0
Farní sbor ČCE v Praze 8 - Kobylisích
Kostel U Jákobova žebříku
U Školské zahrady 1, 182 00 Praha 8 - Kobylisy
telefon: 737 272 252
e-mail: kosteljakob@volny.cz
 
Aktuálně od Jákobova žebříku
Informace o aktuálním sborovém životě.
20. října (úterý)
19:00 sekání třicátníků přes Zoom
22. října (čtvrtek)
18:30 biblická hodina přes Skype (skupina „Kobyliská biblická“)
23. října (úterý)
14:30 konfirmační cvičení přes Zoom
25. října (neděle)
9:30 bohoslužba v češtině v kostele U Jákobova žebříku a na internetu (káže sestra vikářka Anna Pokorná)
QR kód
Pro snazší zadání sbírky je možné využít tento QR kód:
zpět ...
Velký pátek (2. dubna 2010) - rozhlasové bohoslužby
Marek 15; 16 - 41

První čtení: Izajáš 53; 1 - 9
Druhé čtení: Marek 14; 32 - 41

Text kázání (Marek 15; 16 - 41):
(16) Vojáci ho odvedli do místodržitelského dvora a svolali celou setninu.
(17) Navlékli mu purpurový plášť, upletli trnovou korunu, vsadili mu ji na hlavu
(18) a začali ho zdravit: „Buď zdráv, židovský králi!“
(19) Bili ho po hlavě holí, plivali na něj, klekali na kolena a padali před ním na zem.
(20) Když se mu dost naposmívali, svlékli mu purpurový plášť a oblékli ho zase do jeho šatů. Pak ho vedli ven, aby ho ukřižovali.
(21) Cestou přinutili nějakého Šimona z Kyrény, otce Alexandrova a Rufova, který šel z venkova, aby mu nesl kříž.
(22) A přivedli ho na místo zvané Golgota, což v překladu znamená ‚Lebka ‘.
(23) Dávali mu víno okořeněné myrhou; on je však nepřijal.
(24) Ukřižovali ho a rozdělili si jeho šaty; losovali o ně, co si kdo vezme.
(25) Bylo devět hodin, když ho ukřižovali.
(26) Jeho provinění oznamoval nápis: „Král Židů.“
(27) S ním ukřižovali dva povstalce, jednoho po jeho pravici a druhého po levici.
(28) Tak se naplnilo Písmo: ‚Byl započten mezi zločince.‘
(29) Kolemjdoucí ho uráželi: potřásali hlavou a říkali: „Ty, který chceš zbořit chrám a ve třech dnech jej postavit,
(30) zachraň sám sebe a sestup z kříže!“
(31) Podobně se mu mezi sebou posmívali velekněží spolu se zákoníky. Říkali: „Jiné zachránil, sám sebe zachránit nemůže.
(32) Ať nyní sestoupí z kříže, ten Mesiáš, král izraelský, abychom to viděli a uvěřili!“ Tupili ho i ti, kteří byli ukřižováni spolu s ním.
(33) Když bylo poledne, nastala tma po celé zemi až do tří hodin.
(34) O třetí hodině zvolal Ježíš mocným hlasem: „Eloi, Eloi, lema sabachtani?“, což přeloženo znamená: ‚Bože můj, Bože můj, proč jsi mě opustil?‘
(35) Když to uslyšeli, říkali někteří z těch, kdo stáli okolo: „Hle, volá Eliáše.“
(36) Kdosi pak odběhl, namočil houbu v octě, nabodl ji na prut a dával mu pít se slovy: „Počkejte, uvidíme, přijde-li ho Eliáš sejmout.“
(37) Ale Ježíš vydal mocný hlas a skonal.
(38) Tu se chrámová opona roztrhla vpůli odshora až dolů.
(39) A když uviděl setník, který stál před ním, že takto skonal, řekl: „Ten člověk byl opravdu Syn Boží.“
(40) Zpovzdálí se dívaly také ženy, mezi nimi i Marie z Magdaly, Marie, matka Jakuba mladšího a Josefa, a Salome,
(41) které ho provázely a staraly se o něj, když byl v Galileji, a mnohé jiné, které se spolu s ním vydaly do Jeruzaléma.


Milí rozhlasoví posluchači, milé sestry a milí bratři,

velkopáteční události nám zřetelně sdělují jednu podstatnou skutečnost o Ježíšově a tedy kristovské cestě, o cestě víry: Není to cesta triumfalismu, není to laciné vítězství, není to rovnou „to nejlepší“. Kristovská cesta je cesta kříže. Slyšíme na ni dost zřetelně, že k životu patří utrpení, že se mu člověk nevyhne, že před ním jen tak neuhne. Utrpení nelze od života odpreparovat. Lze ho jen nést a záleží na tom, jak ho člověk nese, jaký mu dává, nebo jaký v něm nalézá smysl, jak ho přijímá, jaký k němu zaujímá postoj, s kým ho nese, kdo mu pomáhá.

Utrpení, nebo použijme ten významný symbol, kříže člověka nikdo nezbaví. Všimněme si Kristova kříže. Padá pod ním, nese ho již velmi obtížně. Nese svůj těžký kříž cestou na Golgotu, padá pod ním, je vysílený, zmučený, kříž již nemůže unést. A tu jde kolem člověk, Josef z Arimatie, kterého nejspíš vojáci přinutí, aby ten Kristův kříž vzal na záda a kus cesty ho nesl. Což ovšem neznamená, že s Ježíše snímá jeho skutečný, niterný kříž, který na sebe Ježíš bere.

Nesnímá z Ježíše ono utrpení a smrt pro záchranu člověka, ale pomáhá Kristu zmučenému jeho kříž, ten nástroj pro vykonání rozsudku, nést. „Chceš-li kdo za mnou přijít, zapři sám sebe, vezmi svůj kříž a následuj mne,“ říká Ježíš na jiném místě. Neříká: odlož svůj kříž, ani neříká: nic se neboj, člověče, jedno kouzelné mávnutí a kříž přestane být křížem, jeho tíže zmizí. Nic takového. Vezmi jej a pojď za mnou.

A přece se něco mění. Ten kříž dostává smysl. Cesta s vlastním křížem za Kristem nás přivádí ke Kristově kříži nebo lépe pod Kristův kříž. Je vztyčen pro naše kříže, pro naše utrpení, pro naše selhávání, pro náš hřích. U Kristova kříže se zastavujeme, abychom zaslechli ta tichá, v hluku světa téměř neslyšitelná slova: „Člověče, neboj se. Slož to všecko tady a pojď dál. Pokračuj ve své cestě. A nezapomeň, že sem se můžeš vždy vracet. Budeš to potřebovat.“ Ten kříž má každý člověk jiný a jinak těžký. Jen jeho nositel však o té skutečné tíži ví. Nikdo jiný. Někomu se nese lépe, jinému hůře. Nikdo druhý to nemůže posoudit. A přece ten, jehož kříž byl vztyčen tam v tom místě lebek, za hradbami Jeruzaléma, ten to ví. Proto každého z nás pod ten svůj kříž zve.

Četli jsme o Josefovi z Arimatie. Ten tedy kousek cesty ten Kristův kříž pomohl nést. Zmírnil utrpení. Jakýsi ukazatel k lidské solidaritě, soucitu, lásce. Ale ono to může být i jinak. Evangelium nás neušetří přemýšlení o situaci, kdy člověk skutečně zůstává sám, kdy i ti nejbližší nejsou schopni pomoci, podpořit, doprovodit. Nemohou, jsou slabí, unavení, nemají odvahu nebo jednoduše nechtějí. Důvodů může být mnoho. Slyšeli jsme jednu z mnoha podob takové situace ve čtení. Ježíš jde se svými nejbližšími do zahrady Getsemanské. Je plný hrůzy a úzkosti. Jde tam se svými nejbližšími. „Má duše je smutná až k smrti. Zůstaňte zde a bděte.“

Dostatečně silné sdělení, prosba. Třikrát se opakuje a třikrát se stejným výsledkem. Ježíš zůstává sám. Nejbližší, učedníci, usínají. Dokonce i ten Petr. Působí jako jakýsi hrdina víry a také usíná. Také v tom Krista nechává. Musí si vyslechnout: „Nedokázal jsi jedinou hodinu bdít.“ Ani chvíli. Kříž, který není vidět. Nelze ho vzít na záda. Kříž hrůzy a úzkosti, kříž opuštěnosti. Osamělost, opuštěnost Kristova. I taková je cesta víry, cesta kristovská. Člověk na ni v těch nejvnitřnějších okamžicích, v hlubinách úzkosti, zůstává sám.

A přece. Opět se něco mění. Opuštěnost Kristova není opuštěností Kristem. Ta jeho opuštěnost vrcholí na kříži. „Bože můj, Bože můj, proč jsi mě opustil,“ vykřikne Ježíš ve zbytku sil, vydá mocný hlas a vypustí duši. Až přes horizont života a za jeho horizont jde Kristova opuštěnost. Ne však opuštěnost naše. Ano, my lidé nemůžeme jít s našimi umírajícími přes ten pomyslný horizont. Můžeme jít až k poslednímu vydechnutí, až do závěru tohoto života. Avšak ve chvíli smrti zůstává člověk sám. Rozumějme sám, bez lidí, bez těch, které miluje a kteří milují jeho, jakkoliv ho mohou právě držet za ruku. Přes tu dělicí čáru nikoho nepřevedeme a nás také nikdo nepřevede.

Avšak je zde ta změna. Opuštěnost Kristova není opuštěností Kristem. On zůstává, on doprovází, on převede. On, který i na kříži, ve chvíli smrti prožije opuštěnost, nenechává v té opuštěnosti člověka. Zná hloubku opuštěnosti a s člověkem se solidarizuje. Snad právě v takovou chvíli vystupují na povrch slova o Kristově narození: Panna počne a porodí syna a dají mu jméno, které v překladu znamená Bůh s námi. V Kristu Bůh s námi i tehdy a nejvíc tehdy, když člověk již s námi být nemůže. Jak ocituje americký terapeut Yalom ve své knize Pohled do slunce: „Ani na slunce, ani na smrt se nepodíváš zpříma.“ Kristus Pán se na smrt zpříma podíval. Za nás, pro nás. Vzal na sebe naše nemoci, bolesti i naši smrt. Mohl a chtěl. A pak ji přemohl. Ta zpráva bude radostí velikonočního rána. Zůstaňme ale ještě u událostí Velkého pátku.

Plno násilí, ubohosti, ponižování. Zvláštní společnost. Možná nás poněkud mrazí představa, že bychom se v té společnosti měli ocitnout. Celá setnina vojáků i se svým velitelem. Uvyklí zabíjet, plundrovat, znásilňovat. A ten zmiňovaný již Šimon z Kyrény. Alespoň trochu utrpení pomohl Kristovi unést, avšak ne odnést. Ne ho utrpení zbavit. A mohl mít případně jakkoliv tak říkajíc dobré srdce. A povstalci na kříži. Jeden po levici, druhý po pravici. Podle jiné verze evangelia jeden se vysmívá, druhý Krista vyznává.

Kolemjdoucí. Běžní lidé, jakoby šli jen tak mimochodem třeba z nákupu nebo masážního salonu. Potřeba posmívat se, brát Ježíše za slovo, kterému ani trochu neporozuměli. A velekněží a zákoníci. Další posměvači. Jiné zachránil, sám sebe nemůže? Ti zbožní, kteří tak dobře rozumí zákonu Božímu. A velitel setniny, římský setník, který jediný překvapivě vyznává: Ten člověk, to byl jistě Syn Boží. A také tři ženy, z povzdálí hledící na tu před očima se odvíjející hrůzu, a mnozí a mnohé další, bezejmenní, přihlížející. Zvláštní sestava. Ještě však není kompletní. Někdo chybí.

Kdo chybí? No přece my chybíme. Já v tom výčtu chybím a vy v tom výčtu chybíte. I když – já nevím, zdali tam vy chybíte. To musí vědět každý sám o sobě. Já jen mohu o sobě říci, že v tom výčtu chybím, protože já jsem tam byl a do té společnosti patřím.

Ten příběh totiž prochází dějinami, přichází i do naší současnosti a my se stáváme jeho součástí. V každé chvíli, jak žijeme své životní příběhy, je v nás jednou více toho, jindy jiného. Ano, při tom zůstáváme sami sebou, zůstáváme autentickými jedinečnými bytostmi, reagujícími na podněty, na dění kolem nás.

A tak jsme někdy součástí toho římského vojska, plni násilí, kontrolovaného, přesto existujícího. A jindy jsme tím Šimonem Kyrenejským. Jak rád bych odebral utrpení posledních dnů svého otce, jak rád bych s ním byl do poslední chvíle a pak ho doprovodil tam za obzor tohoto života. Ne, včera tam odešel beze mě. Do slunce ani do smrti se nepodíváš zpříma. Přijímám to.

Nebo jako ti spolu křižovaní povstalci. Někdy plni vyznávání až horečného, jindy posměch, ironie, zraňující sarkasmus. Také v roli kolemjdoucích se ocitáme. Jdeme si tak všedními cestami a pak zpomalíme třeba u bezdomovce pod lavičkou, u žebráka s harmonikou. Nerozumíme, bojíme se, aby nám příliš nekomplikovali život. A jak býváme v roli těch zbožných farizeů a zákoníků, zakládáme si na své zbožnosti, aniž bychom přijali, že tem ukřižovaný je tam pro nás a kvůli nám.

A pak ten velitel setniny. Jak všem vytře zrak, pohanský voják sdělí celému světu, že na kříži zemřel člověk, který byl Synem Božím. Také přece býváme zpochybňováni druhými, a přesto vyznáváme Krista ukřižovaného Synem Božím. A ženy z povzdálí, plné hrůzy, také to v sobě neseme. Raději z dálky se dívat, nemáme odvahu přistoupit blíž, třeba by se nás někdo na něco ptal nebo by chtěl, abychom pomohli. A v mnoha dalších podobách jsme v tom davu kolem Kristova kříže. Nic nového.

A přece: opět se něco mění. Ti velekněží a zákoníci nám sdělí, že to Kristus Pán s námi a naší záchranou myslí vážně. Je s námi solidární až za hranice života. Řeknou Kristu s posměchem: Jiné zachránil, sám sebe zachránit nemůže. Ano, nemůže. Kdyby mohl, pak z kříže sestoupí. Však již nějaký ten zázrak vykonal. Nemůže. A nechce. Přijal totiž svoji vykupitelskou cestu. Završil dokonale svoji lásku. Byl ukřižován, obětoval se, vzal na svůj kříž náš hřích, naše nepodařené příběhy, náš život, svoji obětí nás vykoupil, abychom život měli.

Vážení rozhlasoví posluchači, milé sestry a milí bratři, taková a také taková je cesta s Kristem. Přeji vám na té cestě jistotu Kristovy přítomné milosti a budoucí radost z Kristova vzkříšení.

Amen.

Miroslav Erdinger


zpět ...
© 2005 archa.cz