0
Farní sbor ČCE v Praze 8 - Kobylisích
Kostel U Jákobova žebříku
U Školské zahrady 1, 182 00 Praha 8 - Kobylisy
telefon: 737 272 252
e-mail: kosteljakob@volny.cz
 
Aktuálně od Jákobova žebříku
Informace o aktuálním sborovém životě.
29. října (čtvrtek)
18:30 biblická hodina přes Skype (skupina „Kobyliská biblická“)
30. října (pátek)
14:30 konfirmační cvičení přes Zoom
1. listopadu (neděle)
9:30 bohoslužba v češtině v kostele U Jákobova žebříku a na internetu (káže bratr farář Ondřej Kolář)
QR kód
Pro snazší zadání sbírky je možné využít tento QR kód:
zpět ...
15. neděle po Trojici (12. září 2010)
Matouš 6; 25 — 33

První čtení: Genesis 41; 46 - 52

Text kázání: Matouš 6; 25 — 33
(25) Proto vám pravím: Nemějte starost o svůj život, co budete jíst, ani o tělo, co budete mít na sebe. Což není život víc než pokrm a tělo víc než oděv?
(26) Pohleďte na nebeské ptactvo: neseje, nežne, nesklízí do stodol, a přece je váš nebeský Otec živí. Což vy nejste o mnoho cennější?
(27) Kdo z vás může o jedinou píď prodloužit svůj život, bude-li se znepokojovat?
(28) A o oděv proč si děláte starosti? Podívejte se na polní lilie, jak rostou: nepracují, nepředou –
(29) a pravím vám, že ani Šalomoun v celé své nádheře nebyl tak oděn jako jedna z nich.
(30) Jestliže tedy Bůh tak obléká polní trávu, která tu dnes je a zítra bude hozena do pece, neobleče tím spíše vás, malověrní?
(31) Nemějte tedy starost a neříkejte: Co budeme jíst? Co budeme pít? Co si budeme oblékat?
(32) Po tom všem se shánějí pohané. Váš nebeský Otec přece ví, že to všechno potřebujete.
(33) Hledejte především jeho království a spravedlnost, a všechno ostatní vám bude přidáno.


Po sedm let shromažďoval Josef, syn Jákobův, veškerou úrodu. Dobře udělal. Když pak přišlo sedm hubených let, v zemi egyptské je přestáli bez hladomoru a jejich přebytky mohli u nich nakupovat ze zbídačených sousedních zemí.

Ptactvo nebeské ovšem do stodol nic neukládá, neseje, nežne, a polní lilie neopředou a nepracují. A přitom právě na ty ptáky na obloze máme pohledět, na lilie polní se dívat a nestarat se, co budeme jít a pít, a do čeho se oblékat, protože takhle se starají pohané. Kdo tedy má být pro nás vzorem správného přístupu k životu: rozšafný praotec Josef nebo opeřenci na obloze kvítí na poli?

Když takto položíme otázku, odpověď musí být jednoznačná: Josef ať je náš vzor! Když bylo dobře a vše se dařilo, neopájel se příjemným snem, že to tak bude pořád, nýbrž správně si vyložil varovný sen, v němž krávy hubené sežraly krávy vykrmené. Měl odvahu tušit nadcházející katastrofu a čelil jí zavčas, dřív než přišla.

Ať i nám je modelem praotec Josef, jako on nepodléhejme obecné bezstarostnosti, když se daří a HDP stoupá a když se zdá, že tak to půjde pořád. Nezapomínejme, že když je dlouho dobře, tak už se někde klube nějaký malér, tak to v naší časnosti chodí. Když jsme výkonní, zdraví a soběstační, tak to také není navěky. Sedm vychrtlých krav, to je memento a výzva, abychom si jen neužívali přítomnosti, ale starali se o svou budoucnost, která určitě nepřinese jenom stále větší dávky pohody, zdraví a štěstí.

Josef – to je vzor. Ptáci vzor nejsou. Však neříká Pán Ježíš: „Berte si příklad z ptáků a učte se od nich.“ Říká: „Dívejte se na ně.“ A když se budeme dívat, zjistíme spoustu věcí. Třeba to, že se ohromně starají. Už i jen taková slepice na dvorku, taky je to pták, neustále vykazuje činnost. Pravda, do stodol neshromažďuje, ale do volete shromažďuje pořád. Takže se starají ti ptáci a zvláště, když se mláďata vylíhnou, tak to je cvrkot. A Ježíš říká: „Živí je Otec nebeský.“ Tak jak to je?

Asi tak, že skrze to jejich zobání a klování je živí, jako nás skrze naši činorodost, podnikavost, nápaditost i prozíravost živí. To ptačí zobání a naše pracování a vymýšlení, jak za méně práce ještě více živobytí získat, je jen způsob, jímž zobeme Pánu Bohu z ruky, z jeho štědré dlaně. Však Pán Ježíš neříká: „Nepracujte, nepřeďte, nevykupujte obilí, poletujte si životem jako ti ptáci a nechte své děti růst jak divoké byliny na palouku.“ On nás nabádá hledět na ptáky a kvítí polní, to všechno na sebe nechat působit, rozvažovat, kontemplovat. A proč? Abychom si nedělali zbytečné starosti – o to tu jde!

„Nemějte starost o svůj život, co budete jíst, ani o tělo, co budete mít na sebe,“ praví Pán. To známe, když starosti přerostou přes hlavu, užírají duši i tělo, svírají, působí úzkost, okrádají o spánek, o radost ze života. Přitom ale do jisté míry a svým způsobem se musíme starat všichni, starostové obcí to mají přímo v popisu práce. Co je starost, která jaksi patří k věci, která předchází a provází každou poctivou práci, každý poctivý vztah? A co už je starost pohanská? Tak se ptal i Mistr Jan Hus ve svém kázání na tuto perikopu a v souladu s dobrou křesťanskou tradicí rozlišil starosti na nezřízené a zřízené.

Nezřízená starost je ta, které zavaluje, dusí, vytěsňuje z duše všechny jiné obsahy, a přitom je zbytečná: buď proto je zbytečná, že tím staráním stejně nic nevystaráme, jen se trápíme. Však uvádí sám Ježíš velmi srozumitelný příklad, kdo je jednou nižšího vzrůstu a trápí se tím, trápí se zbytečně: loket ke své postavě nepřidá, jak to výstižně překládají kraličtí. Prostě netrapte se nad věcmi, které změnit nemůžete.

Ta dusivá, nezřízená starost ale může být zbytečná i proto, že její předmět si tolik toho našeho starání nezasluhuje: k čemu tolik starostí o to, čím se budeme oblékat, když oděv stejně slouží jen k tomu, aby „člověk zimu zahnal a hanbu přikryl a aby v posměch lidu nebyl, vytrhna se přílišnou potvorností nebo odraností šatu“, jak praví Hus. Dnes ovšem ten posměch lidu vzniká snadno, děti ve školách o tom vědí své, laťka je nasazena vysoko, kdo nemá originál značkové oblečení, ten už působí odraně, je hadrář a socka, zatímco potvornost šatu dnes tak nevadí.

Vůbec duch doby nás svádí, abychom si dělali spoustu zbytečných starostí, například o pokrm. Ještě nedávno se říkalo, že nežijeme proto, abychom jedli, ale jíme, abychom žili. Dnes, ať si zapnete kterýkoli televizní kanál, zjišťujete, že žijeme, abychom vařili a jedli. Odevšad se na váš valí pořady o kuchařích a kuchaření, a těch pořadů přibývá. A my na to koukáme a staráme se, abychom se zase naučili nějaký nový recept, či fandili jednomu kuchaři proti druhému. Náš duševní obzor je zastírán starostí o pokrm – tou starostí nezřízenou – místo toho, abychom se například zřízeně starali o to, jaké knížky budeme číst svým, dětem a vnukům, co s nimi budeme zpívat, jak v nich pěstovat úctu k životu, vztah k hodnotám, které mol nesežere a rez nezkazí, mimo jiné též soucítění s těmi, kteří opravdu nemají co do úst a co na sebe.

Určitě i dnes pro nás křesťanskou menšinu platí apoštolova výzva „nepřizpůsobujte se věku tomuto“ – odvažte se žít nonkonformně, byť vás obecné většinové mínění mělo proto za mimoně a podivíny. Nepropadejte neřízeným starostem, to dělají pohané.

Naše starost o uspokojení našich potřeb a tužeb má být, jak nám radí Mistr Jan Hus: „měřena tak, aby člověk pečoval o pokrm a oděv, jakož mu hodno k spasení.“ Přiměřenost, to je, oč tu kráčí, to mistr Jan mistrovsky vystihl.

A teď přijde to hlavní: oprávněnost naší starosti je čím měřit, je čím poměřovat. Totiž „život je víc než pokrm a tělo víc než oděv,“ říká Pán. A to je východisko všeho měření a přiměřování. Život je tajemství, je v něm a za ním víc, než se jeví, než sami jsme schopni prožít, užít, uchopit. Však i to naše tělo je víc než vyšší forma hmoty, už teď se Duch svatý o ně uchází jako o své sídlo a k slavnému těla zmrtvých vzkříšení směřuje. Život je div a člověk, to zní důstojně, lidství je hodnota. Však se Ježíš ptá, což nejste ještě o mnoho cennější, než ti ptáci? Zajímavé, že nemluví v jednotném čísle, lidský jedinec je cennější než exemplář ptáka, říká: „Vy jste cennější,“ v množném čísle, mluví k více lidem najednou. Však je člověk bytost společenská, jedni jsme odkázáni na druhé, jedni z druhých žijeme, pokrmy a roucha si směňujeme, prodáváme a také dáváme, někdy jen tak pro radost.

Mistr Jan Hus to shrnuje slovy: „… i pokrm i roucho jest konečně pro člověka…“ Možná ten jeho postřeh, že šat i pokrm jsou pro člověka, aby mu sloužily, lze dotáhnout do odhalení, že jsou tu pro lidskou vzájemnost. Aby i druzí měli co jíst, čím se oblíkat, abychom mohli spolu stolovat a nemuseli se před sebou stydět, možná aby i ti ptáci měli do čeho zobnout, aby to všude hezky cvrlikalo, bzučelo, hrálo všemi barvami.

Pohleďte na ty ptáky nebeské - ti se starají jen o sebe, o obživu svých mláďat svých rodin – ale ne tak buď mezi vámi, vy je přece o mnoho převyšujete! Starejte se o Království Boží, to budiž vaše starostlivost zřízená, odhalujte podivné zákony a zvyklosti toho království, kde poslední budou první, chudáky zvou na přední místa, kde se toho tolik děje, že o tom ani kázat nestíháme. Budeme-li vyhlížet Boží království, bude nám přidáno nejen, co je třeba k životu nás, našich rodin, kobyliského sboru, bude nám přidáno i jasnější rozlišení mezi tím, co je péče zřízená a nezřízená, umění správně hledět na ptáky nebeské a kvítí polní a rozlišení, kdy je čas shromažďovat do stodol, kdy prodávat a kdy dávat.

Hledejte nejprve Boží království a jeho spravedlnost, to je ohromný, celoživotní úkol, s nímž nikdy nebudeme hotovi nikdy ani jako církev, ani jako jednotlivci.

S jedním úkolem ale můžeme být hotovi už dnes, dnes odpoledne: pohleďte na nebeské ptactvo, dívejte se na ně, jak plachtí, to je nádhera, ten ptačí let – jen se s očima otevřenýma dívejte, ono se to ve vás pročistí a kus nezřízených zbytečných starostí z vás spadne. A dívejte se na kvítí polní i zahradní, na jiřiny a gladioly, na všechno, co teď kvete, to je paráda, to je módní přehlídka, až oči přecházejí a srdce jihne. Roucho krále Šalomouna je proti tomu hadr.

Amen.

Miloš Rejchrt


zpět ...
© 2005 archa.cz