0
Farní sbor ČCE v Praze 8 - Kobylisích
Kostel U Jákobova žebříku
U Školské zahrady 1, 182 00 Praha 8 - Kobylisy
telefon: 737 272 252
e-mail: kosteljakob@volny.cz
 
Aktuálně od Jákobova žebříku
Informace o aktuálním sborovém životě.
29. října (čtvrtek)
18:30 biblická hodina přes Skype (skupina „Kobyliská biblická“)
30. října (pátek)
14:30 konfirmační cvičení přes Zoom
1. listopadu (neděle)
9:30 bohoslužba v češtině v kostele U Jákobova žebříku a na internetu (káže bratr farář Ondřej Kolář)
QR kód
Pro snazší zadání sbírky je možné využít tento QR kód:
zpět ...
16. neděle po Trojici (19. září 2010)
Jan 9; 11

První čtení: Jan 9; 1 - 40

Text kázání: Jan 9; 11
(11) Odpověděl: „Člověk jménem Ježíš udělal bláto, potřel mi oči a řekl mi: Jdi k Siloe a umyj se! Šel jsem tedy, umyl jsem se a vidím.“

Milé sestry a milí bratři,

arogance, nafoukanost, přehlížení druhých, ponižování, urážky, pohrdání, ubližování. Mnohdy také násilí na druhých. Poukazování na chyby druhých a jejich zveličování. Ti druzí jsou ti méněcenní. Urážející a druhé ponižující sebevědomí a sebejistota. Vychloubání svými úspěchy v kontrastu s neúspěchy druhých. Častý obrázek běžného života, časté téma v psychoterapeutických poradnách, častá příčina troskotání lidských vztahů. Skvěle takový typ člověka ironizuje Marek Eben v písni Pomník: „Významem já jistě předčím i českého Honzu, z pískovce mě nedělejte, odlijte mě z bronzu. Před sochu mi oheň dejte, ať se z něj jen hulí, z pískovce mě nedělejte, tesejte mě z žuly. A ještě jedna věc, ať je tam podstavec, vysoký podstavec, vysoký sokl, ať na žádný můj oud nemůže dosáhnout fena či čokl. Časy se rychle mění, krátký je život lidský, takhle už budu vždycky vysoko postavený. Jednu ruku ať mám dolů a druhou nahoru, z pískovce mě nedělejte to radši z mramoru. Před sochu mi nápis dejte, že mě národ zvolil, z pískovce mě nedělejte, to bych se vám drolil“. Úsměvná píseň. Setkávání s podobnými lidmi však většinou úsměvy neprobouzí. Řekneme si, kde se to v člověku bere taková nadutost, proč má někdo zapotřebí takto se chovat k druhým lidem.

Pří hledání odpovědi nebo spíše odpovědí na tyto podstatné otázky života nás lidí se nechme inspirovat evangelijním příběhem, ve kterém Ježíš otevírá oči člověku, aby jimi prohlédl k sobě, k realitě, aby jimi uviděl sám sebe a souvislosti života, aby nahlédl především vlastní život, vlastní realitu. „Uzdravení slepého“ se jmenuje ten příběh. A podle úvodní věty – „Cestou Ježíš uviděl člověka, který byl od narození slepý.“ – můžeme dát příběhu svůj název „Setkání vidoucího s nevidomým“. Nebo také „Setkání reality s iluzí, představou“.

Slovo slepý nám ukazuje směr přemýšlení. Člověk je slepý sám k sobě. K vlastní skutečnosti. Nevidí tak říkajíc svá slepá místa. Bojí se je nahlédnout, snad aby si nezboural svůj umělý, na iluzích o sobě vystavěný svět. Bojí se pravdivě nahlédnout sám na sebe. Své úzkosti a strachy překrývá pomyslnou dekou síly a dokonalosti, obléká do dobře padnoucího obleku sebevědomí. Ve strachu, aby někdo nerozepnul pevně zapnuté knoflíky toho obleku, masky, aby někdo neviděl jeho skutečné lidství, ve kterém je dobro i zlo, síla i slabost, radost i smutek, moudrost i hloupost, ubližuje, ponižuje, zraňuje. Slepý k sobě, slepý k druhým. Obraz slepého. Již několikrát zde citovaný německý mnich Anselm Grün říká: „Bible líčí takové lidi obrazem slepého. Slepý se zdráhá pohlédnout na vlastní realitu, protože je mu nepříjemná, protože je pod jeho důstojnost. Tak zavírá oči před vlastní skutečností, aby se mohl dále držet iluze své vlastní velikosti“.

Na takového člověka, od narození slepého, a použijeme-li ten předchozí obraz, pak na člověka, který od narození zavírá oči sám před sebou, před vlastní skutečností, se obrací Ježíš. Vyvrátí nejprve nepochopení nejbližších, učedníků. Ptají se, kdo za to může, kdo může za to, že ten člověk nevidí. Ježíš bourá stereotypy, tradiční falešné představy. Buď za to může on sám, že se něčím prohřešil – všimněme si, slepota chápaná jako Boží trest za hřích – jak odpudivá představa Boha, nebo zhřešili jeho rodiče a syn je tak potrestán. Představa Boha snad ještě odpudivější. Ježíš ukazuje cestu nikoliv k představě Boha, ale ke skutečnému Bohu. Jaký je Bůh, Otec Ježíše Krista, dárce života? Na tomto slepém se zjeví Boží skutky prostřednictvím toho, který je světlem světa, který svítí ve tmách. On, Ježíš, se stane ukazatelem Božího jednání s člověkem. Předběhneme. Božím skutkem, Boží vůlí je, aby člověk žil v rovnováze, ve zdraví tělesném i duševním. Slepý prohlédne. Jak se to stane?

Mediem prohlédnutí jsou sliny a bláto. Třikrát je ten zvláštní Ježíšův postup, který vede k prohlédnutí člověka, popisován. Způsob velmi podivný. Sliny, s jejichž pomocí vytvoří bláto a slepému jím potře oči. Taková podivná, špinavá směs je hojivou mastí. Aby člověk skutečně viděl, musí přijmout sebe i se vší svou nečistotou, špínou, tím, co je v něm nedobré. V kázání na text o uzdravení muže s ochrnutou rukou jsme si říkali, že Ježíš volá člověka k přijetí sama sebe a vystoupení z izolace. Zde volá člověka ze slepoty nepravdivých představ o sobě samém, které pak vedou k ponižování druhých a ubližování druhým, k prohlédnutí, postavení se rovnýma nohama na zem. To volání je ovšem plné lásky. Sliny, to je něco mateřského. Mnozí z nás vzpomenou, jak naše maminky naslinily prst nebo kapesník a utíraly nám zamazaný obličej. Brr, to bylo nepříjemné. Ale jak to bylo maminkovské a co v tom podivném utírání obličeje maminčinými slinami bylo lásky.

Láska, spojená se zemí nebo láska, projevovaná zde na zemi, umožňuje člověku prohlédnout, smířit se se svou lidskostí a přijmout sama sebe. Ježíš tomu slepému nijak do hlavy nevtlouká, co musí a co nesmí, nijak ho nemoralizuje, neříká, proč nevidí a že tedy se asi on nebo jeho rodiče provinili, jak to před chvílí říkali jeho učedníci. S láskou, v bezpečí lásky jakoby mateřské, spojuje člověka se zemí, vytváří mu ten nejpevnější a nejpotřebnější podstavec, na jakém jen člověk může stát, podstavec lásky. Zde Ježíšovy lásky a odtud lásky člověka k člověku, lásky, bez které život postrádá nejen zakotvení, ale i smysl. Jestliže někdo kopne do vysokého podstavce pod člověkem namyšleným a pyšným, podstavec i se sochou se hroutí. Jestliže někdo kopne do podstavce, do základu, zvaného láska, pak to bolí. Moc bolí.

Přesto však stojí za to na takovém podstavci, který člověka nepovyšuje, ale zakotvuje, dává mu smysl, postavit svůj život. Copak Krista Pána láska nebolela? Cožpak jeho podstavcem nebyl kříž, na který ho jeho láska k člověku, cesta zachránit člověka, svou obětí mu přinést milosrdenství a odpuštění a nový život, nepřivedla? Cožpak nepřijal ve svém zápase v Getsemanské zahradě, kde se modlil a prosil Boha: „Otče můj, není-li možné, aby mě ten kalich minul, a musím-li jej pít, staň se tvá vůle.“ Cožpak nepřijal Boží vůli být obětí pro záchranu člověka? V této oběti, kdy umírá ne pro nějakou iluzi a masku člověka, ale pro reálného, hříšného člověka, se jeho láska dokonává.

Ten slepý v evangelijním příběhu prohlédl. Došlo k zásadní proměně. Jiný člověk. Sousedé tomu nemohou uvěřit. Je to on, není to on? „Ano, jsem to já. Ale člověk jménem Ježíš mi dal prohlédnout. Vím, že je vám to nepochopitelné. Znali jste mě jinak. Ale ani to, co můj život určovalo od narození, to, jak jsem se viděl, nebo vlastně neviděl, sám a jak mě viděli jiní, nebylo určující. Setkání s Ježíšem a v něm setkání s láskou vše změnilo“.

Milé sestry a milí bratři, ten člověk ustál, unesl pravdivý pohled na sebe, k němuž ho přivedl Ježíš. Otevřel mu oči, aby si o sobě nemaloval falešný obraz, aby se viděl ve své celistvosti. A možná poprvé objevil svoji vlastní hodnotu. Třeba mu došlo, že na něm někomu záleží. Ten slepý nijak Ježíše nevolal ani se ho nijak nedožadoval. Ježíš uviděl člověka. Stačí se kolem sebe dívat, uvidíme. Albert Schweitzer, německý farář a lékař, ve své Etice úcty k životu napsal: „Otevřete oči a hledejte, kde nějaký člověk potřebuje trochu času, trochu přátelství, trochu účasti, trochu společnosti, trochu práce nějakého člověka.“ Otevřete oči a hledejte. Dívejte se. Zájem člověka proměňuje. Ježíšův zájem umožnil slepému prohlédnout. Nahlédnout pravdivě sebe sama a stejně tak nahlédnout i druhé. Postavit se pevně na zem a cítit objetí lásky. Úžasná chvíle. Padají iluze, začíná vnímání reality. A ta jakkoliv může být nepříjemná, nemusí být v té nepříjemnosti určující. Vždyť se v ní stále zjevují skutky Boží. Je úžasné je nepřehlédnout.

Amen.

Miroslav Erdinger


zpět ...
© 2005 archa.cz