0
Farní sbor ČCE v Praze 8 - Kobylisích
Kostel U Jákobova žebříku
U Školské zahrady 1, 182 00 Praha 8 - Kobylisy
telefon: 737 272 252
e-mail: kosteljakob@volny.cz
 
Aktuálně od Jákobova žebříku
Informace o aktuálním sborovém životě.
29. října (čtvrtek)
18:30 biblická hodina přes Skype (skupina „Kobyliská biblická“)
30. října (pátek)
14:30 konfirmační cvičení přes Zoom
1. listopadu (neděle)
9:30 bohoslužba v češtině v kostele U Jákobova žebříku a na internetu (káže bratr farář Ondřej Kolář)
QR kód
Pro snazší zadání sbírky je možné využít tento QR kód:
zpět ...
3. neděle po Zjevení Páně (23. ledna 2011)
2. Samuelova 12; 1 - 7a

První čtení: Žalm 51; 3 - 19

Text kázání: 2. Samuelova 12; 1 - 7a
(1) Hospodin poslal k Davidovi Nátana. Ten k němu přišel a řekl mu: „V jednom městě byli dva muži, jeden boháč a druhý chudák.
(2) Boháč měl velmi mnoho bravu a skotu.
(3) Chudák neměl nic než jednu malou ovečku, kterou si koupil. Živil ji, rostla u něho spolu s jeho syny, jedla z jeho skývy chleba a pila z jeho poháru, spávala v jeho klíně a on ji měl jako dceru.
(4) Tu přišel k bohatému muži návštěvník. Jemu bylo líto vzít nějaký kus ze svého bravu či skotu, aby jej připravil poutníkovi, který k němu přišel. Vzal tedy ovečku toho chudého muže a připravil ji muži, který k němu přišel.“
(5) David vzplanul proti tomu muži náramným hněvem. Řekl Nátanovi: „Jakože živ je Hospodin, muž, který tohle spáchal, je synem smrti!
(6) A tu ovečku nahradí čtyřnásobně zato, že něco takového spáchal a neměl soucitu.“
(7) Nátan Davidovi odvětil: „Ten muž jsi ty!“


Milé sestry, milí bratři,

když posloucháme to strhující starozákonní podobenství, máme sto chutí vykřiknout spolu s králem Davidem: „Je synem smrti.“ Ano, ten, kdo neváhá a zabije ovečku, tolik oblíbenou, zdroj nejen obživy, ale i radosti, ten, kdo se chová tak chamtivě, že není schopen návštěvě zabít ovečku z vlastního velikého stáda, ten, kdo vezme někomu jedinou radost, jistotu, potěšení, co ten má pohledávat na tom světě? To se ale král David rozhořčil, to jsme se ale rozhořčili spolu s ním. Jenomže to rozhořčení má vadu na kráse. Poněkud mi připomíná lítost jedné dámy z Čechovova románu. Večer přijede do divadla, na scéně umírá hlavní hrdinka, divadlo trvá dlouho, ona ho sleduje, pláče, kapesníky promočené, rysy strhané žalem. Divadlo skončí pozdě v noci. Dáma přichází ke kočáru, kde na kozlíku sedí již mrtvý kočí. Zatímco dáma lkala nad osudy fiktivní hrdinky, skutečná, živá bytost mezitím zemřela. Ta dáma totiž pro svoji jakousi televizní lítost zapomněla na člověka, jehož smrt nepřímo zapříčinila.

Podobně je to s králem Davidem. Rozčílí se, rozpálí do běla na toho zloducha, vraha nebohé ovečky. Ano, příběh jde mimo, netýká se ho, králi je dobře, že může být tak spravedlivý. Vždyť ten člověk neměl žádný soucit. Měl své a měl toho dost, a přesto vztáhl ruku po něčem, co mu nepatřilo. Jenomže i Davidovi zmrznul jeho vozka. A za okamžik mu zmrzne hněv na rtech. To když uslyší: „Ten muž jsi ty!“ Co se to vlastně stalo králi Davidovi, jehož jméno znamená miláček Boží? Co se přihodilo Božímu vyvolenému, snad neprovedl nic hříšného, vždyť je to přece muž Boží, Bohem vybraný, povolaný, aby se stal druhým králem Izraele. To přece nemůže být špatný člověk, ten se přece nemůže dopustit ničeho, čím by si zkazil pověst, čím by zklamal druhé lidi. Ten je přece dokonalý, vždy upřímný, zdrženlivý, ten se přece chová vzorně, jen aby Pána Boha nezarmoutil, případně nerozhněval. To bude vzor všem lidem. Kdo si toto myslí, ví mnoho o pustých teoriích, málo však o skutečném životě a životě víry obzvlášť. Bible nám neprezentuje dokonalé, zbožné, bezhříšné hrdiny víry. Daleko nejvíc nás bible vtahuje do svých dějů, které jsou reálnými ději. Stáváme se jejími postavami, když ty biblické postavy jakoby nám z oka vypadly. Lidé, kteří zklamávají, kteří jsou poznamenáni hříchem, lidé, kteří potřebují milost, kteří žijí z milosrdenství, protože sami o sobě by zůstali zlomenými, zklamanými a zklamávajícími hrdiny smyšlených příběhů. Oni jsou ale hrdiny příběhů skutečných. Oni jsou hrdiny našich životních příběhů. Ne, to my jsme hrdiny našich životních příběhů. My zklamávající, my, kteří pláčeme nad smyšlenými příběhy, zatímco příběhy skutečné jsou kolem nás, my kteří nemůžeme unést sami sebe. To o nás je i příběh krále Davida.

David vzplanul náramným hněvem. Ale velmi rychle z něho vystřízlivěl. Dokud se příběh týkal jakéhosi zvrhlého zbohatlíka, Davidovi neznámého, byl král na koni. Ale ono je to podobenství o něm, vyděšeně poslouchá slovo proroka Božího. Ten muž jsi ty, slyší král. Co se to vlastně stalo., co to král David, vyvolený Boží, provedl? Co nám předchozí kapitoly bible o Davidově příběhu říkají (2. Samuelova 11. kap.)?

Zatoužil po ženě. Viděl, jak se vedle královského paláce koupe nádherná žena. Jako muže ho nemohlo napadnout nic přirozenějšího než to, že by mohla být jeho. Jako král mohl tu vzrušující myšlenku uskutečnit okamžitě. Ovšemže jako Boží pomazaný? Čekali bychom, že odvrátí tvář. Touha po té krásné ženě však byla silnější, vášeň neuhasitelná, přirozenost živočicha hluboko zakódovaná. Sluhové zjistí, kdo ta žena je, Bat-šeba, manželka Davidova bojovníka, který je právě ve válce, ano to se hodí, zbývá již jen poslat posly a ona ochotně do královského paláce přijde. Scénář připravený králem, se uskutečňuje. Touha byla naplněna. S jedním však David nepočítal. Ta kráska mu poslala zprávu, že je těhotná. A to by králi nejen zkomplikovalo, ale přímo zkrátilo život. I na krále se vztahoval zákon, který říkal, že za cizoložství je trest smrti. To by byl neslavný konec slavného krále. A tak scénář na pokračování. Král nechá manžela té krásky zvané Bat-šeba, zavolat z bojiště, vyptává se, jak se daří vojevůdci a pak pošle onoho manžela, bojovníka Uriáše umýt si k Bat-šebě nohy. Dojemná péče. Uriáš však nepodlehl pokušení. Byl v boji, proto nemohl jít ke své ženě. I to zákony zakazovaly a on je respektoval. Jakási absolutní poslušnost, téměř nepochopitelná, dokonalost vojáka, připraveného za svého vojevůdce padnout: „Schrána, Izrael i Juda sídlí ve stáncích, můj pán Joáb i služebníci mého pána táboří v poli. A já bych měl vstoupit do svého domu a spát se svou ženou?“ To musel být pro Davida silný okamžik. On, který zklamal, který projevil svoji slabost, stojí nyní tváří v tvář takovému zásadovému, silnému muži. Tak to Davidovi nevyšlo. Co dál? Pozve Uriáše k sobě na hostinu, tam ho napájí, hostí, opije a zase pošle za manželkou. Ani takto naložen však Uriáš neporuší to, co slíbil. Téměř to nejsme schopni pochopit, tu dokonalost, s jakou Uriáš plní svoji úlohu bojovníka Božího lidu. A tak král David použije nejsilnější kalibr. Přikáže veliteli vojska, aby poslal Uriáše do první řady a v nejtěžším boji aby nechali Uriáše osamoceného. Tak bude jistojistě zabit. Tak se i stalo. Tentokrát to Davidovi vyšlo. Záměr se podařil, Uriáš je mrtev, Bat-šeba se může stěhovat do královského paláce. Nic již Davidovi nestojí v cestě za štěstím. Davidovi se narodí syn. Vše je v pořádku. - Kdybychom v závěru toho podivného happyendu nečetli, že „... v očích Hospodinových bylo zlé, co David spáchal.“ Možná si říkáme, Boží mlýny melou pomalu ale jistě. Těšíme se na to, jak ten David bude potrestán. To mu přece nemůže jen tak projít. Přece zlo nesmí vždy zvítězit. Toužíme po tom, aby byl Král David potrestán, máme radost, že mu to jen tak neprojde. Ale pozor na to, bratři a sestry. Pozor na spravedlivý hněv. I David se spravedlivě rozhněval nad zabitou ovečkou. A jak zoufale se minul svým hněvem cíle. Ale nepředbíhejme.

Teď se David raduje z narození syna. Jistě zná to, co ví později žalmista. Darem od Hospodina jsou synové a blahoslavený muž, který jimi naplnil svůj toulec. Tak plní svůj toulec i David. Jenže poněkud nešťastně. Jeho vina byla přílišná. Bolest, kterou způsobil, byla nepřehlédnutelná. „Poněvadž jsi touto věcí zavinil, aby nepřátelé Hospodina znevažovali, syn, který se ti narodí, musí zemřít.“ A to je pro Davida hrozná představa. Ale tato situace se ho týká, ta jím bytostně prostupuje. Jde o jeho krev, o jeho srdce, o jeho život. Davidova neovládnutá touha ho nyní strašně bolí na místě, kde mu před časem způsobila největší radost. Ortel, který vyřknul nad sobcem, jenž zabil ovečku, ten se týká nyní Davida. Ale již nejde o podobenství, jde o život, který bolí, který moc bolí. Bože ne! Snad by chtěl David vzít svá slova zpět, snad se unáhlil, když prohlásil toho odporného chamtivce za syna smrti.

David se nyní dívá do prorokova zrcadla, vidí se, že by se nejraději neviděl. Nevidí v něm krále, kterému bylo vše, co má, svěřeno Hospodinem. To on ho vyvolil za krále, to on, Bůh ho zachránil od smrti, kterou pro něho chystal šílený král Saul, Davidův předchůdce. Za všechno, co má a čím je, vděčí Hospodinu. A nyní stojí proti proroku a vidí, jak vše pošlapal, zničil, odhodil. Hospodina před pohany zesměšnil, lidský život zničil. Smutný pohled Božího miláčka do zrcadla.

Chce se nám, milé sestry a milí bratři, Davida litovat? Nebo se nám chce soudit ho? Má, co chtěl? Neovládl se, tak ať nyní trpí. Zaslouží si smrt, nemáme chuť vykřiknout spolu s ním nad mužem, který zabil cizí ovečku? Počkejme s lítostí, zdržme se svých soudů. Aby se nám nestalo to co Davidovi, abychom nevyřkli soudy nad sebou samými. Ne zlo, ne člověk a jeho soudy, to Bůh má situaci v rukách. To on jediný je oprávněn Davida soudit. A Bůh říká: dítě, které se ti narodilo, zemře. Nebude to David, který by měl podle izraelského práva zemřít, bude to syn, narozený ze vztahu Davida a krásné ženy Bat-šeby. Vztah, na jehož začátku byla smrt člověka, nemůže být vykoupen jinak než smrtí dítěte. Davidova lítost nad tím, čeho se dopustil, vyznání viny, ke kterému byl přiveden prorokem, zastaví soudy podle práva, podle zákona. David nezemře. Důsledky jeho životního selhání se však potáhnou dlouho. Dlouho je bude David pociťovat, dlouho ho budou bolet.

Ano, Davidovi bylo odpuštěno. To však neznamená okamžitou a úplnou likvidaci následků toho, čeho se David dopustil, nazveme tu skutečnost hříchem. Přijměme konstatování, že k úplné nápravě všeho, co se nejen Davidovi, ale nám v tomto světě, v tomto životě nedaří, všech následků naší neovládnuté a neovladatelné touhy, k úplnému odstranění stop našich pádů nedojde nyní, ale až v budoucím Božím království. Bůh ani za námi ani před námi nezametá cesty. Dává nám svobodu putování, rozhodování. Ne Bůh, ne soused, ne ten druhý, to my sami jednou budeme stát tváří v tvář Bohu a zodpovídat se ze svých cest, svých tužeb naplněných i nenaplněných, ze svých žádostí, ze své lásky. Jako David. Bojoval ze všech sil, sáhl si ve víře až na dno, bojoval o novou milost i o pochopení a přijetí Boží vůle. Dítě však zemřelo. Může král David i my vidět tuto smrt jako smírčí oběť, díky které čas milosti přichází k Davidovi i Bat-šebě. Král se probolí k této nové milosti. Ale my se ptáme: a co my, co náš hřích, co naše kroky mimo stanovené, dovolené, schválené cesty, co naše prohrané zápasy na cestě hledání lásky a životních hloubek, hledání naplnění našich nejhlubších tužeb, nezvladatelných kroků, které lámou stonky květů?

Milé sestry, milí bratři, když Ježíš umírá na kříži, pak to není potvrzení ani přihlášení se k našim vítězstvím, úspěchům, pak je to Boží ano k našemu životu. Je to ten nejradikálnější vstup do soudní síně života, ve které je Kristem řečeno: pojďte ke mně, vy, kteří nemáte dost sil, kteří neunesete sami sebe, svůj život, kteří se točíte v kruhu, obtížení vinou, kteří jste v životě mnoho věcí nezvládli, kteří jste pár, více nebo méně stonků květin pošlapali. Ježíš bere své angažmá v našem životě důsledně, tak, že pro nás umírá. On je naší smírčí obětí. Jeho oběť ukončila cesty lidských obětí, ukončila moc hříchu nad našimi životy. Smíme je svěřit Kristovu milosrdenství. Tam, pod křížem smíme plakat, prosit o milost, věřit, že neklepeme na zavřené dveře. Tam se nám nikdo nevysměje, tam nás nikdo neodsoudí. A také tam, pod křížem smíme děkovat za ty, kteří přinesli nová bohatství našim životům, i když to mohly být Bat-šeby a nebo proroci Nátanové. Boží milost není laciná, není všeobjímající. Boží milost však prostupuje naše životy, naše srdce a dovoluje jim stálý intenzívní, i když mnohdy bolavý tlukot.

Amen.

Miroslav Erdinger


zpět ...
© 2005 archa.cz