0
Farní sbor ČCE v Praze 8 - Kobylisích
Kostel U Jákobova žebříku
U Školské zahrady 1, 182 00 Praha 8 - Kobylisy
telefon: 737 272 252
e-mail: kosteljakob@volny.cz
 
Aktuálně od Jákobova žebříku
Informace o aktuálním sborovém životě.
29. října (čtvrtek)
18:30 biblická hodina přes Skype (skupina „Kobyliská biblická“)
30. října (pátek)
14:30 konfirmační cvičení přes Zoom
1. listopadu (neděle)
9:30 bohoslužba v češtině v kostele U Jákobova žebříku a na internetu (káže bratr farář Ondřej Kolář)
QR kód
Pro snazší zadání sbírky je možné využít tento QR kód:
zpět ...
2. neděle postní (28. února 2010)
List Jakubův 1; 2 - 3 + 12 - 13

První čtení: Genesis 17; 1 - 7

Text kázání (List Jakubův 1; 2 - 3 + 12 - 13):
(2) Mějte z toho jen radost, moji bratří, když na vás přicházejí rozličné zkoušky.
(3) Vždyť víte, že osvědčí-li se v nich vaše víra, povede to k vytrvalosti.
(12) Blahoslavený člověk, který obstojí ve zkoušce; když se osvědčí, dostane vavřín života, jejž Pán zaslíbil těm, kdo ho milují.
(13) Kdo prochází zkouškou, ať neříká, že ho pokouší Pán. Bůh nemůže být pokoušen ke zlému a sám také nikoho nepokouší.


Pokušení – to slovo se dnes používá málo, a když tak v odlehčeném významu, třeba v souvislosti čokoládou. Pokušení je příjemné, lehce mámivé, a sladké je mu podlehnout. Když jsem se však ve čtvrtek zeptal pacientů na pavilonu léčby závislostí, jaká jiná slova se jim vybaví, když se řekne pokušení, tak odpovědi odrážely jejich hořkou zkušenost: hrozba, varování, pořádnej průšvih, sesun po šikmé ploše, cesta do pekel. Ano, vystihli to ti alkoholici a toxikomani a patologičtí hráči: pokušení není nic, s čím by bylo radno si hrát, pokušení je pozdrav z říše temnot. Je to zlá hodinka, někdy s fatálními následky.

Pokušení je také zkouška, na více místech v bibli lze tak to slovo přeložit, ale je to zkouška zvláštního druhu. Totiž ten, kdo zkouší, není spravedlivý examinátor, nezaujatý, nýbrž je zaujatý, je zlý, je to Satan, On nás nechce vyzkoušet, abychom obstáli a prospěli, on nás chce znemožnit, abychom neprospěli, ba až propadli. Abychom propadli marnosti, hříchu, satanu, ničivým závislostem, abychom odpadli od víry, od Krista, abychom se před Bohem ztrapnili, museli se před ním stydět a byli mu odporní. Něco takového určitě nechce Bůh, však praví Jakub, že nikdo není od Boha pokoušen. Bůh přece nemá zálibu ve smrti bezbožného, nemá zálibu ani v recidivách mladých toxikomanů, on nechce záhubu kohokoliv, ale spásu všech. Minule jsme probírali první Ježíšovo pokušení na poušti a četli jsme, že Ježíš byl veden od Ducha, aby byl pokoušen od ďábla. Někdy dobrý Boží duch dovede až na poušť, pokušení na poušti dopouští, ale není jeho strůjcem. Pokušitel je ten starý Boží nepřítel, co by nás zkazit chtěl. Proto pokušení nevyhledáváme a žádostivě a pravidelně prosíme „neuvoď nás v pokušení“.

Ale stane se, že Bůh dopustí a pokušení přijdou. A co dělat v takovou chvíli? Radovat se! „Radujte se bratří, když na vás přicházejí rozličná pokušení, rozličné zkoušky,“ takto překvapivě začíná svou epištolu apoštol Jakub. Řekli jsme, že pokoušení je od zlého a samo o sobě je zlé, jak je tedy možné se z něj radovat? Je to možné proto, že milujícím Boha všechny věci napomáhají k dobrému. I zlé pokušení může být tobě k dobrému. Však když ho přestojíš a nepodlehneš, dostaví se úleva, radostný objev, že Kristus je tvá síla i spasení, že v jeho síle a spasení lze odolat i svodům ďábelským. Stane se ti to zkušeností, která vytrvá, staneš se pevnějším, otužilejším, stabilnějším. Ono tě to nezabije, ale posílí. „Vždyť víte, že když se vaše víra osvědčí, povede to k vytrvalosti,“ praví apoštol.

Víra Ježíše, vystaveného na poušti satanským pokušením, se osvědčila. Přitom ve svém zápase s pokušitelem neužil žádných tajných zbraní svého božství, nýbrž citoval z Bible, ze zákona Mojžíšova, tedy užil prostředků, které jsou k dispozici každému věřícímu. Proto příběh o Ježíšově pokušení na poušti smí být i příběhem o nás, kteří smíme doufat, že také nepodlehneme pokušením, až nastanou, i když raději se pokušením vyhýbáme a prosíme, abychom nebyli do nich uvedeni.

Druhé pokušení dle Matoušova evangelia probíhalo takto:
Tu ho vezme ďábel do svatého města, postaví ho na vrcholek chrámu a řekne mu: „Jsi-li syn Boží, vtrhni se dolů, vždyť je psáno: Svým andělům dá příkaz a na ruce tě vezmou, abys nenarazil nohou na kámen.“ Ježíš mu pravil: „Je také psáno: Nebudeš pokoušet Hospodina, Boha svého.“

Ďábel svádí Ježíše, aby z výšky skočil do hloubky. Pokušitel vždycky hraje na strunu, která je v nás natažená; nabízí to, po čem je poptávka, co se líbí. Je překvapivé, že už tehdy – v Ježíšově době, představa volného pádu s měkkým dopadem byla lákavá a svůdná, tedy o hodně dřív, než se tomu začalo říkat adrenalinové sporty.

Pozoruhodné je, že Satan velmi dobře zná Písmo svaté a cituje doslovně. V Žalmu 91 skutečně stojí, že “svým andělům vydal o tobě příkaz... na rukou tě budou nosit, aby sis o kámen nohu neporanil“.

Ježíš odvrací ďábelský svod také Biblí. Zachází s ní ale jinak než Satan, svobodněji a zároveň náročněji. Satan vytrhne z Bible veršík a říká: takhle je to v Bibli napsané, černé na bílém, takhle to tedy je, není co řešit. Ježíš říká: takhle je to napsané a je co řešit, to černé na bílém je nutné pozorně číst, promýšlet, vykládat a uvádět do souvislostí.

Ježíš odmítne satanské lpění na liteře Písma připomínkou, že kromě 9l. Žalmu jsou tu i jiné, dokonce významnější části velkého celku Písma. Je tu veledůležitý příběh Božího lidu, putujícího na poušti k zaslíbené zemi. A tomuto lidu Hospodin skrze Mojžíše říká: “Nepokoušejte Hospodina, svého Boha, jako jste ho pokoušeli v Masse. Musíte bedlivě dbát na příkazy Hospodina, svého Boha, na jeho svědectví a nařízení, která ti přikázal“ (5.Mojž. 6; 16 - 17). Zmíněné a Bohem na věky nezapomenuté pokušení v Masse bylo vyjádřeno otázkou notorických izraelských reptáků, kteří si začali stěžovat na útrapy cesty z egyptského otroctví, sotva ta pouť začala: „Je mezi námi Hospodin, nebo není?“ Za tou otázkou se skrývala nespokojenost s Mojžíšem a také s Hospodinem: Tak pro tohle jsme z Egypta neutíkali, abychom tu skomírali žízní. Kam jsi nás to dovedl, Mojžíši? Co to je za Boha, ten Hospodin, že nám ani dodávku vody nezajistí? Není neuspokojenost našich potřeb sama důkazem, že Hospodin není, či možná i je, ale není vhodným Bohem pro nás? - Nu takovéto reptání, to je pokoušení Hospodina: přece Hospodin tu není proto, aby uspokojoval naše potřeby, ale my jsme tu proto, abychom hledali a naplňovali, co on přikazuje, k čemu zavazuje a vyzývá.

Věz tedy, Satane, když přicházíš v rouše písmáckém, že víra na prvním místě je ochota plnit Boží vůli, jeho přikázání a svědectví. Boha se „bojíme a posloucháme, a přitom se rádi máme“, jak to dobře vystihl Jan Karafiát v Broučcích.

Nejprve hledejte království Boží a jeho spravedlnost, pokání čiňte a věřte evangeliu, pak teprve: „důvěřuj se v Pána, ó duše má,“ že ti pomůže a nedá zahynout tobě ani budoucím. Víra je především poslušnost Boží vůle a až na druhém či dalším místě je spolehnutím na Boží ochranu. Toto pořadí převrátit, k tomu právě svádí ďábel.



Kdo ví, jak by to dopadlo, kdyby Ježíš z chrámové věže skočil: andělé by možná opravdu přispěchali Synu Božímu na pomoc, Ježíš by přistál měkce a nepotloukl se ani trochu. Tím by ale své vyvolenosti, svého Božího synovství, využil jako privilegia, které ostatní synové a dcery Boží nemají. Přestal by být tím, který se ponížil a způsob služebníka přijal, stal by se božským jedináčkem, který si může dovolit, na co my smrtelníci můžeme jen zírat, vyvlékl by se ze zranitelnosti, smrtelnosti, přestal by být jeden z nás.

Když jsem toto kázání chystal, nalezl jsem v knížce „Ježíš Nazaretský“ místo, kde autor, Josef Ratzinger, toho času Bendikt 16., význam druhého Ježíšova pokušení vystihuje způsobem mně blízkým a nám všem užitečným. Cituji:
„Taková důvěra, k níž nás opravňuje Písmo a k níž nás zve zmrtvýchvstalý Pán, je něco úplně jiného než dobrodružné vyzývání Boha, které chce dělat z Boha našeho služebníka... Scéna z vrcholu chrámu otevírá také pohled na kříž. Kristus se nevrhl dolů. Neskočil do hlubiny. Nepokoušel Boha. Ale do hlubiny smrti, do noci opuštěnosti, do vystavenosti bezbranných sestoupil. Tohoto skoku se odvážil jako aktu lásky od Boha pro lidi. A proto věděl, že při tomto skoku nakonec může dopadnout jedině do dobrotivých rukou Otce. Tak se ukazuje skutečný smysl Žalmu 91: právo na onu poslední a neomezenou důvěru, o které tento Žalm mluví, má ten, kdo následuje Otcovu vůli; ten ví, že ve všem děsivém, co ho potká, neztrácí poslední ochranu. Ví, že základ světa je láska a že i tam, kde už žádný člověk nemůže nebo nechce pomoci, smí jít dál a důvěřovat tomu, který ho miluje.“ Co dodat k těmto slovům, než Amen.

Miloš Rejchrt


zpět ...
© 2005 archa.cz