0
Farní sbor ČCE v Praze 8 - Kobylisích
Kostel U Jákobova žebříku
U Školské zahrady 1, 182 00 Praha 8 - Kobylisy
telefon: 737 272 252
e-mail: kosteljakob@volny.cz
 
Aktuálně od Jákobova žebříku
Informace o aktuálním sborovém životě.
20. října (úterý)
19:00 sekání třicátníků přes Zoom
22. října (čtvrtek)
18:30 biblická hodina přes Skype (skupina „Kobyliská biblická“)
23. října (úterý)
14:30 konfirmační cvičení přes Zoom
25. října (neděle)
9:30 bohoslužba v češtině v kostele U Jákobova žebříku a na internetu (káže sestra vikářka Anna Pokorná)
QR kód
Pro snazší zadání sbírky je možné využít tento QR kód:
zpět ...
3. neděle po Trojici (20. června 2010)
Jan 14; 31 b

První čtení: Žalm 1

Text kázání: Jan 14; 31 b
(31 b) Vstaňte, pojďme odtud!

Minulou neděli, při konfirmační slavnosti, jsme si připomněli část slavného prvního Žalmu. Dnes jsme ho vyslechli celý. Žalm 1 – to je chvála stálosti. Kdo si natrvalo oblíbil Hospodinův zákon, ten je jako dobře zakořeněný strom, se kterým jen tak něco nehne. Svévolníci naopak, jsou samý pohyb, nemají stání, pořád někam lítají, jako ty plevy hnané větrem.

Stromy zůstávají tam, kdy byly vysazeny; samy od sebe nikam necestují a přesazení, pokud je vůbec možné, bývá rizikové. Strom je zkrátka usazen, tam roste, zpevňuje se, košatí a poznamenává své okolí tichou a užitečnou přítomností. Bible má ráda stromy – s výjimkou stromů nepovedených, které své určení nezvládají: strom, který nenese ovoce, bude vyťat a spálen.

Být zakořeněn, usazen, je správné a žádoucí. Však víme, k čemu vede vykořeněnost: v evropských městech se stávají hrozbou sídliště obývaná přistěhovalými, vykořeněnými lidmi.

Je dobře, když jsme někde doma i v tom duchovnějším významu slova, když máme svou domácí tradici, třeba evangelickou, vážíme si jí a čerpáme z ní, a po vlastní větvi dorůstáme k větší košatosti, lepšímu porozumění i k užitečnosti pro druhé. Není dobře být přelétavým motýlem, který létá z květiny na květinu, tu nasaje něco z východních náboženství, tu něco z katolické tajemnosti nebo charizmatického prožitku a zase spěchá dál, nikde nemá stání, nikde pokoje. Strom štípený při tekutých vodách, to je ono.

My jsme dnes ale také nechali zaznít Ježíšovu nesmlouvavou výzvu: "Vstaňte, pojďme odtud." Je to pozoruhodné slovo, zvláště když si připomeneme souvislost, v níž zaznělo: Je před velikonočními svátky, Ježíš povečeřel s učedníky, pak jim umyl nohy a pronesl řeč na rozloučenou, v níž mimo jiné zanechává učedníkům pokoj, jaký nedává svět.

A najednou jako když utne: “Vstaňte, pojďme odtud." A hned bez úvodu a zdržování navazuje Ježíšova řeč o vinném kmeni a ratolestech, pronesená někde jinde. I podle Janova evangelia je Ježíš, to slovo tělem učiněné a hlásající slova života věčného, neustále v pohybu, na cestách, nemá místa zůstávajícího, nemá trvalé bydliště, nikde není doma. I místnost k večeři s učedníky a k umývání nohou měl pronajatu jen pro tu příležitost, a jak to skončí: "vstaňte, a pojďme odtud." Kam, to není řečeno, ale někam jinam, kde zase budou učedníci se svým mistrem jen na chvíli, protože “lišky doupata mají a ptáci hnízda, ale Syn člověka nemá, kde by hlavu složil.“

Ano, Ježíš je pořád na cestách a ty, které si vyvolil za své druhy a učně, vytrhuje z jejich usazeností. Však o celníkovi Matoušovi čteme doslova, že seděl na cle, byl to člověk usazený do svého zaměstnání, do své profesionality a kariéry, načež mu Ježíš řekne: „Pojď za mnou.“ On se zvedne a následuje Ježíše vlastně do neznáma. Je konec s usazeností, teď bude putovat s Ježíšem a ostatními od místa k místu.

Co teď s tím, sestry a bratří? Před chvílí jsme spolu se žalmistou pochválili strom, že je zakořeněný, usazený, a teď najednou máme uznat, že správné je kočovat, nemít trvalé bydliště, nebýt nikde doma. „Vstaňte, pojďme odtud.“

Takže pořád v pohybu z místa na místo, to je ten skutečný život s Kristem? Máme se hned teď zvednout, jít odtud a ne domů, ale do neznáma, kam nás Pán povede?

Snad ne, snad můžeme zůstat sedět až do konce kázání a interludia, vstát až k modlitbě a jít odtud domů, až bohoslužby skončí. „Vstaňte, pojďme odtud,“ říká Ježíš svým dvanácti učedníkům a na nás je, abychom přemýšleli, co znamená tato výzva pro nás. My nejsme dvanáct apoštolů, my nežijeme jako druhové Ježíše z Nazaretu, nám Ježíš neřekl: „Pojďte za mnou a učiním z vás rybáře lidí." My nežijeme v tom výjimečném čase dějin spásy, kdy ztělesněné Slovo Boží přebývalo mezi námi. My žijeme v epoše, kdy zmrtvýchvstalý Ježíš prokázal své kristovství a vstoupiv na nebe, sedí po pravici Boha Otce všemohoucího.

Je i mezi námi, ale jinak než byl s apoštoly. A jinak k nám mluví, ne bezprostředně tváří v tvář, nýbrž ze svědectví Písem a z našeho výkladu tohoto svědectví. Ne všechno, co Pán Ježíš v evangeliích říká, je řečeno přímo nám, ne všechno můžeme hned pochopit a převést do našeho života. Však když Ježíš říká: "Vstaňte a pojďme odtud," my ani přesně nevíme, kde že to Pán se svými učedníky byl a odkud tedy měli rychle odejít.

A přece Ježíšova výzva „vstaňte, pojďme odtud“ se i nás dotýká, i pro nás nějak platí. Určitá dávka neposednosti ke křesťanské existenci patří i dnes, kdy Ježíš nechodí po této zemi, nýbrž jako Kristus, pomazaný Hospodinův, na nebi sedí, po pravici Otcově. Nemáme tu místa zůstávajícího, a na nás je, abychom se ptali a s přispěním Ducha svatého zjistili, odkud se máme zvednout, kde a kdy ukončit naše sezení a kam se vydat.

Dle tradičního a pěkného vystižení, jsou křesťané společenství poutníků. Jistě se tím míní směřování k vlasti, jež na nás čeká za horizontem časnosti, ono putování k městu, které tu ještě není, ale teprve sestoupí jako nevěsta okrášlená muži svému. Všichni jsme tu jen na chvíli, jen na jakémsi stanovém táboře, který uteče neuvěřitelně rychle, tak jako celé prázdniny. To trvalé, solidní město, kde se budeme moci usadit jako doma, je před námi. Nu, a když jsme tu na chvíli, vykupujme čas, naplňujme ho, nenechme ho zbůhdarma uplynout. Hledejme, jak krátký čas pozemské pouti využít způsobem, za který bychom se v tom městě pevném a slavném nemuseli stydět.

„Vstaňte a pojďme odtud," zní i do těch našich usazeností a zakořeněností, které jsme na počátku kázání pochválili. Tradice, ty naše křesťanské, evropské, evangelické, ba i tradice tohoto kobyliského sboru jsou tu ne proto, abychom na nich seděli, ale jimi poháněni a vyživováni šli, byli v pohybu, směřovali. A co nám v pohybu vpřed k nebeské vlasti brání, to opusťme, neseďme na tom.

Znovu začínáme zde ve sboru živě diskutovat o plánu dostavby našeho sborového domu a staršovstvo se už brzy bude muset jednoznačně vyslovit, jestli ano nebo ne. To rozhodování nebude snadné. Možná je ten projekt krokem vpřed, je vykročením z určité omezenosti a sebestřednosti kobyliského sboru. Možná je jenom lpěním na usazenině minulosti, na představách, které ve své době byly nosné a dnes nejsou. Prosím, ve svých přímluvných modlitbách proste o dar Ducha svatého pro naše sestry a bratry starší, aby rozhodli moudře. A ať rozhodnou tak či onak, s úlevou a radostně pak opusťme to, na čem jsme doposud lpěli. „Vstaňte, pojďme odtud,“ od svých představ, od svých obav, od svých nápadů ...

Obojího je nám třeba: zakořeněné usazenosti i ochoty zvednout se a jít, když nás Kristus volá někam jinam, než jsme doposud byli. „Vstaňte,“ říká Kristus těm svým a dodává: „pojďme.“ On je neopouští, jde s nimi, jde s námi. Odtud až tam. V tom je naše naděje.

Amen.

Miloš Rejchrt


zpět ...
© 2005 archa.cz