť i naše schopnost rozlišovat, co je dobré a co ne, co je pravda a co je lež, často selhává. Tak snad ještě příhodnější biblický obraz pečeti se mi zdá jiný obraz. A to ten, kdy pečeť nedává člověk, ale Bůh. Přímo v listu Efezským jsou na začátku slova o pečeti, která je člověku vtisknuta jako závdavek dědictví na vykoupení. Pečeť jako potvrzení záchrany, která už teď člověka proměňuje a obléká do nového lidství, ale je také příslibem budoucí záchrany. Tento výhled do budoucnosti, naděje na konečné smíření a setkání s Bohem to je něco, co nás odlišuje od světa. Je to boží pravda o budoucnosti, o které nemáme mlčet. Pečeť je nám vtisknuta je to dar, za který můžeme děkovat, není naším vlastnictvím, ale je znamením, které by mělo být vidět. Nemělo by být schované pod starým kabátem.

Ale bývá to tak, to vidíme u sebe i na celé církvi, že znamení Boží pečeti často vidět není. Děláme chyby. Čerpat z vlastní skvělosti nemůžeme. Mnoho dobrého je zastíněno tím nepovedeným. A tak mi zní jako útěcha slova žalmisty: Blaze tomu, z něhož je nevěrnost sňata, jehož hřích je přikryt. Blaze člověku, jemuž Hospodin nepravost nepočítá". Bůh se nezaměřuje jen na to, co se nám nedaří. Odpouští nám, když chybujeme, když nesvítíme tam, kde máme. A i my máme odpouštět, jak jsme to slyšeli i ve slovech z listu: Buďte k sobě navzájem laskaví, milosrdní, odpouštějte si navzájem, jako i Bůh v Kristu odpustil vám." Je to úleva a mám radost. Odpuštění je dar pro všechny. Odpuštění můžeme sdílet s ostatními. Naše přešlapy nemůžou radostnou zvěst evangelia pokřivit, v Kristu je nám odpuštěno a i my navzájem si máme odpouštět. Ale aby nedošlo k nedorozumění, odpuštění není jen nějaké přehlédnutí chyb, není to, jako když z lásky přehlížíme nebo nechceme vidět nějakou špatnost. V tom si myslím nedělá biblické poselství iluze - provinění se počítá do tří, čtyř pokolení. Počítá se, není zapomenuto. Zlo prostě má určitou moc, to je naše každodenní realita, kterou si tváří v tvář válkám, nemocem a všemu utrpení uvědomujeme. Naše naděje je ale také reálná, a je založená v tom, že to dobré požehnání, skutky pravdy a milosrdenství, odpuštění to se počítá na tisíce pokolení. Je to silnější. To je naše znamení budoucnosti.

Tak si nic nenalhávejme a nezametejme chyby pod koberec. Každý nový den znamená novou šanci oklepat se, šanci oklepat se, setřást ze sebe to staré a obléct něco nového. Každý den máme šanci doufat v plnost ze sebe to staré a obléct něco nového. Každý den máme šanci doufat v plnost Ducha, že nám pomůže hledat to nové, lepší, co se Bohu líbí. Ducha, že nám pomůže hledat to nové, lepší, co se Bohu líbí.

Amen.

Anna Pokorná


zpět ...
© 2005 archa.cz