0
Farní sbor ČCE v Praze 8 - Kobylisích
Kostel U Jákobova žebříku
U Školské zahrady 1, 182 00 Praha 8 - Kobylisy
telefon: 737 272 252
e-mail: kosteljakob@volny.cz
 
Aktuálně od Jákobova žebříku
Informace o aktuálním sborovém životě.
20. října (úterý)
19:00 sekání třicátníků přes Zoom
22. října (čtvrtek)
18:30 biblická hodina přes Skype (skupina „Kobyliská biblická“)
23. října (úterý)
14:30 konfirmační cvičení přes Zoom
25. října (neděle)
9:30 bohoslužba v češtině v kostele U Jákobova žebříku a na internetu (káže sestra vikářka Anna Pokorná)
QR kód
Pro snazší zadání sbírky je možné využít tento QR kód:
zpět ...
2. svátek vánoční (26. prosince 2010)
Lukáš 22; 25 - 26

První čtení: Izajáš 51; 1 - 6

Text kázání: Lukáš 22; 25 - 26
(25) Řekl jim: „Králové panují nad národy, a ti, kdo jsou u moci, dávají si říkat dobrodinci.
(26) Avšak vy ne tak: Kdo mezi vámi je největší, buď jako poslední, a kdo je v čele, buď jako ten, který slouží.


„Nesem vám noviny z betlémské krajiny“ – to by mohl být výstižný titulek vánočních bohoslužeb, kdyby bohoslužby nějaký titulek potřebovaly. Nepotřebují. Každému je jasné, že o vánocích se v křesťanských chrámech a modlitebnách po všem světě mluví a zpívá o narození prvorozeného Mariina syna v Betlémě, o jeho uložení do krmelce pro zvířata, o pastýřích, kterým anděl sdělil, že se kousek od jejich pracoviště narodil spasitel, o otevřeném nebi, z něhož zástupy nadzemšťaňů zvěstují Bohu na výsostech slávu, na zemi pokoj a dobrou Boží vůli s námi všemi. Však jako každé vánoce četli jsme i my letos na Hod Boží vánoční, ba i na předpůlnočních štědrovečerních bohoslužbách z Lukášova evangelia obšírnou zprávu o tom, že narodil se nám dnes spasitel, Kristus pán, v městě Davidově.

Dnes bych si chtěl všimnout okolnosti, že se ve zprávě o narození Ježíše objevuje odkaz na prvního samovládce římské říše: Gaia Julia Caesara Oktaviána. „Vyšlo poručení od císaře Augusta, aby byl popsán všecken svět,“ tak si to pamatujeme my starší, zvyklí z dětství na znění Bible kralické. A hlavně, chtěl bych spolu s vámi upevnit v srdci víru, že ne cézar, ale Ježíš je horizontem našich nadějí, naším spasitelem nyní i v hodinu smrti naší, před ním se skláníme a jej oslavujeme.

Slavný císař, který kromě jiného připojil k Římské říši Egypt a vyčistil Středozemní moře od pirátů, jemuž za vládní a vojenské úspěchy udělil senát titul „Augustus“, to jest vznešený, až nadlidsky vznešený, je ve zprávě o narození spasitele zmíněn jen tak mimochodem. Je v tom i kus revolučního Božího humoru, jak zpívala Marie ve svém slavném Magnificat, Pán učinil veliké věci, rozptýlil pyšné myšlením srdce jejich, vladaře svrhl z trůnu a ponížené povýšil.

Narození děťátka, jemuž dali jméno Ježíš, je událostí mnohem významnější než všechno, čím poznamenal svět Oktavián Augustus: však po celé planetě zemi slaví zástupy Kristových vyznavačů i v roce 2010 Vánoce, tu tichou svatou noc, kdy Maria své dítě plénkami obvinula a položila v jesle. Kdy se narodil Augustus, to většina z nich neví, přičemž i ti, kdo to vědí, řeknou, že to bylo roku toho a toho „před Kristem“. Kristovo narození je orientačním bodem našeho počítání času, našich dějin! Ne cézar, ale Ježíš.

Ve svém vlastním životopise si Augustus pochvaluje, že obnovil mír provinciím Gallie, Španělska a Německa a uhasil občanské války. Také předal majitelům k potrestání na 30 000 uprchlých otroků, kteří zvedli zbraně „proti republice“ a obnovil pořádek. Za něj Římská říše zažívala období prosperity. Roku 9 před n.l. byl na počest mírotvorce Augusta v Římě vztyčen mohutný oltář míru (Ara Pacis Augustae) a římské úřady zaslaly do řecky mluvících východních provincií jakousi vyhlášku, doslova “evangelium”, dobrou zprávu. že všechen lid v celé říši se má radovat z narozenin mírotvorce Octaviána Augusta, doslova “božího syna“, doslova „spasitele“.

Nepřipomíná vám to něco? Ale ovšem, je to evangelium velmi podobné vánočnímu evangeliu podle Lukáše: je tam radost všemu lidu, narození spasitele, pokoj na zemi. Ta podoba není čistě náhodná. Význam, jaký římská kultura připisovala narozeninám imperátora – spasitele – mírotvorce, se vtiskl i do Lukášova evangelia.

Lidová zbožnost má dnes Vánoce za největší křesťanské svátky. Křesťané první generace se ale o sám fakt Ježíšova narození nezajímali, jak dosvědčuje například evangelium Markovo. Byli plně zaujati Kristovou smrtí a ještě více jeho zmrtvýchvstáním. Jak se ale dobrá novina o Ježíšově vítězství nad smrtí z židovsko-řeckého Blízkého východu začala šířit po celé říši, vyznavači Spasitele a Božího syna Ježíše cítili nutnost rozpomenout se i na Ježíšovo narození. Lukáš toto rozpomínání zapsal a tak nám zanechal svědectví o odlišnostech spasitele Augusta a spasitele Krista.

Evangelium křesťanů rozeznává spasitele v dítěti z chléva, nikoliv z paláce. Prvními gratulanty byli pastýři, lidé od sociálního dna, nikoli nějaká římská nobilila a její celebrity. Zpráva o jeho narození se k „všemu lidu” dostává přes anděla, tedy nepochytitelnou komunikační trasou mezi nebem a zemí, mimo oficiální říšské sdělovací prostředky. Spasitelem je člověk, o němž římské prameny nemají sebemenší údaj, ačkoli jeho narození otevírá éru světového míru, pokoje na zemi mezi lidmi a Boží zálibu v lidech.

Narozený spasitel je z rodu Davidova, svědčí Písmo, z královské dynastie. Jeho vladařský nárok je tedy legitimní. Ovšem už samo místo narození napovídá, že jeho panovnictví je zvláštně dvojznačné, tak jako je dvojznačný jeho královský titul přibitý na kříž nad jeho přibité tělo.

Podivnou spojitost Ježíšova spasitelství a poníženosti prvotní křesťanské písemnictví uchovalo. Ježíšovo narození oslavují nebeští kavalérové, ale v normálním lidském útulku pro něj nemají místo. Ježíš byl za svého života zástupy oslavován i ostouzen. Je spasitel, ale sám sebe spasit nedokáže, z kříže nesestoupil. Ač Boží syn, ve chvíli nejtěžší je Bohem opuštěn. Je panovník a zároveň služebník všech. A své družině, svým nejbližším spolupracovníkům a pokračovatelům přímo říká: Ať to mezi vámi není jako mezi mocnáři, co vládnou národům a nechají se uctívat jako dobrodinci. Buďte velcí, buďte největší – ale jako ti, kteří nepanují, nýbrž slouží. Buďte služebníky, diakony – však já jsem mezi vámi jako sloužící, jako diakon, tak to doslova v řecké textové předloze stojí. Po té, co svým učedníkům posloužil u stolu poslední večeří, potvrdil, že jeho služba je až do vydání těla a prolití krve.

Ne vladař Augustus, ale diakon, služebník Ježíš je naším dobrodincem – to nám zvěstuje i viditelné slovo, chléb a kalich vysluhovaný na jeho památku. Na památku toho, pro kterého při příchodu na svět neměli místa v hospodě.

Od roku 313 ale pro něj už v Římské říši měli místo, křesťanství bylo uznáno za náboženství povolené a státotvorné. V polovině čtvrtého století bylo rozhodnuto, že se 25. prosinec, den zrození nepřemoženého slunce, titulárního císařského božstva, mění ve svátek narození Ježíše Krista, toho slunce spravedlnost. Navíc se tento den stal počátkem úředního roku, doposud se úředníci ujímali úřadu v den narozenin spasitele Augusta. Narození Kristovo, slunovrat, počátek kalendářního roku a státní svátek splynuly v jedno.

Dodnes si s tím nevíme rady. Nevíme, jak si panování služebníka Krista představit. Pořád se nám do našich představ vluzuje cézar. Zpíváme o Ježíši Kristu jako o králi – to se hezky zpívá, král králů, to dlouhé á – jenomže „král“, v naší historické zkušenosti, většinou nevědomé a o to hlubší, je Karel Veliký, který porazil Avary a rázně zatočil s odbojnými Čechy. Jeho jméno se nám Středoevropanům stalo panovnickým titulem. A tak se Ježíš Kristus, otitulovaný jako král nad králi, v našich představách podobá jakémusi super císaři, přičemž se od politických potentátů liší jenom tím, že má ještě více moci, než mají oni, ale stejné moci jakou oni mají. Jeho království jako by byla do dokonalosti dovedená prosperující a o všechny pečující říše, kde nebudou žádní piráti, na každou nouzi určitě přijde kompenzace, na každou bolest přiveze rychlá záchranná pomoc účinný lék.

Mír, pokoj, jaký dává jen Kníže míru, nám pořád nějak splývá s mírem Augustovým. Však dodnes nám namlouvají učebnice dějepisu, že spása, dobro, štěstí, pokrok, jdou přes mocenské struktury, přes politiku. My sami stále ještě očekáváme od politiků a od politiky to, co nám oni nikdy nemohou dát, a když nám to nedají, cítíme se zklamáni. Ale nechtějme od těch, kdo nejsou spasiteli (i když se tak občas tváří, zvláště před volbami), aby přinesli spásu, dali našemu životu směr a cíl a otevřeli přístup k fondům radosti, kterou nám nikdo a nic nevezme. To umí jenom spasitel, kterýž jest Kristus Pán, narozený v městě Davidově. On je nepřemožitelné slunce spravedlnosti.

Ten, který žádnou bitvu nevyhrál a dějepisce nezaujal, je úběžníkem nadějí a trvalým zdrojem životní energie. Nevybudoval silnice, ale chodil s lidmi. Nepostavil akvadukty, ale vedl k pramenům vod živých. Nevítězil nad armádami barbarů, ale nad legiemi zlých duchů. Neproměnil svět, ale léčil konkrétní lidi. K římské politice své doby se vyjadřoval zdrženlivě, císaři podle něj cosi náleží, ale Bohu toho patří neskonale víc. Neměl ani trvalé bydliště, ale otevřel nebeské příbytky pro ty, kdo v něho věří.

Na počátku jeho životní dráhy neměli místa v hospodě a na konci jeho životní dráhy ho hnali ze svatého města za brány na vrch řečený Golgota. Vskutku nám Vánoce připomínají nejen světlo, ale i temnotu: více lidé milovali tmu než světlo. On do vlastního přišel a vlastní jeho nepřijali ho. Nechtějme o Vánocích pořád jenom jásat a oslavovat, rozjímejme také temnou stránku světa, pusťme si ji na tělo, vpusťme do svého nitra bolest a utrpení světa kolem nás. A přitom nezoufejme, však světlo v temnostech svítí a žádná tma ho nepohltí.

Nejenže sláva Boží na výsostech žádnou lidskou hanebností nemůže být snížena, také žádoucí mír na zemi, dobrá vůle mezi lidmi se dějí. Skrytě, nenápadně, většinou prosvítají někde v pološeru, mimo záři reflektorů, stranou navyklých jevišť lidské slávy. Vánoční evangelium nám mimo jiné připomíná, že císařský dvůr, jeho sláva i skandály, přestává být zajímavý. Zajímavým pro křesťany před námi, pro nás i budoucí, se stává betlémský chlév, jesle, narození dítěte, cvrkot kolem něj, pastuškové, ba i ta zvířátka u krmelce, a hlavně předávání těch nejdůležitějších zpráv od ucha k uchu a k usebrání v srdci.
A celá Římská říše, její politika, její slavný římský mír? Nejsou v Lukášově evangeliu docela znicotněny. K narození spasitele v Betlémě došlo proto, že se tam musel vydat Josef s Marií kvůli sčítání lidu: „Vyšlo nařízení od císaře Augusta.” Císař Augustus se stává nahodilým startérem běhu událostí, jež se ukázaly významnější než celé jeho panování. Slavný římský mír se stává pouhou okolností, za níž se rodí ve chlévě spasitel a s ním pokoj mezi lidmi. Křehký jak novorozeně, ale životodárný jako slunce. To jsou ty dobré noviny z betlémské krajiny.

Amen.

Miloš Rejchrt


zpět ...
© 2005 archa.cz