0
Farní sbor ČCE v Praze 8 - Kobylisích
Kostel U Jákobova žebříku
U Školské zahrady 1, 182 00 Praha 8 - Kobylisy
telefon: 737 272 252
e-mail: kosteljakob@volny.cz
 
Aktuálně od Jákobova žebříku
Informace o aktuálním sborovém životě.
29. října (čtvrtek)
18:30 biblická hodina přes Skype (skupina „Kobyliská biblická“)
30. října (pátek)
14:30 konfirmační cvičení přes Zoom
1. listopadu (neděle)
9:30 bohoslužba v češtině v kostele U Jákobova žebříku a na internetu (káže bratr farář Ondřej Kolář)
QR kód
Pro snazší zadání sbírky je možné využít tento QR kód:
zpět ...
16. neděle po Trojici (27. září 2009)
Židům 13; 14

První čtení: Jan 14;1 - 6

Text kázání (Židům 13; 14):
(14) Vždyť zde nemáme trvalý domov, nýbrž vyhlížíme město, které přijde.

„Maminko má, jak je to hezké u nás doma,“ tak završuje svůj zpěv český básník. Viděl na cestách světem všelijaké krásy, ale srdce mu přestane na chvíli tlouci, když vidí na obzoru tu nízkou horu nad Krabčicemi a na českém nebi mráček běloskvoucí. Když se ze svých letních výjezdů, výletů a výprav vracíme domů, dáme mu za pravdu: leckde je nádherně, ale doma je nejlíp.

Ódy na domov, na vlast, na zemský ráj na pohled, ovšem nezpívají jen ti, co vidí na obzoru kopec Říp. Snad všechny národy a etnika, pokud to nejsou kočovníci, opěvují svou domovinu. Citová vazba k domovu, vlasti, otčině, je prostě součástí našeho lidství. Být světoobčan, to je ideál možná vznešený, ale neuskutečnitelný. Doma nemůžeme být všude.

Doma je většinou tam, kde jsme vyrostli, kde žili naši rodiče, naše rodina. Ale domov netvoří jen rodinné vazby. K domovu patří i krajina, která se v dětství otevírala našim smyslům, abychom slyšeli hukot vody a šum borů v letním slunci, a my i té krajině odplácíme náklonností plnou citu a něhy. A domov je ovšem také víc než krajina, Když jsme před čtrnácti dny byli na sborovém zájezdu v Bělči, bylo nádherné sledovat, jak se někteří v tomto bývalém LTK cítili jako doma, a svůj vztah k tomu místu dokládali fotografiemi ze svého dětství nebo z mládí svých rodičů. Ano LTK mnoha tehdy dětem a mladým lidem napomohl, aby se pro ně evangelická církev stala domovem a oni tomu domovu zůstali věrni.

Cítit se někde doma, to je konejšivé i trochu sladkobolné, neboť se také cítíme dlužni těm, kdo tvořili náš domov, rodinný, církevní, sborový, prokazovali laskavou péči a my už jim můžeme oplatit láskou jen ve vzpomínce. Tisíce  provázků nás poutají k naší pozemské vlasti. Zážitky a prožitky z domova se ukládají do naší vědomé i nevědomé paměti a tvoří jakési podloží, o kterém málo víme, ale jehož důležitost tušíme. Cítíme se v tomto světě, zvláště v té jeho části, kterou jsme schopni nazvat domovem, jako ve vlastním, máme tu svou vlast. Jen se neostýchejme se ke své vlasti hlásit, buďme patrioty, lokálními, zemskými, národními, církevními a sborovým!.Je dobré být někde doma, doma je to pěkné.

Že jsme při své pozemské existenci vždycky někde doma, to cítil a prožíval i pisatel epištoly k Židům. Když říká, že tu nemáme trvalý domov, slyšme nejprve, že tu máme domov, byť dočasný: máme tu svou obec, doslova polis. Však k domovu, vlasti patří také obecné zvyklosti, mravy, způsob života. Nejen do hájů zelených jsme chodili, také do obecní školy jsme chodily, převzali určitý druh vzdělanosti, kultury a politiky. Je i naší věcí, jak vypadá naše krajina, naše životní prostředí, jaké zvyky a zlozvyky se tu provozují, jak se učí ve školách a co se vysílá v televizi, jaké máme zákony, včetně státního rozpočtu, to všechno má dopad i na nás, neboť jsme občany, příslušníky obce, jsme tu doma. A kdo je domácí, také za pořádek či neřád v domě zodpovídá. Je pokušením křesťanů, když na tom kousku světa, kde žijí, který je jim vlastní, začnou obecné věci haprovat a zauzlovávat se, řeknou si: „My máme vlast v nebesích, nám do světských záležitostí nic není.“ Ovšemže nám do světských záležitostí je a záleží nám na nich velice: vždyť i my se těšíme z všech krás světa, deptá nás když, těch krás ubývá a přibývá betonu, když české školy v porovnání s vyspělým světem ztrácejí kvalitu, když obětavá péče o postižené má být ještě hůře honorována než je, když se vyplácí podvádět a krást. Kdo si myslí, že křesťané se nemají zabývat politikou, na toho platí apoštolský zlomyslný výrok: „Kdo neopracuje, ať nejí.“ Kdo starosti o obyvatelný svět a spravedlivou lidskou obec považuje za starosti příliš přízemní, ať zkusí žít bez právní ochrany, bez dopravních předpisů, bez veřejného školství. Máme tu v tomto městě pobyt přechodný, ale je to pobyt, jsme podílníci obce, jsme tu doma.

Patří k evangelickému politickému vkusu, že povinnosti k své pozemské obci, svou politickou občanskou angažovanost, každý jednotlivý křesťan uplatňuje za sebe, na svou odpovědnost., Nevyžaduje, aby se za něj občansky, politicky angažovala církev, aby třeba naváděla, koho volit a koho ne. Za svého působení v synodní radě jsem se o to snažil, a to s relativním úspěchem, aby církev nevyhlašovala, ba ani nenaznačovala, že je jí ta která politická strana bližší než jiná. Tím ale nepřestává platit, že jsme občany pozemské obce a jeden každý na svou odpovědnost jí také dáváme, což její jest. Nejen daně v náležité výši, ale také evangeliem osvěžený pohled na svět, náš žebříček lidských hodnot, naše pojetí spravedlnosti, náš vztah k budoucnosti, k dětem, k nemocným a nemohoucím. Církev evangelická se určitě nemá stát zápasníkem na politickém kolbišti.Každý evangelík či evangelička však je také občan či občanka, podle míry svých obdarování, jak komu byla dána, o hezkou, spravedlivou a dalším generacím předatelnou podobu pozemského domova pečuje, až i zápasí a bojuje.

Ovšem nemáme zde místa zůstávajícího, nemáme tu trvalý domov, ten náš pobyt je přechodný: tak to cítí a přiznává apoštol a my spolu s ním. Všechno živé přece stárne, odumírá, končí, a také právě nastalý podzim nám to připomíná. A přece, když se smrt dotkne bezprostředně nás, vyrve i nám někoho blízkého, tu cítíme, že kus našeho vlastního srdce nám vyrvala. Tohle smrt umí, otřást námi, znejistit nás, surově nám připomenout, že vskutku přechodný je náš pobyt, a nevíme dne ani hodiny, kdy bude ukončen. Snad proto na ni zapomínáme tak jako na smrt. Zaháníme pomyšlení na ni možná i proto, že přetrhává tisícerá pouta, která nás váží k domovu, k našemu pozemskému městu. Smrt nám připomíná, co všechno ztrácíme, když z města přechodného pobytu odcházíme, a ono u nás doma, navzdory tomu či onomu, je to tak hezké...

Přemýšlení o dočasnosti všeho se nevyhýbejme, i tu podzimní melancholii pusťme do svých pocitů, ale u toho nezůstaňme. Přece nemáme tu město trvalé, ale vyhlížíme budoucí město, vyznává apoštol a zve nás, ať se osmělíme vyznávat s ním.

Když jsme v rámci letních výletů a cest procházeli někde na venkově zachovalým historickým hřbitovem, možná jste si také všimli, že na náhrobních deskách z dvacátého století sotva kdy najdete vyznání víry či naděje, bývá tam jen nějaká útěšná náhražku stylu „V našich srdcích bude žít věčně“ nebo ještě ekonomičtěji: „Vzpomínáme“. Náhrobky z 19. století ale často oznamují, že „Zde v Pánu odpočívá“, ale najdeme nejednou i pevné vyznání „Zde slavného vzkříšení radostně očekává.“ Nemyslím, že to byla jen taková kamenická rutina, ti lidé, pozůstalí tak věřili, katolíci i evangelíci.

Zvláště naši reformační předkové se na budoucí město, na setkání všech jeho měšťanů, dokázali upřímně těšit. V České konfesi z roku 1575 čteme: „Ústy vyznáváme a srdcem s potěšením věříme, že po tomto časném životě jest a na věky trvati bude život potěšený a radostný, všem v Syna Božího Ježíše Krista věřícím od věčnosti připravený... Ten věčný život jest pln neobsáhlé, nevýmluvné radosti, o níž apoštol pověděl, že ucho neslýchalo, oko nevídalo a na srdce člověku nevstoupilo, což jest Pán svým vyvoleným připraviti ráčil.“

My se dnes na nádheru a slasti v městě Božím moc těšit neumíme. Možná je to právě tím množstvím dobrot, nádher a slastí, kterými nás konzumní společnost zavaluje, nabídky pořád inovuje a zrychluje, my už nestíháme, jsme z toho roztěkaní, už ani žádnou pozemskou radost neumíme prožít hluboce, i tempo a styl našeho života se podobají reklamnímu videoklipu. Snad nám prázdniny pomohly zastavit se, zpomalit, přepnout na pěší chůzi nebo jízdu na kole . Nikam moc nepospíchat, vděčně žasnout, divit se, jak skvělými dary jej Pán zahrnuje v tomto přechodném pobytu a nechat v sobě klíčit tušení, že to všechno pěkné, malebné, velebné i pitoreskní, všechno lahodné a delikatesní, příjemně opojné, až extatické, čeho se nám dostává , je pouhým obrazem či nápovědou, jen ochutnáním a závdavkem toho, co Pán připravil těm, které vyvolil.

Budoucí město vyhlížíme, v množném čísle ho vyhlížíme! Tvoříme, společenství poutníků, dychtivých a natěšených na budoucí město, které vyhlížejí. Kralický překlad tohoto verše má, že města budoucího hledáme. A ono by se to dalo přeložit i dalšími podobnými slovy, dychtíme, po něm, usilujeme o ně, připravujeme ho, připravujeme se na ně. A už jsme zase doma, v našem dočasném domově, k němuž patří i „obcování svatých“, jak budeme vyznávat slovy Apoštolského vyznání. My nejen vyhlížíme, až ten nový Jeruzalém, nová obec sestoupí, my teď pracujeme na podobě té budoucí obce, my svým pospolitým bytím z toho budoucího obcování už něco okoušíme, ochutnáváme a také připravujeme. Něco z toho posavadního dočasného pobytu totiž bereme s sebou do toho budoucího. Tam se nedostane nic, nečistého a nesvatého, prolhaného a modlářského. Sláva a čest národů, ta tam ale může, ta tam vejde, tak nás ujišťuje Zjevení Janovo. Vše dobré, svaté, čisté, hezké, co vyvstalo při našem pozemském putování v dočasné obci, najde uplatnění, za tím se hladina ohnivého jezera nezavře. Tak hleďme, aby to u nás doma bylo hezké, aby součástí tohoto dočasného přívětivého domova byl i tento sbor, a my se mohli těšit, že v tom budoucím sboru, budoucím domově, to bude ještě hezčí. Amen.

Miloš Rejchrt


zpět ...
© 2005 archa.cz