0
Farní sbor ČCE v Praze 8 - Kobylisích
Kostel U Jákobova žebříku
U Školské zahrady 1, 182 00 Praha 8 - Kobylisy
telefon: 737 272 252
e-mail: kosteljakob@volny.cz
 
Aktuálně od Jákobova žebříku
Informace o aktuálním sborovém životě.
29. října (čtvrtek)
18:30 biblická hodina přes Skype (skupina „Kobyliská biblická“)
30. října (pátek)
14:30 konfirmační cvičení přes Zoom
1. listopadu (neděle)
9:30 bohoslužba v češtině v kostele U Jákobova žebříku a na internetu (káže bratr farář Ondřej Kolář)
QR kód
Pro snazší zadání sbírky je možné využít tento QR kód:
zpět ...
1. neděle postní (13. března 2011)
Matouš 4; 5 - 11

První čtení: Deuteronomium 6; l0 - 17

Text kázání: Matouš 4; 5 - 11
(5) Tu ho vezme ďábel do svatého města, postaví ho na vrcholek chrámu
(6) a řekne mu: „Jsi-li Syn Boží, vrhni se dolů; vždyť je psáno: ‚Svým andělům dá příkaz a na ruce tě vezmou, abys nenarazil nohou na kámen‘!“
(7) Ježíš mu pravil: „Je také psáno: ‚Nebudeš pokoušet Hospodina, Boha svého.‘“
(8) Pak ho ďábel vezme na velmi vysokou horu, ukáže mu všechna království světa i jejich slávu
(9) a řekne mu: „Toto všechno ti dám, padneš-li přede mnou a budeš se mi klanět.“
(10) Tu mu Ježíš odpoví: „Jdi z cesty, satane; neboť je psáno: ‚Hospodinu, Bohu svému, se budeš klanět a jeho jediného uctívat.‘“
(11) V té chvíli ho ďábel opustil, a hle, andělé přistoupili a obsluhovali ho.


Pokušení není legrace a s čerty nejsou žerty. Však proto také voláme „neuvoď nás v pokušení, zbav nás od zlého.“ Co si ale pod slovem „pokušení“ vůbec představit? Dnes to slovo zní spíše žertovně: mluví se o sladkém pokušení či se přímo vtipkuje, že nejkrásnější na pokušení je mu podlehnout.

Ve čtvrtek jsem o pokušení vedl rozhovor s pacienty, kteří se v Bohnicích léčí ze závislostí. Ti lidé vědí, že podlehnout pokušení není krásné, nýbrž ničivé. Když zaléčený alkoholik podlehne pokušení a napije se, když gambler dvacetikorunu do hracího automatu hodí, je to skutečný malér, neštěstí, počátek sesunu po šikmé ploše, s tvrdým dopadem až na dno. Rozhovor na pavilonu č.18 prokázal, že i čert je postava podstatně hrozivější, než čerti – komici z českých filmových pohádek. Pane faráři, zaznělo při tom našem povídání, tady jsme chráněni, tady na nás ten čert nemůže, ale sotva vyjdeme ven, tam je ten čert všude, alkohol se nabízí i v každé trafice a non stop, tvrdé drogy si můžete koupit na každém rohu, výherních automatů a hracích videoterminálů je v té naší zlaté stověžaté násobně víc než kostelních věží.

Pokušení tedy nejsou překonaný výmysl někdejších puritánů a čert nespí. Naopak, obchází jako lev řvoucí, hledaje, koho by sežral (1.Petrova 5,8). Říkejme mu raději ďábel, tak se o něm píše v Bibli a s pacienty jsme se shodli, že se mu dá říkat také „bažení“, tak tam nazývají ono vnitřní nutkání, kterému je tak těžko odolat a snadno podlehnout.

Zkušenost těch, kdo se tak obtížně a většinou marně vymaňují z ničivých závislostí ať je nám i předznamenáním našeho porozumění příběhu o pokušení Pána Ježíše na poušti. To není pohádka pro děti, ale příběh pro nás a o nás. Ježíš se na poušť nevydává svévolně, z touhy po zápasení se zlem, ale je tam po křtu v Jordánu veden Duchen Božím. Nechá se vést, je poslušný. I dlouhý čtyřicetidenní půst je součást jeho oddanosti Otcově vůli. Tak jako se postil Mojžíš na Sinaji, než mu byl svěřen Boží zákon, tak i Ježíš, než začne naplňovat novou smlouvu, ve svém kázání i ve své krvi, drží čtyřicetidenní půst. Vyhladovělému Ježíši pak navrhuje pokušitel, aby proměnil kameny v chleba a nasytil se.

Jsi-li syn Boží, a já pokušitel nemám důvod o tom pochybovat, tak přestaň s tím postem, najez se, o sebe se postarej. Vyživ se, zajisti si existenci, to je základna. Pak teprve si budeš moci dovolit nadstavbu, jako je poslušnost Boží vůle a jiné hezké a užitečné věci. Ježíš řekl ďáblu ne. A použil k tomu citátu z 5. Mojžíšovy 8,3: „Ne samým chlebem živ bude člověk, ale vším, co vychází z úst Hospodinových.“

Bratří a sestry, obrovská naděje pro všechny pokoušené je už v tom, že útok pokušitele odráží Ježíš Kristus ne nějakou božskou mocí, kterou my po ruce nemáme, nýbrž zbraní, kterou po ruce máme. Ježíš cituje Písmo svaté: dovolává se té tradice víry, která tu je, předávaná a dosvědčovaná, ba i zapisovaná. Kdo se v té tradici vzdělává a cvičí, ten nebude docela bezbranný, když pokušení přijdou. Ten v klíčové chvíli, kdy pokušení už je velmi vemlouvavé a přesvědčivé, dokáže rozeznat, že pravda, z níž pokušitel vychází, vůbec nemusí ústit v závěry, které mu pokušitel vnucuje. Z pravdy, že chleba je třeba k životu, vyvozuje pokušitel falešný závěr, že poslušnost Boží vůle, poslušnost jeho přikázání, je jen jakýsi dodatek k životu již obstaranému a zajištěnému. Logika víry je jiná: Chleba je třeba k životu, bez chleba bychom zahynuli – tedy prosme: „chléb náš vezdejší dej nám dnes“ a děkujme Pánu, že nám ho dává. Ochota naslouchat Hospodinovu slovu a řídit se jím stojí nikoli až na druhém místě, ale na témže pořadí důležitosti, jaké zaujímá obživa.

V Ježíšově odmítnutí pokušitelovy nabídky můžeme najít nejen dobrý příklad, ale i zaslíbení. Vždyť právě onen verš, jehož část Ježíš cituje, zní celý takto: „I ponížil tě a dopustil na tebe hlad, potom tě nakrmil manou, kterou jsi ty neznal, ani otcové tvoji, aby známé učinil tobě, že ne samým chlebem živ je člověk, ale vším, co vychází z Hospodinových úst“ (Deuteronomium 8,3). Dát přednost poslušností slova Hospodinova před starostí o sebezáchovu znamená svěřit se tomu, který z nebe sesílá pokrm, strojí stůl hojný a kalich nalévá, až oplývá.

Pro druhé pokušení jsem v jednom katolickém katechismu našel výstižný titulek: “nedovolené spoléhání na Boží pomoc”. Spoléhat na Boží pomoc vždycky a všude není projevem zbožnosti, nýbrž bezbožnosti. Řidič, který se opije, přece nesmí sednout za volant a vyrazit na dálnici plný radostné důvěry v řízení Boží. Spoléhat na Boží pomoc může být někdy zločin a dovolávat se jí braním jména Božího nadarmo. Tohle ovšem ďábel ví a proto svádí Ježíše, aby se spolehl na Boží pomoc, dopřál si adrenalinový zážitek a z chrámové věže skočil. Jak by to bylo dál, nevíme: andělé by možná opravdu přispěchali a Ježíš by přistál měkce – ale u Boha by se znemožnil. Už by to nebyl poslušný syn Boží. Spolehl by na Boží pomoc ne při konání Boží vůle, ale při svévolné exhibici své božské výtečnosti, tedy v nedovolené, špatné věci.

Pozoruhodné je, že Satan velmi dobře zná Písmo svaté a cituje doslovně, v Žalmu 91 skutečně stojí, že “svým andělům dá o tobě příkaz... na rukou tě budou nosit, aby sis o kámen nohu neporanil.“
Ježíš odvrací ďábelský svod také Biblí. Kupodivu s ní ale zachází volněji než pokušitel Satan říká: takhle je to v Bibli napsané, takhle to tedy je a není co řešit. Ježíš říká: takhle je to napsané a je co řešit. Smyslu toho, co je zapsáno v Knize knih, se nedobereme tím, že vytrhneme ze souvislosti Písem jeden dva verše a řekneme, že tohle je slovo Boží. Slovem Božím, poslušnosti hodným a závazným, se stává biblický text tehdy, když mu porozumíme v souvislosti velkého příběhu záchrany, jehož významnou kapitolou je Hospodinova smlouva na Sinaji a nejvýznamnější kapitolou Kristův kříž a Kristův prázdný hrob.

Ježíš odmítne satanské lpění na liteře Písma připomínkou, že kromě 91. žalmu jsou tu i jiné, dokonce významnější části velkého celku: je tu také veledůležitý příběh Božího lidu, putujícího na poušti k zaslíbené zemi. A tomuto lidu Hospodin v 5. Mojžíšově v kapitole 6. v 6. verši říká: „Nepokoušejte Hospodina, svého Boha, jako jste ho pokoušeli v Masse.” Hned potom následuje verš l7: „Musíte bedlivě dbát na příkazy Hospodina, svého Boha, na jeho svědectví a nařízení, která ti přikázal.” Věz tedy, Satane, když přicházíš v rouše písmáckém a probouzíš v nás bažení po podivuhodné Boží ochraně, že víra na prvním místě je ochota plnit Boží vůli, jeho přikázání a svědectví. Víra je především poslušnost, jak to dobře vystihl Jan Karafiát v Broučcích. „Buď vůle Tvá, jako v nebi, tak na zemi,” v mé zemi, v mém životě, v mých vztazích k lidem i k věcem. Pak teprve do prosby „zbav nás od zlého“ vlož i svou důvěru v nebeského Otce, v jeho laskavou prozřetelnou péči. Nežádej na Pánu Bohu, aby za tebe konal to, co máš konat ty, co je tvou povinností vůči tobě samému, vůči druhým a vůči Bohu. Nepokoušej ho.

Do třetice přichází pokušitel, aby nabídl Ježíši všechna království světa a jejich slávu, celý širý svět, kam až oko z vysoké hory dohlédne. Nabídka je to lákavá: Evangelium přece není jen pro vztahy já a ty, evangelium míří k tomu, že jednoho dne králové světa do Nového Jeruzaléma vnesou svou slávu. Je to skvělé, když už teď se v pokoře sklánějí před jménem Ježíšovým i králové, premiéři a prezidenti – kéž by jich bylo víc.

Satan tedy nabízí Ježíši skvělou věc, když mu dává k dispozici i státní aparát a všechny správní orgány, vždyť toho všeho lze využít pro tu nejskvělejší věc na světě, pro Boží království, pro ustavení křesťanské, kristovské civilizace.

Zádrhel je pouze v tom, že ďábel za tuto skvělou věc něco chce. „To všechno ti dám, padneš-li přede mnou a budeš se mi klanět.” To je nabídka, „jaká se neodmítá“. Je to děsné pokušení, dostat tak mnoho výměnou za tak málo. Ďábel ví, na kterou strunu zahrát, a ví, kde je natažená. A tak se z našeho nitra začne ozývat našeptávání sobě samému, že poklonit se je jen takové vnější gesto, nikomu tím neublížím a navíc jsme tu sami, nikdo se nic nedoví. To gesto si ten hloupý čert vyloží jako uznání jeho vedoucí úlohy, já chytrák si ho ale pro sebe vyložím jinak. Ďáblovy nabídky využiji pro dobrou věc, nakonec proti ďáblovi samému. Na oko budu sloužit ďáblu, abych o to účinněji, lépe a upřímněji sloužil Bohu.

Jenže hrátky s čertem vždycky vyhraje čert a nakonec on orá s tím, kdo si s ním začal. Chytrost na čerta neplatí, vždyť největší chytrák pod sluncem je on, na něj platí docela jiné zbraně.

Ježíš i ve chvíli vrcholného pokušení vytáhl na ďábla zbraň Písem. Ne jeden magický veršíček, ale v Písmech uloženou zkušenost a vyznání Božího lidu. „Hospodinu svému Bohu budeš se i klanět, i jemu sloužit.”

I my můžeme v pokušení obstát, jako obstál Ježíš na poušti, když se spolehneme, že klanět se jen Hospodinu a jen jemu sloužit stojí za to a pokud tím o něco přijdeme, však to zase nalezneme. Obvykle přijdeme o méně, než se obáváme.

Když ďábel nabízel Ježíši všechna království světa a jejich slávu, určitě nabízel jen zdařilou iluzi všech království a slávy, však ďábel je velký iluzionista. Umí stavět všelijaké potěmkinovské vesnice, předstírat, co není. Napadlo mne, jestli jedna z možných definic pekla není, že peklo je velká PR agentura a reklamní studio. Hospodin, pravý opak ďábla, není žádný iluzionista a tvůrce virtuální reality, nýbrž stvořitel, Hospodinova je všechna země, skutečná země, se vším, co na ní a v ní jest, včetně její budoucnosti. Hospodin není nějaký lokální bůžek, třeba bůh pouště. Pokud na poušť vyvede, jako ten lid izraelský z Egypta či Ježíše, po křtu v Jordánu, tak jen na čas, na čas zkoušky. To ďábel je na poušti doma. Ďábel je jen chytrý, ale neperspektivní pouštní démon. Zaplétat se s ním je k ničemu a čiň pouštnímu démonu dobře, pouští se to odmění. Ničím jiným nemůže, nic jiného nemá, ani ten písek není jeho. Hospodin, ten vede k zaslíbené zemi, úrodné, pohostinné, strojí hojný stůl, kalich nalévá, až oplývá. On chce, abychom život měli a hojně měli, dokonce život věčný měli. Své věrné, kteří nepřijmou ďáblovy nabídky, nezanechá. „V té chvíli ho ďábel opustil a hle, andělé přistoupili a obsluhovali ho.” Těšme se i my na obsluhu Božími anděli!

Amen.

Miloš Rejchrt


zpět ...
© 2005 archa.cz