0
Farní sbor ČCE v Praze 8 - Kobylisích
Kostel U Jákobova žebříku
U Školské zahrady 1, 182 00 Praha 8 - Kobylisy
telefon: 737 272 252
e-mail: kosteljakob@volny.cz
 
Aktuálně od Jákobova žebříku
Informace o aktuálním sborovém životě.
19. ledna (úterý)
20:00 setkání třicátníků na platformě Google Meet
20. ledna (středa)
15:30 bohoslužba v kostele svatého Václava v areálu Psychiatrické nemocnice Bohnice
21. ledna (čtvrtek)
18:30 biblická hodina přes Skype (skupina „Kobyliská biblická“)
22. ledna (pátek)
14:30 konfirmační cvičení přes Zoom

18:00 ekumenická bohoslužba v kostele U Jákobova žebříku a na internetu
24. ledna (neděle)
9:30 bohoslužba v češtině v kostele U Jákobova žebříku a na internetu

11:30 bohoslužba v korejštině v kostele U Jákobova žebříku

14:00 bohoslužba v japonštině v kostele U Jákobova žebříku
QR kód
Pro snazší zadání sbírky je možné využít tento QR kód:
zpět ...
Záznam z bohoslužby 8. listopadu 2020
Lukáš 17; 20 – 36

Milí přátelé, sestry a bratři,
jsme sice nyní od sebe fyzicky odděleni, ale pokoušíme se s vámi spojit prostřednictvím sdílených bohoslužeb formou videozáznamu.




Věřím, že možnost sdílení pro vás bude schůdná a umožní vám zprostředkovaným způsobem účast na nedělní bohoslužbě.

Přeji vám všem požehnanou neděli.
Ondřej Kolář, farář

Kázání
Biblický text (Lukáš 17; 20 – 36)
(20) Když se ho farizeové otázali, kdy přijde Boží království, odpověděl jim: „Království Boží nepřichází tak, abyste to mohli vypozorovat;
(21) ani se nedá říci: ‚Hle, je tu‘ nebo ‚je tam‘! Vždyť království Boží je mezi vámi!“
(22) Svým učedníkům řekl: „Přijdou dny, kdy si budete toužebně přát, abyste spatřili aspoň jediný ze dnů Syna člověka, ale nespatříte.
(23) Řeknou vám: ‚Hle, tam je, hle, tu;‘ zůstaňte doma a nechoďte za nimi.
(24) Jako když se zableskne a rázem se osvětlí všecko pod nebem z jednoho konce nebe na druhý, tak bude Syn člověka ve svém dni.
(25) Ale nejprve musí mnoho trpět a být zavržen od tohoto pokolení.
(26) Jako bylo za dnů Noeho, tak bude i za dnů Syna člověka:
(27) Jedli, pili, ženili se a vdávaly až do dne, kdy Noe vešel do korábu a přišla potopa a zahubila všechny.
(28) Stejně tak bylo za dnů Lotových: Jedli, pili, kupovali, prodávali, sázeli a stavěli;
(29) v ten den, kdy Lot vyšel ze Sodomy, spustil se oheň a síra z nebe a zahubil všechny.
(30) Právě tak bude v den, kdy se zjeví Syn člověka.
(31) Kdo bude v onen den na střeše, ale věci bude mít v domě, ať nesestupuje, aby si je vzal; a stejně tak kdo bude na poli, ať se nevrací zpět.
(32) Vzpomeňte na Lotovu ženu!
(33) Kdo by usiloval svůj život zachovat, ztratí jej, a kdo jej ztratí, zachová jej.
(34) Pravím vám: Té noci budou dva na jednom loži, jeden bude přijat, a druhý zanechán.
(35) Dvě budou mlít spolu obilí, jedna bude přijata, a druhá zanechána.“
(36) Dva budou na poli, jeden bude přijat, a druhý zanechán.


Jak tomu tedy máme rozumět – je Boží království už mezi námi, anebo na ně teprve čekáme? Naši židovští bratři a sestry mají v tomto ohledu jasno: Boží království je samozřejmě teprve před námi a není důvod se domnívat, že by už nějak tajemně vstoupilo mezi nás. Až mesiáš přijde, bude to všem ihned jasné – židům, křesťanům i ostatním věřícím či nevěřícím. Nikdo nebude na pochybách, nikdo se nebude ptát, protože v tu chvíli se celý svět zásadně změní.

Jenže svět se zatím zásadně nezměnil – mění se pravda velmi rychle, takže to tempo sotva rozdýcháváme, ale to podstatné zůstává a je naopak bolestně neměnné: dál se dějí všemožné nespravedlnosti, člověk na člověku páchá násilí, nemoci nám berou život, rodí se děti s postižením – a najdou se dokonce lidé, kteří by takové děti nejraději ihned zabíjeli. Takto nevypadá vykoupený svět. Takto nevypadá svět, uprostřed něhož vládne Bůh. Tak spíš vypadá svět Bohem opuštěný. Tuto námitku musíme my křesťané brát velmi vážně.

A  přece Ježíš říká: království Boží je mezi vámi. Ale kde mezi námi? Vždyť Ježíš vzápětí upozorňuje, že ho nemůžeme vypozorovat, lokalizovat a označit. Nedá se říci: je tu – nebo: je tam. Co je to za království, když je neviditelné a neuchopitelné? K čemu je dobré? Není to jen naše náboženská fantazie, co nemá s realitou nic společného? Je to jen království v našich hlavách?

Taková Boží vláda by ovšem byla notně okleštěná a krotká. Svět zůstává světem, důležité je, že my jsme uvnitř spojeni s Bohem a radujeme se s jeho spásy. Co se děje mimo naše nitro, nás nemusí zajímat. Tak to křesťané leckdy skutečně hlásali. Nevadí, že otrok zůstává otrokem, hlavně, že má vnitřní svobodu, tu mu přece nikdo nemůže vzít. Nevadí, že ve válkách umírají nevinní lidé, hlavně, že se tito lidé po smrti dostanou do nebe. Nevadí, že jsem nakažen smrtelnou chorobou, hlavně, že je má duše zachráněna. Celkem se nemůžeme divit, že se k takovému Bohu, odsunutému kamsi do duchovna a zásvětna, otočili mnozí zády, protože ho už pro svůj život nepotřebovali.

Už jen zběžný pohled do evangelií prozrazuje, že Ježíšovy zachraňující činy byly docela uzemněné a plnokrevné. Slepí nedospěli pouze k jakémusi duchovnímu prozření, ale skutečně uviděli. Nemocní nebyli přivedeni k vnitřnímu smíření se svým postižením, ale opravdu uzdraveni. A mrtví nebyli jen prohlášeni za blažené, protože už je jim přece u Boha dobře, ale byli oživeni.

Je to vlastně zvláštní: proč Ježíš odmítal na Boží království ukázat prstem? Vždyť Ježíšova cesta je lemována příběhy o tom, jak se Boží království na tom či onom člověku mocně projevilo, a tak bylo možné právem říci: hle je tu, nebo hle je tam. Sice ještě ne v plnosti, ale přece zřetelně. Ježíš sám byl přece Božím královstvím mezi námi. On sám a spolu s ním také lidské osudy, do nichž zasáhl.

Jenže tyto stopy Božího království právě nebyly tím, co tehdy mnozí očekávali. Bylo sice možné poukázat třeba na konkrétního člověka, který včera ještě nechodil a dnes poskakuje. Ale žádný nevyvratitelný důkaz to nebyl, ne každý se nechal přesvědčit. Ježíš vykonal mnohá znamení, mnozí je viděli, a přece neuvěřili.

Stejně tak tomu je i dnes. Království Boží je mezi námi, ale nebije do očí, není nezpochybnitelným faktem. Je možné ho přehlédnout a popřít. Je vlastně docela snadné shromáždit řadu dokladů pro to, že Bůh tu není, nestará se a nezajímá se. Jedině víra nám propůjčuje jiný pohled na svět. Nejsou to růžové brýle, které mi zkrášlí krutou realitu. Víra spíš otevírá a činí vnímavým pro Boží jednání v životě mém i životě ostatních lidí.

Především však mě víra nutí se přidat na stranu toho životodárného, uzdravujícího a ježíšovského. Boží království už není vázáno na Ježíšovu tělesnou přítomnost. Je ale všude tam, kde se já – ty – a kdokoli jiný, třeba i člověk mimo církev, dáváme do jeho služeb. Boží království mezi námi není tak trochu sobecký pokoj v duši, ale účast na Božím díle ve světě. A to je zcela konkrétní, viditelné a hmatatelné, třebaže ho ne každý jako Boží dílo skutečně rozpozná.

Stále však nemůžeme potlačit tu židovskou námitku, zmíněnou na začátku. Království Boží roste, kvasí, šíří se jako epidemie lásky – ale stejně má člověk pocit, že ty epidemie zhoubné, epidemie nenávisti a zloby mají denní přírůstky znatelně větší. Království Boží je mezi námi. Jenže až do konce času tu spolu s ním budou také různá království Božích protivníků. O tom ostatně mluví také Ježíš, když říká: Přijdou dny, kdy si budete toužebně přát, abyste spatřili aspoň jediný ze dnů Syna člověka, ale nespatříte. V těchto dnech po jeho odchodu opravdu žijeme. A jsou to dny někdy hodně hořké: Ježíše nevidíme a tak moc bychom si přáli, aby se vrátil a zasáhl.

Jednou ale bude všem neřádům a zlořádům konec. Ten konec pozná opravdu každý. Bude jako blesk z čistého nebe, osvětlující celou zemi. Naprosto nenadálý a nečekaný. Nikdo se před ním neskryje. Ježíšova dlouhá řeč o posledním dnu zní docela hrůzně, ale je to především slovo naděje. Bůh to tak nenechá, ujme se definitivně svého stvoření a promění ho v novou zemi a nové nebe.

Současně to však bude znamenat velké očišťování: vždyť do nového stvoření nepatří nic destruktivního a protibožského. Všechna zloba, závist, zášť, strach a svár pominou, nebo – jak působivé líčí kniha Zjevení – spadnou do jezera, kde hoří oheň a síra.

Ježíš se nevyžívá v líčení pekelných muk, ale současně nezamlčuje, že se bude jednat o skutečný soud. Nečekaný bude nejen jeho příchod, ale také jeho rozsah a dopad. Dolehne také na lidi, kteří si o sobě nejspíš nemyslí, že by měli skončit jako zavržení. Vždyť dělají přesně to, co děláme také my – jedí, pijí, žení se a vdávají se, kupují, prodávají, sázejí a staví. Jinými slovy: žijí si prostě svůj normální život, nekonají nic odsouzeníhodného.

Jenže to je právě jen povrchní dojem. Ježíšovi posluchači znalí Písma svatého dobře věděli, že ani za dnů Noeho, ani za dnů Lotových nepanovala mezi lidmi žádná pokojná idyla. Vždyť se v celé Sodomě nakonec nenašlo ani deset spravedlivých. Právě lidé nejvíc naplnění nenávistí rádi zdůrazňují, jak jsou slušní. Zlo se neprojevuje jen v otřesných činech, například těch teroristických, jichž jsme byli svědky v posledních týdnech. Bobtná a šíří se pod uhlazenou fasádou, skrývá se v domech takzvaně spořádaných rodin, a dokonce je někdy posvěcováno nábožensky. Před Božím soudem ale žádná přetvářka a kamufláž nepomůže, ani ujišťování, jsem přece v životě nic až tak strašného neprovedl a jiní se přece chovali mnohem hůř.

Soud také prověří hodnotu toho, na čem jsme si v životě zakládali. Mnohé z toho, čím jsme se během života obklopili, nám bude v onen den k ničemu. Líbí se mi přísloví, že před Bohem nerozhoduje to, co jsi získal, ale to, co jsi rozdal. Tím jistě nejsou šmahem znehodnoceny všechny světské statky. Ježíš nikdy nevyzývá k askezi, ale zve ke svobodě. Učí nás na věcech nelpět a umět je zavčas opustit. Doufám, že ne vše, co jsme vykonali, docílili a shromáždili, prostě před Bohem shoří. Mnohé přečká i to velké tříbení a bude mít své místo i v Božím království - především naše vztahy, které nás v životě nesly.

Jenže právě do této naděje nepříjemně doléhá poslední Ježíšovo varování: budou dva na jednom loži, jeden bude přijat, a druhý zanechán. Dvě budou mlít spolu obilí, jedna bude přijata, a druhá zanechána. Kristův druhý příchod se tu popisuje skoro jako smrtící nemoc: jeden si jí projde s mírnými příznaky, jeho partner jí však podlehne. Co na tom, že ty dva pojil mnohaletý svazek, že spolu mnoho prožili, že jejich životy přímo srostly v jedno. Může se stát, že mezi ně Kristus vrazí klín?

Nedokážu odpovědět jinak, než svou vírou, že Syn člověka se přece nezjevil jako anděl smrti, který sice spravedlivě, ale nemilosrdně kosí a rozděluje. Zjevil se v Ježíši Kristu jako nositel života, světla a záchrany, jako ten, který smiřuje nesmířené, spojuje vzdálené a přivádí zpět ztracené. Na Božím soudu jistě neobstojí leccos z našich životů. Věřím ale, že pro milosrdenství Kristovo nebudeme ponecháni napospas zmaru. Proč by zachráněn měl být jen ten Lot a Noe – a proč ne kdokoli z nás.


Amen.

Ondřej Kolář


zpět ...
© 2005 archa.cz