0
Farní sbor ČCE v Praze 8 - Kobylisích
Kostel U Jákobova žebříku
U Školské zahrady 1, 182 00 Praha 8 - Kobylisy
telefon: 737 272 252
e-mail: kosteljakob@volny.cz
 
Aktuálně od Jákobova žebříku
Informace o aktuálním sborovém životě.
29. října (čtvrtek)
18:30 biblická hodina přes Skype (skupina „Kobyliská biblická“)
30. října (pátek)
14:30 konfirmační cvičení přes Zoom
1. listopadu (neděle)
9:30 bohoslužba v češtině v kostele U Jákobova žebříku a na internetu (káže bratr farář Ondřej Kolář)
QR kód
Pro snazší zadání sbírky je možné využít tento QR kód:
zpět ...
3. neděle po Zjevení Páně (25. ledna 2009)
Marek 10; 46 - 51

První čtení: Jeremiáš 5; 20 - 25

Text kázání (Marek 10; 46 - 51):
(46) Přišli do Jericha. A když vycházel s učedníky a s velkým zástupem z Jericha, seděl u cesty syn Timaiův, Bartimaios, slepý žebrák.
(47) Když uslyšel, že je to Ježíš Nazaretský, dal se do křiku: "Ježíši, Synu Davidův, smiluj se nade mnou!"
(48) Mnozí ho napomínali, aby mlčel. On však tím více křičel: "Synu Davidův, smiluj se nade mnou!"
(49) Ježíš se zastavil a řekl: "Zavolejte ho!" I zavolali toho slepého a řekli mu: "Vzchop se, vstaň, volá tě!"
(50) Odhodil svůj plášť, vykročil a přišel k Ježíšovi.
(51) Ježíš mu řekl: "Jdi, víra tvá tě zachránila." Hned prohlédl a šel tou cestou za ním.


Milé sestry, milí bratři,

slepý žebrák u silnice. Ten obrázek nám také již není neznámý. A nemusíme pro něj jezdit ani do Londýna ani do Amsterodamu ani do Paříže. Známe ho dávno již z Prahy i z jiných míst naší země. Ošuntělý kabát, hůl, tmavé brýle, v ruce nebo na zemi před sebou plechový talíř. Kolem chodí lidé, někteří sáhnou do kapsy pro pár drobných, jiní si to ulehčí konstatováním, že je to podvodník, další jdou nevšímavě kolem. Slepý žebrák, závislý na darech kolemjdoucích.

Také na cestě z Jericha do Jeruzaléma je slepý žebrák. Desítky lidí prochází kolem, někdo přihodí nějaký peníz, jiný třeba kus chleba, někdo nedá nic. Žebrák má svůj kabát, aby měl na čem sedět a aby se měl v noci čím přikrýt. Jediné co má. Na cestě z Jericha. Z města prokletého, města Hospodinem odsouzeného. „Proklet buď před Hospodinem muž, který znovu vybuduje toto město Jericho“, četli bychom v knize Jozue. Prokleté město a Ježíš tím městem prochází. Třeba se někteří spravedliví, zbožní, zákon přesně dodržující pozastaví nad touto skutečností. Oni by tam možná nešli. Ano, oni spravedliví by tam nešli. Oni spravedliví by tudíž ani nemohli potkat žebráka u cesty a smilovat se. Oni spravedliví by to zřejmě měli jednodušší. Na cestách, po kterých chodí, na nich zřejmě lidé ruce k pomoci nevztahují, tam nejsou ti vyloučení a všelijak zbídačelí, posmívaní a pohrdaní.

Co si ale pomyslí ti spravedliví o Ježíši? Neodsoudí ho? Neodsoudí toho poutníka víry, lásky, milosrdenství, života? Anselm Grün v Myšlenkách na každý den říká: „Při putování jdu do sebe dovnitř, do své bytosti, do své pravdy, do svého jádra. Co si o mně lidé myslí, není důležité, to odpadne při chůzi. Co je mou podstatou, čím před Bohem skutečně jsem? Putováním odcházím ode všeho nahodilého a vydávám se na cestu k sobě samému, na cestu k Bohu, ke svému Bohu, k Bohu svého života“.

Ježíšovo putování i přes místa zlořečená je pozváním na cestu k Bohu svého života. Na cestě k sobě samému, cestě plné bolesti a změn, cestě nepochopené se člověk setkává se slepými žebráky, prosícími o smilování, protože na té cestě se člověk setkává sám se sebou. A je docela jedno, co si o tom myslí druzí lidé.

Slepý žebrák Bartimaios uslyší od poutníků o Ježíši. Ne, on toho mnoho nenaputuje, on zůstává spíše na jednom místě. A přesto, jeho nitro je na cestě. Nevidí, neorientuje se na křižovatkách cest, ale nyní se orientuje na křižovatce života. Sotva uslyšel o Ježíši, dal se do křiku. Do jediného slova shrnuje všechno své očekávání, touhu, v jednom jediném cítí pomoc. Smilovat se. Nekřičí: „Uzdrav mě, dej mi zrak, ať vidím.“ Ten slepý žebrák křičí „Smiluj se nade mnou“. To nejvíc potřebuje a jaký bude obsah onoho smilování, to ať zůstane v Ježíšových rukách. On sám jistě nejlépe ví, co Bartimaios potřebuje, on sám nejlépe ví, co potřebuje každý, kdo k němu volá: „Pane, smiluj se“! To je úpěnlivá prosba k Bohu, to je vyjádření důvěry v Boha. Ježíš, který se slitovává, ukazuje k vůli Boží. Ta se plně projeví po Ježíšově příchodu do Jeruzaléma. Právě tam směřuje. Bude tam ukřižován, vezme na sebe naši slepotu, naši lidskou bídu, ubohost. Ale tím s námi neskončí. Bude vzkříšen. Vstane k novému životu. A pozve nás k němu. A to je Boží vůle. Nové světlo, nové prohlédnutí, nová cesta.

Slepý Bartimaios ví, nebo snad lépe věří, že na Ježíše se se svou touhou, prosbou, žádostí může obrátit. Nikdo z lidí mu nemůže pomoci. Žádná mince na jeho talíři mu neukáže cestu k novému životu, k záchraně, k budoucímu vzkříšení. Ano, všechny mince mu pomohou k přežívání v tomto životě. Proto jsou tak důležité. Jen Ježíš mu však může nabídnout nový život. Jen Ježíš se může smilovat.

Podruhé si poslechněme slova Anselma Grüna: „Co by bylo, kdybychom se směli obrátit jen na lidi a nikoli na Boha, příčinu veškerého bytí? Pak by se stalo, že bychom nakonec zůstali nepochopeni. Neboť lidé nemohou zodpovědět naše nejvážnější otázky. Mohou nám dát trochu porozumění a bezpečí. Ale s našimi nejhlubšími tušeními a touhami nás nechávají samotné. Žili bychom v chladném a nepochopeném světě“.

A slepý žebrák křičí a křičí a poutníci ho napomínají, zdá se jim to trapné, chtějí ho umlčet, ale on se nedá. Naléhavě, aby byl slyšen, aby ho Ježíš neminul, aby nebyl přeslechnut a přehlédnut, jak tomu bývalo dosud od mnoha lidí, zoufalé, srdce drásající volání: „Synu Davidův, smiluj se nade mnou“. Nic víc. Poutníci mu nerozumí. Zřejmě proto, že jeho situaci vidí jako konečnou. Tady se nedá nic dělat, tady nelze nic měnit. Tak je to dáno a tak to i zůstane. Těch, kteří si toto myslí je mnoho.

Ale mnohem větší je Bartimaiova víra a touha po slitování. A když se Ježíš zastavuje, když žebráka uslyší a vezme ho vážně, pak se mění i mínění lidí kolem. „Vzchop se. Bůh je přítomen. Bůh tě v tom nenechá. Bůh má pro tebe řešení. Bůh se slituje“. Slovo „vzchop se“ bylo v tehdejším myšlení ujištěním o Boží přítomnosti. Je-li přítomen Bůh, pak může Bartimaios odhodit i svůj plášť, který jej jednak jako žebráka charakterizuje, jednak je to to jediné, co má na noc na přikrytí. Už nic takového potřebovat nebude. Jeho víra v Boží blízkost a pomoc se projeví tímto radikálním způsobem.

Dochází k setkání. Rozhodujícímu setkání pro Bartimaiuv život. Mnoho let svého života musel čekat na životní setkání, setkání s Ježíšem, které radikálně změní jeho život. Prosba „smiluj se nade mnou“ dostává odpověď. Slepý žebrák prohlédne k tomu, co znamená, když se Bůh smiluje.

Slyší však překvapivou Ježíšovu otázku: „Co chceš, abych pro tebe učinil“? Ano, sám musí vyjádřit své trápení, sám musí pojmenovat to, co ho v životě skličuje, co ho určilo pro život u silnice, sám musí říci, po čem touží, co potřebuje. Ježíš to nechce říci za něho. Ježíš není tlumočníkem našich myšlenek ani za nás neodehrává naše zápasy. Ne, ani za nás nechce Pán Ježíš vyjadřovat naše bolesti a trápení, naše touhy a přání, nechce za nás vyjadřovat to, co od něho nejvíce chceme a potřebujeme. My sami si musíme formulovat to, s čím za Ježíšem přicházíme. „Co chceš, abych pro tebe učinil?“ slyšíme i my. Dostáváme příležitost hovořit s Ježíšem, vyplakat se u něj z našich nejistot, bolestí, trápení a trýzně, formulovat svoji situaci. Ježíš nám naslouchá. Bere nás vážně. Jako bere vážně slepého žebráka.

„Pane, ať vidím.“ Je to prosté a jasné. Překvapí nás, že neslyšíme od Ježíše žádné uzdravovací formulace. Ježíš neříká nic, co by svědčilo o tom, že Bartimea uzdravuje. „Jdi, tvá víra tě zachránila.“ Zachraňující víra. Ono smilování, o které slepý žebrák prosil, se projevilo jako víra, jako důvěra v Boží moc, jako spolehnutí na Boží blízkost, přítomnost v životě člověka. Ono smilování probudilo v Bartimaiovi – a probouzí v člověku – aktivitu, touhu být aktivní ve směru toho, oč Pána člověk prosí. Zkrátka nečekat jen a neříkat si, že on to Pán nějak zařídí. Ale nechat probudit vlastní aktivitu, nechat vyburcovat víru, která je důvěrou v Boží moc, která je spolehnutím na Boží milost. Zachraňující víru.

A nakonec jsme s Bartimaiem, již ne se slepým žebrákem, již s mužem víry, která vidí, která důvěřuje, spoléhá, na cestě. Jaká je ta Bartimaiova víra? Naposledy necháme promluvit Anselma Grüna: „Víra je v bibli charakterizována pojmy vyrazit, putovat, být na cestě. Když se člověk opravdu vydá na cestu, může při tom pochopit něco z podstaty víry“.

Tak Bartimaios a tak každý, kdo odhodí pomyslný kabát, ukazující k životu v závislosti na milosti lidí, kabát minulosti, kabát tak či onak stigmatizující, v důvěře v milost a smilování Boží odhodí to, co ho spojuje se životem ve tmě, a vydá se na cestu za Ježíšem, může pochopit něco z podstaty víry. Na té cestě pak na své volání „Pane, smiluj se nade mnou“, bude dostávat odpovědi. Překvapivé. Neboť smilování Pána má mnohé podoby a každá z těch podob je nová, překvapivá a vede člověka, vede nás, k přijetí té milosti zásadní a konečné, k milosti odpuštění a záchrany pro nový život. Neodhodíme také nějaký ten kabát? Zima nám bez něj jistě nebude.

Amen.

Miroslav Erdinger


zpět ...
© 2005 archa.cz