0
Farní sbor ČCE v Praze 8 - Kobylisích
Kostel U Jákobova žebříku
U Školské zahrady 1, 182 00 Praha 8 - Kobylisy
telefon: 737 272 252
e-mail: kosteljakob@volny.cz
 
Aktuálně od Jákobova žebříku
Informace o aktuálním sborovém životě.
29. října (čtvrtek)
18:30 biblická hodina přes Skype (skupina „Kobyliská biblická“)
30. října (pátek)
14:30 konfirmační cvičení přes Zoom
1. listopadu (neděle)
9:30 bohoslužba v češtině v kostele U Jákobova žebříku a na internetu (káže bratr farář Ondřej Kolář)
QR kód
Pro snazší zadání sbírky je možné využít tento QR kód:
zpět ...
1. neděle po Zjevení Páně (10. ledna 2010)
Lukáš 3; 21 - 22

Text kázání (Lukáš 3; 21 - 22):
(21) Když se všechen lid dával křtít a když byl pokřtěn i Ježíš a modlil se, otevřelo se nebe
(22) a Duch svatý sestoupil na něj v tělesné podobě jako holubice a z nebe se ozval hlas: „Ty jsi můj milovaný Syn, tebe jsem si vyvolil.“


Vánoční strom jsme ještě z kostela nevyklidili a máme pro to dobrý důvod. Vánoce nejsou jen Štědrý den, možná ještě tak hod Boží vánoční a pak už jen povánoční výprodeje a silvetsrovké veselí. Církevní rok je rozvržen tak, že vánoční období končí až dnešní nedělí. Takže nepospíchejme, duchovně si ještě vánoc užívejme, byť se dnešní neděli v církvi připomíná událost zdánlivě hodně povánoční, totiž křest Ježíšův v Jordáně. Dnešní neděle je jakýmsi prodloužením svátku Zjevení 6. ledna. V ten den stará tradice upomíná na více událostí najednou: na klanění tři mudrců od východu, na křest Ježíšův v Jordáně a na svatbu v Káni galilejské – a to vše se zřetelem k narození Páně.

Chtěl bych si dnes spolu s vámi povšimnout na zjevování Páně tří věcí:
1/ Bůh se zjevuje jako ochotný ujmout se nás hříšných.
Ježíš se nechal Janem Křtitelem vnořit do vod řeky Jordánu. Křest Janův to byla očistná koupel. Ovšem žádné hovění v teplé lázni to nebylo, i když to byla rekreace. Doslova tak bylo to znovustvoření ve smyslu žalmistovy prosby „Srdce čisté stvoř mi ó Bože.“ Lidé, kteří k Janovi přicházeli, vyznávali své hříchy a ponoření do Jordánu pro ně bylo obmytím od všeho starého a tíživého, vynoření pak startem k novému životu.

Vystihl to ve své knížce „Ježíš Nazaretský“ nynější papež Benedikt 16.: „Objevuje se tu symbolika smrti, potopy, jež by mohla pohřbít veškerý život. Při ponoření na sebe mohla brát tyto symboliku i řeka... ale řeka jakožto proud je především symbolem života... Jde o to očistit se, oprostit od špíny minulosti, která tíží a deformuje život...“

Bezhříšný Ježíš se tedy nechává nořit do stejné vody, do níž vstupovali ti, kdo chtějí a skutečně potřebují očistit od špíny minulosti, od všeho, co poskvrňuje. Připomínali jsme na Štědrý večer z Matoušova vánočního evangelia jméno Immanuel, mesiášský přídomek, znamenající „Bůh s námi“. Dnes se rozpomínáme také na to, že Ježíš prokazuje zvláštní náklonnost hříšníkům. Však mu také vyčítali, že s hříšníky jí a pije. Začal své veřejné působení, milovaný syn nebeského otce, že se s hříšníky ve stejné lázni koupe. Apoštol Pavel to vystihl takto, řekl: „Toho, který nepoznal hřích, kvůli nám ztotožnil s hříchem, abychom v něm dosáhli Boží spravedlnosti.“ (2.Kor 5,12)

2/ Bůh se zjevuje jako jediný, který je hoden uctívání
Na biblické hodině jsme si prohlíželi obrázek Vyšebrodského oltáře Klanění králů. Ten nejstarší, líbe děťátku ruku a předává mu malou okovanou truhličku, asi i zlato v ní. Ti druzí dva uctivě postávají. Zajímavé: jmenuje se to Klanění králů, ale nejsou ti mužové na kolenou, to jenom jeden klečí tak napůl, a možná jen proto, aby byl děťátku na roveň a dosáhl na něj. Přitom hold panovníkovi, uznání jeho nadvlády, to je z dějin civilizovaného lidstva známý úkon. Vazalští králové padávali na kolena, ba až na tvář, aby dali najevo svou poddanost svému „nadkráli“ a cennými dary si zajistili vlídné zacházení. Králové na dobrých gotických obrazech ale nic takového nedělají. Sklánějí se prostě proto, že je to důstojné a spravedlivé. Ne proto, že by je královský majestát Kristův drtil – však malé dítě nedrtí. A přece oni cítí oddanost tomu dítěti a dávají ji najevo. Sklánějí se v pokoře srdce svého.

Velmi se mi zalíbilo, co řekl kardinál Špidlík nedávno v rozhlasovém projevu: „I staré gesto kleknout na kolena vyjadřuje pokoru. Člověk se tím dělá malý, aby uznal, že druhý je veliký. Velká pokora před lidmi ale je známka slabosti nebo pokrytectví. Křesťan si je vědom své důstojnosti Božího dítěte a opravdu se pokořuje jenom před Bohem. Na jednu vychovatelku na dvoře francouzského krále se osopila malá princezna: ´Kdybyste si byla vědoma, že jsem dcera vašeho krále, tak byste se mnou jednala uctivěji.´ Odpověď přišla pohotově: ´I vy byste mluvila se mnou uctivěji, kdybyste si připomněla, že jsem dcera vašeho Boha.´ Můžeme se tedy pokořovat, umenšovat před lidmi? Opravdu, upřímně se to děje jenom tam, kde v nich vidíme poslání samého Boha.“

A když už jsme dnes v citacích takový hodně ekumenický, připomenu, co mi Václav Malý vyprávěl, když se vrátil z Číny. Setkal se tam s knězem, který pro věrnost Kristovu jménu prožil víc než dvacet let ve vězení. „Co jsem měl dělat v takové situaci, nevěděl jsem,“ řekl Václav, „a tak jsem před tím mužem poklekl a políbil mu ruku.“ Jak ti mudrci od východu synu Božímu. A dobře všichni udělali.

3/ Boží moc v synu Božím zjevená je předivná a v bezmoci se dokonává.
Temný stín světa, jenž ve zlém leží, se objevuje mezi řádky popisu té nádherné chvíle, kdy se otevřela nebesa, duch sestupuje na Ježíše, jako ta holubička tichá a ozývá se hlas s nebe: „Ty jsi můj milovaný syn.“ Nápadně totiž tato scéna připomíná výrok Hospodinův „ Zde je můj služebník, jehož podepírám, můj vyvolený, v němž jsem našel zalíbení. Vložil jsem do něho svého ducha.“ (Iz 42,1) To není shoda náhod, nýbrž záměr: Ježíš solidární s hříšnými je ten služebník Hospodinův vyzpívaný prorokem Izajášem, o němž dále čteme, že „byl v opovržení, kdekdo se ho zřekl, muž plný bolesti...tak opovržený, že jsme si ho nevážili...jako beránek vedený na porážku, zůstal němý, ústa neotevřel, byl vyťat ze země živých.“(Iz 53,1-9) Bůh zjevený v člověku Ježíši, ve svém synu, zjevil i tu zvláštní povahu své předivné moci.

V příloze Lidových novin z 31.12.2009 byl otištěn pozoruhodný rozhovor jednoho významného právníka s významným teologem. Právník tam mimo jiné řekl: „Nevěřím v toho všemocného Hospodina po zkušenosti lidstva s holocaustem, s plynovými komorami, se zavražděnými miliony dětí. Protože kdybych měl věřit v Boha všemohoucího po holocaustu, tak by to byl zločinec.“ Teolog na to odpověděl docela dobře, ale více mne zasáhla ta výpověď: „Nemohu věřit v Boha všemohoucího po holocaustu“. Totiž ani já nemohu věřit v Boha všemohoucího po holocaustu, nemohu totiž věřit v takového Boha ani po Vánocích a Velikonocích. Přesněji řečeno, nemohu věřit v Boha, který je mocný tak přímočaře, že nedopustí, aby se nám cokoli zlého přihodilo, a když dopustí, je to zločinec. Přece Ježíš není zločinec! A přitom Ježíš je to poslední a nejplnější zjevení Boží podoby, Boží vůle, Božího způsobu jednání s námi lidmi, i způsobu, jímž se Boží předivná, všeobsáhlá a všeobjímající Boží moc v dějinách uplatňuje. Děly se a dějí mezi lidmi i strašné, kruté, promyšlené zločiny gigantických rozměrů. Bůh zjevený v Ježíši Kristu, však nenaplánoval plynové komory, ani do nich nenaháněl starce i děti. Teolog v debatě s právníkem připomněl výrok jednoho rabína, který na otázku, kde byl Bůh v Osvětimi, odpověděl takto: „Byl tam přítomen v přikázání Nezabiješ“. To je dobrá odpověď, já bych k ní ještě dodal, že tam byl Kristus s těmi a v těch, které tam jak dobytek naváželi a jako hmyz hubili. Immanuel – s námi Bůh, s námi lidmi je Bůh, především s těmi, kteří tak, jako syn Boží sestoupili do pekel bolesti, zoufalství a ponížení. Byl s nimi a ne jako zločinec, ale jako oběť.

Však i příběh o třech mudrcích od východu nám připomíná temnou stánku světa. Po jejich odchodu nastoupila Herodova soldateska a zamordovala všechny chlapce v Betlémě, od dvouletých níže. Nemluvňátko Ježíš tomu uniklo, ale jen o vlásek, a o nějakých 33 let později tomu syn Boží Ježíš už neunikl. A Ježíš není někdo Bohu vzdálený, Bohu cizí: je to Bůh sám, ve svém synu zjevený…

Nebudeme upravovat Apoštolské vyznání, nebudeme se vzdávat víry v Boha otce všemohoucího. Musíme se ale rozejít s tuctovou představou všemohoucnosti, kterou nezasáhlo evangelium o Bohu, jenž se rodí jako křehké a bezbranné lidské tělíčko, nese naše bolesti, pro nás je ubit a ztrápen, a jehož moc se v bezmoci kříže dokonává.

Co si tedy představit pod vyznáním Boží všemohoucnosti? Třeba to, co jsme v prvním čtení četli: „Těm pak, kdo jej přijali a věří v jeho jméno, dal moc stát se Božími dětmi. Ti se nenarodili, jen jako se rodí jiní lidé, jako děti pozemských rodičů, nýbrž narodili se z Boha.“ (Jan 1,12-13) Tak jako on se narodil z Boha přítel hříšníků, náš bratr Ježíš. Amen

Miloš Rejchrt


zpět ...
© 2005 archa.cz