0
Farní sbor ČCE v Praze 8 - Kobylisích
Kostel U Jákobova žebříku
U Školské zahrady 1, 182 00 Praha 8 - Kobylisy
telefon: 737 272 252
e-mail: kosteljakob@volny.cz
 
Aktuálně od Jákobova žebříku
Informace o aktuálním sborovém životě.
29. října (čtvrtek)
18:30 biblická hodina přes Skype (skupina „Kobyliská biblická“)
30. října (pátek)
14:30 konfirmační cvičení přes Zoom
1. listopadu (neděle)
9:30 bohoslužba v češtině v kostele U Jákobova žebříku a na internetu (káže bratr farář Ondřej Kolář)
QR kód
Pro snazší zadání sbírky je možné využít tento QR kód:
zpět ...
23. neděle po svaté Trojici (7. listopadu 2007)
1. Korintským 5; 1 - 4

První čtení (Lukáš 20; 27 - 40):
(27) Přišli k němu někteří ze saduceů - ti popírají vzkříšení - a otázali se ho:
(28) "Mistře, Mojžíš nám ustanovil: 'Zemře-li něčí bratr ženatý, ale bezdětný, ať se s jeho manželkou ožení jeho bratr a zplodí svému bratru potomka.'
(29) Bylo tedy sedm bratří. Oženil se první a zemřel bezdětný.
(30) Jeho manželku si vzal druhý,
(31) pak třetí a stejně všech sedm; nezanechali dětí a zemřeli.
(32) Nakonec zemřela i ta žena.
(33) Komu z nich bude tato žena patřit při vzkříšení? Všech sedm ji přece mělo za manželku."
(34) Ježíš jim řekl: "Lidé přítomného věku se žení a vdávají.
(35) Avšak ti, kteří byli hodni dosáhnout budoucího věku a vzkříšení z mrtvých, nežení se ani nevdávají.
(36) Vždyť už nemohou zemřít, neboť jsou rovni andělům a jsou syny Božími, poněvadž jsou účastni vzkříšení.
(37) A že mrtví vstanou, naznačil i Mojžíš ve vyprávění o hořícím keři, když nazývá Hospodina 'Bohem Abrahamovým, Bohem Izákovým a Bohem Jákobovým'.
(38) On přece není Bohem mrtvých, nýbrž živých, neboť před ním jsou všichni živi."
(39) Někteří ze zákoníků na to řekli: "Mistře, dobře jsi odpověděl."
(40) A už se neodvážili položit mu jinou otázku.


Text kázání (1. Korintským 5; 1 - 4):
(1) Dokonce se proslýchá, že je mezi vámi případ smilstva, a to takový, jaký se nevyskytuje ani mezi pohany, že totiž kdosi žije s ženou svého otce.
(2) A vy jste přitom nadutí, místo abyste se raději zarmoutili; odstraňte ze svého středu toho, kdo to udělal.
(3) Neboť já, ač tělem vzdálen, duchem však přítomen, vyslovil jsem již soud nad tím, kdo se toho dopustil, jako bych byl s vámi -
(4) a to ve jménu Pána Ježíše Krista. Až se shromáždíte - já budu duchem s vámi a bude s námi i moc našeho Pána Ježíše.


Zkusme chvilku vpravit se do originální představy apoštolovy: naše tělo není jenom věšák na šaty, ale naše tělo jsou šaty, jsme oblečeni do těla. Oblek našeho těla je naším příbytkem, my ve svém těle bydlíme, je to náš stan a nám je v tom příbytku dobře,rádi jej nosíme,je v něm pěkné bydlení.

Kdo vyznává těla z mrtvých vzkříšení - a to vyznáváme všichni, pokud jsme křesťané - ten dává najevo, že si považuje života v těle, je za něj vděčný a má ho rád. I tehdy máme své tělo rádi, když nevypadá jako přehlídkový model, když chřadne a bolí. „Sténáme touhou,abychom byli oděni šatem nebeským“: jen při nepozorném čtení se nám může zdát, že apoštol už touží umřít: nikoli, on touží žít, sténá touhou po životě, pomíjivost pozemského těla mu vadí ! Však tělo nejsou jen kosti, klouby a tkáně vůbec, k tělu patří i jeho pohyb a jiné jeho projevy. Tak jako domov není jen uspořádaná hromada cihel spojených maltou, ale především to,co se v tom domě děje, tak naše tělo jsou i naše skutky v těle vykonané, od něžného pohlazení až k postavení domu či zasazení stromu. Chceme být v těle, neboť chceme přijímat a dávat, být s druhými, pro druhé, chceme cítit, zpívat, myslet, milovat, předávat život a to bez těla nejde.

Krásné je žít, krásné je být v těle, dokonce to může být i důstojné a spasitelné - ale má to jednu zásadní chybu. Ten náš stan, náš oděv, naše obydlí je na krátký čas, na jednu sezónu. Byla to prima sezóna, ale všeho krásného, dobrého a utěšeného jsme se jen tak dotkli. Chtěli bychom, aby to trvalo věčně - a ono to netrvá. Apoštol touží po převlečení nebeským tělem, a my mu rozumíme, také my toužíme aby všechno dobré, krásné, utěšené a spravedlivé trvalo. I na nás někdy nesnesitelná pomíjivost bytí doléhá, až sténáme.

Vybral jsem dnešní 1. i 2. čtení proto, že ještě jsme dušičkově naladěni; já tedy určitě, mám ten čas přítmí a tesklivosti rád. Ověřil jsem si v hovorech s pacienty v bohnické léčebně, že ten čas je pro přemítání o smrti a životě po smrti velmi vhodný a poselství o těla z mrtvých vzkříšení můžeme vnímat zase jinak, v jiné poloze než o velikonocích, kdy se příroda chystá rozkvést a rozezpívat do nezadržitelného jara.

Na biblické hodině jsme si ve čtvrtek 1.října připomněli smysl a význam památky zesnulých 2. listopadu.Tu se jeden bratr zeptal, zde jsme nezapomněli na 31. říjen, tedy Den reformace. Nezapomněli , ale nemluvili o té události výslovně, což chci teď krátce napravit, neboť i ty takzvané dušičky s Dnem reformace souvisí. Totiž jedna z 95 tezí, kterými Luther 31. října 1517 odstartoval reformaci, zní : “Pouhé lidské výmysly hlásají ti, kdo říkají, že jak stříbrňák zazvoní v pokladnici, vylétne duše z očistce“. Odpustková kampaň , kterou chtěl papež získat finance na stavbu Svatopetrské baziliky v Římě, využívala dobové představy, že duše zemřelých čekají v jakési čekárně na zmrtvýchvstání a protože jsou poskvrněny všelijakými hříchy, dostává se jim tam očisty, aby mohly při posledním soudu předstoupit před soudce všeho světa očištěné od vin i trestu. Ovšem to čištění v očistci dost bolí.Církev však má v oblasti spásy svěřeny významné pravomoci, dokáže trápení duší v očistci zkrátit svými přímluvami. Nejvyšší moc má papež, on pro naše drahé zesnulé může udělat nejvíc, může jim hříchy i po smrti přímo odpustit, což byla spíš lidová verze než oficiální učení, ale tehdejší církev to nikomu hlasitě nevymlouvala, neboť odpustky byly významnou položkou v jejím rozpočtu. Jeden odpustek rovnal se týdenní mzdě řemeslníka a ne všechno se dostalo až k papeži, i výběrčí odpustků si přišli na pěknou provizi. Lutherovo rázné vystoupení proti zavádění tržních mechanismů do věcí spásy mělo úspěch, setkalo se s mohutným ohlasem ve všech vrstvách tehdejší společnosti.

Netrvalo ale dlouho a v zápalu boje proti odpustkům reformace zašla možná dál, než by měla. Svíčka u rakve zesnulého byla kalvinisty odsouzena jako projev ohavné pověry, modlitba za mrtvé zavržena jako troufalé vměšování do záležitostí božské justice. V Druhé helvetské konfesi, která patří mezi čtyři vyznání naší církve, čteme : „Věříme, že věřící se ubírají po tělesné smrti přímo ke Kristu a že tedy nijak nepotřebují přímluv či modliteb žijících lidí za zesnulé ani jejich služeb. Věříme také, že nevěřící jsou vrháni přímo do pekel, z nichž se bezbožným neotvírá žádnými službami živých žádný východ“.

Stanovisko našich reformovaných otců k očistci je jasné: odpustky jsou jen balamucení hodných lidí. Věřící, tedy věrní zesnulí, jsou u Pána, vzal si je k sobě, těm je teď líp než nám. Nu a ti druzí, nevěřící, jsou v pekle, tak Boží spravedlnost rozhodla, žádné škemrání pozůstalých, natož uplácení, není nic platné.

Myslím, že my evangelíci i dnes můžeme být stejně jednoznační v otázce očistce : žádný není. Také se můžeme držet té jednoduché a přitom tak útěšné výpovědi, že věrní zesnulí jdou ve chvílích smrti přímo ke Kristu. Potíž nám bude dělat představa , že nevěřící jsou vrháni přímo do pekel – přece jsme potkali v životě také úžasné lidi, spravedlivé a laskavé , kterým tolik vděčíme, a oni že by se při smrti měli propadnout do pekla ? To by protiřečilo Ježíšově vyprávění o posledním soudu, kdy soudce nad světem, syn člověka, svěřuje království těm, kdo dali najíst hladovému a vůbec sloužili nejmenším bratřím Kristovým , aniž Krista znali. Tvrzení, že nevěřící jdou do pekla, je až příliš jednoznačné, příliš nalinkované naším lidským pravítkem. Sice pořád můžeme tu výpověď zmírnit doznáním, že kdo je věřící a kdo ne, my stoprocentně spolehlivě rozlišit nedokážeme, ale asi ještě správnější by bylo říci : nevíme. Nevíme, kam jdou nevěřící po smrti, to ví jenom Bůh ,a na něm, na jeho spravedlnosti a milosrdenství to necháváme.

Ono vůbec je nebezpečné mít příliš jasno o tom, co bude po smrti. Saduceům bylo naprosto jasné, že vzkříšení mrtvých je nesmysl, jehož grotesknost ti hloupí farizeové, co v něj věří, ani nedohlédli. Přece svět po vzkříšení z mrtvých by byl ještě bláznivější a chaotičtější než je teď: žena, která sedmkrát ovdověla, by například měla sedm manželů!

Ježíš svou odpovědí na tuto námitku vydá svědectví, že i on ve vzkříšení z mrtvých věří, ale docela jinak, než si saduceové představují. Nebude mít sedm manželů ta žena, ani jen jednoho manžela, nebude mít žádného, protože sám pojem manželství je nepřenosný do budoucího věku. Však budou ti synové a dcery vzkříšení rovni andělům. Andělé jsou bezpohlavní, tak mi to vysvětlil jeden klient v léčebně, ale tentokrát asi jádro věci nevystihl. Jedinečnost andělů, tak se nám o nich Písmo svaté zmiňuje, není v tom, že mají něco méně než my, ale že nemají žádný nedostatek, starost, nemusí po ničem toužit, neboť chválí Nejvyššího před jeho trůnem, a žádného většího štěstí, větší radosti není. Vzkříšení je víc než posmrtné pokračování našeho dosmrtného přebývání v příbytku našeho těla, vzkříšení je novým mocným Boha živých, v němž všichni žijeme.

Ohlášení, že mrtví vstanou, říká Ježíš, je přítomno už v příběhu o hořícím keři, který hořel a neshořel , kde se Hospodin ohlašuje jako Bůh Abrahamův , Izákův a Jákobův. My víc tušíme, cítíme, než jasně chápeme, co to Ježíš říká o vzkříšení. Už sám příběh Abrahamův a praotců, povolání Mojžíše, vyvedení z Egypta, to všechno už ohlašuje, ba naplňuje vzkříšení, neboť autorem těchto dějů, stále živých, v nás znovu žitých a prožívaných, je Hospodin, Bůh živých, ne mrtvých. Není Bohem snad slavné, ale mrtvé minulosti, Bohem nasvícených hřbitovů. On je Bohem živých, Bohem zítřka a budoucnosti. Zaslíbení, daná Abrahamovi, ta se teprve naplní!

Ne moc určitě mluví Ježíš o tom, jak se v tom novém věku po vzkříšení bude žít, jak to tam bude s manželstvím a s naší pohlavností vůbec, on konkrétní představy odmítá a o to silněji vyjadřuje svou důvěru v Hospodina, Boha živých, který už prokázal v dějinách svého lidu, jaký je a prokáže to i na nás v hodinu smrti naší.

Věřme, že to již prokázal na těch, kteří nás opustili cestou všelikého těla a po nichž se nám stýská, protože jsme je měli rádi. Ale jaképak měli, tady se minulý čas nehodí - máme je rádi ! Jsou u Pána, tomu věřme, na to se spolehněme. Jsou teď v dobrém příbytku, v solidním stanu, odpočívají v pokoji. Je jim tam dobře, ale ještě to není ono. Naplnění všeho ve všem teprve přijde. Těla z mrtvých vzkříšení je teprve před nimi stejně jako před námi. Však oni čekají na tu slávu zvláštním způsobem také mezi námi a v nás. Jejich touha po životě, jejich duše, nebyla pohřbena ani zpopelněna. Nejsme odděleni železnou oponou. Copak ten, na koho vzpomínáme, není mezi námi ? Vždyť i ta vzpomínka s námi něco dělá právě teď: rozesmutňuje, naplňuje odhodláním, něhou, lítostí nad nesplaceným dluhem, vděčností. Oni patří k nám, jsou součástí našeho pobývání v těle. Jejich identita se nevypařila, jen se mísí s tou naší. Co oni vykonali, přijali a předali, to částečně žije v nás a s námi, částečně se s tím setkáváme, a v plnosti je to vše zachyceno v Boží paměti.

Však nás předešli jen na chvíli a svým způsobem jsou tu s námi pořád, ten stan našeho pozemského přebývání s námi tak trochu sdílí. Méně ho sdílí než bychom chtěli, než naše i jejich duše touží. A více ho sdílí, než jsou schopni pochopit ti, kdo říkají, že žádné vzkříšení není a nebude.

A můžeme pro ně něco dělat? Určitě ano. Mít je rádi, být jim vděčni, odpustit, čím se na nás provinili, radovat se z toho, co dobrého nám zanechali. Máme se ně modlit? Určitě ano, i když modlitby za mrtvé naši reformační otcové zakazovali a ani mně osobně se do nich moc nechce. Však se modleme za živé, za ty, jejichž stan pozemského přebývání se zbořil, ale kteří stále jsou při nás a my při nich, neboť jsme je milovali a láska, ta přece vytrvá i když všechno pomine. Amen.

Miloš Rejchrt

(Redakčně neupraveno)


zpět ...
© 2005 archa.cz