0
Farní sbor ČCE v Praze 8 - Kobylisích
Kostel U Jákobova žebříku
U Školské zahrady 1, 182 00 Praha 8 - Kobylisy
telefon: 737 272 252
e-mail: kosteljakob@volny.cz
 
Aktuálně od Jákobova žebříku
Informace o aktuálním sborovém životě.
20. října (úterý)
19:00 sekání třicátníků přes Zoom
22. října (čtvrtek)
18:30 biblická hodina přes Skype (skupina „Kobyliská biblická“)
23. října (úterý)
14:30 konfirmační cvičení přes Zoom
25. října (neděle)
9:30 bohoslužba v češtině v kostele U Jákobova žebříku a na internetu (káže sestra vikářka Anna Pokorná)
QR kód
Pro snazší zadání sbírky je možné využít tento QR kód:
zpět ...
10. neděle po Trojici (8. srpna 2010)
Lukáš 19; 41 - 48

První čtení: Jeremiáš 6; 6 - 15

Text kázání: Lukáš 19; 41 - 48
(41) Když už byl blízko a uzřel město, dal se nad ním do pláče
(42) a řekl: „Kdybys poznalo v tento den i ty, co vede k pokoji! Avšak je to skryto tvým očím.
(43) Přijdou na tebe dny, kdy tvoji nepřátelé postaví kolem tebe val, obklíčí tě a sevřou ze všech stran.
(44) Srovnají tě se zemí a s tebou i tvé děti; nenechají v tobě kámen na kameni, poněvadž jsi nepoznalo čas, kdy se Bůh k tobě sklonil.“
(45) Když vešel do chrámu, začal vyhánět ty, kdo tam prodávali,
(46) a řekl jim: „Je psáno: ‚Můj dům bude domem modlitby,‘ ale vy jste z něho udělali doupě lupičů.“
(47) Každý den učil v chrámě; velekněží však a zákoníci i přední mužové z lidu usilovali o to, aby jej zahubili,
(48) ale nevěděli, jak by to měli udělat, poněvadž všechen lid mu visel na rtech.


Rád bych dnes rozvinul v kázání nějaké prázdninové téma, něco letně rozmarného. Jenže právě na dnešní neděli připadá dle starých církevních rozvrhů text, kde Ježíš pláče. Kázat na texty, které si sám kazatel nevybírá, to má něco do sebe: nutí nás to odpoutat se od toho, co zrovna prožíváme, co je pro nás momentálně důležité.

Je to takový dobrý trénink pro život vůbec. To se přece stává, že člověk je takříkajíc v pohodě, je pozitivně prázdninově naladěn, těší se na dovolenou a nečekaně přijde něco, co si nenaplánoval: nějaký malér, dopravní nehoda, stačí i prudký a vytrvalý liják, nebo krach cestovní kanceláře, a všechno je jinak. Zklamaně, bolestně, až zoufale jinak. Evangelium nás pozvedá, když jsme skleslí, ale také nás sráží, když si příliš vyskakujeme.

Ježíš nad svatým městem Jeruzalémem prorokuje jeho zkázu. „Sevřou tě ze všech stran, srovnají tě se zemí a s tebou i tvé děti. Nenechají v tobě kámen na kameni." Jak si při tom nevybavit jiná města, která dopadla podobně, Guernicu, Drážďany, Hirošimu nebo Groznyj. Společné mají jmenovaná města to, že příčinou jejich zkázy nebylo zemětřesení, povodeň či jiný přírodní úkaz, nýbrž člověk.

Ježíš není první, kdo prorokuje, že svaté město špatně dopadne, neboť ho nepřátelé dobudou a rozvrátí. Už před ním Izaiáš, Jeremiáš a Ezechiel prorokovali podobně, místy stejnými slovy. A proč ta zkáza? Za vaše hříchy! Rozmohl útisk, násilnictví, chamtivosti a klam, volá Jeremiáš. A když takhle žijete, když všechny tyhle nepravosti připouštíte, nic s tím neděláte, nemůže to odpadnout dobře, skončí to katastrofou. S následky svých činů se setkáte brzy. Co člověk rozsívá, to bude i žít. Co konáte, jak žijete, je dalekonosné. Za vašimi hříchy se nezavře voda. A když to vypadá, že se zavřela, tak jen na chvíli, ony se zase vynoří a připomenout, že Bůh nebude oklamán! Na to nás upomíná Jeremiáš i Ježíš.

Ježíš zmiňuje navíc jeden hřích, který u Jeremiáše není. Jeruzalém nepoznává či nepoznal, co vede k pokoji. Co to znamená? Nejspíše to, že svaté město nedokázalo předcházet konfliktům, nedokázalo smírně řešit vznikající a narůstající napětí, nepřišlo na to, jak to udělat, aby byl pokoj. To se městům stává: co vede k pokoji, nerozeznal včas Berlín, Bagdád, Bělehrad, nerozeznaly to mnohé lidské kolektivy. Možná i ty, které tak tragicky nedopadly nebo zatím tak nedopadly.

Slyšme však z Ježíšových slov nejen varování, ale také ujištění, že cesty pokoje tu opravdu jsou. Vždycky někde jsou, vždycky je lze nalézt a je třeba je nalézat, prošlapávat, razit. Hledejte trpělivě cesty pokoje, stůjte o to, abyste ji našli, a nepromeškejte tu pravou chvíli. Vždycky se nabízí i jiné řešení, než konflikt, pouliční bitky, válka. Ježíš mluvil k lidem své doby, vnímal to, co jeho současníci, a do jejich situace mluvil. Asi byl zarmoucený z toho, že cesty pokoje mezi Židy a Římany hledá v Jeruzalémě málo lidí, ti jasnozřiví nemají u veřejného mínění úspěch, převládá chuť k násilnému střetu, který může skončit jedině katastrofou. A přitom ty cesty, které vedou k pokoji, tu jsou.

Jsou vždycky. I dnes jsou tu někde cesty pokoje mezi Židy a Palestinci, mezi muslimy a nemuslimy, mezi gádži a Romy, Maďary a Slováky. Jde o to ty cesty vyhledávat i s rizikem, že právě ta cesta, kterou jsme vybrali, k pokoji nevede a budeme muset hledat jinou. Ale vzdát vyhledávání těch žádoucích cest nelze. Kde je město, obec, polis, pospolitý život, tedy politika, tam je také úkolem politiky předcházení ničivým konfliktům, ulamování hrotů, prevence násilí.

Ani v Jeruzalémě za Ježíšova života však nevytvářeli politiku jen předáci lidu, profesionální politici. Obyvatelé Jeruzaléma i ti neznámí a zdánlivě bezvýznamní, ji vytvářeli. Tak to bylo a je podnes: celkové ovzduší, v němž řešíme a dojednáváme vládu a správu věcí svých, spoluvytváříme všichni. I to, jak jednáme, jak mluvíme s druhými lidmi v rodině, v sousedství, ve sboru, v obchodě, v metru, na pracovišti, má na to vliv. Atmosféru města vytváříme všichni, všichni jsme Jeruzalém.

Město Jeruzalém nepoznalo čas svého navštívení. Latinský překlad má slovo vizitace. Nepoznalo čas vizitace. Vizitace se děje jednou za čas a třeba ani netrvá dlouho. Nicméně důkladně se na ni nepřipravit, může mít následky dalekosáhlé až fatální. Platí to v životě civilizací, zemí, měst i v životě osobním. Čas není širý proud, který si pořád stejně, velebně plyne. Čas, to je střídaní chvil, kdy se skoro nic neděje a skoro o nic nejde, s chvílemi přímo zahuštěnými závažností, kdy jde o mnoho, možná o všechno. Takovou chvíli nerozeznat je zlé: je to jako když ukolébáni jízdou po široké, pohodlné dálnici zmeškáte výjezd, kde jste měli odbočit, napojit se na jinou trasu. Najednou jste dezorientováni, požitek z jízdy je pryč a náprava pak trvá dlouho. A když jde o věci ještě důsažnější než je jízda autem, náprava pak třeba není možná vůbec a katastrofě zabránit nelze.

Hodně rozšířený výklad Ježíšova proroctví o Jeruzalému, ten nejběžnější, celá dlouhá staletí v křesťanstvu tradovaný, říká, že vyvrácení Jeruzaléma včetně zboření chrámu Římany v roce 70 byl trest za to, že Židé ve své zaslepenosti, na rozdíl od nás prozíravých, nepřijali Krista. Ale už v tom Lukášově podání je zaznamenána jedna okolnost, která s tím tradičním výkladem neladí. Ježíš vyčistí chrám od směnárníků a trhovců. Pravda, kněžím, zákoníkům, předákům lidu se tento počin nelíbí, kromě toho také proto, že z podnikání na chrámovém nádvoří měli zisk. Lid, tedy lid izraelský, jeruzalémští obyvatelé i poutníci, když k němu Ježíš promlouval, jej nezavrhl, naopak: poslouchali jej, přijímali jeho slovo, podle ekumenického překladu „lid mu visel na rtech“, stáli na jeho straně, měli ho rádi. Jeruzalémští pohlaváři, kteří nakonec dostali nepohodlného proroka z Nazaretu tam, kde ho chtěli mít, přece nejsou Židé jako takoví. Ježíšovi nepřátelé tvořili vlivnou sice, ale úzkou vrstvu, zatímco lid izraelský, jak jsme četli: „Ježíše sobě liboval, poslouchaje ho ...“

Když na nás dolehnou zlé zprávy o tom, jak se kdekterý činovník církve zle zachoval, vedl pohoršlivý život, mravně selhal, a média se toho tématu vděčně chopí, nenechme si vnutit dojem, že takový je všechen Kristův lid, že už žádných věrných křesťanů nikde není, že ustydla láska všech a všichni selhali. Bůh si vždycky uchovává svůj lid, svých sedm tisíc věrných, těch, kteří Ježíši naslouchají a poslouchají jej, i tehdy, když představitelé, předáci lidu božího selhávají.

A přece ta největší naděje pro nás, naděje pro každý den není ani ve věrnosti Božího lidu, ale je v Ježíšově pláči. Pláče Ježíš v evangeliích dvakrát: poprvé, když mu umřel kamarád Lazar, a teď nad celým městem.

Mistr Jan Hus ve svém výkladu tohoto oddílu výtečně vystihl, co bylo Ježíšovi k pláči, když napsal: „Plakal jest milostivý spasitel netoliko na Jeruzalém, to město, ale na naše a pro naše hříchy.“ Ano, Bůh v Kristu nejen s námi sdílí smutek, když nám někdo umře, má s námi soucit a lítost, on má lítost i nad našimi hříchy a omyly, poblouzněním, selháním. Pláče nad námi, když propadáme posedlosti mít se pořád lépe a když to slovo lépe poměřujeme růstem hrubého domácího produktu. Pláče nad námi, když propadáme duchu doby a štěstí je pro nás to, co nabízí reklama. Pláče nad námi, když nedokážeme svým dětem a vnukům předat poklad víry. Pláče nad námi, když neodkážeme dodržet svůj svatební slib. Má mnoho důvodů k zármutku nad námi, neboť s námi cítí. Ten soudce světa Ježíš Kristus dříve než soudí, nad námi pláče.

V Božím soucitu, v Kristově pláči je naděje pro všechny: pro židy i křesťany, pro jeho věrný lid ba i pro ty, kdo dne Božího navštívení nepoznali.

Amen.

Miloš Rejchrt


zpět ...
© 2005 archa.cz