0
Farní sbor ČCE v Praze 8 - Kobylisích
Kostel U Jákobova žebříku
U Školské zahrady 1, 182 00 Praha 8 - Kobylisy
telefon: 737 272 252
e-mail: kosteljakob@volny.cz
 
Aktuálně od Jákobova žebříku
Informace o aktuálním sborovém životě.
29. října (čtvrtek)
18:30 biblická hodina přes Skype (skupina „Kobyliská biblická“)
30. října (pátek)
14:30 konfirmační cvičení přes Zoom
1. listopadu (neděle)
9:30 bohoslužba v češtině v kostele U Jákobova žebříku a na internetu (káže bratr farář Ondřej Kolář)
QR kód
Pro snazší zadání sbírky je možné využít tento QR kód:
zpět ...
3. neděle po Trojici (8. června 2008)
Lukáš 15; 1 - 20a

Text kázání (Lukáš 15; 1 - 20a):
(1) Za Ježíšem přicházeli výběrčí daní a jiní lidé se stejně špatnou pověstí, aby si ho poslechli.
(2) Farizejové a učitelé zákona se nad tím pohoršovali a říkali: "S takovou sebrankou se přátelí a sedá s nimi za jedním stolem!"
(3) Ježíš na to odpověděl podobenstvím:
(4) "Kdyby někdo z vás měl sto ovcí a jedna z nich by se mu zaběhla, nepokusil by se ji nalézt? Těch devadesát devět ponechá na pastvě a půjde za tou ztracenou tak dlouho, dokud ji nenalezne.
(5) Když ji najde, vezme ji na ramena
(6) a s radostí ji ponese domů. Svolá své přátele a sousedy a vybídne je: ‚Radujte se se mnou, našel jsem svou ztracenou ovečku.'
(7) Říkám vám, že v nebi je daleko větší radost nad jedním ztraceným člověkem, který lituje svých hříchů, než nad devadesáti devíti takovými, kteří si myslí, že pokání nepotřebují.
(8) Nebo si představte ženu, která má deset stříbrných mincí a jedna se jí doma někam zakutálí. Nerozsvítí světlo, nevymete kouty a nebude hledat tak dlouho, až peníz najde?
(9) Určitě pak svolá přítelkyně a sousedky a řekne jim: ‚Radujte se se mnou, našla jsem svůj ztracený peníz.'
(10) Říkám vám: Zrovna takovou radost mají v nebi andělé nad jedním ztraceným člověkem, který lituje svých hříchů."
(11) Ježíš dále vyprávěl: "Jeden muž měl dva syny.
(12) Mladší přišel za otcem a řekl: ‚Otče, dej mi už teď podíl z dědictví, které nám chceš jednou odkázat.' A tak otec rozdělil svůj majetek mezi oba syny.
(13) Po několika dnech zpeněžil ten mladší svůj podíl a odešel daleko od domova. Tam prohýřil všechno, co měl.
(14) A nejenže všechno utratil; v té krajině vypukl hlad, a tak neměl co do úst.
(15) Konečně si našel práci u jednoho sedláka. Ten ho poslal na pole pást vepře.
(16) Byl by se rád dosyta najedl alespoň sladkých lusků, kterými krmili vepře, ale nikdo mu nic nedal.
(17) A tak šel do sebe a uvažoval: ‚Dělníci mého otce mají jídla více, než mohou spotřebovat, a já tu umírám hlady.
(18) Půjdu za ním a řeknu mu: Otče, zhřešil jsem proti Bohu i proti tobě
(19) a dobře vím, že si nezasloužím, abys mne ještě nazýval svým synem. Najmi mne, prosím, jako dělníka.'
(20) A tak se vydal na cestu k domovu.


Milé sestry. milé bratři,

máme dnes před sebou první ze tří částí Ježíšova podobenství, první část z jakéhosi kazatelského triptychu, z podobenství, které je nazýváno podobenstvím o marnotratném synu. Slovo marnotratný vyjadřuje něco velice negativního, nedobrého. Marnotratník, to je ten, který marně utrácí, promarňuje, zahazuje, utrácí bez rozmyslu. Aniž bychom příliš přemýšleli, přijali jsme toto označení a tím je pro nás podobenství jasné, věc je vyřízena. Marnotratný syn prohýřil otcův majetek, když se před tím vzbouřil, vzepřel se otcově lásce. Nemáme pro něho příliš pochopení. Tak to přece nejde, to se nedělá. To je pohrdání otcovskou láskou. A jsme s tím marnotratným velmi rychle hotovi. Nemá nám co říci. A já jsem přesvědčen, milé sestry a milí bratři, že právě ten, označený jako marnotratný, ten nám má co říci, dokonce velmi mnoho co říci.

Nazvěme si tu první část příběhu, která je podkladem pro dnešní kázání, třeba Touha po nezávislosti. Nebo Hledání vlastní cesty. Nebo ještě jinak Pryč z klidných vod zabezpečeného života. Všechny tyto názvy označují odvěkou touho člověka po svobodě, po nezávislosti, po snaze dokázat sám sobě, že stačím, že se protluču životem. Kdo z nás by to alespoň na chvíli neznal, kdo z nás by to alespoň na chvíli neprožil. Vymanit se ze všech slibů, dogmat, pout, alespoň na chvíli žít nezávisle, bez odpovědnosti za druhé. Žít si podle svého, jak táhne srdce, rozum zapudit, zapomenout na konvenci, nechat se nést na vlnách života, užívat si podle svého. Kdopak toto alespoň na chvilku, chviličku neprožil, tuto touhu. Proč ji tedy nedopřát jedné biblické postavě, proč v tom muži hned vidět marnotratníka? Ovšemže Ježíšovo podobenství je tak překladateli nazváno. Oprávněně? Nebo jen pokračovali v pevně zaběhnuté tradici církve?

Ježíš vypráví podobenství. Hlavními aktéry jsou otec a jeho dva synové. Bude to zřejmě docela spořádaná rodina. Otec má majetek, pole, dobytek a synové spolu s otcem se podílí na práci, na rozšiřování jmění. Podílí se na práci na poli i v chlévě. Nic jim nechybí. Jídla co hrdlo ráčí, nápojů stejně tak. Takoví dobře živení synové, kteří nyní odvádějí to, co do nich rodiče vložili. Lásku k práci. Lásku k otci i celé rodině. Všichni jsou spokojeni. Až na jednoho. Mladší syn. Vře to v něm, hledá úniky, není spokojený s takovým životním stylem. Potřebuje se mu vzbouřit. Nedá se dýchat. Láska ano, ale toto je láska, doprovázená jen příkazy k takové nebo jinačí práci. Musíš to či ono, půjdeš tam nebo naopak tam nepůjdeš. Všechno je zajištěno, nic nechybí. Láska na povel, láska za zásluhy. Otcova dokonalost je bezchybná. Miluje své syny, oba stejně, chce pro ně jen to dobré. Oba synové to dobře vědí. A přece jeden z nich toho začne mít dost. Té závislosti na otci, té odpovědnosti, které musí vždy dostát, té laskavosti, s jakou se k nim otec chová. Touží postavit se na vlastní nohy, touží prchnout z té lásky, která ho tolik svazuje. Ví, že všechno může pokazit, nic se již nemusí vrátit a nepochybně se ani nevrátí, ale on tolik chce, tolik touží po nepoznaném, ví, že ještě je čas, ještě může, ví, že to bude poprvé, co půjde svou cestou, ale ví, že poprvé je důležité a poprvé je víc než nikdy a nikdy může znamenat prohru, zklamání sama ze sebe, ze své zbabělosti. I když by to mnozí nazývali hrdinstvím, dobrým srdcem, i když by ho mnozí měli jistě víc rádi, kdyby se vyhnul své vzpouře, kdyby za každou cenu potlačil své touhy po nepoznaném, novém, vzrušujícím. Ne, je to nezadržitelné. Možná ho napadají otázky, nebude-li to otce bolet, nezpůsobí-li někomu zklamání, bolest, trápení. Všechny takové otázky v té obrovské a nezadržitelné touze po nepoznaném, po svobodě, po nové zkušenosti, která bude poprvé, všechny otázky zapudí. Přichází rozhodnutí. Zřejmě nebylo lehké, ale bylo to rozhodnutí. První, co může ten syn zakoušet, je radost z vlastního rozhodnutí, i když je obklopeno mnohými nejistotami. Ne. Konec. Jde se. „Otče, dej mi díl majetku, který mi připadá“.

A teď můžeme být překvapeni až zaskočeni. Otec nezaváhá. Nemoralizuje, nenapomíná, nerozmlouvá, citově nevydírá, nepláče, nepředvádí hysterické scény nepochopeného, starostlivého otce. Nezaznamenáváme ani nádech něčeho takového. On jim rozdělil své jmění. To je vše, co čteme o jednání milujícího otce. Naprosto racionální až chladný přístup. Nebo že by to byla otcova moudrost, která se takto projevila? Nebo že by to byla otcova ničím nepodmiňovaná láska, která se takto projevila? Nebo že by to bylo otcovo umění přijímat člověka v jeho jinakosti, respektovat jeho jinakost – vždyť je tak jiný, než ten starší syn - i když se projevuje v této chvíli tak nepříjemně, nepochopitelně? Těžko říci, snad všechno dohromady. Podstatné je, že otec synovu přání vyhověl.

A mladší syn všechno prodal a zpeněžil. Konečně se mu otevřel svět. Konečně je nezávislým, konečně může zakusit slasti nezávaznosti i nevázanosti, konečně nemusí poslouchat stále ta slova o lásce otcovské, nemusí mít pocit, že pro něho otec stále něco dělá, stále ho ochraňuje, nemusí mít pocit odpovědnosti, nemusí se bát, že by někoho zklamal. Teď přijde štěstí. Vyráží do světa, vyráží za novými, nepoznanými zážitky. Jeho touha po svobodě se naplnila. Můžeme mu to zazlívat? Můžeme se chovat jinak než se chová otec, který mu všechno dědictví bez hlesnutí dá? Který se rozhodne dopřát mu tu osobní zkušenost života bez dohledu, ale také bez té hluboké, čisté otcovské lásky? Zaznamenejme ovšem, že ta otcovská láska k synovi se nad synem neustále klene. Ona nebyla synovým odchodem ukončena a dokonce ani nijak přerušena. Lásku nelze přerušit. Ona je nebo není. A zde je a zůstává. Jistě se nemůžeme chovat jinak než otec, i když bychom moc rádi. Raději budeme sledovat, jak si počíná syn.

A počíná si skutečně velkoryse. Bez zábran, jakoby se v něm vzbouřilo všechno, v čem byl vychován, padají zásady otcovského domu, přetlak je veliký, dlouho trvala poslušnost otci, dlouho byl ohnutý při práci na poli, dlouho se namáhal na pastvách při pasení dobytka, dlouho v něm bublala a vřela touha dokázat si, že se bez otcovské lásky obejde. Vzhůru do světa, vzhůru k novým zážitkům, vzhůru k nevázanému životu. Jakýsi pomyslný papiňák poslušného života bouchl a vařící voda života mladšího syna se rozprskla všude kolem. Všechen majetek je rozházen, všechno, co měl, je pryč, v nenávratnu, projezeno, propito, proužíváno s ženami, rozházeno s chvilkovými přáteli. Nezbývá nic a v zemi je nouze a hlad. Hlad má také ten syn. Žije ve svobodě, když tu je znesvobodňován nedostatkem. Co dál? Jak dál? Přichází ta chvíle, kterou onomu synovi mnozí lidé přejí, jakási satisfakce, zadostiučinění. Vidíte, chtěl si užívat, vzepřel se otci, opustil všechny jistoty, pohrdl láskou nejbližších a především láskou otcovou a kam došel? Stal se z něho pasáček vepřů, který nepohrdne žrádlem pro vepře. A ani to nedostane. Na cestě ke svobodě stal se nesvobodným. Dostává se na jakousi pomyslnou hranu života. Zvažuje, co dál. Vrací se zpět, k prožitému, ale především, obrací se dopředu. Tuší, že tam vepředu, v budoucnosti, tam může hledat a nalézt pomoc. A ta budoucnost je otcovský dům. Ta budoucnost je otcova láska. Budoucnost návratu je v lásce.

Kdo kdy utekl z domova, ví, jak těžké je se vrátit. Kdo kdy utekl z nějakého vztahu, ať manželského, ať přátelského nebo jiného blízkého vztahu, ví, jaký zápas v sobě člověk musí svést, aby se vrátil. Ví také, že již nikdy se nevrátí nepoznamenán, že již nikdy se nevrátí stejný. Prožité události ho promění, poznamenají, ukáží nové vidění. Ten syn svádí snad největší a nejtěžší životní zápas. Zápas o návrat, zápas o to, aby zůstal svůj, aby se nezapřel, aby nezapřel svůj boj o sebe, o svoji vlastní autentickou životní cestu, boj o pravdivost svého života. Ale vrátit se člověk může, aniž by se zřekl své minulosti, svých zápasů a proher. Záleží na tom, kam, ke komu se vrací.

Onen hledač životního pokladu, onen muž, plný touhy po svobodě, po vlastní životní cestě se zastavuje, aby učinil zásadní rozhodnutí. Není žádná hanba vrátit se do náruče otcovské lásky, není žádná hanba přiznat prohru, přiznat omyl, i když ta touha se bude opakovat, bude nekonečná a bude člověka stále znova a znova z otcovského domu vyhánět. Ale ruku v ruce té touze půjde jistota možnosti návratu. „Otče, zhřešil jsem vůči nebi i proti tobě. Přijmi mě jako jednoho ze svých nádeníků“. Takové je pokání. Neponižující, jasné, pokorné. „I vstal a šel ke svému otci“. Snad nejtěžší pohyb, nejtěžší rozhodnutí, které ten mladší syn učinil. Proto zřejmě rozhodnutí pro život nejdůležitější. Nebylo to nijak lehké, vstát a jít k otci. Bez tohoto rozhodnutí, bez této cesty by se však mladší syn ze své nesvobody nedostal. Přijme ho otec, nepřijme?

Milé sestry, milí bratři, odpověď známe. A přece je pro nás vždy znova a znova překvapivá. Cesta je otevřená. Nová cesta, k otci, který nezatratí. A my již víme, že onen vypravěč toho podobenství, Pán Ježíš Kristus, nám všem tu novou cestu otevírá. Jsme zváni, všichni hříšníci, činící pokání a potřebující milost, jsme zváni ke Kristu. Protože ten návrat, to není cesta zpět, to je cesta do nové budoucnosti, Kristovým křížen nám vykoupené.

Amen.

Miroslav Erdinger


zpět ...
© 2005 archa.cz