0
Farní sbor ČCE v Praze 8 - Kobylisích
Kostel U Jákobova žebříku
U Školské zahrady 1, 182 00 Praha 8 - Kobylisy
telefon: 737 272 252
e-mail: kosteljakob@volny.cz
 
Aktuálně od Jákobova žebříku
Informace o aktuálním sborovém životě.
20. října (úterý)
19:00 sekání třicátníků přes Zoom
22. října (čtvrtek)
18:30 biblická hodina přes Skype (skupina „Kobyliská biblická“)
23. října (úterý)
14:30 konfirmační cvičení přes Zoom
25. října (neděle)
9:30 bohoslužba v češtině v kostele U Jákobova žebříku a na internetu (káže sestra vikářka Anna Pokorná)
QR kód
Pro snazší zadání sbírky je možné využít tento QR kód:
zpět ...
Exaudi (24. května 2009)
Jan 7; 37 - 39

První čtení: Píseň písní 5; 1 - 8

Text kázání (Jan 7; 37 - 39):
(37) V poslední, velký den svátků Ježíš vystoupil a zvolal: „Jestliže kdo žízní, ať přijde ke mně a pije!
(38) Kdo věří ve mne, ‚proudy živé vody poplynou z jeho nitra,‘ jak praví Písmo.“
(39) To řekl o Duchu, jejž měli přijmout ti, kteří v něj uvěřili. Dosud totiž Duch nebyl dán, neboť Ježíš ještě nebyl oslaven.


Milé sestry, milí bratři,

a kdo nežízní, milé sestry a milí bratři. Stojí před člověkem džbán vody a on žízní. Stojí před ním džbán piva nebo vína a on žízní. Může si vybrat mezi bezpočtem nabízených lahodných nápojů a on žízní. Uprostřed dešťů a mokra člověk žízní. Nezdá se vám to divné? Vždyť žízeň je spojená s pitím, nápoji a těch není nedostatek. Tak jakápak žízeň?

„Jestliže kdo žízní, ať přijde ke mně a pije,“ říká Ježíš. Také je to nějaké divné. Zástupy se pohrnou, obzvlášť v podmínkách Palestiny, kde nikdy není vody nazbyt. To má Ježíš nějaký rezervoár? Vždyť přece nemůže napojit všechny příchozí. A věřili byste, že může? Ježíš opravdu může uhasit žízeň všem příchozím, všem zájemcům. Jak to udělá? Ježíš totiž myslí na celého člověka, nejen na jednu jeho výseč. Několik veršů před dnešním textem čteme: „Proč se zlobíte, že jsem v sobotu uzdravil celého člověka?“ A celý člověk, to není jen zavlažené hrdlo, to není jen příjemná sprcha, to není absentující pocit žízně, objetí v náruči milého, střecha nad hlavou a nasycený žaludek. To je také existenciální stabilita, to je život naplněný láskou a pokojem, radostí a nadějí, také vírou a vědomím své lidské hodnoty, vědomím smyslu. Život ve společenství. A to je také vědomí kotvy, směru a cíle.

„Jestliže kdo žízní, ať přijde ke mně a pije,“ zve Ježíš. A kdo nežízní? Na samém začátku stojí žízeň po lásce. Jak dalece může člověk tuto žízeň zahnat nebo snad lépe uspokojit? Jednoduše řečeno obtížně. Ponechme stranou mnohé romantické pokusy a projevy. Obtížně. Mnohdy je to cesta bolestivá, riskantní, zranitelná, nevyzpytatelná. Chůze poněkud nad propastí, kde není ničeho jiného než důvěry možné se chytit. A jak ta se mnohdy chvěje. Onu snad až nenaplnitelnost, nekonečnost toho procesu vyjadřuje Exupery v Citadele konstatováním: „Láska je žízeň po lásce.“ A jestliže jsme dobře poslouchali čtení z Písně písní, pak jenom ten pohyb, tu žízeň dokresluje. To chvění, stále vyvolávané. Těch sloves, vyjadřujících pohyb. Přišel, sbíral, jedl a pil, opájel se. Spí, ale srdce bdí. Už milý klepe a jen prostrčí ruku, celé nitro se zachvěje. Milá vstává, jde milému otevřít, a hle – on tam není. Odbočil. Šel jinam. „Život ze mě prchal, když ke mně mluvil,“ říká rozechvělá milá. „Hledala jsem ho a nenalezla, volala jsem ho a neodpověděl mi.“ Co jen je v těch slovech, která doporučuji přečíst si doma pozorně, co jen v nich je napětí, touhy, očekávání a zklamání. „Zapřísahám vás, jeruzalémské dcery, jestliže najdete mého milého, co mu sdělíte? Že jsem nemocná láskou.“ Zřejmě když psal izraelský psychoanalytik Yoram Yovell svoji knihu Láska a jiné nemoci, nechal se inspirovat nejen přečteným odstavcem, ale celou Písní Šalomounovou. V tiráži té knihy čteme: „Láska je silným, citlivým, často však také nepřesným a zavádějícím kompasem. Přesto ho mnozí z nás vědomě či bezděčně používají, aby jim udával směr a ukazoval cestu v životních bouřích. Láska nám umožňuje vidět za šedí všedního života to krásné a povznášející, také však přesto přináší marné iluze a frustraci. Je spojena s lidskou schopností rozeznat pravdu a přiblížit se ke světlu, ale také s neméně častou schopností sebeklamu a sebezničení… V lásce jsou hlavní věcí naše přání, i když ne vždy je přesně známe a chápeme.“ Jakže to napsal Exupery? „Láska je žízeň po lásce.“

Kdybychom však u toho zůstali, naše životy by byly životy štvanců, míjejících se cílem. Když jsem uvedený citát řekl jedné křesťanské orientaci blízké ženě, téměř rozzlobeně mně řekla: „Jak se ti právě tento citát může líbit. Přece křesťan, který věří v Krista a jeho oběť také ví, že právě tou obětí Kristus lásku naplnil.“ Mohu pokračovat: Vždyť přece Ježíš ten nekonečný běh zastavil. Hledáš-li naplněnou lásku v člověku, nenajdeš ji pro lidskou porušenost. Najdeš vztah, najdeš rodinu, najdeš to nejužší úžasné společenství, o které musíš trvale pečovat, ale co nenajdeš, je jistota. Bude tam chvění a obavy, bude tam také bolest a zklamání, bude tam touha po nemožném, po naplnění nenaplnitelného jakéhosi nádherného poháru – beze dna. Lidská duše se chvěje zranitelností, lidské srdce tepe v neustálém ohrožení. Jistotu najdeš u Krista, v jeho lásce.

Jakže to říká Ježíš, milé sestry a milí bratři? „Jestliže kdo žízní, ať přijde ke mně a pije.“ Ježíšovo pozvání míří k jádru věci. Žízní-li kdo po lásce, která je dokonalá, protože dokonaná na kříži, ať jde za Kristem. Jediná život přinášející, neurážlivá dokonalost. Tam na kříži je pro člověka dokonáno. Tam na kříži Kristus žízní, avšak jakousi náhražku, kyselou imitaci nápoje odmítá. Kdo žízní, je zván ke Kristu, který ví, co znamená žíznit. Kdo touží po dokonané, nezpochybnitelné a nechvějící se lásce, je zván ke Kristu, který z kříže zvolá: „Je dokonáno.“ Nijak to nevylučuje to hledání lásky milé a milého. Jen uprostřed takového hledání a nacházení nabízí Ježíš spočinutí, nabízí spočinutí v náruči lásky, která si nedělá nároky, neklade podmínky, ve které nejsou hlavní věcí naše přání ale Kristem darovaná milost. Ta dává těm našim lidským touhám a snahám a zápasům a hledání lásky poslední smysl, ta jim dává hodnotu pro nový věk a v něm nový den.

Ale ovšem taková Kristova láska je živnou půdou a podstatou i pro další hodnoty, pro které člověk zmírá žízní, je vyprahlý a jeho cesta nezřídka připomíná cestu velblouda pouští. Také nám ji evangeliu nabízí. Radost. Pokoj. Naděje. Víra, která nám otevírá cestu nejen k jejich hledání, ale také nalézání. A můžeme přidat úctu a sebeúctu a neurážející sebevědomí nebo také vědomí vlastní hodnoty, které respektuje stejnou lidskou hodnotu druhých lidí. To vše má svůj základ v Kristově lásce.

Apoštol Pavel nabídne: „Radujte se v Pánu, opakuji, radujte se.“ A také radujte se s radujícími a plačte s plačícími. Kdo přijímá radost v Pánu, radost, které zdroj je v radosti z Kristovy lásky, z jeho odpuštění, z možností nových začátku, která je sycena milostí v Kristu, kdo se umí z takové milosti radovat i uprostřed všelijakých sevření a bolestí a nedostatků, ten pak vnímá i radost druhých a raduje se z ní i s nimi. Taková radost není jakousi křečí nad hrobem, není ani uměle, nějakou chemikálií vytvořenou náladou. Je to bytostná radost z daru života, který není pohlcen bolestí, nemocí, smrtí, který není určován hříchem a strachem z trestu, ale spolehnutím na Kristovu odpouštějící milost. Taková radost je tmelem každého křesťanského obecenství, kde se člověk umí radovat z radosti druhých a kde tu radost chce a umí předávat i přijímat. Můžeme ji nazvat empatickou radostí, která začala klíčit ve chvíli, kdy člověk zaslechl Kristovo pozvání k uhašení žízně, k přijetí nápoje z Kristových dlaní.

A ještě jednu žízeň připomenu. Žízeň po pokoji. Žijeme v neklidném, nepokojném světě. Obklopuje nás, jsme jeho součástí, spolu ho utváříme. Jakýsi vnější nepokoj. Ale nevytvoříme vnější pokoj, pokojné klima kolem sebe, když sami uvnitř budeme nepokojní. Je to něco jiného než neklidní. Neklid může být motivační, může nás stále pobízet k aktivitám, dnešní výrazivo by řeklo „být akční“. Můžeme být akční a zůstat pokojnými. Přijmout sami sebe jako dobré Boží stvoření, jako jedinečnou bytost, které byl dán život, a jeho hodnota byla jednou provždy stanovena hodnotou Kristova života, Kristovy oběti. Přijetí sebe jako toho, kdo byl Kristu hoden, aby se pro něj obětoval. Přijmout se v oné příjemné poloze dobra ale i té nepříjemné poloze, kdy člověk nese pláč a zraňuje a snaha po dělání dobrého je překryta tím špatným v nás. Ale přece proto Kristus zemřel. Ne pro naši spravedlnost, ale pro náš hřích. Vědomí hříšnosti nás vede k pokoře před Kristem a k přijetí jeho milosti. A v srdci se rozlije pokoj. Ne to špatné, ale to dobré zůstává a to špatné je obětí Krista Pána proměněno, ztrácí svou moc.

Milé sestry, milí bratři. „Jestliže kdo žízní, ať přijde ke mně a pije,“ zve nás Ježíš. Za chvíli můžeme to pozvání přijmout. Pozvání ke chlebu, symbolu Kristova těla pro nás lámanému a kalichu, symbolu Kristovy krve pro nás prolité. Nemáte žízeň? Já velikou.
Amen

Miroslav Erdinger


zpět ...
© 2005 archa.cz