0
Farní sbor ČCE v Praze 8 - Kobylisích
Kostel U Jákobova žebříku
U Školské zahrady 1, 182 00 Praha 8 - Kobylisy
telefon: 737 272 252
e-mail: kosteljakob@volny.cz
 
Aktuálně od Jákobova žebříku
Informace o aktuálním sborovém životě.
29. října (čtvrtek)
18:30 biblická hodina přes Skype (skupina „Kobyliská biblická“)
30. října (pátek)
14:30 konfirmační cvičení přes Zoom
1. listopadu (neděle)
9:30 bohoslužba v češtině v kostele U Jákobova žebříku a na internetu (káže bratr farář Ondřej Kolář)
QR kód
Pro snazší zadání sbírky je možné využít tento QR kód:
zpět ...
13. neděle po Trojici (29. srpna 2010)
Leviticus 19; 18

První čtení: Lukáš 10; 25 – 37

Text kázání: Leviticus 19; 18
(18) Nebudeš se mstít synům svého lidu a nezanevřeš na ně , ale budeš milovat svého bližního jako sebe samého. Já jsem Hospodin.

Četli jsme, že jeden člověk vyhledal Ježíše, aby ho zkoušel. Snad nebylo jeho úmyslem Ježíše přistihnout při nějaké chybné odpovědi a znemožnit ho, nýbrž otestovat si ho, oznámkovat, zařadit mezi stoupence té či oné vykladačské školy. Ptá se: „Co mám dělat, abych získal podíl na věčném životě?“

To je otázka veledůležitá i pro každého z nás a také pro každého z nás je významné, že Ježíš na ni odpoví protiotázkou: „A copak je psáno v zákoně Mojžíšově, copak v těch písmech čteš?“ Jistě v tom smíme slyšet i pokyn pro nás: Na otázky po smyslu našeho života, po souvislosti našeho dočasného pobytu a věčnosti hledejme odpovědi v Písmech svatých, v tradici lidu Hospodinova, jenž přijal skrze Mojžíše zákon, a zvláště pak v tradici obnoveného lidu Hospodinova, který v učení a životě Ježíše Nazaretského rozeznal naplnění Staré smlouvy. Nemusíme hledat kdovíkde daleko: v této věci dejme na moudrého člověka, tibetského dalajlámu, který nám křesťanům radí, abychom byli lepšími křesťany, ne trochu křesťany a trochu buddhisty, abychom se neutíkali někam do exotických nauk, které nikdy nebudeme schopni nástroji našeho myšlení a cítění uchopit, nýbrž abychom poctivě čerpali z duchovních zdrojů, jež nám byly dány. Písmo svaté staré i nové smlouvy nám bylo dáno, tedy hledejme tam.

Zákoník, který přišel za Ježíšem, nechť je nám při tomto hledání metodickým průvodcem. On zná Zákon a proroky a spisy hodně dobře, v podstatě zpaměti, k tomu všemu chová úctu, jsou pro něj písma sepsaná sice lidmi, jejichž inspirátorem však byl svatý Boží duch, tedy jsou to Písma svatá a všechno v nich je důležité. Ale zároveň ví, že všechno to bohaté, nesmírně obsažné, mnohohlasé, až někdy disharmonické poselství Písem lze také vyjádřit stručně – v několika větách či slovech. To je zvláštnost a cennost jak židovství, tak křesťanství, že lze jeho obsah vymalovat jako Muchovu Slovanskou epopej, na mnoha obřích plátnech se spoustou drobných a významných detailů nebo načrtnout několika jednoduchými čarami, jak maloval obrazy Václav Boštík.

Nu a znalec zákona nám na Ježíšovu výzvu to nejdůležitější načrtne jednoduše a zapamatovatelně: „Miluj Hospodina, boha svého z celého srdce svého a bližního svého jako sebe samého.“ Ježíš zákoníka pochválí: „Správně jsi odpověděl. Dělej to a budeš živ.“

Dělejme to i my, milujme Boha a bližního, napojíme se tím na žilobití života věčného, na zdroj všeho smyslu a vší naděje.

Zákoník – znalec zákona Mojžíšova – vzdělanec své doby rád diskutuje. Je to člověk přemýšlivý, ví, že každá výpověď probouzí nová tázání. A tak se ptá dál: „A kdo je můj bližní?“ Ježíš odpoví podobenstvím o milosrdném Samařanu. Na otázku, kdo je můj bližní, ale přímou odpověď zákoníkovi nedá. Příběh o setkání těch dvou končí ne odpovědí, ale výzvou: „Vezmi si z toho Samařana příklad, jdi a konej.“

Snad Ježíšovu výzvu badateli v zákoně Hospodinově můžeme pochopit takto: tvá intelektuální zvídavost, teologické vzdělání, přemýšlení o významu jednotlivých slůvek, to je hezké, ale v tvém případě to přebujelo. Tak už toho nech, odlož teorii, pusť se do praxe. Podíl na věčném životě neotevře nauka, neustálé tázání, hloubání a přemýšlení, ale praktikovaná láska k bližnímu, vztah k lidem. Tak jdi, jdi k nim a jednej.

Být křesťanem ovšemže znamená také obnovovat mysl, projasňovat myšlenky. Kdo věří, také o víře přemýšlí. Produktem křesťanství jsou i hloubavé knihy, filosofické traktáty, výklady biblických pojmů, biblické hodiny. Už se těším, že s nimi v říjnu zase začneme. Ale to hlavní, to na křesťanství nejdůležitější, jak to právě Písma svatá dosvědčují, je konání. Ospravedlněni jsme pouhou věrou, to platí, ale platí zároveň, že víra bez skutků je mrtvá, jak praví apoštol. Teprve až lidé uvidí vaše dobré skutky, budou z toho chválit nebeského Otce, tak praví sám Ježíš.

Ale docela zbytečné to dotazování není. Kdyby se zákoník nezeptal: „A kdo je můj bližní?“ nepověděl by Ježíš to krásné podobenství o milosrdném Samařanu. Otázka „Kdo je můj bližní?“ napovídá, že zákoník byl pozorným posluchačem toho, co Ježíš hlásal a učil. Nejspíš si povšiml, že učitel Ježíš pracuje s pojmem „bližní“ jinak než zákon Mojžíšův.

Ve 3. Mojžíšově, jak jsme četli, je bližním zřetelně míněn příslušník pospolitosti lidu Izraelského, tohoto lidu zvláštního a vyděleného. Jeden biblista (J. Jeremias) navrhuje překlad „kamarád“. Miluj svého kamaráda Izraelce jako sebe, tak by se dalo rozumět příkazu ze 3. Mojžíšovy. Otázka zákoníkova, kdo je můj kamarád, je vlastně tázáním, zda každý můj soukmenovec, každý Izraelec je můj kamarád? I ten, který je vůči svému izraelství absolutně lhostejný, nevěrný, nevěřící Izraelec, svými skutky urážející Hospodina a pohoršující lidi? I posmívač, darebák a mizera je snad můj kamarád a já ho mám milovat jen proto, že formálně přísluší k potomstvu Izraelovu? Asi nějak takto se ptá zákoník Ježíše.

A Ježíš začne vyprávět ten krásný, velmi obsažný, bohatě inspirativní a přitom jednoznačný příběh o pomoci bližnímu v nouzi. A přidá k němu otázku: „Kdo z těch tří, kněz, Levita nebo Smařan, se stal kamarádem tomu člověku, jenž upadl mezi lotry? Všimněme si, ta otázka „kdo je můj kamarád, kdo je hoden mého přátelství, mé blízkosti, mé lásky“ zůstává bez odpovědi. Je odsunuta jako už nezajímavá, zbytečná, překonaná. S Ježíšem vyvstává nová a naléhavá otázka:

Jak ty se postavíš k člověku v nouzi, ke kterémukoli člověku v nouzi, ať je to Izraelec nebo Samařan, Čech nebo Němec, prostě kdokoli, kdo se ocitl v nouzi, a ta nouze sama ti něco signalizuje, bliká na tebe, aby ses mu teď a nyní stal kamarádem, přítelem, blízkým člověkem. Upadl mezi lotry, ti ho strašně zřídili, zranili, oloupili a ponížili, a tak se neptej, kdo to je, odkud je a jaký je. Můžeš-li mu pomoci, pomoz, buď mu bližním, jako ten Samařan.

Ježíš ve svém vyprávění prozrazuje, co Samařana k jeho příkladnému konání přimělo: „milosrdenstvím hnut jsa“ překládají Kraličtí, či „byl pohnut soucitem“ dle ekumenického překladu. Obojí je správně. Pohnutkou byl soucit. Obecný lidský soucit, který působí, že se v nás něco hne, že to s námi hne, když se setkáme s lidským neštěstím. Tento pohyb, tato emoce však není jen lidská. I Bůh je lítostivý, i on je hnut milosrdenstvím. A tady se objevuje můstek k propojení příkazu milovat Boha příkazu milovat bližního. „Jedinečný, jediný Bůh Izraele, je plný slitování, milostivý, shovívavý nejvýš milosrdný“ (2. Mojžíšova 34; 6). Připomínali jsme si loni na biblické hodině při rozvažování nad knihou Jonáše proroka, že když měl Hospodin vyhladit město Ninive, kde žilo 150 000 dětí a mnoho dobytka, tak to s ním tak hnulo, že Ninive nakonec nevyhladil.

Soucit je Boží. Bez ochoty nechat se pohnout tímto niterným hnutím, které je společné lidem i Bohu, bez emoce soucitu s každým člověkem, který trpí, a možná i se vším, co má dýchaní a trpí, nebude žádná péče o všelijak postižené, nemocné a nemohoucí, a zákonům džungle se začne říkat efektivita a spravedlnost. Soucit, není slabost, soucit je ctnost.

Však ten milosrdný Samařan nebyl nějaký sentimentální slaboch, nýbrž člověk odvážný, on milosrdenstvím hnut jsa přemohl strach z toho, že by ti suroví loupežníci mohli přepadnout i jeho.

Bližními se nestali kněz a Levita. Že právě oni neměli žádný soucit, či ho měli, ale neprojevili ho, nepomohli zraněnému, to je skutečně skandální, to se nemělo stát. Ti lidé nebyli žádní zpustlí primitivové, oni sloužili v chrámě, znali zákon Boží Mojžíšem předaný, a proto pomoc zraněnému člověku pro ně měla být samozřejmostí. Nebyla. Prostě selhali, to se stává, že lidé, i zbožní lidé selžou. Neznamená to ale, že jejich náboženství a zbožnost byly špatné, či že bude dobře všechno náboženství opustit a provozovat jenom humanitární pomoc a lidumilnou praxi bez náboženského balastu.

Náboženství – zvláště to předávané Mojžíšem, proroky, apoštoly – a soucit se přece nevylučují. Naopak platí a moje osobní zkušenost se s tím shoduje, že lidé věřící, zbožní, kteří se dovedou modlit, mívají obvykle citlivé srdce. Od věřícího lékaře, věřící ošetřovatelky snad očekávají všichni, a právem, i ti nevěřící, že bude k pacientovi přistupovat jinak než jen jako k rozmnožiteli bodů pro pojišťovnu.

Vzpomínám na ordinaci jednoho věřícího lékaře, primáře chirurgie, který ve své pracovně měl na zdi, kde obvykle visel v té době portrét soudruha Husáka, portrét Alberta Schweitzera a jeho heslo „Homo homini homo“ (člověk člověku člověkem).

Věřím, že zbožnost vůbec a zbožnost zaměřená na Krista zvláště, zmnožuje v tomto světě pravé lidství. Vždyť v chrámě, v kostele, ve shromáždění Božího lidu znovu a znovu se nám připomíná Bůh Abrahamův, Izákův, Jákobův, Otec Ježíše Krista jako El-rachům – Bůh plný emoce, Bůh plný niterného pohnutí. Tento Bůh není netečný, naopak všechno se v jeho lůnu mateřsky hne, když vidí lidskou bolest, nouzi a ubohost. Proto poslal syna svého, protože miloval svět.

On je zdroj a ohnisko všeho dobrého soucitu, empatie a něhy. On sám je láska a pohnutka vší lásky. Do společenství církve se chodíme znovu ujišťovat, že tomu tak je a znovu chodíme zaslechnout: „Jdi a jednej také tak.“

Amen.

Miloš Rejchrt


zpět ...
© 2005 archa.cz