0
Farní sbor ČCE v Praze 8 - Kobylisích
Kostel U Jákobova žebříku
U Školské zahrady 1, 182 00 Praha 8 - Kobylisy
telefon: 737 272 252
e-mail: kosteljakob@volny.cz
 
Aktuálně od Jákobova žebříku
Informace o aktuálním sborovém životě.
29. října (čtvrtek)
18:30 biblická hodina přes Skype (skupina „Kobyliská biblická“)
30. října (pátek)
14:30 konfirmační cvičení přes Zoom
1. listopadu (neděle)
9:30 bohoslužba v češtině v kostele U Jákobova žebříku a na internetu (káže bratr farář Ondřej Kolář)
QR kód
Pro snazší zadání sbírky je možné využít tento QR kód:
zpět ...
13. neděle po Trojici (6. září 2009)
Marek 8; 27 - 33

Text kázání (Marek 8; 27 - 33):
(27) Ježíš se svými učedníky vyšel do vesnic u Cesareje Filipovy. Cestou se učedníků ptal: „Za koho mě lidé pokládají?“
(28) Řekli mu: „Za Jana Křtitele, jiní za Eliáše a někteří za jednoho z proroků.“
(29) Zeptal se jich: „A za koho mě pokládáte vy?“ Petr mu odpověděl: „Ty jsi Mesiáš.“
(30) I přikázal jim, aby nikomu o něm neříkali.
(31) A začal je učit, že Syn člověka musí mnoho trpět, být zavržen od starších, velekněží a zákoníků, být zabit a po třech dnech vstát.
(32) A mluvil o tom otevřeně. Petr si ho vzal stranou a začal ho kárat.
(33) On se však obrátil, podíval se na učedníky a pokáral Petra: „Jdi mi z cesty, satane; tvé smýšlení není z Boha, ale z člověka!“


V Kristu Ježíši milé sestry a milí bratři Češi, Korejci, Japonci,

křesťanská víra je osobní cesta s Pánem Ježíšem Kristem. Pokud jednou tuto cestu přijmeme, vstoupíme na ni a jdeme po ni, slyšíme otázky, které jsou velmi na tělo, opět použiji to slovo, jsou to velmi osobní otázky. S jednou takovou osobní otázkou se setkávají Ježíšovi učedníci, kteří jsou se svým Pánem a Mistrem – kde jinde než na cestě. Cesta, symbol pohybu, ale také nepohodlí, všelijakého kodrcání, nečekaných zatáček, překvapivých stoupání i nebezpečných klesání. Cesta kamenná i asfaltová, zarostlá trním i široký průklest. Cesta horkým sluncem vyprahlá i vytrvalými dešti vymletá. Takové jsou cesty, po kterých chodí Kristus Pán se svými učedníky. Takové jsou cesty, po kterých chodíme my, křesťané, se svým Pánem. A na nich otázky.

„Za koho mě lidé pokládají?“ Tak se ptá Ježíš a jakoby ukazoval k tomu, co je pro nás z našeho pohledu důležité. Nutno říci, bohužel důležité až deformující. Ptáme se tak často: Co si o nás myslí druzí, co si o nás druzí povídají, jak nás vlastně druzí vidí. Co by tomu řekli druzí lidé. Stylizujeme se do různých podob, jen aby ti druzí o nás hezky mluvili a mysleli si jen to dobré. A to není dobře. Není dobře mluvit a jednat a chovat se a rozhodovat podle toho, co si o nás myslí druzí. Podstatné je, jak to my sami cítíme, co je pro nás důležité. Ale ještě podstatnější je, jak nás vidí Ježíš. Ten, kterého teď ovšem zajímá, za koho ho pokládají jiní. Ale zajímá ho to opravdu nebo jen otevírá situaci pro tu zásadní, následující, osobní otázku, před kterou nejenže neuhnou učedníci, před kterou neuhneme ani my. Nechce dát člověku čas před otázkou kardinální? Vytvořit prostředí pro vyslovení zásadní odpovědi nebo lépe, pro vyslovení osobního vyznání? Nechce tím říci, že je potřeba dobře zvažovat, promýšlet, zpytovat sebe, než člověk vysloví skutečně zásadní tezi? Na tu první otázku odpovídají učedníci s přehledem. Nezaváhají a říkají taková jména, která ukazují k velkým osobnostem Božího lidu. Není žádná hanba být pokládán za proroka Eliáše nebo za jiného proroka nebo za Jana Křtitele. Spíše naopak. Ale takové odpovědi učedníky nic nestojí, zopakují si náboženství, odpovědi vysypou z rukávu a jde se dál. Je to taková poklidná konverzace. Až do jisté chvíle.

Než se Ježíš zeptá osobně. Než svoji otázkou sdělí podstatu víry, podstatu té klikaté cesty, po které křesťan jde. Než Ježíš otázkou přiměje učedníky zamyslet se nad svou vírou, zamyslet se nad tím, co pro ně znamená Ježíš Kristus a kdo pro ně vlastně je. „Zeptal se jich: A za koho mě pokládáte vy?“ A to je již složitější, Na odpověď na tuto otázku nestačí navštěvoval hodiny náboženství, chodit pravidelně do kostela, dávat milodary. Zde je potřeba sáhnout do samých hlubin své víry a ptát se. A kdo vlastně pro mě ten Ježíš je? Pro mě osobně. Ne co ti druzí, jak ho vidí, za koho ho pokládají, ale já, já sám za koho Ježíše pokládám, koho v něm vyznávám , komu to vlastně věřim? „Za koho mě pokládáte vy?“, ptá se Ježíš nás Japonců, Korejců i Čechů. A my musíme sáhnout do hlubin své víry. S rozmyslem, pomalu, dobře zvažovat než odpovíme. Protože na té odpovědi velmi mnoho záleží. Ta odpověď má dosah do všech odstínů našeho života.

Překvapivě, snad ukvapeně, bez přemýšlení, jaksi ze setrvačnosti vykřikne apoštol Petr: „Ty jsi Mesiáš“. Co tím vlastně Petr říká? Koho to vyznává? Kdo to je Mesiáš? Ukáže se za okamžik, že si Petr s odpovědí příliš hlavu nelámal. Kdyby ano, pak by ještě něco dodal. „Ty jsi Mesiáš podle mých představ, podle mého vidění věci, podle mého chápání Mesiáše, ty jsi Mesiáš podle mě“. Mesiáš, v překladu pomazaný, byl obecným titulem pro izraelské krále. Pomazání olejem, kterého se králům dostávalo, vyjadřovalo oddělení a Boží vyvolení. Postupem času se vytvořila představa, že Pomazaný je ideální, významný král, který je nástrojem Boží svrchovanosti. Do pojmu se dostal i politický význam, kde tento pomazaný zbaví izraelský lid od nadvlády Říma, bude triumfovat nad nepřátelskou politickou mocí. Další posun vidí mesiáše jako toho, kdo bude vládnout nikoliv zbraněmi, ale právem a spravedlností. Již svou pouhou existencí bude vítězit. Do představ o Mesiáši se sice myšlenka o trpícím Mesiáši dostala, ale nijak se neujala. Nebyla přijata. Velmi pravděpodobně ty triumfalistické představy nesl i Petr. Ty jsi ten, který bude triumfovat, kterému se budou všichni klanět, který přemůže nepřátele a povede lid ke svobodě.

Sotva Petr téměř vykřikne své vyznání, musí slyšet něco, co je pro něj nepřijatelné. Totiž to, že Mesiáš Ježíš není Mesiášem podle představ Petra nebo kohokoliv jiného, třeba nás, ale podle Božího rozhodnutí. Ježíš o tom otevřeně promluví. „Syn člověka musí mnoho trpět, být zavržen od starších, velekněží i zákoníků, být zabit a po třech dnech vstát“. Cesta Mesiáše je cestou zavržení, utrpení, smrti a vzkříšení. A to Petr nějak nebere, to je pro něj nepřijatelné, to se naprosto vymyká jeho představě o Mesiáši. Nese představu Mesiáše, jak se o něm učil v hodinách židovského náboženství. Před sebou však má představu Mesiáše ne náboženství, ale života. Takového Mesiáše, který zachraňuje, který rozumí lidské duši, rozumí člověku a jeho strastem, který na sebe bere hřích člověka, onu zátěž, vytvářející okovy. A když Petr Ježíše za taková slova kárá, dostane se mu tvrdého odmítnutí.

„Jdi mi z cesty satane, odstup satane. Tvé myšlení není z Boha ale z člověka“. V psychiatrické léčebně mi jeden pacient řekl, že Ježíš je moc tvrdý a ptal se, proč tomu tak je. Přemýšlel jsem o odpovědi dlouho. Pak jsem řekl, že je tomu nejspíš proto, že Petr musí být tvrdě odmítnut, aby nejen on, ale všichni další, kteří by zpochybňovali Ježíšovo mesiášské dílo věděli, že zpochybňují samu podstatu Ježíšova poslání. Ježíšův triumf je triumfem nad hříchem a ten triumf nezačíná u otevřeného hrobu, velikonočním ránem, ale již soudem Židů, potupnou cestou na kříž, křižováním plným bolesti, smrtí a pohřbem. Až pak přichází nové světlo, triumf nad hříchem a smrtí. A tomu Petr nerozumí. Zůstává ve svých představách. Lidských, příliš lidských představách. Jdi mi z cesty, satane, slyší.

Milé sestry, milí bratři, ta Ježíšova otázka na tělo, osobní otázka: „Za koho mě pokládáte vy“ je položena i nám. Stojí za to s odpovědí nepospíchat. Nebýt tak jako Petr rychlý ve slovech. Stojí za to projít si cestou promýšlení, zamyšlení se nad svým vlastním životním příběhem, přemýšlet o tom, jakého Mesiáše vlastně potřebujeme, jakého vyznáváme, jaký Mesiáš to proměňuje naše životy, dává jim smysl, zbavuje je zátěže hříchu, solidarizuje se s námi v bolesti a trápení, v nemocech i strádání, v pádech a hledání cest. Jestliže po niterném hledání odpovědi na Ježíšovu otázku: „A za koho mě pokládáte vy“ odpovíme: „Ty jsi Mesiáš, ten, který mnoho trpěl, byl zavržen od starších, velekněží a zákoníků, byl zabit a po třech dnech vstal, a dodáme: A to všechno i pro nás, pro náš hřích, pro naše spasení, pak jistě neuslyšíme: Jdi mi z cesty, ale uslyšíme pravý opak: Pojď za mnou. A pak se radostně za Kristem můžeme rozeběhnout. Amen

Miroslav Erdinger


zpět ...
© 2005 archa.cz