0
Farní sbor ČCE v Praze 8 - Kobylisích
Kostel U Jákobova žebříku
U Školské zahrady 1, 182 00 Praha 8 - Kobylisy
telefon: 737 272 252
e-mail: kosteljakob@volny.cz
 
Aktuálně od Jákobova žebříku
Informace o aktuálním sborovém životě.
20. října (úterý)
19:00 sekání třicátníků přes Zoom
22. října (čtvrtek)
18:30 biblická hodina přes Skype (skupina „Kobyliská biblická“)
23. října (úterý)
14:30 konfirmační cvičení přes Zoom
25. října (neděle)
9:30 bohoslužba v češtině v kostele U Jákobova žebříku a na internetu (káže sestra vikářka Anna Pokorná)
QR kód
Pro snazší zadání sbírky je možné využít tento QR kód:
zpět ...
1. neděle po Velikonocích (11. dubna 2010)
1. list Petrův 1; 3 - 9

První čtení: Jan 20; 19 - 29

Text kázání (1. list Petrův 1; 3 - 9):
(3) Veleben buď Bůh a Otec Pána našeho Ježíše Krista, neboť nám ze svého velikého milosrdenství dal vzkříšením Ježíše Krista nově se narodit k živé naději.
(4) Dědictví nehynoucí, neposkvrněné a nevadnoucí je připraveno pro vás v nebesích
(5) a Boží moc vás skrze víru střeží ke spasení, které bude odhaleno v posledním čase.
(6) Z toho se radujte, i když snad máte ještě nakrátko projít zármutkem rozmanitých zkoušek,
(7) aby se pravost vaší víry, mnohem drahocennější než pomíjející zlato, jež přece též bývá zkoušeno ohněm, prokázala k vaší chvále, slávě a cti v den, kdy se zjeví Ježíš Kristus.
(8) Ač jste ho neviděli, milujete ho; ač ho ani nyní nevidíte, přec v něho věříte a jásáte nevýslovnou, vznešenou radostí,
(9) a tak docházíte cíle víry, spasení duší.


Milé sestry a milí bratři,

bude řeč o naději. Jsme zvyklí hovořit o konkrétní naději. Máme naději, že se uzdravíme. Máme naději, že se ve zdraví vrátíme. Nebo máme naději, že v létě bude plný kostel posluchačů. Máme naději, že budeme mít pracovité staršovstvo. Máme, řekněme, hodně velkou naději, že dokončíme dostavbu sborového domu. Je mnoho konkrétních nadějí, o kterých přemýšlíme a je také mnoho skutečností, ve kterých naději hledáme. Naděje, vkládané do manželství a rodiny, naděje, vkládané do vzdělání, do povolání, naděje vkládané do zdraví, umění, bohatství. je mnoho skutečností, do kterých vkládáme naději.

Jenomže stačí velmi málo. Stačí okamžik nepozornosti, naplněná touha, prasklá žilka v mozku, výměna šéfa, škrtnutí sirkou a je po naději. Rodina se rozpadá, vzdělání je zapomenuto, mozek je poškozen, dům je v plamenech, povolání se stane nesnesitelným. Stačí skutečně velmi maličko. A my se ocitáme v jakémsi vakuu otázek bez odpovědí, napětí bez uvolnění, v beznaději. Nebyli jsme připraveni a ani jsme nemohli být připraveni. Zásadní životní zlomy jsou tak nečekané, že není možné předem se připravit. A přece, něco možné je. Hovoří o tom ty přečtené dva verše.

Následují po chvalozpěvu velikého milosrdenství Božího a do milosrdenství Božího ústí. „Veleben buď Bůh a Otec Pána našeho Ježíše Krista, který nám ze svého velikého milosrdenství dal nově se narodit k živé naději vzkříšením Ježíše Krista z mrtvých, abychom došli dědictví nehynoucího, neposkvrněného a nevadnoucího, opatrovaného v nebesích pro vás, kteří jste mocí Boží skrze víru střeženi pro spasení již připravené, aby bylo odhaleno v čase posledním“. Tak začíná 1. epištola Petrova. Nově se narodit k živé naději. Slyšíme o živé naději. Tedy živé na věčnost, nekonečné. Naději, kterou neruší ani smrt. Protože naději, která vstoupila na scénu s novým životem, vzkříšením Pána Ježíše Krista. Tedy naději, kterou nemáme v rukou, nemůžeme si ji ani připravit, vykalkulovat ani se na ni dokonce podílet. Je daná Kristem.

A jsme u odpovědi na otázku, co je tedy možné, když ona lidská naděje je tak vratká. Je možné přijmout naději, danou vzkříšením Krista Pána. Celou svou naději upněte k milosti, která vám byla dána ve zjevení Ježíše Krista. Je to naděje zdánlivě velmi nekonkrétní. Neumíme si takovou naději představit, vymyká se naší zkušenosti, předpokladům i představám. Je to naděje, stojící mimo nás. A přesto, nebo právě proto je pro nás. Přijetí takové naděje ovšem předpokládá vnitřní i vnější zápas, kratší nebo delší, většinou však celoživotní, který vyžaduje přípravu.

Nejdříve se odhodlaně připravit v mysli. Doslova přepásejte si bedra své mysli. Nám srozumitelněji to znamená: vyhrňte si rukávy. Vezměte za to. Připravte se a chopte se nelehkého úkolu. Buďte pohotoví, zmobilizujte své síly, protože se pouštíte do nelehkého boje. Přijmout evangelium, tedy onu zprávu o naději, která je mimo nás, která je připravena Kristovým vzkříšením, která je výrazem Boží milosti, to je jistě radost a vysvobození, ale to je také závazek.

Život se tím nestává vnějšně nijak lehčím, naopak stává se odpovědnějším, bolavějším, plným zápasů a nebezpečí. J. B. Souček, trvale náš nejpřednější novozákonní teolog, v komentáři říká: „Je nutno vykročit z bezmyšlenkového způsobu života, vzdát se zdánlivé zajištěnosti a pohodlí a stát se poutníkem, který nemá jiné záruky než zaslíbení svého Pána“. Takové rozhodnutí, sestry a bratři, přináší kříž, který je nutné na sebe vzít, chceme-li jít za Ježíšem.

Tedy odhodlaná připravenost. A ta je věcí mysli, je záležitostí lidské niternosti, nejde o nic vnějšího, zasahuje nejhlubší místa. Velmi záleží na tom, jak se postavíme k úkolům a rizikům života, jak k nim v plném vědomí a s odhodláním přistoupíme, jak rozhodně se zbavujeme všech iluzí a lpění na vedlejších a zanedbatelných přáních a zájmech, jak statečně se díváme do očí skutečnosti.

„Bez této odhodlanosti“, dáváme opět slovo Součkovi, „nelze mít naději, že v těžkostech a zkouškách obstojíme“. Výzva ke střízlivosti, která následuje, neznamená zákaz konzumace alkoholu nebo jeho konzumaci v malém množství. Je to výzva ke střízlivému pohledu na život, na sebe sama, k realistickému pohledu na sebe, k přijetí sama sebe i k přijetí druhého člověka. K realistickému pohledu na prostředí, které nás obklopuje, na lidi, s nimiž žijeme. Kdo se příliš zabydlí ve svém životním stylu, kdo si myslí, že životem projde bez nebezpečí a zápasů, ten není střízlivý, ale žije v iluzích a opájí se pošetilými představami. Je pak zaskočen sám sebou, je zklamán sám sebou, přestává sám sobě rozumět.

Je veliký rozdíl mezi nadějí a iluzí. Iluze, přelud, představa nerealistická, utopická nás odvádí od života, staví nás mimo životní kruh, zatímco s nadějí je to přesně naopak. Naděje nás do života vtahuje, naděje nás nenechává v marných iluzích o sobě, o druhých o životu kolem nás, naděje nám umožní pravdivý pohled na nás i na člověka vedle nás a přesto nás ta skutečnost neodradí. Máme naději, že najdeme cestu, že porozumíme. A to je úsilí, to je zápas, to je hledání. Iluze nás nechává v pasivitě, naděje nás aktivizuje.

Ona střízlivost je velmi podstatná. Patří k ní také vědomí, že všechny předběžné a pro nás často tak milé a příjemné naděje jsou přechodné a nespolehlivé. Jediný pevný bod, jediná naděje, ke které má smysl se utíkat, ve které má smysl hledat kotvu života, k nám přichází v Ježíši Kristu. Přichází k nám jako nezasloužená milost pro teď i pro budoucnost. Jeklo osvobození, rozetnutí pout, rozbití klece.

Milé sestry, milí bratři, odhodlaně se tedy připravte ve své mysli, buďte střízliví a celou svou naději upněte k milosti, která k vám přichází ve zjevení Ježíše Krista. Jde o budoucnost. O budoucnost sboru, ve kterém žijeme i o budoucnost naši, osobní. A ta budoucnost je určena Pánem Ježíšem Kristem. Je v jeho rukou. Můžeme mít naše různé naděje, dokonce bychom bez nich nemohli být. Ale všechny naše menší naděje podřizujme a zakotvujme v té základní a veliké naději.

Ještě nakonec Souček: „Jinými slovy: Pravý křesťan je člověk, který svůj život vsadí na to, že Ježíš Kristus je pravý Pán a že jít za ním znamená najít dobrou, správnou, uprostřed všech těžkostí a soužení radostnou cestu“.

Amen.

Miroslav Erdinger


zpět ...
© 2005 archa.cz