0
Farní sbor ČCE v Praze 8 - Kobylisích
Kostel U Jákobova žebříku
U Školské zahrady 1, 182 00 Praha 8 - Kobylisy
telefon: 737 272 252
e-mail: kosteljakob@volny.cz
 
Aktuálně od Jákobova žebříku
Informace o aktuálním sborovém životě.
29. října (čtvrtek)
18:30 biblická hodina přes Skype (skupina „Kobyliská biblická“)
30. října (pátek)
14:30 konfirmační cvičení přes Zoom
1. listopadu (neděle)
9:30 bohoslužba v češtině v kostele U Jákobova žebříku a na internetu (káže bratr farář Ondřej Kolář)
QR kód
Pro snazší zadání sbírky je možné využít tento QR kód:
zpět ...
6. neděle po Trojici (29. června 2008)
Lukáš 15; 20 - 24

Text kázání (Lukáš 15; 20 - 24):
(20) A tak se vydal na cestu k domovu. Otec ho už z dálky uviděl a plný soucitné lásky mu vyběhl naproti, objal ho a políbil.
(21) ‚Otče,' řekl syn, ‚zhřešil jsem proti Bohu a proti tobě, nejsem hoden, abych byl ještě tvým synem.'
(22) Ale otec nařídil služebníkům: ‚Rychle přineste nejlepší šaty, navlékněte mu synovský prsten a obujte ho!
(23) Poražte vykrmené tele a připravte hostinu. Oslavíme společně návrat mého syna.
(24) Vždyť je to, jako by umřel a zase oživl. Byl ztracen a je nalezen.' A tak oslavovali jeho návrat.


Milé sestry, milí bratři,

podruhé se setkáváme s podobenstvím, které naši předkové nazvali podobenstvím o marnotratném synu. Při prvním přemýšlení nad tímto podobenstvím jsme si říkali, že by mohlo být docela dobře nazváno jinak. Touha po nezávislosti, Hledání vlastní cesty, Pryč s klidných vod zabezpečeného života. Všechno jen ne O marnotratném synu. Je to nálepka, která poznamenává a určuje. Již tento název nám zavírá dveře k člověku, který se vydal na cestu za poznáním sama sebe. Na cestu nezajištěnou, ale autentickou, na které by nebyl na nikom závislý. Již má dost otcovy lásky a jeho dokonalosti, už má dost jeho odpovědnosti a nároků na vlastní odpovědnost. Již dál nechce být závislý na otci. Nemůže unést ten všemi uznávaný vzor dobroty a spravedlnosti. Slyší volání duše, kterému podléhá. Touha po svobodě je příliš silná, potřeba svobody a vlastní cesty, touha zkusit si to, jak to nazvali pacienti psychiatrické léčebny, když jsem s nimi ve skupině příběh probíral, ta musí být naplněna. Už se nedá unést ta laskavá závislost. Mladší syn si bere svůj podíl majetku a odchází. Bere zodpovědnost za svůj život.

A život je to dramatický, strhující. Nabízí zábavu, úspěch, oblibu. Až jednou se všechno zlomí. Ukáže se, že touha po pravdivosti se setkala s nepravdivostí druhých. Majetek je rozházen, kamarádi rozptýleni, není co jíst. Muž, toužící po svobodě, po dobrodružství, po volném životě se zastavuje, hodnotí a rozhodne se vrátit k otci. Ve chvíli takového rozhodnutí jsme toho mladého muže opustili. V chvíli, kdy vstal, a šel ke svému otci.

A před námi je druhá část Ježíšova podobenství. Mohla by se jmenovat Otcova radost nebo Šťastný otec nebo také Otcova náruč. Mnozí by zřejmě rádi tuto část nazvali jinak. Např. Otcova satisfakce (zadostiučinění) nebo Teď je mu otec dobrý. To by ovšem opět bylo nepochopení Ježíšova podobenství. Otec totiž nevypadává ze své role ani nyní, jako z ní nevypadl ve chvíli, kdy se rozhodl synovu přání vyhovět. A nevypadává z role proto, že tento otec žádnou roli nehraje. To je jeho zásadní postoj, to je jeho životní poloha. On již takový je. Má pochopení pro touhu po svobodě, pochopení pro samostatný, nezávazný a nezávislý život. Tento otec není despota, který by se radoval, když může svého syna potrestat. Připomenout mu jeho pád. Ten otec takový je jednoduše proto, že jeho jedinou motivací je láska. A jestliže někdo miluje, pak nezavírá před druhým dveře. Jeho láska ho činí velkorysým, dává sílu odpustit bez potřeby pokořovat, jeho láska otevírá milovanému nové cesty, nové možnosti, - i možnost šlápnout vedle. Nevíme, co se odehrávalo v hlavě toho otce. Tušíme, co by se odehrávalo v hlavách mnoha jiných otců. Rozházel mé peníze a už je tu zpátky. Nemám si s ním co říci, zklamal mě. Tolik jsem mu důvěřoval. Nikdy mu neodpustím, ať si jde za těmi, se kterými prohýřil mé těžce vydělané peníze. A nebo – Mám ještě jednoho syna. Ten je pašák, ten mě nikdy nezklame. Ten umí být vděčný, umí se chovat, je pracovitý. Ale tenhle? No, co mám koneckonců dělat. Snad by tak skutečně jiní otcové uvažovali a podle toho i jednali. Takoví otcové si však nikdy nedali tu práci porozumět svým synům. Byly tak podobni jedné ženě v kratičkém příběhu. V ZOO stáli žena a muž před klecí s muflony. Chudáci mufloni, řekl ten muž. Chudáci? řekla žena. Vždyť si žijí spokojeně a v bezpečí. Kdyby žili na svobodě, dávno by se už stali obětí lvů či tygrů. Bez ohledu na to, co říkáš, se domnívám, že jsou velice šťastni. Snad, opáčil muž. Jenomže o tom nic nevědí (Branstaetter, upraveno M. E.).

Tak neuvažuje otec v podobenství. Raduje se z návratu svého syna. Raduje se a svoji radost dává výrazně najevo. V očích druhých, a uvidíme ve třetí části, že nejvíc v očích svého staršího syna, jedná nedobře, vybočuje z obvyklého jednání. Snad je druhým pro smích, nemohou to pochopit. Ale on ten otec již jednou vybočil. To ve chvíli, kdy po něm chtěl mladší syn majetek. Nerozmlouval, nemoralizoval, nevyhrožoval, neplakal hystericky, nevydíral. Rozdělil jim své jmění, mohli bychom číst. Byla to pouze a jen otcova láska, ničím nepodmiňovaná, která umožnila synovi zkusit si žít vlastní, autentický, nezávislý život. Jen skutečně moudrý a milující otec toto dokáže.

Mladší syn má za sebou snad nejsložitější okamžik života. Nejtěžší kroky. Vstal a šel ke svému otci. Ta cesta je cestou pokání. Na jejím začátku bylo vyslovení problému, ten muž dal té situaci název. „Zhřešil jsem…nejsem hoden…přijmi mne, prosím“. Jaká to bude situace? Jak otec zareaguje? Vzpomínám na příběh jednoho mladého muže, který v mládí ve zlém, s hrubými nadávkami a výčitkami odešel od svých rodičů. Velmi jim ublížil. Když pak po pár měsících utrpěl zranění, vrátil se domů. Velmi silné pro něj bylo, že nikdy neslyšel slova typu: „Teď jsme ti dobří, pohrdls naší láskou a teď jsi přišel, ublížils nám“. Neslyšel žádné výčitky. Co jen vnímal, byla nekonečná láska matky i otce. Byl DOMA. Dosud s pohnutím na ten příběh vzpomíná. Byli to zbožní rodiče, kteří svůj život, svá trápení, své bolesti a tedy i svého syna denně v modlitbách přinášeli Kristu a jeho milosti.

Syn se blíží k domovu, otec ho vyhlíží. Ještě než syn stačí cokoliv říci, otec ho uvidí a je pohnut lítostí. Kraličtí překládají: „a milosrdenstvím byv hnut“. Lítost, milosrdenství. Jakoby ta dvě slova k sobě patřila. Lítost, která předchází milosrdenství. Lítost nad synem, nad zuboženým, sebou i životem zklamaným člověkem. Lítost, která neuráží, nedegraduje člověka. Právě proto, že jde ruku v ruce s milosrdenstvím. Lítost, slitování, milosrdenství. To je životodárná triáda, to je sestava, která počítá s člověkem, nebo lépe, počítá s hříšníkem. Díky této sestavě může člověk začít stavět nový život. Díky otevřené náručí otce, který je nad zuboženým člověkem pohnut lítostí, rozevírá náruč, rozpíná paže, připravuje hostinu.

A jsme v samém středu Otcova slitování a milosrdenství. Jsme v samém středu evangelia. Vždyť ta otevřená otcova náruč, ty rozpažené paže, to je přece Kristův kříž. Milosrdenství skrze Kristův kříž. Kristova oběť jako projev slitování Otce nad námi, bloudícími, sevřenými, nebo také rozjařenými, bez hranic žijícími, koridory nejistoty a rozechvění procházejícími syny. Jen jediný a jedinečný Syn, Kristus Ježíš, uskutečňuje plně projev Otcova milosrdenství. Na kříži umírá pro nás hříšné. A zve nás na svoji hostinu. Vystrojil pro nás bohatou hostinu svého těla a krve. Chleba a vína. Raduje se s námi hladovými a žíznivými, raduje se, jak si plníme ústa chlebem, jak zavlažujeme hrdlo vínem. Raduje se, jak plníme svá srdce jeho odpuštěním, milosrdenstvím, láskou. Dává nám tak novou důstojnost, novou čest a novou hodnotu.

Ten otec v podobenství oblékl syna do nejlepšího oděvu, dal mu nejlepší obuv, na ruku zlatý prsten. Stál zde najednou nový člověk. To vše jako znamení změny, kvality, cti, nových věcí. Nechal zabít vykrmené tele, uspořádal hostinu. Lidé se veselí, radují, tančí a zpívají. Jakási předjímka, symbol nebeské hostiny. Radost nad zachráněným, nad tím, kdo se vrátil. Ten syn musel projít ponížením, aby mohl být povýšen. Musel spadnout až na dno, aby se setkal sám se sebou. Musel projít odloučením, aby se setkal s Otcem. Taková byla jeho cesta. Taková je cesta člověka. Loučí se, aby se setkal. Pláče, aby se radoval. Prochází sevřením, aby žil ve svobodě. Dotýká se dna, aby prohlédl k nebeské klenbě.

„Otče, zhřešil jsem proti nebi i vůči tobě“, přichází s pokáním syn. Co dál? Jak s tím dál žít? Jak dál žít s vinou, jak dál žít se zátěží, s hříchem skloněnou hlavou? „Hodujme a buďme veselí. Protože tento můj syn byl mrtev a zase žije; ztratil se a je nalezen“. Jak jinak než v Otcově lítostivé a milosrdné náruči? Jak jinak než pod Kristovým křížem?

A začali být veselí. Dobrý začátek. Také nás se týká, milé sestry a milí bratři.

Amen.

Miroslav Erdinger


zpět ...
© 2005 archa.cz