0
Farní sbor ČCE v Praze 8 - Kobylisích
Kostel U Jákobova žebříku
U Školské zahrady 1, 182 00 Praha 8 - Kobylisy
telefon: 737 272 252
e-mail: kosteljakob@volny.cz
 
Aktuálně od Jákobova žebříku
Informace o aktuálním sborovém životě.
29. října (čtvrtek)
18:30 biblická hodina přes Skype (skupina „Kobyliská biblická“)
30. října (pátek)
14:30 konfirmační cvičení přes Zoom
1. listopadu (neděle)
9:30 bohoslužba v češtině v kostele U Jákobova žebříku a na internetu (káže bratr farář Ondřej Kolář)
QR kód
Pro snazší zadání sbírky je možné využít tento QR kód:
zpět ...
5. neděle po Velikonocích (9. května 2010)
Jeremiáš 17; 5 - 8

První čtení: Zjevení Janovo 19; 11 - 21

Text kázání (Jeremiáš 17; 5 - 8):
(5) Toto praví Hospodin: „Proklet buď muž, který doufá v člověka, opírá se o pouhé tělo a srdcem se odvrací od Hospodina.
(6) Bude jako jalovec v pustině, který neokusí přicházející dobro. Bude přebývat ve vyprahlém kraji, v poušti, v zemi solných plání, kde nelze bydlet.
(7) Požehnán buď muž, který doufá v Hospodina, který důvěřuje Hospodinu.
(8) Bude jako strom zasazený u vody; své kořeny zapustil u vodního toku, nezakusí přicházející žár. Jeho listí je zelené, v roce sucha se ničeho neobává, nepřestává nést plody.“


Už je to 65 let, co skončila 2. světová válka. Byla v lidských dějinách výjimečná: nejen počtem obětí a rozsahem válečných operací, ale také tím, že i po letech si 8. či 9. květen smíme připomínat nejen jako konec válečných hrůz, ale i jako den vítězství nad zlem. Německý národní socialismus, italský fašismus, japonský imperiální militarismus, to bylo jednoznačné zlo a na tom se dnes shodují i příslušníci těch národů, které byly poraženy.

U l. světové války nám dodnes není jasné, za co ty miliony zákopníků prolévaly krev. Nebylo to jasné ani jim. Však také po l. světové válce se objevilo silné pacifistické hnutí, které válku samu označilo za absolutní zlo, které je třeba ze světa vykořenit.

U 2. světové války to bylo jinak. Božena Komárková, vynikající postava naší církve, dokázala v roce čtyřicátém pátém po pětiletých útrapách v nacistických věznicích napsat: „My jsme si tuto válku přáli – přinejmenším od chvíle, kdy v sousedním Německu vyšly Norimberské zákony.“

Také Karel Barth, největší protestantský teolog 20. století, v roce 1938 napsal ze Švýcarska do Prahy: „Odvažuji se doufat, že synové starých husitů ukážou změkčilé Evropě, že také dnes ještě existují muži. Každý český voják, který bude bojovat a trpět, bude to činit i pro nás – i pro církev Ježíše Krista. Při zdravých smyslech je nemožné říci něco jiného než, že nám víra nařizuje odsunout strach před násilím a lásku k míru na druhé místo a na místo první postavit strach před bezprávím a lásku ke svobodě.“

Odvážná slova; možná nás až překvapují, ale nepohoršují. Málokdy se stává v dějinách, že označit boj ohněm a železem za věc Kristovy církve ani po sedmdesáti dvou letech nezní jako rouhání, ba ani jako omyl. Válka proti nacismu a fašismu byla vskutku válka spravedlivá. Byla obranou lidství proti nadčlověčenství, obranou lidských bytostí, jež byly hubeny po milionech jako hmyz, až měly být docela vyhubeny.

Jaroslav Šimsa, sekretář Akademické YMCA, účastník protinacistické odboje, jenž tři měsíce před koncem války zahynul v koncentračním táboře, napsal z Dachau toto: „Drama Izraele mne vzrušuje jak nic jiného... nelidskost naší doby nepochopí, kdo neviděl zástupy těchto ubožáků, hnaných jako dobytek z místa na místo, sužovaných, posmívaných, zkrvavěných, a to i rukama spoluheftlingů německé a ukrajinské národnosti. V takových hodinách cítím opovržení nad každým, kdo se nějak s tímto zvířecím, otrokářským, nelidským, nekřesťanským režimem spojil nebo smířil.“

Sestry a bratří, pusťme si k srdci sílu těchto slov a vzpomínejme, ba i slavme konec války. Však je co slavit: říše nadlidí, která chtěla trvat tisíc let, podepsala kapitulaci, padl ten veliký Babylón, byla zajata šelma i falešný prorok, který sváděl ty, kdo klekali pod jejím obrazem a přijali její cejch. Vzpomínejme vděčně těch, kdo se s tím nelidským, nekřesťanským režimem nesmířili, až v boji proti němu i život položili. Však mezi nimi byla i řada českých evangelíků.

Text dnešního kázání jsem zvolil proto, že pár měsíců před svou smrtí Jaroslav Šimsa právě na tento oddíl Jeremiáše proroka vypracoval kázání a to se dochovalo. Svou aktuálností mne znovu překvapilo, když jsem si ho nedávno četl, a tak se dnes s vámi o jeho myšlenky podělím. Začasté budu citovat z Šimsova kázání celé věty, ba i odstavce.

Zlořečený muž, který doufá v člověka ... Když jde do tuhého a jde o všecko, projeví se zpravidla, jak nespolehlivé jsou lidské opory. Před válkou se hodně věřilo v člověka chudého. Přece kdo jiný než chudák, může mít pochopení pro bídu těch druhých? Solidarita chudých lidí mezi sebou, která tak jako chudoba nezná hranic, to je cesta k budování spravedlivějšího a také bezpečnějšího světa. Jenomže právě chudí lidé. Jak se ukázalo, na sebe dovedou být strašně zlí. Chudák chudáku závidí a škodí, kde může, nezaměstnaný chudák závidí zaměstnanému jeho práci, zaměstnaný chudák nezaměstnanému jeho podporu. Chudí lidé našli v Hitlerovi toho, kdo jim dá práci – a nějaká citlivost k bídě druhých se u nich neprojevila. „Koho chleba jíš, toho píseň zpívej“ – to heslo více zabralo u chudých lidí než „ proletáři všech zemí, spojte se.“ Zlořečený muž, který by chudého člověka učinil základem své naděje.

Válka otřásla také vírou v člověka mírumilovného. Po roce 1918 po celém světě znělo: už nikdy válku! Co smluv, co slavností a kongresů pro mír a proti válce se odehrálo mezi rokem 1918 a 1938, co mírových institucí vzniklo, včetně opravdu reprezentativní Společnosti národů. A všechny ty mírové instituce při Mnichovu žalostně selhaly, když před tím vypukla přímo mírová hysterie: všichni chtěli mír, mír pro sebe, pro svou zem, pro svůj národ, mír za každou cenu. Mír a spravedlnost si daly políbení – ale na rozloučenou. Zlořečený muž, který věří v mírumilovného člověka!

A co víra v člověka vzdělaného, vědecky uvažujícího, kriticky myslícího! Poznenáhlu se univerzity, tato střediska lidskosti, staly rejdištěm temných sil, které rozeštvávaly rasu proti rase, pro nenávist nacházely vědecké argumenty. Pokusy na lidech dovršily zklamání z vědy a vzdělanosti. Zlořečený muž, doufající v člověka vzdělaného!

Po první světové válce se věřilo v mladého člověka. Mládež, jakoby přinášela lék na neduhy starého světa tím, že objevila nový, zdravý život v přírodě u táborových ohňů, všude byla mládež považována za naději vlastního národa, ba i světa. Mládež co by nositel upřímnosti, svobodomyslnosti a družnosti. Načež když se přiostřila hospodářská krize, mládež jako první prodala prvorozenství za mísu čočovice, svobodu za kus chleba, třeba i bez másla. Mládež se oblékla do hnědých uniforem, začala obdivovat krásu zbraní, letadel a tanků, krásu násilí. Kdo někdy viděl, jak osmnáctiletý mladík bije židovskou stařenku, musí zvolat: „Zlořečený muž, doufající v mladého člověka!“

Očišťovat se od iluzí bolí a tvrdé je slovo zlořečení. Bez iluzí však neznamená bez naděje. Je tu zaslíbení: „požehnaný, kdo doufá v Hospodina.“ Důvěra, prostinká dětská důvěra v laskavou Boží dobrotu, to je jádro, dobré semeno, z něhož pak roste víra, rozkošatělá a ovoce nesoucí. Víra ve svém jádru nejsou nějaké vědomosti, víra je prostě spolehnutí na Boha. „Důvěřuj se v Pána, o duše má“ anebo „proste od Boha pomoci a doufejte v něho, že konečně s ním vždycky zvítězíte.“

Odevzdat se se vším, co jsme, co máme, do Božího majetnictví, v každé době hledat u něho útočiště. Ale také ochota děkovat mu za laskavou ochranu dosavadní a s vděčností přijímat nesčetné každodenní jeho dobré dary a vědět o tom laskavém vedení Božím, o němž se vždy znovu v sebehorší hodině svého života přesvědčujeme – to jsou předpoklady života v Bohu.

Kdo se jednou ve své nesnázi s pokorou sklonil před Božím majestátem a jen vydechl: „Buď vůle tvá.“ Ten už nikdy neuschne a bude napájen mízou z kořenů stromu rostoucího u potoka. Kdo se lehkomyslně spoléhá na svět a na pouhé lidi, ten v životě zaschne, odumírá duchovně a ani nepoznává a neraduje se, „když co přichází dobrého.“ Ale zelené ratolesti vinného kmene – znáte to překrásné a hluboké podobenství – i v horku se zelenají a nesou ovoce.

Nic nás nemůže odloučit od Boží lásky, ani smrt, ani život, ani vysokost hor, ani hlubokost moří, ani vězeňské brány a zadrátované tábory. A také nás nic nemůže skrýt před jeho zkoumavým pohledem. On všechno ví, ještě než máme na jazyku slovo, obklíčil nás a vložil ruku na nás a není, kam bychom utekli od tváře jeho. Kéž bychom tomu rozuměli a prosili za nové srdce, které by nebylo lstivé a převrácené, ale cele odevzdané Bohu!

Každý, kdo se plahočíš a vláčíš světem a bojuješ a trpíš, věz, že všechno to má smysl, až poznáš svou slabost a omezenost lidských sil, a vzdávaje se jakoby své suverenity, poklekneš před Bohem a od něho si vyžádáš sílu a požehnání. Pak teprve povstáváš jako nový bojovník. Pak půjde v těch bojích o vítězství Boží věci, nejen lidských snah.

Země, země, země, slyš slovo Hospodinovo!

Amen.

Miloš Rejchrt


zpět ...
© 2005 archa.cz