0
Farní sbor ČCE v Praze 8 - Kobylisích
Kostel U Jákobova žebříku
U Školské zahrady 1, 182 00 Praha 8 - Kobylisy
telefon: 737 272 252
e-mail: kosteljakob@volny.cz
 
Aktuálně od Jákobova žebříku
Informace o aktuálním sborovém životě.
29. října (čtvrtek)
18:30 biblická hodina přes Skype (skupina „Kobyliská biblická“)
30. října (pátek)
14:30 konfirmační cvičení přes Zoom
1. listopadu (neděle)
9:30 bohoslužba v češtině v kostele U Jákobova žebříku a na internetu (káže bratr farář Ondřej Kolář)
QR kód
Pro snazší zadání sbírky je možné využít tento QR kód:
zpět ...
Poslední neděle v církevním roce (22. listopadu 2009)
Nehemjáš 3; 34 - 4; 17

První čtení: Matouš 25; 1 - 13

Text kázání (Nehemjáš 3; 34 - 4; 17):
(3; 34) a mluvil před svými bratry a před vojskem samařským takto: „Do čeho se to pouštějí ti židovští ubožáci? To je máme nechat? Budou snad obětovat a dokončí to ještě dnes? Oživí snad z hromad prachu kameny přepálené ohněm ?“
(35) Ale Tóbijáš amónský stál vedle něho a řekl: „Jen ať si stavějí! Až přiběhne liška, protrhne jejich kamennou hradbu.“
(36) „Slyš, Bože náš, že jsme v opovržení. Obrať jejich hanění na jejich hlavu! Vydej je, aby se stali kořistí a zajatci cizí země.
(37) Nepřikrývej jejich nepravost, ať není jejich hřích před tebou smazán, neboť podněcují proti těm, kdo stavějí.“
(38) Stavěli jsme hradby dále , byly již zpoloviny hotovy, protože lid byl srdcem při práci.
(4; 1) Jakmile uslyšeli Sanbalat a Tóbijáš, Arabové, Amónci a Ašdóďané, že obnova jeruzalémských hradeb pokračuje, že se trhliny opět uzavírají, velmi vzplanuli.
(2) Vzájemně se smluvili, že vytáhnou proti Jeruzalému do boje a že v něm vyvolají zmatek.
(3) Modlili jsme se ke svému Bohu a stavěli proti nim na obranu stráže ve dne v noci.
(4) Juda říkal: „Síla nosičů je podlomena, všude jsou hromady sutin, nejsme schopni hradby dostavět.“
(5) Naši protivníci říkali: „ Nic nepoznají a nic nepostřehnou, dokud mezi ně nevtrhneme. Pobijeme je a to dílo překazíme.“
(6) Avšak Judejci, kteří sídlili v jejich blízkosti, přicházeli a varovali nás znovu a znovu: „Ze všech míst, kam se obrátíte, jdou proti nám!“
(7) Proto jsem postavil stráž pod svatým místem při hradbách na nechráněných úsecích. Postavil jsem tam lid podle čeledí s meči, kopími a luky.
(8) Když jsem všechno přehlédl, šel jsem a řekl šlechticům, představenstvu a ostatnímu lidu: „Nebojte se jich, pamatujte na Panovníka velikého a budícího bázeň! Bojujte za své bratry, syny a dcery, ženy a domy!“
(9) Jakmile naši nepřátelé uslyšeli, že je nám vše známo, pochopili , že Bůh překazil jejich záměr. My všichni jsme se vrátili na hradby, každý ke svému dílu.
(10) Avšak od onoho dne pracovala na díle jen polovina mých lidí, zatímco druhá polovina byla ozbrojena kopími, štíty, luky a pancíři. Velmožové stáli při celém domě judském.
(11) Ti, kdo stavěli hradby, nosiči břemen i nakladači, pracovali jednou rukou na díle a v druhé drželi zbraň.
(12) Všichni, kdo stavěli, měli meč připásaný na bedrech a tak stavěli, a vedle mne stál trubač.
(13) Řekl jsem šlechticům, představenstvu a ostatnímu lidu: „Dílo je veliké a rozsáhlé a my jsme rozděleni po hradbách daleko od sebe.
(14) Uslyšíte-li z některého místa zvuk polnice, shromážděte se tam k nám. Náš Bůh bude bojovat za nás.“
(15) A pokračovali jsme v díle; polovina mužů držela kopí od svítání až do soumraku.
(16) V té době jsem také řekl lidu: „Každý se svým služebníkem nocujte uprostřed Jeruzaléma; v noci nás budou střežit, ve dne pracovat.“
(17) Nikdo z nás si nesvlékal šat, ani já ani moji bratři ani moji lidé ani strážní, které jsem měl při sobě...


Milé sestry, milí bratři,

před dvaceti léty vyslovil tehdejší prezident Václav Havel větu: Pravda a láska zvítězí nad lží a nenávistí. Úžasná slova, velkolepá vize. Zazněla jasná slova a my jsme naslouchali s otevřenými ústy, radovali se, že konečně je zde jasný program, krásná vize. Po nejdřív nacistické a poté komunistické, dohromady 50 let trvající vládě lží, polopravd, strachu, násilí, nenávisti, zrůdně zdeformované moci konečně něco radostného, jakýsi jednoduchý projekt naděje. Úlevné. Joan Baez, a my s ní, zpívala: „We shall overcome,“ Spirituál kvintet a my s ním zpíval: „Jednou budem dál“ a jednou být dál v naší tehdejší situaci znamenalo, že pravda a láska zvítězí nad lží a nenávistí. Opakovali jsme si ta slova a opakovali. Až se jim lidé začali vysmívat. A šlo to tak daleko, že kdo ta slova vyslovil, začal platit za naivku až hlupáka. Vysmívaná pravda a láska, vysmívaný nový počátek, vysmívaní lidé, kteří o uskutečnění takového ideálu začali usilovat. Sotva nové dílo začalo, již mělo své posměvače a nepřátele. Svíčky, které tehdy na Národní třídě hořely, dohořely. A přece: když jsem byl na Národní třídě letos 17. listopadu, svíčky opět hořely, Joan Baezová opět zpívala: „We shall overcome“ a kytaru jí přinesl autor myšlenky naděje, že pravda a láska zvítězí nad lží a nenávistí. Jen ji lehce přeformuloval, jaksi navzdory všem posměvačům a nepřátelům pravdy a lásky. Ta, řekl, musí zvítězit nad lží a nenávistí. Viděno optikou naděje, ty svíčky před dvaceti léty nedohořely a nezhasly zcela, byly stále syceny a doplňovány novým voskem. A jejich plamen letos, po dvaceti létech, opět ukázal k naději pro naši zemi, vyjádřenou několikrát již citovaným výrokem.
Myslel jsem na cestu naší země v posledních dvaceti létech, když jsem promýšlel nehemiášovský text. Docela jednoduše lze žíci: nějaký posměch nebo výsměch dobré myšlence, nepřátelé a škůdci, nic nového pod sluncem. Každý dobrá myšlenka, každé dobré dílo má hned od svého začátku nejen své nositele, ale také posměvače a škůdce. A přesto to neznamená její konec nebo konec toho díla. Chce to jen víru, naději a píli, pohyb. Nezastavit se. Nenechat se vylekat, nepodlehnout pocitu zesměšnění. Jen víru mít, doufat a jít, jednou budem dál. We shall overcome.

Dílo obnovy jeruzalémských hradeb i chrámu mělo od svého začátku posměvače, nepřátele, škůdce. To, že bylo terčem posměchu, není tak nepochopitelné. Boží lid byl téměř již sto padesát let v Babylonském zajetí, lidé si zvykli, zdomácněli tam. Niterně však byli spjati se svoji vlastí. I když Jeruzalém nikdy neviděli, přesto o něm snili. Ale tam to bylo ubohé. Jeruzalémský chrám byl zbořen, hradby byly zbořeny. A město bez opevnění je město, odsouzené k nebytí. Nehemiáš se svolením perského krále Artaxerxa I. v doprovodu perského vojska přichází do Jeruzaléma. Právě on spolu se svými soukmenovci nepřestal myslet na zemi svých otců, nepřestal doufat, živil v sobě i mezi svými naději návratu, opravy chrámu a hradeb. Že to bude těžké, jistě ani na okamžik nezapochyboval. Z pohledu mnohých to však nejenže bylo těžké, ale také nemožné, bláhové. Utopie. Nehemiáš však cítí, že nastal čas obnovy. Horlivě a kajícně se modlí. Pak požádá perského krále o svolení, kterého se mu dostane, a přichází do Jeruzaléma. Pozorně si město prohlédne a hned mobilizuje místní obyvatele. Motivuje je k zahájení oprav. „Nuže, dejme se do stavby,“ vyzývá lid. „A vzchopili se k dobrému dílu,“ čteme.

A již je tu první výsměch a hrozby. To muži Sanbalat chorónský, Tobiáš, amonský otrok a arabský Gešem formují skupinu nepřátel. Posměch má ponížit, vzít elán, demotivovat. Nenechte se vysmát, s nějakou pravdou a láskou. Nenechte se vysmát s nějakou nadějí na obnovu, s nějakou svobodou. Vždyť ani nevíte, co to je svoboda. No, kdo to ví, kdo to zná? Do čeho se to pouští ti židovští ubožáci… oživí snad z hromad prachu kameny?…až přiběhne liška, protrhne jejich kamennou hradbu. Hahaha. Nehemiáš však stojí pevně na svých pozicích, ví, co chce, i když to působí v dané situaci naivně. Stojí za to si ocitovat Nehemiášovu reakci na posměch a výhrůžky: „Sám Bůh nebes způsobí, že se nám to podaří. My jsme jeho služebníci. Dali jsme se do stavby. Vy však nemáte žádný podíl, ani právo, ani památku v Jeruzalémě.“ Nehemniáš nemůže posměch nechat jen tak a jasně až útočně se ohradí. A pak pokračuje v práci. Podaří se mu motivovat lid a jeden vedle druhého a jeden s druhým společně pracují na díle obnovy. Lidé se probouzí, nikdo nechce zůstat stranou. A správcové a kněží a zlatníci a obchodníci a strážníci a každý, kdo měl ruce, pracoval. Docela běžní lidé i lidé vznešení, lidé z masa, kostí a krve se spojili k dílu, které z vnějšího pohledu přesahovalo jejich možnosti. Bůh však byl s nimi. „Jednou budem dál,“ mohli si k práci zpívat. A zůstávat v posměchu.

A také zůstávali. Nepřátelé, které zřejmě formoval muž jménem Sanbalat, nedávali pokoj. Viděli dílo obnovy předem odsouzené k zániku. Zajetí bylo příliš dlouhé, kdo by se nějakou obnovou zabýval. Navíc, není přece ještě tak zle. Nesvoboda v myšlení, nesvoboda v krvi. Neschopnost svobodně myslet a svobodně jednat. Kde se to měli naučit? A kdo je to měl naučit? Situace vlastně dost zoufalá. Nemysleme si, že to Nehemiáš a jeho druhové nějak dobře nesli. Ozývá se nářek: „Slyš, Bože náš, jsme v opovržení.“ Ano, Boží služebník, ten, kdo pracuje na díle, které ho přesahuje a přesahuje i generace, ten naříká. A proč by nenaříkal, je jenom člověk a nářek patří k takové práci. Naříká, ale z boje neutíká. Vidí dál než k momentální situaci, jeho vize je silná. Je to vize svobody a jako taková je nesena Božím přitakáním. Není výmyslem Nehemiáše, on ji jen objevil, přijal za svou a teď ji realizuje.

Z té složité situace posměchu a nepřátelství dokonce vidí cestu. Modlitba a ještě větší aktivita, horlivost. Nepřátelský tlak nedemoralizuje, ale naopak motivuje. A dílo pokračuje. Uprostřed pochyb, tlaku nepřátel a posměchu dílo pokračuje. Lidé se semknou, reagují na nové, nebezpečné podmínky a pracují dál. Cítí ohrožení. Polovina lidí pracuje, druhá polovina je ozbrojena a stojí na stráži. Ti, co staví, mají v jedné ruce třeba zednickou lžíci, ve druhé zbraň, na boku meč. Podmínky složité. Nic dobrého, nosného, smysluplného, nic, co má nějakou cenu a zde cenu svobody, nedostáváme bezbolestně, bez námahy, jaksi samozřejmě. Svoboda je nesamozřejmá, jako je nesamozřejmá láska a také pravda a naděje a také víra je nesamozřejmá. Jak vidíme na stavitelích Nehemiášových, to vše vyžaduje úsilí a statečnost a odvahu. Jakmile člověk k těmto hodnotám přitaká, začíná o ně usilovat. Počítá s nepřáteli, s malými i velkými škůdci a parazity, s posměchem a neporozuměním. Přestane-li o ně usilovat, ztrácí je. „Jednou budem dál“ se mění na „kde jsme mohli být?“ Stejně tak, vidí-li jen to, co se stavitelům nepodařilo, co jednoduše zpackali, kde nedohlédli k nebezpečí a možnému zneužití.

Dostávám mailovou poštou poměrně často takové dopisy, které kolují mezi lidmi. Třeba „Co se podařilo vládám za posledních dvacet let“. A je to na jedné straně smutný, na druhé straně zlý ironický výčet všeho, co je u nás v současnosti špatně. Ani jediná zmínka o čemkoliv pozitivním. Samá negace, výsměch všemu dobrému, občas nějaká ta hrozba. Působí to ve mně odpor a už to nečtu. Vám, pokud něco takového dostáváte, doporučuji to samé. I v naší době je plno Sanbalatů a Tobiášů a Gešemů. Plno posměvačů a nepřátel. Je mi líto, když takové maily dostávám od členů církve. Možná by je tehdy dostával i Nehemiáš a jeho přátelé. Nejspíš by se jim vysmál a přiložil ruku k dílu ještě víc. A možná by si zpíval spolu se staviteli: „We shall overcome.“ A všude kolem plno hořících svíček, znamení, zvoucí k naději. „Vaše svíce ať hoří. Bděte tedy, protože neznáte dne ani hodiny“.
Amen

Miroslav Erdinger


zpět ...
© 2005 archa.cz