0
Farní sbor ČCE v Praze 8 - Kobylisích
Kostel U Jákobova žebříku
U Školské zahrady 1, 182 00 Praha 8 - Kobylisy
telefon: 737 272 252
e-mail: kosteljakob@volny.cz
 
Aktuálně od Jákobova žebříku
Informace o aktuálním sborovém životě.
29. října (čtvrtek)
18:30 biblická hodina přes Skype (skupina „Kobyliská biblická“)
30. října (pátek)
14:30 konfirmační cvičení přes Zoom
1. listopadu (neděle)
9:30 bohoslužba v češtině v kostele U Jákobova žebříku a na internetu (káže bratr farář Ondřej Kolář)
QR kód
Pro snazší zadání sbírky je možné využít tento QR kód:
zpět ...
4. adventní neděle (20. prosince 2009)
Jan 8; 12

Text kázání (Jan 8; 12):
(12) Ježíš k nim opět promluvil a řekl: „Já jsem světlo světa; kdo mě následuje, nebude chodit ve tmě, ale bude mít světlo života.“

Milé sestry, milí bratři,

ten adventní věnec nám nabízí skvělou symboliku. Neděle od neděle rozsvěcujeme o jednu svíčku víc. Víc a víc světla. Potřebujeme víc a víc světla a v Adventu intenzivněji než jindy prožíváme a pociťujeme jeho potřebu. Vedle adventního věnce je také něco, co se nazývá adventní kalendář. Neměl jsem ho rád. Protože kazil vkus, protože podporoval kšefty. A Advent a kšeftování mi nějak nešlo k sobě. Než jsem v něm našel také symboliku. Bývá kýčovitý, hýřící barvičkami, pro každý den je v okéncích kousek čokolády. Víc a víc barev a víc a víc čokolády, dobré čokolády, až nejvíc jí je na Štědrý den. Dobrota. Potřebujeme víc a víc dobroty, dobra a v Adventu intenzivněji než jindy prožíváme a pociťujeme potřebu dobra. Světlo a dobrota. Jak se přibližujeme k narození Páně, přibližujeme se ke zdroji světla a dobra. Jak ten zdroj vypadá? Krčí se kdesi v betlémském chlévě, jinde není místo. Prostředí pramálo vhodné pro zrození dobra a světla v krystalicky čiré podobě. Žádná jaderná nebo tepelná elektrárna a zničené hektary půdy. Malé místo pro velké Boží dílo. Betlémský chlév. Dobrota a světlo.

Když jsem v pátek v psychiatrické léčebně četl dnešní text a ptal ve skupině pacientů, proč je důležité světlo, dostal jsem pár zajímavých odpovědí:
„Aby člověk viděl na cestu.“
„K životu. Bez světla není možný život. Rostlina může být v dobré půdě, dobře hnojené, může být správně zalévána, ale bez světla jí to není nic platné. Zahyne.“
„Světlo je potřebné k otevírání duchovních témat, hloubek, záležitostí“. „Světlo, rozšiřující obzory poznání, umožňuje číst a vzdělávat se.“
A ještě než jsem stačil vyslovit otázku, a co třeba nevidomí, řekl jeden z přítomných: „Také vnitřní světlo. V člověku je přece vnitřní světlo.“
To je ale myšlenka. Vnitřní světlo v člověku. Kolem může být tma a člověk může uvnitř zářit. Myšlenka z lůna psychiatrické léčebny.
Cesta světla, cesta za světlem, cesta osvětlovaná paprsky světla. Na začátku však poněkud beznadějná. „Povstaň, rozjasni se, protože ti vzešlo světlo,“ volá prorok na izraelský lid, který ovšem nemá nejmenší důvod, aby zvedal hlavu. Je v zajetí, nejistotách, ubíjen, ponižován, na kolenou. Smutný pohled. Jeruzalém je v troskách, hradby rozbořeny, chrám zbourán. Tma. Pro Boží lid tma. Slova o světle a temnotách jsou v proroctví Izajášově častým tématem.

„Lid, který chodí v temnotách, uvidí veliké světlo, nad těmi, kdo sídlí v zemi šeré smrti, zazáří světlo,“ čteme v prvních kapitolách Izajášova proroctví. Stojí za připomenutí komentář překladatelů: „Obraz temnoty vystihuje nejen úděl zajatců i těch, kteří po asyrské okupaci zůstali v zemi, ale i vlády modlářství a hříchu. Někteří ze zajatců bývali oslepováni. Ale nebyla to jen temnota, způsobená ztrátou zraku, která na zajatce doléhala. Působily ji hrozné útrapy, deportace, bída, usazení v cizí, pohanské krajině, kde bylo stálé nebezpečí ztráty víry i života. Temnota poroby, nejistoty, bídy a hladu svírala i ty, kteří zůstali v zemi. Tak obojí vlastně žili v zemi šeré smrti. V nebezpečí zániku a záhuby. …A přece ani tento lid v temnotách a na prahu říše smrti není bez naděje. Prorok mu z Božího pověření zvěstuje světlo, které uprostřed něho zazáří. Bude to světlo, které prosvítí každý kout, pronikne i do těch nejtemnějších zákoutí, odstraní nejen temnotu bídy, zotročení, strachu, zoufalství, ale i tu základní temnotu modlářství, hříchu a smrti. Přinese známost Boží milosti a pravou svobodu všem, kteří se tomu světlu vydají.“

V tak neutěšené, k uzoufání situaci, a prorok mluví o světle. Vždyť tma zdá se být tak definitivní. A přesto: žádná temnota není tak temná, aby jí neprosvětlily paprsky Boží blízkosti, lásky, milosrdenství. Když se o mnoho set let později rozzáří sláva Páně kolem pastýřů, kteří se střídají v hlídkách a kteří jsou bázní bez sebe, jak čteme v Lukášově verzi evangelia, je to sdělení o konci temnot, sdělení o moci světla nad temnotami. A když nám evangelista Jan řekne, že „…v něm byl život a život byl světlo lidí a to světlo ve tmě svítí a tma je nepohltila…,“ pak si můžeme být jisti, že na světlo betlémské hvězdy je každá temnota krátká. Nebo jinak: Boží láska k člověku nedovolí, aby zůstal ve tmě, čili bez života, bez vidění nové cesty, bez naděje.

„Povstaň, rozjasni se, protože ti vzešlo světlo“, volá do tmy Izajáš. „Lidé v temnotách uvidí veliké světlo,“ volá Izajáš na jiném místě. „Já jsem světlo světa; kdo mě následuje, nebude chodit ve tmě, ale bude mít světlo života,“ říká Ježíš. V Kristu, v narozeném Mesiáši se otevírá nová cesta, nová naděje. V Kristu, který přináší dobro a světlo. A je-li kde dobro a světlo, je tam láska. A je-li kde láska, je tam život.

Ještě něco mi připomněl jiný pacient léčebny. Jen tak konstatoval, že světlo může být buď přirozené, nebo umělé. Slunce, měsíc, oheň, v krbu, oheň svíčky, ohniště. Teplé světlo. Taková baterka je dobrá věc. Pomáhá ve tmě v orientaci. Ale nezahřeje. To přírodní světlo hřeje. To světlo, které prozáří lidské temnoty, to světlo plné lásky, to hřeje. Ježíš Kristus, Spasitel, v jeslích narozený. Světlo, dobro, teplo, láska, život. Drží se za ruku. Drží nás za ruku. Objímají se. Objímají nás. Jak daleko jsme se dostali.

Milé sestry, milí bratři, ta slova o temnotách, sevření, bázni, ta nám kladou otázky: V jakých temnotách se právě nalézáme, potácíme my? Jakými temnotami procházíme? Co nás znepokojuje, co nás zotročuje, co nám zužuje životní prostor? Co nám bere svobodu nebo rovnou v jakém zajetí se ocitáme? Pokud si odpovíme, pokud v nějaké takové situaci jsme a nalezneme odvahu ji pojmenovat, pak slyšíme i to druhé: Pozvání k následování Krista, který vyvádí z temnot a nabízí světlo života. Amen

Miroslav Erdinger


zpět ...
© 2005 archa.cz