0
Farní sbor ČCE v Praze 8 - Kobylisích
Kostel U Jákobova žebříku
U Školské zahrady 1, 182 00 Praha 8 - Kobylisy
telefon: 737 272 252
e-mail: kosteljakob@volny.cz
 
Aktuálně od Jákobova žebříku
Informace o aktuálním sborovém životě.
29. října (čtvrtek)
18:30 biblická hodina přes Skype (skupina „Kobyliská biblická“)
30. října (pátek)
14:30 konfirmační cvičení přes Zoom
1. listopadu (neděle)
9:30 bohoslužba v češtině v kostele U Jákobova žebříku a na internetu (káže bratr farář Ondřej Kolář)
QR kód
Pro snazší zadání sbírky je možné využít tento QR kód:
zpět ...
Hod Boží vánoční (25. prosince 2010)
Lukáš 2; 1 - 14

Text kázání: Lukáš 2; 1 - 14
(1) Stalo se v oněch dnech, že vyšlo nařízení od císaře Augusta, aby byl po celém světě proveden soupis lidu.
(2) Tento první majetkový soupis se konal, když Sýrii spravoval Quirinius.
(3) Všichni se šli dát zapsat, každý do svého města.
(4) Také Josef se vydal z Galileje, z města Nazareta, do Judska, do města Davidova, které se nazývá Betlém, poněvadž byl z domu a rodu Davidova,
(5) aby se dal zapsat s Marií, která mu byla zasnoubena a čekala dítě.
(6) Když tam byli, naplnily se dny a přišla její hodina.
(7) I porodila svého prvorozeného syna, zavinula jej do plenek a položila do jeslí, protože se pro ně nenašlo místo pod střechou.
(8) A v té krajině byli pastýři pod širým nebem a v noci se střídali v hlídkách u svého stáda.
(9) Náhle při nich stál anděl Páně a sláva Páně se rozzářila kolem nich. Zmocnila se jich veliká bázeň.
(10) Anděl jim řekl: „Nebojte se, hle, zvěstuji vám velikou radost, která bude pro všechen lid.
(11) Dnes se vám narodil Spasitel, Kristus Pán, v městě Davidově.
(12) Toto vám bude znamením: Naleznete děťátko v plenkách, položené do jeslí.“
(13) A hned tu bylo s andělem množství nebeských zástupů a takto chválili Boha:
(14) „Sláva na výsostech Bohu a na zemi pokoj mezi lidmi; Bůh v nich má zalíbení.“


Milé sestry, milí bratři,

trochu risk, kázat na Hod Boží vánoční na snad nejznámější biblický text. Ve většině křesťanských domácností byl čten včera, na Štědrý večer. Ten příběh plný postav, napětí, překvapení, plný pohybu. A těch emocí co v něm je. Ptejme se dvakrát nad tím textem: Nejprve co je jeho středem a poté co zbývá.

Císařský Augustův výnos o soupisu, Quirinius – správce Syrie, Josef z Galileje, z města Nazareta, jde do Betléma. Marie, jeho snoubenka jde s ním, a v Betlémě chlév a jesle. A také pastýři, zažijí velké překvapení, strach a pak anděl Páně a sláva Páně a zvěstování pastýřům. Nakonec množství nebeských zástupů chválí Boha. To všechno vytváří kostru celého příběhu. Nebo jakési ramínko, aby se šaty měly kam a na co pověsit. Půjde ovšem o ty šaty, nikoliv o ramínko. Nejen kostra příběhu, také jeho poezie, nálada. A ty úžasně prokreslené postavy, postavy Betléma. Jakoby se všechno točilo jen kolem nich. Jak si na všech těch postavičkách dávali a dávají záležet malíři a výtvarníci a hudební skladatelé, všichni kumštýři. Jakoby se všechno točilo kolem nich, tedy kolem těch postaviček Betléma. A při tom - ti všichni se točí kolem jednoho. Je o něm řečeno velmi málo, jen velmi málo, jakoby zde vlastně ani nebyl. Zdá se, že soupis v Betlémě je kvůli Augustovi, že to lidské hemžení je kvůli dalším lidem, všechno se děje proto, že si to přeje ten či onen, také náhoda hraje svoji roli...

A ono ne. Ono je všechno jinak. Středem všech událostí je dítě. Zaslíbený, zvěstovaný Spasitel. Ten, koho dosud není ani vidět. Ten je středem všeho dění. Ten nyní dává, a jednou dá naplno, smysl všem událostem, životním příběhům, cestám...

Když se díváme na ty mnohé betlémy – Český betlém, Ladův betlém, Proboštův třebechovický betlém a mnohé další, vidíme, že všechny ty figurky, jak jsou tak postaveny, jak jsou tak vytvořeny, propracovány, tak se také zdá, že je to vše kvůli nim, pro krásu a zajímavost těch figurek. Ale když se dobře díváme a přemýšlíme nad jejich postavením, pozicemi, všechny ty figurky směřují do jednoho středu, do jednoho místa, jsou tam právě pro ten střed a to místo a hlavně pro toho, který je v centru dění, který všem těm figurkám a pozicím a situacím dává smysl. Je tam On, je tam Dítě, není vidět, vlastně je to jen symbol, vidíme jesle a již myslíme dítě, tak je nenápadné a přitom tak je významné, dominantní.

Milé setry a milí bratři, jak je to všechno současné, jak je to dnešní. Po celá dvě tisíciletí až k této chvíli všechno směřuje do jednoho místa, tam, kde je Spasitel. Jaká je to víra, jak křehká a jak vzácná je to víra, jak je náročná, jaký je to podivuhodný Boží dar, víra, která se stále ohlíží do toho jednoho středu, k tomu jednomu místu, k tomu jednomu a jedinému a jedinečnému - kterého nevidíme. Jaká je to víra, která se stále ohlíží a při tom to není pohled zpět, není to nostalgické snění, které člověka vzdaluje reálnému životu, je to cesta dopředu, k tomu novému, živému, obživujícímu, tak velmi reálnému. Trvalá motivace pro život lásky a odpuštění, pro život, který se nenechá zaslepit všemi možnými figurami a figurkami, který vidí krásu, vidí umění, vidí ale také prostotu i chudobu, vidí vzrušující příběhy a nebojí se do nich vstupovat, a při tom neztratí ten zásadní pohled k místu, kde se ona víra rodí, kde je nabízena v té podobě nejsrozumitelnější, v lidském Děťátku, Božím Synu.

Uprostřed světa, v němž na sebe upozorňují lidé a mnohdy ono upozorňování bere druhým radost a svobodu a životy, žádají si pozornost, křičí do světa, vytvářejí si co největší místo a prostor, který pak chybí druhým, uprostřed světa je ten, jenž křičí sice, ale jen jako malé, bezbranné dítě, jako když v tichu slyšíme bolestné, táhlé dětské ze žalu povzdechnutí.

A pak ještě jednou křičí, již ne jako dítě, již jako trpící služebník, křižovaný Spasitel, křičí svou prosbu k Bohu za odpuštění nevědoucím, za odpuštění pro ty, jejichž výkřiky a upozorňování na sebe přináší tmu a chlad. Na kříži prosba opuštěného, který nese na rozpažených rukou bídu světa, prosba opuštěného, aby člověk nebyl opuštěn. A pozornost světa se skutečně, stabilně, neustále upíná ne k pyšným výkřikům lidí, výkřikům, které zanikají pro další a další výkřiky jiných, až zaniknou zcela. Pozornost světa se upíná k pokorným výkřikům děťátka, Mesiáše. Na těchto výkřicích stojí náš život. Protože tyto výkřiky nepřináší bolest a smrt, ale pokoj, odpuštění, radost a život.

Jak je to všechno podivné, jak to pro nás Pán Bůh všechno připravil – nenápadné děťátko, Spasitel a Pán – on je středem vánočního zvěstování Lukášova, on je středem naší víry a víry všeho křesťanstva.

A nyní se ptejme z trochu jiné strany: Co zbývá. Hovořil jsem o postavách a příbězích vánoční zvěsti, postavách a postavičkách z betlémů. Jakoby to byly právě ty postavy, které jsou důležité – a teď si je odmysleme. Vlastně, dejme jim jen tu roli, která jim patří neboť jsou to skutečně jen role. Lidé umírají: císař Augustus, správce území Quirinius, Josef, Marie, pastýři. Andělé, Boží poslové - vyřídí své poselství a mizí ze scény. Pleny zvetší a rozpadnou se, také jesle se rozpadnou, všechno padne za oběť času. Cesta zaroste trávou a mechem, mezi Betlémem a Nazaretem se odehraje mnoho dramat, po té cestě ale již nikdy ke sčítacímu zápisu poutníci nepůjdou. Co zbývá? Je tu ještě někdo? Něco?

Zbývá to, proč byl vlastně celý příběh zachycen: Dnes se vám narodil Spasitel Kristus Pán v městě Davidově. Jeden nepadne za oběť ani času ani lidské zlobě, jeden neodchází ze scény, jeden dokonce přemáhá smrt. Když již nikdo a nic nezbyde, nezůstane, jeden zůstane – Spasitel Kristus Pán, který se nám narodil. To je jádro vánočního evangelia, které se propaluje nánosem legend a pověstí, nánosem let, které odolává lidským snahám o likvidaci, zkreslení, zesměšnění. To zbývá biblickému oddílu z evangelia podle Lukáše. A co zbývá nám? Našim vánocům, naší víře?

Také se zdá, že se všechno točí kolem nás. Vánoce a děti, vánoce a pečivo, vánoce a umění, mezi tím vánoce a kostel, vánoce a rodina, vánoce a stromeček a dárky. To všechno je skutečně moc, moc hezké. To spojuje rodinu, to dává poezii a vůni vánočním dnům, to se vrací v budoucnosti ve vzpomínkách a vděčnosti. Ale také toto všechno má moc, moc krátké trvání. Rodina – stačí málo, dochází ke krizím, rodiny se rozpadají. Děti odrostou a ani si třeba na rodiče o vánocích nevzpomenou – v domovech důchodců zůstává o vánocích víc než polovina obyvatel. Dárky – vydrží chvíli, stromek opadá a spálíme ho, jídlo sníme, zůstaneme sami, nikde nikdo, neveselo až smutno....Co zbývá? Co nám zbývá?

Co to je, že se rok od roku setkáváme, slavíme vánoce a toužíme být spolu, že se nás drží stále a znova a stále víra?
I nám, stejně jako pastýřům, stejně jako evangelistovi Lukášovi zbývá to jediné, to největší, nepomíjivé: narozený Spasitel Kristus Pán. Odtud síla, odtud víra, odtud radost, láska i naděje. I dnes nám právě tak mnoho – toto – zbývá. Naší víře, o kterou se již tolik věcí, skutečností, příhod, lidí pokoušelo, naší víře, tak zmítané hořkostí života, naší víře, problematizované nejistotou lidských změn, nám a naší víře zbývá Ježíš. Tak mnoho nám zbývá – narozený Spasitel.

I o těchto vánocích smíme toto přijímat: nové ujištění o tom, jak mnoho máme, jak mnoho dostáváme, jak mnoho nám zbývá ve chvíli, kdy bychom mohli propadat pocitu, že nemáme nic. Když se všechno ztratí, rozpadne, i zdraví, naše jistoty, zbývá ten, jehož příchod slavíme, jehož narození si nyní připomínáme, u jehož stolu se setkáváme, ten, který dává všemu v nás i kolem nás poslední smysl. Náš Spasitel a Pán Ježíš Kristus, který se narodil v Betlémě. I dnes je s námi.

Amen.

Miroslav Erdinger


zpět ...
© 2005 archa.cz