0
Farní sbor ČCE v Praze 8 - Kobylisích
Kostel U Jákobova žebříku
U Školské zahrady 1, 182 00 Praha 8 - Kobylisy
telefon: 737 272 252
e-mail: kosteljakob@volny.cz
 
Aktuálně od Jákobova žebříku
Informace o aktuálním sborovém životě.
29. října (čtvrtek)
18:30 biblická hodina přes Skype (skupina „Kobyliská biblická“)
30. října (pátek)
14:30 konfirmační cvičení přes Zoom
1. listopadu (neděle)
9:30 bohoslužba v češtině v kostele U Jákobova žebříku a na internetu (káže bratr farář Ondřej Kolář)
QR kód
Pro snazší zadání sbírky je možné využít tento QR kód:
zpět ...
Masopustní neděle (22. února 2009)
Genesis 24; 1 - 27

První čtení: Lukáš 22; 39 - 46

Text kázání (Genesis 24; 1 - 27):
(1) Abraham byl stařec pokročilého věku. Hospodin mu ve všem požehnal.
(2) I řekl Abraham služebníku, správci svého domu, který vládl vším, co mu patřilo: "Polož ruku na můj klín.
(3 Zavazuji tě přísahou při Hospodinu, Bohu nebes a Bohu země, abys nebral pro mého syna ženu z dcer Kenaanců, mezi nimiž sídlím.
(4) Půjdeš do mé země a do mého rodiště a vezmeš odtamtud ženu pro mého syna Izáka."
(5) Služebník mu na to odvětil: "Co když mě ta žena nebude chtít následovat sem, do této země? Mám tvého syna zavést zpátky do země, z níž jsi vyšel?"
(6) Abraham řekl: "Chraň se tam mého syna zavést!
(7) Hospodin, Bůh nebes, který mě vzal z domu mého otce a z mé rodné země, promluvil ke mně a přísahal mi, že tuto zemi dá mému potomstvu; on sám vyšle před tebou svého posla, a ty budeš moci vzít odtamtud ženu pro mého syna.
(8) Kdyby tě snad ta žena nechtěla následovat, budeš své přísahy zproštěn. Jen tam mého syna nezaváděj!"
(9) I položil služebník ruku na klín svého pána Abrahama a odpřisáhl mu to.
(10) Služebník tedy vzal deset velbloudů svého pána a jel. Vybaven všelijakými drahocennostmi svého pána vydal se na cestu do aramského Dvojříčí, do města Náchorova.
(11) Před městem zastavil velbloudy u studně s vodou. Bylo to navečer, v době, kdy ženy vycházívají čerpat vodu.
(12) Tu řekl: "Hospodine, Bože mého pána Abrahama, dopřej mi to prosím a prokaž milosrdenství mému pánu Abrahamovi.
(13) Hle, stojím nad pramenem a dcery mužů města vycházejí čerpat vodu.
(14) Dívce, která přijde, řeknu: Nakloň svůj džbán, abych se napil. Odvětí-li: "Jen pij, a také tvé velbloudy napojím, předurčil jsi ji pro svého služebníka Izáka. Podle toho poznám, že jsi mému pánu prokázal milosrdenství."
(15) Ještě než domluvil, přišla Rebeka, která se narodila Betúelovi, synu Milky, ženy Abrahamova bratra Náchora. Měla na rameni džbán.
(16) Byla to dívka velmi půvabného vzhledu, panna, muž ji dosud nepoznal. Sestoupila k pramenu, naplnila svůj džbán a vystoupila.
(17) Služebník jí přiběhl naproti a řekl: "Dej mi prosím doušek vody ze džbánu!"
(18) Odvětila: "Jen se napij, můj pane." A rychle spustila džbán na ruku a dala mu pít.
(19) Když mu dala napít, řekla: "Načerpám i tvým velbloudům, aby se napili."
(20) Rychle vylila vodu ze svého džbánu do napajedla a znovu odběhla ke studni čerpat, aby napojila i všechny jeho velbloudy.
(21) Muž ji přitom mlčky pozoroval, aby poznal, zda Hospodin dává jeho cestě zdar, či nikoli.
(22) Když se velbloudi napili, vzal muž zlatý nosní kroužek o váze půl šekelu a dva náramky pro ni o váze deseti šekelů zlata.
(23) Řekl: "Pověz mi prosím, čí jsi dcera? Bylo by pro nás v domě tvého otce místo k přenocování?"
(24) Odvětila mu: "Jsem dcera Betúela, syna Milky, kterého porodila Náchorovi."
(25) A dodala: "Slámy i obroku máme dost, i místo k přenocování."
(26) Tu padl muž na kolena, klaněl se Hospodinu
(27) a řekl: "Požehnán buď Hospodin, Bůh mého pána Abrahama, že od mého pána neodňal své milosrdenství a svou věrnost. Dovedl mě až do domu bratří mého pána."


Milí přátelé,

máte něco vymodleného? Máte něco – nebo někoho – u čeho (koho) vám je jasné, že jste to dostali darem od Pána Boha? Že to byla odpověď na vaše modlitby? Nebo na modlitby někoho druhého? Je to někdo z vašich blízkých? Vaše uzdravení z nemoci? Pozvednutí a posila, když jste byli na dně? Nebo vnímáte modlitbu jinak? Odpovědi na ni nejsou tak jasné, že byste mohli říci: „Konkrétně tohle je to, zač jsem se modlil?“

V příběhu, který jsme četli ze Starého Zákona, Abraham posílá svého služebníka, aby našel a přivedl nevěstu pro jeho syna Izáka. Abrahama si Hospodin vyvolil a povolal, aby odešel ze země, kde vyrostl, a žil v zemi od Hospodina. Zaslibuje mu požehnání, které se vztahuje na něj a na následující generace. Požehnáni mají být lidé i země. A požehnání se má šířit i do okolí.

Pro to všechno Abrahamovi tolik jde o to, aby našel pro Izáka dobrou ženu. Ženu, s kterou může pokračovat požehnání. Nemá být vybrána mezi místními pohankami, ale přivedena z původní země, odkud Abraham přišel.

Ženu má pro Izáka přivést Abrahamův služebník. Nepíše se zde, jak se jmenuje, můžeme předpokládat, že je to Elíezer jmenovaný už dříve (15. kap.) jako správce Abrahamova domu. Já mu tak budu říkat – nějak je mi bližší, když má jméno. Elíezer je zavázán přísahou, že přivede ženu z Abrahamova rodiště. Když se obává, jak to zvládne, Abraham mu slíbí pomoc Božího posla. Půjde před ním.

Jak asi vypadá takový Boží posel? Šel před vámi někdy? Pan farář Kocáb (svým trochu mystickým způsobem) asi před rokem ve střešovickém sboru vzpomínal na svůj život a na to, jak několikrát během života snad zahlédl, jak se před ním snad mihl „cíp roucha Nejvyššího“. Nějak vedl jeho kroky, ovlivnil jeho rozhodování. A třeba až časem si uvědomil, že to byl Boží zásah. Možná tomu neříkáme „roucho Nejvyššího“, ale přece jen – mihne se občas v našem životě nějaký Boží posel, který nás nějak nasměruje?

Elíezer kráčí pouští s karavanou velbloudů, blíží se k aramskému Dvojříčí a je mu čím dál tím víc těžko…. Zdá se mu, že toho Božího posla nějak ne a ne vidět. „Panebože…“ vzdychá… „jak já tu ženu poznám?“ Snad se Elíezer rozpomíná na to, co znamená jeho jméno – že Hospodin je pomoc. „Panebože…“ vzdychá – a myslím, že tak nějak začíná jeho modlitba.

Modlitby jsou různé. Někdy modlitba začíná jasně, odděleně od toho, co předcházelo (vstaneme, klekneme si, sepneme ruce, oslovíme Pána Boha…. a skončíme slovem amen) – je jasné: teď se modlím. Ale modlitba může začít nenápadně, pozvolna. Třeba od toho povzdechu panebože… Myslím, že takový povzdech, někdy i výkřik, nemusí být braním Božího jména nadarmo. Může to být začátek modlitby. Poznání, že sám si s tím nevím rady. Pane Bože, pomoz, já nevím, jak dál. Pane Bože, je to těžké, už to neunesu…

Elíezer vzdychá a modlí se, aby mu Pán Bůh pomohl.

Modlí se docela konkrétně. Předkládá Pánu Bohu, jak by chtěl poznat tu správnou ženu. Opravdu žádá po Pánu Bohu takové jasné znamení? Nevím. Třeba je to tak, že uvažuje, jaká by ta žena pro Izáka měla být. Hodná, ochotná, s dobrým srdcem. A možná i krásná. Silná. Nesoucí životodárnou vodu…. Takové přemýšlení před Boží tváří se stává modlitbou.

Apoštol Pavel vícekrát ve svých dopisech (např. 1. Tes 5,17) vyzývá k ustavičné modlitbě. Co to je? Jak se modlit bez přestání? Myslím, že to je toto rozvažování před Boží tváří. Pane Bože, otevři mi oči…

A Rebeka přijde a dá vodu. Přichází Rebeka jako odpověď na Elíezerovu modlitbu? Ano i ne.

Co se stalo díky modlitbě? Určitě byl Elíezer klidnější. Už na to vybírání není sám. Věří, že Pán Bůh je s ním a pomáhá mu. Ale nepomáhá mu tak, že by zavanul Duch Boží a krásnou Rebeku, dívku z masa kostí a ještě s plným džbánem vody najednou postavil před Elíezera. Ale přece tam Duch Boží vanul, odpověď na modlitbu přišla. Duch Boží otevřel Elíezerovi oči, že Rebeku uviděl a rozpoznal, že je to ta pravá. A působil i na Rebeku – otevřel její srdce, že byla ochotná sundat z ramene těžký džbán a dát napít cizinci. A i jeho velbloudům.

Buďme vděčni - za ta drobná otevírání očí i srdcí. Tahle otevírání činí z pouště nejistoty a samoty místo, kde se nabízí zadarmo voda. Skrze modlitbu se místo u studny stalo místem požehnaným. Setkali se dva lidé, usmáli se na sebe, sdíleli vodu.

Někde jsem četla, že modlitba je rozvinutím vlastních myšlenek před Bohem.

Představuji si to jako koberec. Táhnu ho s sebou, srolovaný, těžký, sotva ho vleču. Co všecko je v něm zamotané…. Určitě spousta prachu. Zamotávám do něj nevyřešené otázky, neodpověděné dopisy, nejistotu z budoucnosti, strach,…. A táhnu to s sebou. A pak už nějak nemůžu dál a – podobně jako Elíezer – vzdychnu panebože, je to tak těžké, proč to mám vléct s sebou…?! A proč to mám táhnout sama?! Položím roli koberce na zem a rozbaluji ji. A začínám se modlit. Pane Bože, tady s tím vším si nevím rady. Prosím, pomoz mi. Otevři mi oči. Dej mi odvahu s něčím skončit. Dej mi odvahu s něčím začít! Dej mi odvahu přijmout odpověď. Dej mi sílu...

Pán Ježíš s sebou táhl hodně těžký koberec (strachu, bolesti, obav…), když kráčel na Olivovou horu. Nemohl to unést, tak klekl a modlil se: „Otče, chceš-li, odejmi ode mne tento kalich, ale ne má, nýbrž tvá vůle se staň.“ A – podobně jako Abraham sliboval Elíezerovi pomoc a doprovod Božího posla – i k Pánu Ježíši přichází anděl z nebe a dodává mu síly. Koberec bolesti od něj odňat nebyl. Ale anděl z nebe mu pomohl ho unést.

Elíezerovi u studny s Rebekou se dařilo – aspoň z lidského pohledu - lépe. Happy end. Dobrá žena pro Izáka se našla… Jako v pohádkách – svatba…a jestli neumřeli, šťastně žijí dodnes.

Ale ještě něco důležitého – co v pohádkách nebývá: Elíezer nezapomene poděkovat. Chválí Pána Boha za to, že modlitbu vyslyšel. Že otevřel oči svému služebníkovi. Že dal zdar jeho cestě. Nezapomínáme poděkovat?

My jsme se minulou neděli vraceli autem z Vysočiny a dostali jsme na zasněžené silnici smyk. Sjeli jsme ze silnice, zůstali viset hodně šikmo na srázu vedle silnice…a nic se nám nestalo. Vystoupili jsme ven a trochu rozklepaní začali shánět pomoc – která se díky ochotným lidem našla docela brzy. A byli jsme vděční – Pánu Bohu i lidem.

A napadá mne – to se musí něco stát, aby si člověk všiml, že se ho dotýkají křídla anděla strážného? To musí být jízda autem dramatická, abychom děkovali, že jsme šťastně dojeli? To musí procházet manželství krizí, aby se za něj člověk začal modlit? To musíme být uzdravení z těžké nemoci, abychom začali děkovat za zdraví?

Zkusme si vzpomenout. Nechat si jakoby projít hlavou film toho, co nás potkalo a … třeba si uvědomíme, že Hospodin nám pomáhal a budeme doufat a věřit, že pomůže i dále. A můžeme aspoň stručně vzdychnout: „Děkuji.“

Amen.


Lenka Ridzoňová


zpět ...
© 2005 archa.cz