0
Farní sbor ČCE v Praze 8 - Kobylisích
Kostel U Jákobova žebříku
U Školské zahrady 1, 182 00 Praha 8 - Kobylisy
telefon: 737 272 252
e-mail: kosteljakob@volny.cz
 
Aktuálně od Jákobova žebříku
Informace o aktuálním sborovém životě.
29. října (čtvrtek)
18:30 biblická hodina přes Skype (skupina „Kobyliská biblická“)
30. října (pátek)
14:30 konfirmační cvičení přes Zoom
1. listopadu (neděle)
9:30 bohoslužba v češtině v kostele U Jákobova žebříku a na internetu (káže bratr farář Ondřej Kolář)
QR kód
Pro snazší zadání sbírky je možné využít tento QR kód:
zpět ...
2. neděle po Vánocích (2. ledna 2011)
Římanům 12; 17 - 21

Text kázání: Římanům 12; 17 - 21
(17) Nikomu neodplácejte zlým za zlé. Vůči všem mějte na mysli jen dobré.
(18) Je-li možno, pokud to záleží na vás, žijte se všemi v pokoji.
(19) Nechtějte sami odplácet, milovaní, ale nechte místo pro Boží soud, neboť je psáno: ‚Mně patří pomsta, já odplatím, praví Pán.‘
(20) Ale také: ‚Jestliže má tvůj nepřítel hlad, nasyť ho, a má-li žízeň, dej mu pít; tím ho zahanbíš a přivedeš k lítosti. ‘
(21) Nedej se přemoci zlem, ale přemáhej zlo dobrem.


Milé sestry, milí bratři,

a jak to poznáme, co je dobré a co je zlé? A jak to ví apoštol Pavel, že s těmi slovy tak zlehka pracuje? Vždyť přece víme, že v každém člověku, v každém z nás je dobré i zlé a dokonce to, co se dnes jeví jako dobré, může být zítra v proměně situace zlé. A přijmout sama sebe v plnosti, v celistvosti, to neznamená vidět v sobě a při sobě jen to dobré, to znamená velmi realistický pohled na sebe sama, pohled nelehký, ale pravdivý: miluji, ale také umím druhé nesnášet, když nechci rovnou říci nenávidět. Mluvím pravdu, ale té v patách jsou malé i velké lži. Umím naslouchat, ale jsem také netrpělivý a místo naslouchání myslím na jiné vědci nebo si připravuji odpovědi. Hlásám věrnost, ale v patách mám nevěru. Přeji druhým jen to dobré, ale jak často se vkrádají myšlenky plné závisti. Jsem tu pro druhé, také pro druhé, ale jak jen se ubránit sobectví?

A tak bych mohl pokračovat. Jen se to bojí, ostýchá, rozpakuje člověk přiznat, je mu to nepříjemné hovořit o své černé polovině, když vystavovat tu bílou je tak lákavé a pro křesťana obzvlášť. Ale když ta černá najednou praskne, kolik zklamání a hořkosti to přinese? Mnohdy jenom proto, že člověk nebyl připraven přijmout sebe ale také druhého pravdivě v jeho celistvosti.

Ptáme se tedy, co je to, co je dobré nebo co dělá naše jednání dobrým, co je to, co přemáhá zlé. V Etice úcty k životu píše Albert Schweitzer: „V podstatě všechno, co v obvyklém etickém hodnocení jednání mezi lidmi platí jako dobré, můžeme odvodit z potřeby materiálního a duchovního zachování či podpory lidského života a úsilí přivést ho k nejvyššímu stupni. Naopak všechno, co v jednání lidí platí jako zlé, je v konečném důsledku materiálním nebo duchovním ničením nebo omezováním lidského života a zanedbáváním úsilí přivést ho k vyššímu stupni. Jen co se v tomto nejvšeobecnějším určení dobra a zla pochopí a prohloubí široce se rozcházející a navzájem zdánlivě nesouvisející jednotlivé určení dobra a zla, zapadnou jedno do druhého jako k sobě patřící části. Základní princip mravnosti nevyhnutelný pro myšlení, neznamená jen uspořádání a prohloubení platného pojetí dobra a zla, ale také jejich rozšíření.

Skutečně etický je člověk jen tehdy, když uposlechne v sobě naléhání pomoci podle možností každému živému tvoru a je mu proti mysli jakkoliv mu škodit. Neptá se na to, nakolik si ten nebo onen život svojí hodnotou zaslouží jeho účast, ani na to, nakolik je ještě schopný citu. Je mu posvátný život jako takový“.

Můžeme říci, že dobré je to, co podporuje život, napomáhá životu, pomáhá naplňovat kvalitu života, chrání život a respektuje a podporuje jeho důstojnost. A zlé je naopak to, co život ničí, co ho ponižuje, ubližuje mu a jinak ho ohrožuje.
Všimněme si: jedná se o všechno živé, o každého živého tvora, jedná se tedy také a především o člověka v jakékoliv situaci. Nikdo není vyloučen. Chudý i bohatý, zdravý i nemocný, mocný i bezmocný, mladý i starý, pohodlný i nepohodlný, přítel i nepřítel. Ti všichni jsou objekty projevů lásky. „Nikomu neodplácejte zlým za zlé...“, „...vůči všem mějte na mysli jen dobré...“, „...žijte se všemi v pokoji...“. Nikoho apoštol ze spektra těch, kterým má být konáno dobro, nevylučuje. Nejsou stanovena žádná kriteria pro vyloučení. A protože jsou ta apoštolova slova napsána křesťanům, lze říci: pro křesťana je každý člověk plným člověkem, se stejnou hodnotou jako každý jiný. Všichni jsou adresáty pokoje, který přináší Kristus Pán. Žijte se všemi v pokoji, pokud na vás je – to připouští – že všichni kolem nebudou nadšeni tím, že by křesťané byli tlumočníky pokoje, budou třeba nepřátelští, ale to není křesťanova cesta. Ten přináší a šíří pokoj. To není nějaká nová morálka, nějaké morální ponaučení. To jsou důsledky víry v Krista, který sám je tvůrcem a nositelem pokoje.

Mít na mysli dobro pro druhého, to je přece láska. Existuje jen jedna základní a neměnná povinnost, která zní: „Miluj svého bližního jako sám sebe. Jak to provést je jiná otázka, jedná se však o veškerou morální povinnost“ (William Temple). Americký teolog minulého století Paul Tillich napsal, že „...zákon lásky je základním zákonem, protože je popřením zákona; je absolutní, protože se týká všeho konkrétního... absolutnost lásky spočívá v její schopnosti vstupovat do konkrétních situací, objevovat to, co vyžaduje konkrétní obtížná situace, na níž se zaměřuje.“

Je to pouze přikázání lásky, které je bezpodmínečně a nepochybně dobré. O pár veršů dál bychom četli apoštolova slova: „Nikomu nebuďte nic dlužni, než abyste se navzájem milovali.“ (Řím. 13,8). Přinášet pokoj a lásku, to je odplácet dobrým. A to není snadné. Stále se to v nás pere. Proč dělat dobře, když lidé jsou zlí? Proč přinášet lásku, když svět je plný nenávisti? No právě proto. A také proto, že to je křesťanova cesta, Kristovská cesta. Kdo se ke Kristu hlásí, nemá jinou alternativu. Nebo nejde Kristovskou cestou.

Na té Kristovské cestě je člověk provázen milostí a milosrdenstvím. Vědomě žije z Božího milosrdenství, přijímá záchranu, odpuštění, přijímá Kristovu oběť. Odplácení zlým za zlé je nepochopením Kristovy milosti. Co sám přijímám, z čeho vědomě žiji, nemohu upírat druhému. Nemohu si vybírat, komu přinesu ono dobré, to je to, co podporuje člověka v jeho lidství, co pomáhá překonávat přerozličná úskalí, bolesti, strádání, i pouta nelásky a zloby. Ono dobré je pro každého. Nasytit, napojit, potěšit, navštívit, obléci, doprovodit, tyto základní prvky křesťanské lásky se týkají každého člověka. V tom je síla křesťana, že tyto prvky uskutečňuje, naplňuje.

Přítel nepřítel. Neodplácet zlé zlým ale přinášet dobré, to člověka zastaví, to umožní změnu, obrat. A co když ne, můžeme namítnout. Co když jsou to jen jakési křesťanské iluze, které se do tohoto světa nehodí? Nic se neděje. To pak není problém toho, který odplácí dobrým zlé, který na zlo reaguje konkrétními projevy lásky. To je problém onoho nositele zla. On zůstává v okovech, ve vězení zloby. Dostal příležitost tak jako každý z nás dostáváme příležitost.

„Nedej se přemoci zlem ale přemáhej zlo dobrem“. Milé sestry, milí bratři, taková dobrá rada nám zní na začátku civilního roku. Taková cedule na křižovatce, ukazatel cesty. Bratři a sestry z Jednoty bratrské zvolili tato slova, tento citát z dopisu apoštola Pavla do Říma, za biblické heslo celého roku. Nechme se jím doprovázet, podlehněme jeho síle, jeho moci. Je to moc a síla lásky.

Neznám větší a smysluplnější a potřebnější a životodárnější moc a sílu.

Amen.

Miroslav Erdinger


zpět ...
© 2005 archa.cz