0
Farní sbor ČCE v Praze 8 - Kobylisích
Kostel U Jákobova žebříku
U Školské zahrady 1, 182 00 Praha 8 - Kobylisy
telefon: 737 272 252
e-mail: kosteljakob@volny.cz
 
Aktuálně od Jákobova žebříku
Informace o aktuálním sborovém životě.
20. října (úterý)
19:00 sekání třicátníků přes Zoom
22. října (čtvrtek)
18:30 biblická hodina přes Skype (skupina „Kobyliská biblická“)
23. října (úterý)
14:30 konfirmační cvičení přes Zoom
25. října (neděle)
9:30 bohoslužba v češtině v kostele U Jákobova žebříku a na internetu (káže sestra vikářka Anna Pokorná)
QR kód
Pro snazší zadání sbírky je možné využít tento QR kód:
zpět ...
6. neděle postní (28. března 2010)
Žalm 147; 10 - 12

První čtení: Matouš 21; 1 - 9

Text kázání (Žalm 147; 10 - 12):
(10) Netěší ho síla koně, nemá zalíbení v svalech muže.
(11) Hospodin má zalíbení v těch, kdo se ho bojí, v těch, kdo čekají na jeho milosrdenství.
(12) Jeruzaléme, chval zpěvem Hospodina, chval, Sijóne, svého Boha!


Kůň, to je síla. I v 3. tisíciletí se běžně užívá koňská síla jako měrná jednotka výkonu; kdo chce dnes na své okolí zapůsobit jako muž úspěšný a silný, musí mít hodně koní pod kapotou. A úspěšný oslavovaný vojevůdce musí být na koni: i nejčerstvější socha Tomáše Garrigua Masaryka je jezdecká, ač pro tohoto státníka byla jízda na koni jenom sportem.

Do bran města Jeruzaléma však vjíždí syn Davidův Ježíš na oslu. Ne že by koně v Izraeli a královské davidovské dynastii neznali: syn Davidův Šalomoun měl 4000 koní k vozům a 12000 pro jezdce. Této obávané zbraně starověku uměli i v Izraeli užívat: třeba král Jéhů, vynikající lukostřelec, z válečného vozu taženého koňským trojspřežením, dokázal zasáhnout prchajícího Jórama, syna Achabova, přesně mezi lopatky. Achabova žena Jezábel, vyhozena z okna, skončila život pod splašenými koňskými kopyty. Patří tedy kůň do dějin izraelského království, neboť do něj patří také krutost, msta a války.

Syn Davidův Ježíš se už volbou svého dopravního prostředku přihlašuje k jiné části dějin vyvoleného lidu, k jiné části dějin světa. Nebude vojevůdcem, ale knížetem pokoje. On na koni nebude, on z Jeruzaléma koně vymýtí a poláme lučiště válečná. Šalomounovu moudrost, tu ano, Šalamonouvy koně, ty ne. Síla koně ho netěší, nemá zalíbení ve svalech supermanů. Ne silou a mocí, ale duchem Božím bude prosazovat svou vládu... Odmítl ďáblovu nabídku, aby se chopil vlády nad světem a přijal jeho slávu a spolu s ní i metody světských vladařů.

Už dávno před tím, když praotec Jákob žehnal synům (1. Mojžíšova 49; 11), bylo ohlášeno, že z Judy vzejde ten, kterého budou poslouchat národy. Tento vladař přiváže oslátko k vinné révě, mládě své oslice k révoví. Už toto proroctví o zaslíbeném potomku a následníku z Judova kmene zmiňuje oslíka, zvíře pracovní, k válečným účelům naprosto nevhodné. A toto zvíře bude přivázáno k vinné révě. Ctihodný komentátor (von Rad) dodává, že žádný zemědělec by tohle neudělal: osel by mu vinnou révu spolehlivě vypásl až na dřevo.

Ale vinná réva v prvním biblickém proroctví o Kristu – tak je tradičně tento veršík chápán – není pro spasení oslem, ale pro naše spasení, pro spásu celého světa. Oslík bude uvázán, všechna živočišná síla bude zvládnuta, ochočena, a vinná réva nedojde újmy a přinese plod; však do očekávané radosti mesiášského věku patří i pospolité požívání tohoto výtečného nápoje, plodu země a lidské práce. Když Ježíš vjíždí do Jeruzaléma na oslátku, dává tím do skonání věků vědět, že jeho království je království pokoje a neubližování, sdílení a blaženosti.

Ta úžasná scéna u Jeruzalémské brány ale není divadlo pro jednoho herce: před ním, s ním a za ním šly zástupy, ty teprve z toho udělaly strhující podívanou. Když se hodně lidí dá dohromady a do průvodu je nikdo nenažene, ale jdou tam sami, a spojuje je nikoli nenávist, a zloba, ale společné zanícení pro nějakou ušlechtilou věc, a když k tomu vymyslí a provolávají vtipná a trefná hesla, tak to je opravdu nádhera; blažen, kdo mohl alespoň jednou v životě něco takového zažít.

Demonstrace nadšení pro knížete pokoje před Jeruzalémem se povedla. A my při tom nevíme, kdo ti lidé byli, většinou asi poutníci z Galileje, jméno neznáme ani jedno. Přitom bez nich by jízda krále na oslátku vyzněla docela jinak, než jako událost, kterou každoročně připomínáme i pojmenováním dnešní neděle. Kníže pokoje potřebuje nejen oslici, ale také spoustu lidí kolem sebe. Lidi ochotných nadchnout se pro dobrou věc, účastnit se toho, co je důstojné a spravedlivé. Potřeboval Ježíš nejen oslici, ale také člověka, který by půjčil oslici i oslátkem. Nevíme, kdo to byl, jak se jmenoval. Patří mezi ty bezejmenné, kteří v Ježíšově příběhu sehráli svou roli – a sehráli ji dobře. Stačí říci: „Pán je potřebuje“ a majitel svá zvířata nechá odvést. Asi to bylo heslo předem domluvené. Ježíšova věc potřebuje lidi ochotné dát se dohromady, dát k dispozici své síly i majetek, sesíťovat se, vytvořit cosi jako spiknutí tichých v zemi a spravedlivých mezi národy. Velké, vítězné tažení přes spáleniště a krvavé řeky to nikdy nebude, ale nenápadná a účinná duchovní guerilla to bude.

Dobře udělali poutníci u Jeruzalémských bran, když své nadšení pro knížete pokoje dali najevo. Kdysi jsem napsal písničku o utrpení Páně, jejíž jedna sloka zní: „Poznals, Pane, co je přízeň davu – v této chvíli žádá život tvůj. Když ti včera provolával slávu, pro změnu dnes křičí – ukřižuj.“ Dnes po letech bych to asi napsal trochu jinak: dnes mám za to, že zástup u Jeruzalémských bran provolávající slávu a křiklouni domáhající se na Pilátovi Ježíšovy smrti nebyli titíž lidé. Možná ke změně tohoto pohledu na věc přispěla i životní zkušenost. Mou zkušeností je, že lidé, kteří ze srdce upřímného oslavují krále Ježíše, bývají odolní vůči vymývání mozku, nepropadají davovým psychózám, chvilkovým euforiím a následným frustracím, nenechávají se strhnout všelijakými svůdci a nevolají po trestu smrti.

Ukřižuj ho – to musela před Pilátem vykřikovat nějaká objednaná klaka. Lidé provolávající Ježíši slávu nebyli objednaní, to oni dobrovolně, ze srdce volného a čistého volali: „Hosanna.“ A kam se poděli Ježíšovi stoupenci, že už pak o nich v evangeliu neslyšíme?

Mám za to, že o nich přece jen v bibli slyšíme.

Apoštol Pavel předává v listu Korintským (l. Korintským 15; 6) zprávu, že po vzkříšení se Ježíš v jednu chvíli zjevil více než 500 bratří najednou. Tedy spousta Ježíšových příznivců se sešla na jednom místě a to v době, kdy ještě nebylo jasné, co se to po ukřižování s Ježíšem vlastně stalo. Věděli o sobě, scházeli se. Kdo se před Ježíšem sklání, kdo ho oslavuje, ten bývá věrný svému králi i svým bratřím, ať se děje cokoli.

Dobře to dělají ty zástupy, které metají palmové ratolesti a roucha na silnici, aby se pokořily přicházejícímu králi, a volají: „Hosanna na výsostech.“ Původně znamenalo to zvolání prosbu „zachovej nás“, „vysvoboď“ a ozývalo se z úst lidu poslední den slavnosti stánků. I ten významový posun je příznačný: všechny naše prosby, tužby se nakonec přetavují í v oslavu: vítej, před tebou se rádi skláníme.

Je opravdu důstojné a spravedlivé se před Ježíšem sklánět, uctívat ho, jak to kdo umí, máváním ratolestmi, děkovnou modlitbou, hudbou, zpěvem, oddáním se pocitu slávy a vznešenosti. A je to také pro nás užitečné, když oslava Ježíše nám pronikne dovnitř, do srdce, do podvědomí, pak nikdy nebudeme oslavovat někoho, kdo to nezasluhuje, nepropadneme kultu síly, úspěšnosti, bohatství, slávu a nádheru rozeznáme tam, kde se dějí veliká, ale nenápadná znamení Kristova panování.

Ježíš je a zůstává Pán, i ve svém ponížení a opuštěnosti, až po neděli palmových ratolestí přijde Velký pátek. Jednou zjeví svou moc a slávu všem, a přijede jinak než na oslíku. Hosanna mu budou skandovat nejen a lidé, ale všechno stvoření, i to dříví Hospodinovo, palmy a jívy, květy a jehnědy, všechna zeleň světa.

Amen.

Miloš Rejchrt


zpět ...
© 2005 archa.cz