0
Farní sbor ČCE v Praze 8 - Kobylisích
Kostel U Jákobova žebříku
U Školské zahrady 1, 182 00 Praha 8 - Kobylisy
telefon: 737 272 252
e-mail: kosteljakob@volny.cz
 
Aktuálně od Jákobova žebříku
Informace o aktuálním sborovém životě.
29. října (čtvrtek)
18:30 biblická hodina přes Skype (skupina „Kobyliská biblická“)
30. října (pátek)
14:30 konfirmační cvičení přes Zoom
1. listopadu (neděle)
9:30 bohoslužba v češtině v kostele U Jákobova žebříku a na internetu (káže bratr farář Ondřej Kolář)
QR kód
Pro snazší zadání sbírky je možné využít tento QR kód:
zpět ...
Předposlední neděle v církevním roce (15. listopadu 2009)
Matouš 23; 29 - 36

První čtení: Genesis 4; 9 - 22

Text kázání (Matouš 23; 29 - 36):
(29) Běda vám, zákoníci a farizeové, pokrytci! Stavíte náhrobky prorokům, zdobíte pomníky spravedlivých
(30) a říkáte: ‚Kdybychom my byli na místě svých otců, neměli bychom podíl na smrti proroků.‘
(31) Tak svědčíte sami proti sobě, že jste synové těch, kdo zabíjeli proroky.
(32) Dovršte tedy činy svých otců!
(33) Hadi, plemeno zmijí, jak uniknete pekelnému trestu?
(34) Hle, proto vám posílám proroky a učitele moudrosti i zákoníky; a vy je budete zabíjet a křižovat, budete je bičovat ve svých synagógách a pronásledovat z místa na místo,
(35) aby na vás padla všechna spravedlivá krev prolitá na zemi, od krve spravedlivého Ábela až po krev Zachariáše, syna Barachiášova, kterého jste zabili mezi chrámem a oltářem.
(36) Amen, pravím vám, to vše padne na toto pokolení.


Bratrovrah Kain není žádný neandrtálec. Kain paří do současnosti a je nám blízký, bližší, než bychom chtěli. V nás všech totiž přebývá nejen starý Adam a jeho podlehnutelnost všelijakým svodům, ve všech nás je uložen i kousek starého Kaina s jeho temnými sklony.

Kain nezůstal bezdětný, posloupnost lidstva šla i po jeho větvi. Do jeho rodokmene patří syn Lámecha a Sily Túbal Kain, ten má kainovství i ve svém jménu, živností byl železář a měďař, tam se dá i nějaké surové zacházení s ohněm a železem čekat. Ale Kianovým prapotomkem je kromě jiných i syn Lámecha a Ady Júbal, ten se stal praotcem všech, kdo hrají na citeru a flétnu. Vida, i muzikanti, něžní lyrikové, flétnisté a flétnistky jsou z rodu a čeledi praotce Kaina. Kainovské geny jsou v nás, nějaký čas třeba o sobě nedávají vědět, vůbec se neprojeví, ale někdy se ozvou, projeví se a my se pak jen divíme a děsíme, čeho všeho je schopen člověk.

Abel, kterého Kain zamordoval, potomky neměl. I to je příznačné: Abelovství není dědičné, Abelův úděl je vlastně nahodilost sama: prostě najednou z ničeho nic je někdo zabit, umlácen, utýrán, za chvíli se o něm neví, i tu slávu nakonec sklidí vrahové, po Abelovi se slehne zem. Abel je jen neustále ubíjená, potracovaná, zabíjená budoucnost.

V těchto dnech, kdy si připomínáme, co se stalo 17. listopadu 1939 a 1989, je dobré vzpomenout na Abela, na všechny ty mordované, ubité, zabité umučené. Na zastřeleného pekařského učně Václava Sedláčka, na Jana Opletala a jiné české studenty popravené krátce po Opletalově pohřbu, na židy hubené od Němců plynem, na Němce a Němky ubité při divokých odsunech od Čechů, na Miladu Horákovou, patera Toufara, Pavla Wonku, na tisíce obětí komunistického kainovství.

Zástupy lidí v listopadu před dvaceti lety skandovaly heslo „nejsme jako oni“. Pokud jste ho také provolávali, nestyďte se za to. To nebyla naivita, to byl výraz odhodlání neodpovídat na komunistickou třídní nenávist nenávistí, na jejich násilí násilím, to bylo odmítnutí mytologie, podle níž nová éra lidstva začala výstřelem z válečné lodi zvané Aurora. Je velmi cenné, že konec nadvlády komunistů nebyl doprovázen pomstychtivostí, že volání „máme holé ruce“ bylo svým způsobem pravdivé, i když ne úplně přesné, neboť byly v těch rukou svíčky a květiny: nebyly v nich zbraně, nestřílelo se; a to není chyba, nedostatek, to je klad, a nadějný vklad do budoucnosti.

Ovšem jako každé skandovatelné heslo je i zvolání „nejsme jako oni“ příliš stručné. Ve své stručnosti svádí také k výkladu, že jsme lepší než oni, jsme lepší odrůda lidství než ti druzí, než ti divoši z Balkánu či Kavkazských hor a ti kainovci vůbec. Ona totiž pýcha vždycky předchází pád.

Ježíšovo „běda vám, farizeové a zákoníci, pokrytci, kteří zdobíte pomníky spravedlivých a budujete náhrobky prorokům,“ to je tvrdá řeč vůči lidem, kteří žijí v upřímném klamu, že nejsou jako oni, že nejsou jako ti vrhači kamenů na proroky a vrahové spravedlivých. Jste jako oni, říká Ježíš, ale zakrýváte to sami před sebou, pokrýváte se iluzí o sobě, jste pokrytci. Vy všichni, kdo držíte tryznu za Abela, kdo se cítíte jako spojenci Abelovi, spojenci spravedlivého, jste ve skutečnosti podílníci na bratrovraždě, jste plemeno Kainovo, ba co víc, jste plemeno zmijí, a pekelnému trestu neuniknete! Na vás padá krev prolitá na zemi, krev nejen Abelova, ale i Zachariáše, syna Barachiášova a dalších. Celý seznam pobitých, mučených a umučených mohou nebesa vydodat, budou tam milióny, stamilióny jmen.

Sestry a bratří, když na sebe Ježíšovo rozhněvané kázání necháme dolehnout a v sobě pracovat, určitě nebude výsledkem našeho sebezpytování radostná pochvala, že nejsme ani trochu jako oni, jako farizeové a jiní spoluviníci na zabíjení Abelů. My jsme jako oni, i jako ti farizeové, jako to plemeno zmijí. Krev, která padá na ně, padá i na nás, potomci Kainovi jsme my, i kdybychom doposud kuřeti neublížili, a živili se zcela bezúhonně, třeba hrou na hudební nástroje. Kainovství v nás dříme, hřích ve dveřích leží a stačí malá roznětka, nepatrný podnět, třeba obyčejná závist, aby nastal ničivý výbuch, těch tisíc júbalovských klarinetů se promění v túbal-kainovské samopaly. Ono to lidské bratrství je velice křehké, a stejně i rovnost a volnost. Bratrovražedné války a třídní boje i ve 20. století vzplály většinou stejně prudce jako agrese Kaina vůči Abelovi. Však ani Kainové z docela moderní doby a z ne tak vzdálených zemí, nejsou jiní než my a my jsme jako oni, a pokud zatím momentálně spíš hrajeme na flétnu, než střílíme po svých bližních z kalašnikova, pak proto, že jsme v to kainovské pokušení nebyli uvedeni. Ale už teď my, potomci Kainovi, jsme vinni smrtí nevinného, a nic na tom nemění, že jsme křesťané, navíc českobratrští evangelíci. Však i zákoníci a farizeové, ti hadi a zmije, byli skutečná mravní a duchovní elita své doby. Jsme i my vinni smrtí nevinného, to ne ti druzí, farizeové, židé, ale my jsme nebděli ani chvíli v Getsemane, když bratr náš Ježíš potil krev.

Když se Bůh ptá, kde je Abel, bratr tvůj, kainovství v nás odpovídá: „nevím, nejsem strážným bratra svého“. Lhostejnost určitě připravuje cestu zločinu, v tomto případě lhostejnost dodatečně zločin přikrývá. Co už se stalo, stalo se, nedá se to odestát, a proto nevím a vědět nechci. Dejte už s tou minulostí pokoj, volá Kain v nás, nikomu tím nepomůžete, když se v tom pořád budete rýpat; Abelovi život nikdo nevrátí, udělejte za tím tlustou čáru. Co bylo, není přece naše věc, náš rozměr je přítomnost a budoucnost, nejsme archiváři a muzejníci, nesypejme pořád sůl do ran a směřujme dopředu. Takhle nějak mluví Kain v nás, chce tu minulost odsunout do zapomnění. Bůh sám ale nezapomíná a zapomenout nemůže. Totiž do země vstřebaná prolitá krev křičí k nebesům, a ten hlas do nebe dojde. Jestliže kainovství v nás nám říká „nejsem strážným bratra svého,“ pak Bůh, ten je strážným všech Abelů, on je a zůstane záštitou bezmocných, ochráncem sirotků a vdov.

„Všichni zajisté hřešili a nemají slávy Boží,“doznáváme s apoštolem Pavlem. A přece prostředkem této množiny nás všech se táhne jasná demarkační čára. Mezi zabitými a zabíjejícími, mezi obětí a vrahem je nebetyčný, do nebe volající rozdíl. Bůh se činí zástupcem oběti, staví se na její stranu a vraha volá k odpovědnosti, vystavuje jej svému soudu. Bůh nemlčí k zločinu a nepromlčuje. Nepromlčuje ani mlčení těch, kdo mlčeli, ač měli volat.

Zvláštní to věc, Bůh jednoznačně stojící na straně Abelově, Bůh, který zločin nepomlčuje, tento Hospodin chrání i vraha Kaina. Nedal mu rozhřešení, není v tom příběhu ani náznak nějakého odpuštění vin a očištění hříchů. To, čeho se Kain dopustil, ze sebe nikdy nesmyje, ale Hospodin jej chrání. „Vložil znamení na Kaina, aby ho žádný nezabíjel, kdo by jej koli nalezl.“ Kain zabil, ale nebude zabit na oplátku. Vina viníků nebude odčiněna mstou. Ano, zůstane nenaplněna spravedlnost, která žádá zub za zub a oko za oko.

Do skonání světa tu zůstane v našem lidském světě, v naší zemi i v naší církvi cosi nedořešeného, nezaceleného, zůstanou neodčiněné křivdy, nepotrestaní viníci či potrestaní jen málo. S tím se musíme učit žít. Asi jen sám Bůh ví, jak by to dopadlo s naším světem, naší církví, kdyby každý viník byl potrestán tak, jak se provinil. Tohle my nevíme, víme ale, že ten nesmlouvavý Bůh, který dobře slyší volat prolitou krev, Bůh, který ztrátou paměti netrpí a nenechá se ošálit žádným alibismem, tento Bůh zakazuje mstu. Msta je jeho, ne naše.
Kdo ví, snad to ochranné znamení Kainovo byl takový malý křížek, kenaánsky psané písmeno Tav. Ale i kdyby nebylo, odkazuje ke kříži Ježíše Krista, kde se naplnila spravedlnost nová a kde krev beránka Božího volá k nebi ne proti nám, ale za nás a pro nás, aby tajemným způsobem, jenž vskutku protiřečí citu pro spravedlnost, nabídla milost zločincům nejtěžším.

Než ale přijde ten slavný den, kdy Bůh bude všechno ve všem, než duha Božího smíření překlene i propast mezi vrahem a obětí, hlas krve bratří a sester našich volá ze země. Nezacpávejme si před ním uši, když na nás žaluje a když nás varuje. Kdo jiný než křesťané by měli to žalování na sebe, na naše otce unést, kajícně doznat svou slabost a nepřekřičet hlas krve ze země výmluvami, že holt doba byla těžká a být strážným bratra svého či sestry své, třeba Milady Horákové, prostě nešlo. To nejhorší je ospravedlňovat se sám a nepotřebovat vlastně ospravedlnění od Boha. My si přece můžeme si přece přiznat svou ubohost i své viny a spoluviny, aniž se tím zboří svět či církev, aniž se zboříme my sami. Přece tu není na světě a v jeho dějinách jen naše ubohost, a naše probuzené či dřímající kainovství. Přece Kristus pro nás obětovaný očišťuje a smiřuje všechno, i potomstvo Kainovo s Bohem, i Kaina s Abelem. Z dálky už se blíží chvalozpěv církve prvorozených, jejichž jména jsou zapsána v nebi, už brzy přijde den, kdy se (Žd. 12, 24) „postavíme před Ježíšem, prostředníkem nové smlouvy a před jeho krví, která nás očišťuje, neboť volá ještě naléhavěji než krev Abelova“.
Amen

Miloš Rejchrt


zpět ...
© 2005 archa.cz