0
Farní sbor ČCE v Praze 8 - Kobylisích
Kostel U Jákobova žebříku
U Školské zahrady 1, 182 00 Praha 8 - Kobylisy
telefon: 737 272 252
e-mail: kosteljakob@volny.cz
 
Aktuálně od Jákobova žebříku
Informace o aktuálním sborovém životě.
19. ledna (úterý)
20:00 setkání třicátníků na platformě Google Meet
20. ledna (středa)
15:30 bohoslužba v kostele svatého Václava v areálu Psychiatrické nemocnice Bohnice
21. ledna (čtvrtek)
18:30 biblická hodina přes Skype (skupina „Kobyliská biblická“)
22. ledna (pátek)
14:30 konfirmační cvičení přes Zoom

18:00 ekumenická bohoslužba v kostele U Jákobova žebříku a na internetu
24. ledna (neděle)
9:30 bohoslužba v češtině v kostele U Jákobova žebříku a na internetu

11:30 bohoslužba v korejštině v kostele U Jákobova žebříku

14:00 bohoslužba v japonštině v kostele U Jákobova žebříku
QR kód
Pro snazší zadání sbírky je možné využít tento QR kód:
zpět ...
Záznam z bohoslužby 22. listopadu 2020
1. Tesalonickým 5; 1 – 11

Milí přátelé, sestry a bratři,
jsme sice nyní od sebe fyzicky odděleni, ale pokoušíme se s vámi spojit prostřednictvím sdílených bohoslužeb formou videozáznamu.




Věřím, že možnost sdílení pro vás bude schůdná a umožní vám zprostředkovaným způsobem účast na nedělní bohoslužbě.

Přeji vám všem požehnanou neděli.
Ondřej Kolář, farář

Kázání
Biblický text (1. Tesalonickým 5; 1 – 11)
(1) Není nutné, bratří, psát vám něco o době a hodině.
(2) Sami přece dobře víte, že den Páně přijde, jako přichází zloděj v noci.
(3) Až budou říkat ‚je pokoj, nic nehrozí‘, tu je náhle přepadne zhouba jako bolest rodičku, a neuniknou.
(4) Vy však, bratří, nejste ve tmě, aby vás ten den mohl překvapit jako zloděj.
(5) Vy všichni jste synové světla a synové dne. Nepatříme noci ani temnotě.
(6) Nespěme tedy jako ostatní, nýbrž bděme a buďme střízliví.
(7) Ti, kdo spí, spí v noci, a kdo se opíjejí, opíjejí se v noci.
(8) My však, kteří patříme dni, buďme střízliví, oblečme si víru a lásku jako pancíř a naději na spásu jako přilbu.
(9) Vždyť Bůh nás neurčil k tomu, abychom propadli jeho hněvu, nýbrž abychom došli spásy skrze našeho Pána Ježíše Krista.
(10) On zemřel za nás, abychom my, ať živí či zemřelí, žili spolu s ním.
(11) Proto se navzájem povzbuzujte a buďte jeden druhému oporou, jak to již činíte.


Do třetice a naposledy nás před koncem církevního roku směrují biblické texty ke konci lidských dějin. V tomto případě však neslyšíme líčení soudného dne, vzkříšení či věčného života. Jde spíš o to, jak se vůči posledním věcem máme zachovat. Jak boží budoucnost ovlivňuje naši přítomnost.

V minulosti byla příprava na smrt vnímaná jako jeden z nejdůležitějších úkolů křesťana. Vlastně celý lidský život měl být takovou přípravou na vlastní konec a na setkání s Pánem. Naši předkové se modlili: od náhlé smrti ochraňuj nás, ó Pane. Nejen proto, že si nepřáli předčasné ukrácení života, to samozřejmě jistě také. Především se ale obávali toho, že jim nečekaný odchod neumožní se na smrt náležitě nachystat: Tedy dostatečně činit pokání, odčinit vše, čím jsem ublížil druhým lidem, usmířit se se svými nepřáteli. Prostě: křesťan má udělat vše pro to, aby se za něj Kristus při svém sestoupení na zem nemusel stydět. Aby soudný den byl chvílí radosti ze vzájemného shledání, a ne hluboce zahanbující záležitostí.

Dnešní člověk má postoj ke smrti v tomto ohledu právě opačný. Když má konec přijít, ať nastane raději nečekaně, rychle, bez dlouhé agónie. Není totiž na co se připravovat. Co bude po smrti, to nikdo neví, nejspíš nás pohltí nicota, jako když se vypne televize. Také dnes se občas objevují otázky typu: kdybys věděl, že budeš žít už jen jeden den, co bys udělal? Odpovědi známe, obvykle v různých variantách opakují totéž: chtěl bych ten zbylý úsek životní cesty především prožít naplno. Vykašlal bych se na vše, co je mi nepříjemné, odehnal od sebe lidi, kteří mě otravují. Byl bych jen s těmi, s kterými je mi dobře. Možná bych jim připomenul, že je mám nade všecko rád. No a pak bych si už jen užíval – vždyť život není nakonec nic jiného než sbírání zážitků – čím víc jich máš, tím víc jsi člověkem. Jasně, mnohé věci už bych nedohnal, ale ještě pár přání bych si splnil. A odcházel bych s pocitem, že jsem aspoň posledních 24 hodin žil naplno.

Myslím, že odpověď běžného člověka z doby, kdy apoštol Pavel psal svůj list, by se od té současné odpovědi zas tolik neodlišovala. Jestliže mrtví nevstanou, pak ‚jezme a pijme, neboť zítra zemřeme‘, říká na jiném místě Pavel. Cituje nejspíš rozšířené dobové pořekadlo. Co rozumnějšího se ostatně taky dá dělat, když člověk žádnou posmrtnou naději nemá?

My ale věříme v Pána Ježíše Krista. On zemřel za nás, abychom my, ať živí či zemřelí, žili spolu s ním, slyšeli jsme v dnešním čtení. Smrt pro nás není tečka, ale dvojtečka. Konec světa není jen zánik, ale zároveň vznik něčeho nového. A ten konec přijde brzy, věřil pevně Pavel a spolu s ním i ostatní křesťané.

Jen s velkými obtížemi se přelaďujeme na Pavlův způsob myšlení. Blízký konec vlastního života, to si ještě představit umíme a čas od času si tuto myšlenku také připustíme, čím jsme starší, tím více. Však neznáme dne ani hodiny, říká se - a v dnešním pandemickém čase to platí dvojnásob. Ale očekávání konce světa je pro nás prostě příliš cizí a vzdálené, ať jsme staří nebo mladí, optimisté či pesimisté. Navzdory všem katastrofickým scénářům, které se na nás odevšad valí, si totální zánik všeho představit neumíme. Naprosto nepočítáme s tím, že by konec mohl přijít zítra či pozítří. Možná za sto, možná za dvě stě let, ale to už nebudou žít ani naši vnukové. A i v takovém případě to asi nebude žádný rychlý konec, ale spíš plíživá pohroma.

Co si tedy počít s Pavlovými slovy, znějícími jako svědectví zašlých dob? Odepsat je, přeskočit je, nekázat na ně? Zkusme si na chvíli odmyslet skutečnost, že Pavel hovoří o konci bezprostředně blízkém. A zaměřme se jen na to, k čemu vyzývá soluňský sbor. Zjistíme, že jeho napomínání a apely nám kupodivu nezní až tak cizorodě. S užitkem si je mohou vzít k srdci také křesťané, kteří na obzoru žádná mračna stahující se nad tímto světem nevidí.

Především stojí za pozornost, že konec je sice blízko, ale zároveň je nevypočitatelný, nedá se předpovědět. Bude to každopádně překvapení. Jako přepadení zloděje v noci. Jako porod, jehož příchod ani současná medicína neumí přesně určit, ačkoli trochu úsměvně vypočítává takzvaný termín porodu, který nic netušící dítě sotvakdy dodrží. Co z toho plyne? Žij tak, jako by porod nového věku měl přijít kdykoli. Jako by každý den měl být tvůj poslední.

Představme si na chvíli, že by každý člověk žil na zemi nekonečně dlouhou dobu. Život by ztratil svou závažnost a závaznost, svou šťávu a jiskru, svou jedinečnost a neopakovatelnost. Stal by se ukrutně nudnou a nesnesitelnou záležitostí. Drahokam je drahocenný právě proto, že ho není všude kolem tuny a tuny. Náš čas je drahocenný ze stejného důvodu. Konec dává našim dnům váhu a hodnotu. Není jedno, jak s nimi naložíš. Vlastně není až tak důležité, jestli přijde konec zítra nebo za třicet let – důležité je, že tvoje lhůta je vymezená. Žádný tvůj den se už nikdy nebude opakovat. Dvaadvacátý listopad 2020 už prostě nikdy nebude.

K této skutečnosti se můžeme postavit různě. Asi nejsnazší je ji prostě ignorovat, tvářit se, že konec nikdy nepřijde, žít v sebeklamu, že vše pojede věčně ve svých kolejích. Je pokoj, nic nehrozí, utěšují se podle Pavla mnozí.

Naproti tomu Pavel povzbuzuje své bratry a sestry, aby bděli a byli střízliví. To není žádné moralizování typu: nebuďte leniví, nevyspávejte dlouho, pracujte do úmoru a hlavně si nedávejte ani skleničku vína. Vždyť víme, že Hospodin dopřává svému milému spánek a Ježíš spal dokonce uprostřed zuřící bouře. Stejně tak bychom v bibli marně hledali zákaz pití alkoholu.

Bdělost a střízlivost jsou metafory duchovního života. Víra neposkytuje únik z reality do sladkého náboženského snění. Víra není omamná látka sladce rozostřující realitu. Víra naopak vede k větší vnímavosti a citlivosti. Víra mě učí odpovědnosti za mé činy, ale i za osud mých bližních. Víra probouzí svědomí, znepokojuje ho, vede k sebereflexi.

Víra ovšem taky brání v lhostejném přežívání ze dne na den. Pro opilce jsou všechny dny stejné, splývají v nerozlišitelnou řadu, nezáleží na tom, jestli je všední den nebo svátek. Také spánek nám deformuje vnímání času: spíme-li tvrdě, máme často po probuzení pocit, že jsme sotva usnuli. Ve víře člověk naopak vnímá každý den, každou hodinu jako Bohem přidanou: Bůh mi ještě dává čas, ještě je možné ho smysluplně využít, ještě mám šanci ho naplnit tak, aby na Božím soudu obstál. Zítra možná bude konec, kdo ví - ale teď ještě žiji a mohu se svým životem udělat mnoho dobrého.

Vy jste synové světla, synové dne, říká také Pavel. Ne, ten den s velkým D ještě nenastal, ten den, kdy Pán všechny svolá ráno, až se rozední, tu ještě není. Ale my už tomuto dnu patříme, žijeme z něj už nyní, uprostřed všelijakých temnot kolem nás i v nás. Nevíme, kdy náš Pán přijde, může to být zítra, nebo za tisíc let, ale pevně věříme, že budoucnost bude patřit světlu a ne temnotě. Věříme, že Bůh dá nakonec zapravdu ne těm, kdo páchají násilí, jsou bezohlední a lhostejní, ale těm, kdo – byť s omezenými možnostmi – usilují o lásku, soucit a porozumění.

Martin Luther kdysi řekl: Kdybych věděl, že zítra bude konec světa, ještě dnes bych šel a zasadil jabloň. Na první pohled je to nesmysl: Ten stromeček přece nemá šanci pořádně vyrůst, a už vůbec ne vykvést a přinést plody, když konec má přijít už zítra. Avšak tvořit a podporovat život a postavit se proti silám zmaru a smrti má smysl vždy. I když si ostatní klepou na čelo. I když skeptici tvrdí, že nemá cenu kolem sebe rozsévat dobro, když ho všudypřítomné zlo stejně pokaždé převálcuje. Má to smysl. Třeba i za pět minut dvanáct. Ta jablka možná nestihnout dozrát v tomto světě. Ale v tom budoucím si na nich pochutnáme.

Amen.

Ondřej Kolář


zpět ...
© 2005 archa.cz