0
Farní sbor ČCE v Praze 8 - Kobylisích
Kostel U Jákobova žebříku
U Školské zahrady 1, 182 00 Praha 8 - Kobylisy
telefon: 737 272 252
e-mail: kosteljakob@volny.cz
 
Aktuálně od Jákobova žebříku
Informace o aktuálním sborovém životě.
29. října (čtvrtek)
18:30 biblická hodina přes Skype (skupina „Kobyliská biblická“)
30. října (pátek)
14:30 konfirmační cvičení přes Zoom
1. listopadu (neděle)
9:30 bohoslužba v češtině v kostele U Jákobova žebříku a na internetu (káže bratr farář Ondřej Kolář)
QR kód
Pro snazší zadání sbírky je možné využít tento QR kód:
zpět ...
2. neděle postní - ekumenická bohoslužba (4. března 2007)
Izajáš 5; 1 - 4

Text kázání (Izajáš 5; 1 - 4):
(1) Zazpívám svému milému píseň mého milého o jeho vinici: "Můj milý měl vinici na úrodném svahu.
(2) Zkypřil ji, kameny z ní vybral a vysadil ušlechtilou révu. Uprostřed ní vystavěl věž i lis v ní vytesal a čekal, že vydá hrozny; ona však vydala odporná pláňata.
(3) Teď tedy, obyvateli Jeruzaléma a muži judský, rozhodněte spor mezi mnou a mou vinicí.
(4) Co se mělo pro mou vinici ještě udělat a já pro ni neudělal? Když jsem očekával, že vydá hrozny, jak to, že vydala odporná pláňata?


Bratři a sestry, otevřete-li odbornou literaturu, zjistíte, že se v nich někteří autoři zabývají i myšlenkou, že tento oddíl by mohl být i milostnou poezií, v níž můj milý a vinice jsou muž a žena. Není třeba takový názor zavrhovat, ale právě jsem o něm mluvil v tomto kázání naposledy. Zůstaňme u toho, co tento oddíl (i evangelijní) vypovídá tak, jak jej máme zachycen. Souvislost Izaiášova proroctví se vztahuje k judskému lidu a jeho budoucnosti a tím nebrání tomu, abychom brali vinici jako obraz lidu Božího. Jak víme, ten lid žil na naší zemi, kdesi v Judeji, bylo s ním spojeno jisté pověření a poslání a právě podle toho, jak je plnil nebo neplnil, se před ním otevírala přejná nebo zlověstná podoba jeho budoucnosti. Jinak řečeno, podle toho, jakou vinicí byl, tak spoluvytvářel budoucnost. Pokud se k tomu ještě řekne, že tento oddíl je dobrým starozákonním podobenstvím, pak to vše řečené postačuje jako úvodní poznámky.

Oba texty spojuje obraz o vinici. Přijměme výpověď, že my jsme vinice. Můžeme to udělat také proto, že v české evangelické tradici se ještě ne tak dávno říkávalo, že církev je vinice. Kdo šel do církevní služby, byl mnohdy vysílán do práce na vinici Páně. Takové užití má dobré biblické zázemí a opodstatnění. Každé podobenství mluví o vinici, lidu Božím, o nás, jinak. Není to však tak, že jen jedna pozice je možná a druhá nemožná. Že buď jsme lidem Božím podle podobenství novozákonního anebo podle slova prorockého. Tak to není. Každý oddíl mluví o vinici jinak. My vstoupíme do obou. A učiníme to proto, že oba texty, které jsme slyšeli a četli, užití označení vinice pro jakýkoliv lid Boží ani nezpochybňují ani nezakazují. Přiznávám se, že je mi označování církve nebo sboru za vinici Páně blízké. Nejen proto, že je trochu starodávné a ne tak organizační. Ale především proto, že ukazuje, do jakých souvislostí nejprve a v prvé řadě patříme a do jakých až druhotně. Proto platí, že máme-li být církví, sborem Bohem svolávaných a povolávaných lidí, pak je slovo vinice Páně tím označením, které umožňuje, abychom na sebe nahlíželi jinak než jen jako na jakési sdružení lidí vzájemně poutaných jen svou potřebou, nebo vůlí trávit chvíli s druhými, stejně nebo podobně věřícími. Být vinicí Páně znamená především, že patříme Ježíši Kristu víc než nějakým strukturám společenským, církevně-právním nebo organizačně-administrativním. Z pozice synodního seniora se někdy jeví, že nám jako lidu evangelickému je někdy spíše bližší ono zůstávání ve strukturách pozemských než metafyzických. Raději se dohadujeme o řády než o důsledky a nároky evangelia, spíše hledáme svobodu v tom, co nabízí politické poměry než v tom, co nese evangelium. Proto – setrvejme u toho, že jsme především polem, které založil Pán Bůh a které také díky Božímu vlastnění žije.

Co tedy o nás a nám říká první podobenství? Jsme vinicí, která ví, že má vlastníka, ale také ví, že správu nad vinicí předal nájemníkům. Jako vinice, žijeme svým životem, neseme ovoce, nestaráme se o věci pro nás vedlejší, třeba o to, jaký vztah mají správci k vlastníku a vůbec nás nezajímá, zdali před našimi branami správci někoho bijí, nebo vinici oplocují ještě vyššími ploty, případně zdali u plotu leží nějaká oběť, umlácená těmi, kdo nás spravují. Cítíme, obtěžkáni dobrým ovocem, že nejsme zanedbáváni, dostáváme nejlepší péči, plodíme dobré ovoce, protože stále je z čeho platit nájem. Pokud se správci vymění, pak nás zajímá spíše jen to, zdali nám i ti další přisypou stejně živin, zdali nás správně okopou a přistřihnou. Zdali to, co budou s námi činit, budeme vnímat jako odborné kroky péče o nás, které oplatíme tím, že naše plody budou chutné a vinobraní bohaté. Toto nakládání s podobenstvím, jak nyní činím, umožňuje říci, že jsou-li správci navenek nedobří a k vinici dobří, pak to vinici nikterak netrápí. Vinice je soběstačná, soustředěná na to, aby plodila, dění za plotem ji nezneklidňuje. A to ani tehdy, kdy se kolem dějí opravdu drsné nespravedlnosti a ruce těch, kdo vinici šlechtí, jsou krvavé. Je to podobenství o vinici, která plní svůj jediný účel. Jde o podobenství, v němž se však vše týká především toho, jak se kdo o ni stará.

Pojďme ještě o kousek dál. Jsme křesťané, kteří staví svůj přístup k Písmu na základě reformačního dědictví. A tehdy šlo o diskusi také týkající správcovství vinice. Debatovalo se např. o tom, zdali svátosti podané nehodnými knězi jsou právoplatné. Pokračovalo to, co se otevřelo novozákonním podobenstvím. Reformační církev poznala, že lidské pány v církvi nepotřebuje.

Že velikonočním příběhem a letničním zaslíbením skončil jejich čas nad vinicí a ve vinici. Tímto zamyšlením se neřeší to nutné vedení a nutná pravidla organizace soužití lidí, bez toho se pochopitelně ani ta nejlepší vinice neobejde. Jde spíše o správu nad vinicí panství a vlastnictví. To církev nepotřebuje, a proto správa nad vinicí přešla díky Kristu do zcela jiného řádu. Správu převzal Boží Syn a jeho správa je jasná a je to jasná záruka i pro budoucnost.

Teď využiji zkušenost z návštěvy Presbyterní církve v Koreji, tedy z církve mnohých z vás. Letošní rok je ve vaší církvi rokem významným. Připomínáte si sto let od velkého probuzení, ke kterému došlo v roce 1907, kdy se k církvi přidalo množství lidí. Při naší návštěvě v září loňského roku jsme se dozvěděli, že za nynější blahobyt se platí také tím, že početně se již takový nárůst nekoná. Zároveň však to nebylo konstatováno s jakýmsi apatickým tónem. Synodní materiály jsem dostal v tašce, na které byla vytištěna data 1907-2007 a text He will do it again. Viděli jsme výsledky píle, misijní odhodlání při bohoslužbách jednoho obrovského sboru v sídlišti, viděli jsme jak se korejská vinice Páně vyrovnává s tím, že skoro 50% korejské populace jsou lidé bez vyznání. PCK se snaží a usiluje. Na základě víry, že nejlépe je, když se o správu vinice stará přímo její vlastník. Který je schopen jednat tak, aby se vinice rozrostla, rozšířila a byla ještě lepší než kdy před tím. Proto chci novozákonní podobenství o správě církve (vinice) doplnit: správce nepotřebujeme, stačí nám když Pán Bůh seslal svého Syna a i když byl popraven, vstal z mrtvých a po svém vzkříšení se ujal své vinice tím, že zaslíbil, že s ní bude stále on a právě on v Duchu Přímluvci.

Druhá – prorocká – podoba vinice je trochu jiná. Vinice tam vypadá samostatněji a možná že její obraz je trochu bližší tomu, jak si představuji lepší stránku církve jako Boží vinice.

V tomto druhém obrazu je vinice totiž daleko aktivnější. Slyšeli jsme z něho jen první část a je z ní zřejmé, že ten prvotní impuls byl mnohoslibný. Vinice byla ohrazena, opatřena vším potřebným, péče byla příkladná. Hned zpočátku se jí dostalo takové péče, která zaručovala, že úroda bude dobrá a že vydá chutné hrozny. Z ničeho nic, nepochopitelně zplodila pláňata, odporné a nejedlé plody. Majitel si klade otázku a adresuje ji vinici – co se ještě mělo z jeho strany učinit? Co zůstal ve své péči majitel ještě dlužen? Kde je příčina, že došlo k tak nečekanému zvratu, vždyť seznam vykonaných opatření ukazuje, že nebylo možno učinit něco ještě jinak a lépe. Mezi řádky a v dalším oddíle je cítit sílící podezření, že se ve vinici samé cosi zvrhlo, že se tam stalo cosi nepředpokládaného, asi jako když přijde syn majitele pro nájem a je potupně zabit. Do normálního předpokladu se vloudí něco zvrhlého a to, co mělo náběh dát plody bez vady, se ukázalo jako nemocné nebo narušené. Když budete číst dál, zjistíte, že rozhodnutí bylo jednoznačné – vinice by měla být zrušena.

Vím, že toto hraní si s podobenstvími, neuchopilo centrální zvěst každého onoho biblického místa. Avšak na druhou stranu, obě podobenství zdůraznila dvě věci, o které jde v postním církevním období: jednak to, že rozhodnutí o správě vinice šlo z Boží strany tak daleko, že vinici dal za správce Ducha, který se přimlouvá a potěšuje. Vinice je schopna spravovat sebe sama do té míry a pouze tehdy, když se pokorně vrací k zaslíbení a odvážně staví na tom, že Vzkříšený Kristus je s ní a je v ní přítomen pokaždé, kdykoli je pro vinici první a poslední autoritou. Druhá věc je ta, že vinice Páně, která takto umí zařazovat do díla Boží správy sebe sama, ponese pokaždé dobré ovoce. V takové vinici nedojde – protože nemůže dojít – k takovému zhoubnému dění, ze kterého místo chutných hroznů, ošklivou a hroznou, neřest ovoce zlého, přinesla trpkého (EZ 416, 3).

Být vinicí Páně znamená hořce prožívat všechny ztráty a promarněné příležitosti, ke kterým došlo proto, že správcování se zvrhlo v panství, a litovat všeho ovoce, které mohlo obohacovat a těšit a namísto toho znechutilo mnohé. Jak opakuji – to se nebude stávat, když budeme vinicí, jíž stačí jediný správce s dalekosáhlou a úplnou péčí. Ten přišel a nyní jsme v době, kdy se můžeme na plnost jeho péče soustředit a uvědomovat si její dosah a vliv na nás samé. Amen.

Joel Ruml, synodní senior


zpět ...
© 2005 archa.cz