0
Farní sbor ČCE v Praze 8 - Kobylisích
Kostel U Jákobova žebříku
U Školské zahrady 1, 182 00 Praha 8 - Kobylisy
telefon: 737 272 252
e-mail: kosteljakob@volny.cz
 
Aktuálně od Jákobova žebříku
Informace o aktuálním sborovém životě.
29. října (čtvrtek)
18:30 biblická hodina přes Skype (skupina „Kobyliská biblická“)
30. října (pátek)
14:30 konfirmační cvičení přes Zoom
1. listopadu (neděle)
9:30 bohoslužba v češtině v kostele U Jákobova žebříku a na internetu (káže bratr farář Ondřej Kolář)
QR kód
Pro snazší zadání sbírky je možné využít tento QR kód:
zpět ...
2. neděle po Zjevení Páně (16. ledna 2011)
Jozue 24; 1 + 15 - 18

První čtení: Skutky apoštolské 2; 37 - 47

Text kázání: Jozue 24; 1 + 15 - 18
(1) Jozue shromáždil všechny izraelské kmeny do Šekemu. Svolal izraelské starší, představitele, soudce a správce, a postavili se před Bohem.
(15) Jestliže se vám zdá, že sloužit Hospodinu je zlé, vyvolte si dnes, komu chcete sloužit: zda božstvům, kterým sloužili vaši otcové, když byli za řekou Eufratem , nebo božstvům Emorejců, v jejichž zemi sídlíte. Já a můj dům budeme sloužit Hospodinu.“
(16) Lid odpověděl: „Jsme daleci toho, opustit Hospodina a sloužit jiným bohům!
(17) Naším Bohem je přece Hospodin. On nás i naše otce vyvedl z egyptské země, z domu otroctví. On činil před našimi zraky ta veliká znamení, opatroval nás na celé cestě, kterou jsme šli, i mezi kdejakým lidem, skrze nějž jsme procházeli.
(18) Hospodin zapudil od nás každý lid, i Emorejce sídlící v zemi. Také my budeme sloužit Hospodinu. On je náš Bůh.“


Milé sestry, milí bratři,

to je ale slovo vůdce, lídra, osobnosti, která stojí v čele, ví, co chce, ví, kam a jak směřuje, jaké volí prostředky ke své cestě. Vy si dělejte, co chcete, rozhodněte se, jak chcete, přikloňte se na tu či onu stranu. Já však budu dělat to, co je pro mě nejdůležitější, k čemu jsem dorostl, dozrál, k čemu jsem se probojoval pochybnostmi i jistotami, prohrami i vítězstvími, co jsem dobře zvažoval, co je pro můj život podstatné a určující. Neptám se, co budete dělat vy, jak se rozhodnete vy a pak se sám podle toho zařídím. To nemá sílu, to je na vodě. V podstatě mě ani tak nezajímá, co uděláte a jak se rozhodnete vy.

Já nezávisle na vás, jen ve směru a v souhlasu s celistvostí mého života, jako přirozený důsledek a vyústění dosud prožitého, naslouchám svému srdci a také rozumu. Vím, kdo jsem, znám svou cenu, vím, co je pro mě podstatné, co v životě chci a jak a s kým to chci uskutečňovat, jít tu svoji složitou cestu, JÁ se rozhoduji takto. Sděluji vám to. Nekonzultuji to s vámi, neradím se s vámi, nesrovnávám a nezjišťuji, co tomu řeknete. Ta cesta k rozhodnutí byla dost náročná, vzala mi dost sil, nikdo neví, co jsem na té cestě prožíval, co jsem ztrácel a co bolelo, nikdo nezná mé nejniternější motivy, jen Bůh. Sděluji vám to, protože mi záleží na tom, abyste tak důležitou skutečnost věděli, vzali ji vážně. A je-li vám přijatelná, abyste se jí inspirovali, případně mé rozhodnutí následovali.

Milé sestry, milí bratři, dnešní biblický text nás staví před fenomén rozhodnutí. Každým dnem a okamžikem se rozhodujeme. Rozhodnutí je právní pojem – iuridictum, které má závažné právní dopady. Které určuje život těch, kterých se rozhodnutí týká. Je to právní úkon. V našem smyslu je to tedy něco, co určí další život člověka, co stanoví cestu a její směr a na té cestě pravidla. Copak když se rozhodujeme o maličkostech. Co budeme snídat a co si oblékneme. Kam půjdeme na výlet. Dosažnější rozhodnutí se však již týkají druhých. Koho pozdravíme, komu a jak pomůžeme. A další silnější, mnohdy bolavá rozhodnutí, s nepředpokládaným dopadem. Volba partnera a vůbec celá oblast partnerských vztahů včetně rozvodů, ukončení života nového plodu, rozhodnutí pro studium, povolání, také to stálé rozhodování mezi dobrým a zlým s nekonečnými otázkami, co je dobré a co je zlé, když v jediném okamžiku to, co se jeví jako dobré, může být i zlé a naopak. Složitosti v rozhodování jakoby neměly mezí.

Rozhodnutí, to je těžká záležitost s mnohasměrným dopadem. Vždyť to, co je dobré pro mě, nemusí být dobré pro druhé. Velmi mnoho při rozhodování záleží na zkušenostech, výchově, rodinném zázemí, hodnotovém systému rodiny, na roli, ve které se člověk právě rozhoduje, na aktuální společenské pozici a mnohém jiném. Ale co když člověk vyrůstá bez kompaktní nebo docela bez žádné rodiny, co když se ocitne uprostřed života bez přípravy a zázemí, výchova v neúplné rodině, internát, kolej, ubytovna, cizí byty, co když člověk sám hledá a hledá svoji životní orientaci, co když nemá v sobě zkušenostmi daná kritéria pro rozhodování v těch přemnoha životních situacích, nemá zázemí, je mladý a hledá svoji cestu a nemá nebo nevidí žádný maják, který by mu umožnil orientaci? A kupí chybu za chybou a omyl za omylem, je poznamenávám bez možnosti rozlišit, zdali je to poznamenání dobré nebo špatné, zdali pomůže nebo ublíží? Stále na cestě plné hledání, klopýtání, smutků, iluzí, neporozumění sobě i druhým, jako Dean Moriarty ve známém beatnickém románu Jacka Kerouaka Na cestě. Ale ta cesta, ten pohyb, ta touha nezastavit se, jít a hledat, to je důležité. Přijde čas, kdy vše bude zhodnoceno.

Člověk potřebuje k rozhodnutím dozrát. A ta cesta zrání, ta je důležitá. Je na ní mnoho proher nebo událostí, ve kterých se člověk rozhodne v dobré víře, podle aktuálního pocitu, intuitivně, a ono rozhodnutí se ukáže jako špatné. Je však lepší rozhodnutí špatné než žádné, pokud není fatální. To špatné rozhodnutí umožňuje člověku odrazit se, jít dál, zkusit znova, přemýšlet, hodnotit, zařadit mezi zkušenosti. I špatné rozhodnutí je legitimní rozhodnutí. Při špatném rozhodnutí může člověk mnohé prohrát, ale prohra a vyrovnávání se s ní, to člověka prohlubuje, to mu dává zkušenosti a nabízí možnost rozvažovat důvody a cesty. Zrání člověka. Cesta a cíl. Někdo moudrý řekl, že cesta je mnohdy důležitější než sám cíl. Cesta, to je pohyb, dynamika, bilancování a hodnocení, hledání cest k sobě samému a poznávání sebe sama, hledání cest k člověku a poznávání člověka. Ovšem cesta, to je také možnost hledání cesty k Bohu a poznávání Boha, setkávání se s Bohem. A rozhodnutí jít cestou, po které jde s člověkem Bůh.

Říkal jsem, že člověk dělá, že děláme, trvale mnohá rozhodnutí. Den i celý život je plný rozhodování a rozhodnutí. Všechna rozhodnutí však vyžadují jedno zásadní, zcela zásadní a pilířové rozhodnutí. A to je právě rozhodnutí o tom, komu věřit, důvěřovat, na kom zavěsit svůj život, na koho spolehnout, kdo se nepohne. Kdo přesahuje člověka a jeho myšlení, kdo je autoritou vyšší než člověk sám. Zásadní a také rozhodnutí, ke kterému musí člověk dorůst. Možná jedna z nejsložitějších cest k takovému fundamentálnímu rozhodnutí, které díky své závažnosti vytvoří základ, pilíř, filozofické východisko pro všechna další malá i velká životní rozhodnutí. Složitější, rozechvělou, mnohdy na mínění lidí závislou cestu se vydává ten člověk, kdo takové rozhodnutí neudělá.

A právě takové zásadní rozhodnutí udělal Jozue a seznámil s ním přítomné. JÁ a má rodina budeme sloužit Hospodinu. „Jestliže se vám zdá, že sloužit Hospodinu je zlé, vyvolte si dnes, komu chcete sloužit; zda božstvům, kterým otročili i vaši otcové, když byli za řekou Eufratem, nebo božstvům Emorejců, v jejichž zemi sídlíte. Já a má rodina budeme sloužit Hospodinu.“ Jozue tato slova vyslovuje na sněmu, shromáždění ve svatyni v Šekemu. Slavnostní bohoslužebné shromáždění, které ještě více umocňuje ono rozhodnutí. V té svatyni byl totiž uctíván kenaanský bůh smlouvy. A zde Jozue, ještě před vyslovením rozhodnutí, připomíná shromážděnému lidu Boží skutky. Celá kapitola je výčtem toho, co Bůh udělal a stále dělá pro svůj lid. Jozue má autoritu vůdce, lid mu důvěřuje. Připomenutím Boží cesty s člověkem dává tak přítomným na zvážení, koho přijmout jako svého Boha, komu důvěřovat. Jestli božstvům, která si člověk vytvořil a stále vytváří, aby se jich bál, aby se jimi nechal deformovat a protože jsou to výtvory člověka, tedy jestli se člověkem nechá deformovat, připravovat o svobodu, ztrácet vlastní identitu, manipulovat, ztrácet sám sebe. A my víme a věděli to jistě již i ti, kteří se účastnili tehdejších bohoslužeb v Šekemu, jak člověk umí druhého člověka znesvobodňovat, jak ho umí zneužívat, jak jím umí manipulovat a ponižovat ho a jak je nebezpečné být v lidských rukách, které umí hladit, ale také udeřit, umí podat vodu ale také píchnout nožem, umí obejmout ale také objetím zadusit. Božstva, kterým otročili vaši otcové.

Možná by někteří z nás velmi dobře rozuměli tomu, co to znamená, že otcové, předkové otročili božstvům. Otročili, byli závislí na božstvech, byli ve vleku božstev, která si vytvořili nebo ke kterým se připojili. Božstvo úspěchu bez ohledu na druhé, božstvo majetku a peněz, které zotročuje člověka i ty druhé, propadne-li člověk víře, že za peníze si může vše koupit, božstvo moci, která je v důsledcích iluzí a deformuje a svazuje a činí nešťastnými nositele moci i ty, kteří jim podléhají. Božstvo stranické příslušnosti, které svazovalo člověka nabídkou výhod, avšak bralo mu svobodu a jedinečnost a autenticitu, božstvo, které jsme zažívali ještě před dvaceti léty, které však i nyní otevírá náruč. Božstvo zvané žít a užít, které neznamenalo plně prožít, ale mnohem víc žít a zneužít a využít. A také božstvo nevíry, které nedává zakotvení a vede ke strachu z druhých nebo k pocitu, že všechno je dovoleno, vede k rozkolísanosti a člověk se chytá každé nabídky, aby jí podlehl a začal jí otročit. Ne, nejsou to neznámá božstva ani dnes. Jsou stejně nebezpečná, jako byla vždy v dějinách, a jsou možná dnes i nebezpečnější, protože nabídka a spíše podbídka je veliká a lákavá a zrádná. A kdo ví, ne-li v mnoha případech i zrůdná. Jak se k tomu postavit?

Nechme ještě jednou silně zaznít ta Jozuova slova jasná a pevná slova: „...vyvolte si dnes, komu chcete sloužit. Já pak a dům můj sloužiti budeme Hospodinu,“ překládají kraličtí. Silně nám dnes ta slova zaznívají jako podaná ruka, jako nabídka kotvy, jako možnost pro rozhodnutí. Nabídka víry. Přijmout pozvání do společenství víry v toho, který je milující a odpouštějící, který je milosrdný a laskavý, čitelný a srozumitelný. Jehož ruce jsou ruce milosrdného Pána. Však se s těma rukama setkáváme pod Kristovým křížem. Obětovaný Boží Syn. Později vzkříšený Pán. A ještě později společenství těch, kteří v něj uvěřili. Kteří se rozhodli, byli pokřtěni, setkávali se, poslouchali dobrou zprávu o Kristu Zachránci, v němž je Bůh s námi, ve slavení večeře Páně si připomínali vínem a chlebem Kristovu oběť, modlili se a mysleli na druhé, především na vdovy a sirotky, na chudé a bez přístřeší. Chválili Boha a byli lidem milí a mnozí se k nim přidávali. K těm, kteří se rozhodli, a jejich rozhodnutí bylo viditelné a oslovovalo, se přidávali další, kteří se také rozhodovali. A to rozhodnutí poznamenalo jejich životy. Dalo jim smysl, náplň, zakotvení, objevilo u nich lásku a milosrdenství, přivedlo do společenství a přineslo pokoj a radost. To není málo. To bylo oslovující a to je oslovující i dnes.

Jak nás, milé sestry a milí bratři, oslovují ta Jozuova slova? Stojí za to myslet na ně při našich mnoha rozhodováních a ptát se, jsou-li nám východiskem a základem. Co takhle se k Jozuově rozhodnému rozhodnutí rozhodně přidat?

Amen.

Miroslav Erdinger


zpět ...
© 2005 archa.cz