0
Farní sbor ČCE v Praze 8 - Kobylisích
Kostel U Jákobova žebříku
U Školské zahrady 1, 182 00 Praha 8 - Kobylisy
telefon: 737 272 252
e-mail: kosteljakob@volny.cz
 
Aktuálně od Jákobova žebříku
Informace o aktuálním sborovém životě.
20. října (úterý)
19:00 sekání třicátníků přes Zoom
22. října (čtvrtek)
18:30 biblická hodina přes Skype (skupina „Kobyliská biblická“)
23. října (úterý)
14:30 konfirmační cvičení přes Zoom
25. října (neděle)
9:30 bohoslužba v češtině v kostele U Jákobova žebříku a na internetu (káže sestra vikářka Anna Pokorná)
QR kód
Pro snazší zadání sbírky je možné využít tento QR kód:
zpět ...
1. neděle po Zjevení Páně (9. ledna 2011)
Lukáš 8; 19 - 21

První čtení: Lukáš 2; 41 - 52

Text kázání: Lukáš 8; 19 - 21
(19) Přišla za ním jeho matka a bratři, ale nemohli se k němu dostat pro zástup.
(20) Lidé mu oznámili: „Tvoje matka a bratři stojí venku a chtějí se s tebou setkat.“
(21) On jim odpověděl: „Má matka a moji bratři jsou ti, kdo slyší Boží slovo a podle něho jednají.“


„Narodil se z Marie Panny“ vyznáváme s církví obecnou slovy Apoštolského vyznání. Jedinečná úloha v dějinách spásy byla matce Ježíšově svěřena. Čeští Bratří ve své konfesi z roku 1564 píší: „O Panně Marii věříme a vyznáváme, že byla dcerka z rodu královského, v tom byla nade všecky lidi blahoslavená, že (...) byla od Boha Otce vyvolena, oddělena, požehnána, (...) a mocí Ducha svatého všelikou svatostí a milostí naplněna byla. Protož i památky její k chvále slávy milosti Boží slavíme, písničky pobožné o ní skládáme a zpíváme.“ Jednu takou mariánskou písničku z pera českého bratra jsme zpívali před kázáním. Tedy i evangelíci chovají k Panně Marii úctu či alespoň měli by. Výslovně to Bratrská konfese potvrzuje těmito slovy: „Se všemi křesťanskými národy ji blahoslavíce a v životě jejím svatém ji podle možnosti věrně následovati a rozkaz její skutečně zachovávati se snažíce, věčně s ní v nebi býti žádáme, vše podle Písem svatých.“

Zároveň ale svorně se všemi evangelíky 16.stol i čeští Bratří trvají na tom, že „svatým a světicím – ovšem pak obrazům jejich – žádný se klaněti a tak cti božské na ně přenášeti nemá.“ Ano, úcta k Marii je na místě, ale s mírou. Však Marie, ač požehnaná mezi ženami, je jenom žena, totiž jenom člověk, a žádný člověk není božské úcty hoden. Se všemi národy Marii chválíme, ale nemodlíme se k ní. Jak to i za nás Bratří pověděli, „všecka písma jen ke Kristu nás odkazují a skrze něho k trůnu milosti přístup nám slibují.“ A skutečně, podle Písem jedině Kristus je spasitel, výlučný a jedinečný, a žádné spoluspasitele a spoluspasitelky vedle sebe nepotřebuje.

Ovšem veledůležitou úlohu, jež jí podle evangelia Lukášova byla svěřena, Marie zvládá s příkladnou vírou a poslušností. „Aj, služebnice Páně, staniž se mi podle slova tvého…“ Mariina odevzdanost, důvěra, s jakou se vydává andělskému poselství, není v dějinách spásy samozřejmostí. Jen si vzpomeňme na Sáru: když se velice obdobně dozvěděla, že Bohu se zalíbilo učinit jí, co u lidí možné není, vysmála se tomu. Když se Marie dozvídá, že nepoznavši muže, stane se matkou, její údiv nad tím, co je nemožné, nevyústí ve výsměšnou obranu našich lidských nemožností, nýbrž v pokornou ochotu spolehnout se na Boha, u něhož je možné, co u nás možné není, a tomuto Bohu se vydat v službu.

Tedy neopomíjejme Marii, vždyť máme pamatovat na všechny vůdce své, kteří k nám mluvili slovo Boží a následovat jejich víry. Jednou z těch, kdo osvědčili víru a příkladně chválili Boha, je Marie, matka Ježíšova. Vždyť i pro Jana Kalvína, převelmi ostražitého vůči papežským a vůbec lidským nálezům, je Marie „mistryně a učitelka Boží chvály.“

Blahoslavme Marii, následujme její víry. – Víra Marie je následováníhodná, víra v Marii nikoli. Ctitel Panny Marie Mistr Jan Hus na tomto rozlišení velmi trvá: „V Pannu Marii nevěříme, neb nemáme věřiti v nižádného, ani v jinou věc, jen v Otce, v Syna, v Svatého Ducha.“

A jaká byla víra Panny Marie? Příkladná, následováníhodná – ale ne stálá. Ani nemohla být, to jen Hospodin jest skála věků, nepohnutelný, nemění se. My lidé se měníme, střídáme okamžiky silné a slabé a období slávy a neslavnosti, ba i naše víra je v určitém úseku našeho života pevná a vroucí a přijdou léta, kdy ochabne a zvlažní. Marie, matka Páně, tu není výjimkou. Po té, co předvedla mistrovský kousek víry, přivolila k Božímu záměru a porodila syna svého a plénkami obvinutého jej položila do jeslí, začíná se z Lukášova evangelia vytrácet. „On musí růsti, já pak menšiti se,“ říká o Ježíši Křtitel Jan, také jeden z našich velkých vůdců víry – a svým způsobem to platí i o Marii: jak Ježíš roste, Marie v evangeliu ubývá.

Z dnešního čtení jsme se dozvěděli, že dokonce mezi ní a Synem vzniklo nedorozumění, možná až konflikt. Syn se zdržel v chrámě, což Josef s Marií nepředpokládali, neznali skutečný synův zájem. Měli za to, že bude někde mezi příbuznými na zpáteční cestě. Znepokojená matka se vrátí ho hledat, nalezne ho mezi znalci zákona Mojžíšova, s nimiž dvanáctiletý Ježíš kvalifikovaně debatuje. Matka ztraceného a nalezeného syna zřejmě do té debaty vpadne a začne mu vyčítat, že tohle se přece nedělá, nic neříct, někam se ztratit, takhle rodiče vyděsit, však „s úzkostí jsme tě hledali“. Ježíš na to odpovídá tónem, jaký od našich – náctiletých známe: „Jak to, že jste mě hledali…to jste nevěděli, že musím být tam, kde jde o věci mého Otce?“ – Ta synova reakce Marii zní nějak cize. Marie, tak příkladně chápavá a rozumějící před dvanácti lety, nechápe a nerozumí.

Po návratu do Nazareta to vše, co se v Jeruzalémě a cestou zpět událo, tedy spor, ne-li přímo výstup s dvanáctiletým Ježíšem, uchovávala ve svém srdci. Tady by bylo škoda nevšimnout si pozoruhodného detailu: Tehdy před lety v Betlémě, Marie uchovala v srdci všechno, co povídají pastýři o narozeném děťátku, tak čteme v 2. kapitole, verši 19, střádala do srdce radostný údiv všech, kdo noviny z Betlémské krajiny uslyšeli. A teď po dvanácti letech v Nazaretu opět uchovává v srdci, co prožila při pouti do Jeruzaléma, ale v řeckém originále je to sloveso opatřeno jinou předponou: ta znamená, že to, co v srdci uchovává, ji znepokojuje, bolí, trápí. Zjištění, že syn se mi odcizil, že mu najednou nerozumím, trápí každou matku. „Ježíš pak prospíval moudrostí a věkem a milostí, u Boha i lidí.“ Tak končí evangelista zprávu o konfliktu mezi Marií a Ježíšem. Nečteme tam, že by Marie prospívala moudrostí a milostí u Boha i u lidí. On musí růsti, ona pak menšiti se.

Je naším velikým a stálým pokušením tvořit si svaté obrázky o těch, kterých si vážíme, kteří jsou pro nás vzorem. Jenže není v lidských možnostech být pořád skvělý, chvalitebný, ba i jenom dobrý. Někdo svůj velký životní zápas statečně a se ctí vybojoval, ale potom už to za moc nestálo. Někdo nepřehlédnutelně předvedl, co to znamená milovat bližního jako sebe, třeba Albert Schweitzer nebo Matka Tereza. Ale neznamená to, že úplně všechno, co tyto skvělé, svaté postavy konaly a říkaly a psaly, je nesporné a následování hodné. Jsou nevěrohodné životopisy světců, které nám líčí tu kterou postavu jako vzornou, bez jediné chybičky, bez jediného selhání a pomýlení, od kolébky do hrobu. Ale tak to nechodí! Svatost není krevní skupina, kterou má člověk po celý život stejnou, svatost je příkladné osvědčení víry. Ať jsme více či méně svatí, vždycky služebníci neužiteční jsme, byť se nám podaří někdy být užiteční, až výjimečně, příkladně. Ale to nejde pořád. I naši vůdcové ve víře, včetně Marie, kteří k nám mluvili slovo Boží a i jinak se vzorně chovali, nejsou vzorem vždycky a ve všem.

V Lukášově evangeliu, které se postavě Marie věnuje nejvíc, se matka Ježíšova objeví ještě jednou, a to naposled v kapitole 8. Matka a bratří s ním chtějí mluvit, ale nemohou se k němu dostat. Ježíše obklopuje příliš mnoho nepříbuzných, cizích lidí, nechají tedy vzkázat, ať vyjde za nimi ven. Ježíšova odpověď je ostrá jako meč: „Má matka a moji bratří jsou ti, kdo slyší slovo Boží a podle něho jednají.“

Evangelista už nic nepsal o tom, jak se s tímto slovem Marie vyrovnala, jak to uchovala ve svém srdci, ale představit si to snad dovedeme. Vždyť Ježíš své matce nechává vzkázat, že bližší než pokrevní matka a pokrevní sourozenci jsou mu jiní lidé – v evangeliu Markově na ně dokonce ukáže, jsou to ti, kteří se tísní kolem něj a naslouchají mu. Ti lidé jsou mu matkou! Jako matku i otce je ctí, má k nim ten vztah, jaký zákon Mojžíšův k matce přikazuje. To je převratné slovo, uchovejme ho v srdci: pokrevní svazky ztratily svou prvotnost. K Pánu Ježíši nemáš blíž proto, že tělo a krev tě k němu pojí, proto, že je z tvého klanu, z tvé rasy, proto, že sdílíte nebo že jsi spřízněn s nějakou váženou a rozvětvenou evangelickou rodinou.

Možná, že v prvotní církvi někteří na příbuzenské svazky hodně dali a Jakub, pokrevní bratr Páně, měl v prvním jeruzalémském křesťanském sboru výsadní postavení. Však proto také se s ním nemohl dohodnout apoštol Pavel, který přepevně a příkladně složil ve svém srdci, že žádné příbuzenství podle těla tě neučiní blízkým Kristu. Kristus přece zakládá novou rodinu, nový rod, dokonce rod královský a pokrevního je na tom svazku to, že za nás krev svou prolil. Prolil ji i za matku svou Marii, která dle reformovaného učení potřebuje odpuštění hříchů stejně jako my ostatní hříšníci. Do společenství krve Kristovy vstupujeme díky jeho oběti, kterou nám zpřítomňuje Večeře Páně. Kdo slyší slovo Boží a podle něho jedná, kdo činí vůli Boží, ten je můj bratr, sestra i matka, vyhlašuje náš bratr Ježíš.

Slyšme tedy tuto novinu, slyšme ji pilně a neomylně, rozjímejme ji. A vezměme si příklad z Marie Panny, složme ve svém srdci, že přivolit k Boží vůli je to nejlepší, co můžeme v životě udělat. Žena, jíž se to podaří, stane se požehnanou mezi ženami. A nezůstane v tom sama, požehnány budou všechny ženy i muži, kteří podle slova Božího jednají. Nevadí, že blahoslavení od všech národů se asi nedočkají, to po zásluze zůstane vyhrazeno požehnané Marii, dcerce z rodu královského.

Amen.

Miloš Rejchrt


zpět ...
© 2005 archa.cz