0
Farní sbor ČCE v Praze 8 - Kobylisích
Kostel U Jákobova žebříku
U Školské zahrady 1, 182 00 Praha 8 - Kobylisy
telefon: 737 272 252
e-mail: kosteljakob@volny.cz
20. září (středa)
15:30 bohoslužba v kostele svatého Václava v Psychiatrické nemocnici Bohnice
21. září (čtvrtek)
17:00 zkouška pěveckého sboru Conciola Jacobi v kostele U Jákobova žebříku

18:30 biblická hodina v kostele U Jákobova žebříku
24. září (neděle)
9:30 bohoslužba (v češtině) v kostele U Jákobova žebříku (káže bratr farář Jiří Hoblík)

11:30 bohoslužba (v korejštině) v kostele U Jákobova žebříku

14:00 bohoslužba (v japonštině) v kostele U Jákobova žebříku
Diakonie Českobratrské církve evangelické, Středisko křesťanské pomoci v Praze, má od roku 1996 jedno ze svých pracovišť na kraji Prahy 8 v Ďáblicích.

Z tohoto místa je v okrajové části na severu Prahy poskytována sociální a pečovatelská služba lidem všech věkových kategorií v jejich domácím prostředí. Pomoc je určena také rodinám, které dlouhodobě pečují o své blízké se zdravotním postižením.

Služba je nabízena všem, kteří hledají pomoc jednorázově, krátkodobě i dlouhodobě.

Nevelký tým pečovatelek poskytuje tyto služby:
Pomoc při zajištění základních životních potřeb např.
- pomoc při osobní hygieně
- donáška a podání jídla
- nákupy
- pomoc při udržování domácnosti
Asistence a respitní péče umožňuje zastoupit stálé rodinné pečovatele i na několik hodin denně
Zapůjčení kompenzačních pomůcek na přechodnou dobu např. toaletní židle, invalidní vozík, chodítka, francouzské hole, sedačka do vany
Dovoz autem a doprovod i pro lidi na invalidním vozíku např. k lékaři, na pedikúru, ke kadeřníkovi atd.

Nákup specielně upraveného auta, kterým je možno zajistit dopravu lidí na invalidním vozíku, byl Diakonii ČCE, SKP v Praze umožněn realizací projektu, který je spolufinancován ze zdrojů EU Phare. Tento projekt je zaměřen především na poskytování sociálních služeb v místech, kde vzhledem k omezené veřejné dopravě není ještě pečovatelská služba v potřebné míře zavedena.

Diakonie ČCE, SKP v Praze při své práci spolupracuje s Obvodní pečovatelskou službou a dalšími organizacemi, které v regionu Prahy 8 poskytují sociální služby. Podporu nalézá i ve farním sboru Českobratrské církve evangelické U Jákobova žebříku v Kobylisích.

Informace jsou poskytovány v kanceláři Diakonie ul. Ke Kinu 159/7, Praha 8 – Ďáblice nebo telefonicky na čísle 283 910 424.

Bohoslužby:
neděle 9:30, Kostel U Jákobova žebříku
od 1. neděle adventní do neděle sv. Trojice s vysluhování sv. večeře Páně
1. neděle v měsíci mezinárodní ekumenické bohoslužby

Od druhé neděle v měsíci se v kostele U Jákobova žebříku v neděli dále konají:
v 11:30 bohoslužby v korejštině
ve 14:00 bohoslužby v japonštině

středa 15:30, bohoslužby s vysluhováním sv. večeře Páně v kostele sv. Václava v Bohnicích

Biblické hodiny české:

večerní: čtvrtek od 18:30 v malém sále Kostela U Jákobova žebříku
dětské: pátek od 16:00 v malém sále Kostela U Jákobova žebříku
konfirmační cvičení: pátek od 16:00 v malém sále Kostela U Jákobova žebříku
Pěvecký kroužek Contiola Jacobi má své zkoušky ve čtvrtek od 17:00 v kostele U Jákobova žebříku.
Setkání mládeže se konají každé úterý v lichých týdnech od 19:30.
Setkání střední generace se konají každé úterý v sudých týdnech od 19:00.

Další setkání (v rámci Komunitního centra):

• Mateřské centrum Benjamin
Čtvrtek od 17.00 hodin

• Kavárnička (nejen pro seniory)
1. středa v měsíci od 14 do 16 hodin

• Společné snídaně s přednáškami
5.11.2016, 7.1.2017, 4.3.2017 a 6.5.2017

• Pěvecký sbor Contiola Jacobi
Každý čtvrtek od 17:00 do 18:30 hodin
Pěvecký sbor Contiola Jacobi zpravidla doprovází bohoslužbu o hlavních svátcích, vystupuje však i při jiných příležitostech. Zaměřuje se především na duchovní hudbu protestantskou / utrakvistickou, ve svém repertoáru má však i autory katolické, černošské spirituály, židovské písně či zpěvy z Taizé.

Kulturní akce (koncerty, divadelní představení, výstavy…)
6.11.2016 koncert Contiola Jacobi na Mělníku u příležitosti instalace bratra faráře Erdingera

Otevřená fara - pastorační hodiny farářů a pastorační pracovnice: dle ústní či telefonické domluvy

Biblické hodiny korejské a japonské:
Středa 19.30 - Modlitební hodina pro korejské členy
Neděle 10.00 - Modlitební hodina pro japonské členy
V neděli po bohoslužbách se konají biblické hodiny pro děti a mládeže.
Jedenkrát měsíčně - Biblická hodina (tzv. setkání oblastního shromáždění)

Také máte rádi písně z Evangelického zpěvníku? Co takhle moci si některou z nich zazpívat nebo pobrukovat i doma nebo v práci u počítače s plným varhanním doprovodem? Zde je pár ukázek:

Mocný Bože při Kristovu, č. 419

Ve čtvrtek 3. 11. 2005 na pracovním setkání v kostele U Jákobova žebříku došlo k ujednání, že "setkavání mládeže" bude každý lichý čtvrtek od 18:30 hod.

Poprvé to bylo 24. 11., nejbližší tedy bude 22. prosince.

Kdo bude chtít přijít již na večerní modlitbu, tak ta začíná od 18 hod. v kostele. Setkání mládeže od 18:30.

Na schůzky mládeže jsou zváni všichni, kteří se ještě nepovažují nebo nechtějí považovat za střední generaci.




Vzhledem k rozhlasovému přenosu bohoslužeb na Boží hod Vánoční (25. prosince) začínají tyto již o půl hodiny dříve, tedy v 9 hodin. Nezapomeňte, prosím, na to a přijďte včas.



10. září
9:30 – káže bratr farář Ondřej Kolář

17. září
9:30 – káže bratr farář Ondřej Kolář

24. září
9:30 – káže bratr farář Ondřej Kolář

1. října (mezinárodní bohoslužby)
9:30 – káže bratr farář Kwanghyun Ryu

8. října
9:30 – káže bratr farář Ondřej Kolář

15. října
9:30 – káže bratr farář Ondřej Kolář



Čtvrtek 1. listopadu

Pátek 2. listopadu
16.00 - biblická hodina pro děti

Sobota 3. listopadu

Neděle 4. listopadu
9.30 - česko-korejská ekumenická bohoslužba
14.00 - bohoslužba sdružení Logos
16.00 - beseda s Radkinem Honzákem v rámci setkání sdružení Logos

Pondělí 5. listopadu
19.00 - schůze staršovstva

Úterý 6. listopadu

Středa 7. listopadu
10.00 - setkání mateřského centra Benjamín (Komunitní centrum)
16.00 - bohoslužba (kostel sv. Václava v areálu Psychiatrické léčebny v Bohnicích)

Čtvrtek 8. listopadu
9.30 - biblická hodina - br. farář Firbas
18.30 - biblická hodina - br. farář Rejchrt

Pátek 9. listopadu
16.00 - biblická hodina pro děti

Sobota 10. listopadu

Neděle 11. listopadu
9.30 - bohoslužby
11.30 - korejské bohoslužby

Pondělí 12. listopadu

Úterý 13. listopadu

Středa 14. listopadu
14.00 - kavárnička nejen pro seniory (Komunitní centrum)
15.00 - členská schůze Komunitního centra U Jákobova žebříku
16.00 - bohoslužba (kostel sv. Václava v areálu Psychiatrické léčebny v Bohnicích)

Čtvrtek 15. listopadu
9.30 - biblická hodina - br. farář Erdinger
18.30 - biblická hodina - br. farář Rejchrt

Pátek 16. listopadu
16.00 - biblická hodina pro děti

Sobota 17. listopadu

Neděle 18. listopadu
9.30 - bohoslužby
11.30 - korejské bohoslužby

Pondělí 19. listopadu

Úterý 20. listopadu

Středa 21. listopadu
16.00 - bohoslužba (kostel sv. Václava v areálu Psychiatrické léčebny v Bohnicích)
19.00 - večer s Ing. Miroslavem Večeřou (Komunitní centrum)

Čtvrtek 22. listopadu
9.30 - biblická hodina - sestra Kateřina Slípková
18.30 - biblická hodina - br. farář Rejchrt

Pátek 23. listopadu
16.00 - biblická hodina pro děti

Sobota 24. listopadu
12.00 - tradiční bazar jídel

Neděle 25. listopadu
9.30 - bohoslužby
11.30 - korejské bohoslužby

Pondělí 26. listopadu

Úterý 27. listopadu

Středa 28. listopadu
16.00 - bohoslužba (kostel sv. Václava v areálu Psychiatrické léčebny v Bohnicích)

Čtvrtek 29. listopadu
9.30 - biblická hodina - br. farář Nekvasil
18.30 - biblická hodina - br. farář Rejchrt

Pátek 30. listopadu
16.00 - biblická hodina pro děti



Sobota 1. prosince

Neděle 2. prosince
9.30 - česko-korejské ekumenické bohoslužby
16.00 - setkání skupiny Logos s Erazimem Kohákem

Pondělí 3. prosince

Úterý 4. prosince

Středa 5. prosince
10.00 - setkání Klubu Benjamín
16.00 - bohoslužby v kostele svatého Václava v areálu Psychiatrické léčebny v Bohnicích

Čtvrtek 6. prosince
18.30 - koncert v diakonii v Ďáblicích

Pátek 7. prosince

Sobota 8. prosince

Neděle 9. prosince
9.30 - bohoslužby

Pondělí 10. prosince

Úterý 11. prosince

Středa 12. prosince
10.00 - Kavárnička nejen pro seniory, adventní zvěst M. Erdinger, přednes básní a hra na kytaru Petra Fišerová
16.00 - bohoslužby v kostele svatého Václava v areálu Psychiatrické léčebny v Bohnicích

Čtvrtek 13. prosince
9.30 - biblická hodina (br. farář Erdinger)
18.30 - biblická hodina (br. farář Rejchrt)

Pátek 14. prosince

Sobota 15. prosince

Neděle 16. prosince
9.30 - bohoslužby - předvánoční sborová slavnost

Pondělí 17. prosince

Úterý 18. prosince

Středa 19. prosince
16.00 - bohoslužby v kostele svatého Václava v areálu Psychiatrické léčebny v Bohnicích

Čtvrtek 20. prosince
18.30 - biblická hodina (br. farář Miloš Rejchrt),
19.30 - balení dárků pro pacienty psychiatrické léčebny Bohnice

Pátek 21. prosince

Sobota 22. prosince

Neděle 23. prosince
9.30 - bohoslužby

Pondělí 24. prosince
23.00 - bohoslužby

Úterý 25. prosince
9.30 - bohoslužby

Středa 26. prosince
9.00 - bohoslužby přenášené Českým rozhlasem

Čtvrtek 27. prosince

Pátek 28. prosince

Sobota 29. prosince

Neděle 30. prosince
9.30 - bohoslužby

Pondělí 31. prosince
18.00 - bohoslužby



Bohoslužba ve svátek mučedníka Štěpána je dnes v kostele U Jákobova žebříku již od 9 hodin, a to z důvodu rozhlasového přenosu na stanici Český rozhlas 2 - Praha. Buďte, prosím, dochvilní a přijďte raději ještě chvilku před devátou hodinou.

Všichni jste na bohoslužbách vítáni.



Vzhledem k rozhlasovému přenosu, který se tuto neděli (24. srpna) uskuteční z našeho shromáždění, začínají nedělní bohoslužby již v 9 hodin, tedy o půl hodiny dříve než je obvyklé.

Přijďte proto, prosím, v hojném počtu a včas.



Z několikaleté liturgické práce U Jákobova žebříku vyrost malý zpěvníček, který pravidelně používáme při svých bohoslužbách. Zde je ukázka několika zpěvů:

Adventní zpěv podle proroka Izajáše: "Potěšte můj lid"
Zpěv podle Matoušova evangelia: "Ať svítí..."
Vzhledem k tomu, že v neděli 28. června se z našeho kostela uskuteční rozhlasový přenos bohoslužeb (vysílán bude přímým přenosem na stanici Český rozhlas 2 - Praha), začínají bohoslužby již o 9. hodině, tedy o půl hodiny dříve než je obvyklé.






Budeme moci nejen nahlédnout do tajemství přípravy asijských pokrmů, ale i poobědvat, nebo nabídnout recepty z vaší kuchyně. Ochutnáme korejské, japonské i české speciality. Stejně jako v minulých letech poslouží výtěžek pro práci sboru v psychiatrické léčebně v Bohnicích, konkrétně k zakoupení dárků pro pacienty uzavřeného mužského oddělení chroniků. Společně s ošetřujícím personálem budou dárky vybírány podle osobních přání a potřeb jednotlivých pacientů. Na Štedrý den je pak společně dovezou a předají pacientům faráři M. Erdinger, O. Kolář a zástupce korejské komunity.






Presbyterkám a presbyterům připomínáme, že ve středu 2. července 2014 se od 19 hodin v kostele U Jákobova žebříku uskuteční pravidelná schůze staršovstva.






22.–24. září – Běleč

27. září – Čistě ženská záležitost

14. října – Brigáda v kostele

31. října – Koncert k reformačnímu výročí

4. listopadu – Snídaně s hostem

2. prosince – Bazar jídel + adventní výtvarná dílna

17. prosince – Bohoslužba s dětskou vánoční hrou

6. ledna – Snídaně s hostem

8. února – Masopustní biblická

3. března – Snídaně s hostem

24. března – Velikonoční výtvarná dílna

6. května – Mezinárodní den

12. května – Snídaně s hostem

25. května – Noc kostelů

3. června – Konfirmace



14:00
Kavárnička - host Mgr. Simona Tesařová



9:30
Ekumenická česko-korejská bohoslužba U Jákobova žebříku
14:00
setkání skupiny Logos



Jde o významnou stavbu Českobratrské církve evangelické postavenou mezi lety 1969–71 podle plánů švýcarského architekta Ernsta Giesela, na kterou bylo v letech 1995-2001 navázáno dostavbou architektonického studia Schaufler Roskovec. Rok vzniku na prahu normalizace, autor i brutalistní styl, ve kterém je kostel vystavěn, z něj činí zásadní a unikátní architektonickou realizaci československé sakrální architektury 2. poloviny 20. století. Zdařilá dostavba, zařazená např. do Ročenky české architektury 2001–2002, přizpůsobuje původní podobu sborového domu současným potřebám sboru a aktualizuje jej ve smyslu současné české architektury.

Sborový dům bude možné navštívit mezi 10:00 - 18:00, pro zájemce je od 15:00 připravena i komentovaná prohlídka (sraz před kostelem). Poprvé v kostele vystavíme i původní plány a model kostela od architekta Giesela ze 60. let. Budou promítány dobové fotografie a film ze slavnostního otevření kostela 6. června 1971.



Presbyterkám a presbyterům připomínáme, že v pondělí 4. září 2017 se od 19.00 hodin v kostele U Jákobova žebříku uskuteční pravidelná schůze staršovstva.

Zveme vás na další setkání se ženami, které se v Čechách narodily nebo zde našly nový domov. Naše dílna je otevřená všem ženám, které rády tvoří, rády se něco dozvědí o sobě navzájem a pomůžou si při výrobě nových výrobků na sebe nebo do domácnosti. Sdílejme navzájem to co nás spojuje a těší .



Setkání Diakonie v rámci projektu Doma v Praze

Zveme vás na další setkání se ženami, které se v Čechách narodily nebo zde našly nový domov, tentokrát ve středisku Life Tool, Prokopova 4, Praha 3—Žižkov, od 16.00 hodin. Naše dílna je otevřená všem ženám, které rády tvoří, rády se něco dozvědí o sobě navzájem a pomůžou si při výrobě nových výrobků na sebe nebo do domácnosti. Sdílejme navzájem to, co nás spojuje a těší.



Setkání Diakonie v rámci projektu Doma v Praze

Zveme vás na další setkání se ženami, které se v Čechách narodily nebo zde našly nový domov. Přijďte s námi tvořit (ušít šaty, uháčkovat něco do domácnosti, vyrobit šperk apod.), pochutnat si na dobrém jídle. Sdílejme navzájem to, co nás spojuje a těší. Začátek je ve 14.00 hodin.



Ve dnech 22. až 24. září 2017 se uskuteční sborové rekreace v táboře Jana Amose Komenského v Bělči nad Orlicí.

Pro přihlašování využijte arch visící v kostele na nástěnce v předsíni. Bližší podrobnosti k ubytování sdělí Lydie Veselá.



Setkání Diakonie v rámci projektu Doma v Praze

V sobotu 10.6.2017 se sejdeme v Kostele u Jákobova žebříku, abychom zde prožily společný den se ženami-cizinkami, které v Praze našly svůj nový domov.
Budeme se věnovat společným tvořivým aktivitám (šití, pletení, výroba šperků, ochutnávka jídla, zkráškování). Sdílejme navzájem to, co nás spojuje a těší.



Dovolujeme si vás pozvat do kostela U Jákobova žebříku na Noc kostelů, v pátek 9. června od 18 hodin. V bohatém programu najdete pobožnost, varhanní hudbu, vystoupení českých, korejských a japonských dětí i pěvců a muzikantů, výtvarnou dílnu, komentovanou prohlídku sborového domu, koncert v amfiteátru a mnoho dalšího.

18:00–18:05 Uvítání, modlitba, biblické čtení
18:05–18:10 Varhanní hudba
18:10–18:25 Vystoupení žáků Bratrské školy
18:25–18:35 Vystoupení korejských dětí
18:35–18:50 Vystoupení mezinárodní skupiny dětí
18:50–18:55 Nathanův duet
18:55–19:00 Korejský divadelní kus
19:00–19:30 Koncert v amfiteátru
trio Romanovská/Hrubý/Mäkinen: improvizace inspirovaná starou církevní hudbou
19:30–20:00 Přestávka
19:30–20:00 Komentovaná prohlídka kostela a sborového domu
20:00–20:10 Korejský pěvecký sbor
20:10–20:20 Japonský pěvecký sbor
20:20–20:45 Mezinárodní hudební soubor
20:45–21:15 Český smyčcový kvartet
21:15–21:45 Český pěvecký sbor
21:45–21:50 Modlitba, biblické čtení
21:50–22:00 Varhanní hudba



Presbyterkám a presbyterům připomínáme, že v pondělí 26. června 2017 se od 19.00 hodin v kostele U Jákobova žebříku uskuteční pravidelná schůze staršovstva.

Presbyterkám a presbyterům připomínáme, že v pondělí 5. června 2017 se od 19.00 hodin v kostele U Jákobova žebříku uskuteční pravidelná schůze staršovstva.

Setkání střední generace plánované do kostela U Jákobova žebříku na úterý 30. května se ruší a bude nahrazeno besedou s Radkem Vondrou o týden později, to jest 6. června od 19.00 hodin.



Dne 6. června se od 19 hodin v kostele U Jákobova žebříku uskuteční beseda s Radkem Vondrou, který v našem sboru provedl průzkum na téma sociální sítě a církevní společenství. Z průzkumu vzešla diplomová práce, kterou obhájil na Evangelické teologické fakultě Univerzity Karlovy.

S výsledky své práce nás nyní seznámí. Budeme mít možnost pohlédnout na naše sborové společenství očima někoho zvenku a dozvědět se, v čem spatřuje silné stránky našeho sborového života a kde nás naopak tlačí bota.

Všichni jste srdečně zváni.



Bože můj, proč jsi měl opustil? Nejen v Ježíšových ústech, ale v ústech kteréhokoli věřícího je tato otázka výrazem krajní úzkosti. Hospodin se přece svému lidu zjevil jako ten, který je se svými vyvolenými a doprovází je. Tak to kdysi zaslíbil Abrahamovi. A Mojžíš od Boha slyšel: jsem, který jsem – a to je možné vyložit jako: jsem ten, který tu je pro tebe, který je s tebou. Proč jsi mě opustil – to není jen volání o pomoc, to je otazník nad Bohem samotným.

Bůh je daleko, zato nepřátelé jsou blízko. Usilují ubožákovi o život, ale ještě předtím mu chtějí vzít jeho důstojnost a lidství. A žalmista už přistupuje na jejich optiku, uprostřed jejich ponižování a obviňování si začíná připadat jako někdo, kdo ani není hoden Boží blízkosti. Vždyť se ani necítí jako člověk, ale jako červ. Přestává sám sebe vnímat jako Bohem milovaného a opatrovaného, a začne se pokládat za Bohem zapomenutého a zavrženého. Vše se v něm taví a rozpadá, propadá strachu a bezmoci. Zdá se, že nepřátelé dosáhli svého cíle. Vnitřně zlomený člověk se stane jejich snadnou obětí.

Bože můj, proč jsi mě opustil? Také Ježíš křičí do nebes svou otázku, byť oděnou do žalmové písně. Nevíme, co Ježíš přesně pociťoval a na co myslel. Víme ale dobře, že pro tuto chvíli nebesa zůstávají bez odpovědi. Jsou zatažená, temná. Shora se ozývá mlčení. Žádný hlas z nebe, žádné Boží znamení. Ježíš umírá s otázkou na rtech.

Pro Ježíše i ženy stojící okolo by Boží odpověď byla útěchou a povzbuzením. Myslím, že povzbuzením pro nás je právě Ježíšova otázka, na kterou prozatím nikdo neodpovídá. Je povzbuzením k modlitbě. Kdyby v evangeliu chyběla, přišli bychom o cosi podstatného. V tuto chvíli i pro Ježíše Bůh mlčí, je vzdálený, nedostupný, nepochopitelný. Ježíš na sebe bere největší pochybnosti, které se občas probouzejí i v těch nejhorlivějších věřících. Nestojí nad námi v božském majestátu, ale je mezi námi, v největší myslitelné bídě. A spolu s námi se ptá: proč.

Ježíš tu otázku ve svých posledních minutách položil i za nás. Jako by před svého Otce sesbíral všechny naše strašlivé otázky, které klademe Bohu. Kolik jich asi v dějinách lidstva padlo. V bolestech, ve strachu, v beznaději, ve zklamání a vzteku. Na některé z nich najdeme odpověď teprve po dlouhém čase, když nám mozaika života vytvoří smysluplný celek. Mnohé otázky proč zůstanou zde na zemi bez odpovědi.

Ale právě tváří v tvář Ježíšovým pochybnostem smíme také věřit, že Bohu není naše pochybování a tápání lhostejné. V Ježíši Bůh sestoupil i tam, kde je naše víra zavalená otazníky a nedokáže se z nich dostat ven. Bůh je s námi i tam, kde si vůbec nevíme rady s vlastním životem i se světem kolem. Je s námi, i když se k němu obracíme s výčitkou: jak jsi mohl toto dopustit? Proč se toto muselo stát? Jak můžu věřit v tvou dobrotu, když se dějí takové zlé věci?

Takto se smíme ptát. To není rouhání. Nemusíme se hlídat, abychom Bohu neřekli něco nevhodného. Nemusíme si dávat pozor, aby nám náhodou neuklouzla věta, která by snad prozradila, že nejsme moc silní ve víře. Smíme a máme říci právě to, co nás nejvíce tísní - i kdyby to znělo sebevíc bezvěrecky.

Smíme a máme to říci. I to je poselství velkého Pátku. Protože je komu to říci. A protože má smysl to říci. Nemusíme se svou úzkostí zůstat sami. Smíme s tím ven, před Boha. Dokud Boha oslovujeme a třeba se s ním i hádáme, dokud ho voláme a dožadujeme se odpovědi - pak jsme stále ještě nepropadli zoufalství. Pak je v nás stále ještě důvěra, poslední důvěra, byť v slzách a roztrpčení. Dokud voláme k Bohu, pak s Bohem stále počítáme a připomínáme mu jeho zaslíbení. Bereme ho za slovo a ujišťujeme se, že on počítá s námi. Tak volal na kříži i Pán Ježíš svého Otce a počítal s ním. Bože můj, proč jsi mě opustil.

Ten starozákonní a také Ježíšův žalm má ovšem pokračování. Vždyť Bůh nepohrdl poníženým, v opovržení ho neměl. Když trpěl příkoří, neukryl před ním svou tvář, slyšel, když k němu o pomoc volal. Skrze Ježíšův příběh víme, že závěrečná část té písně není zbožným přáním a chlácholením, ale pravou nadějí. Bůh mocně prokázal, že za svým trpícím a tázajícím se služebníkem stojí. Přiznává se k němu. A přiznává se i k nám, když k němu spolu s Ježíšem voláme.
Amen.

Ondřej Kolář



Druhého dne se dovědělo mnoho poutníků, kteří přišli na svátky, že Ježíš přichází do Jeruzaléma. Vzali palmové ratolesti, šli ho uvítat a volali: "Hosanna, požehnaný, jenž přichází ve jménu Hospodinově, král izraelský." Ježíš nalezl oslátko a vsedl na ně, jak je psáno: 'Neboj se, dcero Siónská, hle, král tvůj přichází, sedě na oslátku.' Jeho učedníci tomu v té chvíli nerozuměli, ale když byl Ježíš oslaven, tu se rozpomenuli, že to o něm bylo psáno a že se tak stalo. Zástup, který byl s ním, když vyvolal Lazara z hrobu z vzkřísil ho z mrtvých, vydával o tom svědectví. Proto ho také přišlo uvítat množství lidu, neboť slyšeli, že učinil toto znamení. Farizeové si řekli: "Vidíte, že nic nezmůžete! Celý svět se dal za ním."

Sestry a bratři, na poslední neděli před velikonocemi si církev připomíná Ježíšův vjezd do Jeruzaléma. Takový kousek adventu uprostřed postního období. Ježíš nebyl v Jeruzalémě poprvé, jenže teď to má takovou zvláštní příchuť. Ve svátečním shonu a hluku, v ohromném davu poutníků se má objevit jeden, s nímž si mnozí spojují veliké naděje. Od člověka, který dokáže dokonce vyvést mrtvé z říše smrti, se očekává něco mimořádného.

Ježíš těžko může svůj příjezd do hlavního města utajit. A ani se o to nesnaží. Však se taky hned rozkřikne, že se blíží k branám – a vzápětí vypukne spontánní, nikým neorganizovaná manifestace. Ježíš přichází, pojďme ho uvítat. Ale nejen jako milého hosta chlebem a solí. Lidé berou do ruky palmové ratolesti a volají: Hosanna, požehnaný, jenž přichází ve jménu Hospodinově, král izraelský.

Skutečně – král izraelský? Zatím se jako král – ani jako budoucí král - moc neprojevoval. Život v chudobě, bez domova, bez zázemí, neustále na cestě, v pochybné společnosti. A taky bez nároků na moc, ovládnutí, panování nad lidmi a královstvími. A aby toho nebylo málo, bere Ježíš odněkud oslíka a sedá na něj. Podivný král – nepřijíždí na voze taženém trojspřežím, obklopen nablýskanou a strach budící armádou. Neveze s sebou kořist uloupenou na válečném tažení. Nevidíme kolem ani spoutané zajatce z porobených národů. Nic nenasvědčuje tomu, že bychom tu měli co do činění s pánem a vládcem. Tak proč je s takovými ovacemi vítán? Co na něm ti lidé vidí? Koho v něm rozpoznávají? Jak mu rozumějí?

Každý mu asi rozumí jinak, po svém. Pro římské okupanty v Jeruzalémě je to prostě blázen, náboženský fanatik. Nevypadá na první pohled moc nebezpečně, ale přesto nikdo neví, co svými slovy a činy může vyvolat. Může to být také buřič, povstalec, který vzbudí nežádoucí nepokoje. Je potřeba se mít před ním na pozoru.

Náboženské špičky Izraele, velekněží a farizeové, mají ve věci jasno: Ježíš je neřízená střela, strhávající na sebe neúměrnou pozornost a také falešné naděje. Rouhavě se vydává za mesiáše, a tak může způsobit mezi nevzdělaným lidem úplné šílenství a – co je nejhorší – vzpouru proti Římanům. A ta by nepochybně skončila katastrofou pro všechny.

Mezi volajícím davem je jistě nemálo těch, kdo obavy velekněží skutečně naplňují. Ježíše považují za mesiáše, který se ovšem zatím neprojevil v plné síle. Zřejmě čekal na ten pravý okamžik. Ale ten teď právě nastal. Ježíš podle nich vjíždí do Jeruzaléma skutečně jako král, který se má konečně ujmout vlády. Nadvláda nenáviděných
Římanů se chýlí ke konci, nastává vítězný mesiášský věk, věk svobody od otroctví a ponížení. Kdy – když ne teď; kdo – když ne Ježíš.

Možná se mezi vítajícími našli i takoví, kteří v Ježíši nespatřovali mocného vůdce, ale přece někoho, kdo přinese Izraeli záchranu. Snad si při tom připomínali i slova proroků o trpícím služebníkovi, který na sebe vzal naše bolesti a nemoci. Ježíše vítali jako krále, který ale nevládne mečem - a přece přináší svobodu a uzdravení. Jako poníženého, který přišel všechny ponížené napřímit.

Co si lidé stojící okolo přijíždějícího Ježíše ve skutečnosti mysleli, nevíme. Můžeme jen tušit. Jediné, co nám evangelium prozrazuje, je to, jak Ježíše chápali jeho vlastní učedníci. Totiž: jak ho vlastně vůbec nechápali. Zvláštní, jak jsou nyní Ježíšovi nejbližší jakoby úplně mimo: pozorují, co se kolem Ježíše děje, ale nerozumí tomu. Jak je možné, že zrovna oni, očití svědkové toho, co Ježíš řekl a vykonal, udiveně přihlížejí? Vypadá to, že halekající zástup, který o Ježíšovi možná věděl jen z doslechu, rozumí víc, než jeho následovníci. Anebo taky úplně nerozumí? Kdo tady vlastně ví, kolik uhodilo, když Ježíš překračuje hranice Jeruzaléma?

Snad to přece věděl sám Ježíš, řekneme si. Jenže i ten v tu chvíli mlčí. Hovoří jen svým gestem – sedí na oslíku a nechává se ovívat palmovými ratolestmi. Přijímá tu hru, kterou rozehráli ti, kdo v něm vidí triumfujícího krále nebo revolucionáře. Jenže trochu mění její pravidla. Dělá z ní parodii. Král? Ano, ale ne takový, jakého mě chcete mít. Spíš šašek, který si dělá legraci ze zpupných a do sebe zahleděných monarchů, kteří se nechají oslavovat a titulovat bombastickými jmény. Ale co tou hrou na krále-nekrále chce Ježíš vůbec naznačit? Chce tím pouze někoho zesměšnit, nebo chce také něco sdělit o tom, kým on ve skutečnosti je?

Jeho učedníci tomu v té chvíli neporozuměli. Slyšíme, že pochopili teprve tehdy, když byl Ježíš oslaven. Teprve tehdy si rozpomněli, co bylo o něm kdysi prorokováno – a že se toto proroctví také v Jeruzalémě o velikonocích naplnilo. U bran Jeruzaléma totiž Ježíšův příběh zdaleka není u konce. To nejdůležitější má totiž teprve přijít – a tím nejdůležitějším je samotný Ježíšův konec. Teprve když je životní příběh člověka uzavřen, je možné ho zhodnotit. Dokud ještě běží, dokud není nic uzavřeno a může se cokoli stát, nemůžeme ho dopředu posoudit. Ale kdo má oči k vidění a oči k slyšení, dokáže už nyní z Ježíšovy dosavadní cesty leccos vyčíst.

A tak se možná leckdo skutečně dovtípil, že Ježíšovi v žádném případě nejde o převzetí moci – ani cestou politických zákulisních jednání, ani cestou násilné teroristické akce, ani pomocí ohromujících nadpřirozených zázraků, ani otevřeným bojem proti okupantům. Oslík jako symbol bezbrannosti, poníženosti, ale i solidarity s těmi nejobyčejnějšími dává na srozuměnou, že Ježíšova cesta není vedena vůlí k moci. Je to spíš bezmoc, která na chvíli na sebe bere šaškovskou masku triumfálního průvodu.

Rozumíme, co tím Ježíš chtěl naznačit? My na rozdíl od Ježíšových učedníků víme, jak Ježíšova pouť skončila. Avšak znamená to, že Ježíšovu cestu vždy přijímáme? Chápeme skutečně Boží záměry a Boží cestu s námi, která šla skrz nejhlubší ponížení? Jsme schopni vzít vážně, že Ježíšovo oslavení se neodehrálo uprostřed jásajícího davu u jeruzalémských bran, ale teprve až po potupné smrti na kříži?

Vůbec není na místě se povýšeně pousmát nad těmi, kdo od Ježíše čekali politický převrat, boj proti zotročujícím silám a nastolení Boží vlády zde na zemi. Ani nám nejsou vzdálena bojová hesla: Spravedlnost teď a tedy. Potrestání zločinců. Osvobození nespravedlivě pronásledovaných. Ukončení vlády bohatých a bezohledných. Zrušení chudoby a bídy. Je snad něco špatného na přání, aby se sám Bůh chopil moci, když lidstvo dokáže jen kupit jedno bezpráví na druhé a dusí každý pokus o nápravu?

Vyrovnat se s tím, že Bůh ve světě jedná jinak, než bychom si představovali, je pro nás stejně těžké, jako bylo pro ty, kdo viděli Ježíše viset na kříži. Když vítězí v tomto světě lež a nenávist nad pravdou a láskou, je nám úplně stejně jak těm, kterým na Golgotě před očima umírala naděje v nový svět. Když slyšíme o lidech umírajících v Sýrii na následky smrtícího plynu, cítíme stejný bezmocný vztek, jako židovští revolucionáři, jejichž očekávaný vůdce je uvězněn a bičován. A když vidíme v televizi lidi smetené teroristickým útokem, je nám stejně smutno, jak bylo smutno těm, kdo viděli svého krále odcházejícího na popravu.

Bůh jedná jinak, než si představujeme. Velmi často mu nerozumíme a přejeme si, aby věci zařídil jinak, lépe. Je mnoho lidí, kteří právě kvůli této Boží jinakosti a nepochopitelnosti odmítají v Boha vůbec věřit. Bůh, kterému nerozumějí, Bůh nevypočitatelný a nemanipulovatelný, pro ně přestává být jistotou a oporou. A domnívají se, že nesrozumitelný Bůh ani nemůže člověku rozumět.

Jenže Bůh není svévolný a nevypočitatelný monarcha, který kolem sebe rozdává smrt a milost tak, jak se mu zlíbí. Takový Bůh nepřijel týden před velikonocemi do Jeruzaléma. Přijel sem člověk, který s námi nesl všechny naše bolesti a nemoci, který nám byl nablízku v našich úzkostech a bezvýchodnosti. Člověk, který chápe naše roztrpčení nad stavem světa, náš vztek nad tím, jak jedni druhé ponižují, zneužívají a zabíjejí. Tento člověk nám dobře rozumí, i když my mu často nerozumíme.

Ježíšova cesta před branami Jeruzaléma nebyla ještě u konce. Ani Boží cesta s námi ještě neskončila – i když si mnozí myslí, že Bůh na nás zapomněl a nechal nás napospas našemu osudu. Přivítejme našeho Pána, přicházejícího k nám, a vložme v něj naši naději.
Amen.

Ondřej Kolář



Presbyterkám a presbyterům připomínáme, že v úterý 9. května 2017 se od 18.30 hodin v kostele U Jákobova žebříku uskuteční mimořádná schůze staršovstva.




Dovolujeme si vás pozvat ve středu 5. dubna od 20 hodin na vystoupení kvarteta Květovaný kůň, které interpretuje písně Karla Reinera vzniklé v období druhé světové války na texty Norberta Frýda. Repertoár se skládá ze dvou částí – z písní ze staročeské hry Esther inscenovaných v terezínském ghettu a z přearanžovaných dětských písní Karla Reinera z cyklu Květovaný kůň. Stejnojmenná skupina vznikla v roce 2012 a její členové pocházejí z kapel českého písničkářského rocku. Zpívá a na flétnu hraje Zuzana Hanzlová z Neočekávaného dýchánku a z téže kapely je i klarinetista Michal Hrubý. Na harmonium hraje Jaroslav Svoboda ze skupiny Traband a na kontrabas Petr Tichý, který působí v kapelách Bran a Floex.



Když nastala hodina, usedl ke stolu a apoštolové s ním. Řekl jim: "Velice jsem toužil jísti s vámi tohoto beránka, dříve, než budu trpět. Neboť vám pravím, že ho již nebudu jíst, dokud vše nedojde naplnění v království Božím." Vzal kalich, vzdal díky a řekl: "Vezměte a podávejte mezi sebou. Neboť vám pravím, že od této chvíle nebudu píti z plodu vinné révy, dokud nepřijde království Boží." Pak vzal chléb, vzdal díky, lámal a dával jim se slovy: "Toto je mé tělo, které se za vás vydává. To čiňte na mou památku." A právě tak, když bylo po večeři, vzal kalich a řekl: "Tento kalich je nová smlouva zpečetěná mou krví, která se za vás prolévá."

Nastala ona hodina a Ježíš usedá ke stolu se svými blízkými k velikonoční večeři. Všichni už tuší, že tato hodina bude výjimečná, však se na ni Ježíš důkladně připravoval. Nikdo neví, co se stane, ale v srdcích Ježíšových učedníků stále ještě nevyhasla naděje, že Boží království je za dveřmi. V Jeruzalémě je hlava na hlavě, čas naplněný sváteční atmosférou, čas vzpomínky na velké osvobozující Boží činy v minulosti – a snad také stále ještě čas očekávání jeho činů budoucích. Snad Boží lid úplně nepohltila rezignace a pocit, že Bůh už nám nic nového nepřinese.

Když Ježíš vjížděl na oslátku do Jeruzaléma, vypadalo všechno nadějně. Ale ono se stále nic mimořádného neděje – Ježíš ztropí menší skandál v chrámu, zaplete se do pár učených disputací se svými protivníky – a znovu ohlašuje konec, blízký konec starého věku. A vyzývá k bdělosti. Nic však nenasvědčuje tomu, že by nový věk skutečně měl nastat.

Konec ovšem skutečně přichází, jen jiný, než si učedníci představovali. I tento nečekaný
konec Ježíš už párkrát předpověděl. Málokdo to ale pochopil, a kdo pochopil, nebral to vážně. Teď už musí porozumět opravdu každý. Neboť vám pravím, že už nebudu jísti tohoto beránka, dokud vše nedojde k naplnění v království Božím.

Ježíš se především chce rozloučit. Velikonoční hostina, slavená v radosti nad Hospodinovým slavným činem, se mění v hostinu pohřební, ve smutku nad Ježíšovým odchodem. Avšak nemá to být konec naděje. Boží království se sice zase vzdálilo, horizont se opět rozostřil. Ježíš to raději opakuje ještě jednou, aby každý porozuměl – od této chvíle už nebudu pít
z plodu vinné révy, teď už mě čeká jen hořký kalich věznění, mučení, potupy a smrti. Ale počkejte, ještě spolu jednou budeme jíst a pít z kalicha radosti. V Božím království je hostina připravena – pro mě i pro vás.

Jenže mezitím musí přijít ta hodina. Co má vlastně přinést? Jen nesmyslné utrpení a smrt spravedlivého člověka? Jen zbytečný odklad toho vína výborného, které přijde až naposled? Když Ježíš doposud hovořil o svém blížícím se martyriu, nepřikládal mu vlastně žádný hlubší smysl. Hle, Syn člověka bude vydán pohanům, budou se mu posmívat a tupit ho a plivat na něj, zbičují ho a zabijí. Ale co to všechno znamená?

Na tuto otázku dává Ježíš odpověď při poslední večeři. Toto je mé tělo, které se za vás vydává. Kolik teologických spekulací a nekonečných sporů Ježíšovo prosté slovo vyvolalo. Kolik nedorozumění nebo škodolibých poznámek kolem něho vzniklo – třeba obvinění, že my křesťané jsme vlastně kanibalové, pojídající svého vlastního mistra. A hlavně: kolik rozdělení mezi církvemi způsobilo. A přitom toto slovo naopak mělo spojovat, sjednocovat s naším jediným Pánem i jeho bratry a sestry navzájem.

Ježíš u stolu se svými učedníky nedefinuje vztah mezi chlebem a svým tělem, ale pouze je vyzývá: přijímejte. Já se pro vás vydávám. Ano, celý Ježíšův život byl příběhem sebe-vydání. Ve všem, co dělal i co říkal, znělo: jsem tu pro vás, pro vaši záchranu, pro vaše osvobození, pro vaši radost, pro váš naplněný život. To, co Ježíš pronesl při poslední večeři, nebylo
vlastně nic až tak nového, nic překvapivého. Spíš to bylo shrnutí jeho životního programu. Mé tělo, můj život se vám dává, z něj smíte přijímat plnými hrstmi, každý z vás, bez výjimky, nikdo není vyloučen, nikdo není nehoden. Dokonce i zrádce sedící v kruhu apoštolů smí
zůstat a přijímat. Každý, koho Ježíš uzdravil, každý, z koho Ježíš vyhnal zlé duchy, každý, komu Ježíš odpustil, každý, koho Ježíš přivedl zpět z izolace do společenství, každý, koho Ježíš vyvedl z temnoty smrti, už z tohoto chleba spásy přece okusil a poznal, jak dobrý je Pán.

Ježíš věří, že pro záchranu mnohých nebyl jen jeho život, ale bude také jeho smrt. Jestliže celý jeho příběh byl sebe-vydáním a sebe-obětováním pro druhé, jak by nemohlo být činem lásky také ukončení tohoto příběhu? Ježíš neoslavuje svou vlastní smrt, tak jak to činí fanatici všech náboženství, ale je přesvědčen, že ani ona nebude bez užitku, že i ona přinese své
plody, byť se na první pohled musí jevit jako naprosto absurdní a ještě navíc strašlivě krutá. Ježíš netouží po smrti, nechce být zasloužilý mučedník, kterému se postaví pomník. Umírá, protože až tak daleko ho přivedla jeho láska k nám.

A umírá také proto, že miluje své nepřátele. Nechce očistit svět od nekalých živlů, udělat pořádek, vyhnat ty neslučitelné se společenstvím slušných. Nezvolil si mocenskou cestu násilného řešení a likvidace protivníků. Ani Pilát, Herodes, velekněží, vojáci a rozběsněný dav nemají být zničeni, ale zachráněni, i pro ně přece platí: toto tělo se za vás vydává.

Tento kalich je nová smlouva zpečetěná mou krví, doslova: smlouva v mé krvi, říká Ježíš dále. Zde jde Ježíš ve výkladu své smrti ještě o krok dál. Jeho smrt nemá přinést rozčarování, smutek a beznaděj těch, kdo si s Ježíšem spojovali mnohé naděje. Ta smrt má ustanovit nový vztah mezi Bohem a člověkem.

Nikdo z Hospodinových svědků – až na jednoho - se doposud neodvážil hovořit o nové smlouvě. Vždyť ta stará, uzavřená na hoře Sínaj, byla přece svatá, nedotknutelná a věčná, nikdy ji nic nemohlo zrušit, nahradit ani novelizovat.

A přece se našel jeden osamocený hlas, který právě toto prorokoval. V prvním čtení jsme slyšeli, jak prorok Jeremjáš ohlašuje novou smlouvu. Tuto smlouvu už žádný člověk nebude moci porušit, protože bude přímo zapsaná v lidských srdcích, stane se nedílnou součástí
člověka. Nebude to žádný zákon nad námi, ale zákon v nás. Bůh sám promění naše nitro, nově nás stvoří. Když Ježíš při své poslední večeři hovoří o nové smlouvě, oznamuje, že jeho smrt otevírá nový věk, obnovu člověka, jeho vztahu k Bohu i k jeho bližním. Boží království se tajemně otevírá v Ježíšově smrti, v jeho prolité krvi.

Když nastala hodina, říká evangelista Lukáš – a má tím na mysli především hodinu Ježíšova utrpení. Nezapomeňme ale, že velikonoce byly také hodinou obětování. Také Ježíš se svými učedníci se přece sešli, aby pojedli zabité zvíře. Nevíme, zda Ježíš sám sebe chápal jako oběť, jako nové velikonočního beránka. Je ale jisté, že svůj celý život takto obětoval, dal sám sebe pro druhé – až po samotnou smrt.

Tím ale zároveň oznámil konec všem chrámovým obětem. Oběť znázorňuje, že abych mohl
žít, někdo jiný musí zemřít. Ukazuje, že všichni žijeme na dluh, na vrub druhého. Mnozí tento princip prohlašují přímo za zákon přírody: jedni pojídají druhé, silnější vytlačují slabší,

schopnější porážejí méně schopné. A zdá se, že i fungování společnosti tento zákon přežití potvrzuje: aby jedni mohli žít v nadbytku, druzí musí žít v nedostatku, aby se jedni mohli radovat, druzí musejí trpět, prý se s tím nedá nic dělat, dokud svět světem stojí. Obětujeme cizí život, abychom vlastní život získali.

Ne až na kříži, ale už během své pozemské cesty Ježíš učí novému zákonu, nové smlouvě. Pravý život je tam, kde lidé pro druhé něco obětují a nežijí na jejich účet. Pravý život člověk nalezne jen tehdy, když jej odevzdá do služby bližnímu, a ne když se snaží urvat druhým, co může.

To čiňte na mou památku, říká Ježíš. Dnes máme neděli Reminiscere, tedy neděli rozpomenutí – rozpomenutí Hospodina na nás, i našeho rozpomenutí na Hospodinovy veliké
činy. Když si Židé o Velikonocích připomínají vyvedení z Egypta, není to pro ně jen minulá
událost, ale stále platný a přítomný děj: Bůh vysvobodil naše praotce a vysvobodí také nás!

Také pro nás křesťany není večeře Páně jen slavnostní vzpomínkou na Ježíšovu smrt, ale především přítomným evangeliem: Bůh je v Ježíši Kristus pro nás. Z jeho obětovaného života smíme žít a zároveň ho přijímat jako výzvu: i ty jdi a dej sám sebe pro druhé, i ty se vzepři zákonům, které platí kolem tebe, a vezmi na sebe tu novou smlouvu, kterou Bůh s tebou uzavřel. I ty jdi proti proudu, i ty řekni svoje ne bezohlednosti a vykořisťování druhých, a vydej se na ježíšovskou cestu sebe-darování. A neboj se: tato cesta nekončí křížem, ale slavnou hostinou.

br. farář Ondřej Kolář



Jako vyvolení Boží, svatí a milovaní, oblečte milosrdný soucit, dobrotu, skromnost,
pokoru a trpělivost. Snášejte se navzájem a odpouštějte si, má-li kdo něco proti druhému. Jako Pán odpustil vám, odpouštějte i vy. Především však mějte lásku, která všechno spojuje k dokonalosti. A ve vašem srdci ať vládne pokoj Kristův, k němuž jste byli povoláni v jedno společné tělo. A buďte vděčni. Nechť ve vás přebývá slovo Kristovo v celém svém bohatství: se vší moudrostí se navzájem učte a napomínejte a s vděčností v srdci oslavujte Boha žalmy, chválami a zpěvem, jak vám dává Duch. Všechno, cokoli mluvíte nebo děláte, čiňte ve jménu Pána Ježíše a skrze něho děkujte Bohu Otci.


Křesťanský život je odpovědí na Boží milost. Moc křesťanského života pochází z důvěry, že jsme lidé, které Bůh miluje a kterým Kristus dává svou milost. Jestliže jsem přijal Boží milosrdenství a laskavost, sám také dávám milosrdenství a laskavost druhým. Protože jsem zakusil Boží přijetí a odpuštění, přijímám druhé a odpouštím jim. Samozřejmě to nejde snadno. Avšak když v nás milost pracuje, skutečně se to děje. Jde o to, abychom to dokázali uskutečňovat v křesťanském životě, i v křesťanském společenství, a usilovali o to, aby se tato síla lásky zjevila. V dnešním oddíle se opakuje jedna výzva. Výzva k vděčnosti. Praví se zde: buďte vděčni, oslavujte Boha s vděčností
v srdci, a děkujte Bohu Otci.

Vděčnost je naše přiměřená odpověď Bohu za to, že jsme od něj přijali drahou milost spásy. Teolog Karl Barth říká: "Milost a vděčnost je dvojice jako nebe a země. Jako hlas vyvolává ozvěnu, tak milost vyvolává vděčnost. Jako blesk doprovází zahřmění, milost doprovází vděčnost. To znamená,
že je-li Božím dílem darovat milost, dílem Božího lidu je vzdát díky. Žijeme skutečně život plný vděčnosti? V současné kultuře se zaměřením na růst a úspěch spíše ztrácíme vděk za hodnotné věci nám darované. Teolog Dietrich Bonhoeffer říká: "Zatímco jsme se modlili za velkou věc, zapomněli jsme poděkovat za běžné a drobné dary. V křesťanském společenství nacházíme spíše slabost, nedostatek víry a potíže, než úžasné zkušenosti či znatelné výsledky. Ale pokud nebudeme děkovat každý den za společenství a místo toho si stěžovat, že vše je nezajímavé a triviální, budeme tím spíš obtěžovat Boha, který buduje společenství podle normy Krista a v jeho plnosti.

Jsou tu i další důvody pro nedostatek vděčnosti v naší kultuře. Dlouhou dobu jsme si mysleli, že nezávislost je tím nejdůležitějším v našem životě. Proto jsme se zaměřili na vlastnění věcí a tlačili sami sebe k trvale zaneprázdněnému životu. Kvůli postoji, že vše je v mých silách, nebo kvůli výmluvě, že jsem příliš zaneprázdněn, abych si udělal čas, začal život ve vděčnosti ztrácet půdu pod nohama. Moderní lidé jsou také velmi citliví na svá práva. Jsou přesvědčeni, že mají právo přijímat stále lepší věci a užívat si jich. Tento požadavek práva je jistě v pořádku s ohledem na lidskou důstojnost a rovnost, avšak jeho přílišné uplatňování může způsobit nekonečnou nespokojenost a postoj nevděčnosti. Spirituální teolog Henri Nouwen říká na základě své zkušenosti soužití s chudými v jižní Americe: "Co jsem pokládal za své právo, oni přijímali jako dar. Co bylo pro mě jasné, to bylo pro ně nečekanou radostí; co jsem přijímal jako jistotu, to bylo pro ně předmětem vděčnosti a potěšení. Zjistil jsem, že vše přítomné bylo darováno Bohem lásky. Vše je milost – a proto můžeme říci, že jsme vděčni.

Apoštol Pavel říká: ve vašem srdci ať vládne pokoj Kristův. Pokuj tu neznamená klidný a pohodlný stav mého srdce. To, co se má naplnit, se nevztahuje na stav srdce. Pokoj Kristův znamená požehnání spočívající v pravém vztahu, který Kristus obnovil. V Kristu byl obnoven vztah mezi Bohem a námi. Bariéra hříchu byla rozbita, a nyní zakoušíme požehnání věčného života v těsném společenství s Bohem. A jdeme-li ještě o krok dál, jedná se také o pravý vztah mezi všemi Božími dětmi, věřícími v Krista. Ve sboru v Kolosích, kde spolu žili Řekové a Židé, obřezaní a neobřezaní, otroci a svobodní, připomíná Pavel důvod, proč je Kristus takto spojil v jedno. Jako členové jednoho těla jste byli povoláni k pokoji. To je výzva k vytváření pokoje ve společenství tím, že nechají vládnout Krista ve svých srdcích. A přidává ještě jednu výzvu důležitou pro tuto práci:

Buďte vděčni.

Především máme být vděčni za to, co pro nás Kristus udělal. Máme si připomínat jeho oběť pro naše spasení a pokoj, a děkovat za to neustále. Nemáme zapomenout na skutečnost, že jsme milovanými Božími dětmi. A máme s nadšením sdílet s druhými to, co jsme obdrželi. Také můžeme děkovat ze sestry a bratry, s nimiž jsme byli povoláni v jedno tělo. V Tesalonickém sboru Pavel poděkoval Bohu za dílo víry a lásky a za vytrvalost naděje. Rovněž děkoval Bohu za sestry a bratry podílející se na díle evangelia spolu s ním. Není úžasné, že jsme tu v našem sboru lidé
z různého prostředí shromáždění v jedno tělo? I když i mezi námi ještě je různá slabost a potíže, neměli bychom ztratit vděčnost vůči Bohu za toto společenství. Jsem přesvědčen, že ti, kdo jsou tu se mnou, jsou lidé Bohem poslaní. Jsme povoláni k pokoji v jednom těle. Toto dílo pokoje, na kterém se všichni podílíme, má být zahájeno radostí a vděčností jeden za druhého.

Apoštol Pavel říká: Nechť ve vás přebývá slovo Kristovo v celém svém bohatství. Pavel vyzývá
k vzájemnému napomínání a učení v Kristových slovech a činech. My všichni máme něco napravit a změnit. Někdy pozorujeme, že lidé snažící se o změnu druhých nakonec nemají úspěch a jsou pak deprimováni. Evangelium nás ovšem učí, že chceme-li změnit člověka, je nutné odpouštět, být milosrdný, svěřit druhého do Boží lásky. Milovat Boha a milovat bližního lze jen tehdy, když do hloubky pochopíme a přijmeme, že Bůh nejprve miloval nás. Vděčnost je tedy důležitá i tehdy, jde- li o vyučování, napomínání a budování společenství. V noci předtím, že byl Ježíš uvězněn, vzal chléb a víno, vzdal díky a rozdával svým učedníkům. Mezi nimi byl muž, který jej pak zradil, a také muž, který jej pak zapřel. Nakonec Ježíše opustili a uprchli všichni. Avšak Ježíš vzdal Bohu díky. A pak, když položil svůj život na kříži, promluvil slovo milosti. Hroznou noc zrady proměnil ve vzácnou noc – svou vděčností. Díky milosrdenství nemůžeme ztratit dobrou vůli vůči svým
bližním. Můžeme pokračovat v tom, co Bůh chce, abychom dělali.

A konečně Pavel říká: "Všechno, cokoli děláte, čiňte ve jménu Pána Ježíše a skrze něho děkujte Bohu. To znamená, že vše, co děláme, má být odpověď vděčnosti na Kristovu milost. Tedy - i když se setkáváme s nespravedlností, máme se jako křesťané jen usmívat a mít pozitivní postoj? Nikoli.
Žít ve vděčnosti neznamená být netečný k bolesti a zlu v naší blízkosti. Schopnost vděčnosti nezávisí na tom, kolik máme. Spíše se odvozuje od schopnosti poznat, co skutečně máme. Ti, kdo vědí, že Bůh je naším věrným strážcem i v nesnesitelném žalu, mohou vzdát díky. Postoj vděčnosti nám pomáhá zakořenit v lásce a důvěře, a připomíná nám, že přítomná obtíž nemůže určovat naše
životy. Vzdáváním díků Bohu můžeme získat sílu pro dlouhou cestu k obnově a spravedlnosti. Vzdáváním díků v těžkostech si uvědomujeme, že neznáme celý příběh svého života – a že tento příběh ještě není u konce. A také si máme být vědomi toho, že nám Bůh daroval vzácné lidi a dobré věci. Kdo žije ve vděčnosti, nežije bez smutku a obtíží, ale zakouší hlubší milost a naději.

Kdo je zbožný křesťan? Reformátor Jan Kalvín řekl, že zbožnost je bezmezná vděčnost za to, co nám Bůh dal. Moje rodina se každoročně účastní tábora společně s českými bratry a sestry. Kdykoliv jsem přítomen na ranní modlitbě, cítím hlubokou úctu k faráři, který vede tuto modlitbu. Z jeho úst přímo přetéká bezmezná vděčnost. Když slyším slova malé a krásné vděčnosti, svět získává novou barvu a moje duše se opět probouzí. Vděčnost začíná, když vnímáme dobrotu, krásu a milost kolem nás. Když mluvíme o Boží věrnosti a dobrotě, když vyjadřujeme vděčnost za boží dary a vděčnost, naše společenství zažívá hojnost. Když začneme den s díky Bohu i bližnímu, a zakončíme den se vzpomínkou na milost a dobrotu, naše každodenní zkušenost bude naplněna vděčností. Děkujme Bohu za všech okolností! To je Boží vůle pro vás. Amen.

br. farář Kwanghyun Ryu



12. 5. 2005 - vydáno stavební povolení, pravomocné 2. 6. 2005

06-08 / 2005 - provedení části A železobetonových opěrných stěn
Cena provedených prací dle SOD a dodatku byla 1 430 380 Kč vč. DPH 19%.

02 / 2006 - vznik OS Komunitní centrum s původní myšlenkou psát projekty za účelem získání prostředků na stavbu (viz dopis staršovstvu, L. Veselá, 2. 11. 2007)

14. 3. 2006 - pracovní schůzka pro přípravu dokumentu pro sponzory, další schůzka se měla konat do cca tří týdnů, nebyla svolána (příprava dokumentu - viz další body)

5. 11. 2006 - zpráva E. Erdingerové o fundraisingu, s dílčími konkrétními podněty, bez odezvy

4Q 2006 - E. Erdingerová z dostupných materiálů vytvořila podklady s informací o potřebě finančních prostředků na dostavbu a zaslala je oddělení fundraisingu ÚCK ČCE, paní Jance Halukové. Projekt je tam veden v seznamu žadatelů - sborů ČCE - o finanční pomoc.

5. 3. 2007 - E. Erdingerová sestavila z dostupných materiálů text :
Projekt rekonstrukce a přístavby sborového domu Farního sboru v Praze 8 – Kobylisích

1Q 2007 - příprava setkání zahraničních novinářů
Myšlenkou bylo získat pro projekt mezinárodní ohlas. Akci z podnětu Miloše Štorka, který poskytl adresy novinářů a informace o již proběhlých podobných setkáních připravovalo staršovstvo, aktivně se zapojila E. Erdingerová a M. Erdinger, vypracovali program a poslali pozvánky. Setkání se mělo uskutečnit od 31. 5 do 3.6. 2007. Akce byla ze strany sboru zrušena, neboť se ozvali pouze dva zájemci, což bylo vyhodnoceno jako nedostatečný zájem.

04-06 / 2007 - příprava informačního letáku
Při přípravě textu se objevila tendence nezmiňovat v letáku otázku pokračování dostavby, a to s odkazem na záměr připravit ucelený dokument "pro sponzory", který měl následovat. Tento druhý dokument se ale staršovstvu nikdy nepodařilo vytvořit (viz další body).

10 / 2007 - E. Erdingerová se zúčastnila kurzu, který pořádala ČCE pro faráře a laiky na téma Fundraising ve farních sborech. Ze zprávy, kterou podala staršovstvu, jasně vyplynulo, že farní sbor na grantové peníze nedosáhne. Informovala o tom, že zástupci ČCE doporučili vytvořit při sborech občanská sdružení, která mají možnost účastnit se grantové politiky.

8. 10. 2007 - zřízení fondu Dostavba
Staršovstvo na své řádné schůzi zřizuje fond Dostavba, převádí do něj dosavadní dary ve výši 172 000 Kč a rozhoduje, že vždy ke konci roku bude do fondu převedeno minimálně 1% celkových příjmů sboru.

5. 11. 2007 - farní sbor se stává členem občanského sdružení Komunitní centrum
Staršovstvo na řádné schůzi schválilo členství farního sboru v o.s. Komunitní centrum s tím, že sbor bude „...navazovat na činnost Komunitního centra se zřetelem na opatřování finančních prostředků pro dostavbu našeho kostela;...“

02 / 2008 - setkání M. Erdingera, M. Rejchrta a E. Erdingerové nad dokumentem z roku 1999
Oba faráři se shodli na tom, že text je po stránce formulační a obsahové neaktuální. Velká diskuse proběhla na téma jaké prostory FS vlastně potřebuje.
02 / 2008 - sezení u Boučků na téma dostavba
Jednalo se o neformální celosborový diskuzní večer, jehož cílem bylo zmapovat názory na otázku dostavby.

7. 4. 2008 - rozhodnutí o investici do stavby parkovacích ploch
Staršovstvo na řádné schůzi „...hlasováním schválilo návrh investovat do zbudování parkovacích ploch naproti vchodu do kostela“. Parkovací plochy jsou součástí projektu dostavby. Realizace parkovacích ploch se neuskutečnila.

04 / 2008 - nabídka ze strany cembalistky S. Geogievy na sponzorskou "music tour"
Sylvia Georgieva nabídla uspořádat koncertní turné po Evropě, obrátila se na sbor s žádostí o zprostředkování vhodných míst pro vystoupení, třetinu honoráře by nabídla sboru. Na mimořádné schůzi staršovstva 20.4.2008 bylo rozhodnutí odloženo do doby, než M. Erdinger zjistí další podrobnosti.
Akce se neuskutečnila.

06 / 2008 - chrámová sbírka při mezinárodních bohoslužbách se stává příjmem fondu Dostavba

01 / 2009 - sezení u Boučků na téma dostavba - nový impuls k přípravě dokumentu o dostavbě

02 / 2009 - setkání pracovní skupiny „Dostavba“ ve farním bytě - Csémyovi Z+L, Erdingerovi E+M, J. Jeřábek, L. Veselá a přizván byl J.S. Lee. Seznámení se s dostupnými materiály a rozhovor o ideovém obsahu projektu. Br. farář Lee se vyjadřoval k teologickému obsahu a vizi.

04 / 2009 - setkání pracovní skupiny (Csémyovi L+Z., Erdingerovi E+M., Veselá L., Jeřábek J.) v Kanině u Csémyových. Vyjasnění si, co bylo probráno na schůzce u Erdingerů. Proběhla dlouhá diskuse na téma co potřebujeme, jaké aktivity v domě probíhají a na základě tohoto rozhovoru byla vytvořena tabulka s podklady pro písemné zpracování projektu.

09 / 2009 - Běleč - probírána pracovní verze dokumentu se členy sboru.

10 / 2009 - rekonstrukce kotelny
Na podzim 2009 proběhla kompletní rekonstrukce kotelny, nové zařízení zahrnuje napojovací body a rezervu výkonu pro projektovanou přístavbu.

03 / 2010 - setkání L+P Veselých, E+M Erdingerových a J.S.Lee s Gerhardem Reininghausem, tajemníkem pro ekumenické vztahy z ÚCK ČCE ve farním bytě na téma jednání U kulatého stolu o možnosti zařadit dostavbu Kobylisy do seznamu žadatelů o finance. Br. Reininghaus sděluje, že potřebuje písemný dokument.

21. 3. 2010 - Výroční sborové shromáždění ...„ukládá staršovstvu, aby vypracovalo
dodatek ke zprávě staršovstva o stavu projektu dostavby sborového domu, s rekapitulací
dosavadních kroků“.

04 / 2010 - byla svolána pracovní skupina k „formulování“ projektu, ale neuskutečnila se. Byl dohodnut náhradní termín. Na formulování obsahové části se bude podílet Z+L Csémy, E. Erdingerová a L. Veselá. Na ideové (teologické) formulaci se bude podílet M. Erdinger. Stavební dokumentace se nemění.

9. 6. 2010 - prezentace projektu dostavby, připravili Jakub Roskovec a Jan Bouček
Z podnětu staršovstva proběhla ve formátu středečních celosborových setkání prezentace stavebního projektu s připomenutím přínosu pro sbor, církev i necírkevní prostředí, následovala otevřená diskuze.

3. 1. 2011 - zřízení Fondu oprav
Staršovstvo na své řádné schůzi zřizuje Fond oprav, na následující schůzi 31. 1. 2011 rozhoduje o naplňování fondu částkou 5% ze všech sborových příjmů (pronájmy, ubytování, saláry, sbírky, dary).



10 / 2010 - 05 / 2011 - příprava a následné vydání brožury „otevřeno / open“
Jan Bouček a Jakub Roskovec připravují a 26. 5. 2011 vlastním nákladem vydávají brožuru, která mapuje stavební projekt kobyliského sborového domu od doby jeho vzniku se zvláštním zřetelem na projekt stavebních úprav a jeho nedokončenou část. Brožura je dvojjazyčná (čeština, angličtina), vychází v předvečer 40. výročí slavnostního otevření sborového domu (6. 6. 1971), staršovstvem je považována za oficiální dokument sboru (viz zápis schůze 4. 4. 2011).

29. 6. 2011 - dar na dostavbu ve výši 400 000 Kč od společnosti Severočeské doly, a.s.
Z iniciativy Jakuba Roskovce je Martinem Fendrychem osloven Jan Demjanovič jakožto předseda představenstva a generální ředitel akciové společnosti Severočeské doly. M. Fendrych mu věnuje vydanou brožuru o dostavbě kostela a zprostředkovává kontakt. Na základě stručné žádosti zaslané J. Boučkem Demjanovič obratem rozhoduje o přidělení daru z prostředků společnosti, formálně z fondů PR. Staršovstvo schválilo přijetí daru na mimořádné schůzi 24. 7. 2011, částka po zdanění byla převedena během září 2011 do fondu Dostavba (vyplývá ze zápisů schůzí staršovstva 12. 9. 2011 a 3. 10. 2011).

1. 9. 2014 - rozhodnutí staršovstva o „zmrazení“ fondu Dostavba
Po diskuzi, která proběhla během několika předcházejících schůzí staršovstva bylo rozhodnuto fond Dostavba „zmrazit“ a prostředky těch donátorů, kteří budou souhlasit, převézt z fondu do běžného hospodaření sboru. Zároveň byly zrušeny i některé další fondy, z čehož vyplývá zrušení i Fondu oprav. Dále bylo rozhodnuto o změně určení chrámové sbírky při mezinárodních bohoslužbách, a to do běžného hospodaření sboru místo dosavadního určení na fond Dostavba.


Stav projektu (leden 2017):

Současný stav realizace projektu je dokumentován odpovědí staršovstva na otevřený dopis Jitky Boučkové z podzimu 2011, která byla zahrnuta do výroční zprávy za rok 2012 (a v doslovném znění zopakována ve zprávě za rok 2013). Sbor toto stanovisko schválením zpráv akceptoval. (VSS 10. 3. 2013, VSS 16. 3. 2014)
Citace: „... staršovstvo konstatovalo, že nevidí potřebnost a využití dostavby kostela v původním rozsahu projektu a pověřilo statutární zástupce sboru k jednání s bratrem architektem Roskovcem o změně projektu. Toto jednání se uskutečnilo.“

Na výročních sborových shromážděních 2011, 2012 a 2013 ve svých zprávách staršovstvo opakovaně deklaruje zájem resp. úsilí udržet a pokud možno rozvíjet provoz přechodného ubytování.

Úprava projektové dokumentace ve smyslu změny rozsahu přístavby nebyla zadána, tudíž ani zpracována, projednána nebo schválena.

Dotazem u J. Halukové bylo zjištěno, že vyřízení žádosti z podzimu 2006 o finanční podporu ze strany ČCE nemělo další vývoj, a to jak na straně ÚCK ČCE, tak ani na straně farního sboru. Vzhledem k časovému odstupu lze považovat požadavek za neaktuální.

Vzhledem k tomu, že stavební práce na přístavbě byly ve lhůtě dvou let od nabytí právní moci stavebního povolení zahájeny, stavební povolení nepozbývá platnosti (jinými slovy - stavební povolení je stále platné).

Ze stavebních prací a dodávek je realizováno:
- připojovací místo pro splaškovou kanalizaci přístavby, ukončení potrubí v dočasné revizní šachtě
- nákup keramické dlažby na podlahy přístavby, dlažba uskladněna na pozemku kostela
- část A železobetonových opěrných stěn pro násyp kostelní zahrady, včetně izolační vrstvy a drenáží
- rezerva výkonu a připojovací místo pro okruh vytápění přístavby, v kotelně po rekonstrukci

Staršovstvo sboru, březen 2017



Milé sestry, milí bratři. Staršovstvo předkládá zprávu o životě Farního sboru Českobratrské církve evangelické v Praze 8-Kobylisích za rok 2016, která byla schválena staršovstvem sboru na řádné schůzi 6. března 2017 a je uveřejněna na veřejně přístupné nástěnce v kostele a zde, ve sborovém časopise Terasa.

Důležité události v roce 2016
10. dubna 2016 proběhla při sborovém shromáždění volba presbyterů do nového staršovstva, do kterého byli poprvé zvoleni i zástupci korejské části sboru. Práce se ujali sestry a bratří: Jan Bouček, Hana Dobrovodská, Vladislav Ferst, Jiří Holý, Jan Hon, Petr Kolínský, Hyunwoo Lee, Beatrice Okiga, Jan Polák, Vlasta Rejentová, Jan Šotola, Changryeol Ye, náhradníky jsou: Miloš Fridrich, Helena Hromádková, Jakub Roskovec a Vladimíra Štorková a Milan Kovář jako hostující náhradník. 22. května složilo nové staršovstvo slib do rukou br. seniora Romana Mazura a dodatečný slib dvou presbyterů 19. června do rukou br. f. Erdingera. Jsem ráda, že se podařilo motivovat nové lidi ke službě, která je v našem sboru velmi široká. Od 1. června musíme zajišťovat činnosti související se správou domů a ubytováním, s prací ve farní kanceláři, v Komunitním centru, při biblických hodinách dětí. To vše v důsledku odchodu ses. Elišky Erdingerové do důchodu. V srpnu pak skončil kazatelskou službu v našem kostele br. f. Miroslav Erdinger. Od 1. září tedy máme jen jednoho faráře br. Ondřeje Koláře. Činnosti, které vykonávali faráři dva, nelze z časových důvodů vykonávat osobou jednou. Proto staršovstvo na svých zasedáních zvažovalo úpravu rozsahu činností mimo půdu sboru, které však vypovídají o charakteru našeho sboru. Není proto jednoduché ve věci rozhodnout a tak proces, zda omezíme aktivitu br. faráře Ondřeje Koláře mimo sbor, či budeme hledat faráře druhého, či pastorační pracovnici, případně některé činnosti delegovat na jednotlivé farníky sboru jako dobrovolnou činnost, ještě není ukončen. Dále se v minulém roce začal projevovat nedostatek učitelů nedělní školy. Příprava ke službě učitele nedělní školy je náročná, zabere poměrně dost času a při dlouholeté službě se člověk může cítit vyčerpán. Proto je třeba navýšit, případně obměnit, počet učitelů, aby se mohli ve službě střídat a mohli čerpat duchovní sílu účastí při bohoslužbách.
Bratr farář Kolář v listopadu ukončil administraci sboru v Libčicích.
Kromě zdejší budovy a zahrady vlastní také farní sbor objekt bývalé modlitebny na Klapkově ulici. Stavební stav objektu není dobrý a staršovstvo se začíná zabývat otázkou dlohodobější koncepce využití této nemovitosti.

Korejská část sboru
Farní sbor působí v kostele U Jákobova žebříku společně s komunitou korejských a japonských křesťanů žijících v Praze, kteří ke své sborové činnosti využívají místnosti v prvním poschodí sborového domu a k nedělním bohoslužbám prostory kostela. S výjimkou prázdnin se každou první neděli v měsíci v půl desáté dopoledne konaly společné mezinárodní bohoslužby. Vykonávaly se česky a korejsky a jejich trvalou součástí se stalo čtení Písma také v japonštině. Při společných mezinárodních bohoslužbách, které vykonávali faráři Ondřej Kolář, Kwang-Hyun Ryu a Shinil Son, se vždy konalo vysluhování sv. Večeře Páně. Samostatné korejské bohoslužby, při kterých jedenkrát kázal br. f. Kolář, se konaly v dalších nedělích vždy v půl dvanácté a ve dvě hodiny odpoledne na ně navazovaly bohoslužby japonské. Po mezinárodních bohoslužbách pokaždé připravili členové korejské komunity v zadní části kostela malé pohoštění. Sestry a bratři z korejské části sboru se během týdne scházeli v kostele k dalším vlastním sborovým aktivitám. Korejský farář Kwang-Hyun Ryu i japonský farář Shinil Son jsou zaměstnanci sboru.

Spolupráce s dalšími subjekty v prostorách sborového domu
V prvním poschodí fary pracovala také nezisková organizace nazvaná Středoevropské centrum misijních studií, zaměřená na misiologickou činnost v Evropě.
Od roku 2006 působí na půdě Farního sboru Komunitní centrum, které jednou měsíčně pořádá odpolední Kavárničky pro seniory, podílí se na činnosti mateřského centra Benjamin a na organizaci sborových besed. Prostředky na činnost několikrát získalo úspěšně podanými granty. O činnosti Komunitního i Středoevropského centra hovoří samostatná zpráva Komunitního centra U Jákobova žebříku.
Kobyliský sbor téměř dvacet let poskytuje své prostory a všeobecnou podporu křesťanům s homosexuální orientací, kteří jsou členy Občanského sdružení LOGOS. Scházeli se každou první neděli v měsíci odpoledne. Duchovní část setkání připravoval bratr farář Ondřej Kolář za spolupráce člena LOGOSu br. faráře Tomáše Adámka. Od září oslovují duchovní z jiných církví vstřícných k LOGOSu.

Psychiatrická nemocnice
Faráři farního sboru Miroslav Erdinger a Ondřej Kolář pracovali nejen v kostele U Jákobova žebříku, ale také mezi pacienty Psychiatrické nemocnice v Bohnicích (dále jen PN), ve které byly členy týmu Spirituální péče a v jehož rámci se podíleli na skupinovém pastoračním sezení na oddělení závislostí, v doléčovacím pavilonu psychicky nemocných, prováděli pastorační péči na oddělení ochranné léčby nebo v pavilonu interny, a na přání pacientů vykonávali individuální návštěvy na dalších odděleních. Ve druhé polovině roku, po odchodu br. f. Erdingera, vykonával br. f. Kolář, kromě individuálních návštěv, pastorační setkávání především na oddělení interny č. 22.
Kolegové a personál v nemocnici příznivě hodnotili fakt, že působili nikoliv za plat, ale z pověření staršovstva v rámci svého farářského úvazku. V kostele sv. Václava v areálu bohnické nemocnice se konaly bohoslužby s vysluhováním sv. večeře Páně každou středu odpoledne kromě Vánoc. Vykonával je bratr farář Ondřej Kolář, kterého pětkrát zastoupil br. Jan Ratiborský. Bohoslužby se uskutečnily padesátkrát. Na popeleční středu, jako každoročně, sloužil br. Kolář ekumenickou bohoslužbu spolu s br. f. Janem Kofroněm.
Po celé letní prázdniny vykonávali bratři faráři bohoslužby nejen v kostele U Jákobova žebříku, ale i v kostele sv. Václava v areálu Psychiatrické nemocnice v Bohnicích.

Bratrská škola
Farní sbor v Kobylisích je také patronem Bratrské školy v Holešovicích. Miroslav Erdinger a Ondřej Kolář vykonali pro žáky a učitele školy bohoslužby jednak při zahájení a při ukončení školního roku v areálu školy, jednak v době postní a adventní v našem kostele. Ondřej Kolář vyučuje 6x měsíčně ve škole náboženství a zároveň vykonává funkci spirituála. Spolupráci sboru s Bratrskou školou v Holešovicích považuje staršovstvo za významnou součást působení farářů mimo kobyliský sbor.

Slunečnice
Působištěm Farního sboru je i Domov seniorů „Slunečnice“ v Čimicích. Vloni tam br. f. Erdinger vykonával nejen pro seniory z Domova, středeční dopolední bohoslužby včetně velikonočního programu se sváteční promluvou. Při některých z nich sestra Eliška Erdingerová doprovázela sborový zpěv na klavír. Od září převzal službu br. Jan Hon včetně adventního programu se zvěstí o narození Krista, s účastí dětí z Bratrské školy a s koledami zpívanými i obyvateli Domova.

Adopce na dálku
Náš sbor stále přispívá na dvě adoptivní děti. Jsou to dívky Anitha D´Souza z oblasti Karnataka a Femina Suzan z Tamil Nadu v Indii. Oběma dívkám jsme poskytli slíbené finanční prostředky a také s nimi udržovali písemný kontakt. Chlapec Amos Kizza z africké Ugandy, kterému jsme v minulých letech též přispívali na vzdělání, v minulém roce pro vyšší věk do tohoto programu již být nemohl být zahrnut.

Polévka
Sbor pokračoval v akci „polévka pro potřebné“. V garanci člena sboru Lukáše Kaliny jsme během roku v 29 čtvrtečních podvečerech uvařili a před hlavním nádražím rozdali bezdomovcům pokaždé přibližně 100 porcí polévky, nebo namazaných chlebů. Do akce se zapojili také členové korejské komunity a LOGOSU. Na suroviny jsme vypsali finanční sbírku.
Sbor i nadále pomáhá při komunikaci s úřady Petře Fischerové, akademické malířce, jejíž kresby můžeme vidět v časopise Český bratr.

Pravidelná setkání v kostele U Jákobova žebříku
Každé pondělí odpoledne se kromě prázdnin konaly schůzky mateřského klubu Benjamin vedeného ses. Eliškou Erdingerovou, a od září ses. Gabrielou Bílkovou. Tyto schůzky byly příležitostí k setkání nejen členek sboru, ale také maminek s dětmi mimo církev, pro které měly chvíle prožité v našem kostele až pastorační charakter.
V úterý večer se scházely střídavě skupiny mládeže a tzv. střední generace, které vedl bratr farář Kolář. Na schůzky mládeže chodili v průměru čtyři účastníci, na střední generaci deset.
Ve středu odpoledne se do konce června konaly pod vedením bratra faráře Erdingera biblické hodiny pro dospělé, které vždy v první středě v měsíci vystřídala Kavárnička, oblíbené neformální setkání s pohoštěním a víceméně společenským programem. Od září se po dohodě s účastníky konaly jen každou první středu setkání Kavárničky s br. f. Kolářem, případně s hosty.
Během roku se ve středu, nebo v jiný vhodný den, uskutečnilo několik zajímavých besed nebo koncertů. Informace je obsažena v samostatné zprávě Komunitního centra U Jákobova žebříku.
Ve čtvrtek odpoledne se scházel pěvecký kroužek Contiola Jacobi, který vedla Eliška Erdingerová, od září ses. Daniela Tinková. Večer pak byl věnován biblické hodině s účastí 12–20 přítomných, kterou vedl br. f. Kolář, občasně také bří. faráři Miloš Rejchrt a Jiří Hoblík, případně br. Jan Hon. Po biblické hodině se vžilo společné posezení dole v jídelně. V červnu jsme opět uspořádali tzv. výjezdní biblickou, letos to bylo 16. června do restaurace BEHSUD v ulici V Tůních, provozovanou afgánskou uprchlickou rodinou.
V pátek odpoledne měly biblickou hodinu děti pod vedením ses. Erdingerové, od září ses. Lebedové. V září br. f. Kolář v tomtéž čase zahájil dvouletou přípravu na konfirmaci s účastí 5 českých dětí. Vedle toho se zvlášť scházejí 4 korejští konfirmandi pod vedením br. f. Ryu. Jednou za čas se koná společné setkání českých a korejských konfirmandů.
V sobotu dopoledne se v průběhu roku konaly dvě brigády zaměřené na úklid bohoslužebného areálu a péči o zahradu.
Třikrát se v sobotu odpoledne konaly výtvar­né dílny.
Komunitní centrum zahájilo v listopadu cyklus sobotních přednášek s diskusí nazvaný Snídaně s hostem.
V neděli to byla již výše zmiňovaná bohoslužebná shromáždění. Pěvecký kroužek Contiola Jacobi a houslový kvartet v průběhu roku několikrát vystoupily při bohoslužbách i při Noci kostelů.
Tradicí se stalo pořádat Mezinárodní den vždy první květnovou neděli se společným obědem připraveným korejskými sestrami. České sestry oběd doplnily o doma upečené moučníky.
Dlouhou tradici má také „bazar jídel“, na kterém se podílejí Korejci, Japonci a Češi a který se koná vždy v sobotu před 1. adventní nedělí od 12 hod. Jeho účastníci v roce 2016 utratili za pohoštění 29 765 Kč. Jako v minulých letech jsme za tento výnos z prodeje koupili přes sto dárků pro pacienty chronických oddělení PN v Bohnicích. Účastníci čtvrteční biblické hodiny a Logosu dárky zabalili a opatřili jmenovkami podle prověřeného systému, který připravili Rut a Petr Kolínští. Členové sdružení LOGOS pak pro všechny připravili v jídelně pohoštění. Na Štědrý den předali dárky pro pacienty nemocnice bři. faráři Kwang-Hyun Ryu, Shinil Son a Ondřej Kolář. Nevyčerpané peníze se převedly do Fondu pro práci v PN Bohnice.

Statistika
V kostele U Jákobova žebříku se vloni konaly služby Boží s průměrnou účastí 73 farníků 57x, při nichž byla pětadvacetkrát vysluhována sv. Večeře Páně. Mezinárodní bohoslužby se konaly desetkrát.
K dětským bohoslužbám, neboli k nedělní škole, se děti sešly 38x. Vedli je Jan Bouček, Jan Šotola, manželé Lebedovi, manželé Beranovi a Anna Boučková. Ta také každou první neděli v měsíci připravovala s paní farářovou Yeon Sil Cheong program pro korejsko-českou nedělní školu.
V roce 2016 kázali v Kobylisích 18x Miroslav Erdinger a 31x Ondřej Kolář, dvakrát Jiří Hoblík a Kwang Hyun Ryu, jednou Miloš Rejchrt, seniorátní farář Jakub Malý, Pavol Bargár a japonský farář Sinil Son. Po bohoslužbách, ať českých nebo korejských, se vžilo společné posezení v jídelně nebo přísálí, přes léto také na zahradě kostela.
V loňském roce faráři U Jákobova žebříku vykonali dvě svatby a osm křtů. Navždy se však také rozloučili se sestrou Ludmilou Setunskou a Vladislavem Ferstem. Do farního sboru se přihlásilo 7 farníků, vč. 2 dětí, ale současně se jich též 7 odstěhovalo.
V přípravě a přednesení sborových oznámení se střídali 10x Pavel Veselý a 20x Vlasta Rejentová, 19x Jan Hon, 3x Jan Polák, 2x Vladislav Ferst, 2x byly bohoslužby bez ohlášek a 1x Ondřej Kolář. Během roku jsme 36x vyznávali Apoštolské vyznání víry, 5x jsme zpívali vyznání Nicejsko-cařihradské, 2x píseň 605 začínající slovy My vyznáváme, jedenkrát píseň 602 Svou víru s nadějí a 152 Věříme srdečně v jediného Boha, a 12x byly bohoslužby bez Creda. Vloni jsme při bohoslužbách zpívali celkem 26 různých žalmů a 161 písní, při kterých zpěv shromáždění doprovázel 45x Jiří Polák, 6x Eliška Erdingerová a 6x Pavel Veselý.

Mimořádná setkání
V lednu jsme se zúčastnili shromáždění v katolické farnosti sv. Terezie v rámci Týdne modliteb za jednotu křesťanů. Výkladem slova Božího posloužil br. f. Miroslav Erdinger.
V únoru v našem kostele probíhal 3. česko-korejský den mladých křesťanů s názvem Žít ve světě jako mladý křesťan.
Před zahájením postního období proběhla tradiční čtvrteční biblická hodina s účastí dětí s masopustními maskami, zpěvy a pochoutkami.
V březnu se uskutečnila tradiční předvelikonoční výtvarná dílna. Dětmi i rodiči vytvořené dílo – malované podobenství o milosrdném Samařanovi, bylo oceněno v soutěži pořádané městskou částí Praha 8.
V neděli 20. března se konalo Výroční sborové shromáždění, které bylo součástí bohoslužeb.
Společné prožívání velikonočních svátků jsme, jako už poněkolikáté, zahájili na Zelený čtvrtek čtením Pašijí a sederovou večeří s účastí našich farníků i hostů. Bohoslužby z Velikonoční neděle 27. března byly přenášeny Českým rozhlasem.
Ve středu 23. března vykonali oba faráři farního sboru velikonoční bohoslužby pro děti a učitele Bratrské školy.
10. dubna bohoslužby pokračovaly volbou staršovstva při volebním sborovém shromáždění. Několik farníků s hlasovným právem využilo novinku církevního zřízení a hlasovalo korespondenčně. Při zahajovacím zasedání nově zvoleného staršovstva 11. dubna byli navrženi a v tajné volbě zvoleni ses. Vlasta Rejentová kurátorkou a náměstkem br. Jan Hon. Dále byli navrženi a zvoleni zástupci sboru do Konventu Jan Bouček a Jan Hon, náhradníci Vladislav Ferst a Jan Polák, do Jeronymovy Jednoty Vlasta Rejentová a jako náhradník Jan Šimša.
V úterý 19. dubna měla v našem kostele koncert ZUŠ z Klapkovy ulice a následující sobotu byla brigáda na zahradě.
Při bohoslužbách 24. dubna se Eliška Erdingerová rozloučila s činností dirigenta pěveckého kroužku Conciola Jacobi.
V neděli 1. května po mezinárodních bohoslužbách následovalo tradiční společné posezení s občerstvením a program pro děti. Jak se stalo zvykem, Korejci připravili korejské pokrmy a Češi sladkosti. Současně jsme si mohli koupit zboží z obchůdku Jeden svět.
27. května nám předvedly své umění mladé umělkyně souboru Pro Arte Bohemika při Benefičním koncertu pro Nepál.
Koncem května naši mládežníci a třicátníci stěhovali ses. Petru Fischerovou z Malé Strany do Dejvic, protože musela uvolnit byt v Karmelitské ulici.
V pátek 10. června jsme se opět zapojili (Češi, Korejci i Japonci) do celostátní akce Noc kostelů za účasti přibližně 200 návštěvníků. V přísálí byla vernisáž výstavy obrazů na téma Jákobův žebřík z řad našich i mimocírkevních umělců.
Třetí červnový víkend strávila skupina rodičů s dětmi z kobyliského sboru v evangelické faře v Křižlicích v Krkonoších.
V sobotu 10. září v rámci Dnů evropského dědictví byl náš kostel otevřen a našlo si do něj cestu celkem 37 návštěvníků. Místo společného pobytu v Bělči jsme uspořádali v sobotu 17. září sborový den zde ve sborových prostorách s programem pro děti i dospělé a společným africkým obědem. Několik českých a korejských dětí v kostele přenocovalo.
V září a říjnu byla natřena ochranným nátěrem dřevěná fasáda nástavby bytů ve 3. podlaží sborového domu. Rovněž byla provedena oprava a nátěr podlahy, včetně, výmalby a dalších drobných oprav v bytě uvolněného br. f. Erdingerem.
V říjnu bylo v našem kostele U Jákobova žebříku Setkání zrakově postižených a jejich přátel pořádaný Diakonií ČCE – středisko pro zrakově postižené.
V sobotu 15. října odpoledne se uskutečnila další výtvarná dílna pro děti a hravé dospělé na téma Doba Karla IV.
5. listopadu proběhla pod záštitou Komunitního centra v kostele první Snídaně s hostem na téma Uprchlíkům otevřeno, pro členy sboru i širokou veřejnost.
V neděli po mezinárodní bohoslužbě jako každoročně k nám zavítal Obchůdek jeden svět a odpoledne část našich farníků odjela do Mělníka na instalaci br. f. Erdingera. Zazpívala tam také sbor Conciola Jacobi.
Tradiční bazar jídel se uskutečnil v sobotu 26. listopadu, výtěžek jako každoročně byl použit k nákupu vánočních dárků pacientům bohnické psychiatrické nemocnice. Odpoledne pak navázalo výtvarné odpoledne s vázáním adventních věnců a výrobou vánočních ozdob.
První adventní neděli zazpíval korejský pěvecký sbor v kostele sv. Václava v areálu PN.
Ve farní kanceláři se hromadily krabice od bot s drobnými dárky pro děti ze sociálně slabých rodin. Ty pak br. Bouček odvezl do sběrného střediska Diakonie.
V prosinci se v kostele sešli bratří faráři a sestry farářky Pražského seniorátu ke své pastorální konferenci, na kterou náš sbor zajistil občerstvení.
Pro obyvatele Slunečnice uspořádal br. Jan Hon adventní slavnost s vystoupením žáků z Bratrs­ké školy.
V neděli 18. prosince byly bohoslužby s účastí dětí a zpěváků.
V úterý 20. prosince zahráli žáci Bratrské školy vánoční hru v Salesiánském divadle, hudebně se na ní podíleli také bří f. Miloš Rejchrt a Ondřej Kolář.
Sváteční bohoslužby byly v sobotu 24. prosince, tzv. půlnoční, na Hod Boží vánoční 25. 12., v den mučedníka Štěpána 26. 12. a na Nový rok v neděli 1. ledna 2017.

Provoz kostela U Jákobova žebříku
Zaměstnanci sboru byli Eliška Erdingerová, která měla na starosti správu a provoz domu, Olga Poláková, spravující ekonomickou a účetní stránku sboru. Technické problémy řešil a údržbářské práce prováděl bratr Jiří Suk. Správu a provoz domu po odchodu ses. Erdingerové zajišťovali mimo své vlastní zaměstnání bří. Jan Polák, Jan Bouček, Milan Kovář a Jakub Roskovec. Úklid a pokojské práce vykonávala Antonina Yershova.

Dodatek zprávy staršovstva
Výroční sborové shromáždění dne 21. března 2010 usnesením uložilo staršovstvu doplnit výroční zprávu formou dodatku o stavu projektu dostavby sborového domu s rekapitulací dosavadních kroků. Staršovstvo tímto dodatek předkládá. Vzhledem k časovému odstupu od usnesení je rekapitulace zpracována za období od roku 2005 až do roku 2016 včetně. Dodatek najdete zde na webových stránkách, v záložce Kdo jsme/Projekty.

Poděkování
Poděkování vyslovme všem, kdo v neděli před bohoslužbami a ve středu před Kavárničkou přiváželi vlastními automobily do shromáždění méně pohyblivé sestry a bratry, manželům Kefurtovým za květiny na stůl Páně, Janě Plevové za vedení sborové kartotéky, za koláče a jiné občerstvení připravované našimi farníky pro různé příležitosti, Janu Boučkovi za Terasu a řadu dalších věcí, a spolu s Janem Polákem a Jitkou Boučkovou za péči o naše webové stránky. Janu Polákovi za univerzální péči o věci sborové vč. statistiky. Sestrám a bratrům výtvarně zdatných za jejich přípravu výtvarných dílen. Nesmíme zapomenout na mnoho jiných za veškerou nezištnou pomoc v případě potřeby.
Konkrétní účastí každého z nás na činnosti sboru a s přímluvnými modlitbami může, přes veškeré starosti, náš sbor vzkvétat ke cti a chvále Páně.

Vlasta rejentová, kurátorka a Staršovstvo Farního sboru Českobratrské církve evangelické v Praze 8 – Kobylisích



Minulý rok byl ve znamení personálních změn. Dosavadní předsedkyně Eliška Erdingerová, která se centru věnovala od jeho založení, oznámila svůj odchod spojený s odstěhováním a někteří starší členové výboru komunitního centra se rozhodli předat svou práci mladší generaci. Na valné hromadě v červnu byl zvolen nový výbor ve složení: Jitka Boučková, Yeonsil Cheong, Kornélia Kolářová Takácsová, Daniela Tinková a Božena Paťavová.
Na schůzi výboru pak byla předsedkyní komunitního centra zvolena Kornélia Kolářová Takácsová, která převzala administrativní a grantovou agendu. Péče o pokladnu byla svěřena Evě Polákové.
Nový tým uchoval a zčásti rozvíjel všechny aktivity, které se osvědčily v minulých letech. Pokračovalo setkávání Mateřského centra Benjamin v pondělí od 17 hodin pod vedením Gabriely Bílkové, kterou později vystřídala Alena Zvolánková. Náplní setkání byly zejména výtvarné a hudební aktivity, doplněné duchovním programem. Některé děti z Benjaminu již začaly chodit do školy, ale mají chuť se dál potkávat, protože se za několik let dobře poznaly a spřátelily, stejně jako jejich rodiče. Současně přicházejí noví předškoláci.
Pokračovala také Kavárnička (nejen) pro seniory každou první středu v měsíci od 14 hodin. Po Elišce Erdingerové se přípravy schůzek ujala Božena Paťavová. Úvodní pobožnosti měl po Miroslavu Erdingerovi na starosti farář kobyliského sboru Ondřej Kolář. Poté vždy následovala beseda s hostem a rozhovory na různá témata.
Přednášky pro veřejnost, které komunitní centrum připravovalo přibližně jednou za měsíc ve středu večer, byly přesunuty na nový termín – sobotu od 9 hodin – a spojeny se snídaní. Ne úplně obvyklá doba těchto snídaní s hostem se ukázala být dobrou volbou; přednášky měly vysokou účast. Prvním hostem byla Alena Fendrychová, která se v rámci Diakonie ČCE zaměřuje na práci s uprchlíky. Organizaci snídaní měla na starosti Jitka Boučková.
Komunitní centrum věnovalo větší pozornost propagaci své činnosti, především prostřednictvím facebookových stránek, které byly zřízeny a jsou pravidelně aktualizovány. Kornélia Kolářová Takácsová prezentovala komunitní centrum na tradičním Mimi dnu, při němž se scházejí organizace pracující s dětmi na Praze 8. Prohloubily se také vztahy s městskou částí.
Na jaře minulého roku se předsedkyně centra účastnila schůzek pracovní skupiny, která měla za úkol vytvořit koncepci rozvoje v oblasti kultury a sportu na Praze 8. Komunitní centrum také získalo od městské části grant ve výši 45 000 Kč na výtvarné aktivity dětí. Za získané peníze se nakoupil zejména materiál a výtvarné potřeby pro dílny, při nichž se tak mohlo uplatnit širší spektrum výtvarných postupů.
V minulém roce komunitní centrum ve spolupráci s kobyliským sborem uskutečnilo čtyři výtvarné dílny, které organizovala Kornélia Kolářová Takácsová. Výsledkem předvelikonoční dílny byl velký komiks na téma Milo­srdný Samařan. Toto dílo bylo zasláno do soutěže dětských prací Bible a umění – hledám a nalézám, organizované Prahou 8, a získalo zvláštní ocenění, které si děti převzaly v kostele sv. Vojtěcha u příležitosti Libeňského posvícení. Další dílna proběhla během Noci kostelů a koncepčně souvisela s výstavou na téma Jákobův žebřík, která byla otevřena u příležitosti 45. výročí založení kobyliského kostela.
Na 700. výročí narození Karla IV. navázala podzimní výtvarná dílna, během níž se děti mohly kreativně seznámit se středověkou kulturou. Sérii dílen uzavřelo tradiční předvánoční tvoření adventních věnců a vánočních ozdob.
Ve spolupráci s kobyliským sborem byly během minulého roku také instalovány celkem tři výstavy v zadní části kostela.
První z nich byla expozice litografií profesorky teologie Ivany Noble s biblickými motivy, druhá byla již zmíněná výstava různých autorů se společným tématem Jákobova žebříku a třetím vystavujícím byla malířka Kateřina Machytková.
Máme radost z toho, že se v uplynulém roce do práce centra stále více zapojovaly také korejské rodiny i rodiny s africkým původem. Centrum je trvale místem setkávání různých generací, národů a kultur. Společenství, které se tu během let utvořilo, přirozeným způsobem překračuje hranice sboru.
Děkujeme všem, kdo se do činnosti komunitního centra zapojili – členům centra i všem členům kobyliského sboru, kteří se podíleli na organizaci a realizaci akcí a spoluvytvářeli jejich dobrou atmosféru. Komunitní centrum vděčně přijímá možnost využívat prostory kobyliského sboru a váží si dobré spolupráce s ním.

Za Komunitní centrum U Jákobova žebříku Kornélia Kolářová Takácsová



Logos Česká republika je sdružení věřících gayů a leseb a jejich přátel, které má sídlo v kobyliském sboru, a kromě Kobylis se jednou měsíčně schází také v Brně, Ostravě a Hradci Králové. Pražská setkání probíhají první neděli v měsíci s výjimkou letních prázdnin.
Změnou oproti minulým letům je, že pobožnost v rámci setkání Logosu vedou častěji pozvaní hosté z různých církví. Kromě Ondřeje Koláře, Tomáše Adámka a Mirka Erdingera to minulý rok byli například farářka CČSH Kateřina Merglová, katolický kněz David Oláh nebo Hana Ducho z ČCE. Kromě nedělních setkání pořádá Logos i další akce (nejméně jedno další setkání v měsíci) a jeho členové se zúčastňují i života kobyliské farnosti.
Logos Česká republika spolu se slovenským sdružením Gay Christians Slovakia připravuje každoročně duchovní obnovu. Vloni se konala nedaleko Bratislavy. Logos se též aktivně účastní srpnového festivalu Prague Pride. Během něj jsme v srpnu organizovali jednu panelovou diskusi, jednu přednášku, tři bohoslužby, diskusi o coming outu v rodině a po celý týden jsme byli k dispozici ve stánku na Střeleckém ostrově. Na Prague Pride máme příležitost seznámit spoustu lidí s křesťanstvím a zmenšovat předsudky většinové společnosti vůči křesťanství. Naším hlavním tématem na Prague Pride a během celého roku byla „každodennost trans lidí“ a „víra a transgender“. Proto jsme na Prague Pride pozvali amerického trans kněze Shannona Kearnse, který měl pro zhruba stovku zájemců velmi zajímavou přednášku.
Vloni se Logos v rámci kobyliské farnosti několikrát zapojil do vaření polévky pro bezdomovce. Opět jsme se také sešli na společné předvánoční večeři pro členy Logosu a farníky, kteří chodí na biblickou hodinu. Jsme rádi, že jsme součástí kobyliské farnosti, a věříme, že její život obohacujeme stejně, jako kobyliská farnost obohacuje život náš.

Stanislav Kostiha



Milí přátelé, sestry a bratři,
jak už jste jistě slyšeli v nedělních oznámeních, staršovstvo našeho sboru svolává na sobotu 22. dubna výjezdní zasedání do Českého Brodu a zve na ně všechny členy sboru, kteří se chtějí zúčastnit rozhovoru o dlouhodobých plánech a vizích našeho sborového života. Staršovstvo, které začalo pracovat v nové sestavě od jara minulého roku, bylo postaveno před mnoho úkolů spojených s odchodem jednoho z farářů a pastorační pracovnice, která měla na starosti také správu sborového domu. Jsem rád a vděčný za to, že se nám tento přechod podařilo zvládnout bez větších potíží. V poslední době jsme ale měli pocit, že v záplavě dílčích, převážně provozních a technických povinností nemáme dost času a sil na diskuse o celkovém směřování našeho sboru. Proto jsme se rozhodli si vyhradit jeden celý den na témata, která na běžných schůzích „spadnou pod stůl“, ale přitom jsou pro budoucnost sborového života zásadní. Rozdělil bych je do tří okruhů, které spolu samozřejmě úzce souvisejí.

1) Pro náš sbor vždy bylo charakteristické „vyzařování na venek“, tedy rozsáhlá pastorační, misijní a katechetická práce mimo sborové společenství. Faráři sloužili v Psychiatrické nemocnici v Bohnicích, v domově pro seniory Slunečnice, v Bratrské škole a jiných institucích. Při sboru funguje komunitní centrum s mnoha aktivitami určenými pro širší veřejnost. Nyní stojíme před rozhodnutím, zda jsme do budoucna schopni všechny tyto okruhy práce uchovat a rozvíjet či zda se máme intenzivně zaměřit pouze na některé z nich, případně se pustit do nových. Bude také nutné zhodnotit, co se nám ve sborovém životě daří a co musíme zlepšit či co nám chybí.

2) Zvláštním obdarováním našeho sboru je spolužití křesťanů z různých zemí a kultur. Budování tohoto mezinárodního společenství, hledání takové jeho podoby, která budou obohacující pro všechny zúčastněné - to je náš trvalý úkol. Dorůstá nová generace korejských dětí, které se již narodily v Čechách a český jazyk je pro ně téměř druhou mateřštinou. Mnoho korejských křesťanů žijících dlouhodobě v Praze se již oficiálně stalo členy českého sboru, někteří z nich byli dokonce zvoleni do staršovstva. Objevují se u nás stále nové rodiny pocházející z Afriky a čím dál více se zapojují do sborového života. To jsou nové výzvy, s nimiž se budeme v následujících letech a desetiletích vyrovnávat.

3) Konečně nelze opominout otázku hospodářské soběstačnosti našeho sboru, která souvisí s přechodem církví na samofinancování. Před námi stojí úvahy nad tím, z jakých zdrojů bude sbor financovat svou činnost, jakým způsobem využije stávajících možností pronájmu či bude hledat možnosti nové. Budeme se jistě také zamýšlet nad tím, zda sbor pro svou plnohodnotnou činnost i běžný život bude potřebovat další prostory a zda jsme případně schopni uhradit jejich vybudování a následnou údržbu.

Věřím, že naše rozhovory budou vedeny nejen našimi osobními preferencemi, zájmy a názory, ale že v jejich centru bude trvalý ohled na to, čím náš sbor má přispět k hlásání Kristova evangelia slovem i činem. Chcete-li k těmto rozhovorům přispět, jste na našem výjezdním zasedání srdečně vítáni.

Ondřej Kolář



Komunitní centrum U Jákobova žebříku organizuje nově cyklus přednášek „Snídáme s hostem“. Snídaně jsou otevřené veřejnosti a zveme na ně zajímavé osobnosti, se kterými debatujeme o aktuálních společenských tématech. Konají se v našem kostele jednou za dva měsíce, vždy první sobotu v měsíci od devíti hodin. Výhodou společných snídaní je, že nemusíme v sobotu ráno spěchat, můžeme se nasnídat až v kostele ve společenství bratří a sester a podělit se o to, co kdo přinese. Káva a čaj jsou již uvařené, stačí si jen nalít.

První březnovou sobotu (čtvrtého) bude od 9 hodin naším hostem dr. Markéta Horská, dobrovolnice z uskupení Pomozme lidem na útěku (PLNU).



Presbyterkám a presbyterům připomínáme, že v pondělí 13. února 2017 se od 19 hodin v kostele U Jákobova žebříku uskuteční pravidelná schůze staršovstva.

při cestě metrem tu reklamu prostě nelze minout. I když si člověk dá pomyslné klapky na oči a plakáty nabízející různé – prý naprosto nepostradatelné – výrobky se snaží ignorovat (obzvlášť v adventu), přece jen tu a tam nějaký slogan utkví v paměti. Tento zní vlastně celkem neškodně, neútočně, nepodbízivě. Všechny dárky vyřešíte na – a uveden název známého prodejce elektroniky. Tato reklama nám – možná neúmyslně – sděluje: dárky se nekupují, dárky se řeší. Řeší se, jak známo, problémy. Dárky prý představují značný problém. A známá firma nám nabízí jeho rychlé a bezbolestné řešení. Stačí strávit chvíli u počítače a pak už jen počkat, až dárky samy doputují do našich domovů.

Proč jsou vlastně dárky problém? Obvykle ne až tak proto, že zatíží naše peněženky. Daleko spíše proto, že problémem jsou moji blízcí. Protože si ani nejsem moc jistý, co by si vlastně na Vánoce přáli. Nemám čas se jich zeptat, mluvit o jejich přáních, představách, snech. Nemám chuť přemýšlet o tom, co jim dělá radost, co by je potěšilo. Nechci jim věnovat víc než pár minut svého života. Zároveň ale nemohu tu dárkovou povinnost jednoduše hodit za hlavu, to se přece nedělá. Chci ji mít jen co nejdřív z krku, odstranit ten nepříjemný balvan a věnovat se zase sám sobě. Kdo ví, možná se časem objeví noví poskytovatelé služeb s nabídkou: Vánoce na klíč. Objednáme si člověka, který se nenápadně zeptá našich dětí, rodičů, prarodičů, sourozenců, co kdo chce mít pod stromečkem, a pak vše zajistí.

Představme si Boha, pro kterého jsme my lidé na obtíž. Pro kterého jsme problém. Ano, my tím problémem skutečně jsme. Ale Bůh ho nechtěl „vyřešit“. Nechtěl se nás rychle zabavit, třebaže by na to měl právo. Vždyť jsme ho hluboce zklamali, odcizili jsme se mu, vzbouřili se proti němu. Žádné konečné řešení lidské otázky ale nepřišlo. Místo toho přišel Bůh sám mezi nás. Zvolil to nejméně pohodlné, to nejvíce strastiplné řešení. Udělal si pro nás čas. V Ježíši Kristu na sebe vzal celou naši problematickou existenci. Nic nepřeskočil, nic si neusnadnil, nic neobešel. Od narození až po smrt byl s námi, byl jedním z nás.

Milí přátelé, přeji Vám požehnaný adventní a vánoční čas – čas, který nám Bůh daroval, abychom si ho nenechali pro sebe, ale vzájemně
sdíleli.

Ondřej Kolář, farář



Text kázání: Římanům 11; 28 – 33
(28) Pokud jde o evangelium, stali se Božími nepřáteli, ale vám to přineslo prospěch; pokud jde o vyvolení, zůstávají Bohu milí pro své otce.
(29) Vždyť Boží dary a jeho povolání jsou neodvolatelná.
(30) Jako vy jste kdysi Boha neposlouchali, nyní však jste došli slitování pro jejich neposlušnost,
(31) tak i oni nyní upadli v neposlušnost, aby také došli slitování, jakého se dostalo vám.
(32) Bůh totiž všecky uzavřel pod neposlušnost, aby se nade všemi slitoval.
(33) Jak nesmírná je hloubka Božího bohatství, jeho moudrosti i vědění! Jak nevyzpytatelné jsou jeho soudy a nevystopovatelné jeho cesty!


Pokud jde o evangelium, stali se Božími nepřáteli, ale vám to přineslo prospěch; pokud jde o vyvolení, zůstávají Bohu milí pro své otce. Vždyť Boží dary a jeho povolání jsou neodvolatelná. Jako vy jste kdysi Boha neposlouchali, nyní však jste došli slitování pro jejich neposlušnost, tak i oni nyní upadli v neposlušnost, aby také došli slitování, jakého se dostalo vám. Bůh totiž všecky uzavřel pod neposlušnost, aby se nade všemi slitoval. Jak nesmírná je hloubka Božího bohatství, jeho moudrosti i vědění! Jak nevyzpytatelné jsou jeho soudy a nevystopovatelné jeho cesty!

V japonštině a korejštině existuje slovo douhou/harakara, což původně znamená narozený ze stejného břicha a označuje bratry a sestry. Slovo douhou také znamená člověka narozeného ve stejné zemi – tedy krajana. Myslím, že i v rychle se globalizujícím světě zůstává vědomí patriotismu hluboko v našich myslích. Národní uvědomění může fungovat pozitivně i negativně – rozmanitost etnických skupin a jejich kultur na jedné straně obohacuje svět, ale na druhé straně je faktorem vyvolávajícím zbytečné konflikty. Podle slov apoštola Pavla slov ve Skutcích apoštolských v 17. kapitole Bůh rozlišil každý národ lidstva tak, že v něm lidé hledali Boha. Pavel říká, že díky národům roztroušeným po celém světě může být Bůh blíže k lidem a jimi být nalezen. Je-li tomu tak, pak lze říci, že bohoslužba, v níž se sjednocují různé národy, se přibližuje Bohu více, než bohoslužba jedné etnické skupiny sloužená v jediném jazyku.

Apoštol Pavel hovoří v epištole Římanům o vyvolení a spáse Izraele. Pavel sám sebe vnímal jako apoštola pohanů, ale zároveň cítil velký zármutek a neutuchající bolest ve svém srdci, protože jeho krajané Izraelci nepřijali Boží evangelium. Pavel, stejně jako mnoho lidí, cítil hlubokou náklonnost ke svému lidu. Bylo pro něj těžké pochopit, proč Boží lid Izrael nepřijal evangelium Syna Božího Ježíše Krista. Pavel v tom nakonec nachází samotný Boží plán spásy vůči všem lidem. Chci tím říci, že Bůh zavrhl svůj lid? Naprosto ne! Evangelium se sice pro Izrael stalo kamenem úrazu, avšak Pavel nikdy neříká, že Bůh svůj lid opustil. Ale jejich selhání přineslo pohanům spásu, aby vzbudilo žárlivost židů. Bůh způsobil, aby se evangelium o spáse rozšířilo nejen mezi Izraelci, ale také všemi národy. Pavel v tom objevil Boží plán záchrany nejen pro Izrael, ale také pro všechny lidi.

Aby Bůh přinesl spásu všem lidem, jak Izraelcům, tak pohanům, učinil pohany nositeli evangelia po selhání Izraele, a tak nakonec mohl přivést Izraelce zpět k Bohu. V souladu s touto Boží vůlí Pavel nadšeně šířil evangelium mezi národy, aby Izrael žárlil na záchranu pohanů a přijal evangelium. Pavel říká, že to je Boží tajemství. Část Izraele propadla zatvrzení, avšak jen do té doby, dokud nevejde plný počet pohanů. Pak bude spasen všechen Izrael. Dále pak Pavel říká: Pokud jde o evangelium, stali se Božími nepřáteli, ale vám to přineslo prospěch; pokud jde o vyvolení, zůstávají Bohu milí pro své otce. Nyní se Izraelci protiví Bohu a vzpírají se evangeliu, ale kvůli Božímu vyvolení stále zůstávají jeho milovaným lidem. Boží vyvolení nemůže být zrušeno. Je věčné. Vždyť Boží dary a jeho povolání jsou neodvolatelná. Přestože se myšlení lidí mění, Boží vůle se nemění, je neotřesitelná. Ani Boží dar, ani Boží povolání nelze odvolat. Můžeme to nazvat Boží prozřetelností. Je tu Boží plán týkající se nás, který nemůže být zrušen, protože je to Boží ustanovení. Proto je Bůh důvěryhodný a stává se naším neochvějným útočištěm a pevností.

Pavel dále říká: Jako vy jste kdysi Boha neposlouchali, nyní však jste došli slitování pro jejich neposlušnost, tak i oni nyní upadli v neposlušnost, aby také došli slitování, jakého se dostalo vám. Bůh totiž všecky uzavřel pod neposlušnost, aby se nade všemi slitoval. Každý, včetně mě, bude uzavřen pod neposlušnost. Nicméně skrze mou neposlušnost někdo jiný dostane Boží milost. Můžeme říci, že tento svět se takto správně točí. Přijímám-li milost od Boha, může to záviset na skutečnosti, že někdo jiný je neposlušný. Pokud je tu lidská neposlušnost, děje se také spása lidí. Všichni lidé budou neposlušní, aby všichni lidé byli zachráněni. Můžeme se divit, proč Bůh dělá takovou okliku – a můžeme si říkat, že Bůh by měl přimět lidi k poslušnosti od počátku. Avšak my nemůžeme vědět vše o Boží mysli. Můžeme pouze vyznat, jak vyznává Pavel: Jak nesmírná je hloubka Božího bohatství, jeho moudrosti i vědění! Jak nevyzpytatelné jsou jeho soudy a nevystopovatelné jeho cesty!

Mysl Páně je s tou naší nesouměřitelná. Můžeme do ní proniknout jen skrze slovo Boží a pod vedením Ducha svatého. Bible však jasně svědčí o tom, že Boží prozřetelnost, Boží dar a povolání nelze odvolat. Zaslíbení, že Bůh nás zachrání skrze milost Kristovu, nikdy nebude odvoláno. A Bůh si jistě přeje, aby všichni byli spaseni. Kdo na zemi poznal mysl Páně? Nikdo nemůže popřít, že celá historie lidstva, včetně mých hříchů a neposlušnosti mých milovaných bratří a sester a krajanů, je pod vládou našeho Boha, je zahrnuta v Božím věčném plánu. Teprve když se podíváme zpátky, naše víra vyznává, že vše bylo pod Božím vedením a prozřetelností.

Bůh totiž všecky uzavřel pod neposlušnost, aby se nade všemi slitoval, říká Pavel. V české zemi, která kdysi vzkvétala upřímnou vírou, nyní žijí cizinci přicházející z dalekých zemí, které dlouho neznaly evangelium. Nyní se zde snaží žít nadšenou vírou. Dá se říci, že tato skutečnost byla také součástí plánu Boží spásy – aby všichni, Češi i cizinci, byli spaseni. I když je někdo vůči Bohu nyní neposlušný, skutečnost, že jsme všichni pod Boží milostí, se nikdy nezmění. Vždyť Boží dary a jeho povolání jsou neodvolatelná. V Kristově církvi mají dojít spásy jak ti, kdo byli kdysi neposlušní, tak ti, kdo jsou neposlušní nyní. Kéž se plán Boží spásy, jež nebude nikdy odvolána, naplní také v našem sboru, kde se shromažďují různé národy a různí krajané.

Sinil Son, farář japonské komunity



V projektu potravinové pomoci – vaření polévek a mazání chlebů pro bližní bez domova, který odstartoval v lednu 2014, jsme pokračovali i tento rok. Tradičně se v chladných měsících připravovala polévka a v teplých měsících chleby. Do příprav jídel se v roce 2016 zapojilo celkem 14 pražských sborů a při čtvrtečních vařeních 14 dalších spolupracovníků. Jídlo se připravovalo celkem 101x a v průměru se připravovalo kolem 100–120 porcí. S jistotou tedy lze říci, že v roce 2016 připravil pražský seniorát přes 10 000 porcí polévek a chlebů. Z následující tabulky (viz níže) vyplývá, že díky si vysloužili všichni, kdo se za kobyliský sbor přípravy jídel účastnili a především – Lukáš Kalina. Pohled z druhé strany nabízí v básni (viz ještě níže) Petra Fischerová, která byla obdarována (z prostředků potravinové banky) křesťanskou službou Diakonie ČCE.

Kobylisy 17x
Lukáš Kalina a spol. 7x
Žižkov II 7x
Žižkov I 6x
Libeň 6x
Horní Počernice 4x
Jižní Město 4x
Vinohrady 4x
Jarov 4x
Nusle 4x
Vršovice 4x
Strašnice 4x
Logos 3x
P. Špirko a spol. 3x
CČSH Radotín II 2x
Dejvice 2x
Korejský sbor 2x
Dobříš 2x
Benešov 2x
Střešovice 2x
Beroun 2x
Radotín 2x
Smíchov 5x
Střešovice 1x
Kliment 1x
Magdaléna Marešová 1x


To se tak někdy stane.
Mezi domy plyne řeka,
(místo ulice)

Stmívá se a světla
majáků se otáčejí.

To se tak občas stává, tady, v Terronském zálivu,
že na břehu čeká silueta.
Bílý koráb spouští kotvu,
na bocích přídě se blýská galský lvíček.

Přivezl zboží z tajuplných krajin,
kde stačilo pouhé slovo Syna a Dejv je hbitě tlumočil.

Hrne se zboží z boxu Ž. 104,28.

Jablka dvě, jeden pomeranč,
mléko a zlatý olej, krupička
i tak legrační těstoviny,
které Italové do sebe legračně soukají
našpulenými rty a omáčka jim stéká společensky po bradě.

Přístavní dělníci,
Chmel a Krup,
otrávení chlapi v rádiovkách,
s cigaretou v koutku úst...
páchnoucí rybinou...
(takové kdysi kdosi velmi miloval.)

Přebírám zboží, přijímám milost,
chroupu sušenky značky TUC,...
z bedny vynoří se modrá voda,
kloktám...

Z bedny noří se poklady,
ta jistě na dně mořském dlouho pobývala,
než jsme: „Shromáždím vás...“

Jeho getsemanská hrůza,
první prohlédnutí v Káně,
až po ulehčený smích...

Nemysli si, Pane,
nepočítáme minuty,
co bylo tehdy je zároveň nyní.

Všichni spolu jsme Tvůj lid
usmíváme se a děkujeme.


Petra Fischerová




Komunitní centrum U Jákobova žebříku organizuje nově cyklus přednášek „Snídáme s hostem“. Snídaně jsou otevřené veřejnosti a zveme na ně zajímavé osobnosti, se kterými debatujeme o aktuálních společenských tématech. Konají se v našem kostele jednou za dva měsíce, vždy první sobotu v měsíci od devíti hodin. Výhodou společných snídaní je, že nemusíme v sobotu ráno spěchat, můžeme se nasnídat až v kostele ve společenství bratří a sester a podělit se o to, co kdo přinese. Káva a čaj jsou již uvařené, stačí si jen nalít.

Úvodní snídani v listopadu již máme za sebou, hostem byla Alena Fendrychová, vedoucí programu práce s migranty v Diakonii ČCE. Mluvila o tom, jak jsme či nejsme ochotni uprchlíky přijímat, proč k nám přicházejí a jaká rizika jsou s tím spojená. Sešlo se nás kolem čtyřiceti lidí a na téma uprchlíků se mocně, ale věcně debatovalo.

Další snídaně je plánována na 7. ledna. Původně jsme chtěli zařadit téma „islám“, ale po rozhovorech s některými bratry a sestrami jsme došli k závěru, že v současné době je mnohem důležitější téma „Rozdělená média v rozdělené společnosti“, tedy jak se orientovat v médiích a na sociálních sítích, nebezpečí polopravd a lživých informací. Na snídani jsme pozvali spisovatele a novináře Martina Fendrycha, komentátora serveru Aktualne.cz. Téma „islám“ si necháme na příští debatu v březnu.

Přijďte tedy, vezměte s sebou přátele a posnídejte s námi!

Za Komunitní centrum Jitka Boučková



Presbyterkám a presbyterům připomínáme, že v pondělí 5. prosince 2016 se od 19 hodin v kostele U Jákobova žebříku uskuteční pravidelná schůze staršovstva.




Text kázání: Efezským 6; 10 - 17
(10) A tak, bratří, svou sílu hledejte u Pána, v jeho veliké moci.
(11) Oblečte plnou Boží zbroj, abyste mohli odolat ďáblovým svodům.
(12) Nevedeme svůj boj proti lidským nepřátelům, ale proti mocnostem, silám a všemu, co ovládá tento věk tmy, proti nadzemským duchům zla.
(13) Proto vezměte na sebe plnou Boží zbroj, abyste se mohli v den zlý postavit na odpor, všechno překonat a obstát.
(14) Stůjte tedy ‚opásáni kolem beder pravdou, obrněni pancířem spravedlnosti,
(15) obuti k pohotové službě evangeliu pokoje‘
(16) a vždycky se štítem víry, jímž byste uhasili všechny ohnivé střely toho Zlého.
(17) Přijměte také ‚přilbu spasení‘ a ‚meč Ducha, jímž je slovo Boží‘.


Bojujte, bojujte dál, vyzývá své čtenáře i nás apoštol. Ale proti komu vlastně máme bojovat? Naším soupeřem nejsou lidé, ale nadzemské mocnosti a síly. To zní trochu tajemně a neurčitě. Co si pod tím máme představit?

Začneme tou jasnější výpovědí. Nebojujeme proti lidským nepřátelům. Ne, že by církev takové nepřátele neměla. Stačí se podívat do našich dějin nedávno minulých. Anebo překročme hranice Evropy – a rychle zjistíme, že pronásledování křesťanů nepatří jen do arén starověkého Říma, ale je trpkou každodenní skutečností v mnoha zemích.

Lidští protivníci jsou ale projevem čehosi hlubšího, co na první pohled není vidět. Zlo na sebe sice bere tvář konkrétních lidí a jejich činů, vtěluje se do nich. Ve skutečnosti má ale povahu jakési nadlidské mocnosti, která si podmaňuje životy lidí, rodin, ale i celých národů i států. Podle tehdejší představy existuje něco mezi nebem a zemí, mezi Bohem a člověkem, s čím je třeba počítat jako s reálnou silou.

Nepatří však tyto představy o zlu do náboženského archivu? Můžeme je vůbec brát vážně? Už dávno přece víme, že nad zemí se nenachází žádný svět andělů a zloduchů, ale atmosféra, nebeská tělesa, vesmír – v němž ostatně jakékoli úvahy o „nad“ a „pod“, nahoře či dole ztrácejí smysl.

Jenže tady vůbec nejde o zeměpisnou či vesmírnou polohu, ale spíš o polohu duchovní. Opravdu jsou na světě síly, které člověk nemá ve své moci, které spíš ovládají jeho. Dokonce dnes tyto síly máme popsané a prozkoumané mnohem lépe než třeba v Ježíšově době. To ale neznamená, že jim plně rozumíme – a hlavně: že se jim dokážeme účinně bránit. I když nevěříme v ďábla, přece nemůžeme popřít, že se lidé často chovají jinak, než by sami chtěli, že za určitých okolností ztratí nad sebou kontrolu, vypnou rozum a vůli, přestanou vnímat odpovědnost za své činy – anebo bychom mohli rovnou říci: kdosi jim ten rozum a vůli vypne, kdosi jim sebere schopnost domýšlet důsledky vlastního jednání, kdosi jim ukradne svědomí a mravní citlivost. Kdosi – nebo cosi. Záleží vůbec na tom, jak to pojmenujeme? Dopady těchto sil jsou zjevné.

Zná to každý, kdo někdy propadl závislosti – a takových lidí stále přibývá. Poznal to každý, kdo se někdy ocitl uprostřed rozvášněného davu, který najednou začne žít vlastním životem a člověk se v něm chová jinak, než by se choval jako samostatná bytost. Dav sám se stává tou jednající bytostí a člověk je ponížen na její podřízenou součástku.

Víme také, jak lidé propadají politickým i náboženským ideologiím, které nemají rozumné odůvodnění, ale o to víc jsou napěchovány emocemi, zejména těmi zápornými. Víme dobře, jak různí vůdcové obratně využívají kolektivního strachu, který se dá mezi lidmi tak snadno rozšířit. A co jiného než nadzemské mocnosti jsou různé trendy, módní vlny, ekonomické a sociální tlaky, prý nezměnitelné, sdílená nenávist vůči skupinám lidí, zotročující pověry, zbožštělé tradice, nevykořenitelné fámy… Všechny toto duchovní síly jistě vytvořili a dále přiživují lidé, ale ony se postupně od lidí odpoutaly a staly se z nich – jak se dnes často říká – negativní energie. Proudí sem a tam společností. A je vskutku nadlidským úkolem je vymýtit, protože jsou pozoruhodně houževnaté, umějí dokonce nějakou dobu přezimovat v zapomnění, aby se po čase opět vrátily v plné síle.

Proti těmto silám tedy bojujeme. Svět je jich plný. To je zlá zpráva. Nicméně: můžeme a máme se jim postavit. Má to smysl, protože Kristus už nad nimi zvítězil. To je dobrá zpráva. Sám na vlastní kůži zakusil, co to je zfanatizovaný dav, rozbouřené emoce, náboženství zbytnělé v nemilosrdné zákonictví. Zakusil, co jsou to tradované neodůvodněné předsudky, co je nenávist spojená se lží a pomluvou, co je to takzvaná politická nutnost válcující spravedlnost. Ježíš se nedostal do střetu jen s veleknězi, Pilátem a Herodem, ale právě s nadpozemskými mocnostmi. A zdaleka neměly jen podobu démonů a zlých duchů, které vyháněl z nemocných. Ty síly zla se projevily především v politicko-náboženské mašinérii, která Ježíše nakonec přivedla na kříž.

Ale právě zde Ježíš nad temnými mocnostmi slavně vítězí. Proto se jim máme postavit i my. Už nad námi nevládnou, pouze nás obtěžují ze všech stran a nedají nám pokoj. Náš boj proti nim ale není bez šance, třebaže čelíme mnohem silnějšímu protivníkovi, než jsme sami. Protože u našeho Pána smíme hledat sílu. O jeho velikou moc se máme opřít. A to právě tehdy, když máme pocit, že jako jedinci nic nezmůžeme a jsme slabí a malí proti velkým hráčům tohoto světa.

Apoštol náš věk nazývá - možná až příliš pesimisticky - věkem tmy. Ve skutečnosti ale v našem světě najdeme mnoho zdrojů světla. Je tu mnoho těch, kdo vedou boj spolu s námi a třeba o Kristu vůbec nevědí, a přece je jejich boj kristovský. Ve skutečnosti tento svět nevypadl z Božích rukou a zůstává jeho dobrým stvořením.

Nevedeme boj proti lidským nepřátelům. To jistě neznamená, že se nemáme – je-li to nutné – také vzepřít zcela konkrétním zločincům, politickým diktátorům, manipulátorům, nebo šiřitelům nenávisti a strachu. Jen si musíme být stále vědomi toho, že lidé jsou pouhými nositeli a služebníky zla: i když jeden zločinec padne, nastoupí místo něj další dva. Temná chobotnice je téměř nesmrtelná. Proti ní bojujeme.

Důležité je ovšem při tom boji nepropadat sebeklamu. Nadzemské mocnosti nejsou jen něčím, co církev ohrožuje zvnějšku. Pronikají také do srdcí věřících. Proto apoštol hovoří o ďáblových svodech, v nichž máme obstát. Náboženství – jak známo – je vůči nim stejně náchylné jako jakákoli jiná lidská instituce. Také církev se může snadno stát rejdištěm násilí, nenávisti, nacionalismu, fanatismu, xenofobie i jiných fobií. A nejhorší je, že všem těmto mocnostem nabízí výborné krytí a auru čehosi posvátného. Takový nacismus požehnaný církevními autoritami, toť věru mistrovské dílo ďáblovo.

Proti zlým duchům nelze bojovat jinak než zase duchovně, má-li se bojovat opravdu zgruntu. To si dobře uvědomil již náš Petr Chelčický, autor spisu O boji duchovním. Vítězství se nedocílí tím, že umlčíme či odstraníme všechny šiřitele zla. Ostatně: pokud bychom měli být vskutku důslední, museli bychom začít sami u sebe, protože každý z nás je temnými silami poznamenán. A tak je dobré i ten boj duchovní začít právě u sebe. Odhalit a pojmenovat v sobě své předsudky, ustrašenost, svou nenávist, sklon sázet na snadná řešení, své podléhání davu a převládajícím náladám, své závislosti. A říci tomu všemu Ne, ve jménu a v síle Ježíše Krista, který nad Zlým triumfoval.

Není to snadné, ale jsme Bohem dobře vyzbrojeni. Možná se nám na první pohled zdá být ta zbroj ne příliš dostatečná, jako když se s moderním tankem utká římský voják. Pravda, spravedlnost, pokoj, víra, spasení, Duch svatý – to tedy máme do boje nasadit. Jakou moc má dnes pravda, kterou máme být opásáni, když politici vítězí se lží v ústech? Jak je možné prosadit spravedlnost uprostřed bezpráví, když je na zemi pácháno každý den? Co zmůže evangelium pokoje proti mistrné propagandě a velkohubým křiklounům? Jak dokáže pouhá víra odrazit střely fanatismu? Koho ochrání přilba spasení, když spása je dnes spatřována v moci, vlivu a penězích? Co dokáže meč Ducha svatého proti skutečným zbraním dopadajícím na bezbranné lidi?

Lepší výzbroj jsme ale nedostali a ani po ní nemáme toužit. Naopak, sahat pro zbraních zdánlivě účinnějších je projevem malověrnosti a ohrožuje samotnou podstatu evangelia. S tím má církev ty nejhorší zkušenosti. Nebojme se: ty v očích světa směšné Boží zbraně už v dějinách dokázaly svést nejednu vítěznou bitvu a ubránit se proti lecjakému ďábelskému běsnění. A tak nepochybujme a dobře se vyzbrojme. Je to výzbroj našeho Pána Ježíše Krista, který nalomenou třtinu nedolomil, neuhasil knot doutnající, a přece ho zlo nepohltilo.

Ondřej Kolář

...překvapivě Karel IV. Zaměříme se na sakrální umění jeho doby, řekneme si co je to gotická katedrála a jak se v ní "orientovat", jak měl vypadat "Karlův Nebeský Jeruzalém" a jak se změnila silueta Prahy před Karlem a po něm. Vyrobíme vitráže z papíru, keramiky a barevných sklíček, budeme hledat zvířata, ptáky a květiny na gotických malbách a řekneme si co znamenají. Možná že dojde i na chrliče z kamenické huti. Těšíme se na Karla i na všechny děti a hravé dospělé.



Plánované setkání střední generace, které se mělo konat v úterý 4. října 2016, se neuskuteční.




Od soboty 1. října 2016, respektive od pondělí 3. října jsou kolem kostela v ulici U Školské zahrady v provozu parkovací zóny.

Přímo před budovou kostela se nachází modrá zóna umožňující mezi 8. a 20. hodinou od pondělí do pátku parkování občanům Prahy 8 vlastnícím oprávnění ve zdejší zóně a nebo komukoliv po dobu nejvýše tří hodin, ale to po zaplacení poplatku 40 Kč/hodinu přes webovou aplikaci.

V docházkové vzdálenosti do pěti minut od kostela (v ulici U Školské zahrady u centra Rosa nebo v ulici U Měšťanských škol) se nacházejí fialové zóny, jež dovolují od pondělí do pátku mezi 8. a 20. hodinou stání vozidel po zaplacení poplatku pomocí parkovacího automatu nebo webové aplikace.

Mezi 20. a 8. hodinou a o víkendech je stání v obou zónách bez omezení a bezplatné.



Vzhledem k tomu, že se ve středu 28. září konají od 10 hodin v kostele svatého Václava slavnostní římskokatolické bohoslužby u příležitosti svátku svatého Václava, nebudou se v tento den konat odpolední evangelické bohoslužby.



Presbyterkám a presbyterům připomínáme, že v pondělí 3. října 2016 se od 19 hodin v kostele U Jákobova žebříku uskuteční pravidelná schůze staršovstva.




Pozor - změna tématu! Místo přednášky o politickém vývoji v Jižní Korei a České republice se budeme navzájem poznávat, společně snídat a učit se pomocí jazykové animace česky a korejsky.



Tématem snídaně U Jákobova žebříku bude: České střety kolem islámu
Islám a muslimové jako předmět českých veřejných polemik

Hostem je islamolog Bronislav Ostřanský.

13. května 2017 od 9.00 – 11.00 hodin
Kostel U Jákobova žebříku
Praha 8 - Kobylisy, U Školské zahrady 1

Káva, čaj, cukr a mléko budou k dispozici. Prosíme, přineste nějaké jídlo, podělíme se o něj.









Tématem snídaně U Jákobova žebříku bude: Pomáháme lidem na útěku
Jací lidé míří k nám do Evropy a je třeba se jich bát?

4. března 2017 od 9.00 – 11.00 hodin
Kostel U Jákobova žebříku
Praha 8 - Kobylisy, U Školské zahrady 1

Káva, čaj, cukr a mléko budou k dispozici. Prosíme, přineste nějaké jídlo, podělíme se o něj.



Bazar česko-korejského jídla se koná v sobotu 26. listopadu 2016 od 12.00 hodin. Jedná se o tradiční předvánoční charitativní akci, určenou ve prospěch pacientů s duševním onemocněním.



Dovolujeme si vás pozvat na výtvarné odpoledne v sobotu 26. listopadu od 14.30 hodin v kostele U Jákobova žebříku. Výtvarná dílna navazuje na bazar česko-korejského jídla, který se koná od 12.00 hodin.

Přijďte se radovat ze společně stráveného před-adventního času.
Budeme vázat adventní věnce a vyrábět vánoční ozdoby.




Komunitní centrum U Jákobova žebříku vás zve na přednášku Aleny Fendrychové, vedoucí programu práce s migranty Diakonie ČCE na téma "Otevřeno uprchlíkům" - Fakta o imigrantech a proč přicházejí. Jsme ochotni je přijímat?

V sobotu 5. listopadu 2016, 9:00 - 10:30
Kostel U Jákobova žebříku, U Školské zahrady 1, Praha 8

Káva, čaj, cukr a mléko budou k dispozici. Prosíme, přineste nějaké jídlo, podělíme se o něj.






I letos, stejně jako v loňském roce, se náš kostel připojuje ke Dnům evropského dědictví a v sobotu 10. září 2016 od 10 do 17 hodin je možné kostel navštívit, prohlédnout si ho a dozvědět se o této stavbě více. Přijďte, budete vítání. Těšíme se na vás.



Presbyterkám a presbyterům připomínáme, že v pondělí 5. září 2016 se od 19 hodin v kostele U Jákobova žebříku uskuteční pravidelná schůze staršovstva.

Hostem cyklu přednášek "Snídáme s hostem", které pořádá Komunitní centrum U Jákobova žebříku, byla Alena Fendrychová, vedoucí programu pro práci s migranty Diakonie ČCE.



Letos jsme vás v rámci akce Zažít město jinak pozvali na společnou „multikulturní snídani“ s programem také pro rodiny s dětmi. Posnídali jste s námi cizokrajná jídla za doprovodu hudby a tance od 9.00 do 12.00 v příjemném prostředí na trávníku před Základní školou německo-českého porozumění, Chabařovická 1125/4, Praha 8 – Ďáblice. Hrnečky na kávu a čaj jste si přinesli s sebou. Pokud jste měli chuť se s námi podělit, uvítali jsme na ochutnání i vaše speciality!



Presbyterkám a presbyterům připomínáme, že v pondělí 27. června 2016 se od 19 hodin v kostele U Jákobova žebříku uskuteční pravidelná schůze staršovstva.

Biblická hodina se ve čtvrtek 16. června se od 19 hodin uskuteční v afghánské restauraci Behsud sídlící v Praze 2 na adrese V Tůních 1768/14.



Presbyterkám a presbyterům připomínáme, že v pondělí 2. května 2016 se od 19 hodin v kostele U Jákobova žebříku uskuteční pravidelná schůze staršovstva.



Text kázání: Lukáš 24; 13 - 35
(13) Téhož dne se dva z nich ubírali do vsi jménem Emaus, která je od Jeruzaléma vzdálena asi tři hodiny cesty,
(14) a rozmlouvali spolu o tom všem, co se událo.
(15) A jak to v řeči probírali, připojil se k nim sám Ježíš a šel s nimi.
(16) Ale něco jako by bránilo jejich očím, aby ho poznali.
(17) Řekl jim: „O čem to spolu cestou rozmlouváte?“ Oni zůstali stát plni zármutku.
(18) Jeden z nich, jménem Kleofáš, mu odpověděl: „Ty jsi asi jediný z Jeruzaléma, kdo neví, co se tam v těchto dnech stalo!“
(19) On se jich zeptal: „A co to bylo?“ Oni mu odpověděli: „Jak Ježíše Nazaretského, který byl prorok mocný slovem i skutkem před Bohem i přede vším lidem,
(20) naši velekněží a členové rady vydali, aby byl odsouzen na smrt, a ukřižovali ho.
(21) A my jsme doufali, že on je ten, který má vykoupit Izrael. Ale už je to dnes třetí den, co se to stalo.
(22) Ovšem některé z našich žen nás ohromily: Byly totiž zrána u hrobu
(23) a nenalezly jeho tělo; přišly a vyprávěly, že měly i vidění andělů, kteří říkali, že je živ.
(24) Někteří z nás pak odešli k hrobu a shledali, že je to tak, jak ženy vypravovaly, jeho však neviděli.“
(25) A on jim řekl: „Jak jste nechápaví! To je vám tak těžké uvěřit všemu, co mluvili proroci!
(26) Což neměl Mesiáš to vše vytrpět a tak vejít do své slávy?“
(27) Potom začal od Mojžíše a všech proroků a vykládal jim to, co se na něho vztahovalo ve všech částech Písma.
(28) Když už byli blízko vesnice, do které šli, on jako by chtěl jít dál.
(29) Oni však ho začali přemlouvat: „Zůstaň s námi, vždyť už je k večeru a den se schyluje.“ Vešel tedy a zůstal s nimi.
(30) Když byl spolu s nimi u stolu, vzal chléb, vzdal díky, lámal a rozdával jim.
(31) Tu se jim otevřely oči a poznali ho; ale on zmizel jejich zrakům.
(32) Řekli si spolu: „Což nám srdce nehořelo, když s námi na cestě mluvil a otvíral nám Písma?“
(33) A v tu hodinu vstali a vrátili se do Jeruzaléma; nalezli jedenáct učedníků a jejich druhy pohromadě.
(34) Ti jim řekli: „Pán byl opravdu vzkříšen a zjevil se Šimonovi.“
(35) Oni pak vypravovali, co se jim stalo na cestě a jak se jim dal poznat, když lámal chléb.


Milí rozhlasoví posluchači, milé sestry, milí bratři,

„připojil se k nim sám Ježíš a šel s nimi, ale něco jakoby bránilo jejich očím, aby ho poznali“. Něco jakoby bránilo. Významná chvíle setkání, která proměňuje lidské životy, nabízí jim nový smysl, zakotvení, změnu, někdo, kdo pro tu možnost změny umírá na kříži - a něco brání. Oči jsou otevřené, uši napnuté, a něco brání. Známe to ze svých životů. Odehrávají se důležité události, přichází ti, kteří nám něco podstatného sdělují, slyšíme slova, vidíme lidi, věci, události – a nic. Něco jakoby brání. Co brání? Jaký neprůhledný závoj se to usadil na naší duši, našem srdci? Co překrývá naši mysl? Obava z neznámého? Nedostatek odvahy ke změně? Zkušenost, pevně zakořeněná? Výchova, která stanovila koridor? Představa trestajícího, mstivého Boha soudce, nebo Boha, nositele smrti, který likviduje všechny, kteří si dovolí více svobody, více svého názoru, nebo představa Boha účetního, který jedná podle kolonek má dáti-dal, Boha zákona, který říká, nesmíš, nebo Boha výkonu, který říká, musíš, jak o těchto představách píše německý profesor pastorální psychologie Karl Frielingsdorf? Nebo strach, aby to nebylo ještě horší? Nedostatek odvahy? Nedostatek lásky? Co brání našim očím, abychom viděli Krista? Abychom se otevřeli Kristu? Otázka, která zůstává z kazatelny nezodpovězena, protože je zodpovídána každým z nás ve všedních dnech našeho života.

A běží rozhovor mezi učedníky a nepoznaným vzkříšeným. Vyjádření zklamání, konec nadějí – a my jsme doufali, a všechno je pryč. Už je to třetí den, co je ten, který měl vykoupit Izrael, v hrobě. Ano, ženy něco takového jako že tam není, říkaly, ale to přece není možné. Rozhovor neustává, Nepoznaný klade otázky, odpovídá na slova učedníků, cítí nepochopení. Je to spíše rozhovor emocí než argumentů, ale to k takovým vypjatým chvílím patří. Jen ho neukončit, jen ho stále vést. Cesta k člověku je složitá ale je důležité ji trvale hledat. A nejen k člověku. Také cestu k Bohu, také cestu ke Kristu. Neztratit nit. Nepřestat hovořit, nepřestat se ptát, nepřestat hledat odpovědi. I v situaci nepoznání.

Nastává zlom. Namísto poznání přichází pozvání. „Zůstaň s námi, nebo se již připozdívá, a den se nachýlil“, zvou učedníci nepoznaného. Snad učedníci cítí, že se něco mění. Že nepoznaný vstupuje do jejich životů. „Potřebujeme tě, to, co říkáš, dává smysl a také cítíme, že tvá přítomnost dává našemu životu smysl“. Je pozdě, už se stmívá, ale ono „pozdě „ může znamenat, že pozvat tě k sobě není nikdy pozdě. Naše pozdě proměňuješ: Ještě je čas, i když je pozdě. Nebo jiná možnost: učedníci pociťují obavu, pociťují soucit. „Zůstaň s námi, bude tma, co kdyby se ti něco stalo. Mohl by tě někdo přepadnout, je tady nebezpečno. Máme o tebe strach“. Rozhovor s Nepoznaným vzkříšeným vyvolává soucit s člověkem. Proměna začíná. Mohou to být oba důvody, které vedly učedníky k pozvání Ježíše.

Toto pozvání otevírá cestu k poznání. Stane se něco, co otevře oči, neprůhledný závoj padá. Představy berou za své, je zde nová přítomnost. „…vzal chléb, vzdal díky, lámal a rozdával jim…“ Ozývá se tělesná minulost, která otevírá duchovní přítomnost i budoucnost. „Vzal chléb, vzdal díky, lámal a dával jim se slovy: Toto jest mé tělo, které se za vás vydává. To čiňte na mou památku…Tento kalich je ta nová smlouva, zpečetěná mou krví, která se za vás prolévá“. K poznání Ježíše, k poznání Ježíšovy cesty a jeho poslání vede cesta přes Velký pátek. Ten, kdo se za nás obětoval, neskončil ve tmě a prázdnotě, neskončil za přivaleným kamenem. Jsem s vámi. Vezměte a jezte, láme Vzkříšený chléb a učedníci prohlédnou. Slova o ztracené naději – a my jsme doufali – ztrácejí na své tragičnosti. Dokonce, dochází ke změně významu. A my jsme doufali, že je to ten, který má vykoupit Izrael – a hle, naděje je naplněna. Ten, který vykupuje nejen Izrael, ten, který vykupuje člověka, který ho k sobě pozve, a vykoupení nabízí i tomu, kdo ho ještě nepoznává, ten je mezi námi. Sytí nás chlebem života.

Jakmile ho učedníci poznávají, mizí jim z očí. Protože teď je to na nich. „To čiňte na mou památku“. Jak dál? Vrcholem je vyznání. „Pán byl opravdu vzkříšen“, vyznávají učedníci. Není to mýtus, nejsou to laciná slova k věření. Je to nosné vyznání, na kterém církev žije po celou dobu své existence. Je to nosné vyznání, které zní u lůžek umírajících, které zní nad otevřenými hroby, které zní v místech loučení s těmi, kteří již přešli na druhý břeh. Ale je to nosné vyznání pro život. Přináší novou sílu, ujišťuje o živé Boží přítomnosti v lidském životě, ujišťuje o nosné již ne naději, již víře, že Ježíš je ten, kdo zachraňuje člověka. Kdo nejen odnímá pouta hříchu, je milosrdný, odpouští, zve k sobě, ale který přemáhá smrt. Jak to říká apoštol Pavel v dopise do Říma? „Mzdou hříchu je smrt, ale darem Boží milosti je život věčný v Kristu Ježíši, našem Pánu“. V Kristu Ježíši. Protože „…za jitřního bdění vyhlédl Hospodin ze sloupu ohnivého a oblakového…“, jak jsme četli ve starozákonním čtení. Za jitřního bdění byl Kristus Pán pozván ze smrti do života, ze tmy do světla. Aby nám podal ruku.

Pozvání – Krista k sobě, poznání – ve vzkříšeném Kristu toho, který pro nás byl obětován, vyznání – Krista Mesiášem a Pánem. Vše završuje život se vzkříšeným. Nová cesta. A na té cestě svědectví víry. „Oni pak vypravovali, co se jim stalo na cestě a jak se jim dal poznat, když lámal chléb“. Člověk si tak zásadní prožitky nemůže nechat pro sebe. Vzkříšený Pán říká svým učedníkům slova, která jsme zvyklí nazývat ustanovením křtu: „Ježíš přistoupil a řekl jim: Je mi dána veškerá moc na nebi i na zemi. Jděte ke všem národům a získávejte mi učedníky, křtěte je ve jméno Otce i Syna i Ducha svatého a učte je, aby zachovávali všecko, co jsem vám přikázal! A hle, já jsem s vámi po všecky dny až do skonání tohoto věku“. Milé sestry a milí bratři, milí rozhlasoví posluchači, nakonec opět ta první otázka: Co brání, abychom poznali vzkříšeného Pána? Pokud ho pozveme k sobě, pak nic nebrání. Nabídne nám chléb i víno, provede nás soutěskou Velkého pátku, soucit a milosrdenství budou provázet jeho slova, otevřou se nám oči a my vyznáme poznaného: „Hle, náš Pán“. A pak už nebudeme moci jinak než vypravovat, co nás na naší životní cestě potkalo, když se nám dal Ježíš poznat. Hle, vzkříšený Pán je mezi námi. Ať sedíme u rozhlasových přijímačů nebo v tomto kostele. Sláva na výsostech Bohu a na zemi pokoj mezi lidmi. Bůh v nich má zalíbení.

Amen.

Miroslav Erdinger



Text kázání: Židům 12; 1 - 13
(1) Proto i my, obklopeni takovým zástupem svědků, odhoďme všecku přítěž i hřích, který se nás tak snadno přichytí, a vytrvejme v běhu, jak je nám uloženo,
(2) s pohledem upřeným na Ježíše, který vede naši víru od počátku až do cíle. Místo radosti, která se mu nabízela, podstoupil kříž, nedbaje na potupu; proto usedl po pravici Božího trůnu.
(3) Myslete na to, co všecko on musel snést od hříšníků, abyste neochabovali a neklesali na duchu.
(4) Ještě jste v zápase s hříchem nemuseli prolít svou krev.
(5) Což jste zapomněli na slova, jimiž vás Bůh povzbuzuje jako své syny: ‚Synu můj, podrobuj se kázni Páně a neklesej na mysli, když tě kárá.
(6) Koho Pán miluje, toho přísně vychovává, a trestá každého, koho přijímá za syna.‘
(7) Podvolujte se jeho výchově; Bůh s vámi jedná jako se svými syny. Byl by to vůbec syn, kdyby ho otec nevychovával?
(8) Jste-li bez takové výchovy, jaké se dostává všem synům, pak nejste synové, ale cizí děti.
(9) Naši tělesní otcové nás trestali, a přece jsme je měli v úctě; nemáme být mnohem víc poddáni tomu Otci, který dává Ducha a život?
(10) A to nás naši tělesní otcové vychovávali podle svého uvážení a jen pro krátký čas, kdežto nebeský Otec nás vychovává k vyššímu cíli, k podílu na své svatosti.
(11) Přísná výchova se ovšem v tu chvíli nikdy nezdá příjemná, nýbrž krušná, později však přináší ovoce pokoje a spravedlnost těm, kdo jí prošli.
(12) ‚Posilněte proto své zemdlené ruce i klesající kolena‘
(13) a ‚vykročte jistým krokem‘, aby to, co je chromé, docela nezchromlo, ale naopak se uzdravilo.


Milé sestry a milí bratři,

pohled upřený na Ježíše. To je pohled, který udává směr člověku, který se ke Kristu hlásí. Pohled, který od začátku do konce, od narození z víry, chcete-li od obrácení ke Kristu až do konce života určuje, kudy povedou kroky křesťana. Jaká je ta kristovská cesta? Co ten pohled upřený na Ježíše znamená? A jak ho udržet, když se nabízí tolik jiných pohledů? A je to vůbec možné?

Předchozí kapitola hovoří o oblaku svědků. O těch, kteří podobnou cestou šli. Vzory víry. Abel, Henoch, Noe, Abraham, Sára, Izák, Mojžíš a mnozí další. Bývá to tak, že potřebujeme vzory. Potřebujeme se o někoho opřít, vědět, že je možné takovou cestou jít. Ty vzory víry nám ovšem také říkají, že to není nikterak lehká cesta. Ani jeden ze jmenovaných nešel jednoduchou cestou. Ani jeden není jakýmsi falešným důkazem toho, že s Bohem je vše jen lehké. Takové vzory jsou posilou na cestu. Oblak svědků. Stáváme se součástí toho oblaku, vstoupili jsme do řad těch, kteří žijí svůj život s Bohem. Vytváříme univerzální společenství víry. S pohledem upřeným na Ježíše.

Abychom však ten pohled udrželi, abychom si ho nenechali umazat, zkreslit, je nutné odhodit všechnu přítěž, především hřích. Jakási pomyslná koule na krku, která nedovolí dívat se na Ježíše zpříma a dívat se druhým do očí zpříma. Co vidíme při pohledu na Ježíše? Obzvlášť teď, v postní době, nemůžeme nevidět Krista ukřižovaného. Krista na kříži, A nemůžeme se neptat, co to pro nás znamená. Co pro nás znamená Kristův kříž, co pro nás znamenají slova z kříže, že je dokonáno, žízním. Pane, odpusť jim, říkám ti, ještě dnes budeš se mnou v ráji. Bože můj, proč jsi mě opustil? Žízním, dokonáno jest Otče, do tvých rukou odevzdávám svého ducha. Pohled upřený na Ježíše. Pohled velkopáteční. Ale jsou i jiné pohledy. Na Ježíše uzdravujícího, na Ježíše, který nabízí žíznivým vodu a hladovým chléb, na Ježíše, dobrého pastýře. A pak ten pohled, kdy s námi je vzkříšený Pán. Ježíš ve zvěstovaném evangeliu, Ježíš jako hostitel u večeře Páně. Ježíš, který se Petra i nás ptá po lásce: „Miluješ mne?“ Stojí za to svléknout staré a špinavé šaty hříchu, abychom takto viděli Ježíše a abychom ho i takto přijali. To svlékání však také není jednoduché, není nijak laciné. Je to námaha a je k tomu potřeba Božího vyučování.

Jednou z cest takového vyučování jsou všelijaké životní útrapy, bolesti, utrpení. To vše patří k životu, je to jeho součást. Já vím, špatně se to poslouchá, ale kdo kdy tak či onak netrpěl? Kdo tak či onak neprocházel bolestí a trápením? Kdo si nestýskal, kdo nežil s pocitem, že ztrácí víru, že mu uniká pohled na Ježíše, že přestává vidět Boha ve svém životě a že nevidí ani jeho jednání s člověkem? Kdo se nelekal pocitu, že je ovládán jiným člověkem, že je v lidských rukách, které ubližují, v lidských řečech, které zraňují? Ne. Člověk je v Božích rukách a Bůh o tom všem ví. Doprovází nás. Jen nevíme, jak. Pomůže nám Eliáš. Bůh řekl Eliášovi: „Co chceš, Eliáši?“ Odpověděl: „Velice jsem horlil pro Hospodina, Boha zástupů, protože Izraelci opustili tvou smlouvu, tvé oltáře zbořili a tvé proroky povraždili mečem. Zbývám už jen sám, avšak i mně ukládají o život, jak by mě o něj připravili.“ Hospodin řekl: „Vyjdi a postav se na hoře před Hospodinem. A hle, Hospodin se tudy ubírá. Před Hospodinem veliký a silný vítr, rozervávající hory a tříštící skály, ale Hospodin v tom větru nebyl. Po větru zemětřesení, ale Hospodin v tom zemětřesení nebyl. Po zemětřesení oheň. Ale Hospodin ani v tom ohni nebyl. Po ohni hlas tichý, jemný….“ Tak Bůh doprovází člověka. Ne podle lidských představ, ne ve viditelných událostech, není slyšet v bouřích lidských pavzahů a kraválu světa. Hlas tichý, jemný…Ztiš se, člověče, odhoď všechen hluk a přestaň dělat bouře. Uslyšíš Boží hlas, tichý, jemný…Bůh je s tebou, vychovává tě, protože tě miluje. Povzbuzuje tě jako své syny: „Synu můj, podrobuj se kázni Páně a neklesej na mysli, když tě kárá. Koho Pán miluje, toho přísně vychovává, a trestá každého, koho přijímá za syna…bez Otcovy výchovy jste cizí děti…“ Najednou dostávají všechna naše trápení smysl. Ne lidé je určují, ale Bůh. Jsme po jejich prožití silnější, Bůh nás jimi provází. Neumím se ztotožnit s představou Boha, který by na nás vymýšlel tresty, aby nás jimi vychovával. Je mi však blízká ta představa Boha, která ho vidí ve všech utrpeních s námi. Ostatně, jak hovoří prorok Izajáš o Božím služebníku? „Byly to však naše nemoci, jež nesl, naše bolesti na sebe vzal…“ Až na kříž naše bolesti a nemoci i náš hřích, Boží služebník, Mesiáš, přinesl. Někdy jsou trápení až i utrpení přijatelnější, jindy jsou velmi bolavá a těžká. Že nás tou cestou vede Bůh, že nás na ní doprovází, abychom se stali silnějšími, porozuměli těm cestám a také porozuměli a podepřeli ty, kteří jdou podobnými cestami, to odebírá všemu trápení a utrpení zdrcující tíhu. To jí dává smysl. A to je úleva.

„Tak posilněte proto své zemdlené ruce i klesající kolena a vykročte jistým krokem, aby to, co je chromé, docela nezchromlo, ale naopak se uzdravilo.“ To vše „…s pohledem, upřeným na Ježíše.“

Amen.

Miroslav Erdinger

Text kázání: Matouš 10; 16 - 20
(16) Hle, já vás posílám jako ovce mezi vlky; buďte tedy obezřetní jako hadi a bezelstní jako holubice.
(17) Mějte se na pozoru před lidmi; neboť vás budou vydávat soudům, ve svých synagógách vás budou bičovat,
(18) budou vás vodit před vládce a krále kvůli mně, abyste vydali svědectví jim i národům.
(19) A když vás obžalují, nedělejte si starosti, jak a co budete mluvit; neboť v tu hodinu vám bude dáno, co máte mluvit.
(20) Nejste to vy, kdo mluvíte, ale mluví ve vás Duch vašeho Otce.


Copak je to za pastýře, když své bezbranné ovečky posílá mezi divoké a hladové vlky? Byl by zázrak, kdyby nebyly hned v následujícím okamžiku roztrhány. A přece se ten zázrak děje. Pán své učedníky neposílá na jistou smrt – ačkoli i s touto krajní možností je potřeba počítat. Nevede je do předem ztracené bitvy jako šílený generál, který je kvůli pochybné vidině vítězství ochoten obětovat cokoli. Ta bitva právě není předem prohraná, ale předem vyhraná. Nepřítel sice není úplně na hlavu poražen. Může nám ještě způsobit ztráty. Ale konečné vítězství už je jisté. Boží království přijde, ať se to lidem líbí, nebo ne. Už o ně nikdo nemusí bojovat – a učedníci teprve ne. Ti mají být pouze jeho posly, tedy všude vyhlašovat, že tu co nevidět bude, aby se na to všichni mohli připravit.

Jednoduchá cesta je ale nečeká. Tak to ovšem s Božím lidem bylo vždycky. Kolikrát přece hrozilo, že bude Izrael roztrhán okolními, obvykle mnohem početnějšími a silnějšími národy? O přežití musel bojovat už Abraham a ostatní praotcové. V Egyptě se zdálo, že Izrael přestane jako národ existovat. Ale nebezpečí číhalo i potom, na poušti na cestě za svobodou. A pak znovu v zaslíbené zemi, kdy Izrael ohrožovaly nejen cizí národy, ale především jeho vlastní svéhlavost. Babylonské zajetí pak byla hotová pohroma – a přece to nebyl konec. Hospodin si svůj lid nenechal nikým vzít.

Jako ovce mezi vlky se jistě cítila i právě vzniklá církev. Nejprve čelila pronásledování ze strany židů, že prý uctívá falešného mesiáše. Nedlouho poté ze strany Římanů, kteří pro změnu v křesťanech spatřovali ateisty, protože se odmítli podrobit státnímu náboženství.

Později to ovšem byla církev sama, kdo pronásledovala – ale to už je jiná kapitola.

Také dnes jsou křesťané na mnoha místech světa vystaveni útlaku. Ale my v Evropě si celkem nemáme nač stěžovat. Jako ubohé ovečky se cítit nemusíme. A přece často zažíváme strach. Nikdo nás sice nezakazuje a nebrání nám v životu, ale taky nás nikdo moc nebere vážně. Mám-li zůstat u přirovnání z říše přírody, řekl bych, že se církev dnes často cítí jako takový ohrožený druh. Všude kolem nás prý žije spousta silných a životaschopných zvířat, na první pohled zajímavých a atraktivních. My se mezi nimi skoro ztrácíme. Nanejvýš se můžeme prokázat dlouhým a úctyhodným rodokmenem. Pár biologů to jistě zaujme a napíšou o tom článek do časopisu. Ostatní si nás ale možná ani nevšimnou. A evoluce je nemilosrdná. Z kolika ohrožených druhů se každým dnem stávají druhy vymřelé…

Ale konec s tím sebelitováním. Právě úvahy tohoto druhu nám Ježíš zakazuje. Ovce možná vzbuzuje lítost, ale další zvíře, k němuž nás Ježíš přirovnává, tak rozhodně nepůsobí. Právě naopak: had je symbolem vychytralosti, lstivosti a zákeřnosti. Není divu, že jeho podobu na sebe kdysi vzal sám ďábel. Je nebezpečný a každý z něj má strach. Ano, jsme posláni jako ovce mezi vlky. Ale to neznamená, že se máme jako ovce chovat. Právě jistota, že Bůh se o nás postará i uprostřed sebevětšího nebezpečí, nám má zvednout hlavu. Nesmíme naříkat nad tím, jak jsme bezvýznamní. To je postoj ovce. My se máme chovat jako hadi.

Co to ale znamená? Z hadů si podle Ježíše máme vzít především chytrost. České překlady tohoto místa sice volí jemnější slovo „opatrnost“ či „obezřetnost“, ale myslím, že „chytrost“ je přesnější. Chytří lidé se dokážou rychle zorientovat. Umí rozpoznat, co jim přinese užitek a čemu se raději vyhnout. Mají šestý smysl, schopnost číst mezi řádky, dopátrat se záměrů druhých. Vždy správně vyhodnotí situaci a podle toho se zařídí. Jistá obezřetnost, opatrnost a nedůvěra k chytrosti jistě taky patří. Zní to pro vás málo zbožně? Ano, chytrost sama o sobě není žádnou ctností. Ale to neznamená, že nemůže být použita k dobrým účelům.

Ty účely se přitom mohou měnit. V prvních křesťanských stoletích či v totalitních režimech chytrost umožňovala vyhnout se zbytečným konfliktům. Zahrnovala umění být utajen, schopnost žít v ilegalitě. Kdyby křesťané, co za války ukrývali židy před transportem do koncentráku, nebyli chytří, moc lidí by asi nezachránili. Chytří lidé se nevrhají ochotně do chřtánu nepřítele; dokážou naopak využít jeho hlouposti a třeba ho i obelstít.

Jsem přesvědčen, že i dnes je chytrosti zapotřebí, i když se projevuje jinak. Být chytrý dnes znamená především se dobře vyznat v době, v níž žijeme; udělat si na ni vlastní promyšlený názor na základě spolehlivých informací a nenechat se obalamutit různými polopravdami. Chceme-li své současníky oslovit, musíme je nejprve dobře poznat a nespokojit se jen s předsudky. Chytrost nám také umožňuje prokouknout faleš, ohlupování, mediální masáž, líbivé řeči politiků i obchodníků. Chytrost nás lépe vyzbrojuje proti všemožným lákavým bůžkům a modlám tohoto světa. Ve zkratce řečeno: Chytrý věřící není naivní věřící. Věří tomu, co si víru zaslouží, a strhává božskou masku všemu, co si víru nezaslouží.

Nezapomeňme ovšem ještě na jedno zvířátko, k němuž jsme přirovnáváni. Je to holubice. Z té si máme zase odnést bezelstnost. Není to trochu v rozporu s tou hadí chytrostí? Protiklad je jen zdánlivý. Chytrost, obezřetnost a pronikavý úsudek – to vše by totiž bylo k ničemu, pokud bychom v tom všem zapírali Krista. Chytrost nesmí být zneužita k tomu, abychom se šikovně vykroutili ze své povinnosti být Kristovými svědky – za všech okolností a ve všech dobách. Dějiny církve znají spoustu taktiků, kteří si mysleli, že to mohou hrát na obě strany, že mohou sloužit Bohu i ďáblu zároveň. Výsledkem bylo, že ďábel se radoval a Boží věc byla poškozena.

Ti věřící, co se odmítli zaplést s ďáblem, se ale občas dostali i k výslechu a soudu. Obdivuji všechny chytré křesťany, kteří v tu chvíli odložili svou chytristiku stranou a vydali prosté a jasné svědectví o Kristu. A třeba za to i zaplatili životem. Mučednictví se sice nemá vyhledávat, ale čas od času přijde chvíle, kdy je nutné ho přijmout. I dnes máme dost příležitostí k tomu, abychom o Kristu mluvili. Ne vždy to dokážeme. Vězení ani popravy nám sice nehrozí, ale být pokládán za blázna, tmáře či slabocha také není nic příjemného. Často se navíc obáváme, že nezvolíme ta správná slova. Že Boží věc překroutíme a zatemníme. Nebo dokonce že v rozhodující chvíli úplně ztratíme řeč.

Tyto obavy jsou pochopitelné. Mluvit o Bohu je dnes náročnější než dřív. Už samotné slovo „bůh“ se stalo naprosto matoucím. Každý si pod ním představuje něco jiného a někdo možná vůbec nic. Podobné je to i s jinými velkými křesťanskými slovy. Pro mnoho lidí zní dutě a nesrozumitelně.

A přece si v tomto ohledu nemáme dělat zbytečné starosti. Jak máme oslovit své současníky? Jednoduše. Až začneme mluvit, bude nám dáno, co máme říct. Duch svatý bude mluvit v nás a za nás. Mám radost z toho, jak je to tu přímočaře zaslíbeno. Naší nadějí není jen, že nad námi Bůh drží ochrannou ruku, takže nám vyhynutí nehrozí, třebaže jsme druh ohrožený. Naší nadějí je také, že Bůh je tu v tom všem s námi. Stačí jen, abychom se odvážili vydat svědectví. A abychom se příliš nezaměstnávali otázkou, jak tu udělat. Kdo dlouho váhá, zda to, má o Bohu říct, řekne správně, tak nakonec neřekne nic. A to je to nejhorší. Zkusme tedy mluvit – neuměle, koktavě, s bázní. A Bůh už se postará o zbytek.

Ondřej Kolář



Text kázání: Genesis 4; 1 - 12
(1) I poznal člověk svou ženu Evu a ta otěhotněla a porodila Kaina. Tu řekla: „Získala jsem muže, a tím Hospodina.“
(2) Dále porodila jeho bratra Ábela. Ábel se stal pastýřem ovcí, ale Kain se stal zemědělcem.
(3) Po jisté době přinesl Kain Hospodinu obětní dar z plodin země.
(4) Také Ábel přinesl oběť ze svých prvorozených ovcí a z jejich tuku. I shlédl Hospodin na Ábela a na jeho obětní dar,
(5) na Kaina však a na jeho obětní dar neshlédl. Proto Kain vzplanul velikým hněvem a zesinal v tváři.
(6) I řekl Hospodin Kainovi: „Proč jsi tak vzplanul? A proč máš tak sinalou tvář?
(7) Což nepřijmu i tebe, budeš-li konat dobro? Nebudeš-li konat dobro, hřích se uvelebí ve dveřích a bude po tobě dychtit; ty však máš nad ním vládnout.“
(8) I promluvil Kain ke svému bratru Ábelovi... Když byli na poli, povstal Kain proti svému bratru Ábelovi a zabil jej.
(9) Hospodin řekl Kainovi: „Kde je tvůj bratr Ábel?“ Odvětil: „Nevím. Cožpak jsem strážcem svého bratra?“
(10) Hospodin pravil: „Cos to učinil! Slyš, prolitá krev tvého bratra křičí ke mně ze země.
(11) Nyní budeš proklet a odvržen od země, která rozevřela svá ústa, aby z tvé ruky přijala krev tvého bratra.
(12) Budeš-li obdělávat půdu, už ti nedá svou sílu. Budeš na zemi psancem a štvancem.“


Milé sestry, milí bratři,

člověče, kde jsi? Byla centrální otázka kázání minulé neděle. Kde stojíš, kde je tvé místo, jsi tam, kde máš být, nebo jsi někde docela jinde? Skrýváš se nebo strojíš před Bohem i lidmi s otevřeným hledím? „Člověče, kde jsi?“, ptal se Bůh Adama, který se před ním skrýval, styděl se a snažil se ukrýt. Jenomže té otázce neuhneme. Bůh se nás tak stále ptá a my jsme nuceni stále odpovídat, přemýšlet o svém místě v životě, hledat svou roli, být pravdivými. Není to jednoduché, ale víra není jednoduchá, víra nás nevede do přítmí tichých pokojíků, ta nás naopak vede do plného světla života.

Po té minulé otázce je dnes před námi další otázka, kterou se nás dotazuje Bůh, tak, jak se dotazoval Kaina. „Kde je tvůj bratr?“ Můžeme rozšířit: Kde je tvůj bližní, kde je člověk, který tě potřebuje, kde je ten i onen? Nebo kde je ten, komu jsi ublížil, kdo díky tobě prožívá bolesti a traumata? Další otázka, před kterou člověk víry neuhne. Otázka někdy dotěrná, nepohodlná, ale slyší ji každý, kdo svůj život spojuje s vírou v Boha, dárce života i Krista, který přináší milosrdenství a nový život. „Kde je tvůj bratr?“, slyšíme nyní my.

Kde začíná rozpor mezi bratry? Na poli? Při oběti? Ne, to jsou již karty dávno rozdány. Jednání matky zde určuje budoucí události. Narodí se Kain a jeho jméno znamená oštěp nebo kovář. Máma Eva to komentuje: „Získala jsem muže od Hospodina nebo také a tím Hospodina.“ Kain je ten veliký, mocný, silný lovec. Boží dar, Bůh s Evou. Umíme si představit matčinu radost z narození syna a také jak to vše v něm pěstuje. Jak ho do té role vychovává. A pak se narodí druhý syn. Dostane jméno Abel a to znamená opar, vánek, marnost. Takové nic, co jen tak mimochodem přišlo na svět. Stále se v textu opakuje, že Abel je Kainovým bratrem. Jakoby to mělo potvrzovat Abelovu existenci. Jako když někdo představuje nějakou ženu a řekne: „To je manželka toho slavného spisovatele Dobrovského.“ To je ovšem neslušné a je to urážkou té ženy. Tak to může být chápáno, když se víckrát opakuje, že Abel byl bratr Kainův. Jakoby oprávněnost k životu i důstojnost uděloval svému bratru Kain. Abel, pastýř ovcí, zatímco Kain zemědělec. I to hovoří o rozdílnosti pozic. Dnes bychom řekli, že Kain měl významně vyšší sociální status. A z této pozice očekával výhody, přijetí, jakési uctivější jednání, a to i od Hospodina. Byl do takové pozice svou matkou vychován.

Divíme se, že je plný hněvu, když narazí? Když najednou zjistí, že je na tom před Pánem Bohem významně jinak a sokem mu je ten opar, vánek, ta nula Abel? Copak může Kain jednat jinak? Je posedlý vztekem, hněvem, zlostí, naštvaností a to vše pramení z pocitu znevážení, pohrdnutí, snad ještě více z pocitu nedocenění. Přijde žárlivost, závist a je to tady. Tak já jsem dosáhl takových úspěchů, já jsem ten silný Kain a Bůh si toho snad ani nevšimne? A Kainova zlost si najde viníka a soustředí se na bratra Abela.

„Proč jsi tak vzplanul, proč se hněváš, proč máš tak zsinalou tvář?“, optá se Hospodin Kaina. No přece proto, že se Hospodin chová ke Kainovi nespravedlivě. Bez nějakého rozumného důvodu ho zapuzuje a přednost dává jeho bratrovi. To je přece jasné, to musí naštvat každého, nemyslíte? Ale přece Kainovi se nic zlého nestalo. Žádné zlo ho nepotkalo. Z čeho Kain usuzoval, že ho Hospodin zavrhl? Nezrodila se všechna nespravedlnost pouze v Kainově hlavě? Z čeho to plyne?

Snad právě z Kainova pocitu nedocenění. Všechno se to rodí v Kainově hlavě. Může to plynout z rozpadu vlastní sebehodnoty, přirozeného sebevědomí, pomyslné ztráty pozice nebo z touhy pozici upevnit. Může se cítit bezcenný, protože odmítnutý. A tak se logicky ptá, kdo za to může. Hledá viníka svých pocitů. To, jak se Kain sám vidí, to, jak se toho svého obrazu v sobě, který si ovšem sám namaloval, leká. To, že usuzuje, že je zavržený, to vše vzniká v Kainově hlavě. Možná v něm vzniká pocit, že je jen obětí a ten pocit vyrůstá vnitřní ublíženosti a zraněnosti a k tomu přijde hněv a zlost a jsme u výbušného koktailu, který nemá brzdy. A pak: „Kde je tvůj bratr“ a odpověď: „Nevím. Copak jsem strážcem svého bratra?“ Jakoby si Kain své jednání omlouval, jakoby pro něj hledal ospravedlnění. „Chce-li člověk udeřit, musí mít pocit, že jeho jednání je eticky oprávněné, že jde o spravedlivou odplatu. Potřebuje jakési morální zdůvodnění. A to si nachází. Já přece svého bratra nehlídám, odsekne Kain a tak dá nahlédnout k tomu, co se v něm uvnitř odehrává. Já za nic přece nemohu, já jsem jen spravedlivě rozhořčený. Má, co si zasloužil. Může si za to sám. „Kdo se cítí povolán k tomu, aby rozhodoval, co je u druhých lidí mravné a co mravné není?“, ptá se jeden křesťanský teolog a lékař. A odpovídá: „Vždy člověk, zraněný ve své sebehodnotě. Člověk, který pak ale nikdy nepochybuje, že má nárok svět napravovat, vychovávat a trestat. Takový člověk si vždy a rád maluje své následné činy jako spravedlnost a dobro, i kdyby objektivně vzato šlo o nejbrutálnější zlo.“

Milé sestry, milí bratři, špatně se to čte i poslouchá. Zlost, hněv, agrese. Rádi bychom takové příběhy v bibli oželeli. Ale ony tam jsou, protože jsou nejen o postavách příběhů „mimo dějiny“, jak prvních jedenáct kapitol bible nazýval profesor Heller, ale ony jsou o nás. Všichni přece známe ty emoce. Ten příběh nás ovšem nevaruje před takovými emocemi. Mohou skutečně potkat každého z nás. Varuje nás před jednáním pod vlivem takových emocí. Jako křesťané máme dobrého učitele a pastýře v Ježíši Kristu. Ten dobře ví, že není dobrá cesta, která by zlo zastavila, když člověk pod vlivem takových emocí jedná. Ježíš učí, že je nutné vzdát se odvety, vzdát se touhy po odplatě. Na scéně je to známé Ježíšovo: „Udeří-li tě kdo do jedné tváře, nastav mi i tu druhou.“ To vůbec není zbabělý postoj. To je postoj vrcholně statečný, který může zlo zastavit. Je nutné zřeknout se prosazování vlastní následné spravedlnosti, která jen prohlubuje nespravedlnost. Apoštol nás upozorní: „Ať nezapadá slunce nad vaší hněvivostí.“ Nenechte hněv bobtnat a růst. Zastavte jej zřeknutím se uplatnění své spravedlnosti. Nechte to Pánu. V tom je síla a to je cesta.

A ještě jedna poznámka ke Kainovi. Není zatracen, není odepsán. Bůh mu přece říká: „Což nepřijmu i tebe, budeš-li konat dobro? Nebudeš-li konat dobro, hřích se uvelebí ve tvých dveřích a bude po tobě dychtit; ty však máš nad ním vládnout.“ Tím, jak Bůh nedopustí, aby Kaina někdo zabil, tím mu dává nekonečně dlouhý čas, nekonečně trvající příležitost k obratu, ke změně životního stylu. Nový zákon by řekl ke znovuzrození. Neboj se, budeš-li se snažit konat dobro, výsledek se dostaví. Mé požehnání tě bude provázet. Milé sestry a milí bratři, není to dobrá zpráva i pro nás? „Ve své trpělivosti vám Pán poskytuje čas ke spáse,“ píše apoštol Petr. Boží trpělivost otevírá trvalou šanci Kainovi. Boží trpělivost pootevírá trvalou šanci i nám. Mnohokrát uslyšíme: „A kde je tvůj bratr?“ a stejně často budeme na tuto otázku hledat odpověď. Čím víc bude pravdivější, tím blíže budeme Kristu.

A ještě jednou nás apoštol Petr povzbuzuje: „Všechnu svou starost vložte na Pána, neboť mu na vás záleží. Buďte střízliví. Buďte bdělí. Váš protivník, ďábel, obchází jako lev řvoucí a hledá, koho by pohltil. Vzepřete se mu, zakotveni ve víře, a pamatujte, že vaši bratři všude ve světě procházeli týmž utrpením, jako vy. A Bůh veškeré milosti, který vás povolal ke své věčné slávě v Kristu, po krátkém utrpení vás obnoví, utvrdí, posílí a postaví na pevný základ. Jemu náleží panství na věky věků.“

Amen.

Miroslav Erdinger

Text kázání: Genesis 3; 1 - 13 + 22 – 24
(1) Nejzchytralejší ze vší polní zvěře, kterou Hospodin Bůh učinil, byl had. Řekl ženě: „Jakže, Bůh vám zakázal jíst ze všech stromů v zahradě?“
(2) Žena hadovi odvětila: „Plody ze stromů v zahradě jíst smíme.
(3) Jen o plodech ze stromu, který je uprostřed zahrady, Bůh řekl: ‚Nejezte z něho, ani se ho nedotkněte, abyste nezemřeli.‘“
(4) Had ženu ujišťoval: „Nikoli, nepropadnete smrti.
(5) Bůh však ví, že v den, kdy z něho pojíte, otevřou se vám oči a budete jako Bůh znát dobré i zlé.“
(6) Žena viděla, že je to strom s plody dobrými k jídlu, lákavý pro oči, strom slibující vševědoucnost. Vzala tedy z jeho plodů a jedla, dala také svému muži, který byl s ní, a on též jedl.
(7) Oběma se otevřely oči: poznali, že jsou nazí. Spletli tedy fíkové listy a přepásali se jimi.
(8) Tu uslyšeli hlas Hospodina Boha procházejícího se po zahradě za denního vánku. I ukryli se člověk a jeho žena před Hospodinem Bohem uprostřed stromoví v zahradě.
(9) Hospodin Bůh zavolal na člověka: „Kde jsi?“
(10) On odpověděl: „Uslyšel jsem v zahradě tvůj hlas a bál jsem se. A protože jsem nahý, ukryl jsem se.“
(11) Bůh mu řekl: „Kdo ti pověděl, že jsi nahý? Nejedl jsi z toho stromu, z něhož jsem ti zakázal jíst?“
(12) Člověk odpověděl: „Žena, kterou jsi mi dal, aby při mně stála, ta mi dala z toho stromu a já jsem jedl.“
(13) Proto řekl Hospodin Bůh ženě: „Cos to učinila?“ Žena odpověděla: „Had mě podvedl a já jsem jedla.“
(22) I řekl Hospodin Bůh: „Teď je člověk jako jeden z nás, zná dobré i zlé. Nepřipustím, aby vztáhl ruku po stromu života, jedl a byl živ navěky.“
(23) Proto jej Hospodin Bůh vyhnal ze zahrady v Edenu, aby obdělával zemi, z níž byl vzat.
(24) Tak člověka zapudil. Východně od zahrady v Edenu usadil cheruby s míhajícím se plamenným mečem, aby střežili cestu ke stromu života.


Uslyšel jsem v zahradě tvůj hlas, a bál jsem se. A protože jsem nahý, ukryl jsem se.“ Milé sestry a milí bratři, to je scénář, který je od samého začátku lidstva téměř s dokonalostí připraven člověkem pro člověka, jakési nepříjemné, nechtěné, přesto dědictví, kterého se nelze zbavit. Jen je nutné se s ním trvale vyrovnávat, trvale jít po ostří nože. Na chvíli a s velkou námahou se člověku podaří z toho scénáře vystoupit a neuběhne mnoho času a je zpět. Ten scénář je připraven lidským jednáním, nepromyšleným přitakáním k promyšlené nabídce. A ta přichází ve chvíli, kdy může být člověk spokojený, šťastný, protože žije v Boží blízkosti, má, nač si pomyslí. Člověk dostal od Boha člověka, aby nebyl sám, aby vytvářel společenství, měl pokračování ve svých dětech. Dostal požehnání a spolu s ním i odpovědnost za vše živé, které má dobře spravovat. Člověk má vše, co potřebuje pro život. Navíc žije v těsném přátelství se svým Stvořitelem. Život v rovnováze. Můžeme to nazvat čirým štěstím. Oba dva byli nazí, člověk i jeho žena, ale nestyděli se. Takový klid, taková pohoda ráje.

Ale v člověku to hlodá. Něco chybí. Nelze být ještě šťastnějším? Nechtělo by to přece jen ještě něco? Není něco takového? Snad kdesi v hlubinách člověka vrtá červ. Říká jedna ekonomka: „Čím jsme starší, tím víc máme dojem, že nám něco chybí ke štěstí. Říkáme si: Kdybych měla tamto a ještě tohle …a trochu moci a vlivu a uznání a možnosti více určovat běh života jiných… jenže čím víc toho máme, tím víc zjišťujeme, že v tom to není.“ Štěstí není v tom, co chci mít, to je odkládání štěstí na někdy, až se mi vše podaří a vše, co chci, budu mít. Nikdy to nebude. Štěstí je s tím, co mám, žít. Ne jednou, někdy, ale nyní.

Tak tedy něco chybí. Ale co chybí? Nespokojenost s daným stavem nevede člověka k rozhovoru s Bohem, k dotazování se Boha. Někomu není ta pohoda ráje po chuti. Nejzchytralejší byl had. Našeptávač. Rušitel vnitřní rovnováhy. Našeptává člověku, co by mu ještě mohlo chybět ke štěstí. „Bůh že vám zakázal jíst všechno? A vy se necháte takto omezovat? Můžete mít přece všechno. Budete jako Bůh. Skončí jeho moc nad vámi. Budete rozhodovat o lidech i věcech, budete určovat, co je dobré a co ne. Ach, jaká je to lákavá nabídka. Je to ovšem nabídka zlého. Je to první krok ke zrušení rovnováhy. Teď je na místě to slovo. Je to volná vstupenka do arény hříchu. Nabízí had. Nejdříve Eva hadovi, pak ovšem i Adam Evě mohl říci ne. Nikdo to neudělal. Příliš lákavé. Ptáme-li se někdy, co je to hřích a kde se vzal, pak jsme u kořenů. Hřích je touha člověka být jako Bůh. Postavit se na Boží místo. Nepřipustit, že člověk není poslední autoritou. Odtud se odvíjí všechno zlé.

A pohoda je pryč. Poznali, že jsou nazí. Honem sehnat nějaké listí a zahalit se. Takhle se přece nemůžeme na sebe dívat. To se nehodí. A hlavně, takhle nás přece nemůže vidět Bůh. To by se hněval. Ten by nám dal. A co kdyby poznal, že jsme ho neposlechli a dělali jsme si, co jsme chtěli? Vedle nahoty je potřeba zakrýt i ten čin, který nás usvědčuje. A je po ráji. Před tím, než Adam zhřešil, se těšil nezkalenému přátelství s Bohem. Neexistovaly žádné překážky, žádná vzdálenost, žádné napětí. Ale hřích měl pro Adama strašné důsledky. Mezi nimi i ten, že se v něm objevila nová, dosud nepoznaná emoce, strach. A jak na tu emoci člověk zareagoval? Odtáhl se od Boha a začal se skrývat. Nepochybně Bůh věděl, kde Adama najde. Je směšné domnívat se, že Bůh o člověku neví, že ho nevidí, že se před ním skryje. Samozřejmě že Bůh věděl, že se Adam zbaběle krčí kdesi v houští za stromem. Přesto na něj volá, přesto se ptá a je to první otázka, položená svatým Bohem hříšnému člověku: „Adame, kde jsi?“ Stává se tato otázka centrální otázkou Boha k člověku až dosud. Jsme i my dotazováni: Člověče, kde jsi? Jsi tam, kde je tvé místo? Jsi tam, kde můžeš plnit své poslání člověka, spolučlověka, bližního? Jsi ve svých vztazích pravdivý nebo se musíš schovávat před sebou, před druhými i před Bohem? Adame, kde jsi?, ptá se Bůh člověka, aby ho přivedl k zastavení a rozhovoru se sebou samým i s Bohem. Ne, člověk se odpovědi nevyhne. Odpovídáme všichni, a jestli pravdivě, to Bůh dobře ví. Hledí přece k srdci. Ptá se nás proto, aby nám stále nabízel možnost neuhýbat před ním, před námi samotnými, před pravdou o svých životech. Aby nám umožnil pravdivě říci: Ano Pane, před tebou jsem nahý. Prosím, odpusť.

V překladu Adam, člověk, stává se prototypem člověka, našim předchůdcem v lidství. A jsme u toho scénáře se třemi zásadními prvky: „Uslyšel jsem v zahradě tvůj hlas a bál jsem se. A protože jsem nahý, ukryl jsem se.“ Kolikrát jen Adam slyšel Boží hlas. Slyšel ho rád, působil mu radost. Byl znamením, že Bůh je nablízku, že Bůh je s člověkem a s člověkem také mluví. Slyšet Boží hlas, to muselo Adamovi přinášet jistotu, že je vše v pořádku. Klid, vnitřní pokoj. Ale teď? Všechno je jinak. Člověk slyší Boží hlas. Bůh mluví. To je dobře. Bůh na člověka nezapomíná. Při tom Božím promluvení člověk dochází prvního poznání sebe samého. Poznání své situace sama o sobě i před Bohem. A to poznání je tristní: Jsem nahý. Pane, jsem nic. Stydím se. Chtěl jsem víc, chtěl jsem všechno. Nespokojil jsem se se vším, co jsem od Tebe dostal a co můj život dělalo šťastným. Chtěl jsem být jako ty. Dosáhl jsem jediného. Poznání: Bože, já jsem nahý. Poprvé si člověk uvědomí sama sebe, poprvé nahlédne ke své skutečnosti, aby zjistil, že je nahý. Smutný pokus chtít víc, chtít vše. Hle, smutná pravda o sobě je člověku odměnou.

Toto první poznání probouzí, dává vyrůst první emoci. Je jí strach. Bál jsem se. Emoce, kterou člověk dosud neznal. Strach deformuje, nedovolí člověku prožívat radost, prožívat klid a bezpečí, vnitřní pokoj. Vše je pryč. Strach bere člověku síly, chuť do života, svobodu. A najednou z Boha přítele a milosrdného dárce se stává v očích a myšlení člověka zdeformovaný Bůh, Bůh nemilosrdný, trestající. Bál jsem se tě, Bože, že mě potrestáš, zapudíš, všechno mi vezmeš. Všimněme si: Ne skutečný Bůh se zde proměňuje, ale Bůh Adamových představ se proměňuje podle dalších Adamových představ. Odkud Adam ví, že se má dobrého dárce života a všeho pro život potřebného bát? To až jeho hřích ho přivede k myšlence a emoci strachu. Něco jsem provedl, Bůh mě potrestá. Ne, Bůh mi odpustí, když toho budu litovat. Ta myšlenka Adamovi na mysl nepřijde.

A pak jako reakce na strach přichází první strategie chování, jak se se svým strachem, s tou svazující emocí strachu vyrovnat. „Ukryl jsem se.“ Člověk se skrývá před Bohem. Jak smutné a směšné. Člověk uhýbá, schovává se před svým nejbližším, před dárcem života, před tím, s nímž až dosud trávil všechny dny svého života. Všechno je pryč. Připadá mi to, jako když se dítě skrývá za knihu, kterou právě čte, a domnívá se, že ho nikdo nevidí. Bůh o člověku ví, člověka vidí. A člověk chtě nechtě musí odpovídat.

Židovský filozof Martin Buber komentuje: „Čtyřicet šest roků jsi zde prožil (dosaďme si každý svůj věk). Kde přebýváš, kde dlíš, kde jsi?“ Hlavním poselstvím tohoto příběhu podle Bubera je otázka, nikoliv deklarace pravdy. Teologické, morální, psychologické poznatky přicházejí a zase odcházejí. Co zůstává, jsou otázky. Před každým z nás vyvstává otázka: „Kde jsi ty ve svém světě? Právě teď a v tuto chvíli? Kdyby se Bůh takto obrátil na nás samotné, jaký obraz by se nám před očima objevil? Jaká odpověď by nás napadla? A hlavně, jakou představu bychom měli o tom, proč se nás na to Bůh ptá? Zajímá se o nás Bůh nebo nás kontroluje? Co nám chce tou otázkou vlastně říci? A proč by se nás neptal i dnes? Navrhuji odpověď s vírou, že je pravdivá. „Jsem tam, kde je mé místo, Pane. Jsem tam, kam jsi mě poslal, a jsem tam rád, i když je to mnohdy velmi těžké. Nechci být jako ty. Prosím, zůstaň mi Bohem a dopřej mi být vědomě tvým dobrým stvořením. Dej Pane, abych měl dost na tvé milosti a to bylo mé štěstí. A až za mě bude tvůj Syn na kříži umírat, až bude vydán do rukou lidí, kteří chtěli být jako ty, dej, abych jako dítě tuto oběť přijal jako tvé niterné promluvení ke mně a k mé nahotě. Jako tvůj hlas ke mně. Hlas, který ve mně nevzbuzuje strach, ale naopak strachu nedá prostor, protože všechen prostor zabere tvá láska ke mně.“ Co myslíte, bratři a sestry, může to být naše společná odpověď? Kéž by jí opravdu byla.

Amen.

Miroslav Erdinger

Text kázání: 1. List Petrův 2; 6 - 10
(6) Neboť v Písmu stojí: ‚Hle, kladu na Siónu kámen vyvolený, úhelný, vzácný; kdo v něj věří, nebude zahanben.‘
(7) Vám, kteří věříte, je vzácný, ale nevěřícím je to ‚kámen, který stavitelé zavrhli; ten se stal kamenem úhelným‘,
(8) ale i ‚kamenem úrazu a skálou pádu‘. Oni přicházejí k pádu svým vzdorem proti slovu – k tomu také byli určeni.
(9) Vy však jste ‚rod vyvolený, královské kněžstvo, národ svatý, lid náležející Bohu‘, abyste hlásali mocné skutky toho, kdo vás povolal ze tmy do svého podivuhodného světla.
(10) Kdysi jste ‚vůbec nebyli lid‘, nyní však jste lid Boží; pro vás ‚nebylo slitování‘, ale nyní jste došli slitování.


Milé sestry, milí bratři,

minulý týden byl týdnem modliteb za jednotu křesťanů a ti, kteří ho připravovali, navrhli k přemýšlení biblický text, který jsme slyšeli. Text, ve kterém Bůh hovoří slovy apoštola Petra i k nám a do našich životů a sděluje nám něco velice podstatného. Je to povzbuzující i potěšující. Je to jakási pomyslná podaná ruka, provázející nás životem víry, životem v církvi a ve sboru. Jen kratičce nás tex pozve do minulosti, aby nás zcela obrátil k přítomnosti a nabídl budoucnost. Připomeňme si ho:

„Vy však jste rod vyvolený, královské kněžstvo, národ svatý, lid, náležející Bohu, abyste hlásali mocné skutky toho, kdo vás povolal ze tmy do svého podivuhodného světla. Kdysi jste vůbec nebyli lid, nyní však jste lid Boží; pro vás nebylo slitování, ale nyní jste došli slitování.“

Kdo je zde oslovován? Kdo jsou ti „vy“? Vy jsou ti, kteří věří, že Pán je dobrý; kteří přinášejí duchovní oběti milé Bohu, pro Ježíše Krista; ti, pro které je Ježíš Kristus vyvoleným a vzácným úhelným kamenem, na kterém staví stavbu svého života. Slyšíme z těch apoštolových slov, jak skutečně dobrý je Pán a jak mnoho pro nás znamená a co všechno se nám dostává, když k němu přicházíme, když na něm stavíme své životy, když se dotazujeme na jeho myšlení o nás. Slyšíme zde výrazné tóny proroka Ozeáše: „V onen den odpovím, je výrok Hospodinův. Odpovím nebesům a ona odpovědí zemi. Země pak odpoví obilí, moštu a oleji a ony odpoví Jisreelu, to je Bůh rozsívá. Vseji jej pro sebe do země. Neomilostněné budu milostiv, těm, kdo nejsou lid můj, řeknu: Tys můj lid. A on řekne: Můj Bože.“ Nebyli jste nic, byli jste rozptýlené nuly, ale nyní jste Boží lid, pro vás nebylo slitování, ale nyní jste došli slitování. To je síla, to je dar, to je radost. To stačí, ne? Můj Bože, odpovídáme na Boží sdělení, že jsme jeho lid.

Ještě se ale k tomu radostnému přitakání plnému vděčnosti za to, že někam patříme, že tam máme své pevné místo a že to není jen tak něco, kam patříme, ale jsme součástí Božího lidu, musíme prožít, srdcem lásky a víry promilovat a prověřit. A také propochybovat a probolet. Nelze takové ujištění přijmout jen tak, bez jizev a bolestí, bez ztrát a propastí. Však jako náš Pán a Spasitel šel cestou utrpení a jen skrze takovou jeho cestu jsme došli smilování a ani naše cesta nebude o mnoho jiná. Tak jako až po smrti přichází vzkříšení, tak po slzách přichází radost a po trápení milosrdenství. „A cožpak Ty nevíš, že požehnání dosahujeme skrze bolest a trápení?“, řekl mi kdysi můj kolega farář Rejchrt a tak významně posunul mou cestu víry.

Tato kristovská cesta je cestou, která nás otevírá pro důvěru Bohu, pro otevřenost jeho lásce, pro přijetí ujištění, že nepatříme té bolesti, že dokonce nepatříme ani smrti, ale stali jsme se příjemci Boží milosti v Kristu. Tato milost se projevuje i tím, že někam patříme. Tak. Někam patřit. Jedna z podstatných potřeb člověka. Bez naplnění této potřeby člověk nemůže jít plně dál, nemůže se plně realizovat, nemá odkud vycházet a kam se vracet. Tak jako loď má svůj přístav, ta ho potřebuje člověk. Někde kotvit. Člověk potřebuje být někde doma. Potřebujeme vědět, že jsme někde doma. A doma je tam, kde nás má někdo rád, kdo nás zná v našich nejhlubších hlubinách, před kým se můžeme docela otevřít, sdílet své radosti i trápení, svou víru i pochybnosti, svou naději i chůzi nad propastí, kde máme své bezpečí i bezpodmínečné přijetí. A kde si také můžeme dovolit být nejvíc my, nejvíc autentičtí. Pravdiví a věrohodní. Říká jeden katolický teolog: „Kristus Pán nás nechce bezhříšné a spravedlivé a dokonalé. Kristus Pán nás chce mít pravdivé.“ Pravdiví tváří v tvář Kristu, pravdiví v rodině Božích dětí. Mít místo, kde si tuto pravdivost můžeme dovolit. To doma, to patření někam, to je pro křesťana uprostřed Božího lidu. Ne být členem té či oné církve a propadat iluzi, že jen ona je ta pravá. Každá církev, která vyznává Krista, které se setkává u Kristova stolu, která zvěstuje evangelium, která se modlí a která slouží Kristovým bratřím nejmenším, tj. všem, kdo potřebují doprovod, podporu, pomoc ať v Charitě, Diakonii, Naději nebo bez institučních rámců, každá taková církev je menší rodinou v celé rodině Božího lidu. A ti, kdo se na jejím životě účastní, účastní se na univerzálním společenství Božího lidu. Člověk, vyznávající Krista, stává se součástí církve, která přesahuje hranice národů, letopočtů, dokonce hranice smrti. Taková církev v sobě zahrnuje veškerenstvo duší, vírou v Krista vštípených, jak zápasících ještě na zemi (označována byla církví rytěřující), tak již dokonale blahoslavených, v pokoji a radosti žijících plně v Božím království (označována bývá církví zvítězilou). To je přece hloubka i síla, víra, že jsme součástí dějin spásy, že vše, co se týkalo člověka před tisíci léty, týká se i nás v prvních desetiletích třetího tisíciletí. Nejsme účastni jen současného dění. Jsme účastni dění věků minulých a budeme účastni dění věků budoucích. Jsme účastni života celého Božího stvoření. A život je to, co se naplňuje, ne co se končí a vyprazdňuje. Je to jako kniha, která nemá jen závěr, ale i nulté a první a další stránky. To všechno znamená být lidem Božím. Takového významu se člověku, nám, dostává z Božího slitování.

Být lidem vyvoleným ale neznamená mít jen privilegia. Vrací nás to konstatování k základní myšlence starého zákona. Hospodin vyvolil svůj lid, aby byl o něm svědectvím. Povolal Izraele. Vůbec povolání a s tím spojené vyvolení prochází dějinami starozákonního lidu. Abraham byl povolán k vyjití ze své země, aby našel nový domov. Vyjde a jeho cesta je navzdory všem nezdarům provázena Božím požehnáním. Lid Boží slyší prorockými ústy proroka Izajáše: „A ty Izraeli, služebníku můj, Jákobe, tebe jsem vyvolil, potomku Abrahama, mého přítele. Tebe jsem vychvátil z končin země, zavolal jsem Tě z odlehlých míst. Řekl jsem ti: jsi můj služebník, tebe jsem vyvolil, nezavrhl jsem tě.“ Lid Boží je vyvolen a povolán ne ke statování a sebespokojenosti. Je povolán k vycházení. K vstřícnému vycházení. K cestě naproti někomu, ne proti někomu. Hospodin je v té univerzální církvi tak spojen se svým lidem, že mu vychází naproti, že ho za všech okolností provází, střeží ho, aby nezahynul, a žehná mu. Kdyby zde církev byla a žila jen z dobrého přesvědčení lidí, jen z lidské spravedlnosti, jen ze své zbožnosti a chtění, již dávno by nebyla a nežila. Lid, náležející Bohu. Rod vyvolený, královské kněžstvo, národ svatý. To je výsada. Ale k čemu? Jak aktivní je ta strana člověka, když ta Boží je plná milosti a lásky?

„Abyste hlásali mocné skutky toho, kdo vás povolal ze tmy do svého podivuhodného světla.“ Kdo přijme to bytí v Božím lidu, kdo se spolehne na Boží milost a požehnání, kdo nežije v poutech hříchu ale ve svobodě Kristovy milosti, kdo to vše přijímá jako to největší, nejpodstatnější, nejradostnější, co ho v životě mohlo potkat, ten nemůže a nebude mlčet. Ten ty Boží skutky, to, co pro člověka Bůh v Kristu vykonal, bude rozhlašovat, až ho bude pusa bolet. Ale co pusa, až ho budou nohy bolet, jak poběží od člověka k člověku se zvěstí o Boží lásce. Co nohy, až ho budou ruce bolet, jak jimi bude rozdávat vodu a chléb hladovým a žíznivým. Ale co ruce, až ho bude srdce bolet, jak se bude empatizovat s lidskými bolestmi a trápením, jak jim bude nablízku, jak s nimi bude cítit. Stane se nástrojem Božího slitování, Božího soucitu. Protože to Boží slitování, ten Boží soucit, to Boží milosrdenství v Kristu přijal a žije z něho. Sobě i vám takovému náročnému, leč svědeckému, protože člověka oslovujícímu životu víry, přeji sílu a Boží požehnání.

Amen.

Miroslav Erdinger

Text kázání: Marek 6; 14 - 29
(14) Uslyšel o tom král Herodes, neboť jméno Ježíšovo se stalo známým; říkalo se: „Jan Křtitel vstal z mrtvých, a proto v něm působí mocné síly.“
(15) Jiní říkali: „Je to Eliáš!“ A zase jiní: „Je to prorok – jeden z proroků.“
(16) Když to Herodes uslyšel, řekl: „To vstal Jan, kterého jsem dal stít.“
(17) Tento Herodes totiž dal Jana zatknout a vsadit v poutech do žaláře, protože si vzal za ženu Herodiadu, manželku svého bratra Filipa,
(18) a Jan mu vytýkal: „Není dovoleno, abys měl manželku svého bratra!“
(19) Herodias byla plná zloby proti Janovi, ráda by ho zbavila života, ale nemohla.
(20) Herodes se totiž Jana bál, neboť věděl, že je to muž spravedlivý a svatý, a chránil ho; když ho slyšel, byl celý nejistý, a přece mu rád naslouchal.
(21) Vhodná chvíle nastala, když Herodes o svých narozeninách uspořádal hostinu pro své dvořany, důstojníky a významné lidi z Galileje.
(22) Tu vstoupila dcera té Herodiady, tančila a zalíbila se Herodovi i těm, kdo s ním hodovali. Král řekl dívce: „Požádej mě, oč chceš, a já ti to dám.“
(23) Zavázal se jí přísahou: „Dám ti, co si budeš přát, až do polovice svého království.“
(24) Ona vyšla a zeptala se matky: „Oč mám požádat?“ Ta odpověděla: „O hlavu Jana Křtitele.“
(25) Dcera spěchala dovnitř ke králi a přednesla mu svou žádost: „Chci, abys mi dal ihned na míse hlavu Jana Křtitele.“
(26) Král se velmi zarmoutil, ale pro přísahu před spolustolovníky nechtěl ji odmítnout.
(27) Proto poslal kata s příkazem přinést Janovu hlavu. Ten odešel, sťal Jana v žaláři
(28) a přinesl jeho hlavu na míse; dal ji dívce a dívka ji dala své matce.
(29) Když to uslyšeli Janovi učedníci, přišli, odnesli jeho tělo a uložili je do hrobu.


Milé sestry, milí bratři,

dvěma ženám je nabízeno půl království. Jednou je starozákonní Ester, druhou novozákonní dcera Herodiady, od r. 400 známá pod jménem Salome. Zatímco té první jde o život, té druhé především o obdiv a slávu. Zatímco ta první je statečná žena, která je moudrá a rozhoduje se hlavou i srdcem, ta druhá sází na mladé a pružné tělo. Obě potřebují radu. Ester radí její otec Mordokaj, rádkyní Salome je její matka Herodias. Mordokaj radí z pozice toho, jehož život a život celého židovského národa je ohrožen, Herodias radí z nenávisti a z pozice toho, kdo život ohrožuje. Oba dosáhnou svého. Ester se stává nástrojem záchrany a života, Salome se stává nástrojem zhouby a smrti. Esteřino přání v hranicích půli království je zachraňující, přání Salome v hranicích půli království je zničující. Dva modely, dva scénáře, procházející dějinami až k dnešku. Zatímco z příběhu Ester se můžeme radovat, novozákonní příběh krále a tanečnice před nás klade mnohé otázky a nabízí všechno jen ne radost. Ponechme si tu radost Esteřinu, však se nám hodí v každém dnu, a soustřeďme se na příběh, nazvaný „Smrt Jana Křtitele.“

Nabízí se vnímat ten příběh jako příklad zvůle a arogance moci panovníka, kterou odnese nevinný člověk. Záběr příběhu je však mnohem širší. Ptejme se, s kým se v tom příběhu identifikujeme, koho přijímáme a koho odmítáme, kdo nám je jak blízký a naopak vzdálený. A také, jak se nás týká téma viny, jak vnímáme příčinu zla, jak se na něm podílíme i my. Vždyť vyznáváme, že nejsme o nic lepší než druzí lidé a že neseme podíl na bídě současného světa. A náš svět, to jsou především naše nejbližší vztahy, naše rodina, sbor, církev. Jaké jsou motivy toho, že se člověk do tématu viny zaplétá.

Účastníky příběhu jsou král Herodes, manželka Herodova bratra Herodiada, která je Herodovou konkubínou, její dcera, známá pod jménem Salome, a kat. A také samozřejmě Jan Křtitel. O každém z těch čtyřech lze říci, že se nějakým způsobem podílí na Janově smrti. Kdyby kdokoliv z nich vystoupil ze své role a rozhodl se jinak, Jan by nebyl popraven. Ta Janova smrt ukazuje, jak je nebezpečné, jaký jed, který až k smrti otráví, vzniká, když se spojí „zbabělost jedné osoby s nenávistnou záští druhé osoby a když k tomu přistoupí naivita osoby třetí a pokorná poslušnost osoby čtvrté. Pak může vzniknout doslova naprosto smrtící kombinace.“(P. Remeš). Nositelem zbabělosti a strachu je král Herodes. Jakkoliv ví, že je v zákoně Hospodinově řečeno „Neodkryješ nahotu ženy svého bratra, je to nahota tvého bratra“ (Leviticus 18; 16), nedbá toho. Herodiada ho má zřejmě dostatečně opředeného svými pavučinami. Dosahuje svého a Herodes je jejím nástrojem. V přípravě popravy Křtitele doslovně. Kdyby byl silným mužem a silným králem, řekne na požadavek Salome NE. Ale to on neudělá, protože se zbaběle bojí o svou pozici. Slib, o kterém nemohl tušit, co přinese, není schopen vzít zpět. Nemá hranice ve své zbabělosti. Ovšem že každého muže, krále především, posiluje v jeho pozici jasné NE k tomu, co člověka ponižuje, co mu bere svobodu. A což teprve život. Přáním tanečnice zarmoucený král se nechce ztrapnit. Je to výsměch toho, čemu se říká zármutek. A je to výsměch králi. Herodiada si může mnout ruce. Jako má král Achab svou Jezábel, tak má Herodes svou Herodiadu. Jaká byla míra viny krále Heroda na Janově smrti? První otázka pro nás.

Tou druhou postavou příběhu je Herodias. Pomstychtivost, nenávist a zášť určují kroky té ženy. Nesnáší Křtitele. Věděla, že jedná zle, že zná její slabiny a nemohla unést, že to někdo ví a že jí to dokonce vytýká. „Herodias byla plná zloby proti Janovi,“ čteme. Proč? Pro Janovu pravdivost. Protože kárá neřestný život na královském dvoře. Protože se nemohl dívat na to, jak židovský král porušuje zákon Hospodinův. Jan totiž Herodovi připomínal: „Není dovoleno, abys měl manželku svého bratra.“ Kdyby ovšem Herodes vzal Janova slova vážně, Herodiada by ztratila výsadní postavení, vliv i moc. Jakou moc měla, se ukáže za chvíli, kdy se Herodes stane vykonavatelem jejího smrtonosného přání. Poprvé? Výjimečně? Stále? Kdy a kdo to zastaví? Nevíme. Jaká byla míra viny Herodiady na Janově smrti? Druhá otázka pro nás.

Naivní a nezodpovědná, lhostejná nebo poměry neznající tanečnice Salome je třetí osobou dramatu. Tančí králi o jeho narozeninách. Dívá se král a dívají se hosté. Vše by bylo v pořádku, kdyby krále nepopadla chuť nějak se Salome odměnit. Snad se chtěl ještě víc zalíbit její matce Herodiadě, podívej se, jak máš úžasnou dceru, jaká je to tanečnice, až se spolu s ní točí i hlava. Je strhující. Pár lichotek a točí se hlava i Salome. Král se nechá strhnout, pustí emoce tak říkajíc ze špagátu. „Dám ti vše, co si budeš přát až do polovice svého království,“ vysloví se zatemnělou myslí král Izraele. Nic takového tanečnici nenapadlo. Neví si s tím rady. „Mámo, poraď,“ překvapená královými slovy, bezradná a naivní v řešení přichází za Herodiadou. Slyší její dobrou radu. Proč ne, máma bude mít klid, bude tleskat spolu s králem jejímu tanci a všichni se budou mít dobře. Nikdo je nebude rušit nějakými kázáními o Božím zákoně, o nějakých pravidlech, slušnosti…. O jednoho podivína méně, vždyť zas tak o mnoho nejde. Dost možná o tom Salome ani mnoho nepřemýšlí. Hlava Jana Křtitele je nesena do sálu. Možná, že kolem ní Salome tančí. Někdy lidská zvrácenost nezná hranice. Jaká byla míra viny Salome na smrti Jana Křtitele? Třetí otázka pro nás.

Ještě nám zbývá kat. Jeho profesi charakterizuje poslušnost a oddanost autoritě. Plní jen příkazy. Reprezentuje zde absolutní a bezduchou poslušnost. Nemusí přemýšlet. Nevýrazná, nezajímavá postava, která jen plní to, co mu je řečeno. „Kat odešel, sťal Jana v žaláři, a přinesl jeho hlavu na míse. Dal ji dívce a ta ji dala své matce.“ Až mrazí z té poslušnosti, z té bezduché samozřejmosti, s jakou kat jedná. Zastavme se na chvíli u tématu poslušnost. Bývá pokládána za jednu z křesťanských ctností. Jeden typ poslušnosti známe také z Karafiátových Broučků. Jen pěkně poslouchejte, broučci. A jestli zmrzneme, poslušně zmrzneme. Poslušné broučky má Pán Bůh rád. Nejen že se nabízí otázka, co dělá Pán Bůh s těmi lidskými broučky, brouky, mandelinkami, hovnivály, kteří si stále vedou svou a o poslušnosti nechtějí ani slyšet. Nabízí se ještě jiný typ, jiné téma: Jde o rozkazy proti lidskému životu, proti člověku. Může poslušnost rozkazu omluvit vinu? Můžeme říci, že kat není vinen, protože jen plnil příkazy krále? Pozor na slepou poslušnost vůči autoritě. Kolik německých vojenských velitelů, souzených po válce v Norimberku, se hájilo tím, že jen plnili rozkazy a nemohli jinak. Soud k tomu jako k polehčující okolnosti nepřihlédl. Míra viny kata na smrti Jana Křtitele je tady poslední otázka pro nás.

Odpovědi na ty čtyři otázky hledáme celý život. A abychom v tom hledání byli úspěšní, nesmíme se bát připustit, že z každé té postavy, z každého toho typu je menší či větší kus i v nás. Jak je to s naší zbabělostí a strachem, s naší pomstychtivostí, nenávistí a záští, s naší naivitou, nezodpovědností a lhostejností, jaká je naše poslušnost a bezmyšlenkovitá oddanost autoritě? Těžké pomyslet. A člověk by neměl odcházet z bohoslužeb s těžkou hlavou. Tak se vraťme na chvíli ještě k Ester. Přece jen je tu někdo, je tu jistý typ, model, který přináší radost. Zklidňuje. Ukazuje ke Kristu, Božímu Beránku, Spasiteli. „Židům vzešla radost, veselí a pocta, čteme v závěru knihy Ester. Také všude ve všech krajinách a ve všech městech, kamkoliv se dostal králův výrok, nastaly židům dny radosti a veselí, hostin a pohody.“ Situace Božího lidu se změnila. A změnila se i situace člověka s příchodem toho, komu Jan Křtitel připravoval cestu. Když se ještě z vězení Jan Křtitel ptá, je-li Ježíš ten, který měl přijít, nebo mají čekat někoho jiného, odpovídá Ježíš Janovi do vězení: „Slepí vidí, chromí chodí, malomocní jsou očišťováni, hluší slyší, mrtví vstávají chudým je zvěstováno evangelium.“ Dobrá zpráva o tom, že se v Kristu ukázala dobrota a láska našeho Spasitele Boha. Dobrá zpráva i pro nás. Je nad všemi našimi otázkami i nad našim pravdivým viděním sebe sama. Je to zachraňující. Mohou nám nastat dny radosti, veselí, hostin a pohody. K jedné takové hostině jsme dnes zváni. Díky Bohu, který nám dává radost skrze našeho hostitele Krista.

Amen.

Miroslav Erdinger

Text kázání: Numeri 6; 22 - 27
(22) Hospodin dále promluvil k Mojžíšovi:
(23) „Mluv k Áronovi a jeho synům: Budete žehnat synům Izraele těmito slovy:
(24) ‚Hospodin tě požehná a ochrání tě,
(25) Hospodin rozjasní nad tebou svou tvář a bude ti milostiv,
(26) Hospodin obrátí k tobě svou tvář a obdaří tě pokojem.‘
(27) Tak vloží mé jméno na Izraelce a já jim požehnám.“


Milé sestry, milí bratři,

takový divný pocit, konec něčeho starého, začátek nového, předěl let, to probouzí silné nutkání hodnotit, bilancovat, obracet se zpět a vyplňovat pomyslné kolonky má dáti-dal. Ale tu nás psychologové varují: nebilancujte! Nepodařená bilance otevírá dveře depresi. Nejsme takové hvězdy, abychom se při pohledu zpět mohli jen spokojeně usmívat. A jestli, pak jen radostí z toho, že nás Bůh neopustil, že šel s námi, že nás zachoval při životě. Z projevů jeho lásky, milosrdenství. Nic jiného v nás příliš radosti neprobudí. Třeba bychom viděli za sebou lásku, ale ruku v ruce by kráčela bolest. Viděli bychom úspěch, ten by však byl poznamenán mnohými ztrátami. Viděli bychom jistě i nějakou radost. Šla by ovšem v plášti utkaném ze slz. Tak ne, pryč ode dveří k depresím. Pojďme k jiným dveřím. Je za nimi budoucnost. A na dveřích je vylepený text z knihy Numeri. Tak řečené aronovské požehnání. Zastavujeme se, čteme si ta známá, tolikrát opakovaná slova a vstupujeme. Do nového dne, do nového roku, do nové naděje. Vstupme v očekávání toho, co si sami nedáme, nepřipravíme, na co se nenadřeme, co si nevymyslíme. Co je ovšem nejpodstatnější, co dá našemu životu smysl a určení, co dá smysl naší práci, našim zápasům, naší bolesti i utrpení, co nám otevře cestu k radosti a pokoji. Přichází to s Boží strany. Jde o požehnání. Tak, jako slyšíme a přijímáme požehnání na konci bohoslužeb při propouštění, tak ho nyní slyšíme a přijímáme na konci roku. Ale také ho přijímáme pro začátek nového roku.

Budeme to my, kdo tomu novému bude dávat tvář. My budeme probojovávat své zápasy, hledat sami sebe, my se budeme ptát po souvislostech, my budeme vytvářet v mnoha setkáních vztahy anebo je rušit, my budeme zklamávat nebo zůstaneme pilíři, budeme se neúnavně pouštět do nových aktivit nebo naopak stát na místě a všechno zpochybňovat. Touha tvořit, zkoušet, měnit, nás bude provázet a my jí budeme podléhat. Budeme ztrácet, abychom nalezli, budeme nalézat a znova a znova zjišťovat, že cena nalezeného je vykupována cenou ztraceného. Nebo to také budeme my, kdo si dá ruce do klína, kdo bude bez hnutí brvy čekat, dívat se kolem sebe, kdo se o nic nepokusí ve strachu, aby nic nezkazil. I to je možné. Ano, budeme to my, kdo budou vtiskovat tvář těm novým dnům. Orat brázdu v začátku roku. Budeme to my, kdo budou potřebovat notnou dávku naděje pro budoucí věci, ale také notnou dávku síly unést nové dny a týdny a měsíce a v nich rozhodnutí nebo také vlastní neschopnost. Budeme se dívat dopředu a jistě mnohokrát až za hranice dnů, budeme myslet na věci poslední i na chvíli, kdy budeme stát před Božím soudem. Docela dobře se může stát, že se neprobudíme ve své posteli, ale v Boží náruči. Mnoho naděje budeme potřebovat. Carlo Maria Martini o naději napsal: „Naděje je nezlomná důvěra, že Bůh nám nikdy neodepře potřebnou pomoc, abychom mohli jít vstříc poslednímu soudu s duší odevzdanou tomu, kdo zachraňuje od hříchu a dává vstát z mrtvých.“ Takovou naději budeme potřebovat především. Pro to všechno potřebujeme požehnání.

Hospodin ti požehnej a opatruj tě. Je to přání rozmanitosti Božích darů. Nejvýraznějším darem byla plodnost. Bůh ovšem udílí mnohé dary podle své dobré vůle, jak sám chce a vidí. Bože, dej nám mnohá obdarování, dej nám vše, co budeme potřebovat. Ty to víš, zatímco my ještě ne. Obdaruj nás tak, abychom užitkem tvých darů obdarovávali další. Obdaruj nás tak, abychom měli dost síly pro všechno naše bloudění a putování a nesení břemen. Požehnej nám. A také nás ochraňuj. Ať nás nepohltí zlo, ať nad námi nepanuje hřích, ať nemáme strach z budoucnosti, vždyť je ve tvých rukách. Ať nepadneme za oběť nepřátelům, tmám i tomu největšímu z nepřátel, smrti. Ochraňuj nás před tím, co je zlé, co bychom nemohli unést, před pocitem marnosti, před krokem nad propastí. Ale pak jako ti Izraelci dej, ať se umíme sklonit před tvoji vůlí. Požehnej – ochraňuj. To je naše první prosba na přelomu let. Prosba, která míří do budoucnosti. Neotáčí nás k minulosti, svěřuje nás do Božích rukou a jeho milostivému vedení v budoucích dnech.

Hospodin rozjasni nad tebou svou tvář a buď ti milostiv, je druhá dvojice. V temnotách nelze žít. A přesto temnoty mnohé skryjí, mnohé zůstane v temnotách utajeno. Izraelci viděli v temnotách přítomnost démonů, bludů a zla, hříchu a smrti. Světlo to všechno ruší. Bůh svítí na naše životy, na naše skutky. Boží světlo odhaluje náš život v jeho nahotě. Bože, dej našemu životu světlo, sviť svojí tváří na naše skutky, na naše životní cesty a cestičky, sviť na naše malé i velké lži, posviť na to, co jsme nezvládli, v čem jsme zklamali. Nedej, ať to zůstane v temnotách, nevyřešené jako křičící svědomí. K vyřešení je ovšem jen jedna cesta. Milost. Buď mi milostiv. Bůh nejen rozjasňuje svou tvář, on je také slitovníkem, on odpouští. Je trpělivý, jako dobrý otec stále dává novou a novou příležitost. Tedy pro nové dny dalšího roku, pro naši budoucnost, abychom se jí nemuseli bát, rozjasni nad námi, Bože, svou tvář a buď nám milostiv.

Hospodin obrať k tobě svou tvář a obdař tě pokojem je poslední dvojice aronského požehnání. Obrať tvář. Boží odvrácená tvář, to byl projev opuštěnosti od Boha, zavržení. To ne, Bože. Dívej se na nás a dovol nám poznat svoji vůli. Zjev se nám. Nebuď jako my lidé, když odvracíme své tváře od lidí, kteří potřebují naši pomoc, naše porozumění, odvracíme tváře od těch, kteří z našeho pohledu zklamali, kteří selhali, jsou jiní, nejsou podle našich představ, kteří nic netuší o slovech Paula Claudela, že „Boží dům se nestaví z třísek v očích bratří, ale z trámů, vytažených z očí vlastních.“ Pán Bůh unese pohled na nás, protože ten pohled zároveň ukazuje cestu, ukazuje jak dál. Ten pohled říká, že nás Pán Bůh nezapudil, neodvrátil se od nás, je nám naopak velmi blízko, je s námi. Takový pohled potom přináší pokoj. Ten pokoj však neznamená jen vnější klid, ale také klid vnitřní, který je podmíněn smířením. S Bohem, sám se sebou, přijetí sebe sama a své cesty, svých rozhodnutí. Smířením s lidmi kolem sebe. Pokoj ale také znamená přijetí milosti, odpuštění. Přijetí ujištění, že Bůh přinesl konečný pokoj v Pánu Ježíši Kristu. V jeho smírčí oběti. Prosba o přítomnost Boží tváře i Boží pokoj se stává prosbou pro budoucnost, pro naši budoucnost nejen v novém roce, ale v celém našem životě, ve všem novém, co z Boží ruky přijímáme.
Milé sestry, milí bratři, končíme rok a vstupujeme do prvního dne roku dalšího. Na rtech i v srdci máme prosbu o Boží požehnání a Boží ochranu, prosbu o světlo Boží tváře i o milost, prosbu o přítomnost Boží tváře i Boží pokoj. Věřme a naprosto se spolehněme, že Bůh naše prosby slyší. Tak jako dosud, i dál nás tiše obestírá předivná Boží moc.

Amen.

Miroslav Erdinger

Text kázání: Jan 1; 1 - 18
(1) Na počátku bylo Slovo, to Slovo bylo u Boha, to Slovo bylo Bůh.
(2) To bylo na počátku u Boha.
(3) Všechno povstalo skrze ně a bez něho nepovstalo nic, co jest.
(4) V něm byl život a život byl světlo lidí.
(5) To světlo ve tmě svítí a tma je nepohltila.
(6) Od Boha byl poslán člověk, jménem Jan.
(7) Ten přišel proto, aby vydal svědectví o tom světle, aby všichni uvěřili skrze něho.
(8) Jan sám nebyl tím světlem, ale přišel, aby o tom světle vydal svědectví.
(9) Bylo tu pravé světlo, které osvěcuje každého člověka; to přicházelo do světa.
(10) Na světě byl, svět skrze něj povstal, ale svět ho nepoznal.
(11) Přišel do svého vlastního, ale jeho vlastní ho nepřijali.
(12) Těm pak, kteří ho přijali a věří v jeho jméno, dal moc stát se Božími dětmi.
(13) Ti se nenarodili, jen jako se rodí lidé, jako děti pozemských otců, nýbrž narodili se z Boha.
(14) A Slovo se stalo tělem a přebývalo mezi námi. Spatřili jsme jeho slávu, slávu, jakou má od Otce jednorozený Syn, plný milosti a pravdy.
(15) Jan o něm vydával svědectví a volal: „To je ten, o němž jsem řekl: Přichází za mnou, ale je větší, protože tu byl dříve než já.“
(16) Z jeho plnosti jsme byli obdarováni my všichni milostí za milostí.
(17) Neboť Zákon byl dán skrze Mojžíše, milost a pravda se stala skrze Ježíše Krista.
(18) Boha nikdy nikdo neviděl; jednorozený Syn, který je v náručí Otcově, nám o něm řekl.


Milé sestry, milí bratři,

z jeho plnosti jsme byli obdarováni my všichni milostí za milostí. Neboť zákon byl dán skrze Mojžíše, milost a pravda se stala skrze Ježíše Krista. Stala se skrze Slovo, které se stalo Božím promluvením k člověku. „A Slovo se stalo tělem a přebývalo mezi námi.“ To je přece význam Vánoc, že Bůh přišel do světa, sestoupil za člověkem, našel si cestu mezi nás a k nám, stal se solidární s člověkem. Narodil se z Marie panny, jeho početí patří k tomu, co lze nazvat tajemstvím. Způsobem, vzbuzujícím u moderního člověka pochybnosti, přišel v osobě Ježíše Krista. Ve světě, plném duchovního zmatku, kdy si Ježíše lidé přizpůsobují podle svých představ, kdy se z vánoc staly dny rodiny, konzumu, kšeftů, reklam, kdy koledy znějí spolu s reklamou na spodní prádlo stejně tak v nákupních centrech Lutherova Wittenbergu jako katolického Norimberku, nebo v sekularizované Praze, je nutné znát Ježíše bible, Ježíše evangelia, Ježíše Krista, Mesiáše. Slova Božího, které vtělené přebývalo a vzkříšené přebývá mezi námi.

To vtělené slovo se jmenuje Ježíš Kristus. Má jméno. Není to nikdo abstraktní, je to člověk velice konkrétní. Podle pokynů anděla dává Josef narozenému děťátku jméno. Význam toho jména je zároveň posláním narozeného: Spasitel. Zachránce. A také pán. Ten, který vykupuje člověka z hříchu a smrti, ten je pánem světa. Jeho vládnutí vede k záchraně.

Slovo, které se stává, které bylo na počátku u Boha, je tajemstvím. Co může znamenat, že to Slovo bylo u Boha a také že to slovo byl Bůh? Není v tom rozpor? Bůh věděl, že člověku pošle spásu. Mnohá starozákonní zaslíbení oznamují Boží rozhodnutí o příchodu Mesiáše. Vyjde proutek z Ješajova kořene. „Nebo se nám narodí dítě, bude nám dán syn, na jehož rameni spočine vláda, a bude mu dáno jméno Divuplný rádce, božský bohatýr, Otec věčnosti, Vládce pokoje,“ abych zmínil jedno místo z Izajášova proroctví. To Slovo, které bylo u Boha, bylo Božím rozhodnutím, až dozraje čas. Bůh to slovo nosil v sobě. Vždy věděl, že svět nezničí a člověka ve světě zachrání. Projeví své milosrdenství, svou milost. Proto může apoštol o století později, kdy se Slovo tělem stalo, říci, že „Odplata za hřích je smrt, ale milost Boží v Ježíši Kristu je věčný život.“ Milost za milostí. Milost a pravda skrze Ježíše Krista. Slovo bylo u Boha. Narozením Krista, ve kterém se Slovo stalo tělem, sestoupil na zem Bůh. Už Slovo nezůstalo u Boha, protože Bůh byl v Kristu uprostřed lidí. Proto může říci učedník Tomáš, jemuž jsme si zvykli neprávem říkat nevěřící, při setkání se vzkříšeným: „Můj Pán a můj Bůh.“ Vyznání víry ve zkratce. A ještě s osobním akcentem.

Zaujme nás také, že Jan používá slova Slovo. Neřekne třeba, že na počátku byl skutek nebo čin, neřekne, že na počátku bylo Boží rozhodnutí, byla událost. To vše by se dalo s úspěchem ve stejném smyslu použít. Zúžilo by to však to, co se skutečně odehrálo. Je to promluvení do lidské situace, do způsobu komunikace. Skutek, čin, rozhodnutí, to všechno má mnohdy nejasný význam. Lidský skutek je mnohoznačný. Jednoho léčí, jiného zabíjí. Jednoho potěšuje, jiného ponižuje. Lidská rozhodnutí jsou také mnohoznačná, s různým dosahem. Někdo se z nich raduje, jiný kvůli nim pláče. Žel i lidské slovo má podobné dopady. Ale zde jde o Boží promluvení, o Boží Slovo. A to je jednoznačné, to nedovolí rozdílné výklady. Slovo vyjadřuje skutečnost jednoznačnou. Slovo tělem učiněné je partnerem k dialogu s člověkem, člověk je partnerem k dialogu se Slovem, tedy k dialogu s Bohem.

Protože to Slovo je Bůh. Co všechno nás napadne, když slyšíme slovo Bůh? Především láska. Také Stvořitel, dárce života. Milosrdenství. Otec Ježíše Krista. Ano, to všechno je Bůh. To Slovo, které se stalo tělem, nebylo stvořeno, Bůh nebyl stvořen. Bůh tvořil a tvoří. Tvoří Slovem.

A tak všechen život má svůj původ ve Slovu. Ale proč byl ve Slovu život a ten život byl světlo lidí? Protože člověk bez Krista je duchovně mrtvý, člověk bez Krista je duchovně slepý. Cítím, jak se nezávislý posluchač bouří, jak ho to může urážet. Ne, to není ponížení člověka. To je nabídka k duchovnímu životu a duchovnímu prohlédnutí. V Ježíši je život, který potřebujeme, který přináší život našemu životu a Ježíš je světlo, které přináší světlo do naší mnohé tmy. Když se člověk narodí, začíná vidět. Když se člověk znovuzrodí, když přijme Krista, přestává být duchovně slepý a začíná vidět.

Připomínáme si dnes ukamenování diakona Štěpána. Oděvy mužů, kteří Štěpána kamenovali, hlídal jakýsi farizeus Saul. Je o něm řečeno, že schvaloval Štěpánovo kamenování. Slepý Saul. Cestou do Damašku, cestou dalšího pronásledování křesťanů, se jeho slepota projeví naprosto. Prohlédne ve chvíli, kdy přijme Slovo tělem učiněné, kdy přijme toho, který je světlem světa, kdy přijme Krista. Nové narození přináší Saulovi, který přijímá jméno Pavel, nové vidění.

To světlo ve tmě svítí a tma je nepohltila. Světlo v temnotách. Naděje nad propastí. Víra rozechvělá. Láska vysmívaná. Cesta plná překážek. Cesta, na jejímž konci je smrt. Tak žít a za každou cenu užít. Vždyť proto jsou zde všechny ty reklamy a ukřičené nabídky. A pak už aby bylo po Vánocích. Kdo to má vydržet. Tak ale ne. To přece není poselství Vánoc. To Slovo bylo u Boha, to slovo byl Bůh. V něm byl život a život byl světlo lidí. A Slovo se stalo tělem a přebývalo mezi námi. Z jeho plnosti jsme byli my všichni obdarováni milostí za milostí. To je Ježíš evangelia, to je Ježíš Bible. To je poselství Vánoc. Významné, životodárné i pro nás. Platí, i když, nebo právě proto, že kamenujeme Štěpána nebo to jenom schvalujeme nebo tomu jenom mlčky přihlížíme.

Amen.

Miroslav Erdinger

Text kázání: Izajáš 40; 1 + 6 - 8
(1) „Potěšte, potěšte můj lid,“ praví váš Bůh.
(6) Hlas toho, jenž praví: „Volej!“ I otázal se: „Co mám volat?“ „Všechno tvorstvo je tráva a všechna jeho spolehlivost jak polní kvítí.
(7) Tráva usychá, květ vadne, zavane-li na něj vítr Hospodinův. Věru, lid je pouhá tráva.
(8) Tráva usychá, květ vadne, ale slovo Boha našeho je stálé navěky.“


Žalm 121
(1) Píseň k pouti. Pozvedám své oči k horám: Odkud mi přijde pomoc?
(2) Pomoc mi přichází od Hospodina, on učinil nebesa i zemi.
(3) Nedopustí, aby uklouzla tvá noha, nedříme ten, jenž tě chrání.
(4) Ano, nedříme a nespí ten, jenž chrání Izraele.
(5) Hospodin je tvůj ochránce, Hospodin je ti stínem po pravici.
(6) Ve dne tě nezasáhne slunce ani za noci měsíc.
(7) Hospodin tě chrání ode všeho zlého, on chrání tvůj život.
(8) Hospodin bude chránit tvé vycházení a vcházení nyní i navěky.


Milé sestry, milí bratři,

„A co mám volat?“ Ptá se neznámý hlasatel, když slyší příkaz k volání. Co chtějí slyšet lidé kolem, co chce slyšet Izrael na své trvale ohrožované cestě ve svém putování zajetími? A co chceme slyšet my ve všech těch našich lidských nejistotách, v trvalém ohrožení života, kde se člověk ráno probudí ve své posteli a kdykoliv během dne se může probudit v Boží náruči? Ne, ta otázka stojí špatně. Ne, co Izrael chce, ne, co my chceme, ale co Boží lid potřebuje slyšet, co potřebujeme slyšet. My, stejně tak jako putující Boží lid, bychom chtěli slyšet o naprostém bezpečí v životě, o své síle a dokonalosti, o tom, jak jsme na všechno vyzráli, o tom, jak jsme úžasní, když jsme něco vystudovali a něco dokázali, o našem umění léčit a uzdravovat, o našich schopnostech a o tom, jak umíme prodloužit život a jak je věda a medicína mocná. Tak to všechno, prosím, slyšet nepotřebujeme. To nám je k ničemu. To nám hlas volajícího nenabízí. Žádné plané naděje, žádné iluze, které by nás ukolébaly a odváděly od života, směňovaly život za iluzi života, za jakousi pochybnou vegetaci.

Co tedy slyšet potřebujeme? Co je pro nás důležité stejně tak, jak to bylo důležité pro Izrael? Potřebujeme jasné, pravdivé slovo. Jakkoliv nepříjemné, přesto zachraňující. To, co má smysl, co nás někam vede, život prohlubuje. Jakési motivační memento. Sice citlivě řečené, ale jasné a srozumitelné. Volej, že „…všeliké tělo je tráva a všeliká vzácnost jeho jako květ polní. Usychá tráva, květ prší, jakž vítr Hospodinův povane na něj. Vpravdě lidé jsou ta tráva. Usychá tráva, květ prší…“ To je nepříjemné, to se špatně poslouchá, to je moc pesimistické, ne, to přece nechceme slyšet. Ale to je pravda. „Rodíme se do života, ale rodíme se zároveň do smrti,“ formuloval jsem si kdysi. Usychá tráva, květ vadne, vadne, vadne…

To ale opravdu není nic povzbuzujícího, to se nám nedobře poslouchá. Obzvlášť v adventní době, kterou bychom se rádi nechali kolébat. Až ukolébat. To bychom od hlasatele božího čekali jiná slova. Ale jiná slova nepotřebujeme. Potřebujeme právě tato, protože nám umožňují pravdivě se na sebe podívat. Na naše všechny lidské nejistoty a nestálosti. Ale také na naše hloupé lidské spory a ještě hloupější slova, která o druhých říkáme a druzí o nás a kterým druzí přikládají váhu a my také. Na naše prázdné a život vyprazdňující ambice. Ne, žádnou váhu nemají. Pomíjivost a prchavost. Tak jako babylonská moc a sláva má jen pomíjivý charakter, to potřebuje slyšet Boží lid, tak i naše všelijaké ambice a vyvyšování se a naděje ve věcech, bohatství, úspěších jsou jen pomíjivého charakteru, to potřebujeme slyšet my. Všechno se chvěje, všechno je jako na palubě zaoceánské lodi.

A přece je zde něco, co se nechvěje, co dává člověku jistotu, stabilitu, životodárnou sílu. Co vyjadřuje pomíjivost života a trvalost a platnost Božího slova. Slova, která jsem ve své citaci zamlčel. Teď je pro ně doba i místo: „Ale slovo Boha našeho je stálé navěky.“ Na Božím slovu a jeho pravdivosti a stálosti má smysl stavět své životy.

Toho slova se ujímá žalmista. Proč pozvedat oči své k horám, k pohanským božstvům, k lidským představám o životě, když odtud žádná pomoc nepřijde? Žádná stálost ani stabilita, žádná životní síla? Copak odtud přijde pomoc? Ta přichází od Hospodina. Ten ovšem není plničem lidských přání, lidských představ o štěstí. Je naopak jejich bořičem, protože ví, že nemají žádný smysl. Jen ubírají člověku na pravdivosti a síle. Bůh není plničem přání, Bůh je průvodcem a zachráncem života. Chrání člověka před zlem, před zlou mocí, před zkázou a chaosem a nicotou. Ta slova 121. žalmu bývají používána jako požehnání. Jsou jasná. Přesto mohou být zavádějící. Nemohou být přijímána jako samozřejmost. Nejsou nijak laciná. Tak jako Kristova milost není laciná, ale drahá jako jeho krev. Vedou nás k vděčnosti za každé ráno, každé probuzení, každý den. Jsou jako mana na poušti, kterou si člověk nemohl nasbírat do zásoby, ale každé ráno ji musel sbírat. Aby každé ráno vděčně za dar a záchranu života děkoval a chválil Boha. Jeden komentář to vyjadřuje přiléhavě: „Poutníku neublíží ani slunce ani měsíc ani cokoliv jiného. Hospodin jej chrání ode všeho zlého, od zla jakéhokoliv druhu.“ Život, který Bůh zachraňuje, se tak denně znovu stává Božím darem, za který žalmista Boha chválí.

Milé sestry, milí bratři, a co když člověk přece jen zlu podlehne? Co když podlehne nečekané smrti? Co když umře třeba při autonehodě nebo náhlou zástavou srdce, co když podlehne rakovině nebo jiné zákeřné nemoci? To již ta slova o Boží ochraně neplatí? Ale platí. A jak platí. Vraťme se k proroku Izajášovi. „Ale slovo Boha našeho je stálé navěky.“ A „to slovo se stalo tělem a přebývalo mezi námi. A to slovo byl Bůh.“ Hle, vánoční evangelium. Bůh v Kristu zachraňující. Kristus v chlévě narozený, Kristus ukřižovaný a Kristus vzkříšený. Život věčný otevřený. Hospodin Ochránce nedříme a nespí. Přichází za námi. Je s námi. Tak takový je náš advent.

Amen.

Miroslav Erdinger

Text kázání: Marek l3; 32 - 37
(32) O onom dni či hodině neví nikdo, ani andělé v nebi, ani Syn, jenom Otec.
(33) Mějte se na pozoru, bděte, neboť nevíte, kdy ten čas přijde.
(34) Jako člověk, který je na cestách: než opustil svůj dům, dal každému služebníku odpovědnost za jeho práci a vrátnému nařídil, aby bděl.
(35) Bděte tedy, neboť nevíte, kdy pán domu přijde, zda večer, či o půlnoci, nebo za kuropění, nebo ráno;
(36) aby vás nenalezl spící, až znenadání přijde.
(37) Co vám říkám, říkám všem: Bděte!“


Na adventním věnci dnes rozsvěcujeme první svíčku. Je to krásný obyčej a působí starobyle, jako by tu byl odedávna. Přitom ale je to vynález poměrně nový, v roce 1839 ho ve svém ústavu pro bezprizorné děti zavedl pan ředitel, luterský teolog a sociální pracovník Johann Hinrich Wichern. Z Hamburku se rozšířil velmi rychle po celé tváři země a patří dnes neodmyslitelně k té lepší části světového předvánočního folklóru.

Adventní věnec, to byl skvělý nápad, přesně se trefil do poptávky. Totiž my lidé na celém světě a ve všech dobách se poptáváme po naději. Rádi proto přijímáme od adventního věnce poselství, že když se dny ještě krátí, už se něco světlého probouzí, tiše a ochotně se rozjíždí nenápadný protipohyb. Každou neděli se rozsvěcuje další svíčka, těsně před Svatou nocí už budou čtyři. Veliký oslnivý ohňostroj z toho nebude nikdy, ale světla přibývá. Světla pokorných, tichých světélek, která jsou bezbranná, dlouho nevydrží, poryv větru je snadno sfoukne, ale dávají světu kolem jinou podobu. Nádherné podobenství vyprávějí adventní svíčky!

O adventu se ale nejen otevíráme poselství adventního věnce, my také a především otevíráme Písma a čteme oddíly, které se k adventu Páně vztahují.

Četli jsme, že je dobře dát si pozor, aby nás Syn člověka při svém návratu nenalezl spící. „Bděte, neboť nevíte, kdy pán domu přijde,“ říká Pán Ježíš.

Všimněme si na tomto Ježíšově slově toho prvního a nejdůležitějšího. Kdo má přijít? No přece pán domu! Ne, zloděj, lupič, či nějaký tajemný vetřelec. „Dej nám se v srdci poznati, bez hrůzy tebe čekati,“ zpíváme v nádherné Husově písni. On, Kristus, je ten, který přijde a my se ani dočkat nemůžeme, k němu více či méně vědomě voláme a prosíme ho, ať už nejsou žádné hrůzy a bolesti a zklamání. Však jich už bylo tolik! Ten, který přijíti má, je žádoucí; on je opak všech hrůz.

Pán Ježíš tedy nevyzývá k bdělosti a ostražitosti vůči nějakému záškodníkovi, který obvykle přichází v noci, ale k očekávání natěšenému, trpělivému a činorodému. Má přijít Pán, který shromáždí své vyvolené od čtyř úhlů světa, a to bude velkolepé shromáždění, to bude slavnost! Těšte se, už to bude, už raší větev fíkovníku, ta doba požehnaného milostivého léta je za dveřmi.

Už křesťané první generace toužebně vyhlíželi zaslíbený příchod Páně. Ani se dočkat nemohli, v každé katastrofě viděli jasné znamení konce světa a celou bytostí se vzpínali ke Kristovu příchodu, který učiní konec všemu a učiní všechno nové. Tou nadějí se někteří tak těšili, až se z ní omámili. Nic jiného nedělali, než očekávali. Tj. nedělali nic. Jako by spali.

Ale takhle to přece nejde! Kristus, jenž má přijít, chce přijít do prostředí nachystaného, do světa, který se na advent připravoval, do světa, kde se evangelizovalo, sůl solila, světlo světa svítilo, kde se modlilo a pracovalo, a také zpívalo, hodně adventních věnců vyrobilo a lidé úspěšně překonávali nevraživost a měli se rádi. Přestaňte libě snít, probuďte se, dejte se do díla! A v tom díle přípravy světa na příchod Páně každý služebník, každý křesťan a křesťanka má odpovědnost za svěřený úsek, i ten vrátný má své povinnosti. Šéf zadal úkoly, dočasně se vzdálil a zase přijde. Je to šéf uznalý a laskavý, titulu šéf se v souvislosti s Kristem nemusíme bát, vždyť šéf znamená hlava. Ale jako každý šéf i Kristus vyžaduje od svých lidí, aby mu v jeho firmě odvedli nějaký výkon, a ne aby si tam chodili pohovět a potěšit se tím, jak to ten šéf jednou všechno dokonale zařídí. Bděte, nevíte, kdy šéf přijde. A dělejte, ať on může díla rukou vašich potvrdit, dokonat, dodělat, finalizovat, dát tomu konečnou podobu.

Konec světa či věku tohoto, který dozajista nastane, neznamená, že všechno je marnost a nic nemá cenu. Naopak, to je chvíle, kdy se cena ohromných maličkostí teprve ukáže, kdy každý skutek dobrý, nepovšimnutý a zapomenutý teprve bude odměněn.

Kristus přijde, aby vyžádal počet z toho, jak jsme si tady bez něho vedli. Zároveň ale v osobě Ducha svatého přichází už teď. Dej nám se v srdci poznati, tak voláme a on se dává poznat, navštěvuje nás, vstupuje do našeho srdce, do našich přání a tužeb, do našeho podvědomí, do našich nálad a našeho cítění, do toho všeho, čím my lidé jsme.

Vrátný má nařízeno, aby bděl, tak jsme četli v evangeliu. I náš vnitřní život potřebuje vrátného, závodní stráž, která jen tak někoho dovnitř nevpustí. Však byla doba adventní chápána jako doba postní, doba odříkání se něčeho, oproštění. A ten vrátný, řekněme, že v tomto případě je vrátným naše vůle, někoho má u vchodu srdečně uvítat a někoho nevpustit.

Řekněme vrátnému, ať k nám o adventu nepouští žádné velké světlené efekty, žádné silné útoky na naše smysly, ba ani žádné silné emoce při sledování toho, co se kolem nás děje a co nijak ovlivnit nemůžeme, Třeba ale dobrou hudbu, dobré výtvarné umění, to ať vrátný ochotně vpustí.

Doba adventní má své kouzlo a je dobré se mu otevřít. Doba adventní je zšeřelá, zklidněná. Tedy přijměme ji jako výzvu, abychom se zklidnili i my, abychom byli pozornější třeba k pokornému světlu svíce. Zároveň se nechme povzbudit, probudit k nachystávání světa kolem nás na slavný příchod Páně.

Amen.

Miloš Rejchrt

Text kázání: Genesis 12; 10 - 20
(10) I nastal v zemi hlad. Tu Abram sestoupil do Egypta, aby tam pobyl jako host, neboť na zemi těžce doléhal hlad.
(11) Když už se chystal vejít do Egypta, řekl své ženě Sáraji: „Vím dobře, že jsi žena krásného vzhledu.
(12) Až tě spatří Egypťané, řeknou si: ‚To je jeho žena.‘ Mne zabijí a tebe si ponechají živou.
(13) Říkej tedy, žes mou sestrou, aby se mi kvůli tobě dobře dařilo a abych tvou zásluhou zůstal naživu.“
(14) Když pak Abram vešel do Egypta, spatřili Egypťané tu ženu, jak velice je krásná.
(15) Spatřila ji také faraónova knížata a vychválila ji faraónovi. Byla proto vzata do domu faraóna
(16) a ten kvůli ní prokázal Abramovi mnoho dobrého, takže měl brav a skot a osly i otroky a otrokyně i oslice a velbloudy.
(17) Ale faraóna a jeho dům ranil Hospodin velikými ranami kvůli Abramově ženě Sáraji.
(18) Farao tedy Abrama předvolal a řekl: „Jak ses to ke mně zachoval? Proč jsi mi nepověděl, že to je tvá žena?
(19) Proč jsi říkal: ‚To je má sestra‘? Vždyť já jsem si ji vzal za ženu. Tady ji máš, vezmi si ji a jdi!“
(20) A farao o něm vydal svým lidem příkaz. Vyhostili jej i jeho ženu se vším, co měl.


Milé sestry, milí bratři,

učedník Petr měl jasno. Vydal se za Kristem a nic složitého nejspíš nečekal. Vzdal se svého jistého, opustil rybaření a následoval Ježíše. Vzal svého mistra vážně a šel. Nepochybně myslel vážně svá slova, že on nikdy. Nezradí, nezapře, nezklame. On ne. Možná jiní, ne tak silní, ne tak poslušní, ne tak spolehlivý. Má to jasné. Život ukáže, že všechno bude jinak.

Život ukáže i u praotce Abrama, že je všechno jinak. Poslušná víra. To byla Abramova charakteristika. Bůh ho povolal nebo také, jako mnohem později Kristus Petra, odvolal ze známého, zaběhnutého způsobu života. A on se spolehl a šel. Už si něco musel prožít. Už ví, jak chutná loučení s milými lidmi, s nimiž strávil nejednu radostnou nebo také slzavou chvíli, už ví, jak složitě se zpřetrhávají vztahy, které nebyly založeny jen na pochybných sympatiích, už ví, jak těžko se opouští důvěrně známá místa spojená se silnými prožitky. „Odejdi ze své země, ze svého rodiště a z domu svého otce do země, kterou ti ukážu“…I odešel Abram, jakmile k němu promluvil Hospodin. Když procházel kolem Galilejského moře, uviděl Ježíš dva bratry, Šimona, zvaného Petr, a jeho bratra Ondřeje, jak vrhají síť do moře. Byli totiž rybáři. Řekl jim: „Pojďte za mnou, učiním vás rybáři lidí.“ Oni hned zanechali sítě a šli za ním.

Jak se, milé sestry a milí bratři, situace opakují. Jiná doba, jiní lidé, stejné povolání, stejná poslušnost. A za nějaký čas stejná cesta. Klopýtání a pády. Také jste kdysi zaslechli Kristův hlas a pozvání na cestu za ním a s ním? A také potom klopýtání a pády? Tak to jsme v linii stejného příběhu, v jaké byl praotec Abram a také učedník Petr. Takto Abramovi lépe porozumíme.

„I nastal v zemi hlad.“ Nebo jiný překlad: „V té době však postihl zemi krutý hladomor.“ To je rána. To Abram nečekal. Tak Bůh ho odvolal ze země jeho rodičů do země, kterou mu zaslíbil, ve které má být požehnáním, ve které má plodit syny a dcery a svým životem ozřejmovat, co to Boží požehnání vlastně znamená a najednou hladomor. To je nějaký krutý Boží žert. Žádný klid. Žádné nové rychlé zakořenění. Abram musí volit. Smrt hladem, nebo? Co nebo? Proč Bůh tentokrát nemluví, když předtím byl plný řečí? Nebo sestup. Když mluví Starý zákon o sestupování do Egypta, vždy je to něco pro Boží lid špatně. Jde o duchovní sestup, ne-li pád. Sestup do sféry smrti. Cizí božstva, pohanská cesta, významný zájem o smrt, kult mrtvých. To byl sestup do Egypta. To je významný paradox. Abraham se svou skupinou sestupují do Egypta, duchovně do sféry smrti, aby si zachránili život. Abram se musí nějak rozhodnout. Rozhoduje se pro sestup. Jakoby si začínal se zlem, z našich nedávných dějin známým: „Podepiš spolupráci, zachráníš si kůži. Dobře se ti povede. Děti budou studovat, ty dostaneš dobré místo a možnost cestovat na Západ.“ Ani hladomor tu nemusel být a lidé podepisovali. Vlastně sestupovali do svých Egyptů různých podob. Budeme je soudit? Budou je soudit ti, kteří připravili 17. listopad roku 89? Nebo ti, kdo 20 let před nimi vytvořili a podepisovali 2000 slov a nesouhlasili s ruskou vojenskou agresí na našem území? Nebo snad by chtěl soudit někdo z nás? To bychom museli začít soudit Abrama a pak také Izáka a Josefa a všechny jeho bratry a ne dost na tom. Museli bychom soudit Marii a Josefa a také Ježíše. Vždyť ti si také šli zachránit život do Egypta. A také toho uplakaného Petra. To přece také byla mezní životní situace. Také mu šlo o život. Tak ne. Žádné soudy. Tak, jako se musel rozhodovat Abram, tak se museli rozhodovat mnozí v našich dějinách. Ale tak se přece stále musíme rozhodovat i my. Těch situací je nekonečně. To je přece, jako vždy, co nalézáme v bibli o nás.

Abram sestoupil do Egypta. Tak to uneseme. Ale co říci na jeho rozhodnutí o Sáře, kterou prohlásil za svoji sestru? Proč to udělal? Kdyby jen chtěl zachránit svou kůži. On z toho měl ještě významný profit. „Hele miláčku, ty jsi moc pěkná žena. Egypťanům poklesne čelist, až tě uvidí, až si tě budou mlsně prohlížet. Zatouží po tobě. Uvidí nás spolu, řeknou si, že jsi moje manželka a zabijí mě. A tebe si pak vezmou. Hele, ženo moje krásná, budeme říkat, že jsi moje sestra. Oni si tě sice budou brát podle svých tužeb, staneš se jednou ze žen faraonova harému, ale já zůstanu naživu a ještě se mi díky tobě bude dobře dařit.“ No to je přece, milé sestry a milí bratři, šílené. To je zvrácenost. Kde je nějaká úcta k ženě a obecně k lidskému životu, k člověku jako Božímu stvoření? Nemusíme být kdovíjakými feministy, aby nás takové řešení pobouřilo. Jestliže nás dnes děsí a pobuřuje obchod s bílým masem (zažil jsem to téma z vyprávění pacienta ochranné léčby v psychiatrické nemocnici a bylo mi úzko), není to podobné? Sáro moje milá, krásná, já zůstanu naživu a bude se mi díky tobě dobře dařit. Jako kus masa chce Abram Sáru prodat. Tuší vůbec Abram, čeho se dopouští? Je schopen pochopit, co na sebe bere, jakou vinou bude zatížen? Jak to, že autor textu nedopřeje Sáře ani pár slov, kterými by vyjádřila, co si o tom myslí? Souhlasí nebo ne? Bere to jako oběť za to, že všichni přežijí? Nebo má už Abrama a těch jeho věčných cest dost a vidí to jako zajímavé oživení svého života? A neviděl Abram v té mezní životní situaci, ve které se v různých podobách každý člověk chová jinak než v běžném životě, toto jednání jako jedinou možnost, jak všichni mohou přežít? Těžko říci. Nic nám o tom bible nepíše. Snad proto, abychom my sami zaujímali stanoviska, hledali odpovědi, dali naplno rozehrát fantazii a empatii. A také svoji víru. Tak co my na to, bratři a sestry? Jaká je naše etika, jaká je naše morálka? Jako bych slyšel Ježíše: „Běda vám, farizeové pokrytci. Copak asi byste dělali vy v Abramově situaci? Umíte si ji vůbec představit?“ „Těžko, moc těžko se posuzuje zoufalé jednání v zoufalé situaci,“ říká jeden rakouský kněz ve svém kázání na tento text.

Ano, těžká, k uzoufání těžká situace. Něco se musí stát, aby se skončila. Je Sára již vnitřně mrtvá? Je Abram vyhořelý? Jak dlouho se to dá ještě nést? Kdo zasáhne, kdo to vše změní, kdo tomu dá nějaký jiný smysl? Jak zastavit to ponižování Sáry a možná ten skutečný pád, nejen sestup, Abramův? Kdo se na to již nemůže dívat, kdo je s člověkem? Kdo to slíbil Abramovi požehnání? „Faraona a jeho dům Hospodin ranil velikými ranami pro Abramovu ženu Sáraj.“ Nevycházíme z údivu. Jenomže z poněkud jiných důvodů. Tentokrát se divíme Boží nespravedlnosti. Vždyť farao byl nevinný. To přece Abram celé vymyslel. Farao Sarai pokládal za Abramovu sestru. Takovou o ní měl informaci. Proč má být potrestán? Již zmíněný rakouský farář to komentuje: „Je to opravdu všechno jenom jakási dávná historka, pouhá orientální pohádka, jako vystřižená z tisíce a jedné noci? Anebo zde máme před očima vážnou zkušenost, kterou si člověk nechce připustit. Abram lže a farao je bit. Jeden nevinný člověk je zatažen do viny druhého člověka, aniž by cokoliv věděl. A musí proto trpět, snášet trest a újmy, poněvadž jej kdosi cizí zapletl do své vlastní viny. Tohle se přece dodnes nezměnilo. Jak mnoho lidí onemocní, zraní se, nakazí se, podlehnou depresi, naletí na pomluvy, žije, beze smyslu, hladoví. Jak mnoho nevinných lidí je vyřízeno, odrovnáno vinou druhých lidí, které oni sami vůbec neznají. Tragika lidského soužití. Neuvěřitelné rozměry, v nichž člověka ničí cizí vina.“ Můžeme k tomu po včerejší tragédii v Paříži dodat: „Jak mnoho nevinných lidí umírá vinou druhých lidí, které oni sami ani neznají. Co to vše ještě přinese? A kdy a jak to skončí? Zasáhne Bůh? Nabízejí se mnohé otázky.

Teď je ale faraonův čas. Teď Abrama potrestá, třeba ho skutečně nechá popravit. Ani bychom se mu nedivili. Je však něco víc a silnějšího než pomsta, potrestání, satisfakce. Je to mravní jednání. Vedle nemravného jednání Abramova bije mravní jednání faraona do očí. „Jak ses to ke mně zachoval, proč jsi mi neřekl pravdu, proč jsi mi lhal? Proč jsi svou ženu vydával za sestru? Vezmi si ji zpět, vezmi si všechno, co tu máš, seber se a běž pryč.“ Ten veliký Abram odchází, pokud mu to vůbec dochází, je vnitřně potupen. Zahanben. Vedle faraona je to morální ubožák, protože morálním vítězem je tu farao.

Co Bůh s Abramem? To stejné, co jednou Ježíš s Petrem. Pas mé beránky. Buď pastýřem mých ovcí. Na této skále vybuduje Kristus církev. Na skále, plné člověčiny, lidské nedostatečnosti, na skále mokré Petrovými slzami. Bůh nenechá Abrama padnout. Uzavře s ním smlouvu. Požehná mu. Neřekne mu: „Byla to zkouška milý Abrame. Zklamal jsi, už s tebou nepočítám.“ Ne, to není Boží cesta s Abramem, to není Boží cesta s člověkem, to není Boží cesta s námi. Bůh Abrama miluje. Žádná zkouška. Životní cesta, na které se člověk dopouští mnoha vin. Díky těmto vinám druzí trpí. Bůh však viníka nezapuzuje. Své slovo o požehnání neruší. Své slovo o požehnání, odpuštění, milosti zpředmětnil v Ježíši Kristu. Týká se to i nás milé sestry a milí bratři. Jak z příběhu Abrama a Sáry, tak z příběhu učedníka Petra můžeme čerpat naději pro naše dny. Bůh se nás nevzdává, nezříká, i když stále znovu selháváme. Bůh s námi stále počítá, protože nás miluje. S tím můžeme jít do dalších dnů našeho života, do našeho dalšího putování k novému nebi a nové zemi, jako kdysi Abram do země zaslíbené.

Amen.

Miroslav Erdinger

Text kázání: Genesis 11; 28 - 12; 9
(11; 28) Háran umřel před svým otcem Terachem v rodné zemi, v Kaldejském Uru.
(29) Abram a Náchor si vzali ženy: žena Abramova se jmenovala Sáraj a žena Náchorova Milka, dcera Hárana, otce Milky a Jisky.
(30) Sáraj však byla neplodná, neměla dítě.
(31) I vzal Terach svého syna Abrama a vnuka Lota, syna Háranova, a snachu Sáraj, ženu svého syna Abrama, a vyšli spolu z Kaldejského Uru. Cestou do země kenaanské přišli do Cháranu a usadili se tam.
(32) Dnů Terachových bylo dvě stě pět let, když v Cháranu umřel.
(12; 1) I řekl Hospodin Abramovi: „Odejdi ze své země, ze svého rodiště a z domu svého otce do země, kterou ti ukážu.
(2) Učiním tě velkým národem, požehnám tě, velké učiním tvé jméno. Staň se požehnáním!
(3) Požehnám těm, kdo žehnají tobě, prokleji ty, kdo ti zlořečí. V tobě dojdou požehnání veškeré čeledi země.“
(4) A Abram se vydal na cestu, jak mu Hospodin přikázal. Šel s ním také Lot. Abramovi bylo sedmdesát pět let, když odešel z Cháranu.
(5) Vzal svou ženu Sáraj a Lota, syna svého bratra, se vším jměním, jehož nabyli, i duše, které získali v Cháranu. Vyšli a ubírali se do země kenaanské a přišli tam.
(6) Abram prošel zemí až k místu Šekemu, až k božišti Móre; tehdy v té zemi byli Kenaanci.
(7) I ukázal se Abramovi Hospodin a řekl: „Tuto zemi dám tvému potomstvu.“ Proto tam Abram vybudoval oltář Hospodinu, který se mu ukázal.
(8) Odtud táhl dál na horu, která je východně od Bét-elu, a postavil svůj stan mezi Bét-elem na západě a Ajem na východě. Také tam vybudoval Hospodinu oltář a vzýval Hospodinovo jméno.
(9) Pak se vydal na další cestu směrem k Negebu.


Milé sestry, milí bratři,

zdá se, že jsou všichni na místě, jak mají být a již se nic nebude měnit. Terach se svým synem Abramem, vnukem Lotem a snachou Sarai se stěhují z babylonského Ur-kasdím do Cháran u v Kenaanské zemi. Tam se usadí, tam zakotví, tam si najdou své přátele, vytvoří si společenství, které jim vyhovuje, tam zapustí kořeny. A nejspíš si myslí, že tam také zemřou. Však otec Terach tam zemře. Nikomu se již nikam nechce, všichni již, až na Lota, mají svá mnohá léta na krku. Kdo by se kam stěhoval? Tady jsou jistoty. Možná poněkud stojaté vody, zaběhnuté stereotypy, ale jak jinak po těch létech. Abrama ani nikoho dalšího ani nenapadne, že by se měli ještě někdy někam stěhovat, někam putovat. Někteří je tam mají rádi a váží si jich, jiní je nemohou vystát, některým jsou ukazatelem dobrých cest, jiným na jejich cestách překáží. Někteří s nimi počítají, jiní se jich snaží zbavit. Tehdy nic nového, dnes nic nového. Abram stejně tak, jako jeho blízcí, se nezachvěje. Má vše jasné, vyřešené. Všemu odolali, pozice upevnili. I když tam kdysi přišli jako cizinci, nyní jsou v Cháranu doma.

Opravdu je jejich status quo neměnný? Přijde to jako náhlá bouře. Možná někde Abram odpočívá, možná se dívá do ohně, možná se modlí. I řekl Hospodin Abramovi: „Odejdi ze své země, ze svého rodiště a z domu svého otce do země, kterou ti ukážu.“ To musí být pro Abrama překvapivé. S tím přece již nepočítal, že by ještě někam měl jít. A kam by chodil a co by tam někde dělal? Tady ví, tady zakořenil. Tak proč to?

Jistě se nám to zdá podivné. Však si to představme. Někam se s rodinou přestěhujeme, máme tam práci, pět, deset, patnáct let se o něco snažíme, vytvoříme si okruh přátel, víme již také, kdo jsou naši nepřátelé, něco jsme si již prožili, s něčím se vyrovnali, poznali charaktery lidí kolem nás. Víme, na koho se můžeme spolehnout, komu věřit nebo naopak komu se raději vyhnout, někoho si vážíme, jiným pohrdáme. Našli jsme si svou pekárnu, kam si chodíme ráno pro housky a chléb, našli si svého řezníka, vyseděli si své místo v kostele, vyšlapali si cestu do ordinace svého lékaře. Už se nám nechce nic měnit. A najednou nám někdo řekne, že máme jít jinam. A ještě k tomu, že to po nás chce Bůh. Copak tomu budeme rozumět? Copak se nám bude chtít jít někam jinam? Co námi pohne? Co nám pomůže přesvědčit sama sebe, že nemůžeme jinak? Nový úkol. Poslání. Smysl a naplnění dalších dnů a života. Něco, co je třeba víc a jinak, než to, co jsme až dosud žili. Najednou nás to osloví, přepadne a my nemůžeme jinak. Jdeme. Možná, že není tak těžké si to představit. Dokonce, vnímáme-li ono nové poslání dostatečně silně, nebude zatěžko připustit, že ne člověk a mnohé lidské okolnosti, ale Bůh nás skrze lidi a situace někam vede, dál vede, nový pohyb a novou energii dává, novými úkoly nás pověřuje.

Tak nějak to mohlo být u Abrama. „Odejdi.“ Poněkud překvapivě však čteme, že Abram ani na chvíli nezaváhal. Nebo alespoň nám to bible neříká. „I odešel Abram, jakmile k němu promluvil Hospodin.“ Co to bylo, co ho tak namotivovalo, co ho okamžitě přesvědčilo, že není dobré váhat, ale uposlechnout? Požehnání. Tedy něco, co si Abram sám nevymyslel, co si nepřipravil, na čem nemá žádnou zásluhu. Jednoduše ho Bůh obdaroval netušeným bohatstvím, které si Abram nemůže nechat pro sebe. Které musí předávat, být jeho tlumočníkem, nositelem, kolportérem, přenašečem a předavačem. „Učiním tě velkým národem, požehnám ti. Staň se požehnáním.“

To však může naopak Abrama zaskočit, vyvést z míry. Vždyť jeho žena „ Sáraj byla neplodná, neměla dítě.“ Nejspíš byla nešťastná. Jak to jen ten Bůh myslí? Tak bychom se nejspíš ptali my. Tak se neptá Abram a vše, co bychom mu vkládali do jeho myšlení, byly by jen naše domněnky a myšlenky. Abramova víra byla plná důvěry. Byla spolehnutím na Boží slovo. Nijak si ho nezpochybňovala. Bůh řekl, tak to tak je. Abram je mužem poslušné víry. Když se ptáme na jeho význam pro nás a pro naši dobu dnes, pak právě ta poslušná, nikoliv bezmyšlenkovitá víra, nám může být ukazatelem na naší cestě. Vždyť žijeme v době, kde je vše zpochybňováno. Je to jakýsi až módní trend vysmívat se tradici, znevažovat pravdu i lásku a vysmívat se jim, zpochybňovat víru, zpochybňovat hodnoty a dokazovat pravdivost a nosnost jiných. Myslívám na to v rozhovorech s některými psychiatrickými pacienty, především depresanty. Co vlastně platí a co již ne, čeho se můžu zachytit, od čeho se mohu odrazit, když nic není? Nikde již žádný pevný bod, kterého by se mohl člověk zachytit. Nic není, nic nemáme, nejsou žádné jistoty, nic neplatí, protože co platilo včera, neplatí dnes a co platí dnes, nebude platit zítra. Rozkolísaný, rozechvělý svět a v něm rozkolísaný, rozechvělý člověk. A přeplněné psychiatrické nemocnice a ordinace a nekonečná práce psychoterapeutů a psychiatrů. Nemůže být pro nás Abram podanou rukou, ukazatelem k hodnotám, v tomto případě k nezpochybňované poslušné víře? K jakémusi pomyslnému pevnému bodu? „Odejdi ze země. I odešel Abram, jakmile k němu promluvil Hospodin.“

Abrama ta slova o velikém národu nezaskočí. Ona pokračují: „Požehnám též těm, kteří ti žehnají, prokleji ty, kdo ti zlořečí. V tobě dojde požehnání všechno člověčenstvo.“ Již jsem to říkal. Abram dostává pro tu cestu, pro ten odchod z místa, kde léta bydlí, pověření nést požehnání. To je významné, to změní Abramovi život a to doslova. Bůh mu neříká: „Abrame, odejdi z té země, tam si tě neváží, tam tě nedoceňují, tam jsou proti tobě. Nemá smysl, aby ses tam vyčerpával, když o tebe nestojí.“ Nic takového Abram neslyší. On nemá odcházet ze země otců jako někdo, kdo je uražený, protože snad zneuznaný. Tak Bůh člověka nevede. To není Boží cesta. Naopak. Pověření novým úkolem. I ta Sarai z jejich odchodu bude profitovat. I s ní bude smyta potupa neplodné, prožije radost nečekanou. Jak víme, nebude to pro ni nijak jednoduché. Nebude chápat a také Abram se k ní vždy nezachová nejlépe. Ale i její život se změní. Ona bude tou, která porodí dalšího nositele požehnání, toho, jímž Bůh stvrdí svůj slib. Nyní je to Sarai. Později to bude Rebeka, matka Izáka, poté Ráchel, matka Jákobova a další a další až k neplodné a nepochopené Anně, matce Samuelově. A najedenou jsme v Novém zákoně a známe příběh neplodné Alžběty, která se modlí, až na Hospodinu vymodlí syna. Narodí se Jan Křtitel. Taková je Boží cesta s člověkem, s jeho lidem. Začíná oslovením Abrama: „Vyjdi.“ Abram vyjde i se svou ženou Sarai. Cesta Izraele začíná. Požehnání začíná vyjitím, ke kterému vyzve Hospodin. Není to Abramem žádné svévolné opuštění dosavadní odpovědnosti. Je to slyšení Božího hlasu, který Abram vezme vážně. Cesta za požehnáním, cesta s požehnáním, cesta pod požehnáním. A na ní bude nemálo zkoušek, nemálo trápení, bude na ní mnohé klopýtání. Ale nebude nic, co by Božímu požehnání skrze Abrama zastavilo cestu. Ani jeho známé člověčenství. Ani jeho pády.

Jakkoliv je Abramovo rozhodnutí rychlé a bez mnohého váhání, není pro něj lehké. S neplodnou ženou kamsi do neznámé země, nic v ruce, jen v uších, duši i srdci Boží pozvání k vyjití a Boží ujištění o smyslu takového vyjití. Motiv, daný Hospodinem, je silný. Žádná negativní východiska, impulzy. Veskrze pozitivní. Všechno nech tady a jdi. Tvá mise v Cháran se skončila. „A ukážu ti ještě mnohem vzácnější cestu,“ napadá mě citace z dopisu apoštola Pavla do Korintu. A pak Pavel hovoří o lásce. Cože to má Abram nést? Požehnání. A co je to požehnání? To je přece Boží láska, Boží přítomnost s člověkem. Abram vychází ze své země, z místa svého dosavadního přebývání, aby na své další cestě a ve svém dalším bydlišti nesl svědectví o Boží lásce. O Božím požehnání, které nenechá člověka na holičkách, na pospas jakýmkoliv projevům zla, které naplňuje člověka pokojem, nadějí, světlem. Neplodná rodí a poušť je zavodněna. A tak přišel Abram až k nám. Už ne však jako Abram, který zemřel a byl připojen k otcům. Ale jako Ježíš Kristus, Spasitel, Boží syn. Který byl vzkříšen, aby s námi na našich cestách, při našem životním putování, zůstal a dával mu smysl. V něm dochází požehnání všechno člověčenstvo. Cítíte, milé sestry a milí bratři, jak je tady s námi?

Amen.

Miroslav Erdinger

Presbyterkám a presbyterům připomínáme, že v pondělí 11. dubna 2016 se od 19 hodin v kostele U Jákobova žebříku uskuteční pravidelná schůze staršovstva.



Zvolené staršovstvo má celkem šestnáct členů. Dvanáct z nich je řádných, čtyři náhradníci a jeden je s hlasem poradním.

Řádní členové

  • Jan Bouček

  • Hana Dobrovodská

  • Vladislav Ferst

  • Jiří Holý

  • Jan Hon

  • Petr Kolínský

  • Hyunwoo Lee

  • Beatrice Okiga

  • Jan Polák

  • Jan Šotola

  • Vlasta Rejentová

  • Changryeol Ye



Náhradníci

  • Miloš Fridrich

  • Helena Hromádková

  • Jakub Roskovec

  • Vladimíra Štorková



S hlasem poradním

  • Milan Kovář




Farní sbor působí v kostele U Jákobova žebříku, který využívá společně se sborem korejských a japonských křesťanů žijících v Praze. K jejich sborové činnosti jim poskytuje také místnosti v prvním poschodí fary a k nedělním bohoslužbám jim dává k dispozici prostory kostela.

S výjimkou prázdnin se každou první neděli v měsíci v půl desáté dopoledne konaly společné mezinárodní bohoslužby. Vykonávaly se česky a korejsky a jejich trvalou součástí se stalo čtení Písma také v japonštině. Při společných mezinárodních bohoslužbách, které vykonávali faráři Ondřej Kolář, Kwang-Hyun Ryu a Sinil Son, se vždy konalo vysluhování sv. večeře Páně. Samostatné korejské bohoslužby se konaly v dalších nedělích vždy v půl dvanácté a ve dvě hodiny odpoledne na ně navazovaly bohoslužby v japonštině. Po mezinárodních bohoslužbách pokaždé připravili členové korejské komunity v zadní části kostela malé pohoštění. Sestry a bratři z korejské části sboru se během týdne scházeli v kostele k dalším vlastním sborovým akcím.

Vždy na jaře konáme mezinárodní den se společným obědem, který připravují především korejské sestry. Češi přispívají pečivem a sladkostmi upečenými doma. Vloni se společné setkání konalo v neděli 3. května. Dlouhou tradici má také „bazar jídel“, na kterém se podílejí Korejci, Japonci a Češi. Uskutečnil se v sobotu 28. listopadu v poledne a jeho účastníci za pohoštění utratili 37 824 korun. Jako v minulých letech jsme za výnos z prodeje koupili přes sto dárků pro pacienty chronických oddělení Psychiatrické nemocnice v Bohnicích. Účastníci biblické hodiny ve čtvrtek 18. prosin­ce dárky zabalili a opatřili jmenovkami podle systému, který připravili Rut a Petr Kolínští. S prací pomohli také členové sdružení LOGOS, kteří pro všechny připravili v jídelně pohoštění. Na Štědrý večer předali dárky pro pacienty léčebny bratři faráři Kwang-Hyun Ryu, Sinil Son, Miroslav Erdinger a Ondřej Kolář. Korejský farář Kwang-Hyun Ryu a japonský farář Sinil Son jsou zaměstnanci sboru. Do společných prostor jsme koupili ještě klávesy a posilovací lavici.

Faráři našeho sboru Miroslav Erdinger a Ondřej Kolář působili po celý rok nejen v kostele U Jákobova žebříku, ale také mezi pacienty Psychiatrické nemocnice v Bohnicích. V kostele sv. Václava v areálu bohnické nemocnice se konaly bohoslužby s vysluhováním sv. večeře Páně každou středu v půl čtvrté odpoledne.

Bohoslužby se uskutečnily každou středu kromě Vánoc. Vykonával je bratr farář Ondřej Kolář, kterého pětkrát zastoupil br. Jan Ratiborský a jednou Filip Němeček. Na popeleční středu sloužil br. Kolář ekumenické bohoslužby spolu s br. farářem Janem Kofroněm.

Bratr farář Miroslav Erdinger a bratr farář Ondřej Kolář se jako členové týmu Spirituální péče Psychiatrické nemocnice v Bohnicích podíleli na skupinovém pastoračním sezení na oddělení závislostí, v doléčovacím pavilonu psychicky nemocných, prováděli pastorační péči na oddělení ochranné léčby nebo v pavilonu interny, a na přání pacientů vykonávali individuální návštěvy na dalších odděleních. Miroslav Erdinger vykonával pravidelná pastorační setkání především na oddělení sexuálních deviací a psychóz. Každý z farářů vykonal těchto náročných setkání během roku přibližně pětačtyřicet.

Působištěm Farního sboru je také Domov seniorů „Slunečnice“ v Čimicích. Vloni tam bratr farář Erdinger vykonal dvacetkrát dopolední bohoslužby, při některých z nich pastorační pracovnice Eliška Erdingerová doprovázela sborový zpěv na klavír. Velikonoční program pro seniory z Domova se sváteční promluvou bratra faráře Erdingera se konal 30. března odpoledne. Adventní program se zvěstí o narození Krista, s účastí dětí z Bratrské školy a s koledami zpívanými i obyvateli Domova, se konal 14. prosince.

V prvním poschodí fary pracovala nezisková organizace nazvaná Středoevropské centrum misijních studií, zaměřená na misiologickou činnost v Evropě. Od roku 2006 působí na půdě Farního sboru Komunitní centrum, které jednou měsíčně pořádá odpolední kavárničky pro seniory, podílí se na činnosti mateřského centra Benjamin a na organizaci sborových besed, prostředky na činnost několikrát získalo úspěšně podanými granty.

Kobyliský sbor v loňském roce nadále poskytoval své prostory a všeobecnou podporu křesťanům s homosexuální orientací, jehož členové oceňují podporu kobyliského sboru. Jako členové občanského sdružení LOGOS se scházeli každou první neděli v měsíci odpoledne.

Duchovní část setkání připravoval bratr farář Ondřej Kolář za spolupráce člena LOGOSu br. faráře Tomáše Adámka.

Zprávu o pravidelném programu v kostele U Jákobova žebříku začněme schůzkami mateřského klubu Benjamin, vedeného Eliškou Erdingerovou. Maminky s dětmi přicházely do kostela kromě prázdnin každé pondělní odpoledne.

Na těchto schůzkách se mnohdy setkávaly nejen členky sboru, ale také maminky s dětmi mimo církev, pro které měly tyto okamžiky až pastorační charakter. V úterý večer se scházely střídavě skupiny mládeže a tzv. střední generace, které vedl bratr farář Kolář. Na schůzky mládeže chodilo v průměru pět účastníků, na střední generaci deset. Ve středu ve dvě hodiny odpoledne se konaly pod vedením bratra faráře Erdingera biblické hodiny pro dospělé, které pokaždé první středu v měsíci vystřídalo neformální setkání s pohoštěním a společenským programem nazvané Kavárnička. Ve čtvrtek v pět hodin odpoledne se scházel pěvecký kroužek Contiola Jacobi, který vedla Eliška Erdingerová. Čtvrteční večer od půl sedmé byl věnován biblické hodině, kterou vedl bratr farář Kolář, zástupně také bratr farář Erdinger, bratr farář Miloš Rejchrt nebo Jan Hon. Po biblické hodině se vžilo společné posezení dole v jídelně.

Ve středu večer se během roku uskutečnilo několik zajímavých besed nebo koncertů s hosty. Informace je obsažena v samostatné zprávě Komunitního centra U Jákobova žebříku.

Nyní uveďme souhrn událostí a důležitých údajů podle sborové statistiky, kterou vede bratr Jan Polák. V kostele U Jákobova žebříku se vloni konaly služby Boží sedmapadesátkrát, při nichž byla osmadvacetkrát vysluhována sv. večeře Páně. K dětským bohoslužbám neboli k nedělní škole se děti sešly třiatřicetkrát. Vedli je Jan Bouček, Jan Šotola, manželé Lebedovi, manželé Beranovi a Anička Boučková. Ta také každou první neděli v měsíci připravovala s paní farářovou Yeon Sil Cheong program pro korejsko-českou nedělní školu. Mezinárodní bohoslužby se konaly jedenáctkrát. Průměrná účast na shromážděních byla 73 účastníků. V roce 2015 kázali v Kobylisích šestadvacetkrát Miroslav Erdinger a osmnáctkrát Ondřej Kolář. Čtyřikrát měl bohoslužby jáhen Filip Němeček, dvakrát Jiří Hoblík, dvakrát Miloš Rejchrt, dvakrát Kwang Hyun Ryu, jednou polský host Marek Izdebski a jednou japonský farář Sinil Son. Po bohoslužbách, ať českých nebo korejských, se vžilo společné posezení v jídelně nebo přísálí, přes léto také na zahradě kostela. V loňském roce faráři U Jákobova žebříku vykonali dvě svatby, šest křtů a tři pohřby. V přípravě a přednesení sborových oznámení se střídali kurátor Pavel Veselý a místokurátorka Vlasta Rejentová, jednou četli ohlášky Jiří Holý, Jan Hon a Jan Ratiborský. Při bohoslužbách jsme vloni osmatřicetkrát vyznávali Apoštolské vyznání víry, šestkrát jsme zpívali vyznání Nicejsko-cařihradské, dvakrát jsme zpívali píseň 605 začínající slovy My vyznáváme, jednou píseň Útěcho duše mé a desetkrát byly bohoslužby bez Creda. Vloni jsme při bohoslužbách zpívali celkem dvacet dva různých žalmů a sto šedesát tři písní, při kterých sborový zpěv jedenačtyřicetkrát doprovázel Jiří Polák, devětkrát Eliška Erdingerová, čtyřikrát Pavel Veselý, jednou Josef Marek, Lucie Klára Tóth a jednou Matěj Bouček s Jiřím Polákem.

Projděme si minulý rok týden po týdnu. V neděli 11. ledna byla mimořádná schůze staršovstva zaměřená na dořešení používání bytu ve farním areálu rodinou br. faráře Ryu. V úterý 20. ledna se účastníci schůzky střední generace sešli s organizátorkami setkání z Taizé, které se uskutečnilo na přelomu roku. V pátek 23. ledna jsme se v rámci Týdne modliteb za jednotu křesťanů zúčastnili shromáždění v katolické farnosti sv. Terezie. Výkladem slova Božího posloužil bratr farář Miroslav Erdinger. Ve středu 28. ledna jsme uspořádali besedu o životě českých evangelických sborů na Ukrajině. Na schůzi staršovstva 2. února bylo rozhodnuto o naší účasti v akci „polévka pro bezdomovce“. V garanci člena sboru Lukáše Kaliny jsme během roku ve 20 pátečních podvečerech uvařili a před hlavním nádražím rozdali bezdomovcům pokaždé přibližně 100 porcí polévky, nebo namazaných chlebů. Do akce se přidali také členové korejské komunity. V úterý 17. února jsme se sešli k Masopustnímu povídání a hraní inspirovanému bratrem Rejchrtem, zúčastnily se ho také děti, kterým bratr Kolínský vytvořil masky a ozdobil tváře. Den na to se v našem kostele konal česko-korejský den mládeže na téma „Mučedníci, svědkové víry“. V neděli 21. února se konaly meditativní bohoslužby, které s hudebním doprovodem Lucie Kláry Tóth vykonal bratr farář Jiří Hoblík. V únoru také staršovstvo rozhodlo vypovědět smlouvu s firmou Eltodo, která enormně zvýšila platbu za dva ukazatele ke kostelu, umístěné na pouličních stožárech. Zrušilo také dvě pevné telefonní linky a nechalo zřídit sborové mobilní číslo.

V neděli 22. března se konalo Výroční sborové shromáždění, proto bohoslužby započaly už v 9:00 hodin. V sobotu 28. března odpoledne se konala pod vedením Petra Kolínského Velikonoční výtvarná dílna, během níž více než třicet korejských, českých a afrických dětí, vyzdobilo dveře do zahrady barevnými vitrážemi. Společné prožívání velikonočních svátků jsme zahájili na Zelený čtvrtek jako v minulých letech čtením pašijních textů a večeří seder. Neděli na Hod Boží velikonoční obohatil zpěv našeho sboru Contiola Jacobi a hra japonských hudebníků. Poslední dubnový víkend a v polovině května navštívila skupina konfirmandů s br. farářem Erdingerem v rámci konfirmačního cvičení toleranční sbory na Vysočině. Ve čtvrtek 14. května byly v čase biblické hodiny bohoslužby k Nanebevstoupení Páně, které vykonal bratr Petr Mazur. Také vloni jsme se zúčastnili celostátní akce Noc kostelů, která se konala v pátek 29. května za účasti přibližně 230 návštěvníků. České i korejské akce, vhodně časově rozděleny vstupy se čtením z bible, byly rozloženy do prostor celého sborového domu. Na zdech v přísálí visela výstava foto-grafik, jejichž autorem byl Zdeněk Maria Hroch. Dále jsme v kostele vystavili malby Jiřiny Adamcové s názvem Variace na J. A. Komenského a výstavu Oheň je horký mladého autora z Obecně prospěšné společnosti Letní dům. Výstavy se uskutečnily v péči Kornelie Kolářové a Petra Kolínského. Na schůzi staršovstva 1. června se presbyterům představilo všech deset konfirmandů, z nichž dva byli Korejci. Konfirmace se uskutečnila v rámci mezinárodních bohoslužeb 7. června, předcházel jí křest dvou konfirmandů. Všichni dostali od sboru darem Evangelický katechismus pro dospělé, knihu o Mistru Janu Husovi a vydání Bible-Slovo na cestu. Během jara a počátku léta jsme uskutečnili brigády, zaměřené na úklid bohoslužebného areálu a na péči o zahradu, úklid dlaždic a zvýšení úrovně terénu v betonovém prostoru. Udrželi jsme tradici občasné výjezdní biblické hodiny mimo kostel U Jákobova žebříku, tentokrát ve čtvrtek 18. června v Kafé Afrika na Starém Městě pražském. Třetí červnový víkend strávila skupina rodičů s dětmi z kobyliského sboru, vedena Janem Šotolou a Ondřejem Kolářem, ve středočeských Soběhrdech. Bratři faráři Erdinger, Kolář a Rejchrt vykonali před Velikonoci a 26. června před prázdninami bohoslužby pro děti a učitele Bratrské školy v Holešovicích. V sobotu 27. června byla jedna ze zmiňovaných brigád, na kterou přišlo i s dětmi 25 účastníků. V neděli 5. července, v rámci oslav 600. výročí upálení Mistra Jana Husa, jsme měli mezinárodní bohoslužby s 50 korejskými hosty. Bohoslužby připravil br. farář Ondřej Kolář, kázání polského biskupa Marka Izdebského probíhalo v angličtině a češtině. Po bohoslužbách následovala beseda s hosty a společný oběd. V neděli 9. srpna se z našeho sboru uskutečnily rozhlasové bohoslužby, ve kterých kázal jáhen Filip Němeček a br. farář Kolář vedl rozhovor s Beatricí Okiga. Jak se ukázalo, z technických důvodů šlo o zvukový záznam, který byl skutečně odvysílán v neděli 30. srpna. Bratr farář Erdinger od jara kázal vždy první neděli v měsíci v uprázdněném sboru v Mělníku. Bratr farář Kolář byl od září ustaven administrátorem sboru v Libčicích. S dobrým výsledkem jsme uskutečnili sběr oděvů pro detenční zařízení v Bělé pod Bezdězem a sbírku krabic na zboží pro obchůdek Jeden svět. Dobře hodnoceným oživením zářijových mezinárodních bohoslužeb byla píseň s kytarou místo interludia a hra Matěje Boučka na pianino.

Během letních prázdnin se konaly bohoslužby jak v kostele U Jákobova žebříku, tak v kostele sv. Václava v areálu Psychiatrické nemocnice v Bohnicích. 1. září, tedy v první školní den, vykonali bratři faráři Erdinger a Kolář bohoslužby pro děti a učitele Bratrské školy v Holešovicích. Roční jáhenskou praxi v našem sboru ukončil bratr Filip Němeček, který byl zvolen farářem v Chomutově. V sobotu 12. září se konaly Dny evropského dědictví, ve kterých jsou otevřeny běžně nepřístupné stavby a památky. O náš kostel projevilo zájem přibližně 40 návštěvníků, kterým se věnoval bratr Jan Polák. Vykonali jsme sbírku a finančně podpořili mezináboženský festival Stánek míru v Berouně. Z podpůrného sociálního fondu jsme poskytli pět tisíc korun konkrétní syrské rodině, garantem akce bylo středisko humanitární pomoci Diakonie ČCE. Spolu s výběrem na sběrací listinu jsme darovali 13 620 Kč. V kostele byl do dalších prostor rozšířen přístup k internetu, s ohledem na komfort ubytovaných hostů.

Od pátku 18. do neděle 20. září bylo přibližně 50 členů sboru na tradičním pobytu v Bělči. Na programu byla například br. Kolínským připravená zážitková hra pro děti, inspirovaná citáty z J. A. Komenského a tématem imigrace, beseda s ředitelkou Bratrské školy Pavlínou Radovou, nebo rozhovor s faráři sboru o jejich práci v Psychiatrické nemocnici. Během září skupina ve složení Eliška Erdingerová, Jitka Ferstová, Jan Polák, Olga Poláková, Vlasta Rejentová, provedla inventarizaci sborového majetku, jako důležitý krok k seniorátní celodenní revizi hospodaření našeho sboru. Ta se uskutečnila 23. září 2015. Komise doporučila některá vylepšení, avšak neshledala pochybení v hospodaření anebo účetnictví sboru. Na čem trvala, je rozdělení funkce pokladní a účetní mezi dvě osoby. Tento úkol trvá a v současnosti se blíží ke splnění. Sestra Jitka Ferstová s ohledem na péči o maminku i o vlastní zdraví požádala o uvolnění ze staršovstva. V pátek 25. září se v kostele uskutečnil veřejný koncert korejských hudebníků. Ve dnech od 27. 9. do 2. 10. bylo v prostorách areálu ubytováno přes třicet mladých křesťanů z Norska. S přípravou pokojů, vybavení zadní části kostela matracemi a s úklidem, výrazně pomohli třicátníci s mládeží. Bratrská škola připravila na 5. listopadu v našem kostele představení Archa Noemova a 30. 11. dopoledne se uskutečnilo Putování s anděly. V sobotu 7. listopadu se konal Konvent Pražského seniorátu, na kterém sbor zastupovali kromě farářů delegáti Jan Bouček a Jan Hon. Na schůzi staršovstva 9. listopadu br. farář Erdinger informoval presbytery, že jej staršovstvo sboru v Mělníku nominovalo jako jediného kandidáta pro volbu faráře v únoru 2016. Zároveň br. Erdinger požádal synodní radu o dispens, který mu umožní zkrátit jeho mandát do 31. 8. 2016. Ve středu 11. listopadu se v kostele uskutečnila beseda s Milošem Vavrečkou, básníkem a farářem naší církve v Zádveřicích. V neděli 22. listopadu proběhly bohoslužby za spolu­účasti bratra faráře Adámka a dalších členů sdružení LOGOS. Byla vyhlášena akce Krabice od bot. V krabicích jsme shromáždili vánoční dárky pro sociálně potřebné děti. Do sběrného místa bratr Bouček odvezl 60 krabic. V sobotu 21. 11. se uskutečnila Adventní výtvarná dílna, ve které v režii Daniely Tinkové, Nelly Kolářové a Jana Boučka přibližně 65 dětí s rodiči vázalo adventní věnce a šilo látkové sovičky. Během podzimu sestra Erdingerová navázala kontakt s Rezidencí ROSA, v níž jsou ubytováni senioři. Konala se tři vzájemná setkání, na kterých měl br. farář Erdinger biblický program. V pátek 27. 11. jsme spolu s pracovníky Rezidence připravili v našem kostele benefiční koncert pro členy Parkinsonovy společnosti. Přibližně 100 návštěvníků slyšelo hudbu smyčcového kvarteta, varhaníka Jiřího Poláka, a zpěv sboru Contiola Jacobi dirigovaného Eliškou Erdingerovou. V prosinci došlo pro rok 2016 k přesunutí akce Polévka pro bezdomovce na čtvrtek, na suroviny jsme vypsali finanční sbírku. Večerní biblickou hodinu 3. prosince připravily Nelly Kolářová a Lucie Klára Tóth. Zazněly klavírní skladby a byly promítnuty obrazy Imre Amose a Marca Chagalla. V pondělí 7. prosince vykonali naši bratři faráři bohoslužby s žáky a učiteli Bratrské školy. Pro obyvatele Domu seniorů Slunečnice připravili v pondělí 14. prosince br. farář Erdinger s dětmi z Bratrské školy Adventní odpoledne. Dva dny na to byla odpoledne společná Kavárnička členů našeho sboru s klienty Rezidence ROSA. V pátek 18. 12. byl v kostele adventní koncert ZUŠ v Klapkově ulici. V neděli 20. prosince jsme uskutečnili rodinnou vánoční slavnost, pro kterou program s dětmi z Benjamina připravila Daniela Tinková, s dětmi z nedělní školy a z biblické hodiny Eliška Erdingerová. Na „půlnoční“ v deset hodin večer na Štědrý den přišlo asi 50 lidí, v posledním dnu roku jsme se sešli v šest hodin večer, vyslechli úvahu br. faráře Erdingera a ve debatě při pohoštění trávili večer do pozdních hodin.

Náš sbor stále přispívá na tři adoptivní děti. Jsou to Amos Kizza z africké Ugandy a dívky Anitha D´Souza z oblasti Karnataka a Femina Suzan z Tamil Nadu v Indii. Všem třem dětem jsme poskytli slíbené finanční prostředky a také s nimi udržovali živý písemný kontakt. Náš sbor je patronem Bratrské školy v Holešovicích. Kromě zmíněných aktivit obou farářů vyučuje Ondřej Kolář jednou měsíčně ve škole náboženství a zároveň vykonává funkci spirituála. Spolupráci sboru s Bratrskou školou v Holešovicích považuje staršovstvo za významnou součást působení farářů mimo kobyliský sbor.

Zaměstnanci sboru na pracovní smlouvu jsou Eliška Erdingerová, která má na starosti správu a provoz domu, a Olga Poláková, spravující ekonomickou a účetní stránku sboru. Technické problémy řešil a údržbářské práce na dohodu o provedení práce prováděl bratr Jiří Suk, úklid a pokojské práce vykonávala Antonina Yershova na živnostenský list. Poděkování vyslovme všem, kdo v neděli před bohoslužbami a ve středu před Kavárničkou přiváželi vlastními automobily do shromáždění méně pohyblivé sestry a bratry, Janě Plevové za vedení sborové kartotéky, Janu Boučkovi za Terasu a řadu dalších věcí, a spolu s Janem Polákem a pastorační pracovnicí Eliškou Erdingerovou za péči o naše webové stránky. Janu Polákovi za univerzální péči o věci sborové, a mnoha jiným za veškerou nezištnou pomoc v případě potřeby.

Staršovstvo Farního sboru Českobratrské církve evangelické v Praze 8-Kobylisích



Pražský Logos se v Kobylisích schází první neděli v měsíci kromě letních prázdnin. Boho­služby Logosu vede Ondřej Kolář, Tomáš Adámek nebo pozvaní hosté, v minulém období to byl například Zdeněk Šorm, farář ČCE z Nového Města na Moravě. Logos má pravidelné měsíční schůzky také v Brně, Ostravě a Hradci Králové. Kromě toho Logos organizuje i další akce a jeho členové se zúčastňují programu připraveného kobyliskou farností.

Mezi tradiční akce patří duchovní obnova organizovaná spolu se slovenským sdružením Gay Christians Slovakia, která se vloni konala v Orlických horách, a samozřejmě účast na festivalu Prague Pride. Během něj jsme v srpnu organizovali tři přednášky, dvě bohoslužby, modlitbu a promítání filmu. Účast na Prague Pride bereme jako příležitost k neformálnímu seznámení nevěřících s křesťanstvím, protože jen dialogem se dají zmenšovat předsudky, které lesby a gayové mají vůči křesťanství. Těší nás, že organizátoři Prague Pride naši účast na festivalu považují za důležitou a plně nás podporují. To, že Logos vloni na Prague Pride pozval řeholní sestru Jeannine Gramick z USA, asi neušlo nikomu, kdo byl v srpnu v Česku a alespoň trochu sledoval média. Logos byl se svým stánkem přítomen i na Týdnu diverzity, který se na podzim konal na FF UK. V říjnu jsme se poprvé zúčastnili přípravy polévky pro bezdomovce. Sponzorovali jsme také promítání několika filmů během různých filmových festivalů.

Snažili jsme se účastnit i akcí pořádaných kobyliským sborem, ať už šlo o tradiční sederovou večeři nebo další akce, a sami organizujeme společnou předvánoční večeři pro členy Logosu a farníky, kteří chodí na biblickou hodinu. V listopadu se konala v Kobylisích také společná bohoslužba Logosu s kobyliským sborem. Kázali Ondřej Kolář a Tomáš Adámek, o hudbu se postaral David Beveridge.

Stanislav Kostiha



V tomto článku bych rád zrekapituloval možnosti a nároky dětí při nedělních boho­službách v našem kostele. Většina z vás základní situaci zná, ale věřím, že si každý najde v textu i něco nového – přinejmenším se dozvíte osobní dojmy učitelů nedělní školy. Děti na nedělní bohoslužby patří a to už od útlého věku. Jednak to potřebuji jejich rodiče (rodičovská „dovolená“ přináší dostatek omezení, tak proč k nim přidávat absence v kostele?). A jednak je dobré děti zvykat na život v církvi od malička. Pomůže jim to překonat nejistoty ve vztahu ke sboru, církvi a víře v období dospívání či později. Nejmenší děti zůstávají při bohoslužbě s rodiči v zadní části modlitebny či v přísálí. Počínaje „školkovým“ věkem mohou děti většinu boho­služby trávit na svém shromáždění v suterénu kostela. Jsou zde se svými vrstevníky a mají větší volnost – nemusí zde jen bezhlesně čekat, až skončí kázání, kterému ve svém věku mnoho nerozumí.

V ideálním případě jsou tato shromáždění dvě, podle věku dětí. Těm mladším je k dispozici herna (tzv. Benjamínek) a tomu odpovídá i program. Jde o to, aby děti v pohodě přečkaly čas a navzájem se blíže poznaly. Pokud je atmosféra příhodná, může tento čas být zpestřen písničkou, kratičkým povídáním či výtvarným motivem na biblické téma. Tedy žádné náročné či odborné přípravy není třeba. Jde jen o to vytvořit takové prostředí, kam se děti nebudou ostýchat chodit, zatímco jejich rodiče zůstanou na bohoslužbě. Tato nedělka zatím není pravidelná. Občas do Benjamínka sejde jedna rodina, někdy vezmou i další malé děti, jindy tam nejde nikdo. Předem plánované služby na každou neděli jsou asi vzdálený cíl. Ale pokud nějakou neděli přijdou do kostela rodiče, kteří jsou ochotni do Benjamínka zajít, mohli by (třeba prostřednictvím faráře) děti v úvodu bohoslužby pozvat. A všechny děti by měly o této možnosti vědět, aby se v okamžiku pozvání neostýchaly. Častější nedělka pro předškoláky by pomohla i učitelům v nedělce pro starší děti. Tam se totiž občas sejde velké věkové rozpětí dětí (třeba od 3 do 13 let) a připravit pro ně kvalitní program je téměř nemožné. Nedělka starších (ideálně už školních) dětí má pevnější řád. Na každou neděli ve školním roce je připraven program, jehož jádrem je výklad nějakého biblického oddílu. Doprovázen je většinou modlitbou, písničkami, někdy i krátkou hrou či výtvarnou aktivitou. Menší děti si během programu také něco namalují.

Při mezinárodních bohoslužbách se v přípravě programu střídají Korejci a Češi a program je vždy překládán (přes angličtinu) i do češtiny resp. korejštiny. Při přípravě českých nedělek využíváme příruček vydávaných Ústřední církevní kanceláří. K danému tématu nabízí převyprávěný biblický oddíl pro různé věkové skupiny dětí, spoustu poznámek k pozadí a zarámování oddílu, odkazy na písničky či návrhy her a jiných doprovodných aktivit. Příručky jsou rok od roku lepší a je za nimi vidět spousta práce. Příprava na nedělku tedy nevyžaduje žádné hluboké biblické znalosti, stačí si přečíst kapitolu v příručce a vybrat případné písničky či hry. I když by se dal náš program ještě v mnohém vypilovat (spoustu podnětů z příruček úplně vynecháváme), dětem se nedělky líbí. Jakmile se podaří zkrotit rozjívenost, se kterou někteří do kuchyňky přicházejí, jsou děti většinou ukázněné a hlavně je biblický program zajímá. Menší děti diskusi občas odvedou od tématu zcela jinam (třeba ke své oblíbené hračce, filmovému hrdinovi či k příhodám ze školky), ale tím se zase přiblížíme jejich myšlenkám a můžeme na ně navázat. A skoro pokaždé je na dětech vidět, jak rozkvétá jejich společenství. Jsou rády, že jsou spolu a zbývá jim jen slovem či vhodnou atmosférou sdělit, že je k sobě svolává Bůh.

Počet dětí v nedělní škole rok od roku roste. Průměrně se jich schází mezi 4 a 8, ale celkem máme ve sboru přes 20 dětí v nedělkovém věku (a to nepočítám Korejce při mezinárodních bohoslužbách). Horší je to s učiteli. Už několik let učí nedělní školu hlavně Janové Šotola a Bouček, občas Aleš Beran či Milena a Roman Lebedovi a výjimečně vypomůže i někdo další. Mezinárodní nedělku téměř pravidelně připravuje Yeon Sil Cheong a Anička Boučková. Zdá se to hodně, ale lidé v mladší či střední generaci obvykle nechodí do kostela každou neděli. Pak se stává, že učitel stráví většinu svých bohoslužeb s dětmi v nedělní škole a o kázání třeba měsíc nezavadí. Velmi by pomohlo, kdyby českou nedělku zajišťoval tým pravidelně se střídající čtveřice učitelů. Nebo může být učitelů více a střídat se méně pravidelně. Alternativou je i vést nedělku třeba ve dvou, ale po roce ji zcela předat jiné dvojici. A nemusí se zdaleka jednat jen o rodiče dětí ve sboru – například na Žižkově vedli nedělní školu studenti, kteří chodili do sboru na mládež, či jedna sestra, jejíž děti byly už dávno dospělé. Náš sbor měl dlouho mezeru v mladé a střední generaci. Tato mezera se postupně vyrovnává a bylo by škoda zadělávat si na novou tím, že se sbor nebude dostatečně věnovat svým nejmlad­ším členům.

Jan Šotola



„Potěšte, potěšte můj lid“, čteme v prvním verši čtyřicáté kapitoly proroctví proroka Izajáše. Zpozorníme. Potěšení je přece to, co potřebujeme. Přicházejí rozličná onemocnění a s nimi nejistoty, sevření, někdy až zoufalství. Smutek. Přicházejí životní zklamání, která boří vztahy, berou naději, půda pod nohama se chvěje. Smutek. Stáří se ujímá vlády nad člověkem. A v něm osamělost, obavy, jaké bude. Strach z utrpení, bolesti. Jen nebýt přítěží. Jen nezůstat sám. Smutek. Blíží se závěr života. Ať ve stáří, nebo v důsledku nemoci. Budu v těch chvílích sám, bude moje životní bilance vyrovnaná? A co bude potom? Obavy. Smutek. Nebo dramata současné doby. Kde zase někdo někoho postřílí? Kde vybouchne bomba na těle teroristy a vezme s sebou nic netušící, nevinné, doma prázdno... Jak je to blízko nám? Strach. Smutek.
Potřebujeme potěšení. Ne laciné utěšení, ne nic jen pro danou chvíli. Něco na celý život, co vydrží, co nese, podává ruku, vede. Obejme. Mám Tě rád. Záleží mi na Tobě. Potřebuji Tě. Jsi jedinečná bytost, jsi člověk jako každý. Jedno jestli vzdělaný nebo nevzdělaný, doktor nebo popelář, bohatý nebo chudý, pacient nebo lékař, kostelník nebo farář, starý nebo mladý, rodící se nebo umírající, pacient psychiatrické nemocnice nebo uživatel služeb domova pro seniory. To všechno jsou jen role. Každá jinak potřebná, každá jinak daná životní situací, možnostmi, výchovou... Jsi člověk. Potěšení.
„Duch Panovníka Hospodina je nade mnou“, čteme dál v proroctví proroka Izajáše v šedesáté první kapitole. „Hospodin mě pomazal k tomu, abych nesl radostnou zvěst pokorným, poslal mě obvázat rány zkroušených srdcem, vyhlásit zajatcům svobodu a vězňům propuštění, vyhlásit léto Hospodinovy přízně... potěšit všechny truchlící... dát jim místo popela na hlavu čelenku, olej veselí místo truchlení, závoj chvály místo ducha beznaděje. Nazvou je „Stromy spravedlnosti“ a „Sadba Hospodinova“ k jeho oslavě...Velmi se veselím z Hospodina, má duše jásá k chvále mého Boha, neboť mě oděl rouchem spásy, zahalil mě pláštěm spravedlnosti, jak ženicha, jenž si jako kněz čelenku bere, a jako nevěstu, která se krášlí svými šperky. Jako země dává vzrůst tomu, co klíčí, jako zahrada dává vzrůst tomu, co bylo zaseto, tak panovník Hospodin dá vzklíčit spravedlnosti a chvále přede všemi pronárody“. Takové je ono potěšení pro celý život. Není založeno na lidských schopnostech a možnostech, na lidských skutcích a zásluhách. Pramení z Božího rozhodnutí být tu pro člověka, být tu s člověkem. Je řeč o Božím služebníku. S velkým časovým odstupem o tom, o němž novozákonní stařec Simeon, který drží na rukou malého Ježíše, řekne: „...neboť mé oči viděli tvé spasení, které jsi připravil přede všemi národy, světlo, jež bude zjevením pohanům...“. Spasení, záchrana pro všechny, světlo na naše lidské cesty, do našeho všelijakého bloudění, do našeho lidského labyrintu, do našich všelijakých temnot. Záchrana a světlo. Radostná zvěst o tom že Dárci života na člověku záleží. Nezůstává kdesi v představách nebo nepluje na nebeském obláčku. Solidarizuje se s člověkem. Bůh sestupuje v Ježíši do našeho života. Obvazuje rány těm, kteří mají zraněná srdce, kteří si nevědí rady se životem, prožívají vztahová zranění.
A ten obvaz, to není jen tak nějaké tlakové obinadlo, které stahuje. Je to Boží láska, která osvobozuje – od strachu i smutku. Přináší amnestii zajatcům a vězňům. Lidé dostávají další šanci vzít život za lepší konec. Truchlící jsou ujištěni, že tento stav není konečná. Hlavu bude zdobit čelenka. Dokonce beznaděj vezme za své. „Potěšte, potěšte můj lid“. Taková je Boží vůle s člověkem a takové je trvalé potěšení.
„Velmi se veselím z Hospodina“, může říci prorok. Není to nějaká křečovitá radost za každou cenu, je to niterná radost, při které se chce člověku objímat, tančit, zpívat. I když mohou ještě téci slzy. Radost nezadržitelná. Život dostal nový smysl, novou motivaci. Člověku se chce žít, plně žít. I když nemoci stále doléhají, i když stáří ubírá síly, i když se Evropa a s ní valná část světa chvějí pod třaskavými údery zla, i když se mnohá lidská srdce chvějí pod tíhou necitlivých slov... Hle, už to klíčí, už to roste. Radost, potěšení, svoboda, blízkost a přízeň, veselí, naděje.
Člověk je potěšen. Protože přichází spása, záchrana. Je čas adventu, čas očekávání. Jako paprsek světla se prodírá tmou, jako čerstvý vánek zavane v zatuchlém pokoji, jako láska pomalu, krůček po krůčku vstupuje do lidských bolavých srdcí, jako drobný, nejistý úsměv přelétne přes smutný obličej, jako tiché slovo blízkosti naruší bolavé mlčení, tak advent vstupuje do našeho života. Přinese potěšení a radost. Přinese ujištění o Boží solidaritě s člověkem. A hle, již to přichází. Slyšíte? Vidíte? Cítíte? A pak to zazní naplno: „Narodil se Kristus Pán, veselte se, z růže kvítek vykvet nám, radujte se“.

Miroslav Erdinger, farář



Text kázání: Izajáš 35
(1) Poušť i suchopár se rozveselí, rozjásá se pustina a rozkvete kvítím.
(2) Bujně rozkvete, radostně bude jásat a plesat. Bude jí dána sláva Libanónu, nádhera Karmelu a Šáronu. Ty uzří slávu Hospodinovu, nádheru našeho Boha.
(3) Dodejte síly ochablým rukám, pevnosti kolenům klesajícím.
(4) Řekněte nerozhodným srdcím: „Buďte rozhodní, nebojte se! Hle, váš Bůh přichází s pomstou, Bůh, který odplácí, vás přijde spasit.“
(5) Tehdy se rozevřou oči slepých a otevřou se uši hluchých.
(6) Tehdy kulhavý poskočí jako jelen a jazyk němého bude plesat. Na poušti vytrysknou vody, potoky na pustině.
(7) Ze sálající stepi se stane jezero a z žíznivé země vodní zřídla. Na nivách šakalů bude odpočívat dobytek , tráva tam poroste jako rákosí a sítí.
(8) Bude tam silnice a cesta a ta se bude nazývat cestou svatou. Nebude se po ní ubírat nečistý, bude jen pro lid Boží . Kdo půjde po této cestě, nezbloudí, i kdyby to byli pošetilci.
(9) Nebude tam lev, dravá zvěř na ni nevstoupí, vůbec se tam nevyskytne, nýbrž půjdou tudy vykoupení.
(10) Ti, za něž Hospodin zaplatil, se vrátí. Přijdou na Sijón s plesáním a věčná radost bude na jejich hlavách. Dojdou veselí a radosti, na útěk se dají starosti a nářek.


Milé sestry, milí bratři,

a kdy už to bude, kdy se to stane? Kdy konečně starosti a nářek budou prchat z našich domácností, rodin, z našich vztahů, z našeho kostela a sboru, z našich srdcí, kdy opustí naše duše, kdy přestanou stát v cestě radosti a naději, kdy se dají na útěk? Vždyť až dosud jsou v různých podobách a z různých příčin usazeny víc než pevně v nás i kolem nás. Starosti nám nedají spát, nedají nám usnout, v noci nás probouzí a ráno ženou z postele. Pláč se mnohdy mění v nářek, projev bezmoci a sevření, kdy člověk neví jak dál, kudy se vydat a kde vzít síly na jakékoliv řešení, nedá se zastavit. Pláč, ten věrný průvodce ublížených a zklamaných, pozůstalých a opuštěných, pláč, ten v srdci věčně tryskající pramen vody slané, jehož slanost však ani neochucuje ani nekonzervuje, jen propaluje nové a nové vrásky do kdysi jemné kůže. Kdy, kdy konečně se nářek a starosti dají na útěk?

Co to tady ten prorok povídá? Rozumí té situaci, která obklopuje Boží lid? Vždyť na začátku hovoří o poušti a suchopáru. Pustá, chaotická krajina, místo, kde se nedaří ničemu živému. Poušť vzniklá jako důsledek lidské svévole, lidské touhy postavit se na Boží místo a rozhodovat jen podle vlastního úsudku nebo zdravého rozumu nebo jen svévolně tak, aby si člověk řekl: Nic a nikoho nepotřebuji, ani Boha nepotřebuji, nemusím se ničím řídit, sám sobě jsem kritériem. Touha být jako Bůh, kterou známe již ze začátku bible: Had ženu ujišťoval: „Nikoliv nepropadnete smrti. Bůh však ví, že v den, kdy z něho, tedy ze stromu, který je uprostřed zahrady a jehož plody Bůh zakázal jíst, pojíte, otevřou se vám oči a budete jako Bůh, znát dobré i zlé.“ Gen3,5. Být jako Bůh. Touha po bohorovnosti. Tato touha žene člověka do pouště, důsledkem této touhy a především jejím uskutečňováním je poušť anebo také spoušť. Člověk ve snaze být jako Bůh stává se tvůrcem suchopáru, pouště, chaosu. Ale jak vidíme, tato touha i její uskutečňování provází člověka od zrození, od prvních pohybů nového života. Provází to stvoření, o němž je také řečeno: „Bůh viděl, že všechno, co učinil, je velmi dobré.“ A Stvořitel dává stále znovu a znovu nový život, drží jej, nese jej, nezapuzuje, nenechá zahynout. „Na útěk se dají starosti a nářek.“

Přestože Hospodin život nese, drží jej, nezapuzuje své stvoření, přesto je zde řeč o soudu, o pomstě, se kterou přichází Bůh. Soud ani pomsta ovšem nejsou vyhlašovány nad nějakým konkrétním člověkem a na druhé straně ani se o něm nehovoří jen obecně. Je vyhlašován nad určitou docela konkrétní situací. A to je právě ona poušť místo lidské bohorovnosti. Místo, kde se dobře daří starostem a nářku.

Milé sestry, milí bratři, řekli bychom, když je tedy to místo tak zlé, tak bolavé, kde se tolik daří všemu zlému, bolestem a slzám, vinám a selháním, tak ať to všechno Bůh zničí. Vždyť to pro něho nemůže být žádný problém. Zničit, vymýtit vše bolavé a trýznivé, vymýtit příčiny starostí a nářku a udělat z tohoto světa jakýsi předstupeň nového ráje. Zničit poušť, zničit suchopár, zničit místa touhy po bohorovnosti, ta místa lidského chaosu. Jenomže ten suchopár a ta poušť, to jsou místa, kde přece žije Boží stvoření. Místa, která díky porušenosti Božího stvoření vznikla a trvají. Bůh není nositelem myšlenky, když se kácí les, padají třísky, Bůh se netěší, že se spolu s vaničkou vylije i dítě. „Na útěk se dají starosti a nářek.“

Ta dnešní kapitola začíná proti našemu očekávání. „Poušť i suchopár se rozveselí, rozjásá se pustina a rozkvete kvítím.“ Tedy nová naděje nejen pro tu konkrétní situaci pouště ale především nová naděje pro člověka. Poušť, která vznikla jako důsledek lidské bohorovnosti, lidské svévole, lží, polopravd, panovačnosti, ta se změní v Hospodinovu zahradu, ve které je možné se setkávat s Hospodinem a jeho slávou. Jak si v tuto chvíli nevzpomenout na Zjevení Janovo, kde když se hovoří o nové zemi a novém nebi, to nové je především, že Bůh bude bydlet uprostřed lidí. Nebudou kostely ani žádná zvláštní místa setkávání s Hospodinem. To nové bude Boží bezprostřední přítomnost. Zde v Izaiášově proroctví je to jakýsi první dotek s novou zemí. Louka plná květin. Kdo se kdy rozhlížel po takové pozdně jarní nebo letní louce, kdo viděl louku plnou kopretin lemovanou vlčími máky, kdo se do takové louky položil a díval se do nebe, poslouchal bzučení hmyzu, kdo uprostřed takové louky přemýšlel o svém životě, kdo v takovém místě hledal spojení s Bohem a kdo ho nalézal, ten ví velmi mnoho o radosti ze života, radosti, vykupované starostmi a nářkem. Ví velmi mnoho o trvalé radosti znova a znova přicházející tak, jako každé jaro přichází na louku nový život.

Bůh s člověkem. Člověk na cestě k Bohu. Člověk procházející změnami, člověk v hříchu, ve svém pádu a přesto člověk v obecenství s Bohem. Jak tomu porozumět? „Hle váš Bůh přichází s pomstou. Bůh, který odplácí, vás přijde spasit.“ Až nás to slovo pomsta vyleká. Nic jiného se ovšem nedá čekat. Provinil ses, člověče, zhřešils, svojí bohorovností vytváříš kolem sebe suchopár a poušť, tedy Stvořitel tě bude trestat. Pomstí se. Až na nás jde strach. Pomsta. To slovo nemáme rádi, straší nás. Pryč s ním. Přináší jen zlo a rozšiřuje suchopár a poušť. To slovo se nám vůbec nehodí k Pánu Bohu. Mstí se lidé a to ještě zlí lidé. Jak ovšem vypadá ta Boží pomsta? Bůh přijde spasit. Zachránit. Vy všichni, kteří nemáte dostatek důvěry v Boží konání, všichni, jejichž víra se otřásá v základech, vy všichni, kteří se domníváte, že slova prorokova jsou pouhou iluzí, vy všichni, kteří jste již propadli starostem a nářku, kteří nemůžete dál, kteří jste v sevření, bolestech a pláči, nejistotách a třeba i touhy po pomstě nebo alespoň nějaké satisfakci, kteří nevidíte východisko nebo vidíte jen cestu zmaru, především vy slyšte: „Hospodin, váš Bůh, vás přichází spasit. Jen buďte silní, rozhodní, nebojte se.“ Z každé situace je východisko. Jestliže věříte v Boha, jestliže s Bohem ve svých životech počítáte, pak přijměte potěšení. Nebojte se. Bůh vás přichází zachránit. Bůh s vámi počítá, Bůh vás potřebuje pro tento život, před ním máte velikou cenu! Cenu, která je daná křížem Kristovým. Cenu, kterou Bůh platí svým Synem. Máte pro tento život, do kterého jste byli postaveni, který nemůžete vynechat, ať je jakkoliv nesnadný, ať je to jakákoliv poušť a suchopár, máte pro tento život vidět a slyšet, že Bůh vás zachraňuje. Všechno je připraveno a děje se to, Boží spása se děje, i když to ještě mnozí nevidí a neslyší. Jsou ochromeni starostmi a nářkem, jsou ochromeni bolestí, jsou vykolejeni mimo porozumění aktuálnímu dění. Ale jejich oči budou otevřeny a jejich uši uslyší. Přijde čas, kdy bude stržen zákal z jejich očí a rouška z jejich uší. Němí budou hlasitě jásat a chromí budou poskakovat. Všichni uvidíme, proč se dnes dějí věci, jak se dějí, i když jim nerozumíme. Sobě nerozumíme, druhým lidem nerozumíme a Pánu Bohu také nerozumíme.

Máme ovšem jedno nové, jsme dál, než byl prorok Izaiáš. Již jsem to zmínil. Víme o Pánu Ježíši Kristu. V jeho době a skrze něj se prorokova vize splnila. Ježíš odpovídá Janu Křtiteli do vězení: „Slepí vidí, hluší slyší, chromí chodí a chudým je zvěstováno evangelium.“ To přišlo s Pánem Ježíšem Kristem. Právě a jen ve světle Ježíšova díla, jeho slov i činů, lze přijmout a pochopit i smysl zaslíbení nového života, smysl slov o spáse, kterou Bůh přináší.

Milé sestry, milí bratři, na začátku jsme se ptali, kdy to bude, kdy se to stane, že se na útěk dají starosti a nářek. Ale není tato otázka projevem nepochopení díla Kristova uprostřed nás a s námi? Bůh nás přece přišel spasit. Bůh k nám přišel ve svém Synu Pánu Ježíši Kristu. Své starosti a svůj nářek mu můžeme odevzdat. S ním můžeme začít a stále začínat nově a jinak. Když nás někdo zklamal a kde vzít sílu žít? Hle, vezmi vážně Krista. On nezklamal. On pro tebe umřel. Když jsme sami zklamali a kde vzít odvahu dívat se druhým do očí nebo na jejich trápení? Hle vezmi vážně Krista. On se na tebe dívá z kříže. Bez výčitky. Se slovy „je dokonáno“. I pro tebe. Když nemůžeme a nevíme jak dál. Hle, vezmi vážně Krista. On tě vede dál. Z kříže přes otevřený hrob do nového života. Nově ovšem můžeš začít již dnes. S důvěrou v Krista Pána můžeš vykročit přes poušť a suchopár nebo ze své pouště a suchopáru, na rozkvetlou louku. Také ve víře, že ti, kteří na poušti a v suchopáru ještě zůstávají, si s Kristem svoji cestu na rozkvetlou louku také najdou. Dobrá naděje, že se na té louce všichni setkáme, co myslíte?

Amen.

Miroslav Erdinger

Presbyterkám a presbyterům připomínáme, že v pondělí 9. listopadu 2015 se od 19 hodin v kostele U Jákobova žebříku uskuteční pravidelná schůze staršovstva.



Text kázání: Lukáš 12; 15 - 21
(15) A řekl jim: „Mějte se na pozoru před každou chamtivostí, neboť i když člověk má nadbytek, není jeho život zajištěn tím, co má.“
(16) Pak jim pověděl toto podobenství: „Jednomu bohatému člověku se na polích hojně urodilo.
(17) Uvažoval o tom a říkal si: ‚Co budu dělat, když nemám kam složit svou úrodu?‘
(18) Pak si řekl: ‚Tohle udělám: Zbořím stodoly, postavím větší a tam shromáždím všechno své obilí i ostatní zásoby
(19) a řeknu si: Teď máš velké zásoby na mnoho let; klidně si žij, jez, pij, buď veselé mysli.‘
(20) Ale Bůh mu řekl: ‚Blázne! Ještě této noci si vyžádají tvou duši, a čí bude to, co jsi nashromáždil?‘
(21) Tak je to s tím, kdo si hromadí poklady a není bohatý před Bohem.“


Nejenom velké neštěstí, ale také velké štěstí může být pro člověka pokušením. Když nás zasáhne nemoc, ztratíme práci nebo nám někdo ublíží, máme sklon obviňovat Boha, že něco takového dopustil a napříště už mu nedůvěřovat. Když se nám daří, jsme zdraví, úspěšní, děti nám dělají radost, pak zase na Boha snadno zapomeneme, protože máme pocit, že si docela dobře vystačíme i bez něj.

Pro boháče z Ježíšova podobenství máme pochopení. Vždyť nám, lidem žijícím v nejbohatší části světa, je velmi blízký. Také my myslíme na budoucnost a děláme si zásoby na horší časy. Co je na tom špatného? Je to přece znakem dobrého hospodaření a obyčejné předvídavosti. Bohatý sedlák v našich očích rozhodně nevypadá jako blázen, ale naopak jako rozumný člověk. Umí si vydělat, umí ušetřit a umí se zajistit. Takoví chceme být i my. A tak šetříme, pokud nám to naše příjmy dovolí a využíváme nepřebernou nabídku různých pojištění, aby nás život nepříjemně nepřekvapil. Jako blázna, či jak se dnes říká finančně negramotného, označíme naopak někoho, kdo žije ze dne na den, bezhlavě rozhazuje peníze a pak upadá do dluhů.

Možná je nám toho boháče dokonce líto. Vždyť nic tak zlého neudělal. Neslyšíme, že by ke svému majetku přišel nepoctivě. Nebyl ani typickým příkladem člověka, který se jen žene za stále větším ziskem a nikdy nemá dost. Vždyť on právě zjistil, že to, co má, mu už stačí, víc nepotřebuje. Je rád, že si své bohatství konečně může v klidu užít. Proč zrovna on musel být takto krutě potrestán? Co měl udělat jinak, aby nezemřel?

V Ježíšově podobenství ovšem neslyšíme, že smrt byla Božím trestem za boháčovo předchozí jednání. Smrt prostě přišla. Nečekaně, jak občas přicházejí i jiné zlé věci v životě. Smrt je realitou našeho omezeného a konečného života, se kterou je třeba počítat. Proto není na místě otázka, co měl sedlák dělat jinak, aby nezemřel. Svým chováním nemohl svou smrt nijak oddálit. Jeho život prostě skončil a on to nemohl nijak ovlivnit. Na místě je spíš otázka, jak by měl boháč a jak bychom měli my všichni žít, abychom byli připraveni kdykoli zemřít. Jak prožít své dny tak, abychom se za ně nemuseli stydět. Jak být bohatý před Bohem, kdybychom měli třeba ještě této noci předstoupit před jeho tvář.

Boháč ovšem takto nepřemýšlel. Když sklidil nadprůměrnou úrodu, zpočátku řešil jen technický problém, jak se mu obilí vejde do jeho stodol, které mají omezenou kapacitu. A tu ho napadlo, že by si mohl vybudovat takový soukromý ráj na zemi. Konečně naleznu bezpečí a pokoj, říkal si. Konečně odhodím všechny starosti a budu se jen radovat. Vždyť mám dost jídla, pití a střechu nad hlavou, co potřebuju víc? Nic mi nechybí a chybět nebude. Dosáhl jsem cíle svého života. Jenže boháčova radost trvala příliš krátce.

Asi každého člověka někdy napadlo, co by udělal, kdyby získal najednou ohromné množství peněz. V našem příběhu ani jinde v bibli nenajdeme jednoznačnou odpověď. Kdysi za Ježíšem přišel mladík, který vzorně dodržoval všechna Boží přikázání a chtěl poradit, co má ještě udělat, aby měl věčný život. Ježíš mu tehdy řekl, aby rozdal veškerý svůj majetek chudým. V jiném, starozákonním příběhu se ovšem jistý Josef zachoval podobně jako sedlák z Ježíšova podobenství: v dobách hojné úrody v Egyptě nashromáždil obilí do sýpek, aby ho pak mohl v hubených letech prodávat. Je mnoho možností, jak dobře naložit s bohatstvím. Bůh nám nepředepisuje jedinou správnou cestu. Spíše varuje, než aby nás poučoval. Ukazuje, že v majetku se skrývá nebezpečí. Nebo přesněji, v lidském srdci se skrývá nebezpečí, že se víc než na Boha spolehneme na něco nespolehlivého.

Sedlák je obdařen velikou úrodou. A získá dojem, že teď už je soběstačný. Už nikoho a nic nepotřebuje. Ani bližního ani Boha. Zdá se mi, že to je dnes ideál mnoha lidí. Tak často slyšíme, že bohatství přináší svobodu. Nejen svobodu od starostí, z čeho budu žít, ale i svobodu od ostatních lidí. A samozřejmě také od Boha. Sedlákova slova jsou jakousi anti-modlitbou. Místo, aby Bohu alespoň poděkoval, obrací se ke své duši. Ptá se sám sebe, jak by mohl z nové situace co nejvíc pro sebe vytěžit. Boha do svého rozhodování nechce vtahovat, protože ten by mu jeho plány mohl leda narušit. Vždyť spásu už má, leží mu u nohou, doslova. Od Boha už nic nežádá. Teď jde jen o to, aby se mu ta spása nepokazila a dlouho vydržela. Proto si ji musí dobře uskladnit a chránit.

My všichni jsme od Boha mnoho dostali. Jenže pamatujme na to, že i dobrý Boží dar může být velikým pokušením. Můžeme zapomenout na toho, kdo nás obdaroval. Můžeme propadnout dojmu, že to, co máme a čeho jsme v životě dosáhli, je jen naše zásluha. Můžeme si začít naivně myslet, že životní zdar je pouze důsledek naší šikovnosti, chytrosti a pracovitosti. Až nám nakonec náš majetek, kariéra a postavení z našich srdcí vytlačí Boha úplně.

Den díkůvzdání, který dnes slavíme, je především příležitostí Bohu poděkovat za vše, co nám dává. Je toho tolik, že na to jedna bohoslužba ročně nestačí. Při děkování nezapomínáme ani na věci hmotné a pomíjivé. Nemáme jimi pohrdat. Pohrdat jídlem, pitím, oblečením a střechou nad hlavou by znamenalo pohrdat dobrým Bohem, který o nás pečuje. Stejně tak si ale v tento den připomínáme, že věci tohoto světa nám nepřinesou jistotu, pokoj a spásu. Stavět na nich své životy by znamenalo stavět na písku. Martin Luther kdysi řekl: na co zavěsíš své srdce a na co se spolehneš, to je tvůj bůh. A tak dnešní den může být příležitostí k odstraňování falešných bohů z našich srdcí. Zeptejme se každý sám sebe: komu ve svém životě sloužím? Na co se spoléhám? Na čem ulpívám? Podle čeho se rozhoduji? Čemu podřizuji svůj život? Čemu věnuji svůj čas? Co když ústy vyznávám Krista, ale svým běžným životem dosvědčuji, že spásu chci mít raději na dosah ruky ve svých plných stodolách? Bože, prosíme, vyveď nás z našeho bláznovství a přiváděj nás k pravému bohatství, které je jen v tobě.

Amen.

Ondřej Kolář

Text kázání: Jan 16; 23 – 28 + 33
(23) V onen den se mě nebudete již na nic ptát. Amen, amen, pravím vám, budete-li o něco prosit Otce ve jménu mém, dá vám to.
(24) Až dosud jste o nic neprosili v mém jménu. Proste a dostanete, aby vaše radost byla plná.
(25) To vše jsem vám říkal v obrazech. Přichází hodina, kdy k vám už nebudu mluvit o Otci v obrazech, ale budu jej zvěstovat přímo.
(26) V onen den budete prosit v mém jménu a neříkám vám, že já budu prosit Otce za vás;
(27) vždyť Otec sám vás miluje, protože vy milujete mne a uvěřili jste, že jsem vyšel od Boha.
(28) Vyšel jsem od Otce a přišel jsem na svět. Teď svět opouštím a navracím se k Otci.“
(33) To jsem vám pověděl, abyste nalezli ve mně pokoj. Ve světě máte soužení. Ale vzchopte se, já jsem přemohl svět.“


Zažíváme radosti, hltáme zážitky. Ale nikdy nezažíváme radost dokonalou. Žádné definitivní, bezmezné uspokojení. Tak to je, i když si to obvykle pro jistotu neuvědomujeme, abychom své už beztak omezené radosti ještě o jakýsi kousek neomezili.

Zažíváme radosti, o nichž někdy říkáme, že jsou dokonalé. Ale to říkáme jen v nevlastním, přeneseném smyslu. Přicházejí a pak končí – a někdy si stýskáme, že skončily. Z minulých radostí můžeme trochu čerpat, ale jimi přímo už žít nemůžeme. Čím mohou být, když skončily?

Zažíváme radosti, ale jak vlastně radosti rozumíme? Mnohé nás mate. Žijeme totiž v systému, který neustále produkuje uspokojení. A vedle toho se spousta neštěstí odehrává na televizních obrazovkách, kde vypadá jako neškodné neštěstí. A pak se snadno stane, že žijíce v uspokojení ztrácíme citlivost pro cizí neštěstí, které nemusí být jen na obrazovkách, ale třeba hned za rohem. A co když z toho vzniká i otupělost vůči radosti samé? Otupělost, která nutí stále víc radost něčím dopovat?

Pokud takto či jinak nebudeme v současných radostech vidět absolutní hodnoty a troufneme si je relativizovat, můžeme se nachystat na to, co se v dnešním biblickém čtení říká a co evangelista Jan podává jako Ježíšovu promluvu. Tam se totiž píše o radosti, která není relativní.

Abychom jí lépe porozuměli, může nám napomoci upozornění, že citovaná slova patří do poměrně obsáhlého souboru Ježových promluv, jimž se říká „Ježíšovy řeči na rozloučenou“. Z toho lze totiž vyrozumět ladění, téma i některé jednotlivé motivy. Ježíš se loučí před cestou na Golgotu a z jeho slov přitom zaznívá ubezpečení, ujištění, upokojení. Zaznívá něco, co zaplašuje stíny té cesty.

Ta slova jsou určena prvotně pro apoštoly. Ti prožili poslední Ježíšův čas, a proto ta slova patří předně jim. Ale prostřednictvím jich i čtenářům a posluchačům.
A tak tu čteme, jak Ježíš naznačuje: odcházím, ale pro vás tím vše nekončí. Nemusíte se bezradně rozhlížet, nýbrž proste, proste v mém jménu – a očekávejte naplnění. Až se naplnění začne objevovat, pak opět budete prosit v mém jménu – až tam se protáhne čas, v němž se nacházíte.

Takové ujišťování nás ale může samo dostat do náramných nejistot. Vždyť se neříká, o jakou prosbu má či může jít. O jakoukoli? Splní se nám, co nás napadne? To jistě ne, to by z onoho ujištění učinilo jen vágní frázi. Spíš je tomu tak, že výzva k prosbě počítá s tím, že pravá lidská potřeba a boží vůle si navzájem odpovídají. K takovému předpokladu nás totiž vedou slova „v mém jménu“ - „o cokoli budete prosit v mém jménu“. Obsah prosby má být viděn z hlediska Ježíšova života a jeho učení.

Nato se hned dozvídáme, že prosba má být splněna – a že se to má dít proto, aby radosti nic nechybělo, aby radost byla úplná a plná, úplně plná. Takže apoštolové nejsou instruováni k prosbě, nýbrž vybídnuti, aby své obličeje ryjící v zemi zvedli směrem k nebi.

Apoštolové se totiž nacházejí v prekérní situaci, v situaci, kdy potřebují ujištění, aby na své cestě vytrvali a neselhali. A tu prekérní situaci jim způsobuje „svět“. Ne svět jako kosmos, který zkoumá astronomie, ani svět z televizních zpráv. Je to svět ve smyslu prostředí, v němž se sami nacházejí a působí a který je přitom sférou lidí, kteří je nenávidí.

Prekérní, tíživá situace na člověka doléhá – a tehdy si člověk nezřídka uvědomuje, jak nepatrný je sám vůči dějům, které ho obklopují. A může si přitom také uvědomit, že není odkázán jen sám na sebe, že není tvůrcem všeho a pánem zeměkoule. Okolnosti ho obklopují a někdy ho tísní. Je stále něčím podmiňován. Zmiňovaný pojem „boží vůle“ pak ale znamená, že to všechno podmiňování je samo podmíněno. „Boží vůle“ je podmínka, která překračuje svět a všechny jeho nejednoznačnosti a rozpornosti, které jsou i s ní v rozporu.

Takže vidíme, že prosba, o níž jsme četli, není prosbou o libovolné něco. Je to prosba v Ježíšově jménu, jaká dosud nezazněla.

Prosba v Ježíšově jménu – to zároveň znamená: prosba pro čas, kdy Ježíš už nebude fyzicky přítomen mezi svými současníky. A přitom tato prosba není pouhou náhražkou. Má nechat zakoušet předběžně, na způsob ochutnávky – přechod od rozporuplného času do pokojné věčnosti. Do pokoje, který přitom proniká do tohoto času, takže se na něj můžeme zaměřit. A tak ten, kdo prosí v Ježíšově jménu, nejen Bohu předává svou prosbu, nýbrž svými slovy, a tedy svou myslí – a v důsledku toho sám jako lidská osoba se k Bohu vztahuje. A sice s nadějí, že získá podíl na tom, co naše existenční rozpory přesahuje. Znamená to být přítomen zcela nové budoucnosti. Kdo se drží jen frází o tom, že „žijeme zde a nyní“, tomu těžko porozumí, protože tato fráze jen fixuje strachy z budoucích věcí. Když ale přestaneme do představ o budoucnosti promítat své nynější rozpornosti a strachy a když přesměrujeme svou mysl k osobě Krista – jako osobě, poskytující orientaci, pak odtud plyne ona jistota, k níž směřuje prosba.

Co ale znamená osoba Krista v této souvislosti? Je-li osobou poskytující orientaci, není jen mluvčím nějakého chlácholení. Vyjděme ale z toho že jeho smrt je událost, při níž se hloubka lidských rozporů promítla do jedné osoby. A jeho vzkříšení je zase proměna jako překonání těchto rozporů – zosobnění čistého života, naprosto nezávislého na materiálních podmínkách. Právě zaměření na tyto dva momenty má určovat perspektivu apoštolů v našem čtení. Je to ovšem jen řečeno dnešními slovy.

Onen den a ona hodina teprve přijde. Ježíšova úloha ještě není u konce. Očekávání se teprve otvírá – a právě proto prosba dostává smysl. Prosba není prosbou bez budoucnosti. Prosba je nasměrováním mysli do budoucnosti, v níž se naplní očekávání. Budoucnost nepřivolává, nevytváří, ale předjímá. Budoucnost není něco, o čem bychom mohli mluvit přímo na základě zkušenosti, jestliže jsme budoucnost ještě nikdy nezažili. Ale máme možnosti, jak o ní vůbec mluvit – jako je příslib, výzva, očekávání nebo právě prosba.

Kdy se má ale očekávání pokoje naplnit? V evangeliu podle Jana se nijak zvlášť nemluví o brzkém naplnění nadějí. A přitom do jeho perspektivy nepatří ani dlouhodobé výhledy a plány, které by směřovaly k radosti ze splněných přání a životních úkolů. Takováto radost z dokončeného běhu na dlouhou trať je ovšem v dnešní době poněkud na ústupu. Vždyť se stále stupňují nároky na brzké výsledky a rychlý efekt. Což je ovšem paradoxně situace, o níž se myslím mnoho nepřemýšlí. Takové přemýšlení by chtělo také hodně času. Nicméně právě to je situace vhodná k novému promyšlení eschatologické naděje – naděje v překonání existenčních rozporů, v definitivní, to jest bezmezné překonání.

Jak je nám jistě zřejmé, mnohé, o čem tu uvažujeme, potřebuje ještě dále promýšlet. Kroužíme kolem tématu definitivní radosti – ale naše úvahy se nemohou nikdy definitivními stát. Našim úvahám ještě do definitivní radosti hodně zbývá.

Naproti tomu že radost příštího věku má být dokonalá – to znamená, že nebude částečná, dílčí, nedodělaná, taková, jak se jeví jen z jedné perspektivy. Ani to nebude radost dočasná – to by nekonečno muselo někde končit. Ani to nebude radost, která by se zkazila. Není to radost odvoditelná ze světa, a ze světa nenávisti už teprve ne.

Je ovšem velkým nepochopením, když se eschatologie, řeč o posledních, nejzazších, definitivních věcech chápe jako popření světa. Nikde se v bibli neříká, že člověk není z masa a kostí, naopak. Eschatologie poskytuje spíš výhled k překonání světa a zničení toho zlého. Výhled k negaci negativního. Zmizí protiklad dobra a zla – a to nové pak bude těžko pochopitelná jinakost v porovnání s tímto protikladem. Proto také se nedá říci, že by ta radost vyplývala z něčeho určitého. Obejde se bez otázky na něco. Jde o radost z věčného „dnes“ ve svobodě od starosti a od strachu z budoucnosti.

Doposud jsme se ale v úvahách drželi začátku našeho čtení. Nebude ale na škodu udělat jeden krok dál, a naskytne se nám ještě další pohled. Je tu verš 25 a v něm jakýsi pokyn k výkladu. Když tu Ježíš říká apoštolům, že k nim dosud mluvil hádankovitě, tak proto, že radikálně nová budoucnost se nachází v zásadním napětí s rozporuplnou existencí ve světě. Zprostřed rozporuplností se nedá přímo a jasně rozumět tomu, co je mimo ně. O tom můžeme mluvit neurčitě, symbolicky – vždyť se to vymyká smyslové zkušenosti. Poznávat můžeme nyní jen ochutnávky. Ale díky těm ochutnávkám nebude budoucí zcela nečekané. A hlavně: co se nyní jeví záhadné, nejasné, neurčité – to se „v onen den“, v den nového příchodu Páně, to se projasní při přímé zkušenosti. Ne tedy pomocí nynější teorie. Na rozhraní tohoto a příštího věku přijde hodina projasnění, hodina, kdy „Otec“ nebude dostupný po klikatých oklikách. To je řečeno proto, abychom se netrápili vlastním nerozuměním, aby nás naše nerozumění nestahovalo do nejistot. Namísto toho má přijít nové, jiné rozumění, které je jiného druhu než porozumění textu pomocí výkladu. Zkušenost přijímání toho, co přijde od Ježíše, ale ne cestou přes svět.

A tak tedy co říci na závěr? Na závěr – vzhledem k závěru dnešního čtení. Závěrečný verš zdůrazňuje důvod Ježíšovy řeči. O důvodu víme, že spočívá v nalezení pokoje v osobě Ježíše. Ježíš zosobňuje spásu – neboli překonání rozporností světa – a jeho řeč ukazuje právě k tomuto cíli. Jeho řeč je řeč ke spáse – ne tedy nezaujatá informace, nýbrž poselství pro lidi a kvůli nim, aby svýma vlastníma nohama šli pravým směrem. Poselství o pokoji – což je slovo, které v hebrejštině je přímo synonymem spásy (ŠÁLÓM) a v Novém zákoně tato asociace ještě zaznívá.

Tento pokoj je totožný s absencí soužení a s překonáním nenávisti. - Teď abych začal vysvětlovat, co je nenávist – mluvíme o fobiích, o xenofobii a islamofobii – a neskrývá se za těmito slovy pořádná dávka nenávisti? A není zbraní proti nenávisti láska? Kolik ovšem lásky se vzdouvá proti nenávisti, která bují v české společnosti? Asi škoda slov.
Mluvím o tom nyní proto, že pokud chceme rozumět pokoji jako překonání nenávisti a vůbec existenčních rozporů, musíme být vůči těmto rozporům vnímaví a zároveň hledět dál – směrem k nekonečnu. A pokud jsme vnímaví vůči pokoji, nemusejí nás nepokoje děsit a srážet na kolena.

Vůbec si můžeme třeba právě nyní uvědomit, že nás biblická řeč přesazuje do jiné perspektivy. Nemůžeme ji vnímat tak, jako vnímáme držení volantu, nakupování nebo práci na zahrádce. Nevšední není k tomu, aby bylo vnímáno všedně.

A když se postavíme do nevšední perspektivy, nemusejí nás pohoršovat podivnosti, které jsme slyšeli třeba v dnešním čtení. Poslední z těch podivností jsou slova o tom, že Ježíš „přemohl svět.“ Ostatně jsme už naznačili, že nejde o svět ve smyslu astronomie nebo podle televizních zpráv, Jde tu o svět jako o sféru nenávisti, jíž bude konec, a o níž je užitečné vědět, že není nekonečná. Dávno už sice neklademe příchod nového věku, příchod nekonečného pokoje do nejbližší budoucnosti tak jako první křesťané. Ale výhled k němu může stále relativizovat všechny existenční starosti a strachy, a tím naznačovat, že potýkat se s nimi není bez výhledu. Až v cíli výhledu bude vaše radost úplná.

Písně:

Pán Bůh je přítomen – 166
Píseň napsal v 17. století reformovaný pastor Joachim Neander, který ovšem zemřel mlád ve 30 letech; říká se o něm, že se rád procházel v okolí Dusseldorfu, a proto po něm bylo pojmenováno údolí Neandertal, kde byly později nalezeny jisté kosterní pozůstatky

Jak jasně záříš, hvězdo má – 271
Písničku napsal v 16. století lutherský farář a skladatel, Philipp Nicolai (1556-1608) nesmírně zajímavá osobnost, s pohnutými životními osudy, autor mnoha knih

Kdo Bohu ve všem oddává se – 554
Písničku napsal v roku 1641 duryňský skladatel Georg Neumark (1621–1681 in Weimar), mj. činovník první německé jazykové akademie (Societas fructifera) ve Výmaru, Jedná se o jeho nejznámější píseň, kterou sám označoval za píseň útěšnou (čímž zapadá do souvislosti Třicetileté války) a vydal ji ve sbírce svých písní „Rozrostlý hudebně-poetický les potěšení“

K textu bylo napsáno přes 20 melodií a melodie sama využita pro mnoho jiných písní, takže se jedná o jeden z hlavních příkladů protestantské písňové tvorby

Bože, jenž jsi v nebesích – 378
Autorem písně je Melchior Vulpius, vl. jm. Fuchs (kol. 1570 až 1615), duryňský skladatel, který působil na přelomu 16. a 17. století jako vyhlášený kantor ve Výmaru. Píseň byla počeštěna již 1623 díky Jiřímu Třanovskému

Ó ujmi ruku moji – 559
Ta prosba dostává svůj smysl díky osobním spojitostem, které Ježíšova řeč líčí vzápětí: Je to předně vztah lásky. Lásky, která vychází od Otce k apoštolům a která apoštoly spojuje s Ježíšem. Láska je tím, co apoštoly začleňuje do Ježíšovy cesty. Tu cestu si představme jako osu všeho. Tak jako v Bohu má všechno své východisko a tak jako v něm má všechno své vyústění, i když se to sebevíce od východiska vzdálilo – tak předně Ježíš vyšel od Otce a opět se k němu vrací.

A my se můžeme sami vrátit k předchozím úvahám o tom, co podmiňuje naše životní způsoby a že tyto podmínky jsou samy podmíněny. Když se srovnáváme s někým větším, než jsme my, míváme nezřídka dojem poníženosti. Někdo se zase dělá, že je větší, než ve skutečnosti je, a ponižuje druhé. Právě tyto dojmy si ale nesmíme spojovat s odkázaností na boží vůli, jež je právě tím, co ony ponižující okolnosti překračuje.

Slova „Otec sám vás miluje“ poukazují právě k tomu. Je jedna ze zvláštností Evangelia podle Jana, že se v něm mluví o „lásce“, resp. „boží lásce“ jako o kosmické moci, která drží svět pohromadě navzdory jeho destruktivním procesům, zajišťuje převahu života nad smrtí. Láska nikoho neponižuje.

V pohnuté chvíli Ježíš takto promlouvá útěšně k apoštolům – vyzývá k prosbě, která by vyslovila podstatu jejich chvíle, ujišťuje novým časem, očekávaným pokojem a radostí. Ale od času té promluvy se toho už tolik odehrálo a přes to časové rozmezí na nás vanou roztodivné nejasnosti, které nás znejisťují – a působí tak opak toho, co je smyslem oné řeči.

Jiří Hoblík

Text kázání: Bél a drak 1; 2 - 22
(2) Daniel stoloval s králem a byl nejváženější ze všech jeho přátel.
(3) Babylóňané měli modlu jménem Bél a každý den jí obětovali dvanáct měřic bílé mouky, čtyřicet ovcí a šest nádob vína.
(4) Král ji uctíval a každý den se jí přicházel poklonit. Daniel se však klaněl svému Bohu.
(5) Král se ho zeptal: „Proč se neklaníš Bélovi?“ Odpověděl mu: „Neuctívám modly udělané rukou, nýbrž živého Boha, který stvořil nebe i zemi a panuje nad vším tvorstvem.“
(6) Král mu řekl: „Myslíš si, že Bél není živý bůh? Nevidíš, kolik toho každý den sní a vypije?“
(7) Daniel s úsměvem odpověděl: „Nebuď na omylu, králi, ten je uvnitř z hlíny a na povrchu z kovu. Nikdy nic nejedl ani nepil!“
(8) Král se rozhněval, zavolal kněze Bélovy a řekl jim: „Jestliže mi neřeknete, kdo pojídá tak velké oběti, zemřete! Dokážete-li však, že to pojídá Bél, zemře Daniel, protože se Bélovi rouhal!“
(9) Daniel řekl králi: „Staň se podle tvého slova.“ Bélových kněží bylo sedmdesát, kromě žen a dětí.
(10) Král vešel s Danielem do Bélova domu a
(11) Bélovi kněží mu navrhli: „My vyjdeme ven a ty, králi, polož pokrm a víno smíšené s vodou na oltář. Potom zavři dveře a zapečeť je svým prstenem. Neshledáš-li ráno, až přijdeš, že Bél všechno snědl, zemřeme. Jinak zemře Daniel, že o nás lhal.“
(12) Mluvili sebevědomě, protože pod oltářem měli udělaný skrytý vchod, kterým vstupovali dovnitř a brali si oběti .
(13) Když odešli, král předložil pokrm Bélovi.
(14) Daniel však nařídil svým služebníkům, aby přinesli popel a rozsypali jej jen v přítomnosti králově po celém chrámě. Potom vyšli, zavřeli dveře, zapečetili je královským prstenem a odešli.
(15) V noci jako obyčejně přišli kněží i s ženami a dětmi a všechno snědli a vypili.
(16) Král i Daniel vstali časně ráno.
(17) Král se zeptal: „Danieli, jsou pečeti neporušené?“ Odpověděl: „Neporušené, králi!“
(18) Jakmile byly otevřeny dveře, král okamžitě pohleděl na oltář a zvolal velikým hlasem: „Veliký jsi, Béle, nelze ti dokázat ani ten nejmenší podvod!“
(19) Daniel se zasmál, zadržel krále, aby nevešel dovnitř a řekl: „Pohleď na podlahu, podívej se, čí jsou to stopy!“
(20) Král řekl: „Vidím stopy mužů, žen i dětí!“
(21) Velmi se rozezlil, dal hned shromáždit všechny kněze i jejich ženy a děti a museli mu ukázat skryté dveře, jimiž vcházeli, aby snědli, co bylo na oltáři.
(22) Potom je dal král popravit a Béla vydal na pospas Danielovi, který ho zničil i s jeho svatyní.


Milé sestry, milí bratři,

„Co je pravda?“ ptá se Pilát Ježíše a my se ptáme spolu s Pilátem. My, co jsme vyrostli v husitské tradici, často jsme slýchali Husova slova o pravdě: „Protož, věrný křesťane, hledej pravdy, slyš pravdu, uč se pravdě, miluj pravdu, prav pravdu, drž pravdu, braň pravdy až do smrti; neboť pravda tě vysvobodí od hříchu, od ďábla, od smrti duše a konečně od smrti věčné, jež jest odloučení věčné od milosti Boží.“ Jsou to jasná slova, důrazné pozvání k životu v pravdě, ale na Pilátovu otázku neodpovídají. K pravdě zvou, ale co to pravda je, to neříkají. Ještě nás mohou namotivovat k hledání odpovědi na otázku po pravdě slova Alberta Schweitzera: „Protože základem duchovního života je pravda, znamená každá pravda nakonec nějaký zisk. Rozhodně je lepší pravda než nepravda.“ Pomoci hledat odpověď na tu otázku nám může text z deuterokanonické knihy Daniele, který jsme slyšeli. Nasměrovat, otevřít nové cesty k přemýšlení o tom nejednoduchém tématu. Ne nalézt odpověď. To si musíme každý sám za sebe a pro sebe. A ptejme se, co dělá pravda a konfrontace s pravdou s člověkem a co působí v lidském nitru.

Příběh z knihy Daniel nabízí čtyři typy, směry, jak na člověka působí pravda a jak se k ní člověk může stavět.

1. Tím prvním typem jsou Baalovi kněží. Zde vlastně ani nelze hovořit o postoji k pravdě a když, tak jen že pravdou pohrdají. Jsou to jednoduše lháři. Lžou, aby z toho měli vlastní prospěch. Lžou do očí a svou lží se vysmívají všem včetně krále. Lež se jim stala životním postojem, cestou. Kdo ví, jestli vlastně vědí, že lžou? Kdo ví, zdali se jim lež nestala tak normální a přirozenou součástí života, jsou si sebou jistí, ani je nenapadne, že by na jejich lež mohl někdo přijít. Že je ani nenapadne o své lži pochybovat. Spíš z těch, kdo se snaží na jejich lež upozornit, dělají nepřátele většiny, kterou ani nenapadne o kněžích pochybovat. Oni ale vědí, že lžou. Mají ze své lži materiální prospěch. Lžou bez uzardění. Ke svým cílům využívají lži. Na podvodu postavili svou životní cestu a vůbec jim nevadí, že mohou ublížit Danielovi, že se tu hraje o jeho život. Jsou to sice kněží Baalovi, ale jsou to přece jen kněží.

Když se lež provalí, dojde k trestu. Je tvrdý, nekompromisní. Odnesou to nejen lživí kněží, ale i jejich ženy a děti. A nás to může pobouřit, protože nesouhlasíme, že to odnesou i nevinní. Ale nemůže nám ten text vztyčit varovný prst a říkat, že každé zlo, tedy i naše zlo, může dopadat na nevinné a může jim ubližovat? Počítá s tím ten, kdo slouží zlu? Co rozséváme, to také sklízíme, slýchával jsem doma. Nemůže nás ten příběh vybízet k tomu, abychom rozsévali lásku a dobro a pravdivost a pokoj? A žili s nadějí, že to vše také budeme sklízet?

2. Dalším typem je král Kýros. Je to sice mocný král, ale jeho moc se trvale chvěje. Pokud jde o jeho vztah k pravdě, je někde na cestě. Poctivě se ptá Daniele, jestli je Baal živý Bůh. A hned dokazuje, že ano, když toho tolik sní a vypije. Jakousi naivitu cítíme z Kýrových slov. Nelze mu upřít, že hledá pravdu. A když ji nachází, nemůže se pro ni rozhodnout. Nemůže uvěřit, že to, co slyší, může být pravda. Vlastně se té pravdy bojí. Musel by se nějak zachovat, musel by se rozhodnout. Na to je ale příliš slabý. Není schopen se postavit na vlastní nohy, mít vlastní názor. Tu věří jedněm, jindy jiným. Jen nevěří sobě. Nechová se jako dospělý zralý muž. Nedokáže odolávat ani vnějšímu nátlaku, když se proti němu bouří lid, ani nátlaku vnitřnímu, úzkosti, nejistotám.

3. Třetím typem jsou Babyloňané, lid. Pravdu by brali, kdyby se jim pod její váhou nehroutily iluze, vlastní představy, hroutí se jim svět. Potřebují jistotu, která je jim víc než pravda. Ale ta jistota je mylná, je vylhaná, je to paradoxně ta největší nejistota. Jsou rádi klamáni, protože pravda by jim rozbourala jejich stavebnici světa. Raději nevědět, raději se na nic nevyptávat, co kdyby slyšeli něco jiného, než na čem vystavěli svůj svět? Tak raději zavírají oči. K čemu pravda, potřebují přece jistotu. A tak nás nepřekvapí, že raději než přijmout pravdu, na kterou by museli reagovat, chtějí se zbavit Daniele. Chtějí ho zabít.

4. Čtvrtý model představuje Daniel. On je tím nositelem pravdy. On odhaluje lež a vystoupí proti ní. Babyloňané se ho bojí, a proto ho nenávidí. Strach o to, že člověk přijde o jistoty, byť jsou falešné, a nenávist vůči nositeli pravdy, jsou sourozenci. Ano, je nám sympatický ten Daniel. A přesto je zde něco, co nás ruší. Daniel to dělá dobře, když přesvědčuje Babyloňany o jejich lživé cestě. Navíc to dělá chytře. On je chytrý. Ale jak to dělá, to nás ruší. Jeho pravda je pravdou bez lásky, bez milosrdenství. Jakoby pro své ideály neviděl lidi, neviděl kolem sebe. Co myslíte, bratři a sestry, vadí mu, že za jeho důkaz pravdy zaplatily životem desítky mužů, žen a dětí? Těžko hledat odpověď na tuto otázku, i když se odpověď, že mu to nevadí, docela nabízí. Je tedy pravda víc než život? A je pravda, pro kterou umírají nevinní, ještě pravdou? Nestala se nástrojem dokazování své, lidské, nikoliv Boží pravdy? Zanícení, zahoření pro ideál pravdy, to je v Danielovi. Ale proč ten zvláštní chlad pro bolest konkrétních lidí? Kde je soucit s utrpením a bolestí člověka?

Milé sestry, milí bratři, jako bychom se dívali do zrcadla, když si přibližujeme ty čtyři typy vztahu k pravdě. V každém z nich se můžeme nalézt. Jeden teolog, který se tímto textem zabýval, napsal: „Všechny osoby příběhu mají svá pozitiva i svůj stín. Vyzkoušejte si na tomto příběhu, která z uvedených osob zahrnuje nejvíc vás samotné. Cítíte se nejspíše jako Daniel? Pak možná máte schopnost jasného a racionálního uvažování, ale možná můžete být ohrožen fanatismem. Nebo se cítíte jako Baalův kněz? Pak možná postupujete ve svém životě pragmaticky, ale někdy třeba rezignujete na pravdu a využíváte klamu ve svůj prospěch. Nebo se cítíte jako král Kýros, hledáte pravdu celý život, ale poté, co ji naleznete, nemáte odvahu se za ni postavit? Nebo se cítíte jako některý z Babyloňanů? Ctíte kořeny, řád a tradice, ale někdy vám úzkost ze ztráty jistot zabrání přijmout pravdu? Jestliže se v některé osobě spatříte jako v zrcadle, třeba to povede ke snaze po proměně. Ale jakým směrem?“, ptá se autor komentáře.

A my se ptáme, jakým směrem se tedy vydat? Který model je nejlepší? V jakém je pravda? Co jsme to četli v prvním čtení z evangelia? „Ježíš odpověděl Pilátovi: „Já jsem se proto narodil a proto přišel na svět, abych vydal svědectví pravdě. Každý, kdo je z pravdy, slyší můj hlas.“ Jinde Ježíš řekne: „Já jsem ta cesta, pravda i život.“ Jaká je Ježíšova pravda? Jaké pravdě přišel vydat svědectví? Nechci nám za každou cenu vyrábět alibi, nechci vést ke zneužívání Kristovy lásky k nám všem. Ale tou Kristovou pravdou je, že ať se poznáváme v tom či onom modelu, je tu pro nás připravena Kristova milost. To za nás slyší Ježíš Pilátovu otázku: „A co je pravda?“ To pro nás je Ježíš ukřižován, aby bylo do konce věků sděleno, že pravdou Kristovou je oběť za nás, pro náš hřích, pro naši pravdu. Nebo pro naši lež. Máme v tom mnohdy také nepořádek. Tak „Ježíš byl ukřižován a umřel za nás. Třetího dne byl vzkříšen.“ To je ta Kristova pravda. Pro naše spasení.

Amen.

Miroslav Erdinger

Text kázání: Skutky apoštolské 6; 1 - 7
(1) V té době, kdy učedníků stále přibývalo, začali si ti z nich, kteří vyrostli mezi Řeky, stěžovat na bratry z židovského prostředí, že se jejich vdovám nedává každodenně spravedlivý díl.
(2) A tak apoštolové svolali všechny učedníky a řekli: „Bohu se nebude líbit, jestliže my přestaneme kázat Boží slovo a budeme sloužit při stolech.
(3) Bratří, vyberte si proto mezi sebou sedm mužů, o nichž se ví, že jsou plni Ducha a moudrosti, a pověříme je touto službou.
(4) My pak budeme i nadále věnovat všechen svůj čas modlitbě a kázání slova.“
(5) Celé shromáždění s tímto návrhem rádo souhlasilo, a tak zvolili Štěpána, který byl plný víry a Ducha svatého, dále Filipa, Prochora, Nikánora, Timóna, Parména a Mikuláše z Antiochie, původem pohana, který přistoupil k židovství.
(6) Přivedli je před apoštoly, ti se pomodlili a vložili na ně ruce.
(7) Slovo Boží se šířilo a počet učedníků v Jeruzalémě velmi rostl. Také mnoho kněží přijalo víru.


Sestry a bratři, kdo poprvé navštíví náš sbor, jistě ho zaujme, jak tu společně žijí a Bohu slouží křesťané různých národností a kultur. Jako člověka, který nepochází z evangelické rodiny, mě ale stejně tak velmi potěšilo, že se tu mohou dobře cítit nejen tradiční věřící, ale také lidé, jejichž cesta víry zatím není dlouhá.

Soužití mezi nově příchozími a tradičními v církvi ovšem nebývá bez nesnází, jak o tom svědčí i dnešní oddíl. Sbor v Jeruzalémě se rychle rozvíjí, protože je otevřen všem lidem bez rozdílu jazyka a národnosti. A podle Hospodinova příkazu se ujímá také vdov, jejichž postavení v tehdejší společnosti bylo, jak známo, nepoměrně těžší než dnes. Právě v církvi mohly najít nové útočiště a pomoc. Jenže jeruzalémskému sboru dělá potíže se o tolik vdov postarat. A tak dochází, možná ne zcela úmyslně, ale jaksi automaticky k rozdělování. Přijímání cizinců naráží na svoje meze, jakmile se mají domácí trochu uskrovnit a podělit. Křesťané ze Židů, tedy původní členové, dostávají přednost, zatímco nově obrácení věřící z řeckého prostředí najednou přicházejí zkrátka. Takovéto poměry jsou ovšem v rozporu s evangeliem. Vždyť přece Ježíš neupřednostňoval jedny před druhými. A ve svém podobenství o dělnících na vinici jasně říká, že stejnou odměnu dostanou ti, kdo pracovali na Boží vinici celý den, jako ti, kdo pracovali jen jednu hodinu.

Apoštolové tedy musejí situaci řešit. Realisticky zhodnotí své síly. Kdyby se péče o potřebné ujali sami, museli by zanedbat zvěstování evangelia. To je velmi důležité, církev se má věnovat diakonii, ale nesmí se v diakonii proměnit. Když bude pouze sloužit a přestane zvěstovat, přestane být církví. Její služba ztratí křesťanský rozměr a bude zaměnitelná s jakoukoli jinou službou. Když naopak bude církev pouze zvěstovat a přestane sloužit, budou její slova nevěrohodná. Stane se z ní ústav na spásu duše, kterému je hmotná nouze člověka lhostejná.

Proto apoštolové vyberou a pověří sedm diakonů v čele se Štěpánem. Jejich jména prozrazují, že mezi nimi byli křesťané z řeckého prostředí. Když jsou služby takto rozumně rozděleny, mohou nakonec být uspokojeni všichni potřební. Jeruzalémští svou krizi zvládli. A díky ní si uvědomili, jak se jsou na sebe vzájemně odkázaní. Kazatelé potřebují diakony a diakoni potřebují kazatele. Avšak nejen to, také tradiční členové potřebují nově příchozí a nováčci zase potřebují starousedlíky. Proto slyšíme, že se jedni za druhé modlili, jedni druhé podporovali, jedni druhým žehnali. V takovém sboru má každý své místo a nikdo se nad druhého nepovyšuje. Takový sbor může dál růst.

Sestry a bratři, křesťanství v Evropě má dlouhou tradici. Bez tradice si život neumíme představit. Kdyby nám naši předkové nic nepředali, museli bychom začínat od bodu „nula“. Neměli bychom na co navazovat, všechno bychom vymýšleli znovu a samozřejmě se při tom také mnohokrát spálili. Také církevní tradice je velkým pokladem. Zprostředkovává nám cenné plody studia bible a promýšlení křesťanské víry, ale také zkušenosti nesčetného množství lidí s následováním Krista. Díky tomu víme, co se osvědčilo jako dobré a schůdné a co je naopak nebezpečné a zavádějící. Věřící, který respektuje tradici, si může ušetřit mnohé omyly a ztroskotání ve svém duchovním životě.

Když se v naší církvi řekne „tradiční sbor“, obvykle si představíme strnulé, neživotné a možná až odpudivé společenství. Skutečnost je ovšem složitější. Tradiční sbor vnitřně provázaný dlouholetými známostmi a rodinnými pouty může být velmi živý. Jeho členové ho vnímají jako bezpečný prostor, plný důvěry a porozumění, kde mohou být sami sebou, svěřovat se se svými starostmi a radostmi, jeden druhému naslouchat a pomáhat. Za sbor ale také dokáží nést odpovědnost, jsou zvyklí se pro něj nasazovat a pracovat. Potíž ovšem nastává, když do tohoto společenství přátel a příbuzných vstoupí někdo nový. Často se cítí jako cizinec a tento jeho pocit někdy trvá tak dlouho, že se po určité době raději opět vzdálí. Zdá se mu, že není tak úplně vítán. Mnohým záležitostem nerozumí, ale málokdo mu je objasní. Sbor je totiž natolik zaměstnán sám sebou, že se nováčkovi nedokáže dostatečně věnovat. Když přichází se svými podněty a snahou něco změnit, ostatní ho upozorní, že to není tak jednoduché. Dá se říci, že nově příchozí ohrožuje identitu tradičního společenství. Ale proč ji vlastně ohrožuje, když jedinou naší identitou má být Ježíš Kristus a nikoli tradice a vzájemné vztahy?

Avšak nový člověk nemá být pro sbor pouze zdrojem znepokojení, ale také inspirace. Přináší cenný pohled na církev zvnějšku. Kritický či pochvalný, ale každopádně překvapivý a nový. Církev díky tomu může zjistit, jak působí na své okolí. Nově příchozí může poukázat na nová témata a nové výzvy pro církev. Obvykle nehledá důvody, proč něco nejde, ale spíš se ptá, jak daného cíle dosáhnout. Bývá plný energie, může společenství občerstvit, je ochoten převzít úkoly, které doposud vykonávali jiní a už jsou unavení. A konečně může také upozornit na tradice, které jsou už neživotné a neplodné, ale stále ještě jsou z úcty udržovány.

Když se soužití nového se starým podaří, dochází nakonec ke vzájemnému obdarování domácích a příchozích, tak jak tomu bylo v jeruzalémském sboru. Tradiční členové se díky novým členům učí novým pohledům na sbor a jeho práci, napravují nedostatky a omyly, kterých se nevědomky dopouštěli, získávají novou sílu k práci. Nově příchozí se díky tradičním členům učí respektovat osvědčené tradice, osahávají si kořeny, bez kterých nemohou žít a rozvíjet se a také vděčně přijímají vše dobré, co se v církvi doposud vybudovalo a na co mohou nyní navazovat. Ježíš jednou řekl: „Proto každý zákoník, který se stal učedníkem království nebeského, je jako hospodář, který vynáší ze svého pokladu nové i staré." (Mt 13,52) Pokud bychom církev budovali jen na tom novém, brzy bychom se odřízli od jediného zdroje života, kterým je Kristus. Pokud bychom ji naopak postavili jen na starém, brzy bychom zakrněli, protože bychom ztratili výhled k přicházejícímu Božímu království. Nové i staré má žít v církvi pospolu, protože uprostřed ní je přece Bůh sám, který je Alfa i Omega, ten, který jest a který byl a který přichází.

Amen.

Ondřej Kolář

Text kázání: Kazatel 9; 1 - 10
(1) O tom všem jsem uvažoval a ve všem tom jsem zjistil, že spravedliví a moudří i jejich práce jsou v ruce Boží. Člověk neví, co milovat ani co nenávidět, cíl všeho je před ním.
(2) Všechno je u všech stejné : stejný úděl má spravedlivý i svévolný, dobrý a čistý i nečistý, obětující i neobětující; dobrý je na tom jako hříšník, přísahající jako ten, kdo se přísahat bojí.
(3) Na všem, co se pod sluncem děje, je zlé to, že všichni mají stejný úděl a že srdce lidských synů je naplněno zlobou; po celý svůj život mají v srdci samé ztřeštěnosti a pak se odeberou k mrtvým.
(4) Kdo tedy bude vyvolen? Všichni, kdo žijí, mají naději. Vždyť živý pes je na tom lépe než mrtvý lev.
(5) Živí totiž vědí, že zemřou, mrtví nevědí zhola nic a nečeká je žádná odměna, jejich památka je zapomenuta.
(6) Jak jejich láska, tak jejich nenávist i jejich horlení dávno zanikly a nikdy se již nebudou podílet na ničem, co se pod sluncem děje.
(7) Jdi, jez svůj chléb s radostí a popíjej své víno s dobrou myslí, neboť Bůh již dávno našel zalíbení ve tvém díle.
(8) Tvé šaty ať jsou v každé době bílé a tvá hlava ať nepostrádá vonný olej.
(9) Užívej života se ženou, kterou sis zamiloval, po všechny dny svého pomíjivého života. To ti je pod sluncem dáno po všechny dny tvé pomíjivosti, to je tvůj podíl v životě při tvém klopotném pachtění pod sluncem.
(10) Všechno, co máš vykonat, konej podle svých sil, neboť není díla ani myšlenky ani poznání ani moudrosti v říši mrtvých, kam odejdeš.


Milé sestry, milí bratři,

Komenský v „Pravidlech života“ píše: „Cíl tvého života je připravovat se na věčnost. Poněvadž se k věčnosti nedospívá jinak než skrze smrt, po celý život se budeš připravovat na smrt. Poněvadž se k dobré smrti nedospívá jinak než dobrým životem, po celý život budeš pečovat o to, abys žil dobře, tj. svatě podle vůle toho, jenž je rozhodčím nad životem i smrtí a jenž určil dobrým život věčný, špatným smrt…Zkrátka a dobře, žij, dokud žiješ, jako předurčený k smrti, abys umíral, jako předurčený k životu.“ Pod úhlem těchto slov se dívejme na text, kterým se budeme zabývat.

Jde o mnoho. Jde o život nyní a jde o život v Božím království. A smrt jako předěl. „Vaše srdce ať se nechvěje úzkostí. Věříte v Boha, věřte i ve mně. V domě mého Otce je mnoho příbytků; kdyby tomu tak nebylo, řekl bych vám to. Jdu, abych vám připravil místo,“ říká Ježíš a slyšeli jsme ve čtení. Jakoby počítal se strachem člověka, mluví-li se o konci života. A přitom právě Ježíš otevírá jeho pokračování, umožňuje vnímat právě ten předěl, nikoliv definitivu. Ale to předbíhám. Jsme zatím u slov Kazatele, která působí víc bezradně než jistě, víc otázky klade, než na ně odpovídá. Mohou nás ta slova pěkně rozkolísat. Člověk neví, co milovat a co nenávidět…všechno je u všech stejné, stejný úděl má spravedlivý i svévolník…všichni mají stejný úděl a srdce člověka je naplněno zlobou. Přece jenom bychom čekali, že nějaké rozdíly budou. Že zlo bude po zásluze potrestáno, že spravedlivý a dobrý člověk na tom bude lépe nebo bude třeba déle žít. Tak takové prázdné naděje nám kazatel nedává. Co nám ovšem nabízí, je motivace pro tento život, kterou citovaný Komenský shrne slovy: „Žij, dokud žiješ, jako předurčený k smrti, abys umíral jako předurčený k životu.“ Tou motivací je konečnost našeho života, ke kterému ve chvíli smrti již nikdo nic nepřidá ani od něj neubere. Tady. Ale již tady se rozhoduje o „potom“. Již tady začíná věčný život, již tady můžeme žít v dotecích Boží království. Beze strachu, že něco pokazíme, a že toho pokazíme dost a dost, bez sevření, že nás lidé odsoudí a hříchy doženou. „Smrt je velký transformátor. Přivede k dokonalosti vše, co je v nás neúplné a chatrné. Doplní torzo. Slepí všechno nakřáplé. Pospojuje všechno nalomené a rozlomené, vytvoří z toho obraz, který si o nás od věčnosti vymaloval Bůh. Ve svůj poslední den nebudeme závislí na soudech lidských, nýbrž odevzdáme se ve své nalomenosti Bohu a na něm ponecháme, co z našeho života udělá. Naše pověst už není důležitá. Rozhodující je pro nás jen to, že klesneme do odpouštějící lásky Boží, do lásky slitovné.“ (Gruenn).

Byly (a někde ještě jsou) mezi křesťany takové tendence vnímat tento život jako něco, co lze vypustit, vynechat, protože to nejdůležitější a úžasné přijde až po smrti. Tady to je nutné zlo, které je třeba nějak přečkat. Dokonce i někteří martyrové tak přemýšleli a šli na smrt. Bůh říká ne. „Kdo tedy bude vyvolen? Všichni kdo žijí, mají naději. Vždyť živý pes je na tom lépe než mrtvý lev. Živí totiž vědí, že zemřou.“ Úsměvně pravdivé. Život je velká příležitost. Žít, ráno se probudit, vytvářet vztahy, rozhodovat se, milovat a být milován, snažit se o něco a při tom dělat chyby, to se může, to patří k lidství, odpouštět a hledat nové cesty k člověku, přijímat člověka v jeho jinakosti, počítat se svými nedostatky a nenechat se jimi vyvádět z míry, to všechno je život. „Dělám, co můžu,“ napsala na oznámení o úmrtí svého manžela, lékaře, citaci z jeho dopisu příteli, vdova. „Někdy dobře, někdy špatně. Jinak to neumím.“ To je přijetí života, přijetí sebe sama jako celku pravdivě, to je využití času života pod sluncem i měsícem.

K čemu je králi zvířat, lvovi, jeho bohatá hříva, když je lev mrtev? Není na tom lépe ten tehdy opovrhovaný pes? I člověk, který nedosahuje kdovíjakých úspěchů, který je zavalen problémy, může mít naději na změnu, na to, že ho potká něco závratného. Velká láska, odpuštění, dobré povolání, bohatý duchovní život. Má naději, která určuje jeho kroky, pozvedá ho z prachu, zvedá mu hlavu. Zatímco úspěšný, silný, vždy s přehledem člověk, který je mrtvý, nemůže už nic. Definitivní konec. Naděje promarněna, výhledy zavřeny, majetek vezme jiný. Tak neodkládat nic. Ne, nežít pod tíhou strachu ze smrti, žít ve vědomí, že ještě je čas. Žít v lehkosti stálé nabídky času. Obejmout, pohladit, omluvit se, odpustit, začít znova, navštívit v nemocnici, doprovodit, dát najíst, dělat společnost opuštěnému, obléknout, nesoudit, přijmout člověka v jeho jinakost, být empatickým bližním, člověkem nablízku. Kdy? Teď. Teď je ta doba, teď je ten čas k plnému životu v lásce, ke konání dobra. Ne až jednou. To bude jiná kapitola.

Bůh má zálibu v člověku a jeho konání, je mu milé to dobré, co člověk dělá. A je mu nemilé, když člověk dělá zlo. Může začínat v drobných pomluvách, lžích na první pohled neškodných. Může pokračovat v otevřené zášti a nenávisti. Může mít podobu teroristických útoků, jeden z nejmasovějších v New Yorku si za pár dnů, 11. září, připomeneme. Může mít zrůdnou formu převaděčů uprchlíků, kteří nechají v mrazícím autě udusit přes sedmdesát uprchlíků, nešťastných lidí, kteří hledali svobodu a také toužili po novém životě již tady. Nebo, kteří potopí lodě s uprchlíky. To je teď viditelné, aktuální zlo, které jsme donedávna neznali. Jak je teď blízko. Ale i ti, kteří konají dobro, i ti, kteří konají zlo, jednou zemřou. Cesta těch, kteří konají dobro, však vede k životu, zatímco cesta těch, kteří konají zlo, vede k věčné smrti, do zahynutí. Tak o tom alespoň bible hovoří.

Řekl jsem, že Bůh má zálibu v díle člověka, který žije z naděje a dělá dobro. Takový člověk je vybídnut k radostnému životu. Ne bezstarostnému, ale svobodnému, bez neustálého pachtění a strachu o sebe a jen se neztrapnit a jen všechno mít a hlavně se mít dobře. Svobodného až nespoutaného, bez masek a převleků. „Jdi, jez svůj chléb s radostí, popíjej své víno s dobrou myslí…užívej života se ženou, kterou sis zamiloval…neboť Bůh již dávno našel zalíbení ve tvém díle. To ti je pod sluncem dáno, po všechny dny tvé pomíjivosti. To je tvůj podíl v životě při tvém klopotném pachtění pod sluncem.“ Cítíte tu lehkost bratři a sestry? Cítíte tu svobodu? Ne, že všechno mohu, ale že všechno je mi dáno od Hospodina, protože Bůh má v člověku zalíbení. Nezaznělo vám v uších vánoční evangelium? „Sláva na výsostech Bohu a na zemi pokoj lidem dobré vůle. Bůh v nich má zalíbení.“ Člověk může v tomto životě s radostí užívat všech dobrých darů chleba a vína a daru milované ženy. To jsou projevy Božího požehnání. A díky chlebu a vínu posunutých již do naší doby, kdy je požehnáním společenství Kristova stolu.

Celé to ovšem může působit jako výzva „Užívej si dnů“. Známé Carpe diem. Ne užívej, ne zneužívej, ale žij a prožívej. Co může člověk dobrého ve světě a v životě vykonat, to vykonat má. Bůh mu k tomu dává čas a příležitost. Jednou zde definitivně všechno skončí. Všechno, co je člověku dáno k životu i život sám. Má smysl konat ze vší síly dobro v tomto pomíjivém věku. Má smysl žít z naděje, radovat se z lásky, konat dobro. Protože jednou tomu všemu dá poslední smysl a váhu Dárce života. Protože neexistuje přebývání jen v tomto životě na této zemi. Existuje ještě jiné přebývání. U toho, který je na věky živ, u toho, který nás vykoupil svou smrtí a vzkříšením pozval k novému životu v Jeho blízkosti, u Beránkova trůnu. V této víře má smysl vzít naplno a vážně Komenského slova, která jsem ocitoval na samém začátku: „Žij, dokud žiješ, jako předurčený k smrti, abys umíral, jako předurčený k životu.“ Kazatel shrnuje: „Všechno, co máš vykonat, konej podle svých sil, neboť není díla ani myšlenky, ani poznání ani moudrosti v říši mrtvých, kam odejdeš.“

Amen.

Miroslav Erdinger

Text kázání: Skutky apoštolské 9; 1 - 9
(1) Saul nepřestával vyhrožovat učedníkům Páně a chtěl je vyhladit. Šel proto k veleknězi
(2) a vyžádal si od něho doporučující listy pro synagógy v Damašku, aby tam mohl vyhledávat muže i ženy, kteří se hlásí k tomu směru, a přivést je v poutech do Jeruzaléma.
(3) Na cestě, když už byl blízko Damašku, zazářilo kolem něho náhle světlo z nebe.
(4) Padl na zem a uslyšel hlas: „Saule, Saule, proč mne pronásleduješ? “
(5) Saul řekl: „Kdo jsi, Pane?“ On odpověděl: „Já jsem Ježíš, kterého ty pronásleduješ.
(6) Vstaň, jdi do města a tam se dovíš, co máš dělat.“
(7) Muži, kteří ho doprovázeli, zůstali stát a nebyli schopni slova; slyšeli sice hlas, ale nespatřili nikoho.
(8) Saul vstal ze země, otevřel oči, ale nic neviděl. Museli ho vzít za ruce a dovést do Damašku.
(9) Po tři dny neviděl, nic nejedl a nepil.


Saule, Saule, proč mě pronásleduješ? Pavlův první krok k víře v Krista vede skrze otázku „proč“. Taková otázka může změnit směr celého života. Pokud ji ovšem ihned neodeženeme a dokážeme si ji připustit k tělu.

Pavel, tehdy ještě kovaný farizeus s velkými ambicemi a kontakty na nejvyšších místech, by se jí nepochybně mohl snadno a rychle zbavit. Jaképak proč? Spíš bych se měl ptát: proč ne? Vždyť ti stoupenci Ježíše, falešného proroka, kterého ovšem prohlašují za mesiáše, jsou skutečně nebezpeční. A velmi houževnatí. Zprvu se zdálo, že je poprava jejich vůdce odradí a dají s těmi nesmysly pokoj. Ale nyní to vypadá spíš na pravý opak. Jako by se ještě více semkli a získali novou sílu. Daří se jim. Zjevně neslábnou a nezanikají jako mnohé sekty předtím, které příliš dlouho nepřežily svého zakladatele. Pokud to tak půjde dál, rozloží naše náboženství zevnitř. To, co se nepovedlo vyznavačům Baala, Ašery a jiných cizích božstev, se podaří těmto lidem. Z víry v Hospodina se za chvíli stane víra v jakéhosi šílence. To, za co nasazovali život naši proroci od Eliáše až po Daniela, si přece nenecháme vzít. To se musí zastavit.

Ale proč zrovna ty, Saule? Proč zrovna ty ses pustil do tohoto úkolu? Odpověď je i v tomto případě nasnadě. Přece právě ti nejvzdělanější a nejschopnější musejí jít v čele boje za čistotu naší víry! A skutečně, Pavel patřil k tehdejší židovské elitě a zůstal elitním teologem i poté, co uvěřil v Krista. Stejně tak ani jeho horlivost po jeho obrácení nijak nepolevila. Dnes by ho asi leckdo označil za fanatika, stejně jako třeba Jana Husa, Martina Luthera nebo jiné velké křesťany. Jak snadno ale toto obvinění vypouštějí z úst ti, kdo sami v nic nevěří anebo to s vírou nemyslí tak úplně vážně. Pro Pavla víra nebyla ani prázdná tradice, ani společenská zvyklost, ani nezávazná záliba. Vedle lásky a naděje ji počítal k tomu nejzásadnějšímu v lidském životě. Není až tak těžké být tolerantní, když nejsem nikde zakotven, k ničemu a nikomu nepatřím a s pravdou a spravedlností si nelámu hlavu. Pavel nejspíš nebyl tolerantní podle našich současných měřítek. Ale nebyl vůči Bohu lhostejný a svou víru žil důsledně a naplno. Proto také zarputile pronásledoval křesťany a později se stejným zápalem zvěstoval evangelium po celém tehdejším světě.

Saule, proč mě pronásleduješ? Tuto otázku si nepoložil Pavel sám, ona na něj doslova spadla z nebe. Přepadla ho náhle, nepřipraveného. Tak to v životě bývá. Dokud nás někdo nebo něco nezastaví, tak se nám obvykle nechce moc měnit základní směr života, na který jsme si zvykli. Spíš provádíme jen kosmetické úpravy. Případně si to ještě omlouváme, že prostě nelze jinak. A tak zpochybnění obvykle nepřichází z našeho rozhodnutí, ale zvnějšku jako výstražné znamení. V dnešní době umí životní výhybku nepříjemně přehodit třeba vážná nemoc – signál, že dosavadní styl života vede do slepé uličky, že je nutné přehodnotit žebříček hodnot, že to podstatné bylo zanedbáno a naopak cosi méně podstatného bylo povýšeno na smysl života. Nemoc člověka skutečně zastaví, otřese jím a sebere mu to, na co se samozřejmě spoléhal.

Jako náhlá mrtvice, která vše mění a bourá, působí také událost u Damašku. Pavel doposud jel úspěšně v zaběhaných kolejích. Cesta do Damašku je dosavadním vrcholem jeho svaté války proti náboženským nepřátelům. Hubit křesťany jen v Jeruzalémě mu nestačí, chce postoupit dál. Pavlovi nadřízení mu plně důvěřují, dostane od nich všechny potřebné papíry, má volnou ruku. Pavel si je naprosto jistý, že je na správné cestě.

Ale pak přichází velké znejistění. Obvykle se tomuto příběhu říká obrácení u Damašku. Ale všimněme si, že Pavel se tu ještě nestává věřícím. To, co u Damašku prožil, byla zatím jen hluboká krize. Zhroucení toho, pro co doposud žil. Jedno velké proč nad jeho horlivým úsilím. Vykolejení, u něhož není zprvu jasné, kam povede, jestli ke ztroskotání nebo k nalezení nového smyslu života. Pavel pokračuje v cestě do Damašku, a přece je ta cesta náhle úplně jiná. Už není triumfálním tažením a stává se cestou pokání. Pavel se stává předobrazem pozdějších křesťanských poutníků. Jde, aby se nechal proměnit, aby dostal odpověď na tu palčivou otázku proč, kterou už teď nelze vyhnat.

Saule, proč mě pronásleduješ? Pavel ještě nechápe, kdo k němu mluví. A nerozumí ani té otázce samotné. Ježíš tu totiž nemluví jen sám za sebe, ale také za své učedníky. Ztotožňuje se a solidarizuje se s námi i nyní, po svém vzkříšení a nanebevstoupení. Tvoří s námi jedno tělo, jednu církev. Je vyvýšený, a přece je s námi. Kdo ublíží nám, ublíží tím i jemu. Co bolí nás, bolí také jeho. To je pro nás velká útěcha a povzbuzení. Ale pro Pavla je to varování: dej si pozor, ta protivná sekta je pod ochranou někoho vyššího. Ale koho?

Pavel odpovídá celkem logicky protiotázkou: kdo jsi, pane? Pavel tím ještě nevyznává Ježíše jako Pána a Spasitele. Ale uznává, že je kdosi mnohem mocnější nad ním. Je tu někdo, komu podléhá přinejmenším teď a tady. A vzápětí se Pavel dovídá, s kým má co do činění: je to Ježíš sám. Větší revoluci v Pavlově životě si asi nelze představit. Ten, kterého chtěl Pavel z lidských srdcí navždy vymýtit, se nyní stává Pavlovým pánem.

Ale takový přerod nenastává hned. Tím nejtěžším na víře není připustit, že nad námi je nějaký Bůh. To dokáže říci kdekdo a nemusí to mít celkem žádné důsledky a žádnou závaznost. Vždyť i takový ďábel uznává, že Bůh je. Myslím, že tou největší překážkou na cestě k Bohu je uznat jej jako svého Pána. Najednou už nejsem pánem svého života. Nejsem poslední autoritou v rozhodování, co je pro můj život dobré a co ne. Nedělám jen to, co jsem si naplánoval, ale také to, co pro mě připravil Bůh sám často proti mé vůli. Tím posledním cílem v mém životě přestává být uspokojování vlastních potřeb a honba za novými a novými zážitky. Svým životem mám nyní sloužit Bohu i svým bližním.

Taková víra není jednoduchá. A Pavel se na ni musí nejprve připravit. Slyšíme, že slepne. Kritici náboženství tady jistě ihned zpozorní. Co to má znamenat? Že víra je nebo má být zaslepená? Že ideálem křesťana je člověk slepě poslušný, slepě následující svého Boha, ať už ho vede kamkoli, třeba k tomu, aby skočil z okna nebo zabil prvního člověka, kterého potká? Že věřící blaženě zavírá oči před skutečností a uniká kamsi do říše snů a fantazií, do krásného vylhaného světa, kde na něj nedoléhá tíha všedního dne, kde ho nic nebolí a nic ho nemůže ohrozit?

Možná i my věřící se pozastavíme nad tím, proč tentokrát Ježíš oslepuje, když přece tolikrát lidem naopak vrátil zrak. Ježíšovi učedníci nemají být přece slepí, ale naopak ostře vidoucí, dobře rozlišující, pozorně vnímající sebe sama i svět se vší jeho bídou. Kdo uvěří, má přece především prozřít, aby se už nikdy nedal oklamat iluzemi a falešnými sliby. Hospodin je mé světlo a má spása, zpívá se v jednom žalmu a Ježíš sám je přece nazván světlem, které ve tmě svítí a tma jej nepohltila.

Jenže toto světlo je nejprve oslnivé a oslepující. Zpočátku neukazuje cestu, ale vede k dezorientaci a zmatku. To světlo není příjemná kostelní svíčka navozující zbožnou atmosféru, ale rána mezi oči. Pavla přímo sráží k zemi. Pavel tím ovšem nemá být přiveden k zaslepenosti či slepé poslušnosti. Nejprve stačí, když uzná, že doposud šel špatným směrem. A když také uzná, že je odkázán na pomoc druhých. V tomto případě zcela konkrétně na své souputníky, kteří ho drží za ruce a vedou k branám Damašku. Později se Pavel svěří vedení ještě vyššímu.

Každopádně: Odteď už Pavel není sám svůj. To jistě zpočátku nemohl vnímat jinak než jako osobní bankrot. To, co si vysnil a naplánoval, je v troskách. Myslel si, že plní Boží vůli, ale ve skutečnosti jen naplňoval svou vlastní pomýlenou vizi. Nyní je vše jinak. Kdosi jiný ho vede. Kdosi jiný mu řekne, co ho čeká. Kdosi jiný pro něj cosi připravil. Až později se toto ohlášení soudu pro Pavla promění v evangelium. Až později Pavel uslyší: Já tě vedu za ruku. Já budu s tebou ve všem, co uděláš. Nemusíš se bát. To není zaslepenost, to je jistota, která má hlubší základy, než moje kolísavé a selhávající já.

Ale to všechno teprve přijde. Zatím je Pavel na cestě, na cestě k víře, ke konečnému přitakání tomu, který jediný je ta cesta, pravda a život. Ještě neví, co bude dál, a tak se prozatím rozhodne žíznit a hladovět. Připravuje se na svůj nový úkol. Tak jako se kdysi postil Ježíš, když se probojovával k poslání, které mu svěřil jeho nebeský Otec a musel čelit všelijakým pokušením.

Saule, proč mě pronásleduješ, říká Ježíš. Nyní končí tvé pronásledování a začíná následování. Saul je poražen, ať žije Pavel. To je příběh také naší víry. Starý Adam v nás umírá a hle, Kristus v nás může žít.

Amen.

Ondřej Kolář

Text kázání: Izajáš 43; 1 - 3a
(1) Nyní toto praví Hospodin, tvůj stvořitel, Jákobe, tvůrce tvůj, Izraeli: „Neboj se, já jsem tě vykoupil, povolal jsem tě tvým jménem, jsi můj.
(2) Půjdeš-li přes vody, já budu s tebou, půjdeš-li přes řeky, nestrhne tě proud, půjdeš-li ohněm, nespálíš se, plamen tě nepopálí.
(3) Neboť já Hospodin jsem tvůj Bůh, Svatý Izraele, tvůj spasitel.


Milé sestry, milí bratři,

s čím to musí Boží lid počítat? S čím musí počítat každý, kdo se vírou hlásí k Hospodinu, Bohu nebe i země, kdo je součástí Božího lidu, kdo putuje po své životní cestě pod Božím praporem tak, jak putovala nejprve hrstka otroků z Egypta a později stále větší a větší národ lidu Izraele? S čím musí počítat každý z nás? Že nebudeme stále chodit suchou nohou v pohodlném mechu zajištěného života, že naše lodička se nebude plavit stále jen po klidné a tiché řece Vltavě kdesi, kde není nebezpečí, ale že se bude potácet v divokých vodách mezi kameny prudké řeky Vydry. Že dokonce ne příjemným teplíčkem povedou naše kroky, ale že ohněm půjde cesta. Ohněm všelijakých zkoušek, ohněm bolesti, zklamání, nejistot a třeba náhlé opuštěnosti. Vody, řeky, oheň, to jsou obrazy pro mnohá pokušení a těžkosti života, i pro nejtěžší ohrožení života, pro nebezpečí smrti.

No dobře. Ale to si můžeme říci, že přece každý tím vším prochází. Nejenom lidé víry. To všechno přece život přináší. Není nikdo, kdo by byl vůči těm přerozličným životním krizím imunní, člověka víry nevyjímaje. Každý je pro něco disponován, něčemu, nejen tomu dobrému, nakloněn, otevřen. A nejen, že sám člověk si krize přivádí. Také se do nich dostává nečekaně, bez přípravy, aniž by jakkoliv přispěl k jejich vzniku. Ta mnohá ohrožení života. Vyšetření a nejtěžší diagnóza, která věstí rychlý konec. A plány berou za své. Bolest duše, kterou slovy neztišíš. To je oheň. Nebo jízda autem, volant pevně v ruce, stoupání, předjíždění, lidské selhání a tma před očima. A doma čekají…To je oheň. Jiný příběh. Rodina, manželé, děti. Společná budoucnost jako na prostřeném stole. Láska vonící vzduchem, promytým deštěm. Najednou zápach nezvládnutého vztahu, slova a slova. Krach a bolest a pocity viny. Voňavý ozón je pryč, zato onen vtíravý zápach, prach z duše těžko vyluxovatelný, se šíří. Co s tím? Jak dál? To je oheň. Bezohledné sobectví dětí vůči rodičům, děti bez rodičů, rodiče bez dětí. Prázdnota. Beznaděj. Zrada přátel, podrazy, pokrytectví, neupřímnost, zloba. Problémy dětí. To je oheň. Cítíte, jak hoří? Tolik podob ohně, vody, řeky. Známe to. Každý jinak, ale známe to. Co s tím? Jak dál?

Co se týkalo adresátů Izajášových slov, týká se i dnešního světa, dnešního člověka, týká se nás. Možná jsme si dělali představy o tom, že nám se takové věci přece nemohou stát. Žijeme, jak nejlépe umíme, snažíme se, jak jen máme síly, děláme, co můžeme. Do vztahů se vkládáme cele, žádná rezerva. O zdraví se staráme čím dál víc. A přesto…Oheň. Je iluzí, do které člověk snadno upadne, že se mu takové věci nemohou stát. Mohou, a jak snadno a jak nečekaně. A člověk iluze ztrácí a jak dál? Známý český evangelický psycholog Pavel Říčan píše, že „Být dospělý znamená umět nést ztrátu iluzí a nepropadnout přitom beznaději.“ Dospělost jako život v naději. Je zásadní rozdíl mezi iluzí a nadějí. Iluze je charakterizována slovy: „Mně se to nikdy nemůže stát.“ Ale může. A jak snadno. Naděje se chová jinak. Je zachraňující a také silně motivující v situaci, kdy se mi to stane. “Když se mi to stane, stalo, mám naději na návrat, na nápravu, na východisko, na světlo v těch náhlých tmách. Mám naději, že toto není poslední možná situace. Po každé bolesti přichází úleva. Vděčnost za společně prožitá léta; a co by dnešní člověk dal za mnohá desetiletí v lásce, toleranci, blízkosti. Život na svědectví těm, kteří to pokazili. Nebo odpuštění a návrat do vztahu, který není cestou zpět, ale naopak cestou dopředu. Právě k té budoucí vděčnosti. Naděje pro východisko. Kde se bere? Jaký má základ? A nenamlouváme si zase něco?

Zde je ten základ. „Nyní toto praví Hospodin, tvůj stvořitel Jákobe, tvůrce tvůj Izraeli: Nebo já jsem tě vykoupil, povolal jsem tě svým jménem, jsi můj. Půjdeš-li přes vody, já budu s tebou. Půjdeš-li přes řeky, nestrhne tě proud. Půjdeš-li ohněm, nespálíš se, plamen tě nepopálí. Neboť já Hospodin jsem tvůj Bůh.“ Bratři a sestry, to je všechno. To je celé. To je zdroj naděje. To je z pokolení na pokolení předávaná víra, která k naději ukazuje a otevírá k ní cestu. To je ona dospělost člověka. Dospělost jako život v naději, řekl jsem. Neboj se, vzkazuje i nám Bůh. Je to silné slovo a mocná výzva. Je to slovo povzbuzení a posily, ale je to také ujištění o záchraně člověka, o spáse. Boží lid a jednotlivec v něm se nemusí ničeho obávat. Člověk není v rukou lidí, není hříčkou přírody, není v okovech svých krizí a sevření ani nepodléhá nezměnitelnému osudu. Člověk je v Božích rukou. Všimli jsme si? Bůh říká: “Jsi můj.“ Někoho může tento přivlastňovací tvar provokovat. Nechceme být přece vlastněni, nechceme být něčím majetkem. Člověk chce být nezávislý. Jenomže „Jsi můj“ zde není výrazem vlastnictví, ale výrazem zájmu, Božího vztahování se k člověku, Božího angažmá na lidském životě. A ono Boží k člověku „Jsi můj“ vede člověka k přitakání: „ Ano, jsem tvůj.“ Vztah se prohlubuje. „Můj Bože,“ vzdychne člověk v situaci, kdy prochází ohněm, hlesne v modlitbě. Cítíte tu důvěru? „Jsi můj,“ řekne Bůh. „Můj Bože,“ řekne na to člověk ve chvíli, kdy se ho snaží zavalit řeka, kdy hrozí utonutí v divoké vodě, kdy oheň životních bolestí a krizí pálí k neunesení. Člověk potřebuje Boha, ke kterému se vztahuje. Bůh potřebuje člověka, se kterým vede trvalý rozhovor. „Já jsem tvůj Bůh, neboj se, člověče.“ Můj Bože, tvůj člověk Tě hledá, tvůj člověk se k tobě vztahuje, v tobě hledá naději. Člověk je Boží dítě, dobré Boží stvoření a jako takový se nemusí ničeho bát. Dokonce ani toho, co si na sebe a proti sobě sám připravil. Bůh člověka miluje a není nic, co by ho od Boží lásky mohlo odloučit, jak mnohem později vyzná v dopise římským křesťanům apoštol Pavel. Život v naději. Život víry.

Takový život v naději přináší ovoce a tím ovocem je láska. O čem svědčí zármutek nad milovanou bytostí, která vážně onemocní nebo jejíž dny již Pán sečetl? Že je zde láska. O čem svědčí rozhodnutí odpustit milované osobě, která touží po návratu a jít společně dál bez výčitek? Že je zde láska. O čem svědčí padesátikoruna žebrákovi, polévka bezdomovci, návštěva v nemocnici, obejmutí zarmouceného, laskavé slovo a papírový kapesníček plačícímu? Že je zde láska. Dospělá láska, která si nic nenárokuje, bezpodmínečná láska, která nechce něco za něco, radostná láska, která se raduje ze znovunalezené pravdy. Taková láska, než dospěje, prochází bolestí. Než dozraje k bezpodmínečnosti, prochází podmínkami působícími bolest. Než se prohloubí k lásce radostné, utírá slzy. Prošla přes vody, přes řeky, prošla ohněm. Neutopila se a neshořela. Protože: „Neboj se, člověče, já jsem s tebou.“

A pak ta láska přináší ovoce. Ona ovšem musela projít vodou i ohněm. Ve chvílích vody a ohně člověk zjišťuje, jaké ovoce láska nese. Kdo je nablízku, pomáhá a nesoudí. Kdo nabízí svůj čas, své schopnosti. Kdo je empaticky přítomen, na koho se můžeme spolehnout. Ukazují se vlastnosti člověka, jeho povaha, síla, spolehlivost a stálost nebo naopak slabost, nespolehlivost, nestálost. Láska, která prošla vodou i ohněm, láska ve všech vztazích, nejen partnerských či manželských, ale také přátelských, sborových mezi sestrami a bratry, prošla proměnami a zůstala, taková láska přináší dobré ovoce. Co myslíte, milé sestry a milí bratři, zakousneme se s chutí nebo se nám zakřiví ústa? Je to na nás. Riskuji, když nám přeji dobrou chuť k ovoci, které neseme? Amen.

Á, ještě něco. Tak jezme. Vždyť Bůh je s námi. „Neboj se, člověče, já jsem s tebou. Jsi můj.“ Teď teprve se můžeme bez obav zakousnout, protože teprve teď nám může chutnat.

Amen.

Miroslav Erdinger

Text kázání: Židům 13; 1–2
(1) Bratrská láska ať trvá;
(2) s láskou přijímejte i ty, kdo přicházejí odjinud – tak někteří, aniž to tušili, měli za hosty anděly.


Milí přítomní, milí rozhlasoví posluchači, texty, které jsme slyšeli, se dotýkají jednoho ze základních tajemství víry – setkání s Bohem v lidské tváři. Kristus jakožto ztělesněný smysl života, anděl jakožto Boží posel a Kristův aktuální reprezentant – přijde třeba dnes na návštěvu. Anebo na návštěvu čeká. Nemusí to být anděl pohlednicově bělostný, okřídlený a učesaný. Nemusí to být Bůh vyvýšený a oslnivě zářící, harmonicky se sklánějící z oblačného závětří. Pravděpodobněji to je anděl nenápadný, anebo přespříliš nápadný, anděl na dně, ba anděl padlý, kterému třeba podání ruky pomůže vstát... Nebo Kristus až neuvěřitelně bezmocný, bezútěšný a bezprizorní, kterého materiální podpora nebo přívětivé slovo udrží tady a teď.

Přicházejí v lidech blízkých, ale i ve velmi vzdálených, s nimiž nemáme téměř nic společného. Setkání věřících bývá častěji znásobeně obohacující, neboť cesta ke vzájemnému přijetí ve všech rovinách existence je sdílenou vírou usnadněna. Proto je dobré vnitřní soudržnost církve nepodceňovat – pečovat o ni znamená přibližně tolik, co přikládat dříví do ohně, jenž někdy plane, a jindy nápadně skomírá.

Příchozí odjinud může být ovšem také nečekaně jiný – a nemusí se tedy ani hlásit k mému náboženskému vyznání. Je-li však přijetí v dané souvislosti podporou člověka, a nikoliv destruktivního bludu či záměru, hazardoval bych s nelidskostí, pokud bych přijetí odmítal.
Je-li možné, že v leckterém hostu ke mně přichází Kristus sám, i moje pohostinství se stává sférou jeho působnosti. Čím více prostoru Bohu mezi námi poskytujeme, tím více mezi námi zdomácní. Přestává tak být na této zemi cizincem. Ubíráme tak vítr z plachet trýznivosti otázky: „Kde, Bože, jsi?“ Způsobujeme tiché a podvratné proměny běhu dějin. A síla vztahu, kterou je pohostinství neseno, je mnohem důležitější než vybranost hostiny. Několik nesmělých gest znamená v pravý čas více než hodiny přespříliš společenské konverzace.

Podle obou biblických textů, které jsme dnes slyšeli, jsou navíc dokonalé činy vykonány v duchu blažené nevědomosti. Spravedliví se nepřestávají divit: Kdy jsme tě viděli, kdy jsme ti dali jíst a pít, kdy jsme se tě ujali, kdy jsme za tebou přišli? Někteří, aniž to tušili, měli za hosty anděly. Zcela se vydali ze sebe samých, a pozbyli tak i nejjemnějších podob egocentrismu, založených na výpočtu: „Tenhle člověk by zrovna mohl být dost potřebný na to, aby se v něm sám Kristus ukryl.“ Nikoliv – někteří, aniž to tušili, byli k dobrému skutku spaseni pouhou milostí. Přijali hosta, protože jim bylo dáno opravdu jej milovat.

Bylo by tedy tragické takovým darem pohrdnout a takovou lásku promarnit. Znamenalo by to upírat Bohu domov na zemi a především v mém životě.

Ukřižovaná láska se však s neutuchající trpělivostí chystá být vším ve všem, tluče na všechny dveře a touží po prorážení veškerých hranic. Proto by také bylo zrádné příchozí dopředu selektovat a říkat si: Tento je ještě přijetí hoden, a tento již nikoliv. Nechci teď blíže hovořit o situacích, kdy jsem druhým člověkem manipulován a využíván. Pokud je vztah postaven na zastrašování a destruktivní závislosti, svobodná láska v něm pozbývá místa. V naději bohudík nemusím ani agresora za žádných okolností zavrhnout, ale nemusím se jím ani nechat zneužívat.

Za jiných okolností však mohu svobodně hostit i člověka, který mi z vnějšího pohledu působí více škody než užitku, a síla přijetí je někdy revoluční. Mým oblíbeným příkladem je postava Jeana Valjeana ze známých Bídníků – většina z vás ten příběh asi zná. Jean Valjean mohl být jistě po zásluze potrestán za to, že ukradl knězi příbory a svícny. Okradený kněz ovšem zůstal ke svému paradoxnímu hostu v krizovém okamžiku andělsky pohostinný, a bez jakékoliv kalkulace tak spoluzapříčinil obrat budoucnosti nejen Valjeanovy, ale i dalších, jimž sám Jean nadále prokazoval dobrodiní. Taková solidarita je někdy skutečně nakažlivá.

Nejednomu z nás je možná v krizovém okamžiku dáno mimořádné pochopení pro člověka, který by jinak široko daleko přízně nedošel. Někteří z nehostinných hostů, jsou možná anděly budoucnosti, a také proto v přítomném okamžiku nemusíme vůbec tušit, že v nich nějaké anděly přijímáme. Snad právě až síla setkání v někom z nich – anebo v někom z nás – odblokuje další možnost, aby se Kristus v budoucnu skrze toto konkrétní tělo ještě projevil. A třeba budeme nakonec opravdu pozitivině překvapeni při zpětném zjištění, jak to dopadlo s některými lidmi, kteří nám zmizeli z očí, ba co z jejich působnosti následně vzešlo. I v tom může spočívat krása Božího soudu.

Na mezinárodní úrovni je nyní aktuální otázka přijímání uprchlíků. Osobně jsem přesvědčen, že je rozhodně lepší přijmout větší množství různorodých hostů i s rizikem nejistého budoucího vývoje, než větší množství hostů odmítnout, a riskovat tak, že necháme Krista s adnělskou družinou umírat kousek za humny. Rizikový vývoj navíc není nikterak dopředu daný. Snad k nám opravdu míří zpravidla lidé s dobrými motivacemi. Podobně jako většina emigrantů z Československa nikdy patrně nechtěla zneužívat azylu, jehož se jim v cizině dostalo. Obavy z jiného jsou svým způsobem přirozené, ale neměly by být ve společnosti tou rozhodující, hybnou silou.

S vírou, s nadějí a s láskou lze navíc hledat v neznámosti, nečekanosti a odlišnosti cizince příležitost ke vzájemnému obohacení – nikoliv především zdroj konfliktu a ohrožení. Bůh si nepřeje černobílost a stvořil svět jako pestrobarevný. Otevírám-li pro tuto barevnost oči, všímám si také, že cizinci mezi námi jsou nepřeberně rozmanití a zcela odlišní od sebe navzájem.

A mimoto podrobněji rozliším vedle cizinectví vnějšího i jakési zahraničí vnitřní. A vedle uprchlictví vnějšího i utečenectví vnitřní. V exilu je nuceno žít opomíjené a šikanované dítě, je v něm nucen žít starý člověk, pokud si ostatní přestávají uvědomovat jeho hodnotu. Od počátků početí po nejzazší hranice smrti se rozkládají vyhnanecká území. Vysoké riziko bolestného odloučení a nepochopení nese vlastně každá mezní situace, jíž lze doslova nebo přeneseně zahrnout pod ony obrazy hladu, žízně, nahoty, nezajištěnosti, nemoci, vězení. V jakémsi duchovním exilu uvnitř církevních společenství se ocitají lidé ryze věřící, kteří jsou však pro ostatní z různých důvodů málo srozumitelní. A koneckonců každý z nás žije svým způsobem v exilu dvojí tváře, když navenek prezentuje něco jiného, než čím žije uvnitř. Bojíme se mnohdy jitření starých zranění, anebo rizika dalších ran, bojíme se vydávat druhým napospas.

V odlehlejším exilu žijí častěji například lidé s duševním onemocněním, kteří se ovšem leckdy stávají posly nezvyklé citlivosti a nepovrchnosti, anděly závratné šířky a hloubky, i když bývají mediálně prezentovaní spíše jako lidé nebezpeční, což ovšem většinou nebývají. Mnohdy asi až pošramocené veřejné mínění umocňuje sociální vyloučení těch, kdo v izolaci zahořknou až k ubližování sobě či ostatním. Jde pak o začarovaný kruh. Proto je žádoucí naopak hledat cesty, jak dávat izolovaným hlasitěji najevo, že každý člověk je vítaný a nenahraditelný, každého může Boží Duch vsadit na správné místo v mozaice.

Trnitější cesty někdy vedou k přijímání těch, kdo si za svou zlou situaci jakoby mohou sami. Pokud jde o vězně, rovněž zmíněné v Ježíšově řeči, přijetí těch, kdo spáchali něco závažného, je nejnáročnější při pohledu do tváří obětí. Jako duchovní v psychiatrické léčebně se setkávám též s lidmi, kteří spáchali zločiny motivované sexuálními deviacemi. Přestože mnozí z nich tohoto jednání skutečně litují, musejí navíc ještě často čelit nekompromisním odsudkům od ostatních, což jim bývá neméně líto. Ukřižovaný, jenž zemřel za všechny, na svých bedrech bolestně a symetricky vyvažuje jak kříže zločinců, tak kříže obětí. Otevírá tak cesty, jež by jinudy nevedly. Jako lékař a dárce života zviditelňuje nejen nepřehlédnutelné zlo, ale ještě raději četná zranění hodná úzdravy a přemnohou prázdnotu hodnou naplnění. A opuštěné stoly hodné hostin.

Nezodpověditelná otázka je už jen, kdo tvoří centrum společnosti a kdo je na okraji společnosti. Zájem o trpící a vyloučené může nečekaně spojovat lidi docela rozdílné, a tak ti z periferií svým způsobem paradoxně propojují zbytek společnosti. Kristus sám je pak nejztroskotanější a nejvyvrženější bytost, mocná integrovat všechny. V něm je také již docela zavádějící třídit ostatní podle zobecňujících, černobílých šablon. Každý z nás je ve světle jeho pohledu zcela originální a nezaměnitelně barevný. Někteří jsou akorát naléhavěji potřební. Kéž tedy, byť třeba nevědomky, vystihneme pravý čas klíčových skutků a setkání.

Filip Němeček



Text kázání: Jan 6; 30 - 35
(30) Řekli mu: „Jaké znamení učiníš, abychom je viděli a uvěřili ti? Co dokážeš?
(31) Naši otcové jedli na poušti manu, jak je psáno: ‚Dal jim jíst chléb z nebe.‘“
(32) Ježíš jim řekl: „Amen, amen, pravím vám, chléb z nebe vám nedal Mojžíš; pravý chléb z nebe vám dává můj Otec.
(33) Neboť Boží chléb je ten, který sestupuje z nebe a dává život světu.“
(34) Řekli mu: „Pane, dávej nám ten chléb stále!“
(35) Ježíš jim řekl: „Já jsem chléb života; kdo přichází ke mně, nikdy nebude hladovět, a kdo věří ve mne, nebude nikdy žíznit.


Já mám žízeň, věčnou žízeň, stačí říct, kde najdu vláhu a zchladím žáhu pálivou, tak ve své písni skupina Spirituál kvintet pojmenovala jednu důležitou stránku lidské bytosti. Říká se jí dnes poněkud módním a trochu nicneříkajícím slovem spiritualita, tedy slovem příbuzným s názvem zmíněné kapely. Tento cizí výraz bychom do češtiny mohli přeložit jako duchovnost či duchovní rozměr člověka, ale tím si moc nepomůžeme, protože to zní taky dost neurčitě. A tak možná nejlépe uděláme, když zůstaneme u biblického obrazu žízně či hladu. Žízeň po životě. Hlad po pravém, naplněném, smysluplném životním příběhu i jeho dovršení. To je touha, která je uvnitř každého z nás. A nezáleží příliš na tom, jestli věříme v Boha či ne, jestli jsme příslušníky nějakého náboženství nebo s ním nechceme mít nic společného, jestli jsme takzvaně duchovně zaměření nebo jsme spíš konzumní materialisté. Tuto žízeň máme všichni společnou.

Nějakou dobu v nás třeba může spát. Někdy ji zkoušíme v sobě udusit a zahnat pryč, aby nás příliš neobtěžovala a nezasahovala do života. Dnešní doba není méně hladová po smyslu a po věčném životě, než byly doby minulé, i když se to může jevit opačně. Jen máme mnohem více možností než dříve, jak tento hlad překrýt a umlčet. Pracujeme, bavíme se a všelijak konzumujeme často jen proto, abychom nemuseli myslet na to, že jsme jen nepatrné zrníčko ve studeném a nepochopitelně velikém vesmíru, že lidský život je jen vteřina na hodinách dějin světa. Naše žízeň po životě se ale stejně vždy znovu probudí a přihlásí o slovo ne méně silně, než jak se ohlašuje třeba náš prázdný žaludek.

Když přemýšlím nad tím, kdo dnes nejvíce hladoví po životě, tak asi nepomyslím předně na lidi duchovně či nábožensky vyprahlé. Po životě přece nejvíce hladoví lidé, kteří se ocitají tváří v tvář smrti. Smrtelně nemocní, lidé ve válkách a samozřejmě také všichni, kdo skutečně nemají co jíst ani pít. Celé roky, celý život, po generace takto žijí bez velké naděje na nějaké zlepšení. Myslím také na lidi žíznící a hladovějící po spravedlnosti, kterým Ježíš ve svém kázání na hoře zaslibuje nasycení, ale oni prozatím zakoušejí jen posměch, ponížení a pronásledování od různých bezohledných vládců. Po lepším a nadějnějším životě hladoví také uprchlíci přicházející do Evropy, ať už jsou jejich motivy jakékoli, ať se nám jejich důvody zamlouvají či ne. Žízeň po životě je vyhnala na cestu, při níž riskují vše. Ano, v touze po životě riskují život a výsledek je krajně nejistý. Velkou žízeň po životě pozoruji u lidí, kteří se rozhodli léčit ze své závislosti na drogách. Oni možná mnohem víc než my ostatní pochopili, že tuto věčnou žízeň nelze uhasit žádnými tekutými ani jinými náhražkami, protože ty člověku nejen neposkytují tu vytouženou živou vodu, ale přímo od života odvádějí a nakonec ho člověku vezmou.

Žízeň po životě tedy není čistě duchovní záležitost. Vždyť tělo a duše jsou v nás navzájem provázané. Žízníme a hladovíme se vším, co k nám patří. Potřebujeme jídlo a pití, ale stejně tak hladovíme po láskyplných vztazích, žízníme po lidskosti a porozumění, přejeme si usmíření a pokoj mezi státy a národy. V hebrejštině je člověk někdy nazýván slovem nefeš, což se obvykle překládá jako duše, ale může to též znamenat dech či život a ještě původněji pak hrdlo či chřtán. Kdo má duši, či přesněji řečeno, kdo je duší, ten je takovým trvale otevřeným hrdlem. Jsme neustále hladoví, toužící a lačnící, tak jako hrdla ptáčat v hnízdě, odkázaní na toho, kdo může naši touhu utišit.

Že Ježíš nijak neopovrhoval ani tím hladem tělesným, o tom se dočítáme v evangeliích mnohokrát, naposledy hned v téže kapitole, z níž pochází i náš dnešní oddíl. Ježíš sytí chlebem a rybami veliký zástup těch, kdo sice přišli v prvé řadě za potravou duchovní, ale i té stravy hmotné se jim po čase nedostávalo. Jistě platí, že nejen chlebem živ jest člověk, ale i ten chleba i jiné věci hmotného rázu k životu potřebujeme.

Na to církev v minulosti někdy zapomínala. Vždy důrazně vybízela, abychom se starali o spásu duše, ale péče o ostatní stránky lidského živobytí se tím ocitaly na vedlejších kolejích. Pozemský, tělesný i politický život býval zanedbáván. Dnes se nám zas pro změnu vtlouká do hlavy, že materiální potřeby člověka jsou tím nejdůležitějším a teprve když jsou nasyceny, můžeme případně pomýšlet i na ty vyšší, duchovnější, které jsou prý jakýmsi luxusem a nadstandardem.

Oba tyto pohledy ovšem člověka zplošťují. Člověk je mnohem složitější bytostí. Bůh nás stvořil jako bytosti, kterým nestačí ani jen plný žaludek ani povznesení duše k Bohu. Ve skutečnosti jsme každý z nás nerozdělitelný celek. Celek, který touží po životě, po pravém, naplněném, věčném životě ve všech jeho rozměrech.

Vždyť člověk trpící vážnou chorobou si nepřeje pouze uzdravení či utišení bolesti, ale stejnou měrou také blízkosti druhého nebo naději přesahující hranici smrti. Stejně tak uprchlíci z Afriky či Asie neodcházejí jen za vidinou bezpečného života v materiálním dostatku, ale také s touhou po přijetí, porozumění, lidskosti, nalezení svého nového místa v novém světě. Lidé závislí na drogách se jistě chtějí především navždy zbavit omamných látek, ale stejně tak chtějí začít znovu, udělat tlustou čáru za minulostí, touží po odpuštění těch, kterým ublížili, po obnově vztahů, které si pokazili. Mnozí z nich říkají: já prostě jen chci žít normální, obyčejný život. To nezní moc ambiciózně, a přece to pro ně znamená velmi mnoho.

Ježíšovi současníci věřili tomu, že očekávaný Mesiáš přinese svému lidu veliké nasycení. „Nebudou žíznit, až je povede vyschlými kraji, vodu ze skály jim vyvede jak bystřinu, rozpoltí skálu a v hojnosti potekou vody." Tak potěšoval izraelský lid Izajáš a mnozí si jistě vzpomněli na vodu prýštící ze skály, která uhasila žízeň jejich předků putujících po poušti do zaslíbené země. Zároveň se těšili na dobu, kdy živá voda poteče proudem a nikdo nezůstane na suchu. „Nebudou hladovět ani žíznit, nebude je ubíjet sálající step a sluneční žár, neboť je povede ten, jenž se nad nimi slitovává, a dovede je ke zřídlům vod“, říká prorok o kus dál.

A tak je otázka, kterou Ježíšovi kdysi položili, vlastně oprávněná. Jestliže jsi mesiáš, kde jsou ty proudy vody zavlažující všechna vyschlá lidská hrdla, kde je nebeský déšť kanoucí na vyprahlý a ponížený Boží lid? Ano, Ježíš sice nedávno nasytil tisíce, ale to už dokázal kdysi Mojžíš se svou manou při putování do zaslíbené země. Další tisíce a milióny hladoví, nejen po chlebu, ale i po právu, spravedlnosti a pokoji, proč je nenasytíš? Je to otázka oprávněná, ale zároveň ďábelská, vždyť úplně stejně se ptal kdysi satan, když Ježíše pokoušel na poušti. Proč neproměníš všechny tyto kameny v chleby? Vždyť kolik lidí by se z toho najedlo? Neměl by toto být tvůj prvořadý úkol, úkol mesiáše?

Pokud by se měl Ježíš prokázat jako mesiáš, měl by se v tomto ohledu Mojžíšovi nejen vyrovnat, ale jej navíc trumfnout. Pane, dávej nám ten chléb stále, slyší Ježíš. A pak bychom ti snad uvěřili. Jenže to právě Ježíš nedělá. Neuspokojuje všechny potřeby všech lidí, třebaže mu jistě nejsou lhostejné. Ježíš přichází utišit hlad po životě.

To je ten hlad, který trvá, i když je člověk jinak po všech stránkách sytý a nic mu nechybí. Hlad, který marně zaháníme různými náhražkami. Hlad, na který nemůže být naordinován ani neomezený konzum, protože ten vede nakonec spíš k přesycení, nevolnosti a znechucení. Ježíš tiší především hlad po smyslu, po pravém a věčném životě. Hlad, před nímž nikam neunikneme, ale ani si s ním sami neporadíme, protože ho může utišit jen Bůh sám. "Já jsem chléb života; kdo přichází ke mně, nikdy nebude hladovět, a kdo věří ve mně, nikdy nebude žíznit,“ říká Ježíš.

Opravdu nikdy nebudeme hladovět ani žíznit? To zní přece trochu nadneseně. Copak nás křesťany nikdy nepotkává žádná nouze? Copak jsme andělé, kteří nepotřebují jíst ani pít, protože duchovně jsme už nasyceni a nic dalšího nepotřebujeme? Tak tomu jistě není. I my v životě všelijak hladovíme a žízníme. A přece víme, že jsme u pramene života. Já u pramene jsem a žízní hynu, napsal kdysi básník Francois Villon. Snad bychom mohli pro sebe tento verš obrátit: i když třeba někdy žízní téměř hyneme, přece jsme u pramene. I navzdory různé nouzi a nedostatku jsme přece v Božích dobrých rukou. I když všelijak selháváme, přece smíme počítat s Boží přijímající a odpouštějící náručí. I když se nám život nedaří a třeba prohráváme, pro Boha neztrácíme svou hodnotu a důstojnost. I když jsme slabí, nemocní a umíráme, Bůh zůstává naším podílem a přenese nás dokonce i přes práh smrti. Věříme totiž, že Bůh se v Kristu stal naším chlebem života.

Amen.

Ondřej Kolář

Text kázání: Matouš 5; 20 - 24
(20) Ukládejte si poklady v nebi, kde je neničí mol ani rez a kde je zloději nevykopávají a nekradou.
(21) Neboť kde je tvůj poklad, tam bude i tvé srdce.
(22) Světlem těla je oko. Je-li tedy tvé oko čisté, celé tvé tělo bude mít světlo.
(23) Je-li však tvé oko špatné, celé tvé tělo bude ve tmě. Jestliže i světlo v tobě je temné, jak velká bude potom tma?
(24) Nikdo nemůže sloužit dvěma pánům. Neboť jednoho bude nenávidět a druhého milovat, k jednomu se přidá a druhým pohrdne. Nemůžete sloužit Bohu i majetku.


Na ten text kázal Mistr Jan Hus na šestou neděli po svaté Trojici.

Milé sestry, milí bratři,

tak to máme nejspíš smůlu, to nám zůstanou dveře království nebeského zavřené. Pokud vezmeme slova z Ježíšova kázání na hoře vážně a důsledně, nejspíš nemáme šanci. Neunesitelné nároky. „Nebude-li vaše spravedlnost o mnoho přesahovat spravedlnost zákoníků a farizeů…“ To snad ani nešlo tehdy a tím spíše dnes. Bylo by téměř nemožné dodržovat ještě víc a víc přikázání a předpisů a nařízení a stále ještě nové a nové vymýšlet a ty stávající precizovat a tak dělat ještě víc pro svoji spravedlnost. A dobré skutky zákona a za každý jedna čárka za druhou. To by se stalo Boží království pro všechny ty krachující existence a trosečníky života, pro všelijaké zoufalce se zbytky naděje, pro hříšníky toužící po změně, na kterou sami nestačí, najednou docela nepřístupným. Neprotiřečí si tady Ježíš? Vždyť přece víme, že přišel pro hříšníky a pro ty, co činí pokání. A večeřel s celníky a jinými hříšníky a také s nevěstkami. Copak ti lidé mohou dosáhnout větší spravedlnosti než farizeové a zákoníci?

Zastavme se na chvilku u farizeů. Zvykli jsme si je docela odsuzovat. Pijí víno, káží vodu. Pokrytci, kteří se jinak chovají, než káží. Také víme, že Ježíš pro ně nemá mnoho dobrých slov. Ale to vše je pohodlné řešení pro nás, které jsme převzali, byli v něm vychovaní. Jenomže to farizeům křivdíme. Byli zásadoví, spravedliví, důslední, opravdoví. Byli to slušní lidé a na všem tom si zakládali. Byli to lidé bez přetvářky. Přísní k sobě i druhým. Byli tak vychováni. Vzpomeňme jen, jak byl důsledný farizeus Saul, když pronásledoval křesťany. Nemohl a neuměl to jinak.

Ne, Ježíš si neodporuje. Ona větší spravedlnost je pozváním k přehození výhybky, k nabrání jiného směru. Ježíš totiž farizeům nevytýká jejich důsledné plnění zákona Božího ani jejich až fanatickou horlivost v učení a vyučování. Ježíš jim vytýká, že v tom všem, co dělají, chybí láska. Myslí jen na sebe, své spasení, svou příkladnost. Vzpomeňme modlícího se farizea v chrámu. „Ty víš, Pane, že dělám vše, co nařizuje Hospodinův zákon. Platím desátky, chodím do synagogy, pravidelně se modlím. Ty to přece všechno víš, Ale hlavně víš, a za to ti děkuji, že nejsem jako tamten vzadu. Ten celník, zloděj, hříšník.“ To je, milé sestry a milí bratři, bod zlomu. Až do chvíle, než ten farizeus odsoudil celníka, bylo vše v pořádku. Ano, Bůh to všechno o člověku ví. O jeho spravedlnosti, naplňování zákona, horlivosti v modlitbách i v dávání almužen. Ale on také ví, co se odehrává v srdcích všech těch celníků různých podob i dob. Ježíš vytýká farizeům, že myslí jen na sebe a ty druhé, ty, kteří ne tolik horlivě nebo dokonce vůbec Hospodinův zákon nedodržují, zatracují, odsuzují nebo jsou k nim zcela lhostejní. Protože jsou zlí a pohrdají hodnotami? Nebo proto, že si neví rady sami se sebou? Nebo nemají dost sil, aby něco u sebe změnili? Kdo se odváží o tom rozhodnout? Kdo se odváží je soudit? Hle, farizeové.

A tak to ne. „Nebude-li vaše spravedlnost o mnoho přesahovat spravedlnost farizeů a zákoníků…“ Tím mnohým přesahem není nic jiného než láska a milosrdenství. Milosrdenství, které se odehrává tváří v tvář bližnímu a kvůli bližnímu, a ne s pohledem upřeným do zrcadla, jak píše ve svém výkladu jeden náš novozákonní teolog (Jiří Mrázek). Jan Hus ve svém kázání říká: „Věz, že spravedlnost je ctnost, díky které dává člověk každému to, co mu náleží. A tak když dá člověk Bohu, co jeho jest – slávu, poctivost, poslušnost, když zachovává jeho přikázání, tedy je spravedlivý k Bohu. A že nemůže plnit tuto spravedlnost, aby hned nebyl spravedlivý k bližnímu. Proto dá bližnímu, co mu náleží. A bližnímu náleží, aby ho člověk miloval jako sám sebe, aby mu přál jen dobré jako přeje sobě, aby mu nedělal žádnou křivdu, nebyl vůči němu nečestný, nehněval se na něj bez příčiny, neposmíval se mu a neříkal mu rácha, to jest prázdná hlavo, bezmozku nebo blázne. Tehdy bude vůči bližnímu spravedlivý.“

A tady je ta výhybka, změna směru, tady je ten jiný konec, za který to můžeme vzít. Přesah farizejské spravedlnosti je milosrdenství vůči bližnímu. Plnění zákona je málo a jen plnění zákona může vést k pohrdání člověkem, k pohoršení, k hříchu. Vše, co je bez lásky a milosrdenství, byť to bylo jakkoliv zbožné a spravedlivé, je nedostatečné, zraňující, působící bolest. Může i zabíjet.

Pomalu, nenápadně, bolestivě. Pozměňme si: může i ubíjet. Trvale můžeme člověka ubíjet svým hněvem, pomluvami, nenávistí, nepochopením, výmysly, posměchem, povýšeností, ironickými poznámkami. Slyšeli jste, že bylo řečeno otcům Nezabiješ. Ježíš k tomu dodává svůj výklad: „Už ten, kdo se hněvá na svého bratra, bude vydán soudu; kdo snižuje svého bratra, bude vydán radě; kdo svého bratra zatracuje, propadne ohnivému peklu.“ MJH rozlišuje hněv oprávněný a neoprávněný. Spravedlivý je hněv ne proti člověku, ale proti zlu, jehož je ten člověk nositelem. Proti lži, kterou člověk vydává za pravdu, proti neupřímnosti a zbabělosti, když se tak člověk projevuje. To se člověk musí hněvat, to nelze přehlédnout. „Máš milovat člověka zlého, ale jeho hřích nemilovat. Proto dobře zkoumej všechny Boží tvory na zemi, člověka miluj, ale hřích ne, nýbrž se na něj hněvej. Něco jiného je hněvat se na bratra, a něco jiného je hněvat se na hřích. Na bratra se nehněvá ten, kdo se hněvá na hřích“, komentuje svatý Augustin. „Proto nejenže nehřeší, kdo se z této příčiny hněvá, ale má i zásluhy. Protože kdyby se proti zlu nehněval, hřeší.“

„Proto, aby měl člověk hojnější spravedlnost než farizeové a zákoníci, musí mít lásku ke svým bližním jak v srdci, tak ve slovu, tak i ve svém činu a proviní-li se proti nim, má činit pokorné pokání. A protože bez lásky není Bohu milý žádný, ani sebelepší skutek, nemůže člověk lepším skutkem odčinit skutek, který vykonal bez lásky.“ „Tady si pamatuj,“ říká Hus, „že v každém našem skutku máme mít obsaženy tři věci: Chválu Bohu – prospěch bližního – prospěch svůj vlastní. I když máme vždy nejprve hledět, abychom vše činili pro Boží slávu, náš Pán od nás nechce mít chválu bez prospěchu našeho vlastního a bez prospěchu našeho bližního.“

Prospěch bližního i prospěch svůj vlastní. Tady se náhle obrací situace i role. „Když jdeš obětovat dar Bohu, můžeme rozumět i jako když jdeš ke Kristovu stolu připomínat si jeho oběť na kříži, a ne že si uvědomíš, že se na někoho hněváš, ale obráceně, uvědomíš si, že se někdo oprávněně nebo neoprávněně hněvá na tebe, že jsi mu trnem v oku a kamenem úrazu, jdi za ním. Hned. Dříve než přijdeš před Boží tvář, jdi za tím, kdo se na tebe hněvá. Běž se smířit. Protože on se na tebe hněvá, on je svým hněvem ubíjen, on s tím má problémy. Běž se s ním smířit. Milé sestry a milí bratři, smíření je jediná cesta, jak obnovit vztahy, jak jít dál společnou cestou, jak dál pracovat na Boží vinici. Někdo musí podat ruku smíření. Podle Ježíšových slov je to ten, na koho se jiný hněvá, kdo je objektem hněvu. Když budeme trochu psychologizovat, tak ten, kdo se hněvá na druhého, má větší bariéry přijít a usmířit se. Musel by odpustit, musel by problémy pojmenovat, musel by se k nim jasně postavit, také by musel přiznat své nedostatky, svůj podíl na vzniklé situaci, musel by zveřejnit své úmysly. Musel by o svém hněvu mluvit. A to není vůbec lehké. To chce sílu. To chce statečnost. Ne každý ji má. A není proto horší, je jiný, jinak vybavený. Proto zní návrh obráceně: „Přinášíš-li tedy svůj dar na oltář a tam se rozpomeneš, že tvůj bratr má něco proti tobě, nech svůj dar před oltářem, jdi se nejprve smířit se svým bratrem.“ Jestliže věříme, že království Boží je již částečně mezi námi, pak je nepochybně ve chvíli smíření. Ve chvíli, která otevírá nově vztahy, která umožňuje jít spolu dál. Anebo se bez nenávisti, s přáním dobra na nové cestě, rozejít.

A pak obětovat dar. Pak mít své místo u Kristova stolu. Když tehdy lidé přinášeli oběti, oheň na oltáři byl stále udržován, nesměl vyhasnout. Oheň smíření. „Oheň milování Boha a bližního, ten nemá nikdy v duši člověka vyhasnout,“ říká Jan Hus. A pokračuje: „O tom ohni říká Spasitel: Oheň jsem přišel uvrhnout na zem, a jak si přeji, aby se vzňal! Tím ohněm je srdce. A k tomu ohni má kazatel přikládat, aby hořelo. Kde najdeme lepšího kněze, aby v nás ten oheň udržoval, než je Ježíš, kněz náš veliký? Který nás učí, abychom měli větší spravedlnost než farizeové a zákoníci. Abychom nikoho nezabili, nehněvali se bez příčiny, nemračili se v hněvu a nehanili své bratry. A pakli jsme něco zavinili, abychom to nejprve odčinili a pak oběť, to je dobrý skutek, na oltáři obětovali.“

Milé sestry a milí bratři, nenakládá na nás Ježíš neunesitelné nároky. Jen nám svým jasným slovem ukazuje cestu, která je cestou kristovskou. Je na ní milosrdenství a láska, odpuštění a smíření. A na tu cestu, ke které také statečně a vyznavačsky MJH ukazoval, nás zve.

Amen.

Miroslav Erdinger

Text kázání: Žalm 27; 1 + 7 - 14
(1) Davidův. Hospodin je světlo mé a moje spása, koho bych se bál? Hospodin je záštita mého života, z koho bych měl strach?
(7) Hospodine, slyš můj hlas, když volám, smiluj se nade mnou, odpověz mi!
(8) Mé srdce si opakuje tvoji výzvu : „Hledejte mou tvář.“ Hospodine, tvář tvou hledám.
(9) Svoji tvář přede mnou neukrývej, v hněvu nezamítej svého služebníka. Ty jsi byl má pomoc, neodvrhuj mě a neopouštěj, Bože, moje spáso.
(10) I kdyby mě opustil můj otec, moje matka, Hospodin se mě vždy ujme.
(11) Hospodine, ukaž mi svou cestu, veď mě rovnou stezkou navzdory těm, kdo proti mně sočí.
(12) Nevydávej mě zvůli mých protivníků! Zvedli se proti mně křiví svědkové, i ten, z něhož násilí čiší.
(13) Jak bych nevěřil, že budu hledět na Hospodinovu dobrotivost v zemi živých!
(14) Naději slož v Hospodina. Buď rozhodný, buď udatného srdce, naději slož v Hospodina!


Milé sestry, milí bratři,

mám velkou radost, že jsem tady s vámi, v tomto nádherném městě Praze. Tak jak tady sedíme, můžeme vidět, že jsme lidé mnoha jazyků a kultur, máme tedy různé národní historie. Představte si, že někdo cizí teď přijde do kostela a zeptá se, proč tu všichni jste? Jaká by byla odpověď? Co nás opravdu spojuje? Řekl bych, že tu jsme proto, abychom chválili Hospodina a děkovali mu za jeho dary: za milost, kterou dává své církvi po všechny věky, za prozřetelnost, kterou ukázal všem, kdo ho milují bez ohledu na hranice vytvořené člověkem. Chceme mu poděkovat jako svobodné společenství věřících za naše předky, kteří věrně šli cestami víry, za naše matky a otce, kteří nás přivedli do církve, když jsme byli malými dětmi. A také chceme vzpomenout na ty, kdo nám předali živoucí a hlubokou tradici evangelického křesťanství.

Jak jistě víte, slavíme nyní desetiletí reformace. A to nám dává podnět k tomu, abychom obnovili naši vzpomínku na ty, kdo nám umožnili, abychom tu vůbec byli. Díky nim byla naše víra životodárným zdrojem pro generace reformovaných křesťanů na celém světě. Chválíme Boha s plným vědomím toho, že nejsme sami ve své oslavě Boha, našeho Stvořitele a Spasitele. Protože lidé jako Luther, Kalvín, Viklef, Hus, Melanchthon a Zwingli šli před námi. A jsme vděčni Hospodinu, našemu Bohu, že tyto lidi povolal k životu a službě, dal jim ducha odvahy, aby dokázali čelit těm, kdo si jich nevšímali, smáli se jim, vysmívali se jejich ideálům, zlořečili jim a dokonce je přivedli k mučednictví, jak tomu bylo v případě Jana Husa.

Osud Jana Husa byl nanejvýš tragický v lidském slova smyslu. Byl umučen 100 let před vystoupením Martina Luthera. Jeho proto-reformační myšlenky byly pevně spojeny s formováním českého národa a to byl jeden z důvodů, proč byl nenáviděn světskou mocí. Neměl podporu v žádných teologických kruzích. A jeho národnostně náboženské angažmá vedlo k jeho pronásledování. Můžeme pouze říci, jak mohly být dějiny odlišné, kdyby žil v pokojnější době…

Kostnický koncil v roce 1415 a Husova poprava provedená nanejvýš nelidským způsobem je jedním z nejtemnějších okamžiků v dějinách církve a Evropy. V tomto roce, 600 let po této hrozné události, si to máme připomenout jako varování pro nás všechny. To, co se stalo Janu Husovi, je velkým napomenutím těm, kdo podléhají pýše na své světské či církevní úřady, těm, kdo kladou své osobní zájmy nad svědectví víry světu. Jinými slovy: těm, kdo jsou “ze světa, ale nikoli pro svět.”

Avšak současně nás význam Husova života a oběti poučuje o konečné bezvýznamnosti zla a o velikosti dobra. Když si totiž vzpomeneme na boje tří papežů a světských vladařů té doby, tak je to vše jen pouhé pozadí pro utrpení a také velikost muže, kterého pronásledovali – Jana Husa. Ti, kdo ho přivedli na smrt, se stali jen nepatrnými, zanedbatelnými postavami. Na jejich půtky by si už nikdo nevzpomněl, kdyby hlavní postavou v tomto dramatu nebyl Hus.

Velký židovský filosof a myslitel Abraham Joshua Heschel jednou řekl: Existují pouze svědkové. Velikost proroka nespočívá jen v tom, co zvěstuje, ale také v tom, co prožil. A pokud má Jan Hus nějaký význam pro dnešní křesťany, pak nespočívá především v tom, že se stal účastníkem jistého historického procesu, ale v tom, že byl svědkem živého Boha. Na základě toho, čím si prošel, je někým, komu můžeme důvěřovat jako svědku o Bohem darované svobodě, a to i v nejtěžších chvílích našeho života a naší služby. Když Hus umíral, zpíval Kyrie eleison. Ale je docela možné, že se modlil slovy žalmu 27.: Hospodine, ukaž mi svou cestu, veď mě rovnou stezkou navzdory těm, kdo proti mně sočí. Nevydávej mě zvůli mých protivníků! Zvedli se proti mně křiví svědkové, i ten, z něhož násilí čiší.

Naštěstí málokdo z nás prožije to, co Hus musel prožít. Avšak ve svých vlastních životech se často cítíme sevřeni jinými lidmi nebo mocnostmi. A mnohým z nás tento žalm dodává sílu a odvahu přijmout různé výzvy a obstát tváří v tvář těm, kteří nás soudí příliš rychle a někdy i nespravedlivě, v rodině, v práci, nebo dokonce v církvi. Každé slovo v tomto žalmu krouží kolem odvahy a útěchy, že nejsme sami. Koho bych se bál, když on je se mnou, on mě vede a drží mou ruku v té své? Žalmista říká: Jak bych nevěřil, že budu hledět na Hospodinovu dobrotivost v zemi živých! Navzdory všemu, co bylo zlé, co bylo hrozné, vždy si máme připomínat dobré věci: zkušenost Boží přítomnosti, jeho věrnost, péči a pomoc, když jej potřebujeme.

Když máme z první ruky zkušenost se svědectvím o plnosti Boží lásky a moci v našem životě, vidíme, že nikdy nežijeme sami ze sebe. Je nám nad slunce jasné, že vždy potřebujeme Boží slitování a milost, protože jsme hříšné bytosti. A když říkám: Hospodine, slyš můj hlas, když volám, je to proto, že je to OPRAVDU moje hluboká touha, aby mě vyslyšel? Anebo spíš chci naslouchat krásné barvě svého vlastního hlasu a být sám sobě a pro sebe bohem? A tak si při svých modlitbách dejme pozor na to, ke komu směřujeme své modlitby: modlíme se vždy k Bohu? Anebo spíše ke svému vlastnímu obrazu Boha, který často bývá totožný s tím, co si myslíme, že sami jsme.

Dobrý Bože, prosíme, povzbuzuj v nás schopnost slyšet to, co nám říkáš a ne to, co si sami sobě říkáme. Dej, ať naše modlitby zrcadlí tvou přítomnost v našich srdcích a myslích a učiň z našeho společenství svědka o tvé lásce ke všem. Neboť, jak řekl mistr Jan Hus: Strom se pozná podle ovoce, které nese. Bože, náš spasiteli, děkujeme ti za svědectví Jana Husa, který položil svůj život za tvou pravdu.

Amen.

Marek Izdebski, biskup Evangelicko-reformované církve v Polsku

Text kázání: Lukáš 6; 36 - 42
(36) Buďte milosrdní, jako je milosrdný váš Otec.
(37) Nesuďte, a nebudete souzeni; nezavrhujte, a nebudete zavrženi; odpouštějte, a bude vám odpuštěno.
(38) Dávejte, a bude vám dáno; dobrá míra, natlačená, natřesená, vrchovatá vám bude dána do klína. Neboť jakou měrou měříte, takovou Bůh naměří vám.“
(39) Řekl jim také podobenství: „Může vést slepý slepého? Nepadnou oba do jámy?
(40) Žák není nad učitele. Je-li zcela vyučen, bude jako jeho učitel.
(41) Jak to, že vidíš třísku v oku svého bratra, ale trám ve svém vlastním oku nepozoruješ?
(42) Jak můžeš říci svému bratru: ‚Bratře, dovol, ať ti vyjmu třísku, kterou máš v oku,‘ a sám ve svém oku trám nevidíš? Pokrytče, nejprve vyjmi trám ze svého oka, a pak teprve prohlédneš, abys mohl vyjmout třísku z oka svého bratra.


Milé sestry a milí bratři,

kam nás to Kristus Pán svými tak ostrými slovy vede? Ta ostrost je u Krista poměrně neobvyklá a my raději přijímáme slova o dobrém pastýři nebo o Ježíšových zázracích, jeho uzdravování, odpouštění, máme rádi podobenství, která vypráví. Ale taková příkrá slova? Po jaké cestě nás to vede?

Přečtený text je ve starocírkevních perikopách řazen na dnešní, tedy čtvrtou neděli po svaté Trojicí a nezačíná slovy o nesouzení a zavržení a poctivé míře. Začíná takto: „Buďte milosrdní, jako je milosrdný váš Otec.“ Ježíš nás svými slovy vede cestou milosrdenství, cestou lásky. Být jako Bůh. Ne tak, jak lákal had Evu a Adama: „Budete jako Bůh,“ budete znát dobré a zlé, budete takto rozhodovat o lidech, posadíte se na Boží místo. To bylo pro ty dva v ráji svůdně lákavé a rádi si na ten Boží trůn sedli. A jak rychle dosedli, tak rychle z něj spadli. Jenomže jim již něco z těch výšin zůstalo. To něco zůstává dosud a to něco se nazývá hříchem. Od nepaměti lidská touha být jako Bůh a rozhodovat o druhých lidech, soudit je, vyjadřovat o nich svá stanoviska, pomlouvat je, rozdělovat na ty a ony, zasahuje nejen do dnů Krista v těle, ale až do dnů Krista vzkříšeného, až do našich dnů. A Kristus v těle tehdy a Kristus vzkříšený dnes, také jako had tehdy i dnes, říká: „Buďte jako váš Otec.“ Zatímco však had u toho zůstává, Kristus Pán nás vede jinou cestou. Buďte milosrdní. Tak jako je milosrdný váš Otec. Buďte jako Bůh. Ale ne jako Bůh Stvořitel ani ne jako Bůh soudce ani ne jako Bůh Panovník, ale jako Bůh milosrdný. Skrze filtr těchto slov pak slyšíme ta Ježíšova slova o nesouzení a odpouštění a pokrytectví v docela jiném světle. Vedou nás k životu milosrdnému, pokojnému, sdílenému v lásce. Martin Luther v kázání na tento text říká: „Zde vidíte v kostce popsané všechny dobré skutky, které máte dělat jeden druhému tak, jak je náš nebeský Otec udělal a stále dělá pro nás bez přestání.“

A tak se před námi odvíjí škála Kristových varování, která stojí za to vzít vážně, protože ukazují k Božímu milosrdenství, budují dobré lidské vztahy, budují lidské společenství, vytváří v něm pokojnou, radostnou, sdílnou atmosféru. A tak tomu je v církvi i v tomto sboru. Můžeme ta Kristova slova shrnout do něčeho, čemu se říká zlaté pravidlo: „Cokoli nechcete, aby vám druzí dělali, nedělejte vy jim.“ Když jsem přečetl text na pavilonu ochranné léčby v PNB a ptal se, co pro koho znamená, jak koho oslovuje, řekl jeden muž: „Abych měl k druhému jasnou, čistou cestu, musím odstranit vlastní chyby.“ Ty naše vlastní chyby, milé sestry a milí bratři, nám nejlépe ukazují lidé, kteří nás něčím štvou, vyvádějí z míry, mohou to být i naši nepřátelé. Čím více toho, co je nám protivné, co nás rozčiluje, vidíme na druhých, tím více toho stejného máme v sobě. V tom nám mohou být druzí lidé, které třeba nemůžeme ani vystát, kteří nám jdou na nervy, jsou vůči nám nepřátelští, dobrými učiteli a pomocníky v odstraňování našich vlastních chyb. Říká jedno čínské přísloví: „Není pro tebe lepší učitel, než tvůj nepřítel.“ A tak se i takový člověk pro nás může stát pomocníkem na cestě k Bohu i lidem na cestě k nám samým. Nehledě k tomu, že v předchozí perikopě říká Ježíš: „Milujte své nepřátele. Dobře čiňte těm, kteří vás nenávidí. Žehnejte těm, kteří vás proklínají, modlete se za ty, kteří vám ubližují.“ Tak vypadá láska, takové je evangelium lásky, které popisuje dílo lásky k bližnímu v časných, všedních věcech. Můžeme říci láska pro každý den. V každodenních kontaktech, v běžných situacích. „Co rozséváš, to také budeš sklízet,“ slýchal jsem často doma od prarodičů i rodičů. Kdo seje vítr, sklízí bouři, říká jedno naše přísloví. A ta bouře ho smete, lze k tomu dodat.

„Nesuďte a nebudete souzeni; nezavrhujte a nebudete zavrženi; odpouštějte a bude vám odpuštěno.“ Možná pro tento svět idealistické, naivní. Ale kristovské. Buď se rozhodneme přijmout pravidla nekompromisního světa, pravidla tvrdých loktů a úspěchu za každou cenu, pravidla intrik a soudů a pohrdání a odepsání druhých lidí pro jejich různé slabosti a nedostatky, protože nám nehrají na ruku. A pak se ptám, proč bychom si říkali křesťané. Nebo přijmeme onu kristovskou lásku až naivitu a budeme milosrdní jako je milosrdný náš Otec. Ale věřit v Boží milosrdenství a sami být nemilosrdní, to mi nějak nejde k sobě, to požírá samo sebe.

Ježíš nám řekne, abychom byli takoví, jako je náš nebeský Otec. On ale přece není ani naivní ani idealistický. On přece své stvoření, nás, dobře zná. Proto je milosrdný. Je na straně nás lidí, zastává se lidí, svého Syna posílá pro nás lidi, solidarizuje se v Něm s lidmi. Ne, to není nějaký pocit, cit nebo emoce. To je čin, akce, aktivita. Obyčejný, všední, každodenní čin. Bůh nás ve světě potřebuje jako ty, kteří přijali jeho milosrdenství, jeho lásku v Kristu, vzali ji vážně navzdory pohledům světa a posměchu při myšlence na křesťanskou naivitu. Bůh nás ve světě potřebuje právě pro to milosrdenství, aby ve světě milosrdenství bylo, aby se v tom světě vůbec dalo žít. Když přicházím do domovů pro seniory, teď naposledy do domova Slunečnice v Bohnicích a v Mirovické a v Krabčicích, říkám tam pečovatelkám a sestrám a sociálním pracovnicím, že díky jim a díky jejich milosrdenství se dá v tom světě ještě dýchat a žít. Protože ony pomáhají lidem lidsky žít a lidsky umírat. Jejich milosrdenství, to nejsou pocity a slova. Jejich milosrdenství, to je voda a žínka a plenkové kalhotky pro klienty s inkontinencí a voda ve sklenici a malá sousta jídla a citlivé doteky a pohlazení a když slova, tak laskavá a vlídná. I tak je Bůh na straně lidí. V takovýchto konkrétních činech lidské lásky, která může čerpat z lásky Kristovy. Ale také nemusí. I tak je Bůh při díle milosrdenství.

Ale ono milosrdenství jde ještě jinými směry. Mluvil jsem o nesouzení, nezavrhování, o odpouštění. Soudit druhé, zavrhovat je třeba proto, že mají jiný názor, neodpustit a vše zlé si dobře pamatovat a ve vhodný okamžik to druhému napálit, to lidské společenství nebuduje, ale likviduje. A je-li to společenství církve a sboru, o to víc je to bolestivější. Kde jinde, než v církvi a sboru, který z Božího milosrdenství žije, má se uskutečňovat, rozhojňovat? Odkud odjinud má vstupovat do okolního světa, než odtud, kde je zvěstováno? Tady v církvi, ve sboru? Tady se ho učíme, slyšíme o něm, přijímáme ho, žijeme z něj. Ale i tady máme slyšet, že slepý nemůže vést slepého. Žádný člověk není milosrdný sám od sebe a má-li milosrdenství v genech, je to jakýsi talent, hřivna, kterou musí rozvíjet, vychovávat, kultivovat. Musí k němu být někým přiváděn. Rodiči, prarodiči, farářem, přirozenými autoritami. Vidoucími, totiž těmi, kteří vědomě Boží milosrdenství přijímají a žijí z něho. Povede-li však slepý, tedy ten, kdo o milosrdenství jen hezky mluví, ale sám je nemilosrdný, slepého, oba skončí v propasti.

Ježíš vyučuje k milosrdenství. Ukazuje cestu. Nejdřív sám sebe naprav, než začneš napravovat druhé. Sám sebe zvažuj, k sobě nahlédni. Svůj trám z oka si vyjmi. Pak budeš věrohodný, pak k tobě budou lidé přicházet, abys jim vyndal z oka třísku. Jen nebuď pokrytecký. Nepoukazuj na chyby druhých, aby nebyly vidět ty tvé, abys jimi ty své chyby nezakrýval. Prohlédni. Je to tak. Člověk má svými chybami zastřené vidění. „Abych měl k druhému jasnou, čistou cestu, musím odstranit vlastní chyby,“ řekl mi ten muž v léčebně. Ale jak ty své chyby odstraňovat? Jít do učení ke Kristu. A tam zaslechnout a přijmout a žít to, čím jsme začínali: „Buďte milosrdní, jako je milosrdný váš Otec.“ To je jistě dobrá škola. Hned až uslyšíme amen, hned až budeme propuštěni ve jménu Páně, můžeme do ní vstoupit. Tak je to tady.

Amen.

Miroslav Erdinger

Text kázání: Izajáš 6; 1 – 13
(1) Toho roku, kdy zemřel král Uzijáš, spatřil jsem Panovníka. Seděl na vysokém a vznosném trůnu a lem jeho roucha naplňoval chrám.
(2) Nad ním stáli serafové: každý z nich měl po šesti křídlech, dvěma si zastíral tvář, dvěma si zakrýval nohy a dvěma se nadnášel.
(3) Volali jeden k druhému: „Svatý, svatý, svatý je Hospodin zástupů, celá země je plná jeho slávy.“
(4) Od hlasu volajícího se pohnuly podvaly prahů a dům se naplnil dýmem.
(5) I řekl jsem: „Běda mi, jsem ztracen. Jsem člověk nečistých rtů a mezi lidem nečistých rtů bydlím, a spatřil jsem na vlastní oči Krále, Hospodina zástupů.“
(6) Tu ke mně přiletěl jeden ze serafů. V ruce měl žhavý uhlík, který vzal kleštěmi z oltáře,
(7) dotkl se mých úst a řekl: „Hle, toto se dotklo tvých rtů, tvá vina je odňata a tvůj hřích je usmířen.“
(8) Vtom jsem uslyšel hlas Panovníka: „Koho pošlu a kdo nám půjde?“ I řekl jsem: „Hle, zde jsem, pošli mne!“
(9) Odpověděl: „Jdi a řekni tomuto lidu: ‚Poslouchejte a poslouchejte, nic nepochopíte, dívejte se, dívejte, nic nepoznáte.‘
(10) Srdce toho lidu obal tukem, zacpi mu uši, zalep mu oči, aby očima neviděl, ušima neslyšel, srdcem nepochopil, neobrátil se a nebyl uzdraven.“
(11) Tu jsem řekl: „Dlouho ještě, Panovníku?“ On odpověděl: „Dokud nezpustnou města a nebudou bez obyvatel a domy bez lidí a role se nepromění v spoušť.“
(12) Hospodin odvede ty lidi daleko a v zemi bude mnoho míst opuštěno.
(13) Zůstane-li v ní jen desetina, i ta bude zajata a přijde vniveč jako posvátný strom, jako dub, po jehož skácení zbude jen pahýl. Tento pahýl bude símě svaté.


Milé sestry a milí bratři,

dnes je tedy neděle Svaté Trojice. Trojiční nauka je součástí dogmatické věrouky, kterou nikdo nikdy přespříliš neprohlédl, slyše ji nepochopil a ani srdcem jí neporozuměl. Co můžeme říct o nepojmenovatelném Bohu, který je jediný a zároveň přesahuje jakékoliv početní kategorie? Který přebývá v nepřístupném světle, a zároveň prostupuje vším jako světlo světa? Který se nejúplněji zjevil ve tváři nejlidštějšího člověka, a kterého i ti, kdo ve zlomových okamžicích dohlédli až kamsi za obzor, nazřeli-nenazřeli tak maximálně jako záhadný výjev uprostřed nebeské polyfonie serafínů, aby pak spíše než co jiného konstatovali: „Běda mi, jsem ztracen.“ S Bohem buď žijeme v nejbytostnějším vztahu, což je vztah na život a na smrt, nebo nás k němu nepřiblíží ani sebeneprůstřelnější trojčlenka.

A právě o ten vztah jde. Právě ten chtějí vyjádřit talentovaní teologové napříč staletími formou trojiční nauky. Bůh není do sebe zahleděný egocentrický monolit, neboť byl je a bude donekonečna se o-boha-cující komunikací, nejjiskrnějším dialogem a nejžhavější láskou. V Boží sféře tento dialog probíhá harmonicky a neporušeně. A jako v nebi, tak i na zemi má probíhat. Proto se za nás Kristus u Otce stále přimlouvá: „nechť jsou jedno jako my.“ Jako v nebi, tak i na zemi mezi námi.

Jenže my stále neumíme vytrvat uvnitř tohoto rozhovoru, neumíme se mít vespolek trvale rádi. A proto se zde dialog chronicky proměňuje v konflikt. Boží slovo mezi nás najednou sestupuje v podobě spalujícího ohně. Moc, která měla zůstávat třpytivou jiskrou v očích, pokojným teplem rodinných krbů a vroucí něhou, se mění ve stravující požár. A ve společenstvích, kde doposud panovaly vztahy provizorně sjednocené třeba na způsob ledové kry, nastává náhle tříštění a dělení. Co nám chtějí druzí lidé okolo nás s-dělit tím, že jsou tak jiní, než jak bychom po nich chtěli?! A kam až je chceme ukřižovat, aby to sdělení vyšlo konečně najevo?

Útěcha spočívá v tom, že ta sdělení vyjdou nakonec najevo, že i ničivý požár nese v sobě dostatek plaménků do rodinných krbů a že i konflikt se může proměnit v dialog. I místa, kde dosud žijeme v nočních můrách nelásky, nahlížejí serafové z perspektivy Božího trůnu jako skutečnost, o níž nepřetržitě volají: „celá země je plná jeho slávy.“ Je plná jeho slávy – je plná jeho lásky. „Svatý, svatý, svatý je Hospodin zástupů“. Kéž by se i nám dostalo těch vizionářských vhledů, v nichž nazřeme Kristovu lásku jako zážeh i těch nejvšednějších chvil a jako plamen, jenž chce prohořet napříč nejvšemožnějšími setkáními, včetně konfrontací s lidmi naprosto roz-dílnými, od nichž nás toho mnoho dělí. Kéž se nám dostává vhledů, díky kterým nezastřeme vlastním zúženým viděním prostor pro neprohlédnutelná tajemství. Vhledům, díky kterým si neuděláme o druhých lidech žádný omezující obrázek a díky kterým se nepokusíme spoutat Boha konečnými výpočty.

Vždyť i celý jeruzalémský chrám naplňoval v průběhu Izajášova vidění pouze lem Hospodinova roucha. V našem kostele bychom třeba také reflektovali několik nití. A od hlasu, který Izajáš zaslechl z prostředku andělské polyfonie, se pohnuly podvaly prahů. Tedy nikoliv stabilita, ale otřásání kostela v základech je projevem správné bohoslužby.

Zkoprnělý prorok vyznává: „Běda mi, jsem ztracen. Jsem člověk nečistých rtů a mezi lidmi nečistých rtů bydlím.“ Lidský jazyk je lámaná babylonština. Sám v sobě pozbývá funkce média Boží lásky. Chronicky naše slova postrádají smysl, chronicky zatemňují záři prosvítající skrze tváře druhých lidí, až se i ta musí nakonec ohlásit jako oheň. A jak, Bože, ve mně vyslovíš slovo, které se stalo tělem? Hoří mi kosti a umírám, rozerve mě to na kusy, jsem ztracen.

V ten moment přilétá seraf k prorokovi a dotýká se jeho rtů uhlíkem z oltáře. Prorok se stává obětí – živou, svatou a Bohu milou. Skrz oběť Ježíše Krista se necháváme prostupovat plameny Ducha svatého. Skrz oběť Ježíše Krista nás nesežehnou na uhel. Stávají se v nás ohněm očistným, v němž zlato pozbývá příměsí a srdce v něm roztaje. Tu se médiem Boží lásky stávají jak naše slova, tak naše ticho. Serafín oznamuje: „Hle, toto se dotklo tvých rtů, tvá vina je odňata a hřích je usmířen.“

A v této fázi spolu s Izajášem začínáme pozorně naslouchat. Bůh klade otázky a jakoby působil až bezbranně a bezradně, když touží po lidské blízkosti: „Koho pošlu a kdo nám půjde?“ Otevřeně vidoucí a slyšící člověk svobodně odpovídá: „Hle, zde jsem, pošli mne!“

Situace se ovšem nemění v barvotiskovou idylu. Izajáš by snad rád rovnou zvěstoval neproblematické evangelium zbavené rozporů, ale místo toho k němu dolehne jakási Jobova zvěst: „Jdi a řekni tomuto lidu: ‚Poslouchejte a poslouchejte, nic nepochopíte, dívejte se a dívejte, nic nepoznáte.‘ Srdce tohoto lidu obal tukem, zacpi mu uši, zalep mu oči, aby očima neviděl, ušima nepochopil, neobrátil se a nebyl uzdraven.“

Ptáme se, co to je za drsnou řeč. Prorok, který byl do chvíle zlomu sjednocen s lidem v jeho oddělenosti od Boha, je nyní sjednocen s Bohem v jeho opuštěnosti lidem. Což má následně zprostředkovat.

Ptáme se, jak k tomu došlo. Předešlé kapitoly knihy Izajáš vypovídají o situaci lidu, jenž propadá modloslužbě a mezilidské vztahy jsou v něm devastovány, potřební jsou odstrkováni na okraj, bohatí vlastníci půdy hromadí pozemky a připravují tak o ně své sousedy, mnozí vydávají zlo za dobro a dobro za zlo, mnozí žijí ve vyprázdněném přepychu bez přesahu, od pitky k pitce atd. Podobně Kristus svými slovy o tom, že přišel na zemi uvrhnout oheň, navazuje na podobenství o služebnících, z nichž jeden rozděluje ostatním pokrm v pravý čas, a druhý si řekne: „Můj pán dlouho nejde“ a začne bít sluhy a služky, jíst a pít i opíjet se v posledku asi sám se sebou. Nechci, aby se toto kázání zvrhlo v moralismus, z toho by mi bylo smutno; jde mi jen o to, nějakým způsobem vylíčit, že vyprázdněný způsob života neznamená právě zdaleka jen morální selhání, ale především zahalování slávy třikrát svatého, která je a žár-livě chce být náplní celé země a vznešeností každé lidské tváře; včetně té, s níž se setkám ve třinácté komnatě nebo v pankejtu u cesty. Jestliže před takovou slávou upřednostním vlastní prázdnotu, potom se mi stanou slova: „Poslouchejte a poslouchejte, nic nepochopíte“ a „srdce tohoto lidu obal tukem“, vlastně jen zpečetěním mnou zvoleného stavu.

Ptáme se s Izajášem: „Až dokdy, Panovníku?“ Odpověď zní: „Dokud nezpustnou města a nebudou bez obyvatel a domy bez lidí a role se nepromění v spoušť.“ Čili dokud obyvatelé naplňují města prázdnotou a dokud zabírají domy bezdomovcům, zůstanou jim uši k neslyšení a oči k nevidění až do chvíle, než budou jejich města k nebydlení a jejich domy k neobývání.

Přemýšlím, jestli by nám měl Izajáš co říci dnes. Ke stylu starozákonních proroků často patří dešifrování válek a různých globálních otřesů ve světle Božího slova. Ani aktuální situace ve světě není nikterak klidná, jedna válka koneckonců trvá nedaleko našich hranic. Ptám se, zda by se dnes Izajášova slova ubírala mimo jiné směrem: Pokud budou západní evropské státy odmítat uprchlíky ze zemí stižených válečnými konflikty, vystavují se o to intenzivněji otázce, co by si počaly, kdyby se válka přelila na jejich území.

Nepředstavuji si, že ty války jsou Bohem chtěné, spíše se ptám, zda ve světě přeplněném Hospodinovou slávou se může i tak absurdní skutečnost obrátit v prostředek Božího oslovení. V zesilovač plamenných variací otázky: „Adame, kde jsi?“ Slyšíš ušima? Co z tvého evropského životního stylu Ti stojí přednostně za zachování? Co nenaplněného za naplnění? Jaká setkání za uskutečnění? Co všechno křehkého bys nejraději ochránil před destrukcí?

Spatříme v chmurnějším příšeří jasněji kontrastovat světlo, k němuž směřujeme? Spatříme jasněji světlo na konci tunelů našich osobních žabomyších válek, v nichž by snad stačilo nasypat žhavé uhlí dobra na hlavu protivníka nebo protivného souseda, aby se nerozrostly do nových válek občanských nebo mezinárodních? Uslyšíme čistěji Kristovo slovo mezi řečí druhého, jež bychom chtěli vlastní řečí přehlušit? Udělá nám větší radost uvolnit několik decimetrů země, města, řeči, ticha pro zuboženého, obohacujícího hosta? Přetaví se zkamenělá srdce v ohnivých pecích?

Ale odpusťte mi, prosím vás, toto kázání, všichni vy, kdo máte válek až nad hlavu a všichni vy prokřehlí, kdo prostě potřebujete jen zahřát. Pokouším se jen nějak neuměle vyjádřit, že všude tam, kde se momentálně teplo a světlo Kristovy lásky nejeví jako skutečnost, prodírá se na povrch alespoň jako bytostná možnost; „jako posvátný strom, jako dub, po jehož skácení zbude jen pahýl. Tento pahýl bude símě svaté.“ Jako semínko hořčičné. Jako prostor pro příbytek, jež si u nás chtějí učinit Otec i Syn i Duch svatý.

Amen.

Filip Němeček

Miloš Vavrečka je evangelický farář ze Zádveřic a také básník který vydal svou poetickou sbírku pojmenovanou Otevřeno, prosím. Jednotlivé básně doprovází fotografie jeho přítele Jindřicha Štreita. Miloš Vavrečka nás seznámí s tvorbou obou autorů, proto přijďte ve středu do kostela U Jákobova žebříku.



První čtení: Skutky apoštolské 1; 1 - 11
(1) První knihu, Theofile, jsem napsal o všem, co Ježíš činil a učil od samého počátku
(2) až do dne, kdy v Duchu svatém přikázal svým vyvoleným apoštolům, jak si mají počínat, a byl přijat k Bohu;
(3) jim také po svém umučení mnoha způsoby prokázal, že žije, po čtyřicet dní se jim dával spatřit a učil je o království Božím.
(4) Když s nimi byl u stolu, nařídil jim, aby neodcházeli z Jeruzaléma: „Čekejte, až se splní Otcovo zaslíbení, o němž jste ode mne slyšeli.
(5) Jan křtil vodou, vy však budete pokřtěni Duchem svatým, až uplyne těchto několik dní.“
(6) Ti, kteří byli s ním, se ho ptali: „Pane, už v tomto čase chceš obnovit království pro Izrael?“
(7) Řekl jim: „Není vaše věc znát čas a lhůtu, kterou si Otec ponechal ve své moci;
(8) ale dostanete sílu Ducha svatého, který na vás sestoupí, a budete mi svědky v Jeruzalémě a v celém Judsku, Samařsku a až na sám konec země.“
(9) Po těch slovech byl před jejich zraky vzat vzhůru a oblak jim ho zastřel.
(10) A když upřeně hleděli k nebi za ním, jak odchází, hle, stáli vedle nich dva muži v bílém rouchu
(11) a řekli: „Muži z Galileje, co tu stojíte a hledíte k nebi? Tento Ježíš, který byl od vás vzat do nebe, znovu přijde právě tak, jak jste ho viděli odcházet.“


Text kázání: Lukáš 24; 44 - 53
(44) Řekl jim: „To jsem měl na mysli, když jsem byl ještě s vámi a říkal vám, že se musí naplnit všechno, co je o mně psáno v zákoně Mojžíšově, v Prorocích a Žalmech.“
(45) Tehdy jim otevřel mysl, aby rozuměli Písmu.
(46) Řekl jim: „Tak je psáno: Kristus bude trpět a třetího dne vstane z mrtvých;
(47) v jeho jménu se bude zvěstovat pokání na odpuštění hříchů všem národům, počínajíc Jeruzalémem.
(48) Vy jste toho svědky.
(49) Hle, sesílám na vás, co slíbil můj Otec; zůstaňte ve městě, dokud nebudete vyzbrojeni mocí z výsosti.“
(50) Potom je vyvedl až k Betanii, zvedl ruce a požehnal jim;
(51) a když jim žehnal, vzdálil se od nich a byl nesen do nebe.
(52) Oni před ním padli na kolena; potom se s velikou radostí navrátili do Jeruzaléma,
(53) byli stále v chrámě a chválili Boha.


Milí bratří a sestry,
Jak všichni dobře víme, příběh o Pánu Ježíši máme v Bibli popsány čtyřikrát od čtyř autorů. Dnešní text kázání pochází od jednoho z nich od Lukáše, který ovšem má v Novém Zákoně ještě jednu knihu, a to knihu Skutků apoštolských. Z ní jsme si četli náš první text. Oba texty tedy napsal tentýž člověk. Kniha Skutků tak začíná stejným příběhem, kterým Lukášovo evangelium končí. Je to docela zvláštní. Jakoby evangelista Lukáš dělil dějiny na ty před nanebevstoupením a po nanebevstoupení. My se častokrát setkáváme s dělením, které nám poskytuje náš kalendář, který rozděluje dějiny na ty před Kristem a po Kristu. Když pozorně čteme evangelia, zjišťujeme, že ústřední zvěst v každém z nich se točí kolem Ježíšovy smrti a vzkříšení. Tomu každý z evangelistů věnuje největší část svého spisu. Čekali bychom proto, že Lukáš, který se ve struktuře svého vyprávění nijak neliší od ostatních tzv. synoptiků, tedy Matouše a Marka, bude vnímat jako nějakou pomyslnou dělicí čáru, podle které bude rozdělovat dějiny, právě smrt a vzkříšení Pána Ježíše. On však vše rozděluje právě příběhem nanebevstoupení. Příběhem, který má své místo v liturgickém kalendáři církve, ale místo takříkajíc druhořadé, jakoby méně významné. Už samotný fakt, že si nanebevstoupení připomínáme uprostřed pracovního týdne, předurčuje tento svátek na onu pomyslnou „druhou kolej“. Nanebevstoupení se v našich končinách nijak zvlášť neslaví. Dokonce neoslovilo ani obchodníky, kteří si hravě přivlastnili vánoce a dnes už také i velikonoce. Ne tak je tomu v případě svátku nanebevstoupení. Málokdo z lidí nevěřících ví, že dnes mají křesťané nějaký svátek. A buďme upřímní, on to neví ani leckterý křesťan. Také mnohým teologům připadá vyprávění o nanebevstoupení jako něco navíc, co do struktury zvěsti o spasení tak nějak úplně nezapadá. Spíše to tam vyčnívá, jako něco, bez čeho bychom se mohli obejít. Evangelista Lukáš byl zjevně jiného názoru. On rozděluje život na ten před nanebevstoupením a po nanebevstoupení. Co tedy asi vedlo evangelistu Lukáše k takovému vnímání života a světa?

Jistě, mluvíme-li o díle spásy, vnímáme jako podstatné vzkříšení Pána Ježíše. O tom u evangelistů není sporu. Ale k plnému porozumění dějin křesťanské církve je, podle Lukáše, nanebevstoupení naprosto klíčové. Před nanebevstoupením jde o příběh o Pánu Ježíši, zatímco po nanebevstoupení je to příběh církve, a tedy příběh náš. Před vzkříšením znali učedníci Pána Ježíše jako člověka. Mohli se s ním setkávat jako s člověkem, mluvit s ním jako s člověkem, vnímali jeho únavu, radost, ale i pláč a hněv, či rozhořčení. I když byl jejich učitelem, přece jenom ve svém lidství byl jedním z nich. Po vzkříšení se situace mění. Učedníci potkávali Ježíše, ale dokud jim neotevřel duchovní zrak, oni ho nepoznávali. Náš evangelista Lukáš v předchozí kapitole popisuje onen známý příběh dvou učedníků kráčejících do Emauz. Šli velký kus cesty s někým, s kým předtím putovali dennodenně po dobu tři let a najednou ho nepoznali? To přece není normální? Po vzkříšení byl Pán Ježíš již v oslaveném těle, byl tedy jiný, než si to my umíme představit. Zároveň ale s učedníky jedl, nechával je, aby se ho dotýkali, sám pro ně chystal jídlo. Choval se opět jako člověk, ale pouze, když se rozhodl, že se tak bude chovat. Jeho přítomnost byla pro učedníky obestřená tajemstvím. Už to nebylo jako dřív. A tento nový stav právě skončil nanebevstoupením. Mít takového hrdinu, kterým sice nedisponu-jeme, ale přece jenom víme, že je na naší straně, to by se leckomu z nás líbilo. Leckdo by rád měl po svém boku někoho, kdo dokáže vyřešit jakoukoliv situaci. Kdo vždycky umí překvapit něčím, co se vymyká běžné lidské zkušenosti, kdo by nakonec skupině takto výjimečných učedníků poskytoval určité privilegované místo ve světě. To by se nám líbilo. Pán Ježíš ale věděl, že tudy cesta nevede. Svým čtyřicetidenním zjevováním se učedníky potěšil, uklidnil, ujistil, že se už nemusejí děsit, že jeho příběh neskončil na kříži, ale zároveň věděl, že touto cestou by stěží bylo možné pokračovat dál a budovat církev. Abychom my, já a ty, milá sestro, milý bratře, mohli tu dnes sedět a vyznávat, že Pán Ježíš je i naším spasitelem, ba co víc, že je spasitelem celého světa, bylo nezbytné tuto fází potěšování a uklidňování zdrcených učedníků ukončit. Pán Ježíš ovšem zároveň učedníkům vysvětluje, že se nejedná o žádnou změnu v jeho přístupu ke světu. Že nejde o nic jiného, než o naplňování toho, co je učil, když byl ještě s nimi před svým ukřižováním: „To jsem měl na mysli, když jsem byl ještě s vámi…“, říká. A tak učedníci začínají vše postupně chápat nově a více do hloubky. Podobně je tomu i s každým z nás. I naše víra roste postupně. Mnohému z toho, co jsme už nesčetněkrát slyšeli, začínáme rozumět až postupně. To postupné uvádění do hlubin víry, to je to, co dnes v církvi vykonává Duch Svatý. To je dílo onoho utěšitele, který by nemohl přijít, kdyby Pán Ježíš nevystoupil z tohoto světa před zraky učedníků na nebesa. Dlouho jsem nerozuměl tomu, proč Pán Ježíš tak jednoznačně a jasně říká, že kdyby neodešel, nemohl by Duch Svatý přijít. Nechápal jsem, proč jsou tyto dvě věcí tak úzce na sobě závislé? Ale jen si zkusme představit, jak by se situace vyvíjela, kdyby zde Pán Ježíš zůstal a zároveň by byl seslán Duch Svatý? Pán Ježíš a Duch Svatý by si jistě nekonkurovali, ale jak by se navzájem snášeli ti, kteří by se oháněli moudrosti přejatou od Pána Ježíše napřímo, s těmi, kterým by Boží pravdy zjevoval vnitřně v srdci Duch Svatý. Jak těžké je udržet jednotu tam, kde všichni máme stejné podmínky, ale přirozeně každý z nás těm stejným podmínkám rozumíme po svém! Kdyby navíc ty podmínky byly rozdílné, tedy někteří by se s Pánem Ježíšem, i když sporadicky, přece jenom osobně setkávali, zatímco ti druzí, by si museli vy-stačit pouze s vnitřním hlasem Ducha Svatého, pak by se zřejmě křesťané záhy navzájem totálně vylikvidovali. Neodvažuji se ani domyslet důsledky takového stavu. Proto Pán Ježíš říká, že jestli by neodešel, onen utěšitel Duch Svatý by nemohl přijít. Ne že by si pak Bůh sám sobě konkuroval, ale že by to neunesl člověk. Ono i z těch posledních instrukcí, které Pán Ježíš před svým nanebevstoupením učedníkům dává, je cítit, že ačkoliv už učedníci pochopili neskonale víc, než kolik toho chápali před jeho smrti a vzkříšením, přece jenom nemohli jen tak vyrazit do světa a začít hlásat evangelium. Opět by to totiž nadělalo více škody než užitku. Z jedné strany Pán Ježíš jednoznačně a bez jakýchkoliv dalších podmínek učedníky posílá a říká jim: „Vy jste toho svědky“, ale z druhé strany jim ukládá, aby s ničím nezačínali, dokud nebudou vyzbrojení moci s výsosti. I cesta víry má svůj vývoj. Nikdy neporozumíme všemu najednou a také nikdy nedokážeme ve své síle měnit svět k lepšímu. Z druhé strany cesta víry není jen nějaká nejasná a neurčitá teorie, která by člověka nechávala, aby stále jenom čekal a se svou pravdou zůstal donekonečna někde v ústraní. I to setrvání v Jeruzalémě mělo, takříkajíc, svůj harmonogram: „dokud nebudete vyzbrojení moci s výsosti“. My pak ze Skutků apoštolských víme, že to čekání trvalo 10 dní. Zanedlouho si proto budeme připomínat svátek letnic, kdy byli učedníci naplnění Duchem Svatým a hned pak začali s šířením evangelia. To bude ovšem až za deset dní. Dnes si připomínáme něco jako poslední kamínek do mozaiky spásy. Nezbytnou událost k tomu, aby církev vůbec mohla vzniknout a abychom my směli čerpat sílu, pokoj a radost s onoho nevyčerpatelného zdroje, který je v našich srdcích skrze Ducha Svatého přítomen. Buď za to našemu Pánu čest a sláva!

Amen.

Petr Mazur

Presbyterkám a presbyterům připomínáme, že v pondělí 5. října 2015 se od 19 hodin v kostele U Jákobova žebříku uskuteční pravidelná schůze staršovstva.



Presbyterkám a presbyterům připomínáme, že v pondělí 7. září 2015 se od 19 hodin v kostele U Jákobova žebříku uskuteční pravidelná schůze staršovstva.



Přímý přenos bohoslužeb z kostela U Jákobova žebříku si můžete vychutnat u rozhlasových přijímačů stanice Český rozhlas 3 – Vltava:

Brno 90,4 (Hády)
Břeclav 96,3 (město)
České Budějovice 96,1 (Kluk)
Hodonín 100,4 (Babí lom)
Cheb 106,2 (Zelená hora)
Chomutov 96,3 (Jedlová hora)
Jeseník 98,2 (Praděd)
Jihlava 95,4 (Javořice)
Kaplice 105,9 (Poluška)
Karlovy Vary 105,7 (sídliště)
Kašperské Hory 107,2 (Javorník)
Klatovy 88,6 (Doubrava)
Liberec 103,9 (Ještěd)
Olomouc 107,2 (Pohořany)
Ostrava 104,8 (Hošťálkovice)
Pardubice 102,7 (Krásné)
Písek 105,2 (Jarník)
Plzeň 95,6 (Krašov)
Plzeň 93,3 (Radeč)
Praha 105 (Mahlerovy sady)
Příbram 107 (Drahlín)
Slavíč 107,9 (GSM)
Trutnov 101,9 (Černá hora)
Ústí nad Labem 104,5 (Buková hora)
Valašské Meziříčí 89,9 (Strážka)
Varnsdorf 88,4 (Jedlová)
Vsetín 98,3 (Bečevná)
Zlín 94,8 (Tlustá hora)
Znojmo 99,2 (Za humny)



V táboře Jana Amose Komenského v Bělči nad Orlicí se od 18. do 20. září 2015 uskuteční sborová rekreace. Pojeďte s námi, budete vítáni.



Presbyterkám a presbyterům připomínáme, že v pondělí 29. června 2015 se od 19 hodin v kostele U Jákobova žebříku uskuteční pravidelná schůze staršovstva.



1. října 2015 v 17 hodin začaly pravidelné zkoušky pěveckého sboru



Milí čtenáři Terasy, milé sestry, milí bratři,

konfirmace má v naší církvi tradici již od svého vzniku v roku 1918. Patří k životu církve. Především církev lidová ji přijala jako jeden z důležitých rituálů lidského života, vedle křtu, sňatku a pohřbu. Církev vyznávající ji chápe spíše jako vědomé přitakání ke křtu, veřejné přiznání se ke Kristu. Konfirmace není omezena věkem. Slavnosti konfirmace předchází konfirmační příprava. Naše dnešní konfirmandy jsem vedl ve dvouleté přípravě, v rámci které se zúčastnili také dvou konfirmačních víkendů na Českomoravské vysočině. Dva korejské konfirmandy připravoval korejský farář bratr Ryu. V pondělí se s konfirmandy seznámilo také naše staršovstvo. Dovolte mi, abych vám konfirmandy představil. Jsou to: Matěj Bouček, Matěj Daniel, Kateřina Duchková, Filip Dobrovodský, Leona Macháňová, Zdeněk Macháň, Lukáš Kalina, Tereza Poláková, Dabin Ye, Young-Hee Abraham Park.

Pro vaši představu nabízím k zamyšlení otázky, které dostávají konfirmandi při konfirmačních bohoslužbách v kostele. Každý z konfirmandů dostává jednu otázku, na kterou sám za sebe odpoví: Pověz a odůvodni nám tři nejdůležitější věci, proč věříš v Boha. Kdybys měl Pánu Bohu poděkovat za tři věci, které by to byly a proč? Kdy a jak dát víře přednost před vším ostatním? Uveď a odůvodni tři skutečnosti, díky kterým je ti Bůh blízký. Uveď jedno vysvětlení, proč se dějí špatné věci, i když, jak věříme, vládne dobrý Bůh. Proč je důležité obracet se k Bohu, když jsme nešťastni, procházíme trápením, je nám úzko? Proč je dobré chodit do kostela a proč především chodíš do kostela ty? Máme kamaráda a chceme ho přivézt k víře. Jak? Jak bys to udělala ty? Kdy naposledy tě Bůh oslovil, čím a jak se to stalo? Koho si představíš pod pojmem Ježíš a co pro tebe znamená?

Dále dostávají všichni konfirmandi dvě otázky: Přiznáváš se ke Kristu a vyznáváš ho svým Pánem, kterého chceš následovat?

Odpovídají všichni společně: Ano, přiznávám se ke Kristu, vyznávám ho svým Pánem a chci ho s Boží pomocí následovat.

Toužíš podílet se na životě sboru církve Kristovy, do něhož budete patřit, přiznávat se k pravdě evangelia Ježíše Krista a tak být věrnou součástí Božího lidu uprostřed Kristovy církve? Ano, s pomocí Boží.

Poté se vyjádří staršovstvo. Milé sestry a milí bratři starší, slyšeli jste vyznání konfirmandů. Ptám se vás nyní, zda souhlasíte s tím, aby tito konfirmandi byli přijati do církve a tím také mezi účastníky stolu Páně? Jestliže souhlasíte, odpovězte ano, souhlasím.

Konfirmandi jsou farářem přijati do obecenství církve a mezi účastníky Kristova stolu: Přijímám vás, milí konfirmandi, do obecenství Kristovy církve a mezi účastníky Kristova stolu, k němuž jste dnes zváni. Činím tak ve jménu Boha Otce, Syna i Ducha Svatého.

Konfirmandi poté pokleknou, přijmou požehnání a na svoji cestu víry biblický verš.


Při konfirmační slavnosti zaznělo toto kázání
Text kázání: 1. Korintským 1; 3-9
(3) Milost vám a pokoj od Boha Otce našeho a Pána Ježíše Krista.
(4) Stále za vás Bohu děkuji pro milost Boží, která vám byla dána v Kristu Ježíši;
(5) on vás obohatil ve všem, v každém slovu i v každém poznání.
(6) Neboť svědectví o Kristu bylo mezi vámi potvrzeno,
(7) takže nejste pozadu v žádném daru milosti a čekáte, až se zjeví náš Pán Ježíš Kristus.
(8) On vám bude oporou až do konce, abyste v onen den našeho Pána Ježíše Krista nebyli obviněni.
(9) Věrný je Bůh, který vás povolal do společenství se svým Synem, naším Pánem Ježíšem Kristem.


Milí konfirmandi, milé sestry a milí bratři, hosté i domácí, na něčem dům svého života musíme postavit, vybudovat. Na co se můžeme vždy v životě spolehnout. Nějaké pevné základy tomu domu dát, aby se časem nezhroutil. I když, takovou jistotu vlastně nemáme nikdy a naše usilování tedy nikdy nekončí, přesto na tu snahu vybudovat pevné základy nesmíme rezignovat. Čím dříve začneme, tím lépe. Ježíš mluví v Kázání na hoře o stavbě domu na skále, který když přijde vichřice a povalí se přes něj vody, nespadne. Apoštol nabízí takové základy korintským a nabízí je i nám. Dvouletá cesta konfirmační přípravou byla vlastně takovým hledáním toho podstatného, co nemůže v základech stavby domu života chybět.

A na co se můžeme vždy v životě spolehnout? Na Boží věrnost. „Věrný je Bůh, který vás povolal do společenství se svým Synem Pánem Ježíšem Kristem“. My lidé toho naslibujeme. Všelijaká předsevzetí máme. Často jako ten apoštol Petr: „Pane, kdyby Tě všichni opustili, já nikdy, já ne“. Jak to s Petrem nakonec bylo, dobře víme. Jak to je nakonec s našimi sliby a dobrými předsevzetími také dobře víme. S Boží věrností je tomu jinak. Nic jí neotřese. Dokonce ani všelijaká lidská selhání, provinění, hřích. Milující Bůh posílá svého Syna. Bůh v něm sestoupil mezi nás. V Kristu dostal Bůh pro člověka tvář a výraz. V Kristu Bůh naplnil lásku k člověku. Bezpodmínečnou lásku. Boží věrnost neříká, když člověče, budeš dělat to či ono, opustím tě, rozejdu se s tebou, nebudu tě už chtít, běž si po svém. Boží věrnost je věrností odpouštějící, stále přijímající, protože bezpodmínečně milující. Výrazem takového vztahu Boha k člověku je Boží milost, milosrdenství.

Apoštol hovoří o Boží milosti. „Stále za vás Bohu děkuji pro milost Boží, která vám byla dána v Kristu Ježíši“. Všimněme si: Apoštol děkuje za něco, co je Božím darem. Co bylo korintským z Boží milosti dáno. Co přichází z Božího rozhodnutí. Apoštol neděkuje za nějaký výkon víry, za správné modlitby, za kdovíjaké zásluhy korintských křesťanů, za dobré sociální cítění, za osobní statečnost. Ne. Za milost Boží. I ten život víry je darem Boží milosti, i společenství křesťanů, i ta dvouletá cesta konfirmandů až k dnešnímu dni je darem Boží milosti. Připravovali jsme se, organizovali, promýšleli, zvali, na Vysočinu jsme spolu dvakrát vycestovali, ale ta touha po dnešní společné chvíli, touha po společném bytí kolem Kristova stolu, to v nás probouzí Duch svatý. To je přece Boží milost. To je důvodem k vděčnosti, k jásání a chválám. „Milostí Boží jsem to, co jsem, a jeho milost, kterou mi prokázal, nebyla nadarmo“, vyzná radostně apoštol Pavel o pár kapitol dále.

Korintští se mohou při čtení takových slov radovat. Navíc když ještě čtou, že Bůh tou milostí nešeřil. Ve všem je skrze Krista obohatil, v žádném daru milosti nejsou pozadu. V každém slovu i poznání. O žádný dar milosti nejsou ochuzeni. Dokonce i opora je jim nabídnuta. Ježíš Kristus je provází a bude provázet.

Milí konfirmandi, milé sestry a milí bratři, když jsem přemýšlel o biblickém textu, který měl dnes zaznít, slyším se, jak kdesi uvnitř si říkám: „Stále za vás Bohu děkuji, stále za vás Bohu děkuji... Především po našich víkendových setkáních to přicházelo. Ale vždyť to je apoštol Pavel. Za co jen to on Pánu Bohu děkoval?

Čtu si první list do Korintu. Za milost Boží, která byla korintským křesťanům dána. No ale to já se k němu přece mohu připojit. „Stále za vás Bohu děkuji, milí konfirmandi kobyliského sboru. Ale vždyť já to mohu ještě rozšířit.

Děkuji za vás, kteří tvoříte společenství tohoto kobyliského sboru. I za vás, kteří jste tady jen dnes. I za křesťany jiných národností, kteří se zde schází. Za Slováky, Korejce i Japonce, za křesťany národů Afriky. I za sebe děkuji. Jsem přece jedním z vás. I za Českobratrskou církev evangelickou, církev, ve které jsem se narodil a ve které společně žijeme.

Děkuji. Za co? Pro co? Pro milost Boží, která nám byla dána v Kristu Ježíši. Stále za nás Bohu děkuji. Milost vám a pokoj od Boha Otce našeho a Pána Ježíše Krista. Amen

Miroslav Erdinger, farář



Konfirmace představuje v evangelické (protestantské) církvi tradici, při které se dítě v dětství pokřtěné přiznává samo k tomuto křtu na základě vlastní víry. Být dospělý znamená nést odpovědnost v rozhodnutí za druhé a dohlížet na jejich chování. Konfirmace je pak pro dítě vyrůstající ve víře prvním krokem křesťana, který je nezávislý a za sebe odpovědný.

Dnes jsou spolu s českými dětmi konfirmovány či křtěny i dvě korejské děti, Dabin a Younghee Abraham. Poslední dva roky se učily a přemýšlely o Starém a Novém zákoně, o církevní historii a tradicích i křesťanství a církevním životě. Konfirmační hodiny jim daly šanci prostřednictvím víry vyznat, že Bible je opravdu slovem Božím a že Ježíš je také jejich Spasitelem a Pánem. Navíc by měly být díky katechismu schopny rozumět významu a povinnostem členství sboru. V souvislosti s tím je pak velkým požehnáním to, že mohou být naše korejské děti vychovávány, konfirmovány a křtěny v Českobratrské církvi evangelické, která je hluboce zakořeněna v odkazu reformace.

Korejské děti v Kobylisích jsou dcerami a syny korejských migrujících křesťanů. Tyto děti už byly ovlivněny Koreou, ale také žijí většinu času mezi Čechy. Přestože je jejich národnost korejská, jsou z velké části formovány jako lidé pocházející z českého prostředí. Během dospívání si ujasňují svou identitu. Pokud se jim jejich rodiče snaží naordinovat identitu pouze korejskou, může to vést k nabourání celého smyslu jejich života v České republice. Prvkem, který tvoří člověka, však není pouze národnost. Identita křesťana by měla být formována na hodnotách a vizích Božího království, osvobozeným od zjednodušujícího národnostního rámce jako „Korejec“ nebo „Čech“.

Konfirmace korejských dětí v místním českém sboru má také význam pro formování jejich křesťanské identity. I díky konfirmaci mají možnost poznat kobyliský sbor jako jejich spirituální domov a základ vlastní identity víc, než kdy předtím. Vzhledem k silnému zakořeňování v tomto multi-etnickém a multi-kulturním kontextu křesťanství budou schopni absolvovat rozličné a prospěšné věci (ukryté pod úrodnou půdou). S vědomím, že církev a evangelium není omezeno pouze na jeden národ či kulturu, mohou jít cestou odlišení od okolního světa na základě křesťanské víry, ne pouze na základě etnickém. Vyznání „Jeden Pán, jedna víra, jeden křest“ (Ef 4, 5) mohou prožívat a doznávat mnohem jistěji ve sborovém společenství, ke kterému náležejí. Stejný užitek může konfirmace přinášet i dětem českým.

Z této perspektivy si myslím, že čeští a korejští faráři by si měli dětí všímat bez ohledu na jejich národnost, jako oveček čekající na společnou pastorální péči. Mimoto – uvědomujíc si, že toto mezinárodní společenství je nádherným a blahodárným předpokladem k duchovnímu vzdělávání, bychom měli připravit vylepšený specifický plán pro kobyliský sbor, díky kterému by se mohly české a korejské děti scházet ke konfirmačnímu cvičení společně. A měli bychom s tím začít co nejdříve to půjde. Aby byl tento záměr úspěšný, je také velmi důležité rozvíjet mezi rodiči českých a korejských dětí debatu o smyslu a výhodách společného katechismu, aby se s tímto plánem měli možnost ztotožnit a podpořit jej.

Při zvyšujícím se počtu korejských konfirmovaných dětí bude mít náš sbor ve svých řadách více mladých křesťanů, kteří mohou stavět mosty mezi českou a korejskou stranou. Prostřednictví těchto lidí mohou být bořeny zdi mezi různorodými členy sboru a tento sbor pak bude schopen pokračovat dál vpřed vstříc ještě dokonalejší „jednotě v pestrosti“. Navíc budou mladí křesťané, kteří zde projdou konfirmací společně, schopni posílit jádro pracovníků ve sboru a vzájemnou pomocí dosáhnout Božího království. Představuji si, že jednou budou naše kobyliské děti vymýšlet a realizovat skvělé nápady, které by nás samotné ani nikdy nenapadly. Pěkná představa – nebo ne?

Kwanghyun Ryu



V pátek 24. dubna jsme se sešli před kostelem a bylo nás pět – Katka Duchková, Dabinka, Abraham, Lukáš, bratr Erdinger a já.

Cesta byla dlouhá, tak si ji většina z nás (kromě řidičů) krátila spánkem, který jsme díky škole zameškali v týdnu. Na místo jsme dorazili kolem půl osmé. Náš spolukonfirmand a kuchař Lukáš nám připravil první i druhou večeři a nakonec nám oznámil, že lednička je k dispozici po celou noc. Tak jsme se začínali bát, jestli se vejdeme do nedělních kalhot do kostela.

Ráno jsme vstali a pustili se do poslouchání přednášek bratra faráře Erdingera. Byly jiné než ty v Praze mnohem osobitější a víc jsem jim rozuměla. Po obědě jsme vyrazili na obhlídku okolních tolerančních kostelů. V každém z nich jsme si poslechli přednášku a mrzli kvůli chladným stěnám.

Na poslední faře už vyprávění nebralo konce, ale náhle se všechno změnilo, když se pan farář bouchl do hlavy srdcem u zvonu. To jsme prohlásili, že pro dnešek by stačilo a vydali se nazpátek opékat buřty a chleba.

V neděli ráno jsme byli všichni nervózní, protože každý z nás měl nějaké mluvení během bohoslužby, buď modlitbu nebo čtení z Bible. Kupodivu v tomto kostele nám zima nebyla. Důmyslní lidé dali pod lavice topení, jenže to hřálo tak moc zespoda, že člověk měl problém vydržet sedět na jednom místě a pořád se ošíval. Poté jsme byli seznámeni se synem bratra faráře Erdingera, ale obávám se, že bychom ho poznali i tak, protože jejich styl humoru a smíchu je nezaměnitelný. Odpoledne jsme vyrazili nazpět do Prahy. V autě nám bratr Erdinger pouštěl černošského saxofonistu, buď jsme zpívali, ale hlavně tančili až tak, že se auto hýbalo ze strany na stranu.

Poznali jsme bratra Erdingera ne jako někoho ze staré školy, ale jako člověka který nás toleruje ve všech koninách, které jako mladí děláme, který nám vypráví o lásce mezi mužem a ženou tak poutavě, že jen sedíme a s otevřenou pusou posloucháme a nemáme více slov.
Tímto bych mu chtěla za náš společný víkend poděkovat a těším se na další.

Tereza Poláková


Druhý výjezd konfirmandů na Vysočinu se uskutečnil o víkendu 15.–17. května. Celou akci jsme po příjezdu do Nového Jimramova začali krátkou pobožností a debatou o tom, co si od celého setkání slibujeme. Sobotní program měl na starosti farář ze Sněžného na Vysočině, Miki Erdinger. O církvi a sboru jsme si nejen povídali, ale také jsme si například hráli na staršovstvo. Odpoledne jsme si společně s Mikim povídali na téma rodina a den jsme završili procházkou po místních lesích. Výjezd konfirmandů jsme uzavřeli v neděli, nejdříve ranní bohoslužbou v kostele v nedalekém Sněžném, během které měl každý konfirmand svou nepostradatelnou roli a nakonec krátkým zhodnocením celého víkendu. Myslím, že pro všechny byl výlet nejen informačně přínosný, ale že jsme se všichni navzájem lépe poznali a upevnili naše společenství.

Matěj Bouček



Existuje vůbec život po konfirmaci? Dá se dělat něco jiného, než v něj jen věřit a doufat, že se to všechno časem nějak vyvine? Má vůbec cenu do kostela ještě chodit? Jak se v patnácti přesvědčit o tom, že věřit v Boha není zas tak úplně nenormální? Jak trávit čas v církvi, aniž by to byla jen nuda a povinnost? Možná to konfirmací všechno začíná.

Co jsou to seniorátní akce a kdo je pořádá?
Facebookovou stránku s názvem Mládež pražského seniorátu ČCE spravuje pražský seniorátní odbor mládeže neboli pražský SOM. Podobný SOM funguje i v každém dalším seniorátu (poděbradském, chrudimském, horáckém...), tvoří jej skupinka mladých lidí a připravuje pro své mládežníky program na celý rok. Na seniorátních akcích se lidé navzájem seznamují. Znovu se potkávají. Společně tráví čas pod jednou střechou. Ale hlavně – vědí, že na víru nejsou sami. Že jsou kolem lidi, se kterými se nejen chodí v neděli do kostela, ale dá se s nimi klidně hrát ping-pong (místo pálky stejně dobře poslouží zpěvník Svítá), po večerech děsit obyvatele Brna zběsilou hrou na ukulele (které v rukou třímá ještě zběsilejší farář), protančit se nocí do sobotního rána (ať už je to v lednu nebo v červnu), péct buřty a lézt na kopce a jezdit vlakem na hromadnou jízdenku pro 46 osob. Vědí, že mají s kým sdílet svou víru, a že jsou vždy vítáni vřele a bez rozdílu. Věk, církevní příslušnost, ani nic jiného není měřítkem pro účast na mládežnických akcích.

Na jaké akce se dá během roku vyrazit?
Pokud rádi začínáte zlehka, můžete pro začátek vyrazit na některou z jednodenních akcí, které pražský SOM připravuje. Může to být například turnaj v karetní hře UNO, který se pravidelně koná na konci února, ping-pongový turnaj v půlce března, prosincový festival amatérských divadel Svatí blázni v prostorách nuselského sboru, kam se každoročně sjede několik divadelních souborů s vynikajícím repertoárem, či velkolepý lednový charitativní Báječnej bál, který je pokaždé jinak tematicky orientován (v minulých letech třeba ve stylu Velkého Gatsbyho, rock’n’rollu nebo Divokého Západu) a bývá místem mezigeneračního i mezicírkevního nejen tanečního setkávání.

Z přespávacích akcí potom můžete absolvovat třeba červnový Buřttek, který bude letos započat 13. 6. sobotním výletem, na jehož konci opečeme buřty na zahradě uhříněveské fary a zůstaneme až do nedělních bohoslužeb. Velmi povedenou akcí pak bývají i tradiční víkendové Seniorátní dny mládeže konané vždy na jaře a na podzim na některé z mimopražských far. Během tří dnů je prostor pro zpívání, hry, přednášky zajímavých hostů na zajímavá témata, panelové diskuse i diskuse obyčejné, čas na odpočinek, procházku i dobré jídlo. V neděli společně připravujeme i bohoslužby v místním kostele.
Největší akcí roku je ale rozhodně Sjezd (nejen) evangelické mládeže, který každý rok hostí jiné větší české či moravské město a na který se pravidelně sjíždí několik stovek lidí z celé republiky. Pořádá jej COM (celocírkevní odbor mládeže), což je vlastně velký SOM řídící akce pro celocírkevní mládež. Sjezd vám vznikne, spojíte-li všechny seniorátní akce do sebe a ještě je vynásobíte asi tak dvaceti. Během dne můžete absolvovat několik workshopů, přednášek, navštívit divadlo nebo koncert, zahrát si fotbal, prozkoumat cizí město a v neděli zakončit celý víkend mládežnickými bohoslužbami s obrovskou Večeří Páně a doprovázenou na místě vytvořenou Sjezdovou kapelou.

COM pořádá i široké spektrum letních akcí, jako je třeba letní pobyt v Křížlicích, kemp mládeže ve Strmilově nebo mládežnická Voda.

Proč se na mládežnickou akci vydat?
Užijete spoustu zábavy. Strávíte čas smysluplně. Rozšíříte si obzory nejen v otázkách duchovních. Poznáte nová města, nové fary, nové faráře, kteří na nich působí. Poznáte i jiné prostředí, než jen váš domovský sbor. Naučíte se dobíhat vlak, krátit si cestu autobusem i nezabloudit cestou na nádraží. Zjistíte, že zpívat z plných plic můžete, i když to neumíte. Ale hlavně – poznáte spoustu nových lidí a najdete si kamarády klidně třeba na celý život. Nemusíte se ani bát vyrazit na akci sami – vždy se najde někdo, kdo se vás ujme, a pak už to jde samo.

Věřím v život po konfirmaci
I díky Mládeži pražského seniorátu mám teď v církvi nejlepší kamarády (se kterými chodím do kostela i na pivo) a být křesťanem pro mě má pořád smysl. Na facebookové stránce Mládež pražského seniorátu ČCE, či na www.prazska-mladez.evangnet.cz najdete přehled akcí, které pro Vás chystáme, a tak si můžete už teď naplánovat, zda a kam s námi vyrazíte. Nebo se prostě jen podívejte na fotky a třeba se spolu jednou potkáme i za hranicemi kobyliského sboru!

Anna Boučková



Vestibul
18.00–22.00 uvítání návštěvníků Noci kostelů,
18.00–22.00 prezentace farního sboru

Velký sál kostela
18.00 úvodní pobožnost - česky, korejsky a japonsky
18.15 varhanní hudba
18.20 promítání fotografií ze života kobyliského sboru
18.40 koncert korejského pěveckého sboru
18.50 promítání fotografií ze života kobyliského sboru
19.00 koncert japonsko-korejského smyčcového kvarteta
19.30 promítání fotografií ze života kobyliského sboru
19.45 biblické čtení - česky, korejsky a japonsky
20.00 varhanní hudba
20.05 koncert japonského pěveckého sboru
20.20 promítání fotografií ze života kobyliského sboru
20.45 biblické čtení - česky, korejsky a japonsky
21.00 varhanní hudba
21.05 veřejná zkouška českého pěveckého sboru Contiola Jacobi
21.15 koncert japonsko-korejského smyčcového kvarteta
21.45 japonská instrumentální hudba
21.55 závěrečná pobožnost - česky, korejsky a japonsky

Malý sál kostela
18.00–22.00 výstava obrazů Jiřiny Adamcové
18.20 představení korejských dětí
19.25 zpívání korejské a české mládeže

Jídelna
18.30 degustace Polévky pro bezdomovce
19.30 výtvarná dílna pro děti

Amfiteátr
18.30 jazzový koncert

Pokoj číslo 3
18.20 zpěv písní z Taizé
19.45 prezentace sdružení LOGOS

Pro návštěvníky Noci kostelů bude k dispozici piáno před kostelem, farní zahrada a občerstvení. V každou celou hodinu zazní kobyliské zvony, které mohou návštěvníci sami rozeznít.

V případě nepříznivého počasí se jazzový koncert z amfiteátru přesouvá do sborového domu.



Text kázání: Jan 16; 23 - 33
(23) V onen den se mě nebudete již na nic ptát. Amen, amen, pravím vám, budete-li o něco prosit Otce ve jménu mém, dá vám to.
(24) Až dosud jste o nic neprosili v mém jménu. Proste a dostanete, aby vaše radost byla plná.
(25) To vše jsem vám říkal v obrazech. Přichází hodina, kdy k vám už nebudu mluvit o Otci v obrazech, ale budu jej zvěstovat přímo.
(26) V onen den budete prosit v mém jménu a neříkám vám, že já budu prosit Otce za vás;
(27) vždyť Otec sám vás miluje, protože vy milujete mne a uvěřili jste, že jsem vyšel od Boha.
(28) Vyšel jsem od Otce a přišel jsem na svět. Teď svět opouštím a navracím se k Otci.“
(29) Jeho učedníci mu řekli: „Nyní mluvíš přímo a bez obrazů.
(30) Nyní víme, že víš všecko a že nepotřebuješ, aby ti někdo kladl otázky. Proto věříme, že jsi vyšel od Boha.“
(31) Ježíš jim odpověděl: „Teď věříte?
(32) Hle, přichází hodina, a již je zde, kdy se rozprchnete každý do svého domova a mne necháte samotného. Ale nejsem sám, neboť Otec je se mnou.
(33) To jsem vám pověděl, abyste nalezli ve mně pokoj. Ve světě máte soužení. Ale vzchopte se, já jsem přemohl svět.“


Milé sestry, milí bratři,

modlitba jako životní program, jako náplň, jako smysl. Nebo modlitba jako průvodce úskalím života. Modlitba jako pozvání do reálného života v nové síle. Modlitba jako vnitřní potřeba. Jako dialog nahé duše s dárcem života. S tím, komu na člověku záleží. Modlitba jako poslední stupeň důvěrnosti, řečeno názvem knihy spisovatele Ivana Klímy.

Zastavme se nejprve u modlitby jako vnitřní potřeby vést rozhovor s tím, o němž víme, že mu na nás záleží, že nás má rád, že se nám nevysměje, že nás nebude soudit nebo dokonce odsuzovat pro naše přešlapy, pro to, co nás kdesi uvnitř bolí, za co se možná i stydíme. Vyslechne nás a už tím, že mu to vše o sobě říkáme, nás někam vede, nějak nám odpovídá. Ne, nemlčí. To jen my ho neslyšíme, protože jsme příliš zaměstnání sami sebou, svými bolestmi a obavami, malými i velkými nepravdami, nejistotami. Kdo má trochu více obavy, rovnou řekne svým hříchem. Onen Slyšící nám odpovídá již tím, že s ním mluvíme, že se k němu modlíme. Jeho první odpovědí může být: „Podívej se, člověče, někoho na světě máš, i když si někdy můžeš myslet, že jsi zcela sám. Máš toho, ke komu se modlíš, ke komu se obracíš. Máš někoho, komu na tobě záleží.“ A tak se člověk modlí ke Slyšícímu, k tomu, kdo vzal účast na lidském životě, kdo nabídl záchranu. A tak se člověk může modlit a modlí ve své lidské nahotě, koktavě, až překotně sděluje Slyšícímu své cesty a pády na nich a nahotu svou. Jako žalmista ve 139. žalmu: „Hospodine, zkoumáš mě a znáš mě. Víš o mně, ať sedím nebo vstanu, zdálky je ti jasné, co chci dělat. Sleduješ mou stezku i místo, kde ležím, všechny moje cesty jsou ti známy. Ještě nemám slovo na jazyku a ty, Hospodine, víš už všechno. Kdybych řekl: Snad mě přikryje tma, i noc kolem mne se stane světlem. Žádná tma pro tebe není temná, noc jako den svítí, temnota je jako světlo.“ Hospodin zná, vidí, slyší, nese a zachraňuje. Protože miluje. Na nic si nemusíme před Slyšícím a Vidoucím v modlitbě hrát. Vidí k srdci, slyší zvuk naší duše. Ví o chvílích, kdy pochybujeme. „Bože, jsi-li, proč nezměníš, nepomůžeš, nezachráníš ještě pro tento věk. Proč musel ten či ta zemřít, proč se ten či onen vztah rozpadl, proč jsem musel, musela prožít zradu. Kde jsi byl, Bože, když bylo to zemětřesení, proč jsi zavíral oči, když ve válce bylo tolik utrpení, že i po sedmdesáti letech Lidice, Ležáky, Dachau, Osvětim tak strašně, tak strašně bolí?! Kde jsi byl, jsi-li? Bože, a jak je to s tím ukřižováním a vzkříšením Krista? Nejsou to všechno jen jakési lidské výmysly, aby byl člověk polapen do sítě zázraků nebo do okovů strachu, a tak mohl být snadněji ovládán? Ach Bože, tolik pochybností. A můj život, samá lidská bída. Ukradené štěstí. Mám všechno, nač si vzpomenu, ale nemám vnitřní pokoj, jsem stále někým, sebou ponejvíce, někam hnán bez ustání. Pády, propady, bolesti a zklamání. Nahoru dolů. I taková může být modlitba člověka. A po ní úleva jako když z poháru pramenité vody pije na smrt žíznivý, jako když z bochníku chleba hltavě ukusuje na smrt hladový. Bože, zkoumáš mě a znáš mě. Tobě mohu vše říci, ty jsi se mnou. To tvůj Syn Kristus Pán si ke mně přisedne, podrží bolavou hlavu, utře slzy a řekne: Jdi dál. Miluji tě, člověče. To všechno je přece na mém kříži. Znám tvé srdce. Větší důvěrnost není. Slyšícího a Vidoucího pramálo zajímá naše nahota v koupelně. Tu můžeme osprchovat. Zato naprosto a bezvýhradně bere účast na nahotě naší duše. Na tom posledním stupni důvěrnosti. Na všech těch našich přerůzných pochybnostech a člověku nesdělitelných stínech. Ty my neosprchujeme. Ty jsou krví Kristovou obmyty, vykoupeny. „Vždyť Otec vás miluje, protože vy milujete mne a uvěřili jste, že jsem vyšel od Boha,“ čteme v textu z evangelia podle Jana. To je úleva. Modlitba svlečené duše. Modlitba důvěrnější než důvěrná. Díky Bože.

Modlitba jako průvodce úskalím života. To je druhé zastavení. Modlitba plačící, vysmívané Chany. Modlitba člověka, jehož utrpení nikdo nerozumí, jehož pláči nikdo nerozumí, ani manžel ani kněz. Tomu je dokonce k smíchu. Jen Slyšící a Vidoucí rozumí, nevysmívá se, jedná. Protože slyší a vyslýchá. Bůh vyslyšel modlitbu Chany. Už se nemohl dívat na její ponížení. Už se nemohl dívat na faráře, který nerozuměl a posmíval se, už nemohl strpět nechápavý, ponižující postoj manžela. Modlitba Chany nezůstala bez odezvy. Její modlitba byla vnitřní potřebou, byla také milostí, věděla, kam se ve svém trápení obrátit, koho oslovit a vylít mu své bolavé srdce, byla také naplněním. Všechno v ní prázdné pro její trápení bylo naplněno vroucností a touhou po slyšení a vírou ve vyslyšení. Jakýsi pomyslný živý pramen se v ní otevřel. A i kdyby nebyla její modlitba vyslyšena podle jejího přání, věděla, že ji Bůh slyší, že mu není lhostejná. Kdo to z nás nezná, milé sestry a milí bratři? Kolikrát voláme k Bohu, modlíme se v situaci bolesti a sevření, prosíme za uzdravení své nebo svých blízkých. V bezedných hlubinách nejistot a zmatku a dezorientace na našich životních křižovatkách voláme mnozí: „Pane, ukaž mi cestu, nasměruj mě, nevím si rady, neví, jak dál. Pane, uzdrav. Pomoz. Prodluž ještě ten tolik nám milý život. Dej lékařům moudrost, personálu citlivost a lásku.“ A k tomu ještě třeba přidáme: „A když to bude všechno jinak, než si přejeme, dej nám sílu vše unést, přijmout, smířit se.“ Neumíme mnohdy dohlédnout, jak by vypadal náš život, kdyby Pán Bůh všechny naše modlitby slyšel a plnil je podle našeho přání. Jedni by byli šťastní, jiní nešťastní. Jedni by se radovali, jiní by plakali. Jaká síla je v moudrosti a víře našich křesťanských předků, kteří své modlitby končili s prosbou, plnou důvěry a spolehnutí: „Buď vůle tvá“. Jaká úleva v tom spolehnutí. Nezapomenu na slova staré paní na Vysočině, babičky dívky, která se v osmi letech utopila. Neschopen slova přicházel jsem do stavení potěšit zarmoucené. Slova schopna byla plačící babička. „Pane faráři, dobré bychom od Pána Boha přijímali, kdežto zlé ne? Bůh dal, Bůh vzal. Boží jméno buď pochváleno.“ Buď vůle tvá. Jaká pro mě úleva. Jaká lekce víry, která se spoléhá, důvěřuje, žije svým plným životem i tváří v tvář smrti. Díky Bože.

„…Otec je se mnou. To jsem vám pověděl, abyste nalezli ve mně pokoj. Ve světě máte soužení. Ale doufejte (vzchopte se), já jsem přemohl svět,“ říká Ježíš a my již docela dobře víme, že to soužení ve světě skutečně je a že se nás týká. Nejsme schopni utrpení odstranit. Jsme schopni ho jen pomoci kousek cesty trpícímu nést. Ale to je také námaha, ke které potřebujeme sílu. A jsme opět u modlitby. Ona nás nezbavuje odpovědnosti za události kolem nás, za to, co žijí lidé kolem nás a čím trpí. Modlitba nás naopak do tohoto světa, do naší aktuální přítomnosti, vtahuje a pro to krátkodobé spolunesení břemen, pro to odlehčení soužení druhým, nám dává sílu. Nebo lépe, skrze modlitbu dostáváme síly ke spolunesení břemen našich i druhých, k projevům spolulidství, přijetí člověka, vcítění se do jeho trápení. Ne že by nám to vždy šlo, ale i to, že nám to moc nejde, můžeme v modlitbě říci Pánu. Předat mu naši neschopnost plně a bezpodmínečně milovat. I to může být naše souzení. Přichází však naděje Kristem otevřená. „Doufejte. Nezoufejte. Vzchopte se. Já jsem přemohl svět“. A my se chápeme té naděje a jdeme dál. S tím a před tím, který vidí naše nahé duše, vidí naše rozechvělé srdce, prohlédne skrze mnohé úbory a kostýmy. Náš vztah od srdce k srdci je pevný. Láska od Boha k nám trvale teče jako bystřina a obmývá naši duši i naše srdce. Hle, nová naděje. Hle, povzbuzená víra. Díky Bože.

Amen.

Miroslav Erdinger

Tetx kázání: Galatským 3; 26 - 29
(26) Vy všichni jste přece skrze víru syny Božími v Kristu Ježíši.
(27) Neboť vy všichni, kteří jste byli pokřtěni v Krista, také jste Krista oblékli.
(28) Není už rozdíl mezi židem a pohanem, otrokem a svobodným, mužem a ženou. Vy všichni jste jedno v Kristu Ježíši.
(29) Jste-li Kristovi, jste potomstvo Abrahamovo a dědicové toho, co Bůh zaslíbil.


Sestry a bratři! Už jsme si na toto oslovení zvykli a nepřekvapuje nás. Snad bychom ho mohli někdy nahradit jiným. Co třeba: synové Boží! Nebo abych byl úplně korektní: synové a dcery Boží! Takto se neoslovují nějací šílenci, kteří se pokládají za bohy. Takto se podle apoštola Pavla smějí oslovovat všichni věřící.

My ovšem dáváme přednost civilnějším označením. Bratře a sestro – to zní pokorně, srdečně a přátelsky. Synové Boží – to zní naopak povýšeně a namyšleně, jaksi mimo přízemní a často ubohou realitu církevního života. Galaťané samozřejmě ničím zvláštním nevynikali. Byli stejní jako my. A přece je Pavel ujišťuje: Bůh vás z pouhé milosti přijal za své dcery a syny. Patříte Ježíši Kristu prostě proto, že on to tak chce. Patříte k Božímu lidu, i když jste neobřezaní, nedodržujete židovské příkazy a zákazy, neznáte svatá Písma, neumíte se předepsaným způsobem modlit, nechodíte do synagogy. Cestu k Bohu otevřel váš křest. Všechna zaslíbení daná Izraeli teď přechází i na vás.

Pokud je nám stále ještě trochu proti mysli pokládat sebe sama i své bratry a sestry za syny a dcery Boží, oč víc nadneseně a přehnaně to muselo působit na galatské křesťany. Vždyť ještě nedávno to byli neznabozi – a teď najednou mají nést čestný titul, který byl v tehdejším židovství vyhrazen jen vskutku spravedlivým. Ne pro nějaké zásluhy, ale pro Pána Ježíše Krista. My protestanté máme sklon se za sebe spíše stydět, připomínat si své viny a sypat si popel na hlavu, ale my se přece hlavně máme radovat a Bohu děkovat.

Boží synovství Pavel opisuje ještě jedním způsobem. Stát se křesťanem znamená obléci Krista. To v nás může vyvolat dojem jakési povrchnosti: jako by víra byla jen vnější záležitostí, která se nitra člověka vlastně vůbec netýká. Víra tu vypadá jako kabát, který na sebe hodíme, protože je nám zrovna zima a potřebujeme zahřát, ale jakmile se oteplí, můžeme ho zase klidně odložit do skříně. Víra je ovšem pro Pavla pravý opak nějakého vnějšího a účelového převleku. Obléci něco znamená v biblické mluvě něco si bytostně přisvojit, ztotožnit se s tím.

A právě o to v křesťanově životě jde: ztotožnit se s Kristem, vstoupit do jeho příběhu, následovat ho. Tedy nic povrchního, ale naopak to nejzávažnější životní rozhodnutí, které mění úplně vše. Jsem Kristův, jsem v Kristu. To je teď tím prvním v mém životě, vše ostatní je až potom. Souřadnice mého života se posouvají. Vše, co mě určovalo, se náhle stává druhořadým, a přestává mě to beznadějně dusit. Všechny danosti, kterým jsem doposud podléhal, přestávají být danostmi, protože jsem od nich již osvobozen. Vše, co si s sebou osudově nesu, přestává být osudovým. Doplňte si každý sám, co pro vás sehrává takovou osudovou roli – a vězte, že to už není tou poslední skutečností vašeho života.

Statut Božích dětí má ovšem nedozírné následky nejen pro osobní život, ale i pro mezi-lidské vztahy. Není už rozdíl mezi židem a pohanem, otrokem a svobodným, mužem a ženou. Vy všichni jste jedno v Kristu Ježíši. Pro Pavla jsou rozdíly mezi lidmi překryty novou jednotou všech pokřtěných, rovností a bratrstvím v Kristu. Boží synovství – to je to první; vše ostatní, tedy původ, národnost, společenské postavení, pohlaví – to je až to druhé a třetí. Jsme Boží děti – a proto máme jeden druhého v prvé řadě vnímat a přijímat jako sobě rovného bratra či sestru.

Nezašel tu ovšem Pavel přece jen příliš daleko? Nenechal se radostí úplně zaslepit? Není to jen krásná představa, která se stane skutečností v Božím království, ale tohoto světa se vůbec netýká? Ano, pro Boží lásku rozdíly mezi lidmi opravdu nehrají žádnou roli. Před Bohem jsme si všichni rovni. Jenže tím ta rovnost pro Pavla nekončí, ale spíš začíná. Má platit nejen před Bohem, ale i v našich vztazích. Všechny bariéry zbourat, všechny propasti zasypat, všechny rozdíly smazat! Krista přece neoblékáme jen při vstupu do kostela, abychom ho pak při odchodu spolu se zpěvníkem zase odložili. Kristu lze patřit buď cele, anebo vůbec, nejde to jen napůl, nejde to jen někdy, když se to zrovna hodí. A tak ani ta rovnost, o které hovoří Pavel, nemůže zůstat omezená jen na vztah k Bohu. Nesmí zůstat jen na duchovní rovině. K čemu by nám bylo, že v Kristu jsme rovnocenní, když v běžném životě to tak neplatí?

Z dějin církve víme, že evangelium skutečně přineslo proměnu mezilidských a společenských vztahů. Ta jistě nepřišla ihned, ale postupně se prosadila všude, kde to Pavel očekával: mezi otrokem a pánem, mužem a ženou, mezi různými národy a rasami. Přesto ale rozdíly mezi lidmi zůstávají. A zdaleka to nejsou jen rozdíly krásné, obohacující a vzájemně se doplňující. Existují také rozdíly rozdělující, odcizující a zotročující. V naší společnosti, které bylo kdysi vnucováno umělé rovnostářství, dnes tyto rozdíly tím víc bijí do očí.

Některé rozdíly ovšem ani sebespravedlivější společenské zřízení nedokáže odstranit. Rozdíly mezi zdravými a nemocnými, mezi nadanými a méně obdarovanými, mezi silnými a slabými, mezi sebevědomými a ustrašenými, mezi těmi, kdo se narodili do dobrých rodin, a těmi, pro které je vlastní rodina prokletím. Všechny tyto rozdíly volají do nebe svou nespravedlností. Proč někdo dostal a někdo ne, proč jeden měl štěstí a jiný smůlu, proč ten mohl a tamten nemohl. Proč jsou startovní čáry tak rozdílné a běžecké dráhy ještě víc.

Svět není spravedlivý. Každý jsme jiný. Velmi často i bolestivě jiný. Navzdory všem poctivým snahám o rovnoprávnost a překonávání bariér. Slyšme ale dobrou zprávu: Bůh sám se postavil na stranu těch nejvíc znevýhodněných a nejmé­ně obdarovaných. Na stranu nemocných, slabých, chudých, nešťastných. Právě jim se stal bratrem. A právě pro ně má naději. A nezapomínejme: má pro ně naději i skrze naše bratrství, skrze pomoc těch, kteří hodně dostali, a proto se od nich také hodně očekává.

Amen.

Ondřej Kolář



Text kázání: Ezechiel 34; 11 - 16
(11) Toto praví Panovník Hospodin: „Hle, já sám vyhledám své ovce a budu o ně pečovat.
(12) Tak jako pastýř pečuje o své stádo, když je uprostřed svěřených ovcí, tak budu pečovat o své ovce a vysvobodím je ze všech míst, kam byly rozptýleny v den oblaku a mrákoty.
(13) Vyvedu je z národů, shromáždím je ze zemí a přivedu je do jejich země. Budu je pást na izraelských horách, při potocích a na všech sídlištích v zemi.
(14) Budu je pást na dobré pastvě; jejich pastviny budou na výšinách izraelských hor. Budou odpočívat na dobrých pastvinách, budou se pást na tučné pastvě na horách izraelských.
(15) Sám budu pást své ovce a dám jim odpočívat, je výrok Panovníka Hospodina.
(16) Ztracenou vypátrám, zaběhlou přivedu zpět, polámanou ovážu a nemocnou posílím, kdežto tučnou a silnou zahladím. Budu je pást a soudit.“


Když se představuji mezi anglicky mluvícími lidmi a mám pojmenovat svoje povolání, bývám na rozpacích. Evangelickým farářům se totiž v angličtině běžně říká pastoři, tedy pastýři. Toto pojmenování mi moc nesedí, přestože ho máme také v češtině, mluví se přece o pastorech, pastoraci, pastýřské péči, a dokonce o ovečkách jakožto členech farnosti. Jsme ale my faráři skutečně pastýři? Vždyť tímto slovem bývá v bibli nazýván samotný Bůh, například v možná nejznámějším žalmu 23, který začíná jímavým vyznáním: Hospodin je můj pastýř, nebudu mít nedostatek. To by nás mělo vést k opatrnosti.

Ježíš sám svým učedníkům důrazně zapovídá, aby se nechali oslovovat vznešenými tituly, jako je mistr, otec či učitel. Takto smíme volat pouze k Bohu či Kristu. Ohledně titulu „pastýř“ sice Ježíš nesděluje nic, avšak sám o sobě říká: Já jsem dobrý pastýř. Toto Ježíšovo slovo je trvalým soudem nad prací nás, pastorů.

Představa faráře jako pastýře, který má na starosti své ovečky, je nám ovšem cizí i z jiného důvodu. Církev tvořená pastýři a ovečkami prostě není církví, jak ji my evangelíci chápeme. Nepřiměřeně vyzdvihuje význam jednoho člověka, a stejně tak snižuje takzvané obyčejné věřící, takzvané laiky. Jistě se jedná pouze o přirovnání, které nelze brát doslova, ale je to metafora nebezpečná. Pastor má duchovní know-how, a proto ví, kam má své svěřené ovce vést. Je jejich poručníkem, vyžaduje jejich bezpodmínečnou poslušnost, ale na oplátku jim zajišťuje bezpečnou a spolehlivou cestu ke spáse. Ostatní věřící jsou naproti tomu nesvéprávným, na svém pastýři zcela závislým stádem, které není – alespoň ve věcech duchovních - schopno se samostatně rozhodovat, postarat se o sebe a odpovídat za svůj život, a proto mu nezbývá než jen slepě následovat svého vůdce.

V době, do které zaznívá Ezechielovo proroctví, to tak ovšem do značné míry platilo. Výrazem pastýř se tehdy běžně označoval král, což byl v mnohých kulturách zároveň nejvyšší náboženský představitel, ne-li bůh sám. Když prorok mluví o pastýřích, má na mysli politické i náboženské vůdce Izraele. Život Izraele byl značně závislý na tom, jaký život vedli. Běda Izraelcům, když jejich pastýři porušují Boží zákon a slouží cizím bohům. Svůj lid tím vedou na scestí a sesílají na něj zkázu.

Právě takovou situaci prorok Ezechiel popisuje. Ovečky ztrácejí orientaci, začnou běhat sem a tam, zákonitě se časem ztratí a na svých cestách-necestách se zraní nebo se stanou obětí různých dravců a není nikdo, kdo by je vyhledal a zachránil. Ryba prostě smrdí od hlavy. Pokazí-li se pohlaváři, infekce rychle zasáhne celý lid. A naopak, ujme-li se lidu dobrý pastýř, má moc napravit a přivést zpět k Bohu celé společenství.

Podobně smýšleli ještě i mnozí církevní reformátoři, třeba náš Mistr Jan Hus. Když Hus kritizoval život kněží a církevních hodnostářů, šlo mu především o spásu obyčejných věřících. Jsou-li pastýři církve zkorumpovaní, nenasytní a sobečtí, pak tím nejen zrazují Krista a dělají ostudu jeho svatému jménu, ale také ohrožují ty, kteří jim byli svěřeni. Ovečky totiž naslouchají hlasu svých pastýřů i tehdy, když je nehodní pastýři vedou do pekel. Proto se Hus odvážil vyzvat ovečky k neposlušnosti. Mají vlastně přestat být ovečkami a sami zkoumat, zda je kněží vedou podle Kristova zákona a řídí se jím. Není přece možné se podřizovat někomu, kdo místo Krista slouží Antikristu. Hus neměl v úmyslu zrušit církevní hierarchii, ale chtěl obnovit důvěru v ni. Ani papeže nechtěl odstranit, pouze po něm požadoval, aby nepásl jen sám sebe, ale byl pravým pastýřem své církve v zájmu všech věřících.

Je zřejmé, že dnes panují jiné poměry jak ve společnosti, tak i v církvi, zejména té evangelické. V demokratickém zřízení nad sebou máme volené zástupce, ale žádné pastýře. Někdy od politiků, především od prezidentů, takovou roli stále ještě očekáváme a pochopitelně jsme vždy znovu zklamáni. Stejně tak faráři nebo členové synodní rady nemají být pastýři v tom původním, starozákonním a ještě i středověkém slova smyslu. Jistě by měli mít přirozenou autoritu a vzbuzovat důvěru, ale duchovní vůdcové to nejsou. Je tomu tak proto, že takzvaní běžní věřící nejsou nesvéprávným stádem, které musí někdo vést, ale královským kněžstvem. Nepotřebují žádného prostředníka a lídra na cestě k Bohu. Plně za sebe nesou odpovědnost jako křesťané i jako občané.

Odpovědnost, o tu jde v Ezechielově proroctví především. Pastýři Izraele jsou zlí proto, že odmítli být odpovědní za své ovce. Pásli jen sami sebe. Starali se pouze o svůj blahobyt a bylo jim jedno, že jejich ovečky bloudí a umírají. Odpovědnost se tu tedy týká vůdců. Dnes ovšem tuto pastýřskou službu musíme rozšířit. Protože už nad námi nebdí pastýři, máme každý z nás svůj díl odpovědnosti. Každý jsme tak trochu pastýřem. Odpovídáme především sami za sebe a své jednání. Ale nevzdáváme se ani odpovědnosti za druhé. Právě v tomto ohledu může být tento starý text ze starých dob a poměrů překvapivě aktuální.

Pást sami sebe, to bychom do dnešního jazyka mohli přeložit jako nestarat se o druhého a nechat ho v jeho nesnázích. První takto nezodpovědný člověk byl Kain, který se ptá: Cožpak jsem strážcem svého bratra? Provinění nespočívá pouze v tom, že druhému svými činy ubližuji, že dělám něco, co dělat nesmím. Stejně tak a někdy ještě více může člověk člověka zranit tím, že pro něj neudělá to, co by udělat měl. Že za něj odmítne převzít odpovědnost, protože se prý každý má starat hlavně sám o sebe. To je hřích lhostejnosti, nevšímavosti a nemilosrdenství.

Na rozdíl od takové vraždy či loupeže se ovšem dá naše nečinnost a netečnost docela snadno omluvit: Proč bych se měl zrovna já o někoho cizího starat? To přece není má povinnost! Jak můžu pomoci, když k tomu nemám kompetenci, prostředky či moc? A proč pomáhat dokonce někomu, kdo si svůj neblahý stav zavinil sám? Proč sytit bezdomovce, když ho jeho manželka oprávněně vyhodila z domu, protože jí bil? V češtině máme hned několik takových nesoucitných úsloví: Nehas, co tě nepálí, nestrkej nos do cizích věcí, každý svého štěstí strůjce, sněz, co sis nadrobil… Tak zní životní moudrost takzvaně slušných lidí, kteří nikomu nic zlého neudělali, ale neudělali ani nic dobrého.

Zkusme jednou namířit Ezechielovo tvrdé slovo ne proti „těm nahoře“, kteří by se o nás údajně měli postarat, ale proti nám samotným: Neduživé jste neposílili, nemocné jste neléčili, polámanou jste neovázali, zaběhlou jste nepřivedli nazpět, po ztracené jste nepátrali. Tato výtka se velmi podobá slovům, která podle Ježíše jednou zazní na posledním soudu: hladověl jsem, a nedali jste mi jíst, žíznil jsem, a nedali jste mi pít, byl jsem na cestách, a neujali jste se mne, byl jsem nahý, a neoblékli jste mě, byl jsem nemocen a ve vězení, a nenavštívili jste mě. Ježíš tu nerozlišuje, zda si hladovějící, nemocní a věznění za svůj stav mohou sami, anebo je nespravedlivě stihl krutý osud. My nejsme jejich soudci. Máme za ně nést odpovědnost. Jinými slovy, máme být jejich pastýři.

My všichni ale ve svých pastýřských rolích často selháváme a necháváme jeden druhého napospas dravé zvěři. Mlčíme, když se bližnímu děje nespravedlnost. Nehasíme, abychom se sami náhodou nespálili. Zavíráme oči a uši, když nás bolest druhého příliš bolí. Ponecháváme ležet u cesty ty, kdo klopýtli a upadli. A tak se nakonec role pastýře ujímá Bůh sám. V Kristu přichází Bůh, aby nás vyhledal, vysvobodil, obvázal, posílil a přivedl na dobré pastviny.

A přitom by vůbec nemusel. Měl by právo nás v tom nechat. Jako pravý a dobrý pastýř však Bůh nese odpovědnost i za to, co nespáchal. Míchá se do věcí, které jsme si sami nadrobili. Naše průšvihy bere na sebe. Neříká: Je to, člověče, tvůj problém, tak si ho vyřeš sám. Říká: Je to můj problém, protože já jsem tvůj pastýř. Jde za ztracenou ovečkou a sám při tom jako ovce vedená na porážku umírá.

Berte na sebe břemena jedni druhých, tak naplníte zákon Kristův, říká Pavel. Mohli bychom také říci: Buďte pastýři jeden druhému, vyjděte za svým bližním, který bloudí a neví, jak dál, který se topí ve svých trablech, ať už si je zavinil sám nebo ne, obvažte jeho rány a posilte ho, aby mohl pokračovat v cestě. Haste i to, co vás nepálí, protože to pálí a bolí vašeho bratra či vaší sestru. Nebuďte lhostejní a neste i tu cizí bídu, tak jako ji nesl a nese váš Pán Ježíš Kristus.

Amen.

Ondřej Kolář

Text kázání: Jan 21; 1 - 14
(1) Potom se Ježíš opět zjevil učedníkům u jezera Tiberiadského.
(2) Stalo se to takto: Byli spolu Šimon Petr, Tomáš, jinak Didymos, Natanael z Kány Galilejské, synové Zebedeovi a ještě dva z jeho učedníků.
(3) Šimon Petr jim řekl: „Jdu lovit ryby.“ Odpověděli mu: „I my půjdeme s tebou.“ Šli a vstoupili na loď. Té noci však nic neulovili.
(4) Když začalo svítat, stál Ježíš na břehu, ale učedníci nevěděli, že je to on.
(5) Ježíš jim řekl: „Děti, nemáte něco k jídlu?“ Odpověděli: „Nemáme.“
(6) Řekl jim: „Hoďte síť na pravou stranu lodi, tam ryby najdete.“ Hodili síť a nemohli ji ani utáhnout pro množství ryb.
(7) Onen učedník, kterého Ježíš miloval, řekl Petrovi: „To je Pán!“ Jakmile Šimon Petr uslyšel, že je to Pán, přehodil si plášť – byl totiž svlečen – a brodil se k němu vodou.
(8) Ostatní učedníci přijeli na lodi – nebyli daleko od břehu, jen asi dvě stě loket – a táhli za sebou síť s rybami.
(9) Když vstoupili na břeh, spatřili ohniště a na něm rybu a chléb.
(10) Ježíš jim řekl: „Přineste několik ryb z toho, co jste nalovili!“
(11) Šimon Petr šel a vytáhl na břeh síť plnou velkých ryb, bylo jich sto padesát tři; a ač jich bylo tolik, síť se neprotrhla.
(12) Ježíš jim řekl: „Pojďte jíst!“ A nikdo z učedníků se ho neodvážil zeptat: „Kdo jsi?“ Věděli, že je to Pán.
(13) Ježíš šel, vzal chléb a dával jim; stejně i rybu.
(14) To se již potřetí zjevil učedníkům po svém vzkříšení.


Byli tam skoro všichni – Šimon Petr, Tomáš, Natanael, synové Zebedeovi a ještě další dva nejmenovaní. Sedm mužů. Co jméno, to příběh. Jeho prapočátky sice neznáme, ale jeho vyústění naopak známe velmi dobře. Všichni tito muži se setkali s Ježíšem a to setkání pro ně bylo osudové. Začal nový úsek jejich života, vzdali se všeho a šli za ním. A šli až do konce, tedy právě že ne do svého konce, ale do konce svého mistra. Napínavý příběh na cestě za Ježíšem byl náhle tvrdě přerušen. Naděje vkládané v něj, ať už byly jakékoli, se nenaplnily. Cesta s Ježíšem už nemá pokračování. Co si nyní počít?

Učedníky po velikonočních událostech zastihujeme v Galileji, u Tiberiadského jezera. To jezero bylo svědkem toho, jak vše kdysi začalo. A nyní je svědkem, jak vše končí a pomalu se stává jen vzpomínkou. Zpočátku drásavou, ale za rok či za deset let už bude vše jinak, čas prý léčí. Už teď to vypadá, že se učedníci pomalu vracejí do starých kolejí nebo se o to alespoň pokoušejí. Táhne je to zpět k původnímu zaměstnání. Jdu lovit ryby, oznámí Petr a ostatní se přidávají. Co jiného rozumného se dá taky dělat. Nadšení pro Boží království a očekávání jeho příchodu střídá normalizace. Návrat k někdejší práci pomůže udusit to, co se zpočátku jevilo tak radostně, ale teď už to vyvolává jen bolest a roztrpčení. Raději ty vzpomínky co nejdřív zahnat, věnovat se něčemu jinému, co člověka rozptýlí a stáhne z duchovních výšin opět k zemi, do reality.

Tím je ovšem také smazáno a zrušeno vše, čím Ježíš učedníky pověřil. K čemu být poslem ztroskotaného politického a náboženského zločince? Proč vykřesávat oheň tam, kde už ani nic nedoutná? A samozřejmě také: proč tak riskovat? Společensky nebezpečným nebyl jen živý Ježíš, ale zůstává jím do značné míry i Ježíš mrtvý a pohřbený. Stát se jeho svědkem by i nyní znamenalo na sebe dobrovolně uplést oprátku. A on už z ní nikoho nevytáhne, protože jí sám neunikl. Jít na smrt kvůli něčemu předem ztracenému nemá cenu.

Nevstoupíš dvakrát do téže řeky, říká se. V případě učedníků bychom spíš měli říci: nevstoupíš dvakrát do stejného jezera. Návrat do normálu se moc nedaří. Rybolov není úspěšný. Za svítání se rybáři vracejí zpět na břeh. Kdosi na něm ale stojí. A oslovuje je.

V prvním verši naší kapitoly stojí jakoby nadpis našeho příběhu: Potom se Ježíš opět zjevil učedníkům u jezera Tiberiadského. Zjevil se, tedy ukázal se. To může na první poslech mást. Jeví se a zjevuje se především to, co je vidět. Tady ale zjevení nejprve vůbec není žádná vidina, ale slovo. Slovo volající k druhému pokusu: Hoďte ty sítě ještě jednou.

Učedníci v tu chvíli ještě nevěděli, kdo k nim hovoří. Ale my to víme, a tak v tom oslovení již můžeme slyšet výzvu, která se na první pohled týká ryb, ale ve skutečnosti míří úplně jinam. Ježíš své učedníky znovu zve k jejich pravému poslání. Celý příběh se tak stává jedním velkým podobenstvím. Ježíš nevolá k návratu do normálních poměrů. Naopak zvěstuje, že se poměry světa ve skutečnosti nenávratně změnily. Svět není takový, jako byl předtím, už není a nemá být takzvaně normální. O Velikonocích se daly do pohybu nové věci a těm nyní učedníci musejí vyjít vstříc. Oni sami mají nyní dělat věci nenormální, nečekané, které budou znamením přicházejícího Božího království. Hoďte sítě na pravou stranu lodi, to znamená, změňte ještě jednou směr svého života, přehoďte výhybku, vydejte se tam, kam jsem vás kdysi poslal. Nechte ryby rybami a staňte se opět rybáři lidí.

Učedníci se tedy u břehu jezera nejprve nesetkávají se vzkříšeným Ježíšem, ale s jeho vzkříšeným slovem. Není důležité, jak Ježíš po svém vzkříšení vypadal. V dálce v přítmí u vody ho beztak zatím není moc vidět. Ale je ho slyšet. A to, co říká, je stejné slovo, jaké učedníci slyšeli již mnohokrát předtím. Dobře mu porozuměli, dobře vycítili, že je to slovo, které pomáhá, směřuje a vede. To slovo říká: Neodcházejte od úkolu, který vám byl svěřen. Počítám s vámi i nyní, ba právě nyní. Vím, že jste zklamaní, vyčerpaní, vyhořelí, ale bez vás se to neobejde. Vězte, že vaše poslání není marné a má zaslíbení, vám daná, trvají. Ba co víc, já jsem tu dál s vámi, i když mě nevidíte. Nyní je sice na vás, abyste jednali, ale nejste v tom sami.

To slovo bylo natolik silné a přesvědčivé, že učedníci navzdory všem lidským očekáváním spustili sítě ještě jednou. Uposlechli, i když zpočátku ani nevěděli, komu toto slovo patří. Uvěřili mu, i když neměli žádnou záruku, že není klamné. Víra, která už se málem rozpustila ve zklamání a strachu, se nově rodí. Dostává nový impuls. Je možné začít znovu.

Všimněme si ale důležité věci. Neslyšíme nic o tom, že by Ježíš třeba vykročil po moři za svými učedníky a pomohl jim s chytáním ryb. Zůstává celou dobu na břehu. Ale přesto je v tom nenechává. Oni jsou ti, kdo tahají sítě. Ale Ježíš je ten, kdo dává dobrý lov. A je to skutečně vydařený pokus: plných 153 ryb. To číslo zřejmě není náhodné, prý přesně tolik bylo druhů tehdy známých ryb. Je to tedy číslo plnosti, úkol splněn na sto procent, lépe už to ani nešlo. Ale snad to také znamená, že evangelium, které učedníci nesou a které neseme i my, má proniknout ke všem národům, do všech koutů země. Na počátku byl hlouček sedmi zdeptaných mužů. Na konci se Boží království prosadí v celém světě.

Ale nepřebíhejme, zatím jsme ještě u Tiberiadského jezera. Vždy horlivý apoštol Petr už nedočkavě vyskakuje z loďky, aby se potkal s tím neznámým mužem. A za chvíli se i ostatní mohou přesvědčit, že jejich Mistr tu byl celou dobu s nimi, jen oni o tom nevěděli.

Překvapení ale ještě není konec. Ježíš na ně nečeká s prázdnou, chystá jim pohoštění. Na ohni se už peče ryba a připraven je i chléb. Proč se tedy Ježíš na začátku ptal, jestli jeho učedníci nemají něco k jídlu? Vždyť má přece pro sebe jídla dost! Ano, právě že jen pro sebe. Ale on chce pozvat i ostatní a na to jedna ryba nestačí. Nyní už může hostina začít, jídla je dost pro všechny. Pán je tu s námi. A znovu nás hostí tak jako kdysi. Ani smrt na tom nemohla nic změnit. Ježíš přichází nejen ve svém slovu, ale také ve své hostině.

Takto se tedy Ježíš zjevil svým učedníkům. Neukázal se proto, aby na něj všichni udiveně zírali a divili se, jaký že se to stal zázrak – mrtvý náhle chodí po zemi, mluví a jí. Vždyť se zprvu zjevil tak, že ani nebyl vidět. Ani my dnes nemůžeme Ježíše vidět. Přesto se na jeho slovo můžeme spolehnout i tehdy, když je naše víra vyčerpaná a vyhořelá. I tehdy, když se nám v životě nedaří a trápíme se vlastním selháním. I tehdy, když máme všeho dost a toužíme jako ti učedníci utéct někam pryč. I tehdy a právě tehdy nás Bůh oslovuje. Počítám s tebou, říká – i ve tvém selhání a slabosti. Také ty smíš být tím, kdo nese mou věc do tohoto světa. A neboj se, jsem s tebou. Úspěch tvé služby nezávisí na tvých schopnostech, ale na mém zaslíbení. Proto se obrať a zkus to ještě jednou. Neutíkej, protože já jsem tě neopustil.

Každý z nás smí toto slovo slyšet. Smí ho slyšet i naše církev, která se tak často trápí tím, že nemůže vykázat potřebný počet nových členů, zápasí s úbytkem návštěvníků bohoslužeb nebo se jí zdá, že je v ní příliš málo mladých, kteří by mohli být nadějí pro budoucnost.

Je pravda, že Bůh nevstupuje na loď a nehází ty sítě do moře za nás. Je na nás, abychom dokázali nést dál to, co nám bylo svěřeno. Ale bez jeho zaslíbení a pomoci by naše snaha nevedla k ničemu. On dokáže naše dílo přivést k naplnění, ačkoli se nám to zdá být nepravděpodobné a mnohé mluví proti tomu, ať už všelijaké statistiky a výzkumy nebo zase naše vlastní malomyslnost. Na konci byla ta síť tak naplněná, že se ani nedala utáhnout. I když máme pocit, že jako křesťané uprostřed moře lhostejnosti a všelijakých pověr bojujeme na ztracené vartě, pro Boha nic ztraceno není.

Učedníci se na břehu Tiberiadského jezera směli nově nadechnout a občerstvit. Jejich příběh s Ježíšem jde dál. Čeká je ještě dlouhá cesta. Mnohé důležité je před nimi. Stejně tak i Boží příběh s námi ještě není u konce. Je dobré, že se na této cestě můžeme sytit jeho slovem i jeho pokrmem. Boží moc, která dokázala vzkřísit z mrtvých Ježíše, umí vzkřísit i naši unavenou víru a povolat nás i naše dílo k novému životu.

Amen.

Ondřej Kolář

Text kázání: Matouš 28; 16 - 20
(16) Jedenáct apoštolů se pak odebralo do Galileje, na horu, kterou jim Ježíš určil.
(17) Spatřili ho a klaněli se mu; ale někteří pochybovali.
(18) Ježíš přistoupil a řekl jim: „Je mi dána veškerá moc na nebi i na zemi.
(19) Jděte ke všem národům a získávejte mi učedníky, křtěte je ve jméno Otce i Syna i Ducha svatého
(20) a učte je, aby zachovávali všecko, co jsem vám přikázal. A hle, já jsem s vámi po všecky dny až do skonání tohoto věku.“


Milé sestry, milí bratři,

ještě nikdy jsem nezažil u pacientů Psychiatrické nemocnice v Bohnicích, z oddělení ochranné léčby, kde jsou muži, kteří se pro svou sexuální deviaci dopustili zločinů, tak radikální odmítnutí biblického textu jako tento pátek. Dočetl jsem a ptal jsem se jako vždy, jak text na ty muže působí, co je nad ním napadá, co si o něm myslí. Pýcha. Povýšenectví. Arogance. Pohrdání druhými. Zneužití situace. Taková a podobná slova říkali ti muži. Co je tak rozezlilo? „Jak může někdo o sobě říci, že má všechnu moc? Vždyť to je zneužití moci. Vždyť díky takové moci může druhým ubližovat. Může svou moc nekontrolovaně zneužívat.“ Tak to byl ten kámen úrazu. Všechna moc. Za chvíli mi to začalo docházet. Všichni přítomní měli zkušenost s mocí. Moc soudní, která je odsoudila do vězení a poté do ochranné léčby. Moc bachařů, která je držela za mřížemi. A nyní moc lékařů a psychologů a dalšího personálu, která jim připomíná, čeho se dopustili. Sami takovou moc připustili a zmínili. Ale měli zkušenost také se svou vlastní mocí. Ptal jsem se jich: „ A co vaše moc, kterou jste měli nad svými oběťmi. Copak jste neměli moc nad těmi ženami a dětmi, kterým jsme ublížili?“ Potěšilo mě, když řekli, že ano. A to jsem již měl docela jasno. Oni nepoznali jinou moc, než je moc lidí. A ta je skutečně snadno zneužitelná, ta skutečně může ubližovat, zabíjet. Ti muži měli zkušenosti pouze s mocí lidí. Dokonce vlastní zkušenost s vlastní chvilkovou mocí. Připomenuli jsme si ještě diktátory. Stalina, Hitlera, Gottwalda, Pol Pota a mnohé další. Měli ve svém místě a ve své době skutečně neomezenou moc. A plynové komory a gulagy a jiné lágry a popraviště. Neomezená moc lidí. Bylo jasné, proč se ti muži hněvají na Ježíše. Jednoduše si ho zařadili do řady těch lidí, kteří své moci zneužili, do řady, ve které měli také své místo. Došlo k dvojímu zásadnímu neporozumění a nemohlo tomu být jinak. Ti muži nečetli bibli, nevyrůstali v prostředí křesťanské víry, nepoznali jinou moc. Jakou? A odkud?

To první. Nečteme, že si Ježíš vybojoval moc, že si ji zasloužil, že o ni usiloval a vše proto, aby ji získal, dělal, že ji získal na úkor druhých. Ne. Ani se o ni neprosil. Nic takového. „Je mi dána veškerá moc…“ Ježíši ta moc byla dána. Kdo byl ten dárce? Jeho nebeský Otec. Bůh. Ten mu tu moc dal. Ježíš má veškerou moc na nebi i na zemi, protože mu ji dal Bůh. Tedy Ježíš má Boží moc. Jaká je to moc?

Připomenu jeden velmi známý text z evangelia podle Jana: „Nebo tak Bůh miloval svět, že dal svého jednorozeného Syna, aby žádný, kdo v něho věří, nezahynul, ale měl život věčný.“ Je to zachraňující moc, která otevírá člověku nový život, která člověka zachraňuje před chaosem a tmou, věčnou smrtí. Bůh má s člověkem smýšlení o životě, o záchraně, o vykoupení, spasení. O životě ve svobodě bez okovů hříchu, o životě v čistotě lásky, která se dává. Ježíš dostává od Boha moc lásky. Jak se to projeví?

Nedávno jsme si to připomínali. Ježíšova láska je naplněna na kříži. Projevuje se obětí pro člověka. Ježíš na sebe bere to lidské, co člověka ohýbá k zemi, co mu nedovolí svobodně dýchat, co mu zabraňuje vytvářet upřímné, pravdivé vztahy, co ho neustále obviňuje a také zpochybňuje. Bible to nazývá hříchem. Ježíšova moc je mocí utrpení a kříže. To je to druhé nedorozumění. Ti muži netušili nic o moci Ježíše Krista. Ne, to skutečně není moc násilí a zla, to není arogance ani pohrdání člověkem. Ježíšova moc je naprostým opakem. Je mocí pokoje a dobra, bere vážně druhého člověka, počítá s ním. Ale ne jako se sluhou, ale jako se spolupracovníkem. Ježíšova moc je mocí osvobozující, ne spoutávající.

Být v moci Ježíše Krista, nebo lépe žít pod jeho mocí, to přináší radost a otevírá naději, to přináší odpuštění a zbavuje strachu. Jaký rozdíl od moci v rukou lidí. Měl jsem pocit, že mi alespoň někteří z těch mužů rozumí.

Ale ještě jeden nesouhlas, jedna nevole, se objevily. „Jděte a získávejte mi učedníky…“. Ještě si potřebuje nechat sloužit, ještě ať mu jiní shání pomahače. Ano, má-li někdo bezmeznou lidskou moc, potřebuje naháněče, potřebuje ty, kteří mu budou jeho přání plnit a jeho nařízení kontrolovat a neplnění trestat. Potřebuje své vojáky a donašeče a vykonavatele své vůle. Potřebuje verbíře. Ne tak Ježíš. „Jděte a nikoho nevynechejte. Každého zvěte, ze všech národů.“ Každý ať ví o cestě Kristovy lásky, každý ať má možnost napít se ze studny živé vody, každý ať slyší o milosrdenství a odpuštění. Vždyť kdo slyší, má možnost uvěřit. A kdo uvěří, bude mít život věčný. Ti, kteří uvěří, ať dál dosvědčují lidem, že láska je víc než nenávist, že pravda je více než lež, že čistota je více než umazanost, že světlo je více než tma a život je více než smrt. Ať dál dosvědčují lidem, že i když podlehnou nenávisti, lži, umazanosti, tmě až i smrti, je zde Ježíš a jeho moc. Vykupující, zachraňující moc. Přináší odpuštění a dává naději.

„Získávejte mi učedníky, křtěte je ve jménu Boha Otce, Syna i Ducha svatého a učte je, aby zachovávali všecko, co jsem vám přikázal.“ Ať jsou ti, kteří uvěří, že Ježíš je Pán s veškerou život zachraňující mocí, poznamenáni křtem. Ať jsou vekřtěni do jména Otce, Syna i Ducha svatého. Ať nesou trvalé znamení kristovců. Křtem se člověk nestane křesťanem. Tím se stane, když uvěří v Ježíše Krista, když ho vyzná svým Pánem. Křest je toho znamením. Ze strany člověka veřejným vyznáním, veřejnou proklamací, přihlášením se ke Kristu. Vzetím na sebe jeho jména. Asi jako když dva lidé spolu žijí, nejsou ještě manželé. Až veřejným prohlášením, až poté, co si jeden vezme jméno toho druhého, stávají se manžely. Až veřejným přiznáním ke Kristu stává se člověk kristovcem, křesťanem. A z Boží strany slyšíme: „To je mé dítě, to je můj člověk. Toho mám rád. Pro něj jsem dal všechnu moc svému Synu Ježíši Kristu. Abych ho zachránil.“

„A hle, já jsem s vámi po všechny dny až do skonání tohoto věku.“ To není jen „Já půjdu vedle vás, já vás doprovodím.“ Ne. „Já jsem s vámi.“ Trvale. V rození, v životě i v umírání a smrti. V nemoci i ve zdraví. Ve chvílích, kdy se tvůj život bude končit. Ve chvílích, kdy si nebudeš vědět rady. Ale také ve chvílích, kdy o mě budeš svědčit a nikdo Ti nebude rozumět. Nikoho to nebude zajímat. Dokonce se ti budou posmívat. Ve všem s tebou budu. Až do smrti. A po smrti také. Ve všem co je člověče tvé, budu mít angažmá. Budu se s tebou solidarizovat. A tvůj hřích si vezmu na kříž. Jsem s tebou, jsem s vámi. To je evangelium, milé sestry a milí bratři. Z toho se dá dost dobře žít. Co myslíte?

Amen.

Miroslav Erdinger

Text kázání: Lukáš 24; 1 - 12
(1) Prvního dne po sobotě, za časného jitra, přišly k hrobu s vonnými mastmi, které připravily.
(2) Nalezly však kámen od hrobu odvalený.
(3) Vešly dovnitř, ale tělo Pána Ježíše nenašly.
(4) A jak nad tím byly bezradné, stanuli u nich dva muži v zářícím rouchu.
(5) Zachvátil je strach a sklonily tvář k zemi. Ale oni jim řekli: „Proč hledáte živého mezi mrtvými?
(6) Není zde, byl vzkříšen. Vzpomeňte si, jak vám řekl, když byl ještě v Galileji,
(7) že Syn člověka musí být vydán do rukou hříšných lidí, být ukřižován a třetího dne vstát.“
(8) Tu se rozpomenuly na jeho slova,
(9) vrátily se od hrobu a oznámily všecko jedenácti učedníkům i všem ostatním.
(10) Byla to Marie z Magdaly, Jana a Marie Jakubova a s nimi ještě jiné, které to pověděly apoštolům.
(11) Těm však ta slova připadala jako blouznění a nevěřili jim.
(12) Petr se rozběhl k hrobu, nahlédl dovnitř a uviděl tam ležet jen plátna. Vrátil se v údivu nad tím, co se stalo.


Kde hledáme Ježíše my? Mezi mrtvými, nebo mezi živými? Dnešní oddíl nám popisuje tu první možnost. Marie z Magdaly, Jana a Marie Jakubova hledají Ježíše v minulosti. Kde jinde by ho také mohly hledat? Minulost je sice pryč, ale vzpomínky na ni zůstávají. Při vzpomínání částečně znovu prožíváme to, co se kdysi stalo. Vynořují se stejné emoce, stejné myšlenky. Mnozí lidé do minulosti utíkají, aby na chvíli odehnali to, co na ně právě bolestně doléhá. A ženy z našeho příběhu cítí velikou bolest. Zhmotněním minulosti je také mrtvé tělo. Když se díváme na mrtvolu, vidíme téhož člověka, který kdysi chodil, mluvil, smál se, jedl, žil. Není to někdo jiný. A přece to už není on. Je to jen jeho minulost, kterou před sebou vidíme. Přítomná minulost, která už ale nebude mít žádnou budoucnost.

Za touto mrtvou minulostí se vydaly ženy třetího dne po Ježíšově ukřižování. Na tom není nic špatného. S minulostí je za jistých okolností správné zacházet citlivě a s respektem. Vždyť to byla kdysi osvobozující a zachraňující přítomnost! Proto se sluší jí alespoň vzdát poctu. Dát kytku na hrob, postavit pomník, případně založit muzeum, to je přirozené a lidské. Vzpomínáme na lidi, které jsme milovali, nebo na věci, kterých jsme si vážili. Staráme se o to, aby to dobré z minulosti nebylo navždy zaváto časem, protože nás to může i dnes inspirovat a povzbuzovat.

Nicméně ani hrob, ani pomník, ani muzeum nejsou místem, kde máme Ježíše hledat. Proč hledáte živého mezi mrtvými? Není zde, byl vzkříšen. Neumíme vysvětlit, co znamená být vzkříšen. Evangelia o tomto tajemství raději mlčí. Neodpovídají na otázku „co“, ale spíše na otázku „kam“. Kam je vzkříšení, tak by se dal příběh tří žen u Ježíšova hrobu nazvat. Jakým směrem ukazuje? Kam nás volá? Ženy se diví, co se s Ježíšem stalo. Je to pochopitelná otázka, ale zůstává v minulosti. Neukazuje dopředu. Dva muži v zářícím rouchu proto jejich tázání obracejí: neptejte se, proč tady Ježíš není a kam zmizel. Nehledejte Ježíšovu minulost. Vstaňte a jděte tam, kde on skutečně je! Minulost zůstává minulostí, i kdyby nad ní stál ten největší pomník na světě. Zde Ježíše nehledejte. Hledejte Ježíše živého a přítomného.

Kde hledáme Ježíše my? Počítáme s tím, že je mezi živými? Anebo spíše často jednáme jako apoštol Petr? Ten obviňuje ženy z bláznovství, a přitom se sám chová dost pošetile. Už uslyšel tu převratnou zvěst, že Ježíš žije. Ale nepřipouští si ji k srdci, neuvědomuje si její dosah. Jeho pohled zůstává dál upřený do minulosti. Táhne ho to zpátky, k hrobu. Jenže, jakou pravdu o Ježíši tam nalezne? Co tam uvidí jiného, než díru ve skále a kus plátna? Petr dál věří v Ježíše po svém, postaru, tak jak věřil předtím. Ježíš je pro něj minulou postavou, kterou je možné obdivovat, napodobovat, naplňovat její odkaz - ale nic víc. Ani poté, co uvidí prázdný hrob, se na jeho postoji nic nezmění. Petr zůstává uvězněn v tom, co kdysi prožil, v minulosti, která byla možná velkolepá a úctyhodná, ale nemá žádné pokračování, nemá žádnou přítomnost a budoucnost.

Ježíš vstal z mrtvých, opravdu vstal z mrtvých, volají dnes křesťané po celém světě. Tento velikonoční pozdrav je sice plný radosti a naděje, ale pořád zůstává v minulém čase. Co znamená pro dnešek? Jak se týká mého života? Jak se týká života církve? Věříme jen ve slavnou minulost, nebo věříme v ještě slavnější budoucnost s naším Pánem? Hledáme Ježíše opravdu mezi živými? Pak bychom ho ale měli nejprve hledat přímo v našich životech. Apoštol Pavel říká: nežiji už já, ale žije ve mně Kristus. Pavel se nevrací k prázdnému hrobu a nespekuluje nad tím, co se tehdy stalo. Vyznává, čím je Ježíš pro něj teď a tady. Ježíš vstal z mrtvých. Opravdu i ve mně i v tobě vstal z mrtvých. V Kristu jsme přece přešli ze smrti do života.

Když hledáme živého Ježíše ve vlastních životech, musíme se ovšem připravit na mnohá zklamání. Když se na sebe pravdivě podíváme, zjišťujeme, kolik toho v nás stále ještě patří na stranu smrti. Tolik věcí nás svazuje, nahání strach, svádí ke zlému. Stále znovu ale žasneme nad tím, že v nás a v našich vztazích vždy znovu a nečekaně vyraší i to živoucí a životné, to do budoucnosti ukazující. Nalézáme tu také našeho Pána, který je mocně při díle. O Velikonocích nevstal z mrtvých jen jeden člověk. Tehdy se dala do pohybu moc života, kterou už nic nemůže zastavit.

A tak nový život v Kristu strhává i nás. Těla z mrtvých vzkříšení neproběhne až na konci času. Týká se nás tady a teď. Už v naší přítomnosti smíme zakoušet, jak nad našimi temnotami vítězí Boží světlo, nad našimi vinami vítězí Boží odpuštění, nad naší slabostí vítězí Boží moc, nad naší bezvýchodností vítězí Boží naděje, nad naším strachem vítězí Boží láska. Hledat Ježíše mezi živými znamená neustále se ptát, kam mě vede tento proud života, kam mě živý Kristus zve. Kdo hledá Ježíše mezi živými, ten se v tomto světě staví na stranu života, ten spěchá na pomoc tam, kde je život ohrožen, ten se ujímá se těch, kdo jsou drceni silami smrti.

Sestry a bratři, mnohokrát jsem slyšel obvinění, že církev působí na své okolí jako muzeum. Uvnitř plno jakýchsi vzácných, ale neživých předmětů, o které pečujeme. Je pravda, že někdy se církev chová jako ty ženy s vonnými mastmi, které se snažily zpomalit zánik a zapomnění a na chvíli podržet, co bylo a co není. S pietou uchováváme cosi krásného z minulosti. Je to přirozené a lidské. Ale k tomu nás Ježíš nezve. Církev není shromážděna kolem hrobu nebo pomníku, ale kolem živého Krista. Jistě jsme také společenstvím vzpomínky. Každou neděli si vyprávíme o velkých minulých Hospodinových činech záchrany. Žádný z nich nesmí zůstat zapomenutý. Ani ten o prázdném hrobu. Ale to nestačí. Kristu žije, opravdu žije. Hledejme ho mezi živými. Hledejme ho uprostřed nás jako našeho jediného Pána. Hledejme ho také ve světě okolo, i tam ho jistě nalezneme, budeme-li hledat bez předsudků. A hledejme i v sobě. Nebojte se, i tam žije a dává život.

Amen.

Ondřej Kolář

Text kázání: Izajáš 65; 16 - 25
(16) Kdo si bude v té zemi dávat požehnání, bude si je dávat v Bohu pravém. Kdo bude v té zemi přísahat, bude přísahat při Bohu pravém. Minulá soužení budou zapomenuta, ukryta před mým zrakem.
(17) „Hle, já stvořím nová nebesa a novou zemi. Věci minulé nebudou připomínány, nevstoupí na mysl.
(18) Veselte se, jásejte stále a stále nad tím, co stvořím. Hle, já stvořím Jeruzalém k jásotu a jeho lid k veselí.
(19) I já budu nad Jeruzalémem jásat a veselit se ze svého lidu. Nikdy víc už nebude v něm slyšet pláč ani křik.
(20) Nikdy už tam nebude dítě, které zemře v několika dnech, ani stařec, který by se nedožil plnosti věku, protože bude mladíkem, kdo zemře ve stu letech. Ale hříšník, byť stoletý, bude zlořečen.
(21) Vystavějí domy a usadí se v nich, vysázejí vinice a budou jíst jejich plody.
(22) Nebudou stavět, aby se tam usadil jiný, nebudou sázet, aby z toho jedl jiný. Dny mého lidu budou jako dny stromu. Co svýma rukama vytvoří, to moji vyvolení sami spotřebují.
(23) Nebudou se namáhat nadarmo a nebudou rodit pro náhlý zánik, neboť jsou potomstvem těch, kdo byli Hospodinem požehnáni, oni i jejich potomci.
(24) Dříve než zavolají, já odpovím; budou ještě mluvit a já je už vyslyším.
(25) Vlk a beránek se budou pást spolu a lev jako dobytče bude žrát slámu, hadu však bude potravou prach. Nikdo už nebude páchat zlo a šířit zkázu na celé mé svaté hoře,“ praví Hospodin.


Milé sestry, milí bratři,

včera si jedna milá žena povzdechla: „Ach, kdyby ten život byl jednodušší.“ Hned mě napadlo jí říkat, že přece mnozí mají život mnohem složitější a že jí přece vlastně nic zásadního nechybí a že je třeba plně prožívat přítomnost a že přece problémy a různá trápení a starosti a různé rány, způsobené druhými lidmi, k životu patří stejně tak, jako k němu patří radost a naděje a štěstí. Jen ne jednoduchý život. Kdesi napsal Zikmund Freud: „Byl jsem v životě šťastný. Nic v něm jsem neměl jednoduché.“ Mohl jsem ocitovat Freudova slova a hovořit o úhlu pohledu a kdesi cosi. Nic bych tím ovšem té ženě nepomohl. Zadrž! Ona prožívá složité období svého života. A velikost problému, jeho hloubku a závažnost může znát pouze ten, kdo ho prožívá. Tak jo: „Ach, kdyby ten život byl jednodušší.“

Ale kdyby ten život skutečně byl jednodušší, něco podstatného by se v něm nemohlo udát. Něco zásadního, o čem si člověk myslí, že by klidně a rád oželel, co ho aktuálně bolí, bere mu síly a někdy dech, se časem ukáže jako významné. Bůh dá nové síly, větší než ty předchozí, ukáže k nové, pevnější než kdysi naději, Bůh přinese nové světlo, které již žádné tmy nepohltí. Bůh promluví a jeho promluvení umlčí všechny hlasy zla. Ale ještě ne. Ještě je čas. Ještě musí přijít ona nejednoduchost života.

Lid Boží, jak k němu promlouvá prorok Izaiáš, byl v katastrofálně složité situaci. Těžká a nebezpečná doba zkázy. Babylonské zajetí, město, hradby a chrám zbořeny, lid odvlečen do zajetí a rozptýlen po všech koutech. Bezútěšná situace. Snad nikdy víc nepotřeboval Boží lid naději. Propast se rozevírala. Snad nikdy víc nepotřeboval světlo zářící Boží tváře. Tma byla, že kam se podíval, nic než tmu zmaru neviděl. Snad nikdy nepotřeboval slyšet Boží hlas, vědět, že Bůh k někomu promlouvá. Ticho bylo stejně hluboké jako ta tma.

To vše musí Boží lid prožít, aby uslyšel prorocká slova o nové budoucnosti. Aby je mohl přijmout. Nejspíš jim nebude mnoho rozumět, jsou až příliš v kontrastu ke stávající situaci. Ale mnohdy vůbec nejde o to všemu porozumět, událostem porozumět, lidem porozumět, jako spíše jde o to přijetí situace, události, člověka. A odtud vyjít dál, K řešení, do vztahu, k nové naději. Bylo by jednodušší všemu rozumět. Ale není-li život jednoduchý, pak ani porozumění není jednoduché.

Tak lid Boží slyší o Božím požehnání. Bude žehnat pravý Bůh. Ne nějaká představa Boha, ne nějaká pohanská modla, nějaká lidskýma rukama vyrobená socha, ne představa Boha, který se dívá z nějakého obrazu. Pravý, živý, člověka a celé stvoření milující Bůh. Záleží mu na člověku v každé situaci. Prorok to vyslovuje jasně. Jakoby i on věděl, že to, co člověka mnoho a někdy nejvíc spoutává a vyvádí z míry a ukazuje k jeho slabinám a připomíná viny a stále se vrací, je jeho minulost. Tu jistě člověk nemůže změnit a už teprve ne nijak vymazat. Jediné, co s ní může udělat, je zaujmout k ní nový postoj, přijmout ji jako součást svého životního příběhu. Dokonce ji nemůže ani zapomenout. Ale Bůh může. Minulost, minulá soužení budou zapomenuta, ukryta před Božím zrakem. Zkrátka, pro Boha minulost člověka není. Jeho zrak ji nevidí. Ne že by zavíral před člověkem oči, jen jeho minulosti nepřikládá ani váhu pohledu. Jeho očím zmizí všechno minulé. Zlo, faleš, modloslužba, úzkost, bída starého života, starého věku. Protože Bůh vše stvoří nové.

Co to bude pro člověka znamenat? Co mu to přinese? Odpověď nalézáme v přečteném oddíle z knihy Zjevení. Výhled k novému věku. Již začal s prvním Kristovým příchodem. Ten přinesl milost, milosrdenství. A Kristova oběť nabídla člověku možnost odevzdat svůj hřích na Kristův kříž. Je na něm přibit spolu s Kristem ten náš hustě psaný dlužní úpis, jak nám říká apoštol Pavel.

Ano, je při nás ještě mnoho a mnoho různých bolestí a mezi námi v lidské společnosti ještě mnoho zla. Žijeme ve světě nevykoupeném, ale kdykoliv se setkáme s láskou, kdykoliv jsme spolu s upřímným srdcem u Kristova stolu, kdykoliv si umíme pravdivě říci „odpusť mi to, mrzí mě to“ a kdykoliv stejně pravdivě odpovíme „jde to těžko, ale odpouštím,“ kdykoliv dáme napít žíznivému nebo někdo napojí nás, kdykoliv sepneme ruce k modlitbě, plné vděčnosti za nový den, za prožitý den nebo prosbám a přímluvám a také ke chválení Boha, tehdy je mezi námi nový věk. Nová budoucnost vstupuje do naší přítomnosti, která ovšem v plnosti je pro nás připravena tak, jak ji představuje autor Zjevení. Nic starého, žádná minulost nebude. Bůh bude uprostřed lidí, bude přebývat mezi lidmi. Bůh bude s lidmi. Setře slzy, nebude smrt, žal, nářek, bolest. To je minulost. Žíznivý dostane napít z pramene vody živé. Zvítězivší, snad nositelé dobra a lásky, nevíme přesně, co si pod tím pojmem máme myslet, budou Božími dětmi. A nositelé zla tam jednoduše nebudou, protože tam nebude zlo.

V pátek jsem v léčebně oba ty texty – z Izaiáše i ze Zjevení – přečetl jednomu psychotickému pacientovi a zeptal se ho, jak to na něj působí a cože v té nové zemi bude. Okamžitě odpovídal: „…pokání, naděje, pravá víra, nic nebude Božímu zraku skryto. Každý tam bude pravdivý k sobě, ke druhým lidem i k Bohu.“

Máme se na co těšit milé sestry a milí bratři. Teď ten život skutečně jednodušší nebude. Avšak druhý Kristův příchod přinese nové nebe a novou zemi. Nový ráj. A Duch a nevěsta praví: „Přijď.“ A kdokoliv to slyší, ať řekne: „Přijď.“ Kdo žízní, ať přistoupí; kdo touží, ať zadarmo nabere vody života. Slyšíme odpověď: „Ano, přijdu brzo.“

Milé sestry, milí bratři, kdo to tak cítíte, prosme společně: „Amen, přijď Pane Ježíši.“ „Amen, přijď Pane Ježíši.“

Miroslav Erdinger

Presbyterkám a presbyterům připomínáme, že v pondělí 1. června 2015 se od 19 hodin v kostele U Jákobova žebříku uskuteční pravidelná schůze staršovstva.



Presbyterkám a presbyterům připomínáme, že v pondělí 11. května 2015 se od 19 hodin v kostele U Jákobova žebříku uskuteční pravidelná schůze staršovstva.



Presbyterkám a presbyterům připomínáme, že v pondělí 13. dubna 2015 se od 19 hodin v kostele U Jákobova žebříku uskuteční pravidelná schůze staršovstva.



Milé sestry, milí bratři. Předkládáme vám zprávu o životě farního sboru Českobratrské církve evangelické v Praze 8 Kobylisích za rok 2014, schválenou staršovstvem sboru na řádné schůzi 2. února 2015.

Také vloni usiloval farní sbor o šíření a přijímání slova Božího v kostele U Jákobova žebříku, který využíval společně s komunitou korejských a japonských křesťanů žijících v Praze. K jejich sborové činnosti jim poskytoval shromažďovací i kancelářské místnosti v prvním poschodí fary a k nedělním bohoslužbám jim dával k dispozici prostory kostela. Každou první neděli v měsíci s výjimkou prázdnin se v půl desáté dopoledne konaly společné mezinárodní bohoslužby konané česky a korejsky, jejichž trvalou součástí se stalo čtení Písma také v japonštině. Při společných bohoslužbách se vždy konalo vysluhování sv. večeře Páně. Bohoslužby vykonávali faráři české části sboru Miroslav Erdinger a Ondřej Kolář, spolu s korejským farářem Kwang-Hyun Ryu a japonským farářem Sinil Son. V dalších nedělích se konaly samostatné korejské bohoslužby vždy v půl dvanácté, a ve dvě hodiny odpoledne na ně navazovaly bohoslužby v japonštině. Po mezinárodních bohoslužbách bylo v přísálí připraveno malé pohoštění. Sestry a bratři z korejské části sboru se v týdnu scházeli k dalším vlastním sborovým akcím.

Nedílnou součástí sborového života se staly jarní mezinárodní den a podzimní bazar jídel. Vloni na jaře jsme se sešli v neděli 4. května a po společných bohoslužbách pod vedením Petra Kolínského především české a korejské děti vytvořily andílky, kteří zdobí strop naší haly. Společný oběd jsme v poledne zahájili modlitbou. Bazar jídel, která uvařili a upekli Korejci, Japonci a Češi, se konal v sobotu 29. listopadu. V dobré atmosféře, kterou podporovala hudební skupina Naholou 25 s účastí člena staršovstva bratra Josefa Jeřábka, se vybralo 38 133 Kč. Za výnos z prodeje jsme nakoupili více než sto dárků pro pacienty chronických oddělení Psychiatrické nemocnice v Bohnicích podle seznamu vytvořeného personálem. Dárky zabalili a jmenovkami opatřili účastníci biblické hodiny ve čtvrtek 18. prosince. S balením pomohli také členové sdružení LOGOS, kteří pak všechny pozvali k pohoštění v jídelně. Dárky na Štědrý večer pacientům léčebny předali bratři faráři Kwang-Hyun Ryu, Sinil Son, Miroslav Erdinger, Ondřej Kolář a jáhen Filip Němeček.

Ve farním sboru působili faráři Miroslav Erdinger a Ondřej Kolář. Oba pracovali nejen v kostele U Jákobova žebříku, ale také mezi pacienty Psychiatrické nemocnice v Bohnicích. Zaměstnanci sboru jsou i japonský farář Son a korejský farář Ryu. V kostele sv. Václava v areálu bohnické nemocnice se konaly bohoslužby s vysluhováním sv. večeře Páně každou středu v 15.30. Bohoslužby se uskutečnily padesátkrát. Vykonával je bratr farář Kolář, kterého pětkrát zastoupil Jan Ratiborský.

Bratr farář Miroslav Erdinger a bratr farář Ondřej Kolář jsou členy týmu Spirituální péče Psychiatrické nemocnice v Bohnicích, v jehož rámci se podíleli na skupinovém pastoračním sezení na oddělení závislostí, v doléčovacím pavilonu psychicky nemocných, prováděli pastorační péči na oddělení ochranné léčby nebo v pavilonu interny, a na přání pacientů vykonávali individuální návštěvy na dalších odděleních. Miroslav Erdinger vykonával pravidelná pastorační setkání především na oddělení sexuálních deviací a psychóz. Každý z farářů vykonal těchto náročných setkání během roku přibližně 80. Kolegové a personál v nemocnici příznivě hodnotili také fakt, že působili nikoliv za plat, ale z pověření staršovstva v rámci svého farářského úvazku.

Dalším působištěm Farního sboru mimo areál kostela je Domov seniorů „Slunečnice“ v Čimicích. Vloni tam bratr farář Erdinger vykonal čtyřiadvacetkrát dopolední bohoslužby, při některých z nich pastorační pracovnice Eliška Erdingerová patnáctkrát doprovázela sborový zpěv na klavír. Pětkrát se konal biblický program v odpolední Kavárničce, významná byla setkání o velikonocích a v době adventní. Velikonoční program pro seniory z Domova se sváteční promluvou bratra faráře Erdingera se konal v pondělí 14. dubna odpoledne. Adventní program se zvěstí o narození Krista, s účastí 40 dětí z Bratrské školy a s koledami zpívanými i obyvateli Domova, se konal 15. prosince odpoledne.

V prvním poschodí fary pracovala nezisková organizace zaměřená na misiologii ve střední a východní Evropě, nazvaná Středoevropské centrum misijních studií. S činností sborovou se prolíná také práce Komunitního centra, které se od roku 2006 podílí na zejména činnosti mateřského centra Benjamin nebo na organizaci sborových besed.

Kobyliský sbor téměř dvacet let poskytuje své prostory a všeobecnou podporu křesťanům s homosexuální orientací, kteří jsou členy Občanského sdružení LOGOS. Scházeli se každou první neděli v měsíci odpoledne. Duchovní část setkání připravoval bratr farář Kolář. Aktivita sdružení byla vloni na stabilně vysoké úrovni a jeho členové oceňují podporu kobyliského sboru. Byli jsme toho svědky i při společném balení dárků pro pacienty Psychiatrické nemocnice.

Nyní se věnujme popisu pravidelných setkání na půdě kostela U Jákobova žebříku. Kromě prázdnin se každou sudou středu v měsíci v půl desáté dopoledne, a v lichých týdnech každé úterý v pět hodin odpoledne, konaly schůzky mateřského klubu Benjamin, vedeného sestrou Eliškou Erdingerovou, s biblickým programem bratra faráře Erdingera. Od září roku 2014 se Benjamin schází pravidelně vždy v úterý odpoledne. Jeho schůzky byly příležitostí k setkání nejen členek sboru, ale také maminek s dětmi mimo církev, pro které měly chvíle v našem kostele dá se říct pastorační charakter. V úterý večer se scházely střídavě skupiny mládeže a tzv. střední generace, které vedl bratr farář Kolář. Na schůzky mládeže chodili v průměru čtyři účastníci, na střední generaci deset.

Ve středu ve dvě hodiny odpoledne se konaly pod vedením bratra faráře Erdingera biblické hodiny pro dospělé, které vždy ve druhé středě v měsíci vystřídala Kavárnička, oblíbené neformální setkání s pohoštěním a víceméně společenským programem. Ve čtvrtek v pět hodin odpoledne se scházel pěvecký kroužek Contiola Jacobi, který vedla Eliška Erdingerová. Čtvrteční večer od půl sedmé byl věnován biblické hodině, kterou vedl bratr farář Kolář, výjimečně také bratr farář Erdinger nebo jáhen Filip Němeček. Po biblické hodině se vžilo společné posezení dole v jídelně. Ve středu večer bývaly přibližně jednou do měsíce besedy, o kterých hovoří samostatná zpráva Komunitního centra U Jákobova žebříku.

Na předchozí charakteristiku navažme souhrnem událostí a důležitých údajů, jak je uvádí sborová statistika, kterou vede bratr Jan Polák.

V kostele U Jákobova žebříku se vloni konaly služby Boží osmapadesátkrát, při nichž byla sedmadvacetkrát vysluhována sv. večeře Páně. Dětské bohoslužby neboli nedělní školu měly děti čtyřiatřicetkrát. Vedli je Jan Bouček, Jan Šotola, manželé Lebedovi, manželé Beranovi a Anička Boučková. Ta také připravovala s paní farářovou Yeon Sil Cheong program pro korejsko-českou nedělní školu vždy první neděli v měsíci. Mezinárodní bohoslužby se konaly jedenáctkrát. Průměrná účast na shromážděních byla 72 účastníků. V roce 2014 kázali v Kobylisích rovnoměrně pětadvacetkrát Ondřej Kolář a pětadvacetkrát Miroslav Erdinger. Jednou měl bohoslužby japonský farář Sinil Son, jednou kázali Jiří Hoblík, korejský farář Kwang Hyun Ryu, Chang-Keun Kim, Michael Erdinger, Patr Mazur a dvakrát jáhen Filip Němeček. Po bohoslužbách, ať českých nebo korejských, se vžilo společné posezení v jídelně nebo přísálí, přes léto také na zahradě kostela. V loňském roce faráři U Jákobova žebříku pokřtili 4. května korejské dospělé Mun Su Zin a Kang Min Su, a 30. listopadu malého Antonína Čapka. Navždy se však také rozloučili se sestrou Jiřinkou Peršalovou.

V přípravě a přednesení sborových oznámení se střídali kurátor Pavel Veselý a místokurátorka Vlasta Rejentová, jednou četli ohlášky Jan Hon, Petr Kolínský, Jan Polák a Jan Ratiborský. Během roku jsme dvaačtyřicetkrát vyznávali Apoštolské vyznání víry, osmkrát jsme zpívali vyznání Nicejsko-cařihradské, jednou jsme zpívali píseň 605 začínající slovy My vyznáváme, a sedmkrát byly bohoslužby bez Creda. Vloni jsme při bohoslužbách zpívali celkem dvacet pět různých žalmů a sto padesát dva písní, při kterých sborový zpěv dvaačtyřicetkrát doprovázel Jiří Polák, jedenáctkrát Eliška Erdingerová a pětkrát Pavel Veselý.

V neděli 13. ledna byla mimořádná schůze staršovstva a týden na to mimořádné sborové shromáždění, obojí zaměřeno na otevření všeobecné diskuse o církevních restitucích a chytaném samofinancování farních sborů. V pátek 17. ledna jsme se zúčastnili shromáždění v katolické farnosti sv. Terezie v rámci Týdne modliteb za jednotu křesťanů. Výkladem slova Božího posloužil bratr farář Miroslav Erdinger. V neděli 2. února se setkalo 12 členů sboru s 16 mladými Korejci na neformální besedě v Paris de Café. Odpoledne byla v našem kostele hostem občanského sdružení LOGOS sy­nod­ní kurátorka Lia Valková.Ve středu 5. února jsme se podíleli na seniorátním setkání korejské a české mládeže. Na pomoc rodinám v Etiopii a konkrétnímu sboru na Ukrajině jsme prostřednictvím Diakonie poslali po pěti tisících korunách.

Večerní biblická hodina 12. února měla masopustní charakter. 26. února večer jsme v péči bratra Miloše Rejchrta uspořádali koncert Kdo slyší houby hrát, na kterém se kromě autora Václava Hálka podíleli hudebníci manželé Tóthovi, pěvkyně Pavla Kšicová, houslista Jan Kvapil a autorka básní Markéta Hejná. Mezi posluchači byli i sestry a bratři z katolické farnosti od sv. Terezie. V neděli 16. března se konalo Výroční sborové shromáždění, které bylo součástí bohoslužeb, započatých v 9 ho­din. Během bohoslužeb 30. března zazněly a byly příznivě přijaty Dvořákovy Biblické písně v provedení Radomíra Melmuky a Ludmily Hudečkové. V sobotu 12. dubna se přibližně 40 českých a korejských dětí zúčastnilo velikonoční výtvarné dílny s malířem Janem Bártou, s nímž společně vytvořili malbu Ježíšův příjezd do Jeruzaléma, která zdobí stěnu našeho kostela. Výtvarná díla Jana Bárty a členů našeho sboru Petra Kolínského, Daniely Tinkové a Pavla Veselého byla vystavena na zdech v přísálí. Dramaturgii výstav měla v péči sestra farářová Nelly Kolářová. Začátek prožívání Velikonoc jsme jako už poněkolikáté zahájili na Zelený čtvrtek, tentokrát 17. dubna, čtením Pašijí a večeří Seder. Naši bratři faráři předali týmu Spirituální péče v Psychiatrické nemocnici 40 biblí, které sbor nemocnici daroval. Dopoledne ve středu 16. dubna vykonali oba faráři farního sboru velikonoční bohoslužby pro děti a učitele Bratrské školy.

Také vloni jsme se zúčastnili celostátní akce Noc kostelů, která se konala v pátek 23. května. České i korejské akce pro návštěvníky byly rozloženy do prostor celého sborového domu a lépe než dříve informovaly příchozí o životě kobyliského sboru. V sobotu 31. května uspořádali učitelé nedělní školy společný výlet pro děti do okolí Říčan, kterého se zúčastnilo přes třicet korejských a českých účastníků. Po návratu byla v kostele otevřena malá fotovýstava a na zahradě vzplál táborák. Při mezinárodních bohoslužbách 1. června zahrál na violoncello Nathan Son a několik písní zazpíval korejský ženský sbor ze Soulu. Po bohoslužbách byl otevřen Fair Trade obchůdek Jeden svět. Bohoslužby 15. června byly společné s členy společenství LOGOS, jeho čtyři členové se na nich podíleli. Na závěr školního roku vykonali bratři faráři Erdinger, Kolář a Rejchrt bohoslužby v Bratrské škole v Holešovicích. Ze školy přišlo písemné poděkování. 19. června provedl zvonař Petr Manoušek revizi zavěšení a elektrického ovládání zvonů na zvonici. Uskutečnily se dvě brigády na zahradě, zaměřené především na výměnu části plotu. Nakoupili jsme sedáky na židle do kostela. Na červencové schůzi staršovstva proběhl rozhovor o nové koncepci ubytování. Byl schválen návrh opustit hotelový způsob ubytování a pronajímat spodní pokoje českým a korejským studentkám. 20. července se konaly mimořádné mezinárodní bohoslužby s kázáním korejského faráře Chang-Keun Kima a vysluhováním večeře Páně.

Po celé letní prázdniny vykonávali bratři faráři bohoslužby jak v kostele U Jákobova žebříku, tak v kostele sv. Václava v areálu Psychiatrické nemocnice v Bohnicích. 1. září, tedy v první školní den, vykonali bratři faráři Erdinger a Kolář bohoslužby pro děti a učitele Bratrské školy v Holešovicích. V září nastoupil do sboru na jáhenskou praxi bratr Filip Němeček. Jeho mentorem je bratr farář Erdinger. V sobotu 13. září se konaly Dny evropského dědictví, ve kterých jsou otevřeny běžně nepřístupné stavby a památky. Přibližně o 30 návštěvníků našeho kostela se postaral Jan Polák. Od pátku do neděle 26. až 28. září se konal sborový pobyt v Bělči, kterého se zúčastnilo okolo čtyřicítky českých členů sboru a dvacet Korejců. Programem pátečního večera byla společná psychohra připravená bratry Michalem Novákem a Janem Šotolou, kdežto v sobotu nám korejští bratři velmi plasticky popsali zvláštnosti a nástrahy života korejských rodin v České republice. Večerní pobožnosti měl bratr farář Erdinger. Sobotní odpoledne, organizačně připravené Ondřejem Kolářem a Janem Boučkem, bylo věnováno především programu s dětmi, v němž dominovaly výjevy z Josefova života, výtvarně zpracované Petrem Kolínským a Janem Boučkem. Fotografie z Bělče pak visely po řadu měsíců na zdech v přísálí.

V září bratru faráři Kolářovi skončilo téměř roční administrování smíchovského sboru, kterým ho pověřilo vedení Pražského seniorátu. Během podzimu byly úspěšné a hojně navštívené brigády, zaměřené jak na důkladný úklid kostela včetně mytí oken, tak na dokončení úpravy a oplocení zahrady. V sobotu 22. listopadu se péčí Jana Boučka, Nelly Kolářové, manželů Lebedových a dalších uskutečnila výtvarná dílna, která byla zaměřena na výrobu adventních věnců a vánočních ozdob. Zúčastnilo se jí přibližně 60 dětí a rodičů. Protože br. farář Erdinger završil desetileté působení ve sboru, na které byl zvolen, v neděli 23. listopadu se uskutečnila nová volba na dobu do července 2017, kdy dosáhne důchodového věku. Byl zvolen 40 hlasy, když 33 hlasů bylo proti a 6 se zdrželo. Následně staršovstvo v důkladné diskusi konstatovalo, že je to signál k reflexi jak práce faráře, tak působení staršovstva. Na návrh bratra faráře Erdingera také staršovstvo všemi hlasy schválilo, že péči o vztahy s Korejci a Japonci bude mít na starosti bratr farář Kolář.

3. prosince vystoupilo v kostele přibližně před 40 posluchači ženské instrumentální trio Muzica Dolce Vita. Dětskou vánoční slavnost jsme uskutečnili v neděli 22. prosince, program s dětmi a maminkami z Benjamina, s dětmi z nedělní školy a z biblické hodiny, připravila Eliška Erdingerová. Na Štědrý den jsme se sešli v deset hodin večer k zamyšlení s brat­rem farářem Kolářem nad verši Sváti Karáska a zakladatele komunity Taizé bratra Rogera Schütze. K bohoslužbám na Hod Boží vánoční, kdy kázal bratr farář Erdinger, jsme přišli do kostela už v 9 hodin, protože je vysílal Český rozhlas. Se starým rokem jsme se od šesté hodiny večerní loučili programem, který na texty Jana Ámose Komenského připravili bratr farář Erdinger a jáhen Filip Němeček. Část posluchačů trávila na faře Silvestra do pozdních nočních hodin. Významný závěr loňského roku ve sborovém životě učinilo Evropské setkání mladých křesťanů organizované komunitou Taizé ve dnech 29. prosince až 2. ledna. 21 poutníků z Evropy bylo ubytováno ve sborovém domě, 14 v rodinách členů sboru, 16 v dalších rodinách. Silvestrovskou noc prožilo v našem kostele na 100 mladých křesťanů. Do organizace péče o poutníky se zapojilo přibližně 20 členů sboru.

Náš sbor je nadále součástí akce Adopce na dálku tím, že přispívá na tři adoptivní děti. Jsou to Amos Kizza z africké Ugandy a dívky Anitha D´Souza z oblasti Karnataka a Femina Suzan z Tamil Nadu v Indii. Všem třem dětem jsme nejen poskytli slíbené finanční prostředky, ale udržovali jsme s nimi živý písemný kontakt. Farní sbor v Kobylisích je také patronem Bratrské školy v Holešovicích. Miroslav Erdinger a Ondřej Kolář vykonali pro žáky a učitele školy bohoslužby jednak při zahájení a při ukončení školního roku, jednak v době postní. Ondřej Kolář vyučuje jednou měsíčně ve škole náboženství a zároveň vykonává funkci spirituála. Spolupráci sboru s Bratrskou školou v Holešovicích považuje staršovstvo za významnou součást působení farářů mimo kobyliský sbor.

Zaměstnanci sboru na pracovní smlouvu jsou Eliška Erdingerová, která má na starosti správu a provoz domu, a Olga Poláková, spravující ekonomickou a účetní stránku sboru. Technické problémy řešil a údržbářské práce na dohodu o provedení práce prováděl bratr Jiří Suk, stejným smluvním způsobem pečovala o ložní prádlo z ubytování sestra Vlaďka Štorková, úklid a pokojské práce vykonávala Antonina Yershova na živnostenský list. Poděkování vyslovme všem, kdo v neděli před bohoslužbami a ve středu před Kavárničkou přiváželi vlastními automobily do shromáždění méně pohyblivé sestry a bratry, manželům Kefurtovým za květiny na stůl Páně, Janě Plevové za vedení sborové kartotéky a za koláče na schůzích staršovstva, Evě Spárové za péči o farní zahradu, Janu Boučkovi za Terasu a řadu dalších věcí, a spolu s Janem Polákem a pastorační pracovnicí Eliškou Erdingerovou i za péči o naše webové stránky. Janu Polákovi za univerzální péči o věci sborové, a mnoha jiným za veškerou nezištnou pomoc v případě potřeby.

Staršovstvo Farního sboru Českobratrské církve evangelické v Praze 8 - Kobylisích



Presbyterkám a presbyterům připomínáme, že tentokrát výjimečně v úterý 10. března 2015 se od 19 hodin v kostele U Jákobova žebříku uskuteční pravidelná schůze staršovstva.



Text kázání: Žalm 8; 2
(2) Hospodine, Pane náš, jak vznešené je tvoje jméno po vší zemi! Svou velebnost vyvýšil jsi nad nebesa.

V 8. žalmu se píše: „Co je člověk, že na něho pamatuješ, lidský syn, že se ho ujímáš?“ (v. 2)

Přečtená slova žalmu se obracejí k Bohu.
Ale ta slova přitom vedou k tomu, abychom se ptali na člověka, v pohledu na něho samého.

Co je člověk? Co je vlastně člověk? Co jsi, člověče?
Řekneme-li člověče, z CO se stává KDO Už ne CO, nýbrž KDO...

Jsi tedy někým?
Kým jsi? Kým jsi ty a ty – jako člověk? Jako jeden z mnoha zástupců lidského plemene?
Jen krůpěj v moři?
Anebo krůpěj v moři, která se chce blýskat víc než ostatní? A přitom se může třpytit jen trochu...
Jsi kýmsi, kdovímkoli? Jakýmsi kdovíkým?

Máš dvě ruce, dvě nohy, chodíš vzpřímeně.
Stačí to, abys byl člověkem?
Když stojíš, hlavou jakoby ukazuješ do nebe,
K nebi ale jen málokdy své zraky pozvedneš.
Když roztáhneš ruce do stran – připomínáš kříž.
Co to znamená?

Co tě dělá člověkem? Je to dobré být člověkem?
Je možné být dobrým člověkem?
Je dobré být člověkem, ať už je jakkoli dobrý či zlý?

Umíš být člověkem? Jak své lidství naplňuješ?
Necháš se jen unášet tím, co se děje? Co tvoříš ze sil tobě daných? Je tvé lidství jen danou, tobě danou, darovanou přirozeností?
Tím je hlavně.
Není však tvé lidství také úlohou, úkolem, neuzavřeností?

Chodíš po zemi a zároveň přebýváš v boží paměti.
Jak se v žalmu říká.
Co to znamená? Dálku nedohlednou?
Překračuješ sama sebe, a přitom ne vlastní silou.
Tvá síla není původně tvá.
Vlastní vahou jen dopadají tvé kroky na matičku zemi.

Kým tedy jsi? – jako pozemšťan. Jako Adam. Jako zemní tvor ...
Jsi středem světa? Nebo si alespoň někdy vystačíš s tím, že jsi středem pozornosti?
Ale ani Zeměkoule není středem vesmíru. A druzí lidé nejsou tvými satelity.

Ale ty sám máš svůj střed.
Svůj neuchopitelný střed.
Hluboko uložený.
Říkáme mu já.
Jen se nám zdá, že víme, co to slovo znamená.
Stačí nám znát jen pojmenování.
Kdesi hluboko v nás se ukrývá východisko našich myšlenek i činů.
Příliš je neznáme.
A přesto si jej tolik ceníme.
A tak pošetile.
Ceníme si jej tak, že je necháváme bytnět a kynout.
Je skryté – a to nás zneklidňuje, že není vidět.
Aspoň ať se tedy projeví!
Ale ani kdyby někdo vykonal ty největší činy, ani poté nebude jeho já vidět.

Dávno však již zazněla slova převyšující všechna lidská já.
„Jsem, který jsem“ řekl Bůh Mojžíšovi.
Vyjádřil tak sám sebe: „Jsem, který jsem“.
Neřekl: „Jsem ten a ten“
A dokonce ani přitom nevyslovil slovo „Já“.
K němu však jako by to dvojí „jsem“ ukazovalo.
Bůh o sobě říká, že je vztahem k sobě.
A v tom je vzorem člověku.
Člověče, nemůžeš být Bohem.
Ale v Bohu můžeš najít vzor, abys dobře žil jako nebůh.
A když vstoupíš do svých niterných hlubin, když sestoupíš hluboko,
tak nalezneš boží zrcadlení.
Hlubší já, nacházející se ještě hlouběji než kde se v tobě nachází tvé všední já.
To, co tě spojuje se sebou.
Toto spojení, jež vyvěrá z božího zrcadlení.
Toto spojení, které vede tvé nitro až nad nebesa.
To se nedá nazvat jen chladně: spojení.
To se nazývá láska.
To je moc v tobě, to je vyvěrání z tebe k druhému, ke komukoli.
Nenajdeš-li ji v sobě, nezachytíš-li její niterné vyvěrání, nenajdeš ji nikde ve světě.
Ale najdeš-li ji v sobě, i když matně či zmateně, najdeš ji i ve světě.

Jaképak to je však nalezení, je-li třeba zmatené?
Člověk nachází i to, o čem neví, že to našel – a pak s tím nedobře zachází.
A pak na to schází,
Odkud jinud také pocházejí všechna nedorozumění a zlé činy?
Všechno to protiřečí tomu, čím je člověk, co ukotvuje jeho nitro, co jej spojuje se zdrojem života.

Proto je důležité nejen si prostě žít,
ale žít vědomě.
A vědomí nenechat tuhnout.
Ale hýbat jím.
Hýbat jím pomocí otázek.
Třeba pomocí té otázky, kterou jsme začali:
Co je člověk?
Kým jsi člověče?

Proč žiješ?
Proč? Z jakého zdroje? Je k tomu důvod?
Jak to, že Bohu stojí za to, aby se tebou zabýval?
Proč žiješ? Abys jen přijímal?
Ano, přijímal jsi, přijímáš, víc než si kdy představíš.
Ale také se ptej: Kde máš svůj cíl?
Kde máš svůj cíl, na jehož cílovou rovinku nedohlédneš?
Kde máš svůj cíl, který není vyznačen čárou?
Kde máš svůj cíl, na nějž přesto nutkání nutí se tázat?
Dostaneš vavřín, který je ti slíben?
Najdeš ho či nenajdeš pomocí toho, co již znáš?

Vše je otevřené.
Čas směřuje do příště.
Hleďme k nebesům
vlastníma očima
usmějme se a
umějme zadívat se do nebes
do symbolu cesty vzhůru
do symbolu božské moci,
která z ničeho činí něco
a z něčeho někoho.

Amen.

Jiří Hoblík

Text kázání: Matouš 9; 9 - 13
(9) Když šel Ježíš odtud dál, viděl v celnici sedět člověka jménem Matouš a řekl mu: „Pojď za mnou!“ On vstal a šel za ním.
(10) Když potom seděl u stolu v domě, hle, mnoho celníků a jiných hříšníků stolovalo s Ježíšem a jeho učedníky.
(11) Farizeové to uviděli a řekli jeho učedníkům: „Jak to, že váš Mistr jí s celníky a hříšníky?“
(12) On to uslyšel a řekl: „Lékaře nepotřebují zdraví, ale nemocní.
(13) Jděte a učte se, co to je: ‚Milosrdenství chci, a ne oběť.‘ Nepřišel jsem pozvat spravedlivé, ale hříšníky.“


Milé sestry, milí bratři,

„Jděte a učte se,“ zazní v prostředí celníků a jiných hříšníků a také zbožných farizeů. Těch, u kterých bychom již nečekali, že by se měli něco učit. Vždyť sami byli učitelé zákona. Velcí vzdělaní teologové. A přece jsou to oni, kdo uslyší ta Ježíšova slova. Ne ti pohrdaní hříšníci, ne ti celníci, jejichž vzdělání sotva dosahuje vesnické školy, slyší od Ježíše: „Jděte a učte se“, ale právě ti vysoce v písmech vzdělaní. Ti, kteří přesně věděli, jaké oběti v který čas je nutné obětovat a jestli zápalné nebo smírčí nebo k Boží poctě, za hřích nebo za vinu, kteří znali desatero, kteří Boží zákon znali do posledního písmene. V rozhodující okamžik jim bylo jejich vzdělání k ničemu. Byli Kristem přistiženi jako nedovzdělanci. Co to je, co je tak diskvalifikuje, co jim schází, čeho se tak tragicky nedostává, že si to musí vyslechnout ve společnosti těch pohrdaných? Co to Ježíš nadsazuje nad vzdělání a učení?

„Jděte a učte se: Milosrdenství chci a ne oběti.“ Ježíš přináší normu, jejíž je sám bytostným nositelem. Vyjadřuje prvenství nebo ještě lépe nadřazenost lásky nad jakýmkoliv dalším přikázáním, ustanovením zákona, pravidlem nebo předpisem. Žádná hodnota, ať je to svoboda, pravda, vzdělání, znalost Písma, víra nebo další, není skutečnou hodnotou, pokud v ní není láska. „Jděte a učte se: Milosrdenství chci a ne oběti“. Bůh chce od člověka ve vztahu k druhým lidem především lásku. To Bůh člověku pověděl již slovy proroka Ozeáše, jak jsme slyšeli ve čtení. „Poznávejme Hospodina. Usilujme ho poznat. Jako jitřenka, tak jistě on vyjde… Vaše zbožnost je jak jitřní obláček, jako rosa, která hned po ránu zmizí…Chci milosrdenství, ne oběť, poznání Boha je nad zápaly.“ To je cesta živé víry. A to je také křesťanství. To je život v kristovské rodině, kde je milosrdenství jedním z hlavních projevů lásky. To je nosný misijní program života křesťana.

Co té výzvě předcházelo? Jednoduše si Ježíš za učedníka vybral celníka. Dal šanci člověku, který platil v mínění lidí za hříšníka. Lidé si ho tak představovali a tak si ho i zařadili. Někdo je na peníze, jiný na ženy, další na úspěch, někdo má rád moc, jiný módu. Někdo je na všechno. Co na tom, že to je jinak? Koho to zajímá? Koho zajímá, proč je člověk takový, jaký je? Je již zařazený. Dostal nálepku. Ovšemže takovým nálepkováním se lidé připravují o skutečné poznání člověka a likvidují vztahy. Udržují si představu o člověku. Ale představa není skutečnost. Představa celníka není ten skutečný, konkrétní celník. Představa vína není víno a představa člověka, ženy nebo muže, není člověk. A představa faráře není farář a tak bychom mohli pokračovat. Jenomže život s představami bývá v danou chvíli jednodušší, mnohdy účelový, avšak nedomyšlený. Člověk tak nevidí ten nádherný zázrak jedinečné lidské bytosti, nevytvoří se pravdivé vztahy a tomu s nálepkou to jen ubližuje.

To vidí Ježíš. A také slyší. Ve společnosti, ve které se nyní pohybuje, je mnoho celníků a jiných hříšníků. „Jak to, že váš mistr jí s celníky a hříšníky?“ Slyší odsudek. Všichni jsou stejní. Ono je to však s tím slovem „všichni“ docela jinak. Všichni potřebují najíst. Všichni potřebují lásku. Všichni potřebují milosrdenství. Takové to neokázalé, neponižující. Lidé nepotřebují lítost, lidé potřebují slitování. Nikomu jeho situaci nezmění nálepka nebo odsudek. Uvědomil jsem si to významně tento pátek večer. Náš sbor vstoupil do dlouhodobé akce, organizované seniorátem, vaříme pro bezdomovce. Poprvé jsme vařili tento pátek. Večer v parku u hlavního nádraží čekalo na naši polévku sedmdesát, osmdesát bezdomovců. Při vydávání stáli slušně ve frontě. Snad nebyl jediný, kdo by nepoděkoval. Mnozí přidali i milá slova. Staří, mladí, muži, ženy. Vzdělaní i nevzdělaní. Voňaví i ti druzí. Byla zima ale bylo tam mnoho lidského tepla. Snad jen dvakrát šel někdo pro přidání mimo pořadí. Vnímal jsem, jak představa bezdomovce není bezdomovec. Viděli jsme tam konkrétní lidi, kteří vděčně přijali misku polévky, chléb a horký čaj. Myslel jsem na to, jak všichni potřebujeme lásku. Tu konkrétní, jejímž projevem je milosrdenství. Nezávisle na tom, jací jsme, kde spíme, jak voníme nebo nevoníme, jaké máme vzdělání, jak se oblékáme…

„Lékaře nepotřebují zdraví, ale nemocní.“ Nejvíc potřebují milosrdenství právě ti celníci, ti hříšní, ti, kterými je pohrdáno, kdo jsou vylučováni ze společnosti, s nimiž si nikdo ke stolu nesedne. A mezi nimi i ti, kdo jen žijí s nálepkou celníků a jiných hříšníků. Ale copak nepotřebují milosrdenství také ti v písmech vzdělaní farizeové? A copak nepotřebuje to Kristovo milosrdenství každý z nás? Jako ti bezdomovci na polévku stojíme všichni v řadě s rukou nataženou pro misku lásky, ze které se ještě kouří. Někdo má natažené ruce obě a celý se chvěje, jiný je klidnější. Ale zatímco my jsme dávali tři naběračky až byl hrnec prázdný, Kristova láska a milosrdenství nejsou dávkované a nemají dno. Můžeme chodit stále. Slova o milosrdenství a ne oběti jsou trvale platná a Ježíš je bezezbytku naplňuje. To je ale úleva.

Amen.

Miroslav Erdinger

Text kázání: 1. Korintským 12; 12 - 27
(12) Tak jako tělo je jedno, ale má mnoho údů, a jako všecky údy těla jsou jedno tělo, ač je jich mnoho, tak je to i s Kristem.
(13) Neboť my všichni, ať Židé či Řekové, ať otroci či svobodní, byli jsme jedním Duchem pokřtěni v jedno tělo a všichni jsme byli napojeni týmž Duchem.
(14) Tělo není jeden úd, nýbrž mnoho údů.
(15) Kdyby řekla noha: „Protože nejsem ruka, nepatřím k tělu,“ tím by ještě nepřestala být částí těla.
(16) A kdyby řeklo ucho: „Protože nejsem oko, nepatřím k tělu,“ tím by ještě nepřestalo být částí těla.
(17) Kdyby celé tělo nebylo než oko, kde by byl sluch? A kdyby celé tělo nebylo než sluch, kde by byl čich?
(18) Ale Bůh dal tělu údy a každému z nich určil úkol, jak sám chtěl.
(19) Kdyby všechno bylo jen jedním údem, kam by se podělo tělo?
(20) Ve skutečnosti však je mnoho údů, ale jedno tělo.
(21) Oko nemůže říci ruce: „Nepotřebuji tě!“ Ani hlava nemůže říci nohám: „Nepotřebuji vás!“
(22) A právě ty údy těla, které se zdají méně významné, jsou nezbytné,
(23) a které pokládáme za méně čestné, těm prokazujeme zvláštní čest, a neslušné slušněji zahalujeme,
(24) jak to naše slušné údy nepotřebují. Bůh zařídil tělo tak, že přehlíženým údům dal hojnější čest,
(25) aby v těle nedošlo k roztržce, ale aby údy shodně pečovaly jeden o druhý.
(26) Trpí-li jeden úd, trpí spolu s ním všechny. A dochází-li slávy jeden úd, všechny se radují spolu s ním.
(27) Vy jste tělo Kristovo, a každý z vás je jedním z jeho údů.


Bible nám říká, že církev je tělem Kristovým. Církev je shromážděním lidí, kteří vyznávají Ježíše Krista jako svého Pána. K tomu, aby se člověk stal členem církve, se nic dalšího nežádá. Jedinou a nezbytnou podmínkou je uznat Krista jako svou hlavu. Církev není přátelským společenstvím tvořeným pouze těmi, kdo jsou mi sympatičtí. Je společenstvím stvořeným jako tělo Kristovo a patří do něj všichni, které Bůh povolal a poslal. Zároveň je to ale komunita, která je povolána k tomu, aby usilovala o zachování jednoty Ducha.

Dnešní oddíl vysvětluje podstatu církve tak, že ji přirovnává k našemu tělu. Je tu řečeno, že tělo je jediným celkem, i když je tvoří mnoho částí. Je jich mnoho a přitom tvoří jedno tělo. Tak je tomu i s církví jako tělem Kristovým. Víte, kolik orgánů má naše tělo? Záleží na tom, jak definujeme pojem „orgán“, ale říká se, že máme nejvýše 7 500 orgánů a nejméně 60 orgánů. Mezi nimi je mnoho těch, jejichž názvy a funkce ani dobře neznáme. V těle se nachází mnoho různých částí. Stejně tak v církvi najdeme různé názory, lidi různého věku a nadání a také s různým etnickým, národnostním a kulturním zázemím. Církev je svou přirozeností takovýmto prostředím.

Důvod, proč jsem částí těla Kristova, není ten, že jsem stejný jako jiné jeho části, ale ten, že jsem spojen s Kristem. Pokud by ucho řeklo: Protože nejsem oko, nepatřím k tělu, přesto by nepřestalo být částí těla. Aby mohlo patřit k tělu, nemusí být stejné jako oko. Kdyby celé tělo bylo uchem, jakým způsobem by mohlo vůbec slyšet? Obrovské oko nebo gigantická ruka, to by nebylo lidské tělo, ale monstrum. My ale máme jedno tělo s mnoha částmi a každá z nich má svou přiměřenou velikost a své vlastní místo. Bůh dal tělu údy a každému z nich určil úkol, jaký sám chtěl. Totéž platí pro církev jako tělo Kristovo. Bůh stanovil různým křesťanům jejich úkoly právě takové, jaké zamýšlel.

Každá část našeho těla slouží k tomu, aby tvořila tělo a také tělo uváděla do pohybu. Jednu úlohu má ruka, jinou noha. Kdyby noha nemohla správně plnit svou úlohu, necítili bychom se v životě dobře. Stejně tak i křesťané, kteří společně tvoří církev, mají své vlastní role v Kristově těle. Nejde o to, abychom určovali hodnotu každé z těchto rolí, nebo abychom jednu s druhou porovnávali. Člověk, který se stal částí Kristova těla, nemůže říci jiné části, kterou Bůh v Kristově těle ustanovil, nepotřebuji tě. Dokonce právě ty údy těla, které se zdají méně významné, jsou nezbytné, praví se v 22. verši našeho oddílu. To znamená, že i ti členové církve, kteří se zdají být slabší, kteří nejsou tolik vzdělaní a třeba neumějí plynule hovořit nebo ti, kteří se stali křesťany teprve nedávno nebo lidé s postižením, děti, starší lidé nebo přistěhovalci, jsou ve skutečnosti pro církev nepostradatelní. Ne snad proto, že by od církve potřebovali více pomoci a péče, ale proto, že jsou nezbytní pro zdraví těla Kristova.

O svá těla se pečlivě staráme. A proto také více pečujeme o méně důstojné části a zahalujeme je krásnějšími šaty. Bůh tedy pečuje o každou část Kristova těla. Bůh zařídil tělo tak, že přehlíženým údům dal větší čest. Boží záměr je přitom zřetelný. Chce, aby v těle nedošlo k roztržce a aby údy shodně pečovaly jeden o druhý. Trpí-li jeden úd, trpí spolu s ním všechny. A dochází-li slávy jeden úd, všechny se radují spolu s ním. To se děje také ve zdravé církvi. To je proces, díky kterému církev zraje. To je způsob, jak Boží milost působí v církvi. Žádná část není důležitá sama pro sebe. Každá část je závislá na všech ostatních částech. My všichni, kdo jsme tu shromážděni, jsme částmi Kristova těla.

Korejská církev prožila velké duchovní probuzení a oživení na začátku 20. století. Centrem tohoto obrození byla oblast, která nyní patří k Severní Koreji. Především se stalo to, že Duch svatý vedl západní misionáře působící v Koreji k tomu, aby vyjádřili lítost nad tím, že se cítili být nadřazení Korejcům. 12. ledna 1907 večer se asi 1500 Korejců shromáždilo v Pchjongjangu, aby naslouchali Božímu slovu. Misionář William Blair tehdy kázal na 1. Kor 12,27: Vy jste tělo Kristovo, a každý z vás je jedním z jeho údů. Zdůraznil, že naše zášť vůči bratrům a sestrám nejen zraňuje církev, ale způsobuje bolest také Kristu, její hlavě. Toto kázání vedlo k tomu, že si tamní společenství uvědomilo svůj hřích. Dva dny poté, při shromáždění na témže místě, silně zavanul Duch svatý. Díky tomu se lidé začali v slzách kát a celým srdcem vyznávali své hříchy. Toto upřímné pokání vedlo ke skutečné proměně jejich životů a k pozoruhodnému smíření mezi misionáři a Korejci.

Podobný příběh můžeme nalézt ve společenství v Ochranově v 18. století, kam se uchýlili čeští bratři. Protože to bylo společenství složené z různých lidí, kteří pocházeli z odlišných tradic, bylo nevyhnutelné, že dojde k napětí a konfliktům. Hrabě Zinzendorf, který tuto komunitu vedl, trvale usiloval o pokojné a úspěšné spolužití mezi různými skupinami a hledal přitom Boží moudrost v Bibli a v modlitbě. A tak se stalo, že 13. 8. 1727 ochranovský sbor při svém shromáždění kolem stolu Páně přijal křest Duchem svatým v pravém slova smyslu jako dar Boží přítomnosti. Tehdy se tento sbor spojil v upřímném veřejném vyznání svých vin a vyjádřil svou lítost celým srdcem. Začali se modlit za pravou jednotu, překonávali všechna rozdělení a odpouštěli si navzájem. Poté, co zakusili milost skrze Ducha svatého, stali se obnoveným společenstvím připraveným bez výhrad sloužit Bohu. Mnozí z nich pak opustili svá sídla a žili a umírali pro evangelium na místech, kam je Bůh poslal.

Milé sestry a milí bratři v Kobyliském sboru! Bůh nás spojil v jedno v Kristu. Žijeme tu společně v jednom těle jako ti, kteří se od sebe odlišují. Jak by mohlo vše probíhat bez potíží? A přece je tu jistě jedna skutečnost, na kterou nesmíme zapomenout. My všichni jsme tělem Kristovým, každý z nás jsme jeho částí. Je to Kristus, který je naší hlavou a který z nás učinil jedno tělo. A tak máme být poslušni jedině Kristu. Jako části jeho těla jsme povoláni k tomu, abychom žili se stejným zaujetím jeden pro druhého, ve vzájemném souladu. Nikdy na to nesmíme zapomenout. Věřím, že takové Kristovo společenství, které se společně drží této pravdy a přijímá téhož Ducha, bude obdařeno Boží podivuhodnou milostí.

Amen.

Kwanghyun Ryu

Text kázání: Matouš 2; 13 - 23
(13) Když odešli, hle, anděl Hospodinův se ukázal Josefovi ve snu a řekl: „Vstaň, vezmi dítě i jeho matku, uprchni do Egypta a buď tam, dokud ti neřeknu; neboť Herodes bude hledat dítě, aby je zahubil.“
(14) On tedy vstal, vzal v noci dítě i jeho matku, odešel do Egypta
(15) a byl tam až do smrti Herodovy. Tak se splnilo, co řekl Pán ústy proroka: ‚Z Egypta jsem povolal svého syna.‘
(16) Když Herodes poznal, že ho mudrci oklamali, rozlítil se a dal povraždit všecky chlapce v Betlémě a v celém okolí ve stáří do dvou let, podle času, který vyzvěděl od mudrců.
(17) Tehdy se splnilo, co je řečeno ústy proroka Jeremiáše:
(18) ‚Hlas v Ráma je slyšet, pláč a veliký nářek; Ráchel oplakává své děti a nedá se utěšit, protože jich není.‘
(19) Ale když Herodes umřel, hle, anděl Hospodinův se ukázal ve snu Josefovi v Egyptě
(20) a řekl: „Vstaň, vezmi dítě i jeho matku a jdi do země izraelské; neboť již zemřeli ti, kteří ukládali dítěti o život.“
(21) On tedy vstal, vzal dítě i jeho matku a vrátil se do izraelské země.
(22) Když však uslyšel, že Archelaos kraluje v Judsku po svém otci Herodovi, bál se tam jít; ale na pokyn ve snu se obrátil do končin galilejských
(23) a usadil se v městě zvaném Nazaret – aby se splnilo, co je řečeno ústy proroků, že bude nazván Nazaretský.


Milé sestry, milí bratři,

je to temná část příběhu kolem Ježíšova narození. Kam se podíváme, samá temnota. Lidská malost, strach, hrůzu probouzející události. Žádná idylka. Žádné pokračování v městečku Betlémě v jesličkách na slámě. Žádná svatá rodina kolem jeslí a andělé, zvěstující radost a radující se pastýři a mudrci, kteří se přišli poklonit a přinesli dary. Tma. Hluboká lidská tma, kterou přináší realita Herodovy vlády. To vraždění neviňátek není u Heroda nic ojedinělého. Je to nástroj Herodova vládnutí, žel, nástroj obvyklý. Známé je Herodovo vraždění potomků jeho předchůdce. Nechal zavraždit své syny. Masakroval farizeje a další své odpůrce. A nyní tedy také malé děti. Pomsta? Strach o moc? Vztek, že mu mudrci lhali? Nejspíš všechno dohromady.

Tma, jako když stojíte v muzeu holokaustu v údolí Jád Vašém nedaleko Jeruzaléma. Obklopuje vás úplná tma, jen uprostřed jedno světélko a kolem plno zrcadel, stojíte jak přikovaní a posloucháte tisíce jmen zavražděných židů. Od novorozenců po starce. Tma, která náhle přepadla 11. září 2001 New York a skryla 3000 mrtvých. Tma, jaká se rozhostila v těchto dnech v Paříži, když vraždili teroristé v redakci novin. Tma, která není vynálezem posledních staletí, ale je realitou počátku letopočtu. Doprovází Kristovo narození.

Bývá občas zvykem citovat v kázání věhlasné teology a sledovat jejich myšlenkové cesty. Ocituji nyní člověka, který nikdy nevstoupil a nejspíš ani nevstoupí do teologického intelektuálního světa. A přece jsou jeho slova pronikavě pravdivá, poctivá a závažná. Je to pacient psychiatrické nemocnice z pavilonu 5, z ochranné léčby, soudem nařízené mužům, kteří se díky své sexuální deviaci dopustili trestného činu. Četl jsem ten příběh v pátek ve skupině. Co vás napadá, jaké jsou vaše myšlenky nad textem, ptám se. Ten muž hovořil a sypal ten přetlak ze sebe: „Herodes byl chudák. Domníval se, že mu někdo ublížil, a on se mstil. Měl nějaký komplex a ten komplex si léčil kralováním. Bál se, že přijde o nějakou hodnotu, povrchní hodnotu. Bál se Ježíše, který mu podle jeho myšlení přišel vzít jeho nástroj na skrytí komplexu. Vlastně takový terorista. S něčím nespokojený, něčeho se bojí, tak likviduje lidi. Vyvraždí je. Nic jeho čin neomlouvá…Člověk nemá prahnout po moci, po ovládání druhých…Jako ti teroristé v Paříži. Jsou to nemocní lidé. Nejednají na základě náboženského přesvědčení, ale díky své nemoci…Na světě chybí láska, milosrdenství, skromnost… Přestože je, že existuje zlo, je něco, co člověku dává naději, co člověku přináší záchranu, je někdo…“ Rád naslouchám takovým slovům. Nejsou zatížená náboženskou tradicí, ukazují k poctivému hledání naděje pro život, který obklopila tma, touží po naději, po světle po lásce, po záchraně.

Záchrana a naděje je ale nyní v evangelijním příběhu v Egyptě. Pro Izraelce v místě zmaru. Symbolu otroctví. Čtenáři se otevírají některé souvislosti. Abraham, který hledá a nachází v Egyptě útočiště. V zemi, do které sestupovat rovnalo se pádu. Josef, prodaný svými bratry do Egypta, který tam nakonec zemi zachraňuje a svým bratrům odpouští. A především však Mojžíš, sám zachráněn jako bezbranné dítě, když se všude kolem vraždilo. A pak sám z Božího rozhodnutí svůj národ zachraňující. „Záchrana Hebrejů podle vyprávění knihy Exodus nezačala až přechodem Rudého moře, nýbrž mnohem dříve tím, že aspoň jedno dítě neumřelo- tím, že faraon nestihl zahubit právě toto jedno dítě.“ (Jiří Mrázek).

Ve všech zmíněných příbězích a také v tom celém příběhu o cestě Josefa, Marie a dítěte Ježíše v jednom okamžiku naděje probleskuje velmi významně. „Z Egypta jsem povolal svého syna.“ Bůh povolává z Egypta. Vytahuje z Egypta. Zatímco člověk do Egypta, do místa zmaru a otroctví a tmy sestupuje, klesá, padá, Bůh člověka z Egypta povolává. Vyvádí. S Bohem člověk z Egypta vystupuje. Každý máme svůj Egypt. Každý máme nějaké místo tmy, kde si nevíme rady, kde nám není dobře, kde si pěstujeme nástroje na zakrytí nás samých, našich komplexů, nástroje proti různým zraněním, která tak jen prohlubujeme. Místo, do kterého trvale sestupujeme. Ale kde trvale nezůstáváme. Protože nám Bůh podává ruku. Protože nás Bůh odtud vyvádí. Protože ten náš Egypt není Boží cestou. Tou je především láska a radost a pokoj... Tou Boží cestou pro nás je Ježíš. On je naší nadějí ve všelijakých tmách. „Z Egypta jsem povolal svého syna“. To není jen vzpomínka na minulost, připomenutá prorokem Ozeášem. To je naše přítomnost a to je také náš nadějný výhled do budoucnosti. Nejen nás jako jednotlivců. To je nadějný výhled do budoucnosti i tohoto sboru.

Dárce života a také záchrany do našich životů zasahuje a volí pro to různé způsoby. Životní příběh Josefa, jehož část dnes také sledujeme, říká, že jedním ze způsobů Božího mluvení do života člověka, jsou sny. Bůh nám mluví do snů a tím nám také mluví do života. Vzpomeňme na první Josefův sen. Neopouštěj Marii. Ani tajně, ani jinak. Buď trpělivý. Marie je nositelnou zachraňujícího života. To promluvení zachrání Josefovi i Marii vztah. Josef vezme vážně, co slyšel ve snu. Žádné váhání, zpochybňování snu. „Josef učinil, jak mu přikázal anděl Hospodinův a přijal svou manželku k sobě.“ Záchrana vztahu, který dostává vyšší poslání.

A zde opět Josef. Přijímá varování anděla Hospodinova. A zase ve snu. Toto promluvení Hospodinovo do života Josefa zcela změní rodině život. Stanou se z nich uprchlíci. Josef se na nic neptá, ničemu se nediví, nic nezvažuje. Vezme dítě a Marii a prchá do Egypta. Tam ho totiž posílá anděl ze snu. Může tam jít. Nemusí se obávat, že by se utopili v temnotách Egypta. Protože přijde čas, kdy je odtud Bůh vyvede. Tak jako všechny jeho předky. Tak jako ty, kteří přijdou a sestoupí po něm. Tak jako nás.

A ještě jednou Josef. Nepřátelé jsou po smrti. Zemřeli ještě dříve, než mohli dosáhnout svého. Josefe, vezmi dítě i matku a vraťte se. Opět anděl promlouvá k Josefovi ve snu. „Vrať se.“ Teď nás Josef opět překvapí. Jestliže v předchozích případech to byla poslušnost hlasu andělů, nyní jedná Josef jinak. Uváženě jako zodpovědný muž. Není to žádná loutka ve vleku svých snů. Přemýšlí a sonduje a vyhodnocuje situaci. Slyší o možném nebezpečí. Tak změna trasy a změna cíle. I člověk, který vytrvale spoléhá na Boží vedení, není loutkou v Božích rukách. Má svůj rozum a své zkušenosti, umí se rozhodovat a nese odpovědnost. Obojí má v životě člověka svůj důležitý význam, svůj čas a své místo. Jednou poslušnost, která spoléhá na Boží hlas, jindy rozvaha a moudrost a uváženost s puncem osobní odpovědnosti. Josef

s rodinou přichází do Galileje a usadí se v Nazaretě. Ani zmínka o tom městečku není ve Starém, zákoně. Bezvýznamné místo. A toto bezvýznamné místo se stává domovem pro Mesiáše, pro Božího Syna. Až Ježíš tomu místu dává význam. Takový, že jednou na Kristově kříži bude napsáno: Ježíš nazaretský, král židovský. Až s Ježíšovým vyvýšením na kříži bude povýšeno i toto místo a dostane svůj smysl. Až s Ježíšovým vyvýšením na kříž dostává smysl i naše životní cesta. Až s Ježíšovým vyvýšením na kříž na tu naši cestu naplno svítí světlo naděje. Byť nám jakkoliv připadalo, že je ještě poněkud tma.

Amen.

Miroslav Erdinger

Text kázání: Jan 1; 43 - 46
(43) Druhého dne se Ježíš rozhodl vydat na cestu do Galileje. Vyhledal Filipa a řekl mu: „Následuj mě!“
(44) Filip byl z Betsaidy, města Ondřejova a Petrova;
(45) Filip zase vyhledal Natanaela a řekl mu: „Nalezli jsme toho, o němž psal Mojžíš v Zákoně i Proroci, Ježíše, syna Josefova z Nazareta.“
(46) Natanael mu namítl: „Z Nazareta? Co odtamtud může vzejít dobrého?“ Filip mu odpoví: „Pojď a přesvědč se!“


Sestry a bratři, co znamená být Ježíšovým učedníkem? Jakmile Filip od Ježíše uslyšel „následuj mě“, ihned šel za Natanaelem. Následoval Ježíše tak, že oslovil svého bližního a povolal ho také k následování. Filip ani nemůže jinak. Je toho plný. To, co při setkání s Ježíšem zakusil, musí nést dál - musí umožnit i druhým, aby prožili totéž, co on. Pozvání, které přijal, si nechce nechat jen pro sebe. Ze samé radosti, že byl Ježíšem nalezen, touží, aby byli takto nalezeni i další lidé, a tak se je sám vydává hledat. Stát se Ježíšovým učedníkem znamená vyjít nejen za Ježíšem, ale především ven do světa.

Když hovoříme o své cestě víry, říkáváme někdy, že nás Bůh či Kristus zastavil, oslovil, vstoupil do našeho života. Ale po pravdě řečeno, jen málokdy se to oslovení podobalo tomu, co zažil Filip, nebo co se přihodilo třeba Pavlovi na cestě do Damašku. Většinou si Bůh pro svoje pozvání vybírá nějakého prostředníka. Tím může být třeba bible či jiná kniha nebo umělecké dílo. Jsou lidé, kteří o sobě tvrdí, že k nim o Bohu promluvila příroda, nebo dokonce její vědecké zkoumání. Nejčastěji jsou ale těmi prostředníky mezi Bohem a člověkem zase lidé – rodiče, kteří nás vychovali k víře; kamarádi, kteří nás přivedli do kostela nebo na setkání mládeže; životní partneři, faráři, učitelé. Tak tomu bylo také v případě Natanaela. Setkání s Kristem mu zprostředkoval Filip.

Nalezli jsme toho, o němž psal Mojžíš v Zákoně i proroci, Ježíše, syna Josefova z Nazareta, říká Filip Natanaelovi. To není žádná definice typu: Ježíš = prorokovaný mesiáš, a teď tomu musíš, milý Natanaeli, věřit, protože je to svatá pravda. Filip nemluví jako učenec, ale jako svědek. Nemluví ve třetí osobě: on, Ježíš, je to či ono. Mluví v první osobě: já, my jsme něco zásadního prožili. My jsme se setkali s Ježíšem. My jsme v něm rozpoznali toho, který nás má přijít zachránit. Odehrálo se něco, co dalo našim životům nový směr. Od té chvíle už nejsme tím, čím jsme byli předtím. Na Filipově zvěstování vidíme, že naše mluvení o Bohu není nikdy objektivní, nezávislé a nezúčastněné. Tak o Bohu mluvit neumíme a nemáme se o to ani pokoušet. Naše hlásání evangelia je vždycky svědectvím. Svědectvím o tom, co nás niterně zasáhlo a co může a má zasáhnout i ostatní.

Každé svědectví s sebou ovšem nese riziko, že je někdo prohlásí za mylné - a my se nebudeme moci nijak bránit. To je nevyhnutelné. Tvrdíme-li, že venku právě sněží, můžeme o tom podat důkaz a přesvědčit snad i toho největšího pochybovače. S naším svědectvím o Kristu je to jinak. Kdokoli nám může namítnout, že si jen cosi nalháváme, že žijeme v iluzi, že jsme duševně nemocní. A my nemáme v rukou žádnou zbraň, abychom tuto námitku vyvrátili. Tak tomu bylo také při rozhovoru Filipa s Natanaelem. Jakmile Natanael uslyší, že Ježíš z Nazaretu je ten očekávaný spasitel, okamžitě odpoví, že větší hloupost snad ani Filipa nemohla napadnout. Proč by z takového bezvýznamného městečka Nazaretu, o kterém se nikde ve svatých písmech nic neuvádí, měl povstat mesiáš? Možná si toho musel Filip od Natanaela vyslechnout ještě mnohem víc. Však bychom mohli sami přidat další námitky proti křesťanství, které jsme od svého okolí slyšeli. Ale Filip Natanaela na oplátku nezasype argumenty ve prospěch víry v Krista. Říká pouze jediné: Pojď a přesvědč se!

Pojď a přesvědč se. To je jediná zbraň, kterou máme my křesťané v rukou vůči našemu nevěřícímu či jinak věřícímu okolí. Žádné učené nebo vemlouvavé přesvědčování, žádné brilantní důkazy Boží existence, nic takového nám nepomůže a ani to nikdy nikoho k Bohu nepřivedlo. Můžeme ale říci: pojďte k nám a uvidíte. Zkuste se přesvědčit o tom, co to s lidmi dělá, když začnou brát Boha vážně, když se snaží následovat Krista ve svých konkrétních životech. Zkuste mluvit s těmi, kteří díky své víře dokáží zvládat těžkosti, které by jiné lidi přivedly ke zhroucení, zatrpklosti, k závislostem. Zkuste se podívat, jak víra umí překonávat hranice mezi národy, kulturami a sociálními vrstvami. Zkuste sledovat, jaké hodnoty a životní priority dostávají děti do vínku díky svým věřícím rodičům. Zkuste odhalit, že víra nemusí vést lidi jen k zaslepenosti a fanatismu, ale naopak jim otvírá oči pro svět a činí je vnímavými a citlivými. Pojďte a přesvědčte se, že víra učí člověka odpouštět, vyjít z bludných kruhů, mít naději.

Pojď a přesvědč se! Totéž říkám všem lidem, kteří pro církev nemohou najít jediné dobré slovo, ale možná se nikdy nesetkali s živým křesťanem a jsou plni předsudků, často předávaných z generace na generaci. Ale co když tito lidé opravdu odhodí své předsudky a do nějakého kostela vstoupí! Co tam ve skutečnosti uvidí? Jak tam budou přijati? Na jaké lidi tam narazí? Jaká atmosféra na ně dýchne? Jak se tam budou cítit? Tak se sám sebe často s úzkostí ptám. Pokud by do našich kostelů vstoupili někdy během uplynulého týdne, věřím, že by nebyli zklamáni. Nalezli by tam mnoho rodin, které na několik dni otevřely své domovy úplně cizím lidem. Setkali by se tam se stovkami a tisíci mladých z celé Evropy, kteří se nenechávají strhnout duchem doby a snaží se jít proti proudu převládajících trendů. Mohli by se přesvědčit o tom, že dnešní mládež nemusí spojovat jen láska k mobilním telefonům a sdílení fotek na sociálních sítích, ale i něco hlubšího.

Setkání mladých Taizé nese název pouť důvěry. Tato důvěra má více rovin. Na prvním místě je to jistě důvěra v Boha, víra v jeho blízkost, věrnost a doprovázení. Setkání mladých je ovšem zároveň velikou zkouškou důvěry mezi lidmi navzájem. Hostitelé se spoléhají na to, že jejich hosté nezneužijí jejich pohostinnosti, a poutníci se zase spoléhají na to, že budou svými hostitelskými rodinami vlídně přijati. To je důvěra, bez které by se člověk ani neodvážil vykročit ven na ulici, ale která se zároveň z našich vztahů postupně vytrácí. Setkání Taizé však zároveň bylo příležitostí pro církev, aby přispěla k obnově své důvěryhodnosti před těmi, kdo jsou jí vzdáleni. Věřím, že pro nás nyní bude zas o trochu snazší říci lidem okolo: pojďte a přesvědčte se. A třeba se pak taky přidáte.

Amen.

Ondřej Kolář



Text kázání: Jan 18; 37
(37) Pilát mu řekl: „Jsi tedy přece král?“ Ježíš odpověděl: „Ty sám říkáš, že jsem král. Já jsem se proto narodil a proto jsem přišel na svět, abych vydal svědectví pravdě. Každý, kdo je z pravdy, slyší můj hlas.“

Milé sestry, milí bratři,

„Proč jsi přišel?“, tak se jmenuje program, který slyšíme od dětí. Proč přišel Ježíš, může být naše otázka. Nebo snad lépe, jaký důvod k tomu byl, jaký důvod k tomu měl Bůh, že nám poslal Spasitele. Co to pro nás znamená? Co to v nás způsobuje, kam nás hledání odpovědi na tu otázku vede?

V tuto chvíli před Piláta. Setkávají se v Pilátovi strach, nesvoboda, kompromis a v Kristu svoboda, láska a pravda. Ti dva vedou dialog, ve kterém ovšem nedochází k porozumění. Pilát rozumí slovu král. Umí si představit, co je to moc, jak se dá uhájit, jak je potřeba umět kličkovat, říkat polopravdy nebo rovnou lži. Pilát však nerozumí slovu pravda. Co to je pravda, ptá se Ježíše v závěru dialogu. Pravda však stojí před ním. Na jiném místě o sobě Ježíš řekne: Já jsem ta cesta, pravda i život. Ježíš je pravda o Bohu i o člověku. Jako Boží vtělení přináší zprávu o tom, že Bůh je láska. Jako člověk přináší zprávu o tom, že Bůh nenechává člověka v okovech kompromisů, polopravd a lží. Rodí se v ponížení chléva, vůbec ne v královském paláci. Ale není právě chlév skutečným královským palácem, ve kterém se rodí království Boží? Není ten chlév místem zrozené pravdy o člověku? Neříká nám právě ten chlév, že není místo, není žádná lidské situace, ve které by Ježíš nebyl s člověkem? On jde s člověkem do jeho bolestí, šrámů, proher. Zná celou pravdu o člověku a jedině on je jí schopen nést a unést.

V novém překladu Slovo na cestu čteme ještě srozumitelnější výklad: „Přece jsi tedy král“, konstatoval Pilát. „Sám to připouštíš“, odpověděl Ježíš. „Narodil jsem se proto, abych oznámil pravdu o tomto království. Kdo miluje pravdu, ten mne poslouchá.“ Láska k pravdě je cestou k poznání a přijetí pravdy ke Kristu. A na té cestě hledání pravdy, milování pravdy je ochota přijmout pravdu, uskutečňovat pravdu. Končí se rok, ve kterém jsme si připomínali šestisté výročí vysluhování svaté večeře Páně podobojí. Mistr Jan Hus, který takové vysluhování podporoval a který má velmi blízko k janovskému pojetí pravdy, ve svém spisu Výklad víry z roku 1412 zve k pravdě známými plamennými slovy: „Protož, věrný křesťane, hledej pravdy, slyš pravdu, uč se pravdě, miluj pravdu, prav pravdu, drž pravdu, braň pravdu až do smrti: neboť pravda tě vysvobodí od hříchu, od ďábla, od smrti duše a konečně od smrti věčné, jenž jest odloučení věčné od milosti Boží.…“ (Výklad viery 1412) Pro takové hledání Kristovy pravdy je vytvořen prostor v církvi. Je místem pro dialog, místem naslouchání a sdílení. Místem pravdivého hledání pravdy Kristovy. Místem pravdivého hledání Krista, setkávání se s Kristem. Ty různé polopravdy a nepravdy, ty lidské pravdy, církev a sbory rozdělují, působí nepokoj. Ta pravda, kterou je Ježíš Kristus, církev i sbory spojuje. Nežijeme ve sboru a v církvi, abychom uskutečňovali své pravdy, ale abychom žili a uskutečňovali pravdu, kterou je Ježíš Kristus. Není pro křesťana na jeho cestě víry nic víc.

„Proč a na co vlastně žiji? Téměř každý člověk touží dopátrat se odpovědi. Nezná-li ji, tak se souží. Ale pravda leckdy bývá vzácnější než ryzí zlato. Kde mám hledat pravdu Kriste? Odpověz mi, prosím, na to,“ slyšeli jsme před chvílí otázku dítěte. Odpovědí nám je, že hledat pravdu máme u Krista. Proto přišel Ježíš, abychom v něm nalezli pravdu, která nás osvobodí. Abychom již nyní v Kristu rozpoznávali ukazatele Božího království. Abychom u Krista čerpali sílu pro budování vlastní pravdivé životní cesty i cesty sboru, ve kterém žijeme, ve kterém slyšíme zvěstované evangelium, slavíme svátosti, modlíme se, přejeme si pokoj, sílu odpouštět a budovat pravdivé vztahy, nezatížené vlastními pravdami, ale nesené jedinou pravdou, kterou je Ježíš Kristus. Proto přišel na svět, aby vydal svědectví o pravdě Božího království. Proto přišel i mezi nás.

Amen.

Miroslav Erdinger

Text kázání: Izajáš 40; 1 - 5
(1) „Potěšte, potěšte můj lid,“ praví váš Bůh.
(2) Mluvte k srdci Jeruzaléma, provolejte k němu: Čas jeho služby se naplnil, odpykal si své provinění. Vždyť z Hospodinovy ruky přijal dvojnásobně za všechny své hříchy.
(3) Hlas volajícího: „Připravte na poušti cestu Hospodinu! Vyrovnejte na pustině silnici pro našeho Boha!
(4) Každé údolí ať je vyvýšeno, každá hora a pahorek sníženy. Pahorkatina ať v rovinu se změní a horské hřbety v pláně.
(5) I zjeví se Hospodinova sláva a všechno tvorstvo společně spatří, že promluvila Hospodinova ústa.“


Záchrana už je za dveřmi, potěšení je blízko, Hospodin přichází, aby se ujal svého lidu. Tak to zvěstoval prorok Izajáš Izraelcům v babylonském zajetí. Ale není to jen radostná zpráva, ale také výzva: Připravte se! Připravte se na Boží příchod! Stejnými slovy burcoval Boží lid o několik století později Jan Křtitel: Připravte cestu Páně, vyrovnejte mu stezky! Ale jak taková příprava má vypadat?

Tehdejší lidé očekávali, že se ten příchod odehraje docela pozemsky. Představme si, že by naši zemi ovládla a podmanila nějaká cizí velmoc. Předpokládám, že to pro nás není až tak vzdálená představa. A pak by se náhle začalo mezi lidmi šířit, že nám kdosi přichází na pomoc. K našim hranicím, a tedy i k hranicím té vládnoucí velmoci, se přibližují armády nějakého jiného vládce, který nás chce vysvobodit. Je velmi mocný, a tak je prakticky jisté, že se mu to nakonec podaří. Už to nebude dlouho trvat a onen zachránce porazí na hlavu ty, kdo nám vládnou. Ovšem zároveň musíme počítat s tím, že se on sám nad námi ujme moci. Jak bychom se v takové chvíli měli zachovat?

Asi je dnes pro nás těžké spojovat si víru v Boha s vojenskými a politickými obrazy a pojmy. Avšak lidé, kteří naslouchali Izajášovu proroctví a kteří později chodili za Janem Křtitelem, to tak jistě vnímali. Bůh přichází jako král nebo armádní generál s početným nebeským vojskem, však je to Hospodin zástupů. Už se blíží změna režimu. Tak se podle toho zařiďte! Věci už nebudou, jak bývaly. Sice nad námi stále ještě vládnou staří vládcové, ale už to nebude dlouho trvat. A tak se vyplatí už teď se přidat na stranu toho nového krále, připravit se na to, že zanedlouho tu bude pánem on. Bůh tu ještě není, ale přiblížil se. A blízkost jeho království už mezi námi působí velké změny. Cesta přicházejícímu Hospodinu už se začíná budovat.

Všimněme si, že cesta Páně má být připravena na poušti. Poušť – to je stav, ve kterém se tehdy Izraelci ocitali: pustina, vyprahlost, neplodnost. Vyprchal z nich všechen život, činorodost i naděje. Co mohou Bohu na takové poušti nabídnout? Však znáte to přísloví, kde nic není… Podobně se nejspíš cítili lidé v době, kdy vstoupil Jan Křtitel. A podobně se často cítíme také my, přestože k tomu máme trochu jiné důvody. Sice nad námi nevládne (alespoň zatím) žádný okupant, žijeme v míru, chudoba je u nás pořád ještě nějak snesitelná a přece mnoho lidí vidí svůj život jako pustinu. Hledají potěšení, to skutečné a trvalé, ale nacházejí jen to zdánlivé a pomíjivé. Jejich život jim připadá neplodný, zbytečný a nesmyslný. Vztahy,

ve kterých žijí, vyčerpávající. Práce, do které chodí, ubíjející. Bez naděje, že by se to mohlo někdy zlepšit. Ostatně, kde ji brát, když nahoře nad námi je buď jen prázdnota nebo jen jakési něco, které ale nemluví, nemá zájem, zůstává zahalené a nedostupné.

Do této pouště, která zdaleka nemusí vypadat jen jako moře písku a kamení, ale klidně může mít podobu pulzujícího velkoměsta, má přijít Bůh. Právě nyní v adventu si to obzvlášť připomínáme. Připravte mu cestu! Ale jak? Copak to umíme? Co můžeme Bohu nabídnout, než právě jen svou vlastní pustotu?

Možná vás v tuto chvíli napadne, jestli Bůh vůbec něco takového potřebuje. Copak si nedokáže poradit i bez nás? V žalmu 29. se praví, jak Hospodinův hlas poráží cedry libanónské, křeše plameny ohně a dokonce nutí poušť svíjet se v křeči. Vždyť on není odkázaný na naše cesty-necesty, ale sám si razí cestu k nám, vstupuje suverénně tam, kam chce, ať už ho čekáme a jsme na něj připraveni nebo ne. Nemusí se ohlížet na to, jestli umíme zasypat propasti a zbourat hory.

Ano, takto jsme to i my coby studenti teologie často slýchali od svých profesorů a tak to dodnes zaznívá z úst mnohých křesťanů: Boží království se prý mezi nás vlamuje. Vlamuje se ten, kdo chce vejít hlava nehlava, komu je nakonec jedno, zda budou dveře otevřené či zavřené nebo jestli ho v nich někdo vítá či ne. Pro Boha, který se vlamuje, není žádná naše zvláštní příprava zapotřebí, žádnou šestiproudou dálnici ani červený kobereček od nás ani nečeká, však on se k nám sám bez potíží probourá skrze jakékoli naše haraburdí, které mu stavíme do cesty.

Je tomu ale skutečně tak? Chci vzít výzvu Izajáše a Jana Křtitele skutečně vážně. Připravte na poušti cestu Hospodinu! Vyrovnejte na pustině silnici pro našeho Boha! Každé údolí ať je vyvýšeno, každá hora a pahorek sníženy. Pahorkatina ať v rovinu se změní a horské hřbety v pláně. Tato výzva nepředpokládá, že by se na nás Boží království mělo valit jako buldozer. Bůh přichází mocně a suverénně, o tom není nejmenších pochyb, ale žádá i naši přípravu.

A proto není jedno, jestli mezi nás má Bůh přitáhnout jako tanková divize, anebo pokojně vkročí do našich otevřených dveří a pohostinných domů. Bůh zjevně chce zvolit tu druhou možnost. Naše příprava je velmi důležitá. Bůh na ni sice není odkázaný, své dílo nakonec jistě dovede do konce. Na to se můžeme spolehnout. Ale vůbec není jedno, jakým způsobem bude toho cíle dosaženo. Bůh touží po tom, abychom se do budování Božího království také zapojili. Nechce se zachovat jako agresor, který prostě jen přijde a nastolí diktaturu. Chce, abychom také my sami jednali a budovali teď a tady ještě předtím, než se zjeví ve slávě a celé tvorstvo ho spatří.

Prorok Izajáš nás především vyzývá, abychom odstraňovali vše, co Božímu království zaclání. Abychom ho přestali blokovat a brzdit. Abychom mu přestali házet klacky pod nohy. Nás křesťany to především vede k zamyšlení, čím zatarasuje příchod Boží vlády samotná církev. Jak my sami vědomky či nevědomky bráníme evangeliu v tom, aby oslovilo a zasáhlo lidi kolem. A tak přemýšlejme nad tím, kdy naše mluvení ostatní lidi ke Kristu zve a kdy je naopak od něj odrazuje. Uvažujme o tom, kdy naše jednání inspiruje a povzbuzuje k dobrému, kdy jsme pro naše okolí, troufám si to říci, vzorem a kdy naopak vzbuzujeme nedůvěru a odpor a tím i odpor ke Kristu. Ptejme se, kdy vyvoláváme nedobré pohoršení, místo abychom oprávněně pohoršovali tím jediným, Kristovým křížem.

Ale můžeme jít ještě o krok dál a udělat si tak trochu inventuru té cesty, kterou má Bůh vstupovat do našeho osobního života, do našeho srdce. Čím je tato cesta zatarasená? Čím skutečně žijeme? Na co se ve svém každodenním životě spoléháme? Čemu věnujeme svůj čas a energii? V jedné písni se zpívá: Když putuješ pískem pouští, koho se tvé srdce bojí, před kým se tvá mysl spouští? To není moralizování určené našemu bezbožnému okolí. To je otázka směřovaná na nás, věřící. Právě tehdy, když se cítíš vyprahlý, unavený, zklamaný, když nevíš, jak dál – dokážeš se ještě i tehdy spolehnout na Boha, nebo saháš po jiných oporách a berličkách? Necháš do sebe vstoupit Ducha svatého, nebo se necháš ovládat různými zloduchy?

Naštěstí ale ta Boží cesta do našeho světa nevede jen skrze církev, i když věřím, že také skrze ni. Církev ovšem není ředitelstvím silnic a dálnic Božího království. Kolem nás je mnoho lidí, kteří sice v Krista nevěří, ale svým životem stejně nějak s Božím příchodem počítají a to Izajášovo volání berou vážně. A tak, když pozorujeme současný svět, rozhodně nevidíme jen pustinu od obzoru k obzoru. V tom písku a kamení už leckde leccos raší a vyrůstá. Vždyť tolik lidí již připravuje cestu Páně. Tolika lidem nejsou lhostejné propasti, které jsme mezi sebou vyhloubili a snaží se je zasypávat aspoň v místě, kde žijí nebo aspoň ve vztazích ke svým nejbližším. Tolika lidem vadí, že je náš svět plný hranic a bariér a pracují na tom, abychom k sobě měli blíž. Tolik lidí usiluje o překonání překážek, nedorozumění, odcizení na úrovni osobní, ale třeba i mezi různými skupinami ve společnosti, národy a státy.

Vždycky mi vadí, když křesťané cítí jakousi mravní povinnost neustále upozorňovat na to, jak je lidstvo zkažené, případně, že se vše řítí do záhuby. Myslím, že je za tím póza, farizejství, povýšenost těch, kteří si o sobě myslí, že se jich se ta zkaženost samozřejmě netýká. Znamením křesťana nejsou trvale nasazené černé brýle, ale pozorné a samozřejmě i kritické vnímání a sledování nejen toho nedobrého a upadajícího, ale také toho životného a nadějného.

A tak buďme rádi, že cesta, po které Kristus přichází mezi nás, není lemována jen kostely, ale třeba také zcela světskými organizacemi na pomoc potřebným. Buďme vděčni za to, že Bůh proměňuje a směruje nejen srdce křesťanů, ale i nevěřících nebo jinak věřících. Chvalme Boha za to, že jeho příchod připravuje každý, kdo se zasazuje o lidštější a spravedlivější svět.

Amen.

Ondřej Kolář

Text kázání: Žalm 116; 12 - 13
(12) Jak se mám odvděčit Hospodinu, že se mne tolikrát zastal?
(13) Zvednu kalich spásy a budu vzývat Hospodinovo jméno.


Sestry a bratři, kalich je symbol nám evangelickým křesťanům zvláště drahý. Je to ovšem také symbol, který byl v minulosti spojován s různými, často protichůdnými významy. S některými z nich si už dnes nějak nevíme rady. Během dějin církve bylo do Božího kalicha naléváno nejen výborné víno nebeského království, ale také třeba násilí husitských válek, nesmlouvavý odpor proti katolické církvi, nebo třeba český nacionalismus. A tak se dnes musíme vždy znovu ptát po tom pravém původním vínu, kterým kalich naplnili bibličtí svědkové.

Ale i to biblické víno chutná a voní různě. Ne vždycky přináší radost a požehnání. Někdy je také hořké a nesnesitelné.Prorok Izajáš mluví o poháru rozhořčení a závrati, který musela vypít do dna jeruzalémská dcera, když byla vytržena ze zaslíbené země a odvedena do otroctví. Mnohokrát musel Izrael pít z kalicha Božího soudu. Ano, právě izraelský lid, který byl obdařený mnohým zaslíbením, musel ochutnat také Boží trest, když zapomněl na to, komu patří a komu má sloužit. Běda Božímu lidu, když se odcizí svému Bohu a pije ohavné nápoje cizích bohů, které jsou možná na jazyku lahodné, ale uvnitř jsou ničivé jako jed.

Přesto však pro Izraelce kalich zůstává především znamením Boží záchrany. Zvednu kalich spásy a budu vzývat Hospodinovo jméno! Těmito slovy děkuje žalmista za to, že ho Hospodin vysvobodil z provazů smrti, které ho ovinuly. S plným kalichem v ruce si naši židovští bratři a sestry dodnes připomínají vysvobození z Egypta, země otroctví. A zároveň očekávají a my spolu s nimi, že Bůh jednou vysvobodí z mocností zla a zkázy celé své stvoření. Bůh ještě v tomto světě neřekl své poslední slovo. Zdroje Božího vína spásy ještě nevyschly.V nebesích pro nás naopak zraje to nejlepší víno, které si pro nás Bůh uschovává až na konec. Mezitím ovšem musíme často putovat pouští, tak jako kdysi Izraelci. Stává se, že dlouho nenarazíme ani na kapku vody. Žízníme po osvěžení v únavě, po posile v různých životních bojích, po uzdravení našich nemocí i našich vztahů. Žízníme po smíření, radosti a pokoji. Náš život se často vůbec nepodobá bohaté hostině. Ale Bůh, náš hostitel, na nás nezapomíná a volá nás ke svému stolu plnému dobrého jídla a pití, i když ten náš stůl je zrovna žalostně prázdný.

Pijte z něho všichni, řekl Ježíš svým učedníkům, když jim při poslední večeři podával svůj kalich. Co je nalito v tom Kristově kalichu? Toto jest má krev, která zpečeťuje smlouvu a prolévá se za mnohé, říká Ježíš. To zní hrozivě. Ježíš svým učedníkům opakovaně oznamoval, že jeho pozemská cesta neskončí dobře. A proto je varoval: Chcete-li se mnou putovat do Božího království, připravte se na to, že budete muset nejprve vypít stejný kalich, který piju já. A v tom kalichu je namíchán smrtící koktejl. Je to kalich bolesti, kalich opuštěnosti od bližních i od Boha samotného, kalich potupné smrti na kříži. Když Ježíš podává svůj kalich k pití, říká tím zároveň: Připravte se na to, že také vy máte před sebou těžkou cestu. Také vás budou lidé nenávidět, budou se vám vysmívat, budou vás pronásledovat. Mnozí Ježíšovi učedníci skutečně skončili podobně jako Ježíš. Vypili Kristův pohár hořkosti do dna. A až dodnes lidé umírají proto, že vyznávají Kristovo jméno.

A přece my, kdo jsme na sebe vzali Kristův úděl, nakonec můžeme zvolat: Zvednu kalich spásy a budu vzývat Hospodinovo jméno! Ten kalich soudu, ponížení a smrti za nás všechny vypil náš Pán. My už ho pít nemusíme. My naopak nyní smíme pít z kalicha Božího odpuštění a smíření.

Z kalicha, který přináší proměnu našich vztahů. Z kalicha obnoveného společenství. Takový kalich si předáváme také při stolu Páně. Tento kalich nás spojuje s Bohem a spojuje nás také navzájem přes všechny hranice, které mezi námi jsou. Zde v Kobylisích to prožíváme obzvlášť silně při našich společných ekumenických bohoslužbách.

Sestry a bratři, před šesti sty lety se naši předkové ve víře zasazovali o to, aby z Kristova kalicha mohli pít skutečně všichni, ne jen pár privilegovaných. Ježíšův příkaz „pijte z něho všichni“ byl pro tehdejší církev jen prázdným slovem. Dnes je slavení večeře Páně podobojí samozřejmostí, dokonce i v katolické církvi se kalich stále častěji podává všem účastníkům bohoslužeb. A přece ani v této věci stále nejsme u cíle. Pijeme Kristovu spásu opravdu všichni? S bolestí musíme doznat, že církev je právě u stolu svého Pána rozdělena. Zatím nemůžeme pít všichni z jednoho kalicha. Ale jděme ještě o krok dál. Co ostatní lidé, nevěřící, církvi vzdálení? Co lidé, kteří touží po spáse a každý den musejí pozvedat kalich obrovského utrpení? Lidé žijící ve válkách, lidé zotročení, lidé trpící hladem a žízní, lidé pronásledovaní kvůli svému vyznání, své národnosti či barvě pleti?

Zvednu kalich spásy a budu vzývat Hospodinovo jméno! Ano, s vděčností a radostí pijeme z kalicha záchrany v Ježíši Kristu. Ale pamatujme na to, že za tuto naši spásu bylo draze zaplaceno. Je to Kristova krev, kterou pijeme. Krev prolitá za nás a naše hříchy. Kalich naší spásy nám tak zároveň připomíná, co všechno zůstáváme Bohu dlužni. A co zůstáváme dlužni našim bližním. Naše radost z Božího výborného vína nemůže být dokonalá, když víme, kolik bolesti je kolem nás a jak málo jsme ji schopni utišit. To Boží víno nás nemá omámit a utlumit, abychom zavřeli oči před zlým světem a těšili se z toho, že jsme s naším Pánem. To víno nám má naopak dodat sílu a odvahu k tomu, abychom vyšli za všemi, kteří potřebují naši pomoc. To víno nám neposkytuje jen pokoj, ale vede nás k znepokojení nad nelidskostí a sobectvím kolem nás i v nás. To víno je ochutnávka Božího království, které zavládne po celé zemi na konci času, ale kterému už teď máme jít vstříc.

Amen.

Ondřej Kolář

Text kázání: Římanům 12; 17 - 21
(17) Nikomu neodplácejte zlým za zlé. Vůči všem mějte na mysli jen dobré.
(18) Je-li možno, pokud to záleží na vás, žijte se všemi v pokoji.
(19) Nechtějte sami odplácet, milovaní, ale nechte místo pro Boží soud, neboť je psáno: ‚Mně patří pomsta, já odplatím, praví Pán.‘
(20) Ale také: ‚Jestliže má tvůj nepřítel hlad, nasyť ho, a má-li žízeň, dej mu pít; tím ho zahanbíš a přivedeš k lítosti. ‘
(21) Nedej se přemoci zlem, ale přemáhej zlo dobrem.


Milé sestry, milí bratři,

„Je-li možno, pokud to záleží na vás, žijte se všemi v pokoji,“ píše do Říma apoštol Pavel a nám se to líbí, je to dobrá cesta, to je ono. Pro budování společenství v kostele, ve sboru, ale také pro život mimo zdi této budovy. Jenomže, není to lehké. Jedna věc je ta slova číst, jiná věc je ta slova žít. A přesto je společně prožívaný pokoj zásadním pojivem pro každé sborové společenství. Není to úkol nebo chtění jednotlivce.Ve sboru jde o společný úkol, o společné usilování, o službu společné věci. Předpokládá lásku, niternost, opravdovost a především oddanost Kristu. V usilování o společný pokoj nejde ani o nějakou strategii ve smyslu hlavně klid, hlavně předejít konfliktu, hlavně ať mi dají všichni pokoj a nejde ani o to nechat si všechno líbit a už teprve nejde o to mít na mysli jen sama sebe a své zájmy, dokonce nejde ani o toho druhého a jeho zájmy. Ve sboru a v církvi jde o to společně se sestrami a bratry jít za Pánem toho společenství, za dobrým pastýřem Ježíšem Kristem. Jen právě to vědomí společné cesty za Kristem dává člověku, nám, sílu žít s druhými lidmi v pokoji, aniž by to znamenalo, že si necháme všechno líbit, že dovolíme někomu, aby nám ubližoval, aby nás ponižoval, působil zranění. A platí to vše i v obráceném sledu. Aniž bychom ubližovali, ponižovali, působili zranění. Jakkoliv to může být v naší přirozenosti obráceně, žijeme s plným vědomím toho, že nejde o naši přirozenost, ale o Boží milost, nejde o naše chtění, ale o Boží vůli, nejde o náš pocit nebo potřebu vítězství, ale o vítězství Boží lásky v Ježíši Kristu. Mezi námi a v nás.

„Je-li možno, pokud záleží na vás, žijte se všemi v pokoji.“ Neodplácet zlým za zlé, vůči všem mít na mysli jen dobré, ta slova předcházejí. Občas prožijeme chvíle, ve kterých těžce neseme a ještě hůře rozdýcháváme, že nám někdo ublížil. A máme chuť mu to pěkně osolit. Už už se nám derou do úst slova, sama naskakují, moc se nás neptají, vyskočí, mají potřebu, potřebují se nést od úst k dalším uším a ústům a je to nenapravitelné. Jinými slovy je nesmažeme, jinými slovy je jen rozmažeme, zpět je nevezmeme. Napětí, bolavá hlava, sebelítost, bolavé břicho, zrychlené bušení srdce. Říká se tomu somatizace stresu nebo psychických traumat. A kde je nějaký pokoj? Kde je ta společná cesta za Kristem? Výzva k pokoji s druhými lidmi nás vede k nadhledu, zdravému odstupu. Nejen od toho, s kým nám to právě vře, ale především k odstupu od sebe sama. A ten odstup umožní vidět sebe nejen jako člověka hříšného, ale především jako objekt nekonečné drahé Boží milosti, stálého Božího odpouštění, umožní vidět na Kristově kříži svůj hřích a pak již jen vděčnost. Vždyť jsem Boží stvoření, člověk Bohem do života pozvaný, člověk - muž nebo žena, člověk, který nese otisk Boží lásky v sobě, Božího milosrdenství. Setkání s Boží milostí. Tam je místo křesťana, tam, kde ho nalezla Boží milost v Ježíši Kristu. Kde ho nalezla v jeho nízkosti, jeho hříšnosti, jeho lidství. Díky Pane. A hle, zde má sestra a zde můj bratr. Jsou na tom stejně jako já. Ani lepší, ani horší. Také Kristem a jeho milostí nalezeni. Přijetí sebe, přijetí druhého.

Končí zajetí touhou po odplatě, po vyřízení účtů. Je otevřená nová cesta. Od zajetí k přijetí, od přijetí k objetí. Přichází odpuštění. A právě odpuštění přináší pokoj.

„Je-li možno, pokud to záleží na vás, žijte se všemi v pokoji.“ Pokud připouštíme potřebu Boží milosti pro sebe, pokud si dokonce uvědomíme, že z ní žijeme, pak ji nebudeme zpochybňovat pro druhé. Dokonce ji budeme druhým prostředkovat, sdělovat. Není pro křesťana jiné cesty než odplata dobrým za zlé. Vždyť co jiného je pro nás přijetí Boží milosti než přijetí dobrého za zlé? Společné sdílení smutku i radosti, naděje i beznaděje, úspěchu i propadu, světla i tmy. Tak žije živá Kristova církev a živý sbor. Ve společném sdílení. Tak jak spolu sdílí skrze Krista dané milosrdenství, tak spolu sdílí i vše ostatní. Bylo by popřením a opuštěním milosti, které se člověku dostalo, kdyby místo ní hovořil jen o Božím hněvu a pomstě a kdyby dokonce po odplatě toužil. V komentáři významného teologa minulého století Karla Bartha k tomuto textu čteme: „Církvi, a proto i každému křesťanovi, je přikázáno odplácet stejné nestejným, a tedy proti nepříteli, člověku, který nepřijímá nabídku pokoje, bojovat a přemáhat ho tím, že jej prostě nenechám platit jako nepřítele, že mu navzdory jeho nepřátelství právě tím spíše nedám záminku v nepřátelství setrvávat, že se mu totiž sám nestanu nepřítelem. Naopak ho přemohu tím, že s ním budu jednat jako s potřebným, jako s hladovým a žíznícím a tedy ho nasytím a napojím, místo abych jej chudého jako domnělý exekutor Božího soudu, učinil ještě chudším. A to vše právě křesťan nečiní ve slabosti, nýbrž v síle, ne z pocitu méněcennosti, nýbrž v královské nadřazenosti, ne z povolnosti, nýbrž naopak se skutečným odpíráním. Právě tím svádí křesťan vítěznou bitvu, a právě tím dokazuje, že on sám není přemáhán zlem, nýbrž je sto přemáhat zlé dobrým.“

Milé sestry, milí bratři, mnoho jsem se napřemýšlel o tom a modlil se za to, co Vám řeknu před mojí další volbou Vaším farářem. Co teď nejvíc potřebuje sbor a potřebuji také já slyšet. Co ho bude dál budovat a k čemu se dozajista Kristus Pán přikloní. Jsem přesvědčen, že jsou to právě ta slova, která píše apoštol Pavel do Říma: „Je-li možno, pokud to záleží na vás, žijte se všemi v pokoji.“ Těším se na to, že touto cestou spolu dál půjdeme a že nám na ni bude Pán Bůh žehnat.

Amen.

Miroslav Erdinger

Text kázání: Marek 2; 18 - 22
(18) Učedníci Janovi a farizeové se postili. Přišli k němu a ptali se: „Jak to, že se učedníci Janovi a učedníci farizeů postí, ale tvoji učedníci se nepostí?“
(19) Ježíš jim řekl: „Mohou se hosté na svatbě postit, když je ženich s nimi? Pokud mají ženicha mezi sebou, nemohou se postit.
(20) Přijdou však dny, kdy od nich bude ženich vzat; potom, v ten den, se budou postit.
(21) Nikdo nepřišívá záplatu z neseprané látky na starý šat, jinak se ten přišitý kus vytrhne, nové od starého, a díra bude ještě větší.
(22) A nikdo nedává mladé víno do starých měchů, jinak víno roztrhne měchy, a víno i měchy přijdou nazmar. Nové víno do nových měchů!“


Jsme připraveni na nové? Asi záleží na tom, co si pod tím představujeme. Posuzováno čistě chronologicky, nové přichází mezi nás neustále. Není na tom nic překvapivého. Je to naše všední, přímo banální zkušenost. Nový je každý den, každá hodina, každý okamžik. Ještě nikdy tu nebyl, nevíme, jak bude vypadat, jen to tušíme a odhadujeme, s větší či menší přesností. Ale tu jeho novost si moc dlouho neužijeme, vždyť vzápětí odchází a mění se v něco prošlého. Symbolem této krátkodeché novosti jsou noviny, které ráno s chutí otevřeme, abychom nasáli jejich čerstvost, ale druhý den už je odložíme jako zoufale zastaralé.

Ježíš tu ale nemluví o nezadržitelném uplývání času. Podstatné je, co to nové přináší. Ježíš ohlašuje nejen něco nového, ale také něco překvapujícího a vše proměňujícího. To není jen kosmetická úprava stávajících pořádků. Staré pořádky tu mají být právě narušeny, či přímo zrušeny.

V antickém světě lidé po takových zásadních změnách nijak zvlášť netoužili, spíš se jich obávali. Co se dálo, bude se dít zase, a co se dělalo, bude se znovu dělat; pod sluncem není nic nového, tak zní moudrost starozákonního Kazatele, k níž se ovšem klidně mohli přidat i tehdejší pohanští kazatelé, filosofové a básníci. Na rozdíl od biblického kazatele to ovšem neříkali se skepsí, ale spíše s uspokojením. Věci jsou v zásadě stále stejné, lidské příběhy se opakují jen s drobnými obměnami jednajících postav, stále se vrací to, co tu už bylo a tak je to právě dobře. Proto je svět stabilní, čitelný a předvídatelný. Velké změny by tento zaběhaný pořádek narušily, a kdyby jich bylo moc, svět by se nejspíš propadl do chaosu.

Jsme připraveni na nové? Přibližně od dob osvícenství platilo, že novost znamená automaticky změnu k lepšímu. To bylo společné vyznání komunistů i kapitalistů, jen si ty světlé zítřky představovali rozdílně. Tam v budoucnosti, odkud k nám nové přichází, nás prý čeká spravedlivější, lidštější a svobodnější společnost. Můžeme se na nové těšit. Můžeme ho společně budovat. Můžeme z té nové budoucnosti už nyní žít, i když naše přítomnost zatím vypadá všelijak, ale to nevadí, to musíme přetrpět a zvládnout, však bude líp.

Zdá se mi, že dnes je důvěra v nové podlomená. Dobře už bylo, slyšíme stále častěji. A neříkají to zdaleka jen lidé, kteří vzpomínají, jak bylo pivo za dvě koruny. Do politiky vstupují stále nové tváře, ale vždycky nějak moc rychle zestárnou, začnou se záhy podobat těm předchozím, nabírají stejné manýry, nic nadějného nepřinášejí. V novinách čteme o novinkách natolik tísnivých a zneklidňujících, že si raději pustíme nějaký starý film ze starého dobrého světa, televize je jich plná. Také kultura se stále více vrací k tomu, co už bylo, protože s něčím skutečně novým prý stejně už nelze přijít. Jediná oblast, kde ještě víra v novost nepolevuje, je spotřební zboží. Nový mobil či nové auto jsou samozřejmě vždycky lepší a každý, kdo na to má nebo i ten, kdo na to nemá, by si měl to nové dopřát, slyšíme ze všech stran.

Ježíš přináší něco nového, a zároveň nadějného a radostného. Ale všimněme si, místo aby na to udělal patřičnou reklamu, raději nejprve varuje. Dejte si pozor, to nové, které přichází a již je mezi vámi, je nebezpečné. Je vážným ohrožením pro to staré. Zajímavé je, že Ježíš říká svoje podobenství lidem, kteří by přece na nové Boží věci měli být dobře připraveni. Vždyť židovský lid byl od počátku lidem nadějného očekávání, lidem velkých Hospodinových zaslíbení. Praotec Abraham kdysi vyšel za novým, aniž věděl, co se pod tím skrývá. Ale věřil, že když to nové bude od Boha, přinese mu jistě požehnání. Izraelci pak svého praotce mnohokrát následovali.

Co se mezitím stalo s tímto národem, když k němu Ježíš musel takto promluvit? Snad se příliš připodobnil svému pohanskému okolí a od Boha už nic dobrého neočekával, nanejvýš jen to, aby byl zárukou pevného a neměnného řádu světa. Po mnoha zklamáních, zejména těch politických, to bylo celkem pochopitelné. Židé přišli o svou samostatnost a svobodu a nic nenasvědčovalo tomu, že by se jejich situace mohla v dohledné době změnit. Uchovali si sice víru, ale mnozí z nich ztratili naději. Nedoufali, že by Bůh, který všem dějinným pohromám posledních staletí jen přihlížel, ještě někdy mohl zasáhnout.

A našli se mnozí, kdo se v těchto starých a zdánlivě neměnných pořádcích docela dobře zabydleli. Vladaři, kteří se naučili spolupracovat s Římany a měli z toho patřičné výhody. Nebo kněží, kterým docela vyhovovalo, že jim žádný nepříjemný prorok nezasahuje do jejich ustáleného obětního provozu.

Neměnnost ovšem přijali i mnozí jiní. Vždyť člověk se nedokáže stále znovu, donekonečna nadchnout pro něco nového a stále znovu se pak zklamat. Své o tom věděli nejen lidé Ježíšovy doby, ale dobře to známe i my. Zeptejme se nezaměstnaných, kteří posílají postopadesáté osmé životopis, aby po stopadesáté osmé slyšeli tu ubíjející větu, že jsme dali přednost vhodnějšímu uchazeči, pokud jim vůbec někdo ráčí odpovědět. Zeptejme se osamocených lidí, kteří hledají životního partnera a pomalu se smiřují s tím, že zestárnou sami. Zeptejme se manželů, kteří věnovali veškerou svou životní energii i veškeré úspory do úsilí mít vlastní dítě, a stále se nedočkali. Co pro tyto lidi znamená nový den? Důvod k nové chvále Hospodina? Nebo spíš další negativní odpověď, další rána do srdce, už dost zjizveného ranami minulými?

Přichází něco nového, říká Ježíš, a my se na ně musíme připravit. Jinak hrozí, že nás nové věci úplně převálcují, že jejich příval nezvládneme, tak jako nový kus látky trhá staré šaty nebo nové víno proděraví starý měch. Boží království musí u nás najít vlídné přijetí, důstojný domov. Když se na ně nenachystáme, bude to ztráta nejen pro nás, ale i pro Boží věci, které už čekají za dveřmi. Starý měch se roztrhne a bude k ničemu, ale zároveň vyteče ven i nové víno.

Máme tedy být vhodnými nádobami pro nové víno. To se po nás žádá. Co naopak nedokážeme, je být tím vínem samotným. Sami od sebe neumíme přinést něco, co by trvale proměnilo a obnovilo naše životy, nebo napravilo tento svět a učinilo z něj Boží království. Boží království přichází samo od sebe, bez naší zásluhy. Ale žádá si naše formy. Žádá si nás, abychom se mu přizpůsobili, nastavili se na jeho novost.

V čem ale ta novost vlastně spočívá? A jak jí máme vyjít vstříc? Evangelista Marek umístil Ježíšův výrok do těsného sousedství s jeho rozpravou s učedníky farizeů a Jana Křtitele. Ptají se Ježíše, proč se jeho učedníci nepostí. Asi mu to i vyčítají: Nejen, že jsi milovník hodů a pitek, ale ještě k takovému chování navádíš své učedníky! Tak nám to tedy vysvětli! Stejně tak ale mohla být ta otázka docela upřímná: Co je správné? Vždyť naše tradice říká, že půst je dobrý skutek před Bohem, výraz pokání a zbožnosti! Na tom se dokonce shodneme my, farizeové, s Janem Křtitelem, který se také živil jen kobylkami a medem divokých včel. Nebo je to jinak? Proč my ano, a tvoji učedníci ne?

Ježíš nezpochybňuje význam postu. Nechce narušovat židovské tradice. Říká pouze: Postit se má smysl jen za určitých okolností, když je k tomu důvod. Situace se ale změnila. Teď není doba pokání. Teď není doba neštěstí. Boží království je mezi námi. Přesněji řečeno, je tu jeho nositel. Málokdy Ježíš o sobě takto otevřeně mluví, ale právě tady dělá výjimku. Když je mezi námi ten, kdo přináší záchranu, odpuštění, pokoj, spravedlnost, neměli bychom se spíš radovat? A je možné někomu vyčítat, že si v takové chvíli nesype si popel na hlavu a místo toho s chutí jí a pije?

Jsme připraveni na nové? Jsme připraveni stát se nádobami pro nové víno? Tváří v tvář dobovým diagnózám a prognózám je to těžké. Ten starý nepřítel zkazit by nás chtěl, moc a mnohá lest hrozná zbraň jeho jest, v světě nemá rovného, zpíval už Martin Luther a nezdá se mi, že by jeho slova v něčem pozbyla platnosti. A taky při pravdivém pohledu na své vlastní životy vidíme spíš to staré, co se nás drží zuby nehty, starého Adama, který dusí všechny naše pokusy být novým a lepším. Kde je to nové víno? Kde je ten nový kvas, který jednou všechno prokvasí?

Ano, tak se můžeme ptát. A třeba si tím i omlouvat, že se nám vlastně nechce přidávat se na stranu nového, protože je nám v tom starém dobře. Je to pohodlnější, nic se po nás nežádá a člověk si u toho ještě může hezky zanadávat na poměry. Jeden americký teolog napsal knihu s názvem: Nezemři v čekárně na budoucnost. Ano, i to se může stát. Že si to nové Boží víno, které k nám už teď přitéká z budoucnosti, necháme proklouznout pod prsty.

Nové víno si žádá nové měchy. Vlastně k tomu stačí jen málo. Přestat se trápit svou minulostí, kterou si s sebou vlečeme jako balvan. Přestat myslet na vlastní prohry a nezdary. Přestat si zoufat nad tím, jak málo umíme změnit sebe i tento svět. Ježíš nás zve, abychom se vystavili dobré Boží budoucnosti. Sami si ji neumíme vyrobit. Ale můžeme a máme ji přivítat a nechat se jí strhnout.

Amen.

Ondřej Kolář

Text kázání: Marek 9; 14 - 27
(14) Když přišli k ostatním učedníkům, spatřili kolem nich veliký zástup a zákoníky, kteří se s nimi přeli.
(15) A celý zástup, jakmile ho uviděl, užasl; přibíhali k němu a zdravili ho.
(16) Ježíš se jich otázal: „Oč se s nimi přete?“
(17) Jeden člověk ze zástupu mu odpověděl: „Mistře, přivedl jsem k tobě svého syna, který má zlého ducha, a nemůže mluvit.
(18) Kdekoli se ho zmocní, povalí ho a on má pěnu u úst, skřípe zuby a strne. Požádal jsem tvé učedníky, aby ducha vyhnali, ale nedokázali to.“
(19) Odpověděl jim: „Pokolení nevěřící, jak dlouho ještě budu s vámi? Jak dlouho vás mám ještě snášet? Přiveďte ho ke mně!“
(20) I přivedli ho k němu. Když ten duch Ježíše spatřil, hned chlapce zkroutil křečí; padl na zem, svíjel se a měl pěnu u úst.
(21) Ježíš se zeptal jeho otce: „Odkdy to má?“ Odpověděl: „Od dětství.
(22) A často jej zlý duch srazil, dokonce do ohně i do vody, aby ho zahubil. Ale můžeš-li, slituj se nad námi a pomoz nám.“
(23) Ježíš mu řekl: „Můžeš-li! Všechno je možné tomu, kdo věří.“
(24) Chlapcův otec rychle vykřikl: „Věřím, pomoz mé nedověře.“
(25) Když Ježíš viděl, že se sbíhá zástup, pohrozil nečistému duchu: „Duchu němý a hluchý, já ti nařizuji, vyjdi z něho a nikdy už do něho nevcházej!“
(26) Duch vykřikl, silně jím zalomcoval a vyšel; chlapec zůstal jako mrtvý, takže mnozí říkali, že umřel.
(27) Ale Ježíš ho vzal za ruku, pozvedl ho a on vstal.


Tak církev zase jednou selhala. A nebyla to maličkost, jak dokazují tvrdá Ježíšova slova. Málokdy slyšíme o tom, že se Ježíš rozhněval, i když mu silné emoce rozhodně nebyly cizí. Musel mít ke svému rozhořčení pádný důvod.

Ježíš tu sice neoslovuje přímo učedníky, ale celý dav, který se shromáždil kolem vážně nemocného, zřejmě epileptického chlapce a jeho otce. Takže jeho výčitka patří všem. Ježíš tu hází všechny do jednoho pytle, a právem. Nikdo přece nedokázal chlapci pomoci. Jediné, co okolostojící dokáží, je o té nemoci mluvit, diskutovat, přít se. V tom byli odborníci zejména znalci Mojžíšova zákona. Jistě už měli připravenu nějakou učenou odpověď na otázku, proč je asi onen chlapec nemocný, co zlého museli spáchat jeho rodiče nebo prarodiče, když ho Bůh takto postihl, proč bychom se do vyhánění démonů ani neměli raději pouštět, když nám to přece Mojžíš ve svém zákoně nikde nepřikazuje… Mnoho slov, mnoho důvodů, proč se uzdravování nepodařilo, mnoho sebeomlouvání. Když neumíme někomu pomoci, když stojíme bezmocní před nějakým problémem, je potřeba to alespoň okomentovat, případně o tom napsat nějaké učené pojednání. Ale tím se na věci stejně nic nezmění.

Selhali v tuto chvíli všichni, ale nejvíce selhali Ježíšovi nejbližší. Pro pořádek bychom asi měli říci, že učedníci se alespoň o něco pokusili, zatímco zákoníci zůstali jen u toho zbožného mudrování. Ale to pro Ježíše není žádná omluva. Učedníci měli pomoci, ale nepomohli. To je obrovské zklamání.

Je pozoruhodné, že Ježíš si nevyhrazoval právo uzdravovat jen pro sebe. Naopak, učedníci se mají Ježíšovi plést do řemesla, on sám jim to přece přikázal: Nemocné uzdravujte, mrtvé probouzejte k životu, malomocné očišťujte, démony vymítejte! Učedníci se mají od svého mistra skutečně učit, nejen obdivně hledět na to, jak on všechno úžasně zvládne. A teď se jim právě naskytla dobrá příležitost všem ukázat, co už se naučili. Ježíš tu zrovna není a oni se nyní mají zachovat tak, jak by se zachoval on. O to se také pokoušejí a je chvályhodné, že si správně uvědomili, co je nyní jejich úkolem. Jenže to prozatím vypadá, že se od Ježíše nenaučili vůbec nic.

Pokolení nevěřící, tak zní Ježíšova výčitka. Proč nedokázali pomoci? Na to má Ježíš jednoduchou odpověď: Protože nemají víru. Nenaučili se víře. Jenže dá se vůbec víře naučit? Na tuto otázku narážím často. Je to jedna z nejtěžších otázek, které dostávám. Znám mnoho lidí, kteří by chtěli věřit, ale nejde jim to. Důvody jsou rozmanité, tak jak jsou rozmanití lidé, kteří je uvádějí. Někdo prožil v životě velikou bolest, a tak prostě nedokáže věřit v dobrotivého Boha, který má ve svých laskavých rukou celý svět. Jiný zas říká, že se s Bohem ve svém životě prostě nikdy nesetkal, nemá s ním zkušenost, evangelium v něm nic nevyvolává. A tak nemůže předstírat, že věří, když uvnitř nic necítí. Nebylo by to upřímné. Někteří lidé mají intelektuální pochybnosti: Vy křesťané si opravdu myslíte, že Ježíš vstal z mrtvých? Chtěl bych tomu věřit, pane faráři, ale nejde mi to, zdá se mi, že to je jen pohádka pro děti. A konečně mnozí lidé nevěří kvůli církvi, která jim přístup k Bohu zahradila a dokonce jim někdy i těžce ublížila.

Dá se víře naučit? Nebo je víra spíš dar? Ježíšovo obvinění musí těmto nevěřícím a přece po víře toužícím lidem znít nespravedlivě. Jak mohu být odpovědný za to, že nemám něco, co si přece nemůžu sám obstarat, i kdybych se rozkrájel a co můžu jenom dostat? Můžu snad za to, že mě Bůh vírou neobdařil? A můžeme snad za to, že naše víra není tak mocná, aby dokázala uzdravovat a křísit z mrtvých? Nejen nevěřící, ale také my křesťané bychom chtěli věřit víc, ale nejde nám to. Chtěli bychom svou vírou vysvobozovat lidi z různé nouze a bolesti, ale víme, že dokážeme pomoci jen částečně a někdy vůbec. Chtěli bychom být nositeli Božího království, ale máme často jen prázdné ruce. Proč nám není dána víra, jakou měl Ježíš?

Ježíš dává průchod nejen svému rozhořčení, ale také svým obavám. Jak dlouho ještě budu s vámi? Jak dlouho vás mám ještě snášet? Ježíš ví, že se jeho životní pouť chýlí ke konci. Vždyť ihned po uzdravení chlapce oznámí svým učedníkům, že Syn člověka je vydáván do rukou lidí a zabijí ho. Tedy brzy nastane doba, kdy tu Ježíš nebude, nebude uzdravovat, nebude vyhánět zlé duchy, nebude kázat evangelium. Teď je ale mistr ještě přítomen. A tak mají učedníci nejvyšší čas, aby se od něj něco přiučili a mohli pak pokračovat v jeho poslání. Aby se naučili víře, která dokáže třeba i hory přenášet.

Všechno je možné tomu, kdo věří, říká Ježíš chlapcovu otci. I v tom je skrytá výtka. Vždyť i ty bys mohl, kdybys věřil. I ty bys mohl svého syna uzdravit. Kdokoli může, když uvěří. Víra otevírá možnosti. Víra dává průchod i tomu, co se zdá být neschůdné a nemožné. Věřit pro Ježíše znamená mít podíl na Boží moci. Víra není jen přesvědčení, že Bůh je všemohoucí a postará se o nás. Věřící člověk sám dokáže konat tak, jak koná Bůh.

Kdo z nás ale takovou víru má? Skoro to vypadá, že jsme nakonec nevěřící všichni, lhostejno, zda vyznáváme či nevyznáváme Krista, zda jsme nebo nejsme členy církve. Dokážeme o Bohu mluvit, možná teologicky správně, možná působivě a vytříbeně, tak jako zákoníci a další lidé, kteří se tehdy sešli kolem nemocného chlapce. Ale co vlastně umí naše víra? Uzdravovat někoho pouhým slovem, tak jak to dělal Ježíš? To jistě ne. Ale dobrá, ponechme stranou takové mimořádné schopnosti a ptejme se trochu přízemněji: Umíme víru žít? Jak víra proměňuje můj a tvůj život? A jak proměňuje tento svět? Na co se vlastně v životě spoléháme? Podle čeho se rozhodujeme? Čemu podřizujeme svůj život? Čemu věnujeme svůj čas?

My všichni stojíme před Ježíšem jako ten otec posedlého chlapce. Ale nemusíme před ním stát jen v zahanbení nad svou bezmocí a malověrností. Můžeme, stejně jako on, před něj předložit vše, co nás tíží a s čím si sami pomoci nedokážeme. Smíme ho prosit o pomoc. A co je možná nejdůležitější, smíme ho prosit také o víru. Věřím, pomoz mé nedověře! Doslova je tu: pomoz mé nevěře! Co to znamená? Věřil ten muž, nebo ne? Snad se jen styděl před Ježíšem přiznat, že nevěří, a tak raději tvrdil opak. Snad si myslel, že kdyby dal najevo svou nevěru, Ježíš by třeba jeho synovi nepomohl. Ale přece jakási víra v něm musela být, alespoň stopa víry, když se Ježíši svěřil se svým trápením a poprosil ho o pomoc.

Věřím, pomoz mé nevěře. Ta prosba vypadá na první pohled nesmyslně. Přece platí buď A nebo B, buď věřím nebo nevěřím! Jenže skutečnost je taková, že věřící člověk zakouší obvykle obojí. Věřím, ale pořád se mám ve víře co učit až do konce života. Věřím, ale zároveň vím, že moje víra není tak úplně moje, že je mi spíš každého dne znovu darována. Věřím, ale zároveň musím Boha o víru vždy znovu prosit. Věřím, ale s politováním zjišťuji, jak málo je na mě má víra poznat, jak málo z ní něco mají moji bližní. Věřím, ale svým životem často dělám ostudu Božímu jménu, které na sobě nesu.

Věřím, pomoz mé nedověře. Když se takto modlíme, neprosíme Boha o nadpřirozené schopnosti, třebaže by se nám jistě líbilo konat zázraky na počkání. Prosíme spíš o to, abychom nezůstali jako ti zákoníci jen u mluvení o Pánu Bohu, ale aby naše víra skutečně žila. Naše selhání, selhání církve nespočívá v tom, že neuzdravujeme pouhým slovem či gestem, tak jako Ježíš. Selháním je, když církev už nepřináší žádné uzdravení do lidských životů, do mezilidských vztahů, do společnosti, do politiky. Selháním je, když se neumíme postavit proti zlým a nečistým duchům tohoto světa. Nehledejme je v nemocech a postiženích, to bychom byli na špatné adrese. Denodenně narážíme na síly, které nás všelijak ovládají, spoutávají, umlčují, manipulují. Naše životy podléhají různým tlakům, které s námi házejí ze strany na stranu, nutí nás dělat věci, které vlastně nechceme dělat, nebo nás dokonce tlačí k zemi a berou důstojnost.

Víra, o kterou máme stále prosit, se má prokázat v moci se tomu všemu postavit. Je to odvaha nesmířit se se světem, jaký je. Je to vůle potlačit zlo, které se v našich srdcích i v našich vztazích roztahuje a dělá s námi, co chce. Pokolení nevěřící, tato Ježíšova výčitka právem doléhá i k nám, když v této věci selháváme. Když se víra promění jen ve zbožný pocit, anebo dokonce jen ve zbožné slovo.

Víra bez skutků je k ničemu, je mrtvá, říká Jakub ve své epištole, která zazněla v prvním čtení. Ano, jsou chvíle, kdy naše víra ztrácí dech, sílu, schopnost měnit, obnovovat, uzdravovat. Jsou chvíle, kdy naše víra může vypadat jako mrtvá nebo třeba opravdu mrtvá je. Ale já věřím, že i takovou víru může Bůh z mrtvých vzkřísit.

Amen.

Ondřej Kolář

Text kázání: Římanům 10; 9 - 17
(9) Vyznáš-li svými ústy Ježíše jako Pána a uvěříš-li ve svém srdci, že ho Bůh vzkřísil z mrtvých, budeš spasen.
(10) Srdcem věříme k spravedlnosti a ústy vyznáváme k spasení,
(11) neboť Písmo praví: ‚Kdo v něho věří, nebude zahanben.‘
(12) Není rozdílu mezi Židem a Řekem: Vždyť je jeden a týž Pán všech, štědrý ke všem, kdo ho vzývají, neboť
(13) ‚každý, kdo vzývá jméno Páně, bude spasen‘.
(14) Ale jak mohou vzývat toho, v něhož neuvěřili? A jak mohou uvěřit v toho, o kom neslyšeli? A jak mohou uslyšet, není-li tu nikdo, kdo by ho zvěstoval?
(15) A jak mohou zvěstovat, nejsou-li posláni? Je přece psáno: ‚Jak vítaný je příchod těch, kteří zvěstují dobré věci!‘
(16) Ale ne všichni přijali evangelium. Už Izaiáš říká: ‚Hospodine, kdo uvěřil naší zvěsti?‘
(17) Víra je tedy ze zvěstování a zvěstování z pověření Kristova.


Milé sestry, milí bratři,

ústa a srdce. Zatímco to, co říkají ústa, slyšíme, co je v srdci, nevíme. Nevidíme, neslyšíme. Naše smysly jsou na to krátké. Zůstaňme chvíli u té zkratky, u toho srozumitelného symbolu, který nazýváme srdcem. Co se odehrává v srdci člověka, čím to srdce žije, co v něm tepe? To, co určuje život člověka. To, co ovlivňuje jeho jednání, jeho vztahy. To, co se také projevuje v obličeji člověka a také to, co pak říkají ústa. Právě ústa často prozradí, co je v srdci člověka. A někdy to prozradí, aniž by si to srdce přálo. Spontánně, nezadržitelně. Člověk je pak čitelný, aniž by si to kdovíjak přál. Ježíš v evangeliu podle Lukáše říká: „Dobrý strom nedává špatné ovoce a špatný strom nedává dobré ovoce. Každý strom se pozná po svém ovoci. Vždyť z trní nesklízejí fíky a z hloží hrozny. Dobrý člověk z dobrého pokladu svého srdce vydává dobré a zlý ze zlého vydává zlé. Jeho ústa mluví, čím srdce přetéká (Lk 6, 44-45).“ Lze říci, že téma srdce je v bibli velmi frekventované a velmi často je spojeno právě s ústy. Tak jako v přečtené pasáži Pavlova dopisu do Říma.

Uvěřit v srdci, vyznat ústy. Jde o to, aby ústa vyznávala, co srdce věří. A co vyznávají ústa, že srdce věří? Jestliže srdce bude věřit jen v lidské schopnosti a lidskou sílu, jestliže srdce bude plné hořkokyselých šťáv a jeho komory plné střelného prachu, jestliže srdce bude přetékat sebelítostí a méněcenností, jestliže v srdci bude místo jen pro přijetí sebe a své jediné pravdy, jestliže v srdci bude touha po lidských soudech, lidské spravedlnosti a lidské milosti-nemilosti, jestliže srdce bude plné negativismu a mnohého dalšího sebezničujícího obsahu, pak to budou sdělovat ústa. Přinesou podle toho ovoce. A dobré vztahy budou hynout a radost se bude vytrácet a lidská srdce se budou jedno před druhým zavírat a láska bude umírat na úbytě.

Mnohé z toho mohl vnímat apoštol i ve sboru křesťanů v Římě. Snad také proto je dopis do Říma dopisem o Boží lásce, Boží spravedlnosti a Boží milosti. A snad také proto dostává lidské srdce velkorysou, život naplňující nabídku, která je vyjádřena ve slovech krátkého křestního vyznání a také vyznání víry, jak jsme ho slyšeli v biblickém textu: „Ježíš je Pán, Bůh ho vzkřísil z mrtvých“. Srdcem věříme ke spravedlnosti, rozumějme k Boží spravedlnosti, ústy vyznáváme ke spasení. Srdce plné Boží spravedlnosti. Tak plné, že v něm již není místo pro nic ničivého, zlého. Jaká je ta Boží spravedlnost? Docela jiná než ta lidská. Protože tu Boží spravedlnost přišel uskutečnit Ježíš Kristus. Bohatě, svrchovaně a pro všechny, kteří v něho uvěří. Dopustil ses člověče něčeho zlého? Neseš nějakou vinu? Zatěžuje tě hřích? Pojmenuj ho. Přiznej se k němu. A svěř to tomu, který tě přišel zachránit. Svěř to Kristu. Vyznej ho svým Pánem. Svými ústy vyznej svou víru. Má přijít trest. Ejhle, spravedlnost lidská. Skrze Krista přichází ospravedlnění. Milost. Spasení, záchrana. Ejhle, spravedlnost Boží. Jsi volný člověče. Jdi a nehřeš víc. Jsi zachráněný pro nový život, pro Boží království. Tvá ústa budou vyznávat Krista, tvé přiznání ke Kristu bude slyšitelné, tvé srdce bude plné víry v Krista, bude vírou přetékat. Ať jsi Žid nebo Řek, evangelík nebo katolík, mladý nebo starý, vzdělaný nebo nevzdělaný. To všechno jsou jen buď vrozené, nebo životní situací dané rozdíly. Nade vším a nade všemi je však jeden Pán a tím Pánem je Bohem poslaný, s člověkem se solidarizující člověk, Ježíš Kristus. Víra v Krista v srdci, vyznání Krista ústy. Věrohodnost, pravdivost. Nelze zpochybnit. Dobře viditelné, slyšitelné

Jak to ale můžeme vědět? Jak to všechno může člověk zjistit, co ho přivede k takové víře, která se uhnízdí v srdci a dá mu tepat radostí a láskou? K víře v Boží spravedlnost a Boží lásku a Boží milost? Odpověď věděl již starozákonní prorok Izaiáš. „Jak líbezné je, když po horách jdou nohy toho, jenž poselství nese a ohlašuje pokoj, jenž nese dobré poselství a ohlašuje spásu, jenž Sionu hlásá: Tvůj Bůh kraluje.“ Jiný překlad má verzi: „Jak krásné jsou nohy těch, kteří zvěstují evangelium jako dobrou zvěst.“ Zvěstují dobré poselství a ohlašují pokoj. Apoštol pak ještě dodá: „Víra je tedy ze zvěstování a zvěstování z pověření Kristova, skrze evangelium.“ Tedy, jak to všechno můžeme vědět?

Z Bible, z Písma, které se stává slovem Božím, které promlouvá k člověku, které mluví o nutnosti víry a vyznání a také o skutečné přítomnosti mocného poselství Boží lásky. To poselství je neseno, zvěstováno z pověření Kristova a nesou ho Ti, kteří přijali evangelium. Jejichž srdce je naplněno vírou v Kristovo vzkříšení a jejichž ústa vyznávají Ježíše jako Pána. Mohou to být nejen kazatelé. Také rodiče a prarodiče, lidé, kterým záleží na tom, aby to nejlepší, co poznali, předali dál. Tak jako vám, milí rodiče, milé kmotry, milí prarodiče záleželo na tom, aby vaše děti slyšely o Kristu, tak jako vám rodičům a prarodičům dětí tohoto sboru záleželo a záleží na tom, aby vaše děti a vnoučata na své cestě uvěřili v Krista a vyznali ho svým Pánem.

Milé sestry a milí bratři, „Vyznáš-li svými ústy Ježíše jako Pána, a uvěříš-li ve svém srdci, že ho Bůh vzkřísil z mrtvých, budeš spasen“, slyšeli jsme na samém začátku. Ústa a srdce. Víra a vyznání. Před křtem jsme svoji víru vyznali. Jestliže to naše srdce mluvilo, jestliže to naše srdce vyznávalo, máme dobře našlápnuto, nemyslíte?

Amen.

Miroslav Erdinger

Text kázání: Lukáš 7; 11 - 17
(11) Hned nato odešel do města, které se nazývalo Naim. S ním šli jeho učedníci a veliký zástup lidí.
(12) Když se blížil k městské bráně, hle, vynášeli mrtvého; byl to jediný syn své matky a ta byla vdova. Velký zástup z města ji doprovázel.
(13) Když ji Pán uviděl, bylo mu jí líto a řekl jí: „Neplač!“
(14) Přistoupil k márám a dotkl se jich; ti, kteří je nesli, se zastavili. Řekl: „Chlapče, pravím ti, vstaň!“
(15) Mrtvý se posadil a začal mluvit; Ježíš ho vrátil jeho matce.
(16) Všech se zmocnila bázeň, oslavovali Boha a říkali: „Veliký prorok povstal mezi námi“ a “Bůh navštívil svůj lid.“
(17) A tato zvěst se o něm rozšířila po celém Judsku a po všem okolí.


Jsou návštěvy milé a očekávané, ale také nemilé a nezvané. Když izraelští proroci hovořili o Božím navštívení, měli na mysli většinou tu druhou možnost. Pro všechny bezbožníky a svévolníky to má znít hrozivě: Den Páně, Boží příchod, to znamená soud, a tedy i odsouzení a potrestání hříchu. Třeste se všichni, kdo kolem sebe šíříte modlářství, nespravedlnost a zlobu; kdo se povyšuje, bude ponížen.

Naopak ti, co jsou sami už dávno ponížení, co jsou zdeptaní arogancí mocných, nebo pronásledováni vlastním nešťastným osudem, ti, kterým život přinesl více trápení než radosti, ti naopak do Božího příchodu vkládají svou jedinou naději: Už aby to skončilo. Už aby přišel někdo, kdo tomuto zlému světu udělá přítrž a třeba nastolí nějaký svět nový, lepší. Ví vůbec Bůh, co tady prožíváme? Jedna americká zpěvačka, Joan Osborne, měla zhruba před dvaceti lety velký úspěch s písní Jeden z nás. Zpívá tu také: Co kdyby byl Bůh jedním z nás? Jen chudákem, jako jeden z nás? Jen cizincem v autobuse, který se snaží dostat domů. Podobné pocity měli lidé i v Ježíšově době: Co kdyby nás Bůh aspoň navštívil, aby poznal, jak na tom jsme!

Evangelista Lukáš nám líčí svět spíše z pohledu těch druhých, tedy těch, co se takto s bolestí ptají a touží po Božím navštívení. Ne, že by ti první v tehdejším Izraeli chyběli, však se také něco dovídáme i o Herodovi, Pontském Pilátovi, jeruzalémských velekněžích, ale přece jen ti nejsou v centru dění, o ně tu v prvé řadě nejde. Ti jsou spíš trapnou kulisou toho zásadního, co se odehrává dole, mezi chudými, nemocnými, postiženými, z různých důvodů nešťastnými. O těch stojí za to psát. Právě o nich se máme dovědět, ne o celebritách tohoto světa, které na nás vyskočí, hned jak otevřeme internet. O těch ubohých stojí za to psát, protože ti ubozí jsou opravdu u Boha, blízko Bohu, oni se stávají svědky velikého Božího navštívení.

Někdy se člověk až diví, kolik neštěstí musí jeden člověk unést. Nějaké ženě zemřel syn, to samo o sobě je tragédie, byť se tehdy takové věci děly jistě častěji než dnes. Jenže to byl jediný syn. Další děti už tato žena mít jistě nebude. Navíc je to vdova, zůstala sama, její jediná opora a životní jistota odešla. Co bude dál, nikdo neví, ale každý si to domýšlí. Pokud se nenajde nějaký dobrodinec z řad příbuzných, který by se o ni postaral, je odsouzena k doživotní žebrotě. A možná i s výčitkami, že asi udělala něco velmi zlého, že se jí Pán Bůh takhle pomstil, dokonce hned dvojnásobně, nejprve smrt manžela, pak smrt syna. Když jí to samotnou nenapadne, připomenou jí to určitě její zbožné sousedky. To není jen tak, Bůh se na ni za něco musel hněvat. Třeba za to, jak tenkrát.… Však víte, paní.

Je pozdě odpoledne, pomalu končí den a končí také jedno životní údobí v životě té vdovy. Pohřeb, pár soucitných pohledů, možná nějaký denár od těch, co se slitovali nad nešťastnicí. Možná jich přeci jen nebude zas tak málo, vždyť slyšíme, že jejího syna na jeho poslední cestě doprovází veliký zástup. Ale ten mu život už stejně nevrátí a jeho matce žádnou dobrou budoucnost nezajistí.

Z druhé strany ovšem přichází jiný zástup. Umím si představit, že se oba zástupy na první pohled vůbec nijak neliší. Vidím tam ty samé lidi: Prosté, nenápadné, zato ale obtížené všelijakým trápením. Liší se vlastně pouze v jediném. Ti, co jdou z města ven, jsou sevření smutkem a snad i beznadějí. Ti, co přicházejí k branám města, jsou naopak plni naděje. Je s nimi někdo, kdo přináší radost, i když moc důvodů k radosti není. Kdo dokáže i v největší bezradnosti a bezvýchodnosti otevřít nový výhled. Jeden zástup nese mezi sebou a v sobě smrt. Druhý zástup přináší život.

Když Ježíš vdovu uviděl, bylo mu jí líto. Vždy znovu se musím pozastavit nad tím prostým sdělením, které o Ježíši v evangeliích čteme vícekrát. Co to je za podivnou motivaci? Vždyť Ježíš jakožto Pán, pán světa a pán situace, by měl přece předem vědět, co s tímto nešťastným světem udělat. Měl by mít nějaký předem promyšlený plán, jak ho napravit, komu pomoci a kdo si naopak může pomoci sám, koho zachránit a koho v tom nechat, jen ať se pěkně potrápí... Musí v tom mít pořádek. Jaképak „líto“? Okamžité hnutí mysli, pomíjející pocit, na který se přece nemůžeme spolehnout, co když je klamavý? Proč zrovna této ženě pomoci a někomu jinému ne?

Přesně takto ale bude hnut lítostí také Samařan z Ježíšova podobenství, když uvidí okradeného a polomrtvého poutníka, jak se válí u cesty z Jeruzaléma. A přijde k němu a udělá, co je právě zapotřebí. A stane se vzorem lásky, která nespekuluje nad tím, co by mohlo snad být rozumnější a promyšlenější, ale prostě se dá strhnout vlastním pocitem: Teď a tady musím pomoci.

Ježíš nepřichází zachránit svět čarovným proutkem, jak to chtěli třeba komunističtí diktátoři nebo kapitalističtí supermani. V Ježíši nás navštěvuje Bůh. Přichází, aby byl jedním z nás. Aby zakusil, co je to být člověkem, aby také poznal, co je to být nešťastný, zklamaný, vyčerpaný. Je u nás na návštěvě, ale ne tak, aby si nás jen zdálky vyfotografoval, zapsal si pár poznámek o tom, jak se nám žije a pak se z této nehostinné krajiny raději rychle stáhl. Je tu s námi, je do toho ponořený až po krk a žádným zázrakem odtud nevyvázne. A k tomuto Božímu spolubytí s námi patří neodmyslitelně také lítost. Trpí s trpícími, pláče s plačícími. S celým zástupem, který jde s ním. I s tím, který potkává. I s touto vdovou.

První, co vdova od Ježíše slyší, je slovo „neplač“. Je to veliké zaslíbení, ale to v něm v tuto chvíli jistě nikdo neslyší. Neplač, to zní na první poslech jen jako povzbuzení, ne právě moudré a taktní - seber se, to zvládneš, musíš se nad to povznést, jsou i horší věci na světě, čas vše vyléčí, nějak bude. Kolikrát jsme my sami něco podobného slyšeli, když nám bylo zle a moc nám to asi nepomohlo. Nikdo patrně ještě netuší, proč vlastně Ježíš říká to, co říká.

Mezi nás smutné přichází sám Bůh, který se nesmiřuje s tím, jak jeho stvoření trpí a nezná žádné laciné lidské útěchy. Mezi nás přichází Bůh milosrdný a slitovný, ale i mocný a vše proměňující. Bůh, před kterým se i samotná smrt musí zastavit. Ježíš v tuto chvíli skutečně jedná jako Bůh, prostě přikazuje: Chlapče, pravím, ti vstaň. V té větě zároveň zní rozkaz: A ty, smrti, odejdi. To nemůže říci člověk, to může říci jen Bůh, který je pánem nad životem a smrtí, který je stvořitelem nebe a země. A smrt skutečně také vyklidí pole.

Také pro nás zní toto Ježíšovo: „neplač“. Ne jako laciná útěcha, ale jako zaslíbení a výzva. Bývá ovšem těžké se tohoto zaslíbení držet. Jak tomu věřit, když všechno mluví proti tomu. Jak se na to spolehnout, když zatím máme důvody k pláči, když na ten zaslíbený výsledek nedokážeme dohlédnout, když nevidíme uprostřed smrti uzdravení a vzkříšení. A přece z tohoto Ježíšova slova máme žít. Nepatříme už do toho pohřebního zástupu vycházejícího ven z města. Patříme do zástupu, který mu jde naproti, uprostřed něhož kráčí Kristus.

Ne, nejsme o nic lepší než ten pohřební průvod. Nejsme lepší než naše nevěřící okolí, takzvaný svět. Nemůžeme se pochlubit něčím, co oni nemají. Také my, stejně jako oni, často pláčeme. Za své slzy se nemusíme stydět. Ale víme, že Bůh nás navštívil. Ví o nás, je na naší straně, je s námi. A nejen to, on sám nakonec do smrti vstoupil. Vstoupil na místo, kde stanul naimský mládenec a kde se jednou ocitneme my všichni. A tak smíme doufat, že to hrozné místo už není místem bez Boha, není černou dírou, do které vše padá. I ve smrti nalezneme Ježíšovy stopy, stopy vedoucí k Bohu.

S touto vírou pak máme to Ježíšovo „neplač“ zvěstovat dál. Nést ho všude tam, kde vítězí pláč nad radostí a smrt nad životem. V síle Ježíšova zaslíbení se už nemusíme bát těch, co rozsévají smrt, nemusíme se sklánět před zlým osudem, nemusíme pokládat za ztracené a prohrané to, co se tak zvnějšku jeví. Naopak víme, že stojí za to se přidat na stranu života, pěstovat ho a rozmnožovat ho. Vždyť jednou Bůh navštíví celý tento svět v moci a slávě a naplní ho novým životem. Ne na čas, ale na věky. Pak se naplní slova proroka Jana: „Hle, příbytek Boží uprostřed lidí, Bůh bude přebývat mezi nimi a oni budou jeho lid; on sám, jejich Bůh, bude s nimi, a setře jim každou slzu z očí. A smrti již nebude, ani žalu ani nářku ani bolesti už nebude – neboť co bylo, pominulo.“

Amen.

Ondřej Kolář

Text kázání: Marek 1; 40 - 45
(40) Přijde k němu malomocný a na kolenou ho prosí: „Chceš-li, můžeš mě očistit.“
(41) Ježíš se slitoval, vztáhl ruku, dotkl se ho a řekl: „Chci, buď čist.“
(42) A hned se jeho malomocenství ztratilo a byl očištěn.
(43) Ježíš mu pohrozil, poslal jej ihned pryč
(44) a nařídil mu: „Ne abys někomu něco říkal! Ale jdi, ukaž se knězi a obětuj za své očištění, co Mojžíš přikázal – jim na svědectví.“
(45) On však odešel a mnoho o tom vyprávěl a rozhlašoval, takže Ježíš už nemohl veřejně vejít do města, ale zůstával venku na opuštěných místech. A chodili k němu odevšad.


Tento příběh by mohl nést název O prvním misionáři, který se jím vůbec neměl stát. Jenže stal se jím, protože navzdory Ježíšově nařízení, aby nikomu nic neříkal, o svém uzdravení mnoho vyprávěl a rozhlašoval. A tak Ježíš, tak trochu proti své vůli, zahájil svou kariéru ne jako kazatel a učitel, ale jako léčitel. Od té chvíle k němu začali chodit lidé odevšad, ale ne proto, aby se stali jeho učedníky, ty si Ježíš musel povolat sám, ale aby je uzdravoval.

Nemocní, kteří od Ježíše očekávali uzdravení, se chovali různě. Někteří se jej báli byť jen oslovit, jako třeba žena trpící krvácením, která se dotkla pouze Ježíšova šatu. Jiní se s Ježíšem dohadovali a uzdravení si na něm přímo vyvzdorovali jako třeba jiná žena, Syrofeničanka, která Ježíšovi připomněla, že i psi se živí z drobků spadlých na zem.

Malomocný, o němž se jinak nic dalšího nedovídáme, se zachoval neobvykle. Praví se tu, že Ježíše prosil. Ale to není tak úplně přesné. Ano, padá před ním na kolena, vzdává mu úctu, jaká se vzdává samotnému Bohu. Je zajímavé, že když lidé nemocní nebo všelijak ztrápení potkali Ježíše, obvykle velmi dobře rozpoznali, s kým mají tu čest. I když to většinou nebyli žádní vzdělaní bohoslovci, ihned jim bylo jasné, že Ježíš právě není jen potulný medicinman, ale Boží posel přinášející spásu. A naopak, znalci Písma a náboženské elity často tvrdošíjně trvali na tom, že Ježíš si na Boha jen opovážlivě hraje, ale ve skutečnosti je to falešný prorok, možná dokonce spřáhnutý s ďáblem.

Malomocný se sice před Ježíšem sklání jako před svým Pánem a Bohem, ale jeho slova ve skutečnosti nejsou prosbou. Chceš-li, můžeš mě očistit. To zní spíš jako vyznání víry. Vyznání, ke kterému zřejmě dospěl po dlouhém zápase. Můžeme jen tušit, co všechno se za těmito slovy skrývá, kolik zranění, kolik otázek směřovaných Bohu, kolik bolestných zkušeností s Božím mlčením.

Malomocný neříká očisti mě. Mohl by to říci, nebylo by na tom nic špatného a rouhavého. I mnoho jiných nemocných takto Ježíše bez rozpaků požádalo o pomoc. I my takto Boha často prosíme. Pomoz mi, uzdrav mě, zachraň mě. Jistě i tento člověk sklánějící se nyní před Ježíšem takto Boha mnohokrát prosil. Žádal o nemožné, o zázrak, o vyléčení nevyléčitelného. Bůh ho ale prozatím v jeho nouzi ponechal.

Každý z nás má jistě takovou zkušenost nevyslyšené modlitby. Říká se, že to nejhorší, co by Bůh mohl lidem udělat, je splnit všechny jejich prosby. To je jistě moudré zjištění. Nelze ani domyslet, jaké katastrofy bychom na sebe vzájemně uvalili, kdyby Bůh plnil všechna naše přání, včetně těch zlovolných, plných nenávisti, závisti, pomstychtivosti.

Jenže přece jen jsou také přání, na kterých nic bezbožného není, protože chtějí pro druhého jednoznačně dobro. Co je špatného na tom, když si přejeme, aby se někdo těžce nemocný vyléčil? Vždyť tolikrát v bibli čteme, že Bůh někoho uzdravil. Co se Bohu nelíbí na prosbě, aby bezdětný pár zplodil potomka? Vždyť tak často Bůh daroval děti i rodičům, kteří kvůli svému stáří už nedoufali, že by se jich mohli dočkat. Co je zlého na přání, aby přestali být lidé nespravedlivě pronásledováni, vězněni a popravováni? Vždyť Ježíš sám řekl, že právě takoví jsou blahoslaveni!

A přece Bůh všechny neuzdravuje; dopouští, že mnozí rodiče zůstávají bez dětí; nechává pronásledované ve věznicích diktátorů. Tomu nelze nikdy zcela porozumět. Všechna vysvětlení, která byla kdy v dějinách lidstva podána, a že jich bylo nepočítaně, jsou jen polovičatá, nepřesvědčivá, někdy až krutá a urážlivá. Ve skutečnosti nevíme, proč Bůh dopouští to, co dopouští.

Na toto nevědění lze odpovědět dvojím způsobem. Lidé, kteří si v životě prošli peklem, často zatrpknou, odvrátí se od Boha a často i od svých blízkých, přestanou v cokoli věřit a doufat a šíří kolem sebe zlobu. Rozhodně neplatí, že vše, co tě nezabije, tě posílí. Prožitá bolest ovšem člověka může také proměnit k dobrému, povzbudit ho k víře, naději a lásce právě proto, že si tolik zla na vlastní kůži zažil, nechce ho už dál rozmnožovat, ale spíš co nejvíc umenšovat. Utrpení může zlomit, ale také přivést k pokoře.

Chceš-li, můžeš mě očistit. Tato věta je především plná pokory. Nemocný už neumí, nechce, nebo nemá sílu říci: Očisti mě. Bojí se, že prožije další zklamání. Ale zároveň se od Ježíše neodvrací ani po něm neplive jedovatou slinou tak, jak to činili třeba někteří posedlí zlým duchem. On pouze vyznává: Ty mě můžeš očistit. Máš moc i nad nemocí. Máš moc i nad mým osudem. Ale uzdravíš mě jen tehdy, budeš-li chtít. Vím, že tě k tomu nemohu nutit. Smím v to doufat. Ale nic víc. Nemám na to automaticky nárok. Ty jsi svobodný ve své moci. Jsi Pánem, ty rozhoduješ. Vím, že můžeš, budeš-li chtít.

A Ježíš chce a uzdravuje. Zároveň ovšem malomocnému důrazně přikazuje, aby o tom nikde neříkal. Má se pouze jít ukázat knězi a obětovat za své očištění, a tím získat potvrzení, že je skutečně zdráv a čistý a tedy oprávněný k návratu mezi zdravé lidi. O okolnostech svého uzdravení má ovšem pomlčet. Ježíšův mocný čin má zůstat v utajení. Očištěný malomocný si má svůj příběh s Ježíšem, svůj příběh s Bohem, nechat pro sebe. Proč tomu tak je? Proč o něčem tak úžasném naopak všude nevyprávět?

Protože se jedná o tajemství. Malomocný se setkal nejen s tajemstvím svého uzdravení, ale i s tajemstvím Božího jednání se světem. Jemu Ježíš pomohl, jeho uzdravil, to je nezpochybnitelné. Ale z této jednotlivé zkušenosti nelze dělat obecné pravidlo, přírodní zákon. Mnohé nemocné, kteří v té době žili v izraelské zemi, Ježíš neuzdravil. Možná uzdravit nestačil. Možná ani nechtěl uzdravit. My právě že nevíme, proč to tak bylo. To zůstává tajemstvím, do kterého nelze proniknout a každý pokus odhalit ho se vždy nakonec ukáže jako scestný.

V Ježíši Kristu se Boží království neprovalilo jako povodeň, která se řítí hlava nehlava, všechno s sebou strhává, všechno obrací naruby, až nakonec všechno zaplaví. Objevilo se spíš nenápadně, takže to mnozí ani nezpozorovali nebo tomu neporozuměli. Projevilo se tu a tam, na pár místech, v několika lidských příbězích, do nichž vstoupil Ježíš, třeba právě v příběhu tohoto malomocného. V porovnání s velikostí celého světa byl průnik Božího království takřka neviditelný. V porovnání s temnotou bídy a utrpení, ve které se svět topí, to byl jen úzký paprsek světla. Jistě mocný, slavný paprsek, který dokázal křísit z mrtvých a dávat novou naději lidem, kteří už nic od života a ani od sebe neočekávali, ale přece to bylo mnohem méně, než mnozí čekali.

Naplno se Boží království rozzáří až na konci věků. Proč se ale nerozzářilo ve vší síle už při Ježíšově prvním příchodu? To nevíme. To zůstává tajemstvím.

Malomocný ovšem toto tajemství poněkud narušil. Přesněji řečeno přispěl k tomu, aby ho mnozí jiní porušovali. Nenechal si tu svou osobní zkušenost pro sebe a šířil ji dál. A tak mnozí další začali přicházet za Ježíšem a prosit ho: Očisti mě. Ale už někdy zapomínali dodat: Budeš-li chtít. Spíš mu přikazovali: Ty musíš. Já mám nárok na to, abys mi pomohl. Jsi přeci Spasitel. Jsi přeci Bůh. Jsi všemohoucí. Tak podle toho jednej. Tak udělej něco s tímto bolavým světem.

V těchto slovech se začala vytrácet pokora toho malomocného, který padl na zem před Ježíšem. Už v nich nebylo uznání Boží svrchovanosti a svobody. Byl v nich jen požadavek kladený na Boha. Ale Bůh se nenechá spoutat našimi požadavky, on jedná jako pán. A jedná často nepochopitelně. A někdy nás hodně bolí, jak jedná.

Slyšeli jsme, že Ježíš od té doby zůstával na opuštěných místech. Jako by chtěl toto tajemství Božího jednání uchránit. Nechce být v rukou svého okolí, které by mu diktovalo, co má a nemá dělat, komu má pomoci a koho třeba potrestat. Brání si svou svobodu. On sice chce uzdravovat, ale právě nemusí.

Ale nejen to, Ježíš dokonce sám na sobě musí zakusit tuto svobodu Božího rozhodování. On sám se bude muset bolestně probojovat k poznání, že Boha nelze spoutat našimi přáními. V Getsemanské zahradě Ježíš svému Bohu řekne: „Otče, tobě je všecko možné; odejmi ode mne tento kalich, ale ne, co já chci, nýbrž co ty chceš." Nejsou tato slova nápadně podobná těm, která předtím pronesl onen malomocný? Tobě je, Bože, všecko možné, ale záleží na tobě. Jenže Bůh nechtěl Ježíše ušetřit. Na rozdíl od malomocného musel Ježíš přijmout od Boha jeho mlčení, jeho nepochopitelnost, jeho „já nechci“.

Ale přece právě zde na kříži a poté v Ježíšově vzkříšení dal Bůh nám všem najevo: Já chci. Já chci vaši záchranu. Já chci váš život. Bůh nemusí. Nikdo a nic na světě ho nemůže přinutit k tomu, aby to pro nás udělal. Ale on chce. A to je mnohem víc, protože jeho chtění není jen planý slib. Když Bůh chce, tak to také učiní. Jeho „já chci“ platí. A nic na tom nezmění ani náš hřích, ani naše nemoci, ani samotná smrt.

Amen.

Ondřej Kolář

Text kázání: Matouš 6; 1 - 4
(1) Varujte se konat skutky spravedlnosti před lidmi, jim na odiv; jinak nemáte odměnu u svého Otce v nebesích.
(2) Když prokazuješ dobrodiní, nechtěj budit pozornost, jako činí pokrytci v synagógách a na ulicích, aby došli slávy u lidí; amen, pravím vám, už mají svou odměnu.
(3) Když ty prokazuješ dobrodiní, ať neví tvá levice, co činí pravice,
(4) aby tvé dobrodiní zůstalo skryto, a tvůj Otec, který vidí, co je skryto, ti odplatí.


Říká se, že když dva dělají totéž, nemusí to být totéž. Není důležité jen to, co konáme, ale také, proč to děláme, za jakých okolností, v jaké situaci, v jakém čase. Co je cíl našeho konání, jaký bude mít dopad. To vše bychom měli uvážit, než se do něčeho pustíme.

Varujte se konat skutky spravedlnosti na odiv, říká Ježíš a upozorňuje nás tím na jeden důležitý moment našeho jednání. Dobré skutky, prokazování dobrodiní, pomoc bližnímu – to všechno ztrácí v Božích očích hodnotu, když při tom myslíme na svůj prospěch, když si hlídáme, aby si toho ostatní všimli a pochválili nás za to.

Možná se tu Ježíš jeví jako příliš přísný a úzkoprsý pro dnešní dobu. Přece díky Bohu za to, že někdo vůbec koná spravedlnost a prokazuje dobrodiní! Že to dělá jen proto, aby si získal pověst slušného, štědrého či velkorysého člověka? To je přece jen drobná vada na kráse. Hlavně, že ten čin někomu udělá radost a zlepší život. Vždyť chudým, nemocným nebo lidem s postižením přece může být srdečně jedno, že jim někdo pomáhá jen proto, aby měl na veřejnosti dobré jméno nebo reklamu pro svou firmu nebo politické body do předvolebního boje. Důležité je, že se postaví středisko Diakonie, že se pořídí elektrický vozík pro ochrnutého nebo se nasytí pár bezdomovců.

Jakýsi vedlejší efekt toho všeho je, že se při tom pomůže i dárci samotnému, ale co je na tom vlastně až tak špatného? Už jsme si zvykli na to, že málokdo něco udělá takzvaně z dobrého srdce. A tak přimhouříme oko nad tím, že bohatí mecenáši nedávají proto, že se slitovali nad ubožákem, ale protože dobře vědí, že se jim jejich dobré skutky mnohonásobně vyplatí. Zkusme si představit, že by odteď všichni sponzoři měli přikázáno dávat své dary v naprostém utajení, v anonymitě, nesměli by svou dobročinnost využívat ke zviditelnění. Kolik z nich by asi za takových podmínek pokračovalo ve svém sponzorování? A o kolik peněz a prostředků by v důsledku toho přišli potřební lidé?

Dobrodinci ovšem nejsou jen sponzorské firmy, ale do jisté míry my všichni. A tak se každý z nás musí ptát: Jaký cíl má moje konání spravedlnosti? Proč dělám to, co dělám? Pro svou slávu, nebo pro slávu Boží?

Pokrytci, které tu Ježíš uvádí jako odstrašující příklad, by na to nejspíš odpověděli: Samozřejmě, že konáme dobro kvůli Bohu. Dodržujeme přece jeho zákon, plníme jeho vůli, to je posláním každého člověka. Ovšem má to jeden háček. O většině dobrých skutků, které člověk během života vykoná, se mnoho lidí nedozví, velmi často pouze ti, kterým bylo pomoženo. Mnoho dobra tak zůstává v tajnosti. Někdy o něm ví dokonce jen Bůh sám.

A právě to oněm pokrytcům nestačí. K čemu je mi takové skryté dobro? Co z toho mám? Snad si Bůh nahoře udělá čárku a někdy mě za to odmění, ale kdo ví jestli. Teď a tady mi to nic nepřinese. Proto je potřeba o prokázaném milosrdenství vytrubovat do světa, jak se doslova píše u evangelisty Matouše. Proto byli velcí dárci jmenovitě uváděni při bohoslužbách. Proto mohli dokonce v synagogách zasednout na čestná místa hned vedle vážených rabínů, aby na ně bylo pěkně vidět a všem bylo jasné, čím si to zasloužili.

Takoví lidé už mají svou odměnu, říká Ježíš. To je míněno zprvu bez ironie. Oni nechtějí čekat na to, až jejich pomoc bližnímu ocení nebeský Otec. Chtějí uznání hned a udělají pro to všechno. A tak se jim obdivu skutečně dostane. Pozemská odměna je nemine. Avšak žádnou další odměnu od Boha už očekávat nemohou. Bůh po nás totiž chce, abychom prokazovali dobrodiní skrytě. Jsou mu celkem lhostejné činy, které používáme jako nástrojem sebechvály, činy, ze kterých stavíme pomník vlastní důležitosti. Ježíš nepopírá, že komusi mohou pomoci, ale upozorňuje, že před Bohem nemají valnou cenu. Bůh miluje dobročinnost skrytou, nenápadnou, neokázalou.

Když Ježíš uzdravoval nemocné a vyháněl démony z posedlých, často k tomu dodával: Hlavně to nikde nešiřte, držte to v tajnosti. Uzdravení lidé a jejich blízcí toto Ježíšovo přání obvykle ignorovali a já se jim ani moc nedivím, asi bych se na jejich místě zachoval podobně. Nicméně Ježíš sám o svých obdivuhodných skutcích nikde do světa nevytruboval. To, že poměrně brzo po svém vystoupení získal pověst zázračného léčitele, nebyla jeho vina. Ježíš si nebudoval žádnou image, nepracoval na své obchodní značce, nestaral se o to, jaké zprávy o něm kolují, nepřiživoval svou slávu. To podstatné, o čem naopak se vší naléhavostí a neúnavně mluvil, se netýkalo jeho osoby, ale jeho nebeského Otce: Boží království se přiblížilo, hlásal Ježíš na každém kroku. Pokud by si dnes Ježíš zakládal své internetové stránky, jistě by tam nestál nápis typu: Ježíš – pomocník v každé nouzi, ale spíše: Bůh je blízko. Bůh je s vámi. Slyšte to všichni.

A tak Ježíš vyzývá i nás, abychom se chovali podobně. Když konáš spravedlnost, nemysli při tom na sebe a šíření vlastní slávy. Dokonce ani tvá levice nesmí vědět, co činí tvá pravice. To znamená: Prostě udělej to, co udělat máš, a moc nad tím nehloubej, abys nakonec nezačal obdivovat sám sebe. Ježíš dobře ví o tom, že i když člověk nepodlehne pokušení sebechvály před druhými, může přesto propadnout sebechvále před sebou samotným. Takový zbožný narcis rád přemítá nad tím, jak je zase o kousek ctnostnější a mravnější, jak se zas o krůček přiblížil k dokonalosti, jak zase o něco povyrostl v Božích očích.

Proto když konáme dobro, nemáme přemýšlet nad tím, co nám to přinese, ať už je to dobrá pověst nebo pocit sebeuspokojení. Pouze přemýšlejme nad tím, co to přinese našemu bližnímu. Vždyť stejně víme, že kdykoli prokazujeme spravedlnost a milosrdenství, činíme tak ne z vlastních sil a vlastní mravnosti, ale z moci Ducha svatého.

Bůh tedy miluje skryté dobrodiní. A dobře je vidí. Neunikne mu, i kdyby celému světu uniklo. Dříve kazatelé často varovali, že Bůh vidí úplně každou hanebnost, i když ji pečlivě tajíme před druhými i před sebou, ba dokonce bedlivě sleduje každé temné hnutí naší mysli. To je jistě pravda. Ale jen poloviční. Stejně tak Bůh vidí i každé skryté dobro, včetně všech dobrých myšlenek a úmyslů.

I když se to na první pohled nezdá, je tohoto skrytého dobra kolem nás spousty. Jenže je přehlušené jak halasným zlem zloduchů, tak i neméně halasným dobrem dobrodinců. Média, jak známo, o dobré zprávy příliš nestojí, nejedná-li se zrovna o nějaké sportovní vítězství. Skryté dobro nemá a často ani nechce mít žádnou reklamu. Ostatně nebývá příliš atraktivní, a tak se ani nedá dobře prodat. Když někdo skočí do hořícího domu a zachrání dítě, dá se takové hrdinství úspěšně propagovat, ale koho zajímá, že se nějací rodiče celý život starají o dítě s autismem? A co teprve, když se nenápadné dobro ukrývá tam, kde ho nečekáme? Kde plni předsudků tušíme spíš pravý opak, třeba mezi nepřizpůsobivými občany všeho druhu? Před takovým dobrem si mnozí lidé raději zakrývají oči, aby náhodou nerušilo jejich černobílý obraz těch hodných a těch zlých.

A přece, Bůh o něm ví, i když my ho nevidíme nebo nechceme vidět. Konat dobro má smysl vždy, i když je neviditelné a neslyšitelné.

Dnes ovšem platí pravidlo, že být, znamená být viděn. Kdo není viděn, ten nemůže být ani pochválen a kdo není pochválen, o toho nikdo nestojí. Propadá se do bezvýznamnosti a jako by ani nebyl. Ježíš razí zásadu opačnou: Když děláš něco chvályhodného, buď při tom vidět co nejméně. Tvé okolí se o tom sice nedoví, a proto ti ani nezatleská, ale z toho si nic nedělej. Světská sláva je beztak vrtkavá a hlavně moc nevypovídá o tom, jaký skutečně jsi. Vždyť svět tak často chválí to, co by si zasloužilo spíš opovržení, a pohrdá tím, co je hodnotné. Jedině Bůh sám vidí a rozpozná to, co má ve tvém životě opravdu váhu a cenu. Před Bohem nejsi bezvýznamný.

Často se mluví o tom, že církev nemá dobrou pověst nebo řečeno současnou hantýrkou, má špatný mediální obraz. A také slýcháme rady, že musíme vytrvale a všude zdůrazňovat, co vše skvělého církev udělala, dělá a hodlá dělat, jak se stará o lidi v nouzi, jak výchovně působí na mládež, jak pečuje o kulturní dědictví. Také mě mrzí, jaké hlouposti a polopravdy se o církvi šíří. Ale pochybuju o tom, že by protilékem bylo vytrubování do světa o tom, jak jsme vlastně úžasná organizace a kolik dobra kolem sebe pácháme. Slávy ve světě tím stejně nedosáhneme a ani se o to nemáme snažit. Však oni si to lidé i bez našeho přičinění mezi sebou řeknou, když křesťané někde budou činit spravedlnost a milosrdenství jako se to kdysi rychle rozneslo o Ježíšovi. Nám stačí jen konat to, co konat máme hlavně před Bohem, ne před jevištěm světa. Mluvit ovšem také máme co nejhlasitěji, ale vůbec ne o sobě, ale o Bohu, který k nám všem v Kristu sestoupil.

Amen.

Ondřej Kolář



Text kázání: Genesis 39; 1 - 23
(1) Josef byl odveden dolů do Egypta. Od Izmaelců, kteří ho tam dovedli, si ho koupil Egypťan Potífar, faraónův dvořan, velitel tělesné stráže.
(2) S Josefem však byl Hospodin, takže ho provázel zdar; byl v domě svého egyptského pána.
(3) Jeho pán viděl, že je s ním Hospodin a že všemu, co on činí, dopřává Hospodin zdaru.
(4) Josef proto získal jeho přízeň a posluhoval mu. Potífar ho ustanovil správcem svého domu a svěřil mu všechno, co měl.
(5) A od té chvíle, co ho Egypťan ustanovil ve svém domě nade vším, co měl, žehnal Hospodin jeho domu kvůli Josefovi. Hospodinovo požehnání bylo na všem, co měl, v domě i na poli.
(6) Ponechal tedy všechno, co měl, v rukou Josefových. Nestaral se přitom o nic, leda o chléb, který jedl. Josef byl krásné postavy, krásného vzhledu.
(7) Po těchto událostech se stalo, že se žena jeho pána do Josefa zahleděla a naléhala: „Spi se mnou!“
(8) Ale on odmítl a ženě svého pána řekl: „Pokud mě tu můj pán má, nestará se o nic, co je v domě; svěřil mi všechno, co má.
(9) V tomto domě není nikdo větší než já. Nevyňal z mé správy nic, jen tebe, protože jsi jeho manželka. Jak bych se tedy mohl dopustit takové špatnosti a prohřešit se proti Bohu!“
v10) A třebaže se Josefovi nabízela den co den, nevyhověl jí, aby k ní ulehl a byl s ní.
(11) Jednoho dne přišel do domu, aby vykonával svou práci. Nikdo z domácích v domě nebyl.
(12) Tu ho chytila za oděv se slovy: „Spi se mnou!“ Ale on jí nechal svůj oděv v ruce, utekl a vyběhl ven.
(13) Když viděla, že jí nechal svůj oděv v ruce a utekl ven,
(14) křikem přivolala služebnictvo a vykládala jim: „Hleďte, přivedli nám Hebreje, a on se u nás bude miliskovat! Přišel za mnou a chtěl se mnou spát. Proto jsem se dala do takového křiku.
(15) Jak slyšel, že se dávám do křiku a volám, nechal svůj oděv u mne, utekl a vyběhl ven.“
(16) Uložila oděv u sebe, dokud nepřišel jeho pán domů.
(17) Jemu vykládala totéž: „Přišel za mnou ten hebrejský otrok, jehož jsi k nám přivedl, a chtěl se se mnou miliskovat.
(18) Když jsem se dala do křiku a volala, nechal svůj oděv u mne a utekl ven.“
(19) Jakmile Josefův pán uslyšel slova své ženy, která ho ujišťovala: „Jak říkám, tohle mi provedl tvůj otrok,“ vzplanul hněvem,
(20) vzal Josefa a vsadil ho do pevnosti, tam, kde byli vězněni královi vězňové. Tak se Josef ocitl v pevnosti.
(21) Ale Hospodin byl s ním, rozprostřel nad ním své milosrdenství a zjednal mu přízeň u velitele pevnosti;
(22) ten Josefovi svěřil všechny vězně v pevnosti. Řídil vše, co se tam mělo dělat.
(23) Velitel pevnosti nedohlížel na nic, co mu svěřil, poněvadž s Josefem byl Hospodin; všemu, co činil, dopřával Hospodin zdaru.


Milí bratři, milé sestry,

jak byste se zachovaly vy na místě Potifarovy manželky? A jak vám je, pokud se do té situaci vžijete? Chtěly byste se v takové nebo podobné situaci ocitnout nebo dokonce, promiňte mi tu impertinenci, ocitly jste se někdy v takové nebo podobné situaci?

Ponechme si ty otázky na dny přemýšlení o vztahu Bible a našeho života, o tom, je-li Bible současná a jak k nám dnes mluví.

Povězme si něco o těch dvou osobách. Ve chvíli, kdy se nyní setkáváme s Josefem, je ve složité, lidsky zoufalé situaci. Dvakrát prodán, nejprve obchodníkům s lidmi a jimi potom do Egypta, kde si ho koupil jeden z nejbohatších mužů Egypta, Potifar, velitel faraonovy tělesné stráže. Ubohý otrok Josef. Naprostá většina otroků umírala pod dozorskými biči a při úmorné, nekonečné a vyčerpávající práci při stavbách chrámů, zavlažování polí nebo třeba dobývání kamene. Někteří byli oslepeni a přikováni k žernovům při mletí obilí. Josef ne. U Potifara měl hned dobrou pozici, získal si naprostou a lze říci absolutní důvěru svého pána. Spravoval vše, co Potifar měl, všechno bylo v Josefových rukou. A není náhodné, že je řečeno, že Josef byl krásné postavy, krásného vzhledu.

Ten Josef, který tak namyšleně provokoval své bratry, preferovaný miláček otce Jákoba, vždy a všude první před ostatními sourozenci, a také normální práskač, který donášel na své bratry otci. Narcistická osobnost, řečeno jazykem psychologie.

Jen krátký exkurz o narcismu. Narcista je člověk s přehnaným obdivem sama k sobě, s arogantním vystupováním a nedostatkem pochopení pro druhé, které chápe jen jako nástroj pro vlastní cíle. Přehnaně oceňuje sám sebe a stejné hodnocení vyžaduje i od svého okolí, které se snaží využívat a ovládat. Má přehnané představy o vlastní důležitosti, postrádá empatii. Ačkoliv vyhledává kontakty s opačným pohlavím, často se kvůli možnému zklamání nebo selhání závazků bojí.

Leccos z řečeného bychom nalezli u Josefa obzvlášť v jeho mládí. Zde je ale již Josef vyzrálý, prožil mnoho útrap a odíral si ramena i srdce v soutěskách života, prožil leckterá zranění. Z Josefa vyrostl a vyzrál čestný, důvěryhodný, pracovitý člověk. Silný, úctyhodný člověk. Možná přece jen něco z narcistického chování mu zůstalo, ale není to již příliš významné. Co však je významné, je trojí konstatování v přečteném textu: „S Josefem však byl Hospodin“, a znova „Ale Hospodin byl s ním“, a naposledy „Poněvadž s Josefem byl Hospodin“. Co to znamenalo a co to přinášelo? Docela jednoduše řečeno: Skrze otroka přichází požehnání. Všemu, co v Egyptě Josef dělal, dopřával Hospodin zdaru. Josef byl pro Potifara požehnáním. Všimněme si: Tam kde byl Josef, tam bylo požehnání. Týkalo se to ovšem těch druhých. Z požehnání, nesená skrze Josefa od Hospodina, měli prospěch ti, kteří si ho jako otroka kupovali. Ale on? Vhozen do pouštní cisterny, pak prodán bratry do Egypta, jde z vězení do vězení. Nic příjemného. A všude jednak nachází ty, kteří mu důvěřují a potřebují ho, jednak žádné věznění, žádné okovy, žádná složitá situace není taková, aby se z ní Josef nedostal. Umí v tom chodit? Ví si rady? Je až tak příliš ohebný? Dost možná je v něm ze všeho něco. To nejdůležitější je však řečeno těmi třemi slovy: Hospodin byl s ním.

Josefa nyní čeká jedna z nejtěžších chvil jeho egyptského pobytu. Setkání s Potifarovou ženou. Co je to za člověka? Dominantní, sebestředná, sobecká žena, která se vidí jako střed všeho dění, která ví, že se vše točí jen a jen kolem ní, která se domnívá, že si všechno může dovolit a také vše, co se jí zlíbí, si může vzít. Ta žena za to ovšem příliš nemůže. To základní, co charakterizuje jí a její osobnost, je právě narcismus. Jeho důsledkem je strach ze zklamání, strach z odmítnutí. Říká se tomu narcistické zranění. Z toho má strach, aniž by to tak pojmenovala. Je to v ní a nemůže z toho nijak ven. Copak Josef, s tím byl Hospodin, ale kdo je s Potifarovou ženou? Zdá se, že je sama. Zoufale sama. Ještě se k tomu vrátím. A tak také jedná. Nejdřív jako ta, která jde přes všechny hranice, která nectí důvěru a sliby a úctu. Žene

jí víc než touha její povaha. Vzít si, co chce. Bez zábran. A pak také jedná jako ta, která zraněná, se mstí. Intrikuje, jedná podle, nezáleží ji na nikom jiném než na ni samé.

Setkání Josefa a Potifarovy ženy je střetem hodnot. Zatímco Josef ctí důvěru svého pána, ctí ve vztazích poctivost a platnost slibů, odpovědnost za celý Potifarův dům a majetek. Ctí ten nečekaně hodnotný vztah, má v sobě něco, čemu se říká důstojnost mravní síly, ta žena nectí nic a jedinou hodnotou je jí ona sama, její moc, její přesvědčení o své kráse, dokonalosti. Arogantní vystupování, nedostatek pochopení pro druhé, kteří jsou jí jen nástrojem pro uskutečnění jejich vlastních cílů. Teď se má tím nástrojem stát muž krásné postavy a krásného vzhledu, Josef. Nikdo by si nedovolil jí v tom odporovat. Jenomže Josef zná svou cenu, váží si sám sebe a nehodlá to měnit. Váží si důvěry Potifarovy. A bojí se Boha. Josef nepřipustí, aby se stal něčím nástrojem, byť by to bylo na uspokojení zřejmě atraktivní ženy. Možná se v něm odehrává jakýsi vnitřní zápas s jeho přirozeností. Josef nezaváhá. Na emotivní, pudovou touhu uspokojující opakované volání „Spi se mnou“ odpovídá hodnotovou úvahou. „V tomto domě není nikdo větší než já. Nevyňal z mé správy nic, jen tebe, protože jsi jeho manželka. Jak bych se tedy mohl dopustit takové špatnosti a prohřešit se proti Bohu!“ Jednoduše respekt a úcta. A ctění pravidel a vztahu. Ne, řekne jasně. Vždyť s Josefem byl Hospodin.

Již se nám chce tu ženu odsuzovat, již se na ni spravedlivě hněváme. Zkusme se ptát, jaký je život té ženy? Mohla být kdesi hluboko v sobě osamělá, mohla být nešťastná. Vypadá to, že její osobní vztahy berou za své. Její Potifar je bohatý a mocný muž, ale nijak výrazný, stále kdesi mimo dům, jeho žena si ho očividně neváží. Vždyť si dělá co chce a nakonec to není Potifar, kdo určí další běh událostí, ale právě jeho žena. Může nám to připomínat současné manažery a podnikatele, muže mocné nebo bohaté, často obojí. Zajišťovače vezdejšího blaha, za peníze všechno. Však jsou naše satelitní městečka plná takových osamělých žen, které sice znají některé z čísel kont svých mužů a některé z čísel jejich mobilů, avšak, jak buší jejich srdce, jaký má rytmus a tep, to nevědí. Strádání duševní i tělesné. Nabídne se pak alkohol a promiskuitní vztahy. Touha po objetí, po intenzivnějším vztahu, intenzivnější mezilidské blízkosti, vyjádřená tělesným chtěním. Jedna smutně pravdivá psychologická poučka říká: „Muži nabízejí lásku, aby získali sex, ženy nabízejí sex, aby získaly lásku.“

Mohlo to tak být i u Potifarovy ženy. Jenomže u Josefa vsadila na falešnou kartu. Neodhadla ho. Říkal jsem, že ta žena má významně narcistické rysy. A jako taková ho nemohla odhadnout. Ona nevidí svět jaký je, ale vidí ho pouze takový, jaký by měl být v jejich očích, v jejím vidění a chápání dějů a vztahů. A tak vidí i druhé lidi. Ne, jací skutečně jsou, ale jací jsou v jejím vidění, jací by měli být. Jako ješitná a sobecká bytost sleduje ve svém životě jediný cíl – vlastní uspokojení. A díky němu také sebepotvrzení. Potvrzení vlastní důležitosti, výjimečnosti. Neodolatelnosti. Jenomže velmi riskuje zranění odmítnutím, když se Josefovi stále nabízí. A to zranění zákonitě přijde. Josef jí odmítne. Nic horšího, nic bolavějšího ta žena nemohla zažít. Neumí si vůbec představit, že by něco mohlo být jinak, než si ona sama přeje. Vnímá to jako nepřátelský útok na vlastní osobu a podle toho jedná. Intriky a pomsta.

A opět jsme v naší realitě. Copak to neznáme, když někomu nevyjdou představy a plány o tom, jak by měli jednat druzí lidé, jak by se měli chovat, jak by měli dělat všechno, stále projevovat vděčnost, protože oni mají zásluhy, jim všechno patří, oni to tak vidí. A když se ty představy nenaplní, pak se mstí. Ne, to opravdu není v našem světě tak neobvyklé. Ani nemusí jít o vyrovnání sexuálního napětí.

S Josefem byl Bůh. Josef byl nositelem Božího požehnání. K Bohu se upínal a Boha se bál. Josef se bál urazit Boha, bál se překročit pravidla daná Hospodinem. Bůh pro něj byl nejvyšší autoritou. Jakoby znal slova, která budou řečena dávno poté. „Boha se boj a jeho přikázání zachovávej. Na tom člověku nejvíc záleží.“ Tato úvaha ovšem může oslabit Josefovo mravní jednání. Může v našich očích klesnout. A co na tom, milé sestry a milí bratři. Není víc udržení důvěry a pravdivosti, není víc nezpochybnitelné mravní Josefovo jednání, není to všechno víc než nějaký náš názor, který beztak vychází z naší vlastní zkušenosti?

A co když se to nepodaří, co když člověk selže. Co když selžeme? Co kdyby Josef neodolal? A nejen v otázce, otevřené Potifarovou ženou. Je přece tolik dalších témat. Jeden z nekonvenčních, moderních komentářů tohoto textu říká: „Ježíš, který žil téměř dva tisíce let po Josefovi egyptském, vždy zdůrazňoval, že důležitější než lidské činy, je srdce člověka. Pro mravní hodnocení člověka je podstatný motiv, který ho k jeho jednání vede.“ To, že Bůh hledí k srdci, to nám může být pomocí a úlevou.

Amen.

Miroslav Erdinger



Text kázání: Jan 11; 1 - 7 + 17 - 29 + 32 - 36 + 38 - 44
(1) Byl nemocen jeden člověk, Lazar z Betanie, z vesnice, kde bydlela Marie a její sestra Marta.
(2) To byla ta Marie, která pomazala Pána vzácným olejem a nohy mu otřela svými vlasy; a její bratr Lazar byl nemocen.
(3) Sestry mu vzkázaly: „Pane, ten, kterého máš rád, je nemocen.“
(4) Když to Ježíš uslyšel, řekl: „Ta nemoc není k smrti, ale k slávě Boží, aby Syn Boží byl skrze ni oslaven.“
(5) Ježíš Martu, její sestru i Lazara miloval.
(6) Když uslyšel, že je Lazar nemocen, zůstal ještě dva dny na tom místě, kde byl.
(7) Teprve potom řekl svým učedníkům: „Pojďme opět do Judska!“
(17) Když Ježíš přišel, shledal, že Lazar je již čtyři dny v hrobě.
(18) Betanie byla blízko Jeruzaléma, necelou hodinu cesty,
(19) a mnozí z Židů přišli k Martě a Marii, aby je potěšili v zármutku nad jejich bratrem.
(20) Když Marta uslyšela, že Ježíš přichází, šla mu naproti. Marie zůstala doma.
(21) Marta řekla Ježíšovi: „Pane, kdybys byl zde, nebyl by můj bratr umřel.
(22) Ale i tak vím, že začkoli požádáš Boha, Bůh ti dá.“
(23) Ježíš jí řekl: „Tvůj bratr vstane.“
(24) Řekla mu Marta: „Vím, že vstane při vzkříšení v poslední den.“
(25) Ježíš jí řekl: „Já jsem vzkříšení a život. Kdo věří ve mne, i kdyby umřel, bude žít.
(26) A každý, kdo žije a věří ve mne, neumře navěky. Věříš tomu?“
(27) Řekla mu: „Ano, Pane. Já jsem uvěřila, že ty jsi Mesiáš, Syn Boží, který má přijít na svět.“
(28) S těmi slovy odešla, zavolala svou sestru Marii stranou a řekla jí: „Je tu Mistr a volá tě.“
(29) Jak to Marie uslyšela, rychle vstala a šla k němu.
(32) Jakmile Marie přišla tam, kde byl Ježíš, a spatřila ho, padla mu k nohám a řekla: „Pane, kdybys byl zde, nebyl by můj bratr umřel.“
(33) Když Ježíš viděl, jak pláče a jak pláčou i Židé, kteří přišli s ní, v Duchu se rozhorlil a vzrušen
(34) řekl: „Kam jste ho položili?“ Řekli mu: „Pane, pojď se podívat!“
(35) Ježíšovi vstoupily do očí slzy.
(36) Židé říkali: „Hle, jak jej miloval!“
(38) Ježíš, znovu rozhorlen, přichází k hrobu. Byla to jeskyně a na ní ležel kámen.
(39) Ježíš řekl: „Zvedněte ten kámen!“ Sestra zemřelého Marta mu řekla: „Pane, už je v rozkladu, vždyť je to čtvrtý den.“
(40) Ježíš jí odpověděl: „Neřekl jsem ti, že uvidíš slávu Boží, budeš-li věřit?“
(41) Zvedli tedy kámen. Ježíš pohlédl vzhůru a řekl: „Otče, děkuji ti, žes mě vyslyšel.
(42) Věděl jsem sice, že mě vždycky slyšíš, ale řekl jsem to kvůli zástupu, který stojí kolem, aby uvěřili, že ty jsi mě poslal.“
(43) Když to řekl, zvolal mocným hlasem: „Lazare, pojď ven!“
(44) Zemřelý vyšel, měl plátnem svázány ruce i nohy a tvář zahalenu šátkem. Ježíš jim řekl: „Rozvažte ho a nechte odejít!“


Milé sestry, milí bratři,

a jaký kámen leží na nás? Jaký kámen nám zabraňuje v plném, rozvinutém životě? Co nám brání vyjít a naplno se nadechnout čerstvého vzduchu? Jaké obvazy nás svazují a brání nám v rozběhu? Takové a mnohé další otázky si můžeme klást nad přečteným textem. Namísto všech těch věčných otázek, jestli se to tak stalo a jak je možné probudit mrtvého a jestli skutečně a tak dál a jestli je takový zázrak možný a přece se to nedá dokázat, namísto takových otázek bez odpovědi nechme se příběhem o vzkříšení Lazara zavést sami k sobě a do sebe a do svého myšlení a cítění a do své duše a ke své víře. Hledejme odpovědi na otázky, kterých se přece jen odpovědí můžeme alespoň trochu dotknout.

Můžeme vidět Marii, Martu a Lazara jako tři složky lidské duše, její tři součásti, které se vzájemně ovlivňují, které spolu komunikují, jsou tak či onak na sobě závislé. Marta, ta součást, která ví, jak má všechno být, ale také ta vyčítavá a obviňující a manipulující. „Pane, kdybys byl zde, můj bratr by neumřel.“ Ta složka v nás, která nás obviňuje. Kdybych to neudělal, nemusel jsem takto dopadnout. Nebo ten člověk by netrpěl, nezemřel. Kdybych se ovládl, nemuselo se to stát, neublížil bych. Složka v nás, vždy připravena ukazovat na nás jako na viníky. A také nátlak, řekněme ona manipulace. „Ale i tak vím, že začkoli požádáš Boha, Bůh ti dá.“ Všimněme si, co v nás tato složka probouzí. Jakýsi provokující tón, který dosáhne svého, díky kterému dosáhneme svého. „Jsi přece dobrý, zvládneš to, to bys přece nemohl, ty si víš přece se vším rady.“ Ta složka je také diskutující, nepřipustí, že by ten druhý mohl mít pravdu. Musí být po jejím. „Tvůj bratr vstane,“ řekne jí Ježíš. „Vím, že vstane při vzkříšení v poslední den,“ opáčí Marta. .

Ta druhá složka naší duše je reprezentována Marií. Duchovně aktivní. „Je tu mistr a volá tě,“ říká jí Marta. A Marie všeho nechá, rychle vstane a jde za Ježíšem. Její „Pane, kdybys byl zde, nebyl by bratr umřel,“ je doprovázeno bolestí a slzami. Jakési niterné vyznání víry v Kristovu moc. Ta situace i Ježíši přivede slzy do očí. Duchovní hloubka a emoce a pocity a motivy. Marta i Marie v nás.

Ale také Lazar v nás. Je to ta složka naší duše, která je odsunuta do hlubin nevědomí a je zavalena pomyslným kamenem. Zkrátka nesmí ven. Katolický myslitel Anselm Gruen píše, že Lazar zde představuje tu složku lidské psychiky, k níž se člověk bojí přiblížit, protože se obává jejího zápachu. Nechce ji vnímat a prohlašuje, že je dávno mrtvá. A právě v tom je podle Gruena obsažena niterná inspirace Lazarova příběhu: „Co já sám se v sobě snažím zavalit těžkým kamenem? Co je hrobem v mé duši a co tento hrob ukrývá? Co právě ve mně začíná tlít?“ Jaké jsou to stíny a viny a traumata, která jsme vytěsnili nebo která se snažíme vytěsnit? Všechno, s čím se nějak nevyrovnáme, co nepojmenujeme a neprožijeme vědomě, co potlačíme a zasuneme, začíná se v nás po čase rozkládat a stejně nás to v klidu nenechá. Někdo drží kdesi v hloubi své emoce, snaží se je neprojevit, bojí se zranění. Jiný skrývá agresi, jiný zase potlačuje a snaží se vytěsnit svoji hypersexualitu. Někdo je traumatizován

nedostatkem odvahy k činu, jiný vytěsňuje nerozhodnost nebo neschopnost nést důsledky svých rozhodnutí, proto raději žádná nedělá. Jedno vedle druhého je kdesi v nás zakryto těžkým balvanem. Ale ono to tam v tom hrobě našeho nitra je a tlí to tam a rozkládá se a infikuje naši duši. Jakýsi vnitřní jed, který se prosakuje ven a křiví nás a kazí vztahy, které utváříme.

Tři složky duše, každá jiná, spolu v nás s různou intenzitou hovoří. A ten rozhovor nás upozorňuje na naše vnitřní bolesti. Lazarův příběh nám nabízí cestu k jejich zahojení, ukazuje, jaké jsou šance na uzdravení našich vnitřních bolestí. Jeden český katolický teolog a psychiatr k tomu píše: „Tak, jako Marta, která Ježíšovi namítá: ,Pane, už je v rozkladu,´ pochybujeme často i my, že by v nás mohlo mít šanci znovu ožít to, co dávno odumřelo. Máme silné tendence nechat všechny své nepříjemnosti pod kamenem a nemít s nimi nic společného. Bojíme se, jak nepříjemný by byl jejich zápach. Ježíš ale jedná jinak než my. Nechává kámen odvalit a volá Lazara ven. Na vzduch, na světlo, do kontaktu a do života. A tak to má být i v nás. Co odumřelo, to musí vyjít ven. To musí být z pohřebních pláten rozvázáno, a chceme-li my žít, to hnijící v nás potřebujeme nechat odejít.“ Zkrátka to jedovaté z nás musí pryč, aby to nerozložilo naše vztahy, naše životy, nás samé.

Proto je Ježíšovo jednání tak radikální. Nepřipouští diskusi ani odklad. „Zvedněte kámen.“ Ale tu se opět ozývá ta Marta v naší duši. Raději ne, to přece nejde, to není možné. Je to v rozkladu, zapáchá to. Již je to čtvrtý den. Ano, je to dlouhodobě v nás. Jen s tím opatrně. Proto je Ježíš tak radikální, protože ví o nebezpečí prodlevy. Ví, co to může s námi udělat. Jak se budeme bránit otevřít se, pojmenovat a vypudit to bolavé, obviňující a neradostné, jak se to budeme bát odkrýt, co když se to opět ozve a my si s tím nebudeme vědět rady. „Zvedněte ten kámen,“ nařizuje Ježíš. A mohl by pokračovat: „Vždyť já jsem u toho, já jsem s tebou, já tě v tom nenechám. Věř mi. Věř tomu, co dělám. Budeš-li věřit, uvidíš slávu Boží.“ Bůh se v člověku oslaví. Bůh nás přece neposlal na svět, nepozval nás do života, abychom se v něm dusili svými nepodařenými věcmi, svými skutečnými i domnělými vinami, svými stíny. Bůh nás nepozval do hrobu a nezavalil za námi kámen. Bůh nás chce mít ve světle své lásky, pozval nás do života na čerstvém vzduchu a ve světle a v radosti. „Zvedněte ten kámen, jsem tady s vámi.“ Kámen je zvednutý, drama u hrobu Lazarova vrcholí. „Děkuji ti, Otče, že jsi mě sem poslal... Lazare, pojď ven!“ Vzduch a kontakt a život. Již ne tlení a hniloba. Na světle se ocitá to, co nás bolí a obviňuje a co jsme se domnívali, že vyhnije. Omyl. Ježíš nás zve k odvaze odvalit kámen, otevřít dveře a pustit dovnitř světlo. A vypudit, nechat odejít to hnijící, co nám bralo sílu a také radost ze života a co určovalo naše dosavadní reakce a chování. Co všechno z toho temného hrobu našeho nitra začíná vylézat?

Každý si to můžeme pojmenovat, každý máme to své. Ježíšův kříž to unese. Někoho trápí smrt otce nebo matky, za kterou cítí nebo mu byla vštípena vina. Jiný cítí vinu za rozbití manželství svého i někoho dalšího. Jiný pociťuje vinu, protože zatěžuje děti péčí o sebe ve stáří. Jak to jen je bolavé a trýznivé. Některá žena se trápí vinou pro potrat, pro který se rozhodla. Jiný pro své deviantní sexuální myšlenky nebo dokonce jejich uskutečnění. Někdo pro své lži, jiný pro nevěru, další pro zlé myšlenky, jiný pro skrytou zášť a nenávist a pokrytectví. Mnoho jiného bych mohl jmenovat. Daleko cennější však bude, když si každý sám to své pojmenujeme. Všechno to se snažíme uložit co nejhlouběji do svého nitra, nemyslet na to, že se ty věci udály, zavalit za nimi co největší kámen. Tvářit se pak, jakoby se neudály. Když se nám to podaří, pak se po zbytek života bojíme, aby se ty věci neotevřely. . Bojíme se odvalit kámen, který jsme na ně přivalili. Bojíme se na ně podívat zblízka. A ony jsou za tím pomyslným kamenem, pevně ovinuty plátny. Dusí nás. Pryč s tím z nás!

„Zvedněte kámen,“ slyšíme Ježíšovu výzvu. Jednou bude odvalen i kámen od jeho hrobu. Jednou zazní: „Není zde, byl vzkříšen.“ A také otázka: „Proč hledáte živého mezi mrtvými, není zde, byl vzkříšen.“ Milé sestry a milí bratři, pro ten kámen, odvalený od Kristova hrobu,

se nemusíme obávat zvednout, odvalit kámen, který dusí nás, který nedovolí, aby nás ledacos z minulosti i přítomnosti přestalo dusit. Který nás tlačí do pocitu viny a deformuje nás. Ježíš je při tom zvedání našeho kamene s námi. Vidí nás, zná nás. On jediný nás toho, co v nás tlí, zbavuje. Svým milosrdenstvím, svou obětí, svým křížem. Svým otevřeným hrobem, od kterého byl odvalen kámen. A my se můžeme nadechnout a jít dál. Zvedněme ten kámen. Nebojme se. Pusťme to všechno, co nás tlačí, ven. Ježíš je s námi. Věřme tomu. I my pak uvidíme slávu Boží. Bůh se v nás oslaví.

Amen.

Miroslav Erdinger



Text kázání: Lukáš 7; 36 - 50
(36) Jeden z farizeů pozval Ježíše k jídlu. Vešel tedy do domu toho farizea a posadil se ke stolu.
(37) V tom městě byla žena hříšnice. Jakmile se dověděla, že Ježíš je u stolu v domě farizeově, přišla s alabastrovou nádobkou vzácného oleje,
(38) s pláčem přistoupila zezadu k jeho nohám, začala mu je smáčet slzami a otírat svými vlasy, líbala je a mazala vzácným olejem.
(39) Když to spatřil farizeus, který ho pozval, řekl si v duchu: „Kdyby to byl prorok, musel by poznat, co to je za ženu, která se ho dotýká, že je to hříšnice.“
(40) Ježíš mu na to řekl: „Šimone, chci ti něco povědět.“ On řekl: „Pověz, Mistře!“ –
(41) „Jeden věřitel měl dva dlužníky. První byl dlužen pět set denárů, druhý padesát.
(42) Když neměli čím splatit dluh, odpustil oběma. Který z nich ho bude mít raději?“
(43) Šimon mu odpověděl: „Mám za to, že ten, kterému odpustil víc.“ Řekl mu: „Správně jsi usoudil!“
(44) Pak se obrátil k ženě a řekl Šimonovi: „Pohleď na tu ženu! Vešel jsem do tvého domu, ale vodu na nohy jsi mi nepodal, ona však skropila mé nohy slzami a otřela je svými vlasy.
(45) Nepolíbil jsi mne, ale ona od té chvíle, co jsem vešel, nepřestala líbat mé nohy.
(46) Nepomazal jsi mou hlavu olejem, ona však vzácným olejem pomazala mé nohy.
(47) Proto ti pravím: Její mnohé hříchy jsou jí odpuštěny, protože projevila velikou lásku. Komu se málo odpouští, málo miluje.“
(48) Řekl jí: „Jsou ti odpuštěny hříchy.“
(49) Ti, kteří s ním byli u stolu, začali si říkat: „Kdo to jen je, že dokonce odpouští hříchy?“
(50) A řekl ženě: „Tvá víra tě zachránila, jdi v pokoji!“


Milé sestry, milí bratři,

je to příběh plný emocí, pocitů, dynamiky, příběh o lidské tvrdosti i shovívavosti, příběh o dětské potřebě přijetí, přivinutí, plném lásky i potřebě odpuštění a skutečného, realizovaného bezpodmínečného přijetí. Je to příběh, jakých je v bibli bezpočet. Vždyť všechny biblické příběhy prostředkují, odrážejí to, co se odehrává v lidských vztazích, co se odehrává v lidské duši, co se odehrává v nás, mezi námi i v našich vztazích. Je to tak jako většina biblických příběhů, zprostředkovaně a obrazně příběh o nás a o našich životech. Aktéry nejsou jen lidé minulosti, aktéry jsou lidé přítomnosti, aktéry jsme my. A uprostřed ten, kterýž jest včera i dnes tentýž až na věky. Uprostřed je Ježíš. Jako dějinami procházející přítomný spoluaktér našich životních příběhů. Nejen přihlížející, ale aktivně do nich vstupující. Tehdy i dnes. Přibližme si ty postavy nebo reprezentanty určitých životních postojů a cest a pokusme se vnímat, jak reprezentují i nás a naše postoje, naše potřeby a hodnoty, naše pocity a emoce, náš přístup k životu.

Tak tedy farizeus. Patřil mezi ty, kteří dobře znali Starý zákon, orientovali se v Zákoně Hospodinově, vyvíjeli veliké úsilí, aby své morální zásady, pramenící právě ze Zákona, byly uskutečňovány v reálném životě. Někteří vykladači písma říkají, že Boží zákon chtěli prosazovat silou své vůle. Stačí pevná vůle a vše se musí podařit. Stavěli proti sobě sílu vůle a sílu lásky a dost možná v této kategorii lásky ani neuvažovali. Boží zákon ale přece nelze uskutečňovat silou, když má být uskutečňován láskou! Jeden křesťanský psycholog v této souvislosti připomíná psychologickou zákonitost, která říká, že agrese, s níž se člověk opírá proti svým vášním, se nakonec usadí v jeho mysli a bere na sebe podobu nemilosrdného soudce, který tyranizuje nejen sebe samého, ale posléze i všechny lidi v jeho okolí. Farizeus

byl typickým představitelem principu rodiče, ve kterém vítězí vnitřní umravňující nároky a příkazy, že se něco smí a něco nesmí, za něco se trestá a za něco střízlivě chválí. Je to vzdělaný, přemýšlivý a uzavřený člověk, který neprojevuje emoce, nijak se neotevírá, neobnažuje své nitro, je ve střehu, aby se něčeho nedopustil a nebyl za to potrestán dárcem normy, v tomto případě Bohem. Věří v Boha přísného, trestajícího. Věří v Boha takových vlastností, jakých je sám nositelem. Zjevně se ztotožňuje s hlasem svého svědomí.

Pro farizea, který je právě Ježíšovým hostitelem, to musela být složitá situace. Snad se i styděl, že se právě toto odehrává v jeho domě. Někdo mu narušil jeho rovnováhu, jeho představy o slušnosti, o respektování společenských pravidel, o tom, co se sluší a co se nesluší, co se dělá a co se přece nedělá. Možná se cítil trapně, byl celý nesvůj z nenadálého chování té ženy.

A jsme u druhé postavy příběhu. Žena, která je označována a jako hříšnice. Nevíme, v jakém slova smyslu je tak označována. Běžně se soudí, že šlo o prostitutku. O hřích se sexuálním podtextem. Mohlo ale jít o cokoliv jiného. Mohla být lichvářka, zlodějka nebo potratářka, mohla zanedbávat výchovu dětí nebo péči o staré rodiče. Cokoliv. Můžeme rozvinout fantazii a většinou to bude tím směrem, který se také nás tak či onak týká, který tak či onak zneklidňuje nebo pobuřuje naše svědomí. Bible již má takovou vlastnost, že nechává mnohé otázky nezodpovězeny, mnohá témata nedokončená, abychom v nich mohli my sami pokračovat, hledat své pravdivé odpovědi, v bibli se zkrátka nacházet.

Jak se ta žena projevuje? Jednoduše jako dítě. Reprezentuje princip dítěte. Chová se spontánně, bez významnější sebekontroly, je plná až přetékající emocemi, až chaoticky plná vášní, spontaneity a touhy po blízkosti, a nejspíš ji silně tlačí pocity viny. A v tom svém vnitřním emotivním napětí a chaosu touží po tom, co se jí zřejmě nikdy nedostávalo, touží po bezpodmínečném, úplném přijetí a touží po lásce. A nějak cítí, ví, věří, že se jí to vše dostane od Ježíše.

Ježíš je tou další postavou příběhu. Prochází celým příběhem, který je na něj orientovaný a ukazuje ke způsobu Ježíšova vnímání a přijetí člověka. Je představitelem zralosti a dospělosti, dospělého jednání. Nemoralizuje, nenapomíná. Popisuje, sděluje, odpouští a přijímá. To je zajímavé, že jako představitel dospělého jednání dává přednost té ženě hříšnici. Dokonce farizeus patří do skupiny, o které se Ježíš vedle boháčů vyjadřuje významně negativně. Ne, není to pohrdání, je to více varování před lidskou zákonickou tvrdostí, před silovým prosazováním pravidel, daných Zákonem, před pravdou bez lásky, před zákonem bez lásky, před vírou bez lásky, před respektováním principu bez lásky. To není Kristovská cesta. Tou je cesta lásky.

A tak se Ježíš obrací k ženě hříšnici. Přijímá ji, není jejím jednáním ani vykolejen, ani pohoršen. Ježíšovi nejde o člověka bezhříšného, jde mu o člověka autentického, pravdivého. Ta žena hříšnice jedná tak autenticky, až buď mrazí, nebo to vyvolává laskavý úsměv na rtech. Naprosto se vydává především Ježíši, ale také všem přítomným. Jen Ježíš ji však zcela a bezpodmínečně přijímá. Jeden křesťanský katolický teolog píše: „Oproti přísnému rodičovskému soudci, který působí jako uspokojivě dokončená socha, dává Ježíš přednost hříšné ženě, která je člověkem slabým a nedokonalým. Je naplněna zoufalstvím, trápí se kvůli své nedokonalosti, touží po přijetí a blízkosti. Proti nároku morálně dokonalého „rodiče“ a jeho citlivého svědomí dává Ježíš přednost „dítěti“, které touží po přijetí a vztahu. I když nesplňuje normy a ví, že je plnit nedokáže.“ Nepřipomíná nám to, milé sestry a milí bratři, Ježíšova slova: „Kdokoliv nepřijme království Boží jako dítě, nevejde do něj“? Ježíš přijímá a miluje člověka takového, jaký je. Miluje ho v jeho jedinečnosti, neopakovatelnosti, miluje ho s jeho dětskou duší, která si říká o lásku. Miluje ho s jeho emocemi, nejistotami, zraněními, prohrami, rozechvělostí, impulzivním až chaotickým jednáním, jakým člověk mnohdy lásku dává, protože to jinak neumí. Protože je všeho tak plný.

Tak jako ta žena. Ano, hříšnice. Tak je nazvána. A přesto miluje. Jako na dlani vidíme neřesti i ctnosti, hříchy i zbožnost. City, vášně, emoce. Možná nás to překvapí, ale i člověk, který hřeší, může vroucně milovat Boha. Vždyť ta žena nepřišla Ježíše prosit za odpuštění. Přišla mu jen projevit velikou lásku způsobem, který uměla. Přišla si ovšem také pro to, po čem toužila, co jí tolik chybělo, až k puknutí srdce chybělo. Již jsem to říkal. Přišla si pro bezpodmínečnou lásku a přijetí. Obojího se jí dostalo a ještě odpuštění. Vše smazáno, může dál. Půjde stejně nebo jinak? Nevíme. Půjde celník, který se kdesi vzadu v chrámu modlí: „Bože, buď milostiv mě hříšnému“, půjde pak jinak nebo stejně? Nevíme. Již to, že vyjde z chrámu do všedního života s vírou v Boží milost, je proměňující.

„Tvá víra tě zachránila, jdi v pokoji“, slyší žena hříšnice na cestu Ježíšova slova. Ti u stolu jsou však pohoršeni. Nejspíš jsou to také farizeové. Lidé podobného ražení jako jejich hostitel Šimon. Lidé ve významném protikladu k té ženě. Lidé, jejichž reprezentantem je farizeus, který se modlí v chrámu. I Šimon, i v chrámu se modlící farizeus jsou jistě lidé vysokých morálních kvalit. Jistě jsou to lidé pevného charakteru, dbalí Božího zákona, mravně čistí, a přesto ve vztahu k Bohu přezíraví až arogantní. „Bože, děkuji ti, že nejsem jako ostatní lidé…; postím se, dávám desátky.“ Chybí již jen: „Tak se na mě podívej, jak jsem dobrý, musíš být za mě vděčný, musíš být ze mě celý pryč. Vždyť já jsem dokonalý. A hlavně že nejsem jako tamten špindíra a zlodějíček vzadu. Fuj.“ Pýcha, přezíravost, nesoudné sebevědomí, které ponižuje druhé a Boha staví do role statisty.

To, co rozhoduje o člověku, o jeho životní cestě s Bohem, je vztah. Jaký vztah člověk tvoří, proč dělá to, co dělá, jakou má motivaci. Je to víra a láska, co je v tom vztahu stěžejní. Ne jednotlivé skutky, ne, že se může člověk postavit před Boží tvář a říci: „Zde mně, Bože, máš. Čistého jak lilium. Zde máš mé dobré skutky. Můžeš si je přepočítat.“ Ne, tak ne. Dobré skutky jsou důsledkem víry a konkrétním projevem lásky. „Zde jsem, můj Pane. Takový, jakého mne dobře znáš. Hříšného, nedokonalého. Plného emocí, rozkolísanosti, nestálosti, někdy smíchu, jindy slz, někdy laskavosti, jindy hněvu. S mými myšlenkami i činy. Takový jsem. Buď mi, Bože, milostiv.“ A to je zralý, dospělý postoj. Pravdivý k sobě samému, pravdivý ke druhým lidem, pravdivý k Bohu. Jistě se z takového postoje Bůh raduje.

„Tvá víra tě zachránila, jdi v pokoji,“ slyší žena hříšnice. „Pravím vám, že ten celník se vrátil ospravedlněn do svého domu,“ říká Ježíš v závěru příběhu o dvou mužích, kteří se modlí v chrámu. Ti dva mohou prožívat radost ze záchrany, radost z Kristova přijetí, radost z milosrdenství, tolik pro hříšníky potřebného. Ale ta slova se přece týkají i nás, milé sestry a milí bratři. Vždyť ty příběhy jsou také o nás, v jedné osobě rodičích, dětech i dospělých. A víra nám říká, že o nás jsou také ta Ježíšova slova, které slyší na závěr ona žena i která Ježíš říká o modlícím se celníkovi. Víc než dobrý důvod k radosti, co myslíte?

Amen.

Miroslav Erdinger



Text kázání: Lukáš 6; 36 - 42
(36) Buďte milosrdní, jako je milosrdný váš Otec.
(37) Nesuďte, a nebudete souzeni; nezavrhujte, a nebudete zavrženi; odpouštějte, a bude vám odpuštěno.
(38) Dávejte, a bude vám dáno; dobrá míra, natlačená, natřesená, vrchovatá vám bude dána do klína. Neboť jakou měrou měříte, takovou Bůh naměří vám.“
(39) Řekl jim také podobenství: „Může vést slepý slepého? Nepadnou oba do jámy?
(40) Žák není nad učitele. Je-li zcela vyučen, bude jako jeho učitel.
(41) Jak to, že vidíš třísku v oku svého bratra, ale trám ve svém vlastním oku nepozoruješ?
(42) Jak můžeš říci svému bratru: ‚Bratře, dovol, ať ti vyjmu třísku, kterou máš v oku,‘ a sám ve svém oku trám nevidíš? Pokrytče, nejprve vyjmi trám ze svého oka, a pak teprve prohlédneš, abys mohl vyjmout třísku z oka svého bratra.


Sestry a bratři, je tomu přibližně rok, kdy papež František řekl na adresu homosexuálů hledajících Boha: Kdo jsem já, abych je soudil?

Je pozoruhodné, jak velký ohlas i zděšení tím vyvolal, když přece pouze vzal vážně Ježíšova slova. Kdo jsem já, abych je soudil – to je pravidlo, kterým by se měl řídit každý, za všech okolností a vůči komukoli.

Soudíme ovšem všichni. Stačí se podívat na význam řeckého slova, které je na tomto místě v bibli použito: znamená totiž nejen soudit či odsuzovat, ale také rozhodovat, tříbit, rozlišovat, určovat, zvažovat, zkoumat, brát na něco ohled. Do tohoto pojmu spadá nakonec téměř všechno naše myšlení. Kdykoli přemýšlíme, rozlišujeme také mezi dobrým a zlým, správným a nesprávným, schůdným a neschůdným, mezi tím, co se osvědčilo, a tím, čemu je nutné se vyhnout. Kdo takto přemýšlí, je soudný. Nikdo z nás nechce ztratit soudnost a kritičnost. Při ztrátě soudnosti brzo šlápneme vedle, někomu ublížíme, případně spustíme nějakou pohromu. Anebo nás kdekdo podvede a utáhne na vařené nudli.

Ježíš nám ovšem nezakazuje používat vlastní rozum k rozlišování a oddělování. Všimněme si: Opakem souzení pro Ježíše není nerozumnost, bláhovost ani lhostejnost, ale milosrdenství. Buďte milosrdní, jako je milosrdný váš otec. Jenže aby někdo mohl být milosrdný, musí nejprve být soudný. Pokud nedokážu rozpoznat, že se někdo zachoval nesprávně, pak vůči němu nemohu být ani přísný, ale ani milosrdný. Občas se zapomíná na to, že náš nebeský Otec není jen milostivý a slitovný, ale také soudný. Není mu lhostejné, co zde na zemi pácháme. A přece nám prokazuje své milosrdenství. Ví dobře o našich nepravostech, ale nepočítá nám je. Miluje nás ne proto, že by naše viny neviděl nebo si před nimi zakrýval oči, ale spíš navzdory tomu, že je dobře vidí.

Bedlivého zpytování a třeba i kritizování se v životě vzdát nemůžeme. Jistě se ale máme zdržet odsuzování a zavrhování. Snad to vypadá jako slovíčkaření, ale je v tom velký rozdíl. Když před Ježíše přivedli ženu přistiženou při cizoložství, Ježíš nepopřel její provinění. Jinak by nedávalo smysl jí říci: jdi a už nehřeš. Ježíš dokázal soudit, tedy rozpoznat, vidět a pojmenovat zlo. Nicméně nakonec říká: ani já tě neodsuzuji. Soudí, ale neodsuzuje. Soudí, ale odpouští.

Anebo si zkuste představit, že jste svědky toho, jak váš bližní udělal něco velmi zlého – lhostejno, zda vůči nám, nebo vůči někomu jinému. Kdybyste se zřekli jakéhokoli souzení, tak byste správně v sobě měli udusit všechnu kritičnost a dělat mrtvého brouka. Jenže Ježíš sám na jiném místě říká, že když tvůj bratr zhřeší, jdi a pokárej ho mezi čtyřma očima. Tedy: použij svou soudnost, jdi a pověz mu, že to, co udělal, bylo nesprávné nebo zraňující, že to narušilo dobré vztahy a pokojné soužití. Ve skutečnosti vůbec není snadné být takto soudný. Riskuji, že se dotyčný urazí a nahněvá. Ale když tuto nepříjemnou povinnost nesplním, tak si můj bližní třeba vůbec nemusí uvědomit, že ublížil, a bude ubližovat dál. Nebo si bude myslet, že mu vždycky všechno projde. Takže mi nezbývá, než sebrat odvahu a říci mu do očí, co si o jeho činu myslím. To je kritika, bolavá pro toho druhého i pro mě samotného.

Ale občas je nutná.

Naproti tomu odsuzování a zavrhování, o kterém mluví Ježíš, jde mnohem dál. Tam nejde jen o konkrétní čin. Tam jde o celého člověka. Když odsuzujeme, má to charakter definitivnosti. Říkáme: ty jsi takový či onaký, protivný, neschopný, hloupý, zrádce, slaboch, lhář, zloděj, vrah – doplňte si sami celou řadu našich odsudků až po ty vulgární. Někdy to uděláme ve vzteku, to se ještě dá pochopit, ale často i s chladnou hlavou.

Odsudek především nesmírně zjednodušuje. Vždyť náš bližní, ať už udělal cokoli, není jen černý nebo bílý, není padouch nebo hrdina. A tak mu odsudkem vždy křivdíme. Odsudek značkuje, cejchuje, stigmatizuje – je to tak trochu kletba nad druhým. Odsuzováním vždy předjímáme Boží soud, neoprávněně mluvíme Bohu do jeho souzení, které – na rozdíl od toho našeho – opravdu bude provždy platné. A konečně: když člověka odepíšeme, nedáváme mu ani šanci se napravit, případně odčinit to, co pokazil. Prostě jednou selhal a jeho vina na něm lpí už na věky, už ji nikdy nesmyje. Zlomili jsme nad ním hůl.

Ježíš se každého z nás ptá: co je tvoje poslední slovo nad tvým bližním? Soud, anebo milosrdenství? Poslední Boží slovo nad námi je každopádně odpuštění, dar věčného života, otevřené dveře do jeho království pro všechny. Bůh svým milosrdenstvím opravdu nešetří: natlačená, natřesená, vrchovatá vám bude dána do klína, říká Ježíš. Nám, které Bůh shledal vinnými, dá nakonec vše dobré vrchovatou měrou. A co uděláme my? Jaké bude to naše „nakonec“ vůči těm, kdo se proti nám provinili?

Viděli jsme, že Ježíš odsuzuje naše odsuzování a nevůli odpouštět, ale neodsuzuje naši soudnost. Jenže i při tom našem běžném soudném rozvažování o dobrém a zlém si máme dávat velký pozor. I naše kritičnost má svá úskalí a hranice. Vzpomeňme si na hada, co našeptával v ráji Adamovi a Evě: v den, kdy ze stromu pojíte, otevřou se vám oči a budete jako Bůh znát dobré i zlé. No, kéž by tomu tak skutečně bylo! Kéž bychom dokázali vždy přesně a kriticky rozpoznat, co bylo, je a hlavně: co bude dobré a co ne! V osobních vztazích, v rodině, ve společnosti, v politice, v mezinárodním měřítku. Pomysleme jen na nynější situaci na Ukrajině – na tu záplavu zcela protichůdných soudů a názorů na to, kdo je v právu a kdo není. Mohli bychom říci, že v okamžiku, kdy Adam s Evou pojedli ze stromu, se jim oči neotevřely, ale naopak zastřely a jejich pohled se rozostřil. Nebyl to strom poznání, ale spíš strom slepoty. Avšak ta hadova lež v nás nějak zůstala, a tak stále znovu propadáme bludu, že dobré a zlé umíme spolehlivě určit.

Ježíš nás z tohoto sebeklamu vyvádí. Jeho slova byla nejspíš původně určena různým vůdcům – tedy těm, kteří si nejenže namlouvají, že ví, co je správné, ale také chtějí k tomuto správnému cíli dovést i ostatní. Ve skutečnosti to ovšem vypadá tak, že slepý vede slepého – jen ten první slepý si myslí, že vidí skvěle, a navíc má dost kuráže na to, aby o svém bystrozraku přesvědčil i ostatní. To je na tom právě zrádné: ti sebejistí dokážou do jámy strhnout ještě i další, slabé a důvěřivé.

K tomu Ježíš připojuje trochu záhadnou větu, že žák není nad učitele. Snad tím naznačuje, že neschopnost správně soudit je cosi jako dědičný hřích, v této věci není žádný pokrok. Není to tak, že by se další generace poučily z omylů svých otců a matek a konečně prozřely. Naopak: lidstvo upadá stále znovu do stejných pastí a ocitá se ve stejných slepých uličkách. Vzpomínám si, jak mnozí lidé po Listopadu upínali svou naději v mladou generaci, která už nebude poznamenaná komunismem a vybuduje lepší společnost. Novou generaci tu máme, komunismem sice už moc poznamenaná není, ale žádné zázračné prozření nenastalo. Přicházejí noví slepí vůdcové a noví zaslepení následovníci.

Když tedy soudíme – a soudit musíme všichni, máme si být vědomi předběžnosti a omylnosti našich soudů. A zvláštní ostražitost je na místě tehdy, když soudíme druhého člověka. Jak to, že vidíš třísku v oku svého bratra, ale trám ve vlastním oku nepozoruješ? Než upozorníme bližního na jeho poklesek, učí nás Ježíš jít do sebe a ptát se: Proč vlastně druhého kritizuji? Co mě k tomu vede? Co když mi na něm nejvíc leze na nervy nedostatek, který si u sebe neumím přiznat, ale o to snadněji ho odsoudím na druhém? A vůbec: Jak můžu svého bratra napomínat, když si neumím zamést před vlastním prahem? Jak můžu být důvěryhodný ve své kritice, když ji neumím v prvé řadě obrátit vůči sobě?

Opět vidíme, že Ježíš nám nezakazuje kritizovat druhého. Nakonec totiž má dojít i na to vyjímání třísky z oka našeho bratra. Jenže než se začneme zabývat vinami druhého, je zapotřebí nejprve očistit své vlastní myšlení od všelijakého balastu, který nám brání vidět pravdivě. Ale ani to se nám nedaří. Ani sebe samotné správně soudit nedokážeme.

Kdo jsem já, abych je soudil – tento papežův výrok můžeme vnímat také jako výzvu k sebezpytování. Kdo jsem já? Když sám u sebe ne­umím správně rozlišit dobré a zlé, jak to mohu rozpoznat u druhého? Kdo jsem já? Jsem snad Bůh, že si dovoluji soudit a odsuzovat? Ne, nejsme jako Bůh. Ale máme se mu přibližovat a podobat. V souzení nám to moc nejde. Místo, abychom kolem sebe šířili spravedlnost, působíme spíš nepokoj. Tak to to zkusme s odpouštěním. Buďte milosrdní, jako je milosrdný váš Otec.

Amen.

Ondřej Kolář



Text kázání: Skutky apoštolské 10; 34 – 37 + 42 – 48
(34) A Petr se ujal slova: „Nyní skutečně vidím, že Bůh nikomu nestraní,
(35) ale v každém národě je mu milý ten, kdo v něho věří a činí, co je spravedlivé.
(36) To je ta zvěst, kterou Bůh poslal synům izraelským, když vyhlásil pokoj v Ježíši Kristu. On je Pánem všech.
(37) Dobře víte, co se dálo po celém Judsku: Začalo to v Galileji po křtu, který kázal Jan.
(42) A uložil nám, abychom kázali lidu a dosvědčovali, že je to on, koho Bůh ustanovil za soudce živých i mrtvých.
(43) Jemu všichni proroci vydávají svědectví, že pro jeho jméno budou odpuštěny hříchy každému, kdo v něho věří.“
(44) Ještě když Petr mluvil, sestoupil Duch svatý na všechny, kteří tu řeč slyšeli.
(45) Bratří židovského původu, kteří přišli s Petrem, žasli, že i pohanům byl dán dar Ducha svatého.
(46) Vždyť je slyšeli mluvit ve vytržení mysli a velebit Boha. Tu Petr prohlásil:
(47) „Kdo může zabránit, aby byli vodou pokřtěni ti, kteří přijali Ducha svatého jako my?“
(48) A dal pokyn, aby byli pokřtěni ve jméno Ježíše Krista. Potom jej pozvali, aby u nich zůstal několik dní.


Milé sestry, milí bratři,

Pán uložil apoštolům, aby „kázali lidu a dosvědčovali, že je to on, koho ustanovil Bůh za soudce živých i mrtvých. Jemu všichni proroci vydávají svědectví, že pro jeho jméno budou odpuštěny hříchy každému, kdo v něho věří.“ Když přemýšlím o životě církve a sboru a tedy i o životě tohoto kobyliského sboru a jeho budoucnosti, vnímám ten přečtený text jako apoštolem nám nabízený program. Je nám dokonce řečeno, co je nejdůležitější pro práci kazatele a z čeho sbor a církev žije a roste. V čem je v tom světě, ve kterém žijeme, kazatel nezastupitelný a v čem je také nezastupitelná církev i sbor. A to vždy a v každé době. Kázání a svědectví o Kristu, to je program na cestu sboru.To nemůže za sbor a kazatele dělat nikdo jiný. To nemůže dělat nikdo, kdo kristovskou cestu bytostně nepřijal, kdo nepřijal nabídku milosrdenství a Kristovy milosti, kdo nežije s vědomím omilostňovaného hříšníka. Jen ten, kdo v Krista uvěřil, kdo přijal jeho pozvání, aby mu byl Pánem a Spasitelem, ten může pravdivě Krista dosvědčovat a kázat. Ať je to kazatel nebo jiný člen sboru. Pro kazatele je to ovšem poslání jedinečné. Na rozdíl od jiných členů církve je pro takové povolání oddělen.

Jak na takovou výzvu reaguje služebník slova Božího, kazatel Betlémské kaple, v katolické církvi tehdy před šesti sty léty nepopulární milovník pravdy a její tlumočník Mistr Jan Hus? Píše: „Přikázal nám Bůh kázati a svědčiti.“ V tom zajisté spočívá zákon kazatelů a všech kněží, nikoho nevyjímaje, neboť jinak nemají jiného přikázání než lid obecný, toliko aby kázali slovo Boží. Když však apoštolově plnili tuto povinnost, tu nejvyšší kněží, jako Kaifáš, Annáš, nebo papežové jako Jan XXIII. a Alexander V. jim bránili kázati. Leč apoštolově prohlásili: „Suďte sami, zda je dovoleno poslouchati více vás než Boha?“ Když pak byli uvězněni a bičováni, nedbali toho, nýbrž vytrvale kázali a radostně šli před tvář celého shromáždění, neboť byli uznáni hodnými trpěti potupu pro jméno Ježíšovo. Tak i nyní, jestliže kdo brání kázati slovo Boží, nechť jen hlasatelé jeho statečně a vytrvale pokračují, neboť více než oněch sluší poslouchati Boha. A nechť zvěstují, že Pán, jenž sám může nás spasiti a opět zase na věky zavrhnouti, „rozkázal nám kázati“. Kázání je tudíž vedle zachovávání desatera přikázání přední úkon duchovního.

Tak kázání. Jaké kázání? O čem kázání? O tom, o čem hovořili již proroci, o čem jsme četli z proroctví proroka Izajáše. O Bohu, který je člověku blízko. Který se neraduje z lidských pádů a proher, nemá radost z lidského hříchu, který člověka vzdaluje Bohu i člověku. Bůh

volá člověka k plnému životu. Je málo jen jíst a pít a uspokojovat další základní potřeby, i když to je důležité. Je to ale jenom přežívání. Proč utrácíte peníze za to, co Vás nenasytí? Nepřežívejte, nevegetujte, neživořte. Hledejte Boha, hledejte zakotvení, hledejte cíl. Pamatujte na vyšší potřeby. Nedejte na to, co vidíte očima. Dejte na to, co prožíváte, co cítí vaše duše, z čeho se raduje nebo pláče vaše srdce. Já budu s vámi, připomíná Bůh ústy proroka. Obnovím smlouvu, kterou jsem se zavázal vašim otcům. Takové je zvěstování prorokovo. Ukazuje ke Kristu. Ukazuje k naději, k novému životu. Ukazuje ke smyslu lidského počínání. Ukazuje k člověku a jeho cestě. Kam a s kým jdeš?, ptá se. Prorokovo zvěstování přináší radost Božímu lidu, ale také radost prorokovi, radost tomu, kdo slovo Boží zvěstuje. Zvěstování přináší blaho.

Dejme opět slovo Janu Husovi. „Hle, proč má kazatel kázati?, ptá se Hus. „předně jednoduše pro Boha, za druhé pro vlastní blaho, za třetí pro blaho lidu…Kdo tedy nyní káže, ať již jakýmkoliv způsobem, pravdu a statečně ji hájí, získá od Boha více milosti než ti, kdo mluvili rozmanitými jazyky. Co by prospělo člověku, kdyby mluvil rozmanitými jazyky lidskými a andělskými, a lásky by neměl? Nic mu to neprospěje, jak se praví v 1. Kor. 13,1.“ Zvěstování, které přináší blaho na všechny strany, je prodchnuto láskou, upozorňuje svým uvažováním Hus. Láskou k Bohu, láskou k sobě samému – všimněme si, ani tuto lásku Hus nezavrhuje, naopak ji dává patřičné místo, a láskou k druhým lidem. Nedávno jsem tu hovořil o třech pilířích smíření, které přináší plnost pokoje. Smíření s Bohem, to člověk jen přijímá, neboť to pro člověka udělal sám Bůh skrze Ježíše Krista. Pak smíření s druhým člověkem, to je již dost velký lidský výkon, a smíření sama se sebou, přijetí sebe. Podobně je tomu s láskou, která, má-li přinést svou plnost, bude stát na zmíněných třech pilířích. Lásce k Bohu, lásce k druhým lidem a lásce k sobě samému.

A ještě poslední citace z Husova díla. Co je důvodem kázání a svědectví?, ptá se Hus. Proč má kázání prioritu přede všemi jinými možnostmi kazatelské služby i služby sboru a církve? „Důvodem je tu příklad Krista a všech apoštolů a přikázání jeho. Příklad Kristův: 33 let a skoro třináct týdnů od svého narození podstoupil smrt kříže. A kolikrát obětoval? Vpravdě jen jedenkrát, ve čtvrtek před Velikou nocí, když řekl apoštolům, podávaje jim mé tělo … Nevyzýval je ke každodennímu přijímání, nýbrž aby to činili na jeho památku. A podobně všechno úsilí apoštolů směřovalo k vytrvalému kázání. Kristus přikazuje, abychom my knězi kázali, jakož praví u apoštola Matouše, jehož následovníky chceme býti, v posledním verši: „Učíce je zachovávati všecko, což jsem koli přikázal vám.“

Milé sestry, milí bratři, ten text ze Skutků apoštolských končí sdělením o křtu. Mnozí přichází, mnozí naslouchají Petrovu kázání, naslouchají zvěstování a svědectví o Boží lásce v Ježíše Krista. Nic víc. Žádné lidské, jakkoliv dobré úmysly, žádné lidské snahy zvěstování vylepšit, bohoslužby rozkošatět. Dokonce ani ke každodennímu setkávání u večeře Páně nevyzývá to Petrovo slovo. Hus řekne: „Nevyzýval je, tedy Pán své učedníky, ke každodennímu přijímání, nýbrž aby to činili na jeho památku.“ Zato k vytrvalému kázání je vyzýval. Důsledkem, nebo spíše dopadem kázání o Kristu, bylo přijetí Ducha svatého. Židé i pohané, všichni velebí Boha. Všichni si rozumí. „Kdo může zabránit, aby byli vodou pokřtěni ti, kteří přijali Ducha svatého?“ Odpovědí je jen konstatování: „A byli pokřtěni ve jméno Ježíše Krista.“ Dopad kázání a dosvědčování Ježíše Krista je završen. Mnozí přijímají křest, přijímají to znamení víry v Krista. Ti, kteří se křesťany stali přijetím a vyznáním Krista, nyní ponesou znamení Kristem omilostněných, Kristem vykoupených. Jejich život se změnil. Co bylo na začátku? Slyšení a přijetí příkazu Pána. V kralické češtině to zní: V oněch dobách tedy Petr, otevřev ústa, řekl: „Muži bratři a otcové, přikázal nám Pán kázati lidu a svědčiti.“

A to je, milé sestry a milí bratři, legitimní program a poslání i tohoto kobyliského sboru. Hlásíme se k němu?

Amen.

Miroslav Erdinger



Poslední dny starého a první dny nového roku jsme sdíleli s mladými křesťany, kteří přijeli do Prahy na Pouť důvěry na zemi, na setkání komunity Taizé. Radostnou zprávu o Kristově přítomnosti v kobyliském sboru a jednotě jeho církve jsme prožívali s poutníky z Francie, Polska, Rumunska, Chorvatska i Koreje. Do kobyliského kostela jich přijelo v pondělí 29. prosince padesátjedna, dvacetjedna jich bylo ubytováno ve sborovém domě a třicet v rodinách. Na ranní modlitby pak přicházelo ještě sedm Korejců a několik Čechů. Jedním z mnoha důležitých momentů setkání v Kobylisích byl i silvestrovský večer. Modlitbou za mír s korejskými členy sboru a spontánním Festivalem národů připraveným poutníky jsme chválili Kristovu církev zastoupenou zde římskými katolíky, pravoslavnými, lutherány i evangelíky. Výzva k tiché modlitbě vyšla v bohoslužbě na čas půlnoční, kdy kolem kobyliského kostela vybuchovaly ohlušující ohňostroje. Chvíle ztišení a vědomí Hospodinovy ochrany byly poděkováním za dny prožité v minulém roce a posilou do dnů následujících. Oslavy příchodu nového roku bez kapky alkoholu, chlebíčků a petard se nás účastnilo téměř sedmdesát. Přátelství, naděje a důvěra rostou, když se o ně dělíme, všichni poutníci o které jsem se v Kobylisích starali, děkovali sboru za vřelé přijetí. Je tedy důležité poděkovat všem, kteří jakkoli k setkání přispěli. Těm co napekli koláče, poutníky ubytovali, nebo je pozvali na novoroční oběd. Velký dík patří těm, kteří pomáhali v kostele s ubytováním, s přípravou snídaní a úklidem. I koordinátorům příprav, průvodcům modlitbami a tlumočníkům, kterými byli kobyliští faráři Ondřej Kolář a Kwanghyun Ryu.

Fotogalerii ze setkání Taizé v Kobylisích najdete na stránkách Facebooku.



Jedna z posledních rozhlasových bohoslužeb v tradičním čase a na tradičním kanále Českého rozhlasu 2 - Praha byla odvysílána z kobyliského kostela. Bohoslužbu vedli bratři faráři Miroslav Erdinger a Ondřej Kolář. Záznam rozhlasového přenosu si můžete poslechnout ZDE:



Pilát mu řekl: „Jsi tedy přece král?“ Ježíš odpověděl: „Ty sám říkáš, že jsem král. Já jsem se proto narodil a proto jsem přišel na svět, abych vydal svědectví pravdě. Každý, kdo je z pravdy, slyší můj hlas. Pilát mu řekl: „Co je pravda?“
Jan 18, 37

Milé sestry, milí bratři,
„Proč jsi přišel?“, tak se jmenuje program, kterýž slyšíme od dětí. Proč přišel Ježíš, může být naše otázka. Nebo snad lépe, jaký důvod k tomu byl, jaký důvod k tomu měl Bůh, že nám poslal Spasitele. Co to pro nás znamená? Co to v nás způsobuje, kam nás hledání odpovědi na tu otázku vede?
V tuto chvíli před Piláta. V Pilátovi se setkávají: strach, nesvoboda, kompromis. V Kristu svoboda, láska a pravda. Ti dva vedou dialog, ve kterém ovšem nedochází k porozumění. Pilát rozumí slovu král. Umí si představit, co je to moc, jak se dá uhájit, jak je potřeba umět kličkovat, říkat polopravdy nebo rovnou lži. Pilát však nerozumí slovu pravda. Co to je pravda, ptá se Ježíše v závěru dialogu. Pravda však stojí před ním. Na jiném místě o sobě Ježíš řekne: Já jsem ta cesta, pravda i život. Ježíš je pravda o Bohu i o člověku. Jako Boží vtělení přináší zprávu o tom, že Bůh je láska. Jako člověk přináší zprávu o tom, že Bůh nenechává člověka v okovech kompromisů, polopravd a lží. Rodí se v ponížení chléva, vůbec ne v královském paláci. Ale není právě chlév skutečným královským palácem, ve kterém se rodí království Boží? Není ten chlév místem zrozené pravdy o člověku? Neříká nám právě ten chlév, že není místo, není žádná lidská situace, ve které by Ježíš nebyl s člověkem? On jde s člověkem do jeho bolestí, šrámů, proher. Zná celou pravdu o člověku a jedině on je ji schopen nést a unést.
V novém překladu Slovo na cestu čteme ještě srozumitelnější výklad: „Přece jsi tedy král“, konstatoval Pilát. „Sám to připouštíš“, odpověděl Ježíš. „Narodil jsem se proto, abych oznámil pravdu o tomto království. Kdo miluje pravdu, ten mne poslouchá“. Láska k pravdě je cestou k poznání a přijetí pravdy, ke Kristu. A na té cestě hledání pravdy, milování pravdy – ochota přijmout pravdu, uskutečňovat pravdu. Končí se rok, ve kterém jsme si připomínali šestisté výročí vysluhování svaté večeře Páně podobojí. Mistr Jan Hus, který takové vysluhování podporoval a který má velmi blízko k janovskému pojetí pravdy, ve svém spisu Výklad víry z roku 1412 zve k pravdě známými plamennými slovy: „Protož, věrný křesťane, hledej pravdu, slyš pravdu, uč se pravdě, miluj pravdu, prav pravdu, drž pravdu, braň pravdu až do smrti: neboť pravda tě vysvobodí od hříchu, od ďábla, od smrti duše a konečně od smrti věčné, jenž jest odloučení věčné od milosti Boží...“ (Výklad viery 1412). Pro takové hledání Kristovy pravdy je vytvořen prostor v církvi. Je místem pro dialog, místem naslouchání a sdílení. Místem pravdivého hledání pravdy Kristovy. Místem pravdivého hledání Krista, setkávání se s Kristem. Ty různé polopravdy a nepravdy, ty lidské pravdy církev a sbory rozdělují, působí nepokoj. Ta pravda, kterou je Ježíš Kristus, církev i sbory spojuje. Nežijeme ve sboru a v církvi, abychom uskutečňovali své pravdy, ale abychom žili a uskutečňovali pravdu, kterou je Ježíš Kristus. Není pro křesťana na jeho cestě víry nic víc.
„Proč a na co vlastně žiji? Téměř každý člověk touží dopátrat se odpovědi. Nezná-li ji, tak se souží. Ale pravda leckdy bývá vzácnější než ryzí zlato. Kde mám hledat pravdu, Kriste? Odpověz mi, prosím, na to“, slyšeli jsme před chvílí otázku dítěte. Odpovědí nám je, že hledat pravdu máme u Krista. Proto přišel Ježíš, abychom v něm nalezli pravdu, která nás osvobodí. Abychom již nyní v Kristu rozpoznávali ukazatele Božího království. Abychom u Krista čerpali sílu pro budování vlastní pravdivé životní cesty i cesty sboru, ve kterém žijeme, ve kterém slyšíme zvěstované evangelium, slavíme svátosti, modlíme se, přejeme si pokoj, sílu odpouštět a budovat pravdivé vztahy, nezatížené vlastními pravdami, ale nesené jedinou pravdou, kterou je Ježíš Kristus.
Proto přišel na svět, aby vydal svědectví o pravdě Božího království. Proto přišel i mezi nás. Amen

Miroslav Erdinger



Presbyterkám a presbyterům připomínáme, že v pondělí 5. ledna 2015 se od 19 hodin v kostele U Jákobova žebříku uskuteční pravidelná schůze staršovstva.



Všechna setkání, která probíhají na různých místech v Praze a okolí ve dnech 29. prosince – 2. ledna, jsou otevřená a přístupná široké veřejnosti bez ohledu na věk a konfesi. Účast pražanů je naopak velice vítaná.

Program setkání Taizé ve sborovém domě v Kobylisích

29. prosince
9:30–16:00 – přivítání mladých poutníků a jejich ubytování ve sborovém domě a v hostitelských rodinách.

30. prosince
9:30–11:00 – modlitby Taizé a setkání v mezinárodních skupinkách, diskuse

31. prosince
9:30–11:00 – modlitby Taizé a setkání v mezinárodních skupinkách, diskuse
23:00 – „Modlitba za mír"
23:45–02:00 – „Festival národů“ – společná oslava příchodu Nového roku

1. ledna
12:00 – oběd poutníků ve sborovém domě a v hostitelských rodinách

2. ledna
9:30–11:00 – modlitby Taizé a setkání v mezinárodních skupinkách, diskuse
11:00 – odjezd z Kobylis

Více informací o setkání Taizé 2014 najdete na: www.taizepraha.cz/category/aktuality/



Bohoslužby na Boží hod vánoční začínají již o 9. hodině. Důvodem je jejich přímý rozhlasový přenos Českým rozhlasem.



Presbyterkám a presbyterům připomínáme, že v pondělí 1. prosince 2014 se od 19 hodin v kostele U Jákobova žebříku uskuteční pravidelná schůze staršovstva.



Farní sbor ČCE v Praze 8-Kobylisích a Komunitní centrum U Jákobova žebříku, o.s. vás srdečně zvou na Adventní koncert souboru Musica Dolce Vita. Ve středu 3. prosince 2014 v 18 hodin v kostele U Jákobova žebříku. Vystoupí: Daniela Demuthová – mezzosoprán, Žofie Vokálková – flétna, Zbyňka Šolcová – harfa. Na koncertě zazní hudba A. Michny, F. Bendy, J. L. Dusíka a dalších.

V časopise Osmička - Městké části Praha 8 - vyšla po nechtěné chybě br. Boučka pozvánka na koncert se špatným datem. Omlouváme se.



Na (před)adventní výtvarné dílně se nás v sobotu 22. listopadu sešlo kolem šedesáti dětí a dospělých. Po krátké pobožnosti jsme vili věnce, zdobili vánoční ozdoby a užívali mezinárodního společenství. Dík patří těm, kteří přinesli korpusy, přírodniny a materiály na ozdoby. Kornelii Takacz, Daniele Tinkové a Yeonsil Cheong, manželům Lebedovým a Sukovým, sestře Spárové a bratru Kostihovi. Farářům Ondřejovi Kolářovi a Kwanghyun Ryu za vstupní pobožnost, všem kteří pomáhali dětem s výrobou i kurátorovi sboru Pavlovi Veselému za fotografie. Adventních věnců jsme vyrobili přes pětadvacet, ozdob bezpočet. Poděkování patří Komunitnímu centru U Jákobova žebříku o.s. - Mateřskému centru Benjamin, které z grantu Městské části Praha 8 nakoupilo materiál na nákup výtvarných potřeb, i Středoevropskému centru misijních studií. Tak nashledanou zase před Velikonocemi...

Ještě jednou díky všem, Jan Bouček



Staršovstvo Farního sboru Českobratrské církve evangelické U Jákobova žebříku v Praze 8 - Kobylisích svolává v souladu s Církevním zřízením a řády církve na neděli 23. listopadu roku 2014 mimořádné volební sborové shromáždění.

Bratru faráři Erdingerovi uplyne 28. února 2015 10 roků jeho služby prvního faráře v kobyliském sboru, na která byl zvolen. Nyní bude volen jen do 29. července 2017, kdy mu začíná důchodový věk. Volba je tedy na dva roky a tři měsíce. Tak to určují církevní řády. Sborové shromáždění se uskuteční v rámci bohoslužeb a jeho program i seznam členů sboru s hlasovacím právem je k nahlédnutí na nástěnce v hale. Pokud zjistíte, že je v něm nutné provést nějakou změnu ve jménech nebo datech, upozorněte na to některého z členů staršovstva. Podle církevních řádů sborové shromáždění činí platná usnesení za jakéhokoliv počtu přítomných členů.



Presbyterkám a presbyterům připomínáme, že v pondělí 10. listopadu 2014 se od 19 hodin v kostele U Jákobova žebříku uskuteční pravidelná schůze staršovstva.



Text kázání: Matouš 22; 11 - 14
(11) Když král vstoupil mezi stolovníky, spatřil tam člověka, který nebyl oblečen na svatbu.
(12) Řekl mu: ‚Příteli, jak ses sem dostal, když nejsi oblečen na svatbu?‘ On se nezmohl ani na slovo.
(13) Tu řekl král sloužícím: ‚Svažte mu ruce i nohy a uvrhněte ho ven do temnot; tam bude pláč a skřípění zubů.‘
(14) Neboť mnozí jsou pozváni, ale málokdo bude vybrán.“


Hostina je připravená, stoly se prohýbají pečenými býčky a dobrým vínem, všichni čekají, až přijde hostitel a zahájí hodování. Avšak král, místo aby zacinkal na skleničku a pronesl přípitek, zamíří doprostřed stolovníků a jednoho z nich vyhodí ven. Čím si to ten nešťastník zasloužil?

Všechno přece nasvědčovalo tomu, že jedinou a postačující podmínkou pro usednutí ke slavnostní tabuli je prostě přijmout pozvání. Nic víc se tu od účastníků neočekává, alespoň to tedy není zmíněno. Na začátku byli mnozí pozváni, ale všichni odmítli. A tak to král zkouší ještě jednou a svolává i ty, které původně zvát nechtěl. Prostě kohokoli. Koho najdete, toho pozvěte, přikazuje král svým svatebním agentům. Žádné výběrové řízení se nekonalo. Výslovně se tu praví: přišli dobří i zlí.

Mezi ně se můžeme klidně zařadit i my. I my jsme byli povoláni a nikdo si nás neprověřoval, jestli jsme hodni vstoupit nebo ne. A tak s radostí vstupujeme. A teď si představte, že uprostřed svatebního veselí by nás náhle kdosi odchytil a kontroloval, jestli máme povolení k pobytu v nebeském království. Co na tom, že jsme jeho hranice už úspěšně překročili. Už jsme se těšili se z toho, že jsme u Boha a nic nás nemůže oddělit od jeho lásky. Jenže může. Bůh sám přijde a řekne, že tam nemáme co pohledávat. A vyhodí nás.

Zarážející je také důvod toho nečekaného vyhoštění. Prý: Nebyl jsi oblečen na svatbu. Takže sis královského pozvání dostatečně nevážil. Nezapadáš sem svým vzhledem. Rušíš tady. Nepochopil jsi, kam ses to dostal. Anebo jsi to pochopil a jen provokuješ. Tím hůř. Ano, i ti nejchudší lidé tehdy měli v šatníku aspoň jeden sváteční kus, který nemusel být kdovíjak honosný, stačilo, aby nebyl opotřebovaný a ušpiněný stálým nošením. Pokud by si ho svatební host nevzal, musel by k tomu mít vážné důvody. Třeba se už nestihl převléci? Nebo tím chtěl skutečně dát najevo pohrdání nebo aspoň nezájem, lhostejnost? Ale proč vlastně?

Když dnes mluvíme o oblékání, máme tím obvykle na mysli cosi vnějšího a skoro povrchního, každopádně libovolně zaměnitelného podle toho, co hodláme dělat nebo jaký dojem chceme u svého okolí zanechat. Naše oblečení nemusí mít mnoho společného s tím, jací ve skutečnosti jsme. Za pochybnou slupkou často odhalíme ryzí zlato, a naopak, vyšňořit se nejlépe umí právě ti, co potřebují něco nedobrého uvnitř skrýt.

V bibli je to ovšem jinak. Šaty zde opravdu tak trochu dělají člověka. Bývají často odrazem toho, jací jsme nebo co právě prožíváme. Lidé si trhali šaty na znamení pokání, aby tím naznačili vnitřní roztrženost, lítost nad vlastním hříchem. Za stejným účelem si také oblékali žíněné roucho. A bílý šat byl zase symbolem očisty, proměny a obnovy člověka. Budou do něj oděni třeba věrní křesťanští mučedníci. Biblický člověk může také klidně obléknout zlořečení, pomstu nebo rozhorlení, ale právě tak i soucit, dobrotu, skromnost, pokoru a trpělivost.

Zdá se tedy, že onen nepatřičný host se neprovinil tím, že se před vstupem na hostinu nepřevlékl do svátečního. Do Božího království nezapadal tím, jaký byl. Něco mu chybělo. V něčem byl jiný. Ale v čem vlastně?

Vraťme se ještě na chvíli k tomu, jak se lidé na královské hostině vlastně ocitli. Už bylo řečeno, že královi služebníci shromáždili všechny, které našli. A vlastně se jich ani neptali, jestli chtějí či nechtějí přijít. Prostě je vzali za ruku a dovedli do svatební síně. Král chce mít na své hostině plno a udělá pro to vše. Nakonec se mu to také podaří.

Proto si myslím, že tam jednou staneme my všichni. Všichni jednou zemřeme a staneme před Boží tváří. V svý smrti jen přejdeš most, Bůh zavolá: další host, novej host k nám vešel na slavnost, zpíváme. Každý z nás bude vítaný host, troufám si říci úplně každý, bez výjimky, dobrý i zlý, věřící i nevěřící, křesťan i muslim. Je tu naděje pro všechny. Boží sál pojme více lidí, než doufáme a než si umíme představit.

Mít na sobě svatební šat, to znamená s tím Božím královstvím tak nějak splývat, hodit se tam, zapadat do jeho slávy a krásy. Ale kdo z nás o sobě může tvrdit, že nebude na Boží hostině působit spíš jako pěst na oko? Kdo z nás tam hrdě nakráčí? Kdo se pochlubí, že jeho šaty přímo září čistotou, nikde nejsou natržené nebo zapošité, nikde prodřené ani vytahané? Vždyť ty šaty svědčí proti nám, odhalují nás, místo aby nás skrývaly.

Šaty, to je náš život, to jsme my sami. Otiskuje se do nich celý náš příběh. Kolikrát jsme se ušpinili, ať už zvenku, vším nedobrým, s čím jsme se setkali anebo také svou vlastní špínou, která vychází z našeho srdce a která je podle Ježíše mnohem nebezpečnější než ta vnější. Kolikrát jsme v životě narazili, upadli, ztroskotali, schytali různé rány. A jizvy po nich zůstávají dlouho, někdy až do konce života. Kolikrát se náš život roztrhl na kusy, když jsme se s někým rozešli, nebo nám zemřel někdo blízký. Kolikrát jsme ve svých vztazích museli něco vyspravovat a lepit a někdy se to povedlo úspěšně, někdy ne.

To všechno na sobě nesou naše šaty. Vstupujeme na slavnost v hodně neslavném oděvu. Takoví, jací jsme, bez příkras, bez přetvářky, bez všech masek, které na sebe během života nasazujeme, bez rolí, které hrajeme. Náhle je na nás všechno vidět i to, co bychom sami rádi neviděli a před sebou skrýváme. Co s námi náš Pán udělá? Nechá nás tak? Anebo nám nemilosrdně ukáže dveře? Pokud by tomu tak bylo, sotva kdo by na hostině směl zůstat. Ale ono je na hostině kupodivu plno, kolem namydlení a vyfešákovaní svatebčané, kde se tam vlastně vzali? Já jich kolem sebe rozhodně moc nepotkávám, tak by správně neměli být ani na Boží hostině! Jak to, že se někdejší ošumělé hadry náhle změnily v elegantní fraky?

Ze Starého zákona se dozvídáme, že sváteční šaty byly oblíbeným darem. Tak je tomu ostatně dodnes. Někteří badatelé se domnívají, že dokonce bylo zvykem, že hostitel rozdával svým hostům při vstupu na oslavu sváteční oděv. Zdali tomu tak skutečně bylo, nevíme. Ale věřím, že takovýto zvyk panuje alespoň v Božím království. Věřím, že setkání s Bohem nebude jen trapná chvilka, kdy se před ním ukážeme ve vší své ubohosti. Věřím, že to bude také chvíle radostná. Věřím, že Bůh má pro nás všechny připraven nový šat. To staré, umazané a roztrhané, co si v sobě neseme a co až do posledních dnů svého života ze sebe neumíme setřást, bude nahrazeno něčím novým. Nemáme zůstat tím, čím jsme byli. Oblečeme nové lidství, oblečeme Krista. To, co se započalo už v našem křtu, se stane definitivním. Pod sněhobílým křestním rouchem už nebude vykukovat ušpiněný plášť starého Adama. Vždyť přece zpíváme: Kristova krev a spravedlnost je svatební můj šat a skvost, jímž pro nebe se přistrojím a před Bohem ctně ostojím.

Hostina je připravená, stoly se prohýbají a přichází sám hostitel. Najde však někoho, kdo je stále ještě ve starém oděvu, který si přinesl ze své pozemské cesty. Král k němu přichází a říká: 'Příteli, jak ses sem dostal, když nejsi oblečen na svatbu?' To přece vůbec nezní rozhněvaně. Král hříšníka oslovuje docela mile: Příteli. Zjevně mu na něm moc záleží. Proč v králových slovech hned hledat výčitku? Co když je v nich spíš starost: jak to, že o tebe se ještě nepostarali? Jak to, že na tebe se zapomnělo? To musíme hned napravit!

Jenže ten člověk jen mlčí. Ekumenický překlad říká: nezmohl se na slovo. Jako by byl usvědčen a zahanben. Ve skutečnosti tam ale jednoduše stojí, umlkl. Oněměl. Na laskavé slovo nijak neodpověděl. Možná mu král ani nestál za odpověď. Odmítl s ním mluvit.

Takový člověk ovšem na Boží hostinu skutečně nepatří. Jeho pozemský šat se mu zdá být dostatečně vhodný. Je spokojený se svým starým já. Je přesvědčen, že na sobě nemá co měnit, vždyť žil celý život slušně. Pak ale v tomto společenství hříšníků, kteří už se nemohli dočkat nových šatů, nemá žádné místo. Ať si žije ve své slušnosti a spořádanosti někde jinde.

Mnozí jsou pozváni, ale málokdo bude vybrán, doslova vyvolen, uzavírá Ježíš. Přestože jeho podobenství končí temnotou, pláčem a skřípěním zubů, není pro nás jen varováním, ale i povzbuzením. Bůh nechce nikoho ze svého království vyhazovat, naopak touží po tom, aby v něm byli všichni. Tolik mu na nás záleží. Nenechá se odradit naším odmítáním a tvrdohlavostí. Zve nás, oslovuje, zkouší to znovu a znovu. Dokonce ještě i v nebi.

Vybrán ale nakonec může být jen ten, kdo se svému vyvolení nebrání. Kdo se nechá obléct do toho nového, co pro něj Bůh připravil. Kdo touží po spáse, i když třeba neví, co to slovo znamená. Kdo chce ale zůstat tím, kým byl, tomu je tato volba ponechána. Krásnější svět vůbec nehledám, to řeknu vám tam u nebeských bran, zní často na pohřbech. Dobrá, nehledáš-li, můžeš zůstat venku.

Ale kdo ví, možná i s takovým člověkem to onen král bude zkoušet dál, navzdory všemu odmítání. Představuji si, jak opustí hodovníky, vyjde ven ze svého paláce a řekne: hle, hostinu jsem uchystal, všechno je připraveno, pojď i ty na svatbu.

Amen.

Ondřej Kolář



Text kázání: 1. list Petr 1; 3 + 13
(3) Veleben buď Bůh a Otec Pána našeho Ježíše Krista, neboť nám ze svého velikého milosrdenství dal vzkříšením Ježíše Krista nově se narodit k živé naději.
(13) Odhodlaně se tedy připravte ve své mysli, buďte střízliví a celou svou naději upněte k milosti, která k vám přichází ve zjevení Ježíše Krista.


Milé sestry, milí bratři,

nová naděje. To předpokládá, že je nějaká stará naděje. Naděje, která nefunguje. Zklamává, nedává nové síly, nesvítí na cestu člověka, který naději hledá. Naděje na uzdravení. A člověk se neuzdraví. Naděje na návrat. A člověk se nevrátí. Naděje na zachování vztahu. A vztah se rozpadne. Je mnoho různých nadějí, o kterých přemýšlíme a je také mnoho skutečností, ve kterých naději hledáme. Naděje spojovaná se štěstím. Mám naději, že budu šťastný, když…. budu mít dost peněz, budu bohatý. A dochází k něčemu, čemu se říká zákon ubývajícího užitku. Dojde-li k uspokojení minimálních potřeb, pak každý další nárůst přináší menší citovou návratnost. A je tomu tak s tělesnou krásou, inteligencí, zdravím. Velmi rychle si zvykneme na určitý stav, pokládáme jej za normální a chceme víc. Člověk dosáhne chtěného a chce víc a víc, a štěstí se vytrácí a naděje mizí. Naděje vkládané do manželství a rodiny, naděje vkládané do vzdělání, do povolání, naděje vkládané do zdraví, umění, bohatství. Je mnoho skutečností, do kterých vkládáme naději. Jenomže stačí velmi málo a je po naději. Přichází únava, zklamání, prázdnota. Štěstí je v nedohlednu a naděje vzala za své také. Rodina se rozpadá, vzdělání je zapomenuto, mozek je poškozen, dům je v plamenech, povolání se stane nesnesitelným. Stačí skutečně velmi maličko. A my se ocitáme v jakémsi vakuu otázek bez odpovědí, napětí bez uvolnění, v beznaději. Nebyli jsme připraveni a ani jsme nemohli být připraveni. Zásadní životní zlomy jsou tak nečekané, že není možné předem se připravit. A přece něco možné je. Opustit naděje staré a přijmout pozvání k naději nové. Hovoří o tom ty přečtené verše, které jsou základem pro kázání.

Začínají chvalozpěvem velikého milosrdenství Božího. „Veleben buď Bůh a Otec Pána našeho Ježíše Krista, který nám ze svého velikého milosrdenství dal nově se narodit k živé naději vzkříšením Ježíše Krista z mrtvých, abychom došli dědictví nehynoucího, neposkvrněného a nevadnoucího, opatrovaného v nebesích pro vás, kteří jste mocí Boží skrze víru střeženi pro spasení již připravené, aby bylo odhaleno v čase posledním.“ Nově se narodit k živé naději. Slyšíme o živé naději. Tedy živé již zde, v tomto životě, a živé i na věčnosti, naději nekonečné. Naději, kterou neruší ani smrt. Protože naději, která vstoupila na scénu s novým životem, se vzkříšením Pána Ježíše Krista. Tedy naději, kterou nemáme v rukou, nemůžeme si ji ani připravit, vykalkulovat ani se na ni dokonce podílet. Je daná Kristem. My ji přijímáme, chápeme se jí ne jako loutka ruky toho, kdo ji vede, ale jako svébytná bytost, jako jedinečné Boží stvoření, které ve svobodě víry nalézá naději, její zdroj. Naději, která pak člověka nese přes mnohá úskalí, přes vlastní chyby a pády, přes mnohé bolesti i životní propasti.

Milé sestry a milí bratři dostáváme se k odpovědi na otázku, co je v nabídce víry, když ona lidská naděje je tak vratká. Je možné přijmout naději danou vzkříšením Krista Pána. Celou svou naději upněte k milosti, která vám byla dána ve zjevení Ježíše Krista. Je to naděje zdánlivě velmi nekonkrétní. Neumíme si takovou naději představit, vymyká se naší zkušenosti, předpokladům i představám. Je to naděje, stojící mimo nás. Kterou nevidíme. Apoštol Pavel napíše křesťanům do Říma: „Jsme spaseni v naději; naděje však, kterou je vidět, už není naděje. Kdo něco vidí, proč by v to ještě doufal? Ale doufáme-li v to, co nevidíme, trpělivě to očekáváme.“ Naději nevidíme. Nemáme ji takříkajíc v hrsti. Není našim výkonem, podobně jako víra není našim výkonem. A přesto, nebo právě proto je pro nás. Přijetí takové naděje ovšem předpokládá vnitřní i vnější zápas, kratší nebo delší, mnohdy však celoživotní, který vyžaduje přípravu.

Nejdříve se odhodlaně připravit v mysli. Doslova, přepásejte si bedra své mysli. Nám srozumitelněji to znamená vyhrňte si rukávy. Vezměte za to. Buďte pohotoví, zmobilizujte své síly, protože se pouštíte do nelehkého boje. Jdete po složité cestě. Přijmout evangelium, tedy onu zprávu o naději, která je mimo nás, která je připravena Kristovým vzkříšením, která je výrazem Boží milosti, to je jistě radost a vysvobození, ale to je také závazek. Život se tím nestává vnějšně nijak lehčím, naopak stává se odpovědnějším, bolavějším, plným zápasů a nebezpečí. Jeden již zesnulý novozákonní teolog, v komentáři říká: „Je nutno vykročit z bezmyšlenkového způsobu života, vzdát se zdánlivé zajištěnosti a pohodlí a stát se poutníkem, který nemá jiné záruky než zaslíbení svého Pána.“ Nemůžeme nemyslet na praotce Abrahama, který neměl v ruce nic, měl jen Boží slib, že ho nikdy neopustí, že jeho potomstva jednou bude jako na nebi hvězd. Že mu požehná. A Abraham vyšel. S nadějí, že dojde. Kam? Kdy? Nevěděl. Cíle se však nadál. Abrahamovo rozhodnutí bylo rozhodnutím naděje. A takové rozhodnutí, sestry a bratři, přináší kříž. Chceme-li jít za Ježíšem, musíme s křížem počítat.

Tedy odhodlaná připravenost. A ta je věcí mysli, je záležitostí lidské niternosti, nejde o nic vnějšího, zasahuje nejhlubší místa. Velmi záleží na tom, jak se postavíme k úkolům a rizikům života, jak k nim v plném vědomí a s odhodláním přistoupíme, jak rozhodně se zbavujeme všech iluzí a lpění na vedlejších a zanedbatelných přáních a zájmech, jak statečně se díváme do očí skutečnosti. „Bez této odhodlanosti nelze mít naději, že v těžkostech a zkouškách obstojíme.“ Výzva ke střízlivosti, která následuje, je výzvou ke střízlivému, reálnému, pravdivému pohledu na život, na sebe sama, na prostředí, které nás obklopuje, na lidi, s nimiž žijeme. Kdo se příliš zabydlí ve svém životním stylu, kdo si myslí, že životem projde bez nebezpečí a zápasů, ten není střízlivý, ale žije v iluzích a opájí se pošetilými představami. Je pak zaskočen sám sebou, je zklamán sám sebou, přestává sám sobě rozumět.

Ona střízlivost je velmi podstatná. Patří k ní také vědomí, že všechny předběžné a pro nás často tak milé a příjemné naděje jsou přechodné a nespolehlivé. To je ta stará naděje, která jednoduše nefunguje. Jediný pevný bod, jediná naděje, ke které má smysl se utíkat, ve které má smysl hledat kotvu života, k nám přichází v Ježíši Kristu. Přichází k nám jako nezasloužená milost pro teď i pro budoucnost.

Milé sestry, milí bratři, odhodlaně se tedy připravte ve své mysli, buďte střízliví a celou svou naději upněte k milosti, která k vám přichází ve zjevení Ježíše Krista. Jde o budoucnost. O budoucnost sboru, ve kterém žijeme i o budoucnost naši, osobní. A ta budoucnost je určena Pánem Ježíšem Kristem. Je v jeho rukou. Můžeme mít naše různé naděje. Ale všechny naše menší naděje podřizujme a zakotvujme v té základní a veliké naději. Naději v Bohu živém. Naději, že nade vším, co žijeme, se klene milost Pána Ježíše Krista. „Pravý křesťan je člověk, který svůj život vsadí na to, že Ježíš Kristus je pravý Pán a že jít za ním znamená najít dobrou, správnou, uprostřed všech těžkostí a soužení radostnou cestu.“ Pojďme tedy společně za tím Pánem, za Kristem, který je naše trvalá, hranice života přesahující naděje. „Celou svou naději upněme k milosti, která k nám přichází ve zjevení Ježíše Krista.“

Amen.

Miroslav Erdinger



Text kázání: 2. list Korintským 13; 11 - 13
(11) Nakonec, bratří: žijte v radosti, napravujte své nedostatky, povzbuzujte se, buďte jednomyslní, pokojní, a Bůh lásky a pokoje bude s vámi. Pozdravte jedni druhé svatým políbením.
(12) Pozdravují vás všichni bratří.
(13) Milost našeho Pána Ježíše Krista a láska Boží a přítomnost Ducha svatého se všemi vámi.


Slyšeli jste správně, takto se zdravíme na začátku každých bohoslužeb. Možná vždy nevnímáme obsah toho pozdravu. Na tom není nic špatného. Pozdravy, včetně těch bohoslužebných, mají v sobě cosi zaběhaného a skoro automatického. Pozdrav apoštola Pavla ale takový rozhodně nebyl. Stojí totiž na konci dopisu, který patří k jeho nejosobnějším a nejpohnutějším. Je plný rozhořčení i slz, výčitek i omluv. Při jeho četbě nám vyvstává obraz neklidného sboru, v němž mezi sebou soupeří různé duchovní proudy i výrazné osobnosti. Pavel musí vynaložit velké úsilí, aby mezi nimi uhájil svou autoritu apoštola.

A tak když Pavel přeje korintskému sboru milost Pána Ježíše Krista, jistě má také na mysli ty jeho členy, kteří se chlubí svou úžasnou zbožností a duchovními dary. A připomíná jim: to, čím se chlubíš, je nezasloužená Boží milost. Nemáš právo se povyšovat nad ostatní, o kterých si troufale myslíš, že dostali od Boha méně než ty. Boží milostí jsi to, co jsi. A tak spíš hleď, aby tvé obdarování bylo ostatním k užitku, abys z něj rozdával ostatním a sloužil celému sboru.

Stejně tak, když Pavel vyprošuje lásku Boží, má před očima všechnu řevnivost a hádky, s nimiž se v korintském sboru tak často setkával. Vždyť láska je trpělivá, laskavá, nezávidí, nejedná nečestně, nehledá svůj prospěch, nedá se vydráždit, nepočítá křivdy, nemá radost ze špatnosti, ale vždycky se raduje z pravdy. Tak to napsal Pavel Korinťanům v jiném svém dopise, ve své slavné velepísni lásky. Taková láska ovšem sboru bolestně schází.

A konečně, když Pavel prosí za společenství Ducha svatého, ukazuje tím, že ne vše, na co jsou duchovní přeborníci ve sboru pyšní, je skutečně z Božího Ducha. Pavel naopak odhaluje mezi Korintskými mnoho bezduchosti i všelijakých zlých duchů, vydávajících se ovšem za svaté. Kdybyste opravdu měli Ducha svatého, jak tvrdíte vy dokonalí, vypadal by váš život i život celého sboru jinak, říká tím mezi řádky Pavel.

Milost Pána Ježíše Krista – láska Boží – společenství Ducha svatého. Do tohoto pozdravu apoštol Pavel shrnul celou svatou Trojici, jejíž svátek právě dnes slavíme. Jedním dechem do něj shrnul také svoje trápení s korintským sborem. Pavel nehlásal žádnou nauku o Boží Trojici, ta vznikla až o několik století později. Pro Pavla nebyla Boží trojjedinost hlubokomyslná hádanka, proč třikrát jedna nejsou tři, ale zase jedna. Boží Trojici spíše vnímal jako zkušenost víry, zkušenost s Božím působením v životě jedince i společenství. Nezajímalo ho předně to, kým Bůh ve své podstatě je, ale co pro nás udělal a stále dělá. Jak Bůh, který se zjevil v Kristu a je přítomen svým Duchem, člověka utváří a proměňuje. Jak se víra v trojjediného Boha odráží v naší zbožnosti, ale i v našem každodenním životě, v našich vztazích, ve zvládání všeho, co nás potkává.

Řekni mi, v jakého Boha věříš, a já ti povím, jaký jsi. Nebo alespoň, jaký bys měl být, pokud svou víru bereš vážně a není pro tebe jen sváteční chvilkou. Ten křesťanský Bůh je trojjediný. To především znamená: není sám. Není osamocené a soběstačné Jedno. Je sám v sobě společenstvím. Přesněji, je společenstvím lásky. A láska nikdy není sama, nevystačí si sama se sebou, musí ven, k druhému, musí sebe sama darovat. Když evangelista Jan říká, že Bůh je láska, nemá tím na mysli pouze to, že nás Bůh miluje. Bůh sám je láskyplný, i kdybychom my tu nebyli, i kdyby tu nebyl celý svět. Láska neoddělitelně k Bohu patří. Proto může Pavel říci Bůh lásky. Bůh pokoje. Bůh společenství, kde jeden nestojí nad druhým a všichni se vzájemně přijímají. Jiného Boha neznáme. Jen Boha lásky, který pro naši spásu poslal svého jediného Syna a doprovází nás svým svatým Duchem.

Potud tedy křesťanská nauka. Ale co křesťanská praxe? Jak Boží Trojici žijeme? Jak žijete Boží lásku, Kristovu milost, přítomnost Ducha svatého? To je otázka, kterou Pavel položil nejprve korintskému sboru, ale kterou si musíme položit i my. Dá se říci, že křesťané v minulosti a v přítomnosti sice ústy vyznávali Boží trojjedinost, ale svými skutky často spíš dosvědčovali Boha osamoceného a soběstačného. Boha, který nikoho nepotřebuje a druhé vnímá jako přítěž či konkurenci. Boha, který nenávidí každou odlišnost, jinakost a pestrost. Boha, který nemá porozumění a lásku pro druhého.

Přiznám se, že právě z těchto důvodů mám potíž se slovem jednota. Jeden Pán, jedna víra, jeden křest pojí nás, zpíváme. Ale ihned bychom se měli ptát, o jakou jednotu vlastně usilujeme. Naše země má s jednotou nedobré zkušenosti. V minulosti jsme zažili jednotu vnucenou, zvnějšku nadiktovanou sovětským impériem a zvnitřku udržovanou všemocnou policií. Tato jednota vzala lidem svobodu a důstojnost. Nebylo v ní místo pro sebeurčení, rozmanitost a jedinečné lidské příběhy. Symbolem této umrtvující jednoty se stala sídliště na okraji našich měst, všechna stejná, šedá, neživá. Ve skutečnosti ale žádné pravé jednoty dosaženo nebylo, spíše dalšího rozdělení, vylučování všech, kdo se nepřizpůsobili a nepřijali režimem kladené podmínky. Podobně tomu bylo žel i v dějinách církve. Vždyť mnozí křesťané byli v dějinách postaveni před volbu: buď se vzdáte svého vyznání, anebo se musíte vystěhovat ze země, ve které žijete. Ve jménu jednoty církve byli nepatřiční lidé pronásledováni nebo i zabíjeni.

Jednota, která vyrůstá z Boží Trojice, ovšem není jednotou stejnosti, není jednotou, která jiného odmítá a vidí v něm hned nepřítele, tak jak tomu je v diktaturách. Vždyť věříme, že v Bohu samotném je prostor pro rozdílnost, pro vzájemné obdarování a sdílení odlišných. A tak i věřící mají žít v této jednotě v různosti. Není to jistě jednoduché vcítit se do druhého, porozumět mu, nepokládat sebe sama za měřítko všech ostatních. Žít společně v lásce tak, jak žije Bůh sám v sobě.

Jak se takové láskyplné a pokojné soužití projevuje, nám Pavel v rychlosti a přece zřetelně sděluje v posledních větách svého listu. V prvé řadě: radujte se. Láska není jen přikázání, ale především dar, kterým jeden druhému děláme radost. Kde není láska, chybí především radost ze života a soužití a zůstává jen trpkost, nedůvěra, strach.

Dále slyšíme: napravujte vzájemně své nedostatky. Láska není slepá vůči chybám a selháním druhého, není naivní, nemává rukou nad zlem. Zároveň se ale nevyžívá v obviňování, souzení a ponižování. Kdo druhého miluje, umí mu také v pravou chvíli říci, že se ocitl na šikmé ploše a varovat ho před nebezpečím, do nějž se řítí. A samozřejmě ho také povzbudit a dodat mu odvahu k dobrému. Kdo moralizuje, chce svého bližního jen zostudit. Kdo miluje, ten ho chce naopak z ostudy vytáhnout.

A konečně: buďte jedné mysli. Nikoli buďte stejní. Doslova se tu píše: myslete na to samé. Tedy mějte před očima to, co vás spojuje, a ne to, co vás rozděluje. Myslete na to, že vy všichni, ať už se jakkoli lišíte, žijete z Boží lásky, Kristovy milosti a přítomnosti Ducha svatého. Pak bude mezi vámi panovat pokoj, i když jste každý jiný a jedinečný.

Poslední Pavlova výzva je pro nás možná nejméně srozumitelná: Pozdravte jedni druhé svatým políbením. Jedná se prostě o výraz blízkosti a přátelství? To jistě také. Vždyť slovo „polibek“ je v řečtině příbuzné slovu „přítel“. Takže bychom mohli klidně přeložit: dejte si vzájemně najevo, že jste přáteli, nebo přímo: dejte jeden druhému přátelství. Avšak tento polibek má být navíc svatý. Co to znamená? Čím je svatý?

Nejprve z toho můžeme usoudit, že jsou i polibky nesvaté, třeba jen zdvořilé, formální, bez skutečného přátelství anebo dokonce pokrytecké, neupřímné, falešné, takové, jaký dal třeba Jidáš Ježíšovi. Polibek ale může být také svatý. Takové políbení má hlubší kořeny, než jen vzájemnou náklonnost a sympatii. Jistě je krásné, když se lidé ve sboru také vzájemně přátelí a jsou si blízcí. V našem sboru to zažíváme vrchovatě. Ale to, co nás spojuje, není jen nebo alespoň ne v prvé řadě lidský cit, ale Boží láska. My všichni jsme Boží děti, navzdory vzájemným rozdílům. Jsme rozdílní, a přece jsme jedno v Bohu trojjediném. Bůh sám v nás svým Duchem tvoří společenství. A buduje ho i tehdy, když si zrovna nerozumíme, máme na věci jiné názory anebo si dokonce nejsme úplně sympatičtí. Láska Boží, milost Kristova a společenství Ducha mezi námi vytváří hlubší pouto, nestyďme se říci svaté pouto. Je svaté právě proto, že není z nás a našich sil.

Není divu, že svaté políbení bylo v rané církvi součástí bohoslužeb, asi jako naše pozdravení pokoje na znamení odpuštění, jednoty a bratrství. Při večeři Páně nejvíce zakoušíme tuto hlubší a zásadnější jednotu. Jednotu v různosti, která má svůj původ v Bohu. Milost našeho Pána Ježíše Krista, láska Boží a společenství Ducha svatého se všemi vámi.

Amen.

Ondřej Kolář



I letos, stejně jako v loňském roce, se náš kostel připojuje ke Dnům evropského dědictví a v sobotu 13. září 2013 od 8 do 14 hodin je možné kostel navštívit, prohlédnout si ho a dozvědět se o této stavbě více. Přijďte, budete vítání. Těšíme se na vás.



Pátý rok jezdíme s manželkou na srpnovou dovolenou na Slovensko, přesněji na Liptov, ještě přesněji do Liptovského Jána. Naši slovenští přátelé tam mají penzion. Našemu létu bez pohledu na Kriváň, bez výletu na Štrbské Pleso, bez koupání v Liptovské Mare, bez serpentin, které vedou pod Chopok, by něco podstatného chybělo. Ty dny mezi Vysokými a Nízkými Tatrami jsou nenahraditelné.

Jedu na kole, rozhlížím se napravo, nalevo, fascinován krásou hor, vůní travin, zurčením potoků. Sotva funím. Zastavuji, slézám z kola, natáhnu se do trávy a všechny ty vůně a zvuky a barvy, všechno to nedozírno si hledá cestu kamsi do hlubin duše, aby ji očistilo, promylo, propláchlo. Dívám se do nebe. Myslím na to, jak mi Stvořitel ustlal uprostřed krás svého stvoření. To všechno kolem se mě týká. Jsem toho součástí, patřím sem. A spolu se mnou i moje rodina a spolu s ní i ti všichni, kteří mi každé ráno umožňují probouzet se jako milované osobě, ti, kteří se také díky mé existenci probouzejí jako milované osoby, a také přátelé a ti, s nimiž se setkávám doma v kobyliském sboru a v církvi, a také na svých cestách. Dívám se do nebe a říkám si, jak se ti, kteří vnímají ten symbol Božího příbytku, Božího sestoupení a nekonečné bezpodmínečné lásky, mohou radovat. Vždyť i kdyby se nenašel nikdo, kdo by jim – nám, umožnil při probouzení i usínání radovat se z lásky člověka, mohou se radovat z lásky toho, kdo sestoupil a vstoupil do naší skutečnosti v Kristu Ježíši. Mohou se probouzet i usínat jako Dárcem života milované osoby. Můžeme se tak probouzet. Kdo jsem, že mohu být součástí toho věky trvajícího díla Stvořitele? Kdo jsme? No přece Stvořitelem milované stvoření. Vstávám a namlouvám si, že ty oči mám vlhké ze sluníčka.

A což teprve setkání s lidmi. S těmi slovenskými sestrami a bratry, které mi nevzali ani političtí supové doby rozdělení. Už nesedím na kole. Blížím se k artikulárnímu kostelu v Kežmarku, kde je farářem nejen náš, ale sboru kobyliského přítel senior podtatranského seniorátu Roman Porubän. Za chvíli budeme mít v krásném dřevěném artikulárním kostele společně bohoslužby. „Láska zajisté Kristova víže nás“, přichází mi na mysl apoštolova slova. Ano, to je ono. Kristova láska. Ani politická (z)vůle rozdělit nestačí na Kristovu lásku, která spojuje. Kostel je plný, zpěv písní je jistě slyšet ještě daleko za jeho zdi. A když společně s bratrem farářem křtíme dvě malé děti, on křtí a já česky žehnám, nemohou mi myšlenky vděčně utéct do našeho kobyliského kostela, k mezinárodním bohoslužbám, kde spolu s korejským bratrem farářem křtíme, já křtím a on korejsky žehná nebo on křtí a já žehnám česky a v závěru zní japonsky poslání a ruku v ruce požehnání. Kežmarok, Praha, Soul nebo Tokio, „Ježíš Kristus včera i dnes tentýž jest i navěky“. Jeho láska nás spojuje.

Ale nejen v těch jmenovaných a dalších velkých městech světa tomu tak je. Přejíždíme do Velké Lomnice. Ruku nám podává Ján Vencel. Pamětníci si na něj vzpomenou ve žlutém tričku vítěze Závodu míru někdy v šedesátých létech. Tuším, že byl i mistrem světa v silniční cyklistice. Pokorný před Pánem Bohem, uctivý ke druhým lidem, připravuje kostel k bohoslužbám. Se svojí paní pravidelně přinášejí ze svého domu a  ze své zahrady do kostela květinovou výzdobu. Jak v té dálce vděčně nemyslet na bratra Václava Kefurta a jeho manželku, kteří neděli co neděli do našeho kostela přinášejí květiny, o svátcích zdobí kostel, vytvářejí živé prostředí, přinášejí nejen symboly života, nezištně přinášejí i projevy své lásky a věrnosti Kristu i sboru. Loučíme se nejen s Vencelovými a opatrně, zaštítěni jen přáním a nadějí slibujeme, že ano, opět přijedeme.

Uběhne týden. Hory, chůze, výlety, koupání, kolo, mnohá setkání. Přijde další neděle, poslední o dovolené, odpoledne se vracíme do Prahy. Dopoledne však ještě bohoslužby v Liptovské Kokavě a Pribilině. Moc nerozumím tomu, když mi lidé říkají: „Jste na dovolené a kážete. Máte odpočívat“. Tolik, tolik toho při všech těch bohoslužbách dostávám a vděčně přijímám. Jsou to dvě podtatranské vesnice. Ta první je rodištěm bratra faráře Romana Porubäna, ta druhá je místem, kde je vzácný skanzen. Několikrát přes tu vesnici jezdíme. Místa, kde lidé mají na rukách mozoly, na polích obilí a seno, v chlévech dobytek, který jim dává maso i mléko. Jeden z nejtěžších zdrojů obživy. Stojím na kokavské kazatelně, rozhlížím se, zdravím pozdravením apoštolů. Bytostně cítím nejen pozornost, ale i přítomnost toho, co přeji. Milost a pokoj od Boha Otce našeho a Pána Ježíše Krista. Ve druhé lavici sedí stařenka se šátkem na hlavě. Ostatně, tak se do kostela obléká většina starých žen. Vím, že se jmenuje Adéla Bačiková a je babičkou bratra faráře. Vloni měla devadesát let. Slyším dosud její slova, která mi říkala před třemi léty. Můj vnuk Roman? Co jsem se za něho namodlila, to je vymodlený farár.

Už vím, odkud bere ten brat farár sílu pro své lidské, občanské, statečné  postoje i uprostřed své církve. Kde bere sílu pro svou kazatelskou, učitelskou i pastýřskou činnost. Vždyť je to vymodlený farár. Vyučený kuchař s hotelovou školou. Pro teologickou fakultu potřeboval dozrát a dozrál jako víno. Modlitby milující babičky ho provázely.

Podání rukou a poslední bohoslužby v Pribilině. Nemají tam faráře. Zato kostel plný. A ta radost a síla slova při loučení.

„Kdo žízní, ať přijde ke mně a pije“, zve Ježíš Kristus. Mně nabídl tu očistnou i osvěžující vodu života skrze slova a podávání rukou sester a bratří pribilinského sboru. A když mi ruku podávala sestra kostelnice a s úsměvem mi říkala, že jsou bez faráře a jestli nechci přijít nebo ať alespoň přijedeme zase za rok, cítil jsem radost a nové bohatství a vděčnost a bylo mi jasné, proč potřebuji kázat i o dovolené. Protože to je teprve ta pravá dovolená. Nová síla pro další dny, další kroky, kázání, přednášky, práci v psychiatrické léčebně…

Návrat do Kokavy, dobrý oběd v krásně kroji vyzdobeném sále místní krčmy, kterou provozuje bratr a švagrová faráře Porubäna. A víte, kdo ten skvělý oběd vařil? No kdo jiný, než bratr farář. Servírovala ho jeho švagrová Alenka a do polévky – i na všechny stolovníky – se usmívala i jednadevadesátiletá stařenka Adélka.

Rozloučení, polibky, objetí, za rok nashledanou, odjezd domů. Do Kobylis. A v neděli do kostela U Jákobova žebříku. „Milé sestry a milí bratři, zdravím Vás apoštolským pozdravem: „Milost vám a pokoj od Boha Otce našeho a Pána Ježíše Krista. Amen“. Nedávno jsem ta slova říkal v kostelech uprostřed Tater.

Ano, jsme doma. Nádhera. To je ale báječný čas to léto. Ani nemusí stále svítit slunce.

Miroslav Erdinger



PROUD je nezisková organizace, která u nás vytváří platformu pro rovnoprávnost, uznání a diverzitu. Vizí této platformy je česká společnost, kde sexuální orientace a identita není rozhodující pro kvalitu lidského života. Tato platforma každoročně uděluje ceny – bePROUD*, za přínos pro rovnoprávnější život LGBT (zkratka, označující lesby, gaye, bisexuály a transgender osoby. Zahrnuje osoby s menšinovým sexuálním zaměřením vůči heterosexuálnímu zaměření a osoby s menšinovou sexuální či genderovou identitou).

bePROUD* je ocenění, každoročně udělované platformou PROUD v těchto oblastech:

  1. Počin roku. Jde o významnou událost, která v uplynulém roce přispěla ke zlepšení povědomí o LGBT lidech, pomohla dobrému jménu komunity nebo zlepšila život LGBT lidem, a to bez ohledu na to, jestli je takový počin dílem jedince, skupiny nebo celé organizace.

  2. Celoživotní přínos. Cena je pro ty, kdo svými postoji a činy dlouhodobě pomáhali zlepšit povědomí o LGTB lidech a usilují o zlepšení jejich práv.

  3. Zaměstnavatel roku. Cenu získává zaměstnavatel, který nediskriminuje, který je otevřený a tolerantní, nediskriminuje své zaměstnance na základě pohlaví, sexuální orientace nebo identity.

  4. Mediální cena. Získává ji osoba nebo více osob, které v uplynulém roce pozitivně mediálně vyobrazili LGBT občany.

  5. Sluší se zmínit ještě Duhovou anticenu, která je udílena za projevy nenávisti a homofobie.


Cenou beProud* v kategorii za celoživotní přínos „…byla 16. května tohoto roku oceněna práce dvou výjimečných lidí – Dagmar Křížkové a in memoriam faráře Jiřího Štorka, kteří spoluzakládali organizaci LOGOS a koncem devadesátých let otevřely dveře farnosti skupině věřících gayů a leseb“. Když si v červnu loňského roku připomínal sbor desáté výročí úmrtí faráře Štorka, nebyla ve vzpomínkách opomenuta ani tato vrstva Štorkovy práce. A byly připomenuty i další Štorkem otevřené aktivity. Pravidelné bohoslužby v kostele svatého Václava v parku psychiatrické nemocnice v Bohnicích, návštěvy na pavilonech, kde se léčí pacienti, jimž je soudně určena ochranná léčba, spirituální péče o tyto pacienty (ještě zdaleka toto označení nebylo běžně používáno), účast v terapeutických týmech atd. Byla to práce odvážná, která vyžadovala přesvědčení, že tam farář nejde ze svého chtění ani pro dobré pocity, ale díky svému hlubokému, biblicky určenému ponoru víry, díky zvěstování a slavení večeře Páně v kruhu svých sester a bratří a obojím posilněn přijal ujištění, že tam přichází z Božího pověření tlumočit Boží milosrdenství i Kristovu milost. Jsem přesvědčen, že tak tomu u bratra faráře Jiřího Štorka bylo.

V pátek 23. května při zahájení Noci kostelů chyběli v kobyliském kostele U Jákobova žebříku dva lidé, kteří tam obvykle bývají. Sestra farářová Vladimíra Štorková a bratr presbyter, v době kdy farář Štorek ve sboru působil i dlouholetý kurátor sboru, Jan Ratiborský.

Byli v kostele svatého Václava v Psychiatrické nemocnici v Bohnicích. A byli tam proto, aby zde v rámci programu Noci kostelů vzpoměli faráře Štorka. Bratr Ratiborský ji rád doprovázel. Oba také během večera, který moderoval vedoucí týmu spirituální péče Jaromír Odro­biňák, promluvili. Zásadní slovo pronesla MUDr. Dagmar Křížková, která cenu obdržela také.

Miroslav Erdinger, farář

* čerpáno z osobních rozhovorů a materiálů internetu



Presbyterkám a presbyterům připomínáme, že v pondělí 1. září 2014 se od 19 hodin v kostele U Jákobova žebříku uskuteční pravidelná schůze staršovstva.



Farní sbor ČCE v Praze 8 „U Jákobova žebříku“ a TÝM SPIRITUÁLNÍ PÉČE Psychiatrické nemocnice v Bohnicích vás srdečně zve na KONCERT dívčího souboru z Austrálie MLC Melbourne Girls Choir. V kostele sv. Václava v PN Bohnice ve čtvrtek 10. 7. 2014 od 16:30 hodin. Na programu budou skladby W. A. Mozarta, F. Mendelssohna, F. Schuberta, M. Dalglisha, S. Leeka a dalších. Vstup volný.



O víkendu 26. až 28. září 2014 se uskuteční víkendový sborový pobyt v Bělči pod Orebem (tábor Jana Ámose Komenského).




Výroční zpráva za rok 2013 (PDF)


Text kázání: Matouš 22; 34 - 40
(34) Když se farizeové doslechli, že umlčel saduceje, smluvili se
(35) a jeden jejich zákoník se ho otázal, aby ho pokoušel:
(36) „Mistře, které přikázání je v zákoně největší?“
(37) On mu řekl: „‚Miluj Hospodina, Boha svého, celým svým srdcem, celou svou duší a celou svou myslí.‘
(38) To je největší a první přikázání.
(39) Druhé je mu podobné: ‚Miluj svého bližního jako sám sebe.‘
(40) Na těch dvou přikázáních spočívá celý Zákon i Proroci.“


Micheáš 6; 6 - 8
(6) „Jak předstoupím před Hospodina? S čím se mám sklonit před Bohem na výšině? Mohu před něj předstoupit s oběťmi zápalnými, s ročními býčky?
(7) Cožpak má Hospodin zalíbení v tisících beranů, v deseti tisících potoků oleje? Což smím dát za svou nevěrnost svého prvorozence, v oběť za svůj hřích plod svého lůna?“
(8) Člověče, bylo ti oznámeno, co je dobré a co od tebe Hospodin žádá: jen to, abys zachovával právo, miloval milosrdenství a pokorně chodil se svým Bohem.


Milé sestry a milí bratři,

Zní to tak nějak lehce, když posloucháme Ježíšova slova – miluj Hospodina a miluj bližního svého. A také ta přečtená slova z proroka Micheáše zní tak nějak lehce až samozřejmě: Zachovávej právo, miluj milosrdenství a choď s Bohem. Trochu jinými slovy řečeno totéž. Člověk by až řekl: Jenom toto po mě Bůh žádá? Jenom tak málo? Texty s podobnou výzvou máme v Bibli vícekrát. Jak to zní jednoduše a prostě a snadně, a přitom jak je těžké to naplnit. Jak je těžké milovat všechny lidi kolem sebe, když ne každý je nám sympatický, souhlasíme s jeho jednáním, je nám blízký. Když mnozí se chovají tak, že je jednoduše neumíme mít rádi, a tak je rádi nemáme. Když je tolik divných věcí, které se mezi lidmi dějí. Když si tolik lidí myslí naprosto opačné věci než my, když vidíme, kolik lidské hlouposti je kolem nás.

A jak je těžké chodit s Bohem, milovat ho celou svou duší a myslí, když se nám do duše i do mysli cpe všechno možné jiné, než je láska k Bohu. Když utíkáme ke kdečemu jinému, než je Bůh sám, když i vlastně ta víra není tak pevná, protože se nám může zdát Hospodin v dáli. Je tisíc a jedna věc, která brání tomu, abychom v klidu a s plným vědomím mohli říci: „lehce se to říká, lehce se to čte, zní to dobře a tak přece není problém tato biblická slova, která vedou k posílení Božího království na zemi, naplňovat.“ Úplné naplnění těchto slov je tak trochu mission impossible. Nesplnitelný cíl. Něco, čeho v životě nemůžeme zcela dosáhnout.

Ale není to tak vlastně dobře? Není dobře, že Ježíšova výzva by pro nás měla být přáním, či jakousi tužbou, o kterou bychom měli usilovat, cestou, kam bychom měli mířit, i když ji přitom nedokážeme nikdy naplnit zcela? Cílem, který se zdá být nedostižný? Metou, ke které snad ani nedosáhneme? Není to dobře trvale jít za něčím, co má smysl? Co nás přesahuje? I když téměř jistě víme, že toho zcela nikdy nedosáhneme?

Přece sami víme, kolik bylo v našich životech věcí, které jsme si přáli a nakonec se nám splnily. Každý z nás zažil ten pocit, že už je něčeho konečně dosaženo. Známe, co to je splnit si přání nebo cíl. Ať to jsou dětská přání, aby už byly Vánoce, aby už začaly prázdniny, abychom jako děti něco, co si přejeme, dostaly. Nebo přání dospívajících, aby se jim podařilo získat konkrétní dívku nebo kluka, aby se jim podařilo dostat se na školu nebo, aby našli dobrou práci, měli dobré zázemí doma, postavili dům a nevím co ještě. Osobních přání bychom našli i u nás dospělých mnoho a každý z vás by jistě s něčím přišel. Byla ale v naší historii i daleko větší a důležitější přání. A to téměř celého národa. Aby skončila válka, případně aby skončil komunismus, aby byla svoboda, abychom se nemuseli bát, že nás někdo za náš názor bude věznit, že se budeme bát o život. Zejména ta dvě poslední přání, která nebyla jen v našich rukou, se zdála v určité době jako dosti nepředstavitelná, ale nakonec se splnila. Snaha o změnu, touha po lepším zítřku, nebo zasazení se o obecné blaho hnala mnohé dopředu, spojovala různé lidi a byla motorem nejen pro aktivní disidenty nebo odbojáře. A nakonec se to stalo. Přání se splnilo. Nastal konec války nebo později konec nesvobody. A co pak dál?

Přišlo mnoho věcí, ale mezi těmi všemi se nějak neobjevila blažená spokojenost národa ze splněného snu, ale spíš rozrůstající se nespokojenost. Jakoby naplnění velkého snu znamenalo konec snění, zapomenutí na ten příjemný pocit čekání na změnu, jakoby vyhasl motor, který nás hnal dopředu. Rychlá radost vyprchala a najednou tu je zase nespokojenost. Člověk když dosáhne něčeho, po čem touží, když se mu splní byť i nereálné sny, brzy zapomene na vděčnost, na to, že i dál se musí o získanou věc pečovat a nezapomínat na ni a najde si něco jiného. Naplnění nějakých tužeb přináší touhu opět po něčem jiném. Věci, které jsme chtěli, a najednou je máme, rychle ztrácí svůj význam. Naplnění snu, naplnění představ či snahy přináší jakési prázdno, které je třeba rychle naplnit něčím jiným. A tak člověk stále něco chce víc a víc. Něčeho dosáhne a hned další touha, tomu typu člověka se říká homo ekonomicus. Stále něčeho dosahovat, něco naplňovat a doufat, že to člověka uspokojí. Omyl.

Napadá mě ten známý příběh o farizeu a celníkovi, kteří se modlí v chrámě. Farizeus byl tím, který všechno dokonale zvládal. Naplňoval všechno, co mu přikazoval zákon. Postil se, dával oběti, platil desátky, choval se jak má, prostě byl nábožensky dokonalý a jaksi už nevěděl co dál, tak se jen chlubil a děkoval za to, že není tak špatný jako ten druhý. Že jeho náboženské chování je bez chyby, že už dosáhl všeho, co mu Hospodin přikazuje. A snad nejen farizeus, ale mnozí Izraelité ve starozákonní době se uchýlili ke spokojenosti, že naplňují všechny příkazy, dostatečně obětují, z náboženského hlediska jsou takříkajíc za vodou a v jejich životě byly jiné potřeby a touhy, než pokorně chodit s Bohem. Jakési zakysnutí v náboženském stereotypu, který nevede k milosti Boží a spolehnutí se na ni a jejímu přijetí, ale naopak ke skutkaření a k vzdalování se Hospodinu. Žádné potoky oleje, žádné tisíce obětovaných beranů. O tom víra není. Žádné počítání, kolikrát kdo byl v kostele, kolik kdo dal do sbírky, nebo kolikrát kdo přišel k Večeři Páně. Jen na tom náš vztah s Bohem nemůžeme postavit. To jsou jen podpůrné věci, které nás ve víře utvrzují a pomáhají nám vztah s Bohem rozvíjet. Pomáhají prohlubovat naši víru a podporovat společenství Kristovy církve. Ale nic, co si můžeme spočítat, nic co si můžeme odškrtnout jako splněné, nic z toho nám nemůže zajistit místo u Hospodina. Protože zde hrozí, že po splnění budeme hledat něco jiného, po čem toužit, o čem snít, čeho dosáhnout. Jediné, co nám připraví místo v Božím království, je Boží milosrdenství. „Vyslyš mne, Hospodine, když k tobě volám.“

Ježíš neshazuje zákon, neruší desatero, nijak jej neodsuzuje, ale přichází s jasnými tezemi, které nás mají v životě stimulovat k akci a které mají být tím, co nás vede dopředu. Ne body desatera, které si dokážeme odškrtnout jako splněné – nekradu, mám rád své rodiče, neklaním se jiným modlám, nesmilním, nebo nezávidím sousedům, že mají něco, co já nemám. To jsou přání a tužby, které bychom snad, při veliké vůli a sebekázni dokázali naplnit. Byť u některých z nás by to stálo hodně sil a přemáhání. Ale milovat bezmezně a neustále každého bližního svého a být v každém slovu činu i myšlence věrný Bohu a tomu, k čemu nás vede, to si nikdy odškrtnout nemůžeme, protože to nikdy zcela nemůžeme naplnit. A byť to zní jakoby beznadějně, je toto úsilí naplňování nadějí a je odměňováno Boží láskou. A proto nás to může neustále posouvat dál, určovat náš život neboť, když toho nikdy zcela nedosáhneme, můžeme odolávat nebezpečí, že by tato touha byla nahrazena něčím jiným. Proto tato cesta, ke které nás vedou starozákonní proroci a kterou nám ukazuje i Ježíš, je cestou dobrou a naplňující to, co Bůh žádá. Neustálá snaha o dosažení plnosti ve vztahu k Bohu a ve vztahu k bližnímu je snahou o posílení Božího království na zemi. Také víme, že plnost Božího království nepřijde z našeho přičinění, a přitom má cenu o to usilovat. Má cenu o to prosit, má cenu se za to modlit. Také víme, že milost Boží není odměnou za naše zásluhy, ale jistotou Boží lásky k nám. A přitom má smysl a význam být dobrým člověkem, který zná milosrdenství, prožívá milosrdenství, které hojně od dárce života přijímá, zachovává právo a chodí s Hospodinem. Protože k takovému úsilí nás Bůh vede, v něm nás posiluje a takové úsilí přináší radost nám, našim bližním i Hospodinu, našemu Bohu. Úsilí, které začíná prosbou: „Vyslyš mne, Hospodine.“ A Hospodin slyší. Dobrý důvod k radosti i vděčnosti. To nás tady na takovou radost a vděčnost je. Díky Bohu za to.

Amen.

Miroslav Erdinger



Text kázání: Skutky apoštolské 17; 22 - 28
(22) Pavel se tedy postavil doprostřed shromáždění na Areopagu a promluvil: „Athéňané, vidím, že jste v uctívání bohů velice horliví.
(23) Když jsem procházel vašimi posvátnými místy a prohlížel si je, nalezl jsem i oltář s nápisem: ‚Neznámému bohu‘. Koho takto uctíváte, a ještě neznáte, toho vám zvěstuji:
(24) Bůh, který učinil svět a všechno, co je v něm, ten je pánem nebe i země, a nebydlí v chrámech, které lidé vystavěli,
(25) ani si nedává od lidí sloužit, jako by byl na nich závislý; vždyť je to on sám, který všemu dává život, dech i všechno ostatní.
(26) On stvořil z jednoho člověka všechno lidstvo, aby přebývalo na povrchu země, určil pevná roční údobí i hranice lidských sídel.
(27) Bůh to učinil proto, aby jej lidé hledali, zda by se ho snad nějakým způsobem mohli dopátrat a tak jej nalézt, a přece není od nikoho z nás daleko.
(28) ‚Neboť v něm žijeme, pohybujeme se, jsme,‘ jak to říkají i někteří z vašich básníků: ‚Vždyť jsme jeho děti.‘


Apoštol Pavel v jednom z největších kulturních center tehdejší doby. Obklopen filozofy, všichni čekají, co z něj vypadne, připraveni naslouchat, ale klidně se mu také nemilosrdně vysmát. Tomu se říká výzva. Může si získat uznání vzdělaného světa, ale stejně tak může v jeho očích zcela propadnout.

Pavel se ale nebojí a mluví. Ať už se mu jeho řeč povede či ne, ať už sklidí potlesk nebo se ztrapní, jde do toho. S tímto úkolem se museli poprat křesťané všech dob. Vstoupit také mezi vzdělance a elitu a zvěstovat tam evangelium. Ukázat, že křesťanská víra není určena jen prosťáčkům, kteří spolknou cokoli, co se jim působivě předloží, ale také lidem, kteří o ní chtějí přemýšlet, klást si nad ní všetečné i nepříjemně rýpavé otázky a uvádět ji do souvislosti se soudobým vědeckým poznáním.

Pavel nemá snadné postavení. Neberou ho jako seriózního, rovnocenného partnera k rozhovoru. Spíš ho mají za polovzdělance, který si z různých zdrojů pospojoval a vymyslel nějaké nové, dostatečně podivné náboženství, aby se dalo dobře prodávat důvěřivým lidem tak, jak to bylo tehdy zvykem a jak je to zvykem i dnes. Prostě si na něm chtějí náležitě smlsnout.

Před apoštolem se v zásadě otevírají dvě možnosti. Buď se může začít hájit a přesvědčovat shromážděné, že křesťanská víra je velmi rozumné učení, rozhodně na něm není nic pohoršlivého, šokujícího, těžko přijatelného, bez potíží zapadá do tehdejších představ o světě a člověku, takže pro intelektuála není žádná ostuda se k němu přidat. Pokud by se Pavlovi podařilo křesťanství takto podat, okolní filozofové by spokojeně pokývali hlavami a připustili by, že ten člověk má v lecčems pravdu a je potřeba ho brát vážně.

Ovšem takto hezky učesané, nikoho nedráždící a zdravý rozum nerušící křesťanství by s vírou v Krista ukřižovaného a zmrtvýchvstalého nemělo mnoho společného. Ztratilo by to podstatné, čím se právě odlišuje od různých jiných učení a věr. Zbyla by z něj jen jakási instantní, univerzální hnědá omáčka ze školních jídelen, kterou člověk sní a ani neví o tom, že vůbec něco jedl. Nic ho nepálí, nic ho nepřekvapí, nechutná to nijak.

Nabízí se ovšem i druhá cesta, kterou může Pavel jít. Totiž přesně opačným směrem. Představit víru v Krista jako něco zcela odlišného, než co nabízejí tehdejší učenci, jako naprostý protiklad ke všemu, co je v módě a debatuje se o tom v salonech. Pavel sám přece kdysi v jednom z listů Korinťanům označil slovo o kříži za Boží bláznovství, které přímo popírá všechnu lidskou moudrost.

Že by Pavla za takové kázání neúprosně vypískali, o tom není pochyb. Pavel by se z toho nejspíš nějak oklepal a šel o dům dál, s pocitem, že učinil, co učinit měl. Ovšem mělo by to horší následky. Vzdělanci by začali křesťanství vnímat jako sektu, která pohrdá okolním myšlenkovým světem a zároveň se ho bojí, a proto se před ním pečlivě zabarikádovává, aby se jím náhodou nenakazila.

Je ještě nějaká třetí možnost, jak se můžeme setkat a utkat s moudrými tohoto světa? Jsem přesvědčen, že ano. Pavel se o ni pokusil a za to si zaslouží náš obdiv. Ukazuje Boha Ježíše Krista jako známého i neznámého zároveň.

V Athénách i jinde bylo tehdy zřejmě obvyklé stavět oltáře s nápisem „cizím a neznámým bohům“. Jejich jména lidé sice neznali, ale věděli, že někde na světě patrně jsou uctíváni, a tak by bylo vhodné i s nimi udržovat dobré vztahy. Kdo obětoval na oltáři neznámým bohům, mohl si být jistý, že na žádného z nich nezapomněl.

Pavel se nad tímto zvykem pousmívá, ale zároveň ví, že Bůh, kterého chce zvěstovat, je pro Athéňany také neznámým. Je ale skutečně naprosto neznámým nebo o něm ctihodní Athéňané třeba cosi tuší? Pavel je přesvědčen, že lidé, kteří neznají bibli, nic neslyšeli o velkých Hospodinových skutcích a nevědí, kdo byl Ježíš Kristus, nejsou úplně bezbožní. Mají své představy o bozích. Ty jistě mohou být pomýlené, zmatené, někdy přímo zhoubné, ale mají v sobě zrnka pravdy, která je možné odhalit.

A tak, když Pavel mluví o neznámém Bohu zjeveném v Kristu, vybírá nejprve ty prvky křesťanské zvěsti, které nebyly cizí ani tehdejším velkým myslitelům. Například myšlenka, že Bohu nikdo nemusí přinášet oběti, protože mu přece jako stvořiteli světa všechno patří. Nebo představa, že Bůh je nám zcela nablízku, ba dokonce je přímo v nás. To všechno bylo Pavlovým posluchačům již povědomé.

Jenže když Pavel řekl A, musí říci také B. Po hledání styčných bodů musí přijít také to, v čem je křesťanská víra jiná, nová, a právě proto osvobodivá a převratná. To nejdůležitější si Pavel nechává na konec, ale nezamlčí to a ani nemůže zamlčet. Ježíš byl vzkříšen z mrtvých. Umím si představit, jak okolo stojícím filozofům v tu chvíli zmrzl úsměv na rtech. Tak tohle na nás, Pavle, nezkoušej.

Sestry a bratři, my dnes stojíme podobně jako Pavel na Areopagu světa, který je s tím tehdejším v mnohém podobný. Jenže je tu jeden velký rozdíl. Křesťanský Bůh není neznámý, spíš je jen v povědomí lidí pozapomenutý a někdy také značně překroucený. Evropa si ale nese křesťanství v sobě. Nese různé zkušenosti s ním, jak dobré, tak i špatné, a žel ty špatné se jí pod kůži vryly jaksi hlouběji a trvaleji. Proto dnes nemůžeme Pavlovo kázání jednoduše opakovat. Můžeme se ale pro dnešní dobu pokusit o to, o co se snažil tehdy on. Třeba takto:

Milí Evropané, když jsem procházel vašimi posvátnými místy a prohlížel si je, nalezl jsem také řadu křesťanských kostelů. Mnozí z vás kolem nich denně chodíte, ale nejsem si jistý, jestli tušíte, jaký Bůh je tam uctíván. Nepochybně jste už o křesťanství mnoho slyšeli, ale většinou s ním nemáte žádnou osobní zkušenost a ani o ni nestojíte. Je těžké se dostat k vašim srdcím přes hradbu předsudků, pomluv a polopravd, které o křesťanské víře kolují. Za tuto špatnou pověst neseme ovšem vinu i my věřící, vždyť stejnou, ne-li větší, hradbu vybudovala samotná církev svými selháními v minulosti i přítomnosti.

Chci vám proto nyní zvěstovat Boha, kterého znáte a přece neznáte. Je to Bůh, který učinil svět a všechno, co je v něm, je pánem nebe i země, a nebydlí v chrámech, které lidé vystavěli. Není jen Bohem křesťanů, ale i nevěřících či jinak věřících, nejen spravedlivých, ale i všelijak chybujících, nejen úspěšných, bohatých, mladých a zdravých, ale také ztroskotaných, ponížených, nemocných a slábnoucích. Když ho nemůžete nebo nechcete hledat v kostelích, které se vám zprotivily a nedůvěřujete jim, zkuste ho najít v lidech kolem vás, kteří jsou v nouzi a potřebují vaši pomoc. Tam ho jistě najdete.

Tento Bůh si nedává od lidí sloužit, jako by na nich byl závislý, ale sám dává život, dech i všechno ostatní. Tento Bůh si vás nezačne všímat až tehdy, když se obrátíte na víru a začnete se chovat vzorně. On vás miloval dávno předtím, než jste se vůbec narodili. Rozdává nám plnými hrstmi, i když mu nemáme co dát. A dává nám všem, bez našich zásluh a bez rozdílu.

On stvořil všechno lidstvo, aby přebývalo na povrchu země. A proto každý z nás máme svou nezcizitelnou hodnotu před Bohem a tím i před lidmi i sami před sebou. Naše důstojnost se neodvíjí od toho, odkud pocházíme, co dokážeme a jak jsme úspěšní v rodinném a pracovním životě. On otevírá naději i tomu, kdo je úplně na dně, a dává šanci napravit se i tomu, kdo všechno pokazil.

Neboť v něm žijeme, pohybujeme se, jsme, jak to říkáte i vy, když hledáte Boha v harmonii přírody, v řádu světa nebo ve vlastní duši. Bůh sice není příroda, ani řád světa a ani lidská duše, to všechno je jeho stvoření. Ale přece on není jen kdesi nad světem, odkud by sledoval naše pozemské hemžení, ale je nám zároveň všem nablízku, blíž, než si dokážeme představit.

Ovšem to nejdůležitější v mé variaci na Pavla ještě nezaznělo. O Ježíši Kristu zatím nepadlo ani slovo. Pavel si ale evangelium také nechal až na samotný konec své řeči. Ale i když se zvěstí o Kristu příliš nepospícháme, i tak můžeme říci a udělat mnohé. Trpělivě odklízet předsudky a nedorozumění. Nenechat se odradit jedovatou slinou, která na nás tu a tam přistane. Snažit se pochopit radost a naději, smutek a úzkosti lidí žijících kolem nás. A neohrnovat nos nad svéráznými způsoby, jak přemýšlejí o Bohu a o světě. A pak třeba přijde čas, abychom znovu začali vyprávět starý a přece nový příběh Ježíše z Nazaretu. O Bohu, na kterého jsme zapomněli, ale on na nás nezapomněl.

Amen.

Ondřej Kolář



Text kázání: Jan 10; 11 - 16
(11) Já jsem dobrý pastýř. Dobrý pastýř položí svůj život za ovce.
(12) Ten, kdo není pastýř, kdo pracuje jen za mzdu a ovce nejsou jeho vlastní, opouští je a utíká, když vidí, že se blíží vlk. A vlk ovce trhá a rozhání.
(13) Tomu, kdo je najat za mzdu, na nich nezáleží.
(14) Já jsem dobrý pastýř; znám své ovce a ony znají mne,
(15) tak jako mě zná Otec a já znám Otce. A svůj život dávám za ovce.
(16) Mám i jiné ovce, které nejsou z tohoto ovčince. I ty musím přivést. Uslyší můj hlas a bude jedno stádo, jeden pastýř.


Milé sestry, milí bratři,

také máte doma plyšovou ovci? Znám pár lidí, kteří takové ovečky mají doma, dokonce v posteli, kde je před usnutím pohladí. Já mám ovčí kůži, kterou jsem si nedávno přivezl z Valče, kde jsem kázal. Koupil jsem si ji v biostatku. Je úžasná. Příjemná, měkká, heboučká, stejně jako ovečka. Možná to zní jako hloupý úvod kázání, ale chtěl jsem navodit atmosféru toho, jak obecně vnímáme ovečky. Zejména my z měst je vidíme jako ta roztomilá heboučká a romantická zvířata. Na ovečku se chce jít každý podívat a pokud to zrovna není beran, tak to není zvíře nebezpečné. Vidět stádo ovcí je něco krásného, co vidí rády nejen děti a co si ihned fotíme i my dospělí. A když pak čteme biblické texty o pastýři a ovcích, představujeme si buď světské romantické obrazy bačů a ovcí v horách nebo ty obrazy bibličtější. Buď pastýře na horách, nebo muže – Ježíše nesoucího ovečku kolem ramen. Tedy být připodobněn k ovcím, které následují svého pastýře, to musí být něco dost romantického, krásného.

Ale člověk, který ovce chová tak jako třeba ten, který mi tu vydělanou ovčí kůži prodal, který ví něco o ovčí mentalitě, chování a stádovosti, musí být tímto textem, který jsme četli v evangeliu a který nám slouží jako základ kázání, spíš uražen. Být přirovnán ke zvířeti, které zas tak moc inteligentní není, které se chová tak, jak se chovají ostatní, které postrádá individualitu, je pasivní a často je dost polekané ze všeho, co se děje kolem, to není právě lichotivé. A lidé biblické doby pastevectví znali velice dobře a ovce znali jako téměř nikdo jiný. Tedy, žádná romantická představa, spíš nastavené zrcadlo, určitá výtka, ale možná taky popis toho, jak lidé jednají, co je jim přirozené nebo pohodlné. Ježíš používá obrazy tehdejšímu člověku blízké a ilustrující lidskou náturu. Nechce urážet, ale připodobňovat a otevírat pochopení.

Přemýšlím, jak se s tímto dvojím pohledem a tedy i s tímto srovnáním popasovat. Kde najít tu hranici, kdy je dobré si uvědomit určitou sebereflexi a ve srovnání s ovcí najít nějaké vykřičníky, které mě upozorní na mé chování, jednání, reakce a kde naopak mohu hledat ta pozitiva, které Ježíš ve svém přirovnání zvěstuje.

Tu stádovitost a tendenci jít za někým, koho jsme si buď sami zvolili do svého čela, nebo kdo nejvíc křičí, nebo kdo nabízí nejlepší život, tu v sobě prostě máme. Ať to bylo v době Ježíšově, ve středověku nebo dnes. Máme zkušenost, co dokáží špatní vůdci, jak dokáží mnohé zmanipulovat a jak je jednoduché uvěřit něčí ideologii, která se až později ukáže jako lichá. A nejde jen o státní vůdce, despoty a tyrany, ale jak rádi, my lidi, třeba demonstrujeme? Jak rádi tleskáme pod podiem těm, kteří křičí, kritizují vládu, nepohodlnou menšinu, výši daní nebo nějaký systém. Jak se necháváme strhnout mediálním tlakem a názorem většiny. Vím od lidí, kteří žijí na internetu a na sociálních sítích, jak tu a tam zaplaví tyto sítě nějaký názor, který každý bezmyšlenkovitě sdílí, aniž by skoro věděl, co sdílí, ale má to dobrý titulek a je to líbivé. Jak se v naší české společnosti objevil volební fenomén těch, kteří s novou tváří táhnou masy na dobře marketingově vypracovanou strategii a lidé se nepoučí ani po krachu těch předešlých marketingových strategií a opět se nechají zlákat. V tomto nás Ježíš dost odhadl. Ti falešní pastýři, ti, kterým nejde ani tak o člověka, ale o jejich moc, o zisk a prestiž, a na ty, které ohromili a kteří se za nimi vydali, pak neberou ohled, ti utíkají jako první, když se objeví problém, případně převlíknou kabát a jde se dál jinak a s jinými, těch bylo je a bude vždycky dost.

Následování takových falešných nebo, lépe řečeno, nepravých pastýřů, je něco, co nás vysiluje. Dříve nebo později poznáme, že to není ta správná cesta a tak hledáme jinde. Necháme se nalákat někým jiným, skočíme na jiné pozlátko. A tak někdy stále dokola. Je to následování slepé, tupé, hloupé a bez vztahu a vlastně vědění, co to následování přináší, nebo kam nás vede. Ale následování Krista, jako dobrého, možná lépe přeloženo pravého pastýře, je cesta jiná. Posilující. I když paradoxně i tato cesta může skončit jinak a jinde, než vejitím k Bohu Otci těmi správnými dveřmi, těmi, kterými je Kristus.

Ježíš říká: „Já znám své ovce a ony znají mě.“ My máme možná slovo „znát, poznat“ trochu zkreslené. Známe kde co, možná si pod slovem „znát“ představíme, že o něčem nebo o někom víme. Když je někdo náš známý, tak je to asi ten nejvíc mělký druh vztahu. Ale pokud biblický text hovoří o tom, že někdo někoho zná, je to velice hluboký vztah. Znamená důvěřovat nebo se cele druhému oddat. Otevřít se mu a pustit si ho úplně k tělu. Je to tedy nejhlubší vztah, jaký si umíme představit. Biblický text například používá slovo „poznání“ když hovoří o intimním sexuálním vztahu. Znát někoho je tedy v tomto případě výraz naprostého poznání, oddanosti a důvěry. Ten správný pastýř, ten správný vůdce je ten, který své ovečky nebo následovníky zná a je jim cele oddán. Asi znáte ta slova z Janova evangelia, kdy Ježíš říká: „Nikdo nemá větší lásku než ten, kdo položí život za své přátele. Vy jste moji přátelé, již Vás nenazývám služebníky, neboť Ti nevědí, co činí jejich Pán.“ Kristův vztah k nám je ten nebližší, nejniternější.

Ale Ježíšova slova o ovcích, které zná, mají i druhou půlku: „ovce znají mě“. Ten vztah musí být oboustranný. Bez poznání, důvěry a spolehnutí se na Krista se jen těžko dokážeme udržet jako následovníci toho pravého pastýře. Víra, vztah k Bohu, vnitřní spolehnutí se na Krista je něco, k čemu musí každý dojít a na čem pak budovat svou víru. Je to cesta každého, kdo je pokřtěn v dětství. Je to i cesta rodičů, kteří své dítě pokřtí. A je to i cesta těch, kteří byli pokřtěni v dospělosti jako zde nedávno dva Korejci.

Ona totiž ta naše někdy křehoučká víra, musí odolávat lákadlům jiných falešných pastýřů. Musí odolávat všem lákadlům, které kolem sebe v životě máme a které nabízejí snad rychlejší radost, snad rychlejší uspokojení potřeby pro něco žít, ale nikdy nejsou věcí trvalou. A tak není-li náš vztah ke Kristu důvěrný a oddaný, ale je-li postaven jen na nějakém zvyku, na rodinné tradici, na tom, že do nedělky, kostela, náboženství nebo konfirmačního cvičení se prostě chodí, protože to chtějí rodiče nebo prarodiče, anebo je-li náš vztah ke Kristu postaven na náhlém emočním vzplanutí, pak se můžeme stát velmi rychle ztracenou ovcí, zbloudivší někam jinam. Pak se může stát, že se v našem životě Kristus odsune na druhou, třetí, desátou nebo úplně poslední kolej. A není to nic neobvyklého. Takových ovcí, které z Kristova ovčince zbloudili, protože k němu nenalezli svůj vlastní vnitřní vztah, těch je kolem nás mnoho. A kdo ví, zda se to nestane někomu z nás. Nebo třeba naši dětem. Nebo vnoučatům.

Osobní vztah, otevřenost, spolehnutí se a víra v Ježíše přináší naplnění i té druhé části. Když známe Krista – uvěřili jsme biblické zvěsti a přijali jsme jej za svého bratra, přítele či toho, který nás životem vede, můžeme v důvěře slyšet jeho hlas, za kterým se vydáváme, když nevíme kudy dál. Hlas, kterému věříme, že je hlasem dobrým. Hlas, který zní, i když někde bloudíme.

Protože, i když se ztratíme, neznamená to, že již nemůžeme patřit do Kristova ovčince. Jak Ježíš říká v jiném podobenství, dobrý pastýř je ten, který hledá i tu poslední zatoulanou ovečku. Nebo i tu, která je z jiného ovčince a chce se přidat k tomu pravému pastýři.

Vyprávěl mi můj syn, že má kamarádku, která má několik stád ovcí. A když u ní byl a šli ovce krmit, ona na louce, kde nebyla jediná ovce, volala na ovce svým hlasem. Za chvíli se na obzoru objevilo stádo, které běželo k ní. Ovce znali její hlas a věděli, že u něj naleznou pokrm, nasycení a bezpečí. Není to následování slepé, tupé, hloupé a davové. To je následování na základě poznání. Stejně tak naše následování Krista není slepé a zfanatizované. Nemůžeme se tedy ztotožnit s ovčí hloupostí, zato se můžeme ztotožnit s ovčí oddaností. Oddaností, která pramení z poznání, že Ježíš je ta pravá cesta. Že on je tím pastýřem, on je těmi dveřmi, kterými se vchází do toho nejlepšího ovčince, který je pro nás nachystán.

Ten ovčinec ale není připraven jen pro vyvolené, ale pro každého, kdo chce navázat osobní vztah, protože slyší to Kristovo upřímné osobní volání: „Já tě znám a zvu k sobě“. Milé sestry, milí bratři, slyšíte také volání dobrého pastýře? Slyšíte také na rozlehlé louce svého života jeho hlas? Pojďme za ním. Volá nás, protože nás zná, protože nám miluje.

Amen.

Miroslav Erdinger



V minulých letech se v našem sboru konalo několik oblíbených akcí pro děti: výlet do přírody, dětský den s hrami na farní zahradě, táborák s opékáním buřtů. Letos jsme je spojili všechny do jednoho dne – do soboty 31. května, tedy v předvečer Dne dětí.

Na výlet se nás sešlo něco přes třicet, Korejci, Češi a také Beatrice s Lidií z Konga(?). Jeli jsme vlakem k Říčanům u Prahy.
Hned po vystoupení z vlaku jsme se dozvěděli, že budeme celý výlet pátrat po tajemných skřítcích. Každé dítě také dostalo papírek se jménem skřítka a s krátkým popisem, čím se tento skřítek vyznačuje. Jména byla neobvyklá – třeba „Modráček chocholouš“, „Rusalka prastará“ nebo „Lopušák potoční“.

Skřítci nás provázeli v různých hrách. Při těch nejjednodušších stačilo znát jméno a vlastnosti svého skřítka a už za to byla odměna. Při hře na klubíčkovou babičku (skřítek, který se skrývá v klubkách vlny) jsme museli provázkem z klubíčka společně obmotat co nejvíce stromů. S dětmi hráli i rodiče a výsledek byl skoro nerozhodný. Hráli jsme ale i klasické české hry („klíště“ nebo „povodeň“) či indiánský „lov bizona“. Bizona představovala dřevěná obruč, kterou během cesty vyrobil Aleš Beran z vrbových prutů. Úkolem bylo přiblížit se poslepu co nejblíže k obruči a zapíchnout svůj oštěp (kolík ze dřeva) tam, co si (poslepu) myslíme, že obruč leží. Zábavu nám přinesla i samotná cesta – skákali jsme přes kameny potůčků, šplhali na pařezy, vyřezávali píšťalky nebo si jen užívali sluníčka, které krásně probleskovalo mezi stromy. Po předchozích deštivých dnech jsme byli moc rádi, že nám vůbec nezapršelo. Oběd jsme si snědli společně na kraji lesa. Navzájem jsme si ochutnali své „domorodé“ speciality – od českých řízků přes korejské závitky gimbap(?) až po zvláštní omelety od jednoho černošského kuchaře. Podle mapy jsme ušli 9 kilometrů, ale se všemi hrami a odbočkami to bylo asi trochu více.

Po návratu z výletu jsme skoro všichni dorazili do našeho kostela. A tam jsme je konečně našli: v přísálí modlitebny byla nová výstava fotografií těch skřítků, o kterých jsme si celý den povídali. Možná jste ji už také viděli a přesvědčili se jako my, že „Modráček chocholouš“ má opravdu křídla nebo že „Bludný kořen“ je dost nevrlý chlapík. Pavel Veselý (který skřítky vyfotografoval), nám o nich chtěl chvíli povídat, ale my je znali skoro tak dobře jako on. A tak se děti rozeběhly zase do zahrady dokázat rodičům, že jim po celodenním výletě ještě nějaké síly zbyly. Brzy se zapálil oheň a došlo na tradiční české opékání buřtů a později i dalších dobrot. Pro děti se našlo i pár dárků na hraní a nikomu se domů nechtělo.

Ty, kterým se výlet líbil, bychom rádi pozvali na sborový víkend do Bělče nad Orlicí (26. – 28. 9.). Stejně jako vloni se pokusíme připravit program nejen pro dospělé, ale i pro děti. Bylo by moc pěkné, kdyby tam s námi mohly i některé korejské děti být na celý víkend, nejen na půldenní návštěvu. Pokud by se rodiče nemohli zúčastnit, ale děti by rády jely, můžeme se dohodnout na společné dopravě a další pomoci.

Jan Šotola






Mezinárodní den je událost, na kterou se vždy celý rok těším. Tento den je vyjímečný tím, že kromě již klasické společné bohoslužby následuje ještě společný oběd. Ten pro nás připravují naši korejští bratři a sestry a pro nás je to velký gastronomický zážitek. Během odpoledne se můžu se svými vrstevníky více poznávat a vládne tu skvělá atmosféra.

Slavnostní neděli zahájila již tradiční, mezinárodní bohoslužba. Po té následovalo představení korejských dětí a koncert korejského pěveckého sboru. A jako sladká tečka na konec za krásným zpěvem, dobrým jídlem a příjemnou společností na nás čekaly buchty a koláče upečené českými rodinami. Jistě nejsem sám kdo doufá, že se příští rok tato akce opět uskuteční.

Matěj Bouček



Presbyterkám a presbyterům připomínáme, že v pondělí 2. června 2014 se od 19 hodin v kostele U Jákobova žebříku uskuteční pravidelná schůze staršovstva.



Noc kostelů je každoročně pořádaná akce, která má umožnit široké veřejnosti nezávazné přiblížení se a setkání s křesťanstvím. V jejím rámci jsou ve večerních a nočních hodinách zpřístupněny kostely různých křesťanských církví, ve kterých se rovněž zdarma konají koncerty, komentované prohlídky, workshopy či divadelní představení. Návštěvníci mají možnost nahlédnout do kostelních sakristií či klášterních zahrad, zkusit si zahrát na varhany, vystoupat na věže či sestoupit do starobylých krypt, prožít liturgii nebo třeba jen vnímat to, co bylo inspirací pro stavitele křesťanských chrámů. Noc kostelů nabízí možnost v noční atmosféře navštívit nejen kostely a modlitebny, ale také prostory klášterů, rajské dvory, krypty, věže, kůry a další běžně nepřístupné prostory.

Také v letošním roce se náš sbor Noci kostelů zúčastní s následujícím programem.

Vestibul
18.00–22.00 uvítání návštěvníků Noci kostelů,
18.00–22.00 prezentace farního sboru

Velký sál kostela
18.00 úvodní pobožnost česky, korejsky a japonsky
18.15 varhanní hudba
18.20 promítání fotografií ze života kobyliského sboru
18.40 varhanní hudba
18.50 projekce filmu ze života kobyliského sboru
19.10 promítání fotografií ze života kobyliského sboru
19.30 pobožnost
19.45 koncert japonského pěveckého sboru
20.00 promítání fotografií ze života kobyliského sboru
20.10 koncert korejského pěveckého sboru
20.30 projekce filmu ze života kobyliského sboru
20.50 varhanní hudba
21.00 pobožnost
21.15 varhanní hudba
21.25 veřejná zkouška českého pěveckého sboru Contiola Jacobi
21.45 závěrečná pobožnost česky, korejsky a japonsky
22.00 varhanní hudba

Malý sál kostela
18.00–22.00 výstava obrazů Jana Bárty Pašijové reminiscence
18.50 koncert smyčcového kvarteta
20.30 koncert korejských a japonských hudebníků

Jídelna
19.00 ochutnávka korejských specialit
20.00 výtvarná dílna pro děti

Amfiteátr
18.20 představení českých dětí a mateřského centra Benjamin
18.50 představení korejských dětí
19.30–22.00 volný program, hry pro děti

Pokoj 1
18.30–22.00 hry pro děti

Pokoj 2
18.15 korejská a japonská meditativní hudba
18.30 prezentace sdružení LOGOS
19.00 zpívání písní z Taizé
19.30 chvíle pro rozhovor
20.00 prezentace sdružení LOGOS
20.30 korejská a japonská meditativní hudba
21.00 zpívání písní z Taizé
21.30 prezentace sdružení LOGOS

Pro návštěvníky Noci kostelů bude k dispozici piáno před kostelem, farní zahrada a občerstvení. V každou celou hodinu zazní kobyliské zvony, které mohou návštěvníci sami rozeznít.

V případě nepříznivého počasí se dětská představení v amfiteátru přesouvají do sborového domu.



Text kázání: Skutky apoštolské 2; 22 - 24 + 36 - 39
(22) Muži izraelští, slyšte tato slova: Ježíše Nazaretského Bůh potvrdil před vašimi zraky mocnými činy, divy a znameními, která mezi vámi skrze něho činil, jak sami víte.
(23) Bůh předem rozhodl, aby byl vydán, a vy jste ho rukou bezbožných přibili na kříž a zabili.
(24) Ale Bůh ho vzkřísil; vytrhl jej z bolestí smrti, a smrt ho nemohla udržet ve své moci.
(36) Ať tedy všechen Izrael s jistotou ví, že toho Ježíše, kterého vy jste ukřižovali, učinil Bůh Pánem a Mesiášem.“
(37) Když to slyšeli, byli zasaženi v srdci a řekli Petrovi i ostatním apoštolům: „Co máme dělat, bratří?“
(38) Petr jim odpověděl: „Obraťte se a každý z vás ať přijme křest ve jménu Ježíše Krista na odpuštění svých hříchů, a dostanete dar Ducha svatého.
(39) Neboť to zaslíbení platí vám a vašim dětem i všem daleko široko, které si povolá Pán, náš Bůh.“


Milá sestro Mun Su Zin, milý bratře Kang Min Su, milé sestry a milí bratři,

slovo má být jasné, zřetelné a také podle situace dostatečně silné, úderné a pádné. Jen tak nezpůsobí dvojí výklad, jen tak nezpůsobí zmatek a nedorozumění. Jen tak osloví, přivede posluchače nejen k zamyšlení, ale mnohdy také k rozhodnutí. Člověk si musí být vědom toho, co chce říci, jak chce posluchače oslovit a kam ho chce přivést. Proč a s jakými úmysly, za jakým účelem říká to, co říká. Ten, kdo něco říká, ale také píše, ten si musí být vědom dopadu svých slov. Jinak je lépe, když mlčí. Jen těžko se nechtěné ostří slov otupí. Ať mluví ten, kdo má co říci a ať jsou jeho slova jasná.

Apoštol Petr má co říci a jeho slova jsou jasná a úderná až běda. Nejde mu o něho samého a jeho zájmy. Jde mu o mnohem víc, jde mu o pravdu evangelia, která je zachraňující. Vůbec posluchače nešetří. Ale situace je pro to otevřena. Jestliže má být posluchačům jasno, co se to před nedávnem v Jeruzalémě stalo, co tím Bůh sledoval a co to znamená pro člověka, jestli má začít misie, která otevře cestu víry v Ježíše Krista, víry zachraňující člověka od hříchu a zla, cestu, na kterou jsou všichni zváni, pak to musí být řečeno jasně a bez vytáček. Bez ohledů a servítek. Tak tady to máte milí posluchači: „Muži Izraelští, slyšte tato slova,“ hřímá Petr. „Ježíše Nazaretského Bůh potvrdil před vašimi zraky mocnými činy, divy a znameními, která mezi vámi skrze něho činil, jak sami víte. Bůh předem rozhodl, aby byl vydán, a vy jste ho rukou bezbožných přibili na kříž a zabili. Ale Bůh ho vzkřísil; vytrhl jej z bolesti smrti, a smrt ho nemohla udržet ve své moci……Ať tedy všechen Izrael s jistotou ví, že toho Ježíše, kterého vy jste ukřižovali, učinil Bůh Pánem a Mesiášem.“

To se přítomným jistě neposlouchalo dobře. Taková pravda je tvrdá, člověka rozhodí, naštve. To si dovolil až dost. Uvědomuje si to Petr? Ví vlastně, co a hlavně, komu to říká? Petr si to dobře uvědomuje, dobře ví, co říká a jaký dopad mohou mít jeho slova. Ale jde o mnoho. Jde o pozvání ke Kristu, o přijetí Krista, jeho oběti i vzkříšení. Nějaké nejasnosti, ohledy, obavy nejsou na místě. Snad taková tvrdá slova posluchače probudí, snad je přivedou k přemýšlení, a snad i také k rozhodnutí. Ano, to je moje cesta, to chci žít. Tomu chci věřit. Kristu chci věřit. Vždyť je to Boží Mesiáš.

Petrova slova dosáhla svého. Něco se stalo. Posluchači byli zasaženi v srdci. Ta slova je nenechala v klidu. Jejich tvrdá pravdivost zasáhla posluchače na tom nejcitlivějším místě. Pro některé a snad pro mnohé začíná něco nového, neznámého, nečekaného. A začíná to otázkou. „Co máme dělat bratři?“ Kdesi z hlubin lidského srdce vyvěrá ta otázka. Známe ji také, Nevíme si rady: „Co mám dělat?“ Nevíme jak a kudy dál: „Co mám dělat?“ Jsme na dně, zklamáni, neschopni činu: „Co mám dělat?“ A třeba ještě hlouběji na křižovatce života: „Bože můj, co mám dělat?“ Zásadní a důležitá otázka, začátek nové cesty, začátek pohybu, začátek cesty záchrany. Člověk se setkává sám se sebou, začíná mluvit se svým nejhlubším nitrem a začíná se probouzet, začíná mu svítat.

„Obraťte se a každý z vás ať přijme křest ve jménu Ježíše Krista na odpuštění svých hříchů a dostanete dar Ducha svatého.“ Už mírněji, přesto jasně hovoří Petr apoštol a odpovídá na otázku z hlubin posluchačů. Po otázce přichází obrat v lidském myšlení, změna směru. Nestačí již povinné dodržování zákona Božího, nestačí oko za oko, nestačí formální víra, dodržování předpisů, pravidelné chození do synagogy, do kostela, do modlitebny. Kdo je zasažen v srdci, ten víru žije, ten žije s Kristem, ten vědomě žije z jeho milosrdenství, ten přestává soudit a začíná milovat, přestává známkovat a začíná bezpodmínečně přijímat, přestává se hněvat a začíná odpouštět. To je síla, takové obrácení. Nic polovičatého, nic jen tak trochu. Naplno. Přijetí Krista a život s Kristem.

Výrazem takového rozhodnutí, přijetí Krista, obrácení, je křest. Ti lidé tehdy přijali křest ve jménu Ježíše Krista a spolu se křtem i dar Ducha svatého. Dar, který nese víru, dává jí sílu, který ukazuje křesťanovi cestu. Apoštol k tomu řekne ještě něco moc podstatného: „To zaslíbení platí vám a vašim dětem i všem daleko široko, které si povolá Pán, náš Bůh.“

Milé sestry, milí bratři, to zaslíbení prochází dějinami, prochází staletími. Jsme dnes svědky pravdivosti té Petrovy řeči. To zaslíbení se dostalo kdysi k našim předkům i k nám a to zaslíbení se nyní ukázalo jako platné i u sestry Mun Su- Zin a bratra Kang Min Su. Slyšeli již ve své dospělosti pozvání Kristovo a přijali ho. Stali se křesťany a znamením jim dnes bude křest. Ne proto, že jsme pokřtěni, nazýváme se křesťany, ale proto, že se hlásíme ke Kristu, proto, že patříme Kristu. Protože tam, kde je Kristus, tam jsme doma. Tam je láska, protože Kristus je dokonaná láska. Tak vás vítáme doma, v tomto kobyliském sboru, ve společenství křesťanů, milá sestro a milý bratře. A vůbec není z tohoto pohledu důležité, že máte korejská jména a my jména česká. Jedno jméno máme společné. To, do kterého jsme křtěni: Jméno Ježíš Kristus.

Amen.

Miroslav Erdinger



Text kázání: Lukáš 24; 36 - 43
(36) Když o tom mluvili, stál tu on sám uprostřed nich.
(37) Zděsili se a byli plni strachu, poněvadž se domnívali, že vidí ducha.
(38) Řekl jim: „Proč jste tak zmateni a proč vám takové věci přicházejí na mysl?
(39) Podívejte se na mé ruce a nohy: vždyť jsem to já. Dotkněte se mne a přesvědčte se: duch přece nemá maso a kosti, jako to vidíte na mně.“
(40) To řekl a ukázal jim ruce a nohy.
(41) Když tomu pro samou radost nemohli uvěřit a jen se divili, řekl jim: „Máte tu něco k jídlu?“
(42) Podali mu kus pečené ryby.
(43) Vzal si a pojedl před nimi.


Viděli ho – ale nepoznali ho. Evangelista Lukáš nám vypráví hned dva příběhy tohoto druhu. První z nich se udál na cestě do Emauz, druhý pak v Jeruzalémě.

Jak se stane, že někoho, koho jsme dobře znali, najednou nepoznáváme? Může to být proto, že se dotyčný hodně změnil. To jsme zažili asi všichni, kdo jsme se někdy zúčastnili pomaturitního srazu. Může se ale také stát, že najednou nepoznáváme duši našeho blízkého. O tom by mohli říci své lidé, kteří pečují o člověka s Alzheimerovou nebo jinou duševní chorobou. Takový nemocný se nám doslova mění před očima. My nepoznáváme jeho, ale také on po čase nepoznává nás.

Ještě jiná možnost je, že se změníme my sami, a proto nepoznáváme. Začneme vidět jen povrchně. To, co je v hloubce, nám uniká, nebo to nechceme vidět a zavíráme před tím oči. Bible to nazývá zaslepeností nebo tvrdostí srdce. Mají oči a nevidí, vyčítali proroci nevěrnému lidu, který si odmítal připustit, jak moc se vzdálil od Hospodina. Podobná slova používal také Ježíš na adresu nejen svých protivníků, ale i svých učedníků.

Zdá se, že podobnou vnitřní slepotou bylo raněno také jedenáct apoštolů v Jeruzalémě. Ženy, které se k nim vrátily s dobrou zprávou od Ježíšova hrobu, obvinili z blouznění. O moc lépe nedopadli ani dva učedníci, kteří se vrátili z Emauz a svědčili o svém setkání se Vzkříšeným. Jejich svědectví si apoštolové také nevzali k srdci. A tak, když se jim Ježíš zjevuje a oslovuje je, pokládají ho za ducha a bojí se ho.

Hlavní příčinou jejich nevidění byl tedy strach. Strach má velké oči, říká se. To by naznačovalo, že když se bojíme, vidíme naopak až příliš mnoho, máme sklon zveličovat různá ohrožení nebo si je dokonce přimýšlet. Bojíme se věcí, které nejsou nebo zatím ještě nejsou nebo nikdy třeba ani nebudou. Jenže právě tato změna vidění vede zároveň ke slepotě: nevšimneme si věcí dobrých, radostných a nadějných, protože ty jsou v našich očích beznadějně překryty různými zveličenými strašidly.

Strach prostě zkresluje naši optiku, naše vnímání i myšlení. Strach nakonec brání i víře. Vždyť víra je naopak hráz proti všemu, co se tváří jako veliké a největší vnašem životě a chce nás pohltit. Ve víře právě nepropadáme tomu, co v nás chce vzbudit strach. Víra otevírá oči pro to podstatné, co se ale nevnucuje naší pozornosti a co právě proto přehlédneme. Víra je hledáním klíčícího zrnka uprostřed pustiny. Strach je toho všeho pravý opak.

Vystrašeným učedníkům nestačilo, že se jim Ježíš zjevil. Vidění není žádnou zárukou víry. Vždyť zrak může klamat, a hlavně naše srdce může klamat, protože si z viděné skutečnosti vybírá jen to, co chce. Učedníci vidí Ježíše, ale rozpoznávají v něm jen strašáka. Vidí a nevěří. Víra s viděním může být stejně těžkým úkolem jako víra bez vidění. Nakonec musí sám Ježíš rozehnat strach, aby přivolal pravou víru. Hospodin otevírá oči slepým, zpívá žalmista. Můžeme k tomu dodat: i těm duchovně slepým i ustrašeným i nevěřícím, kteří by možná chtěli věřit, ale něco uvnitř jim v tom brání. Nejen strach, ale třeba různé zlé zkušenosti, zranění, bolesti.

Učedníci Ježíše nepoznali, protože se sami změnili. Z přesvědčených následovníků Ježíšových se stali přes noc ustrašenci schovávající se před římskými vojáky. Ale přece jen, nezměnil se také Ježíš sám? Vždyť Ježíš se nevrátil pouze zpátky do tohoto života tak, jak tomu bylo třeba u Lazara. Skutečně překročil hranici smrti, už ji má za sebou s konečnou platností. My všichni ji naopak máme před sebou. V tom je ten rozdíl, v tom je Ježíšova jinakost.

A přece nám evangelista Lukáš zdůrazňuje, že Ježíš zůstal sám sebou. Ježíš právě že není jen strašidelný obraz či torzo z někdejšího člověka. Je plně dál člověkem. Z Ježíše se nestal jen jeho duch, duch otce zakladatele, duchovní odkaz. Z Ježíše nezůstal jen ušlechtilý program, na základě kterého se má budovat nějaké náboženství, ani krásná idea, kterou bychom teď měli naplňovat, ani úžasné učení, které je potřeba si s úctou připomínat a předávat dál.

Jeden teolog kdysi řekl: vzkříšení znamená, že Ježíšova věc jde dál. To je ovšem poloviční pravda. Ano, Ježíšova věc skutečně jde dál. To, co kázal, o co usiloval, co konal, nezapadlo. Ježíš svým učedníkům přikázal, že mají pokračovat v jeho díle: zvěstovat evangelium, očišťovat malomocné, vymítat démony, dokonce křísit mrtvé. Ale to vše není tím nejdůležitějším v naší víře. Nejen Kristova věc, ale Kristus sám jde dál. On se neztrácí, ani Bohu, ani tomuto světu. On žije nejen v našich vzpomínkách, nejen v bibli, nejen v našich bohoslužbách, nejen v naší diakonii. Žije, protože zvítězil nad smrtí a nad všemi silami zmaru. Žije, a tak jeho věc může jít dál, protože ji sám dovádí k naplnění.

Kristus žije. A my se dovídáme, že je to život opravdu tělesný. Jeho ruce a nohy, jeho kosti a svaly, jeho stolování s jeho učedníky o tom svědčí. Možná nám celá scéna přijde být přeci jen těžko představitelná a přijatelná. Jistě tak působila i na tehdejší posluchače tohoto příběhu, kteří celkem nic neměli proti představě nesmrtelné duše, která se po smrti ubírá do vyšších božských sfér. Ale co si počít s tělem? Proč se s ním trmácet ještě i po smrti? A co to vlastně bude za tělo?

Vždyť jsem to já, říká Ježíš vyděšeným učedníkům. Všechno závisí na tom, kdo je toto „já“. Je to právě Ježíš sám se vším, kým byl, se vším, co k němu patřilo. Ježíš, který byl a je plně člověkem. Také se svým tělem. Jeho tělo nebyla nějaká vnější slupka, která k němu vlastně ani moc nepatřila, a tak ji po smrti s radostí odhodil. Vždyť svým tělem s lidmi mluvil, dotýkal se jich, uzdravoval je, žehnal jim, sytil zástupy, přinášel jim naději a záchranu. Ve svém těle také trpěl, byl bičován a ukřižován.

A tento Ježíš, a nikdo jiný a nikdo méně, přešel ze smrti do života a ujímá se nyní svých učedníků. Ježíš, který byl celou svou duší a celým svým tělem pro nás, zůstává takto pro nás i nadále. Neodešel kamsi do duchovního nadsvěta, nespálil za sebou mosty, nenechal náš tělesný svět za zády. Je dál jeho Pánem. Když se svými učedníky pojedl kus pečené ryby, nebyl to jen důkaz jeho tělesnosti, ale také důkaz toho, že chce být i nadále s námi, s námi spojen, na naší straně.

Věřím v těla z mrtvých vzkříšení, vyznáváme a zároveň také nerozumíme. To je přirozené a jinak tomu ani být nemůže. Nemusíme rozumět. Stačí věřit, že jsme vzkříšeným Kristem pozváni do společenství s ním. A toto společenství bude tělesné, ostatně jaké jiné by mohlo být? Vzkříšení těla znamená vzkříšení společenství. Vždyť skrze tělo máme vztahy mezi sebou, skrze tělo můžeme jeden druhého vidět, mluvit, milovat. Žádná soukromá blaženost, žádné nebeské komůrky pro jednotlivé dušičky pro nás nejsou připraveny.

Opravdu netuším, jaké budeme mít v nebeském království ruce, nohy, svaly, kosti a orgány, či zdali je vůbec budeme mít. Věřím ale, že stejně jako Bůh vytrhl ze smrti celého Ježíše, staneme jednou před Bohem i my celí se vším, co k nám patřilo. S celým naším životem tak, jak jsme ho prožili a zformovali.

A tak místo zkoumání toho, v jakém těle vlastně byl vzkříšen Ježíš a v jakém těle budeme vzkříšeni my, se raději ptejme: co jsme se svým životem udělali? Co udělaly moje ruce? Komu jsem je podal na pomoc? Koho jsem jimi pohladil? Koho jsem jimi zranil? Kolik jsem jimi druhým dával a kolik si bral pro sebe? Kolikrát jsem jimi hrozil, kolikrát žehnal? A co udělaly moje nohy? Kolikrát se vydaly za někým potřebným? Kolikrát obloukem obešly trpícího bližního? Kolikrát do někoho kopaly? Kolikrát se podlamovaly tam, kde měly pevně stát? Kolikrát tvrdě stály na své pozici, když měly pokorně pokleknout? A co moje ústa, oči, uši, celé moje tělo, v čích službách bylo? Stalo se chrámem Ducha svatého anebo rejdištěm nečistým duchů a mých sobeckých zájmů?

Když Ježíš ukazuje učedníkům svoje ruce a nohy a vyzývá je, aby se jich dotkli, nechce je vést k úvahám nad kvalitou nebeské matérie. Spíš obrací pozornost k té matérii naší, která se nám zdá často tak ubohá a politováníhodná. Ježíšovo zjevení je pro nás výzvou: milí učedníci, nebeské království se buduje už teď, ve vaší tělesné přítomnosti. Pozemský svět není vězení, z něhož bychom měli co nejdříve uniknout a povznést se konečně nahoru k Bohu. Právě z hmoty naší vezdejší se staví Vaše budoucnost. Teď se o ní rozhoduje. Není lhostejné, jak se svým tělesným životem naložíte.

A tak vězme, že žádné, ani to sebemenší dílo lásky nebude pro Boha zapomenuto. Neodejde cestou všeho pomíjivého těla, ale bude vzkříšeno a stane se naopak stavebním kamenem budoucího světa. Světa, kterému už nyní vládne náš vzkříšený Pán.

Amen.

Ondřej Kolář



Text kázání: Matouš 26; 14 - 25
(14) Tehdy šel jeden ze Dvanácti, jménem Jidáš Iškariotský, k velekněžím
(15) a řekl: „Co mi dáte? Já vám ho zradím.“ Oni mu určili třicet stříbrných.
(16) Od té chvíle hledal vhodnou příležitost, aby ho zradil.
(17) Prvního dne o svátcích nekvašených chlebů přišli učedníci za Ježíšem a řekli: „Kde chceš, abychom ti připravili velikonoční večeři?“
(18) On je poslal do města k jistému člověku, aby mu řekli: „Mistr vzkazuje: Můj čas je blízko, u tebe budu jíst se svými učedníky velikonočního beránka.“
(19) Učedníci učinili, jak jim Ježíš nařídil, a připravili velikonočního beránka.
(20) Navečer usedl s Dvanácti ke stolu,
(21) a když jedli, řekl jim: „Amen, pravím vám, že jeden z vás mě zradí.“
(22) Velice je to zarmoutilo a začali se ho jeden po druhém ptát: „Snad to nejsem já, Pane?“
(23) On odpověděl: „Kdo se mnou omočil ruku v míse, ten mě zradí.
(24) Syn člověka sice odchází, jak je o něm psáno; ale běda tomu, který Syna člověka zrazuje. Pro toho by bylo lépe, kdyby se byl vůbec nenarodil!“
(25) Na to řekl Jidáš, který ho zrazoval: „Jsem to snad já, Mistře?“ Řekl mu: „Ty sám jsi to řekl.“


Proč to udělal? Tuto otázku si u Jidáše klademe možná nejvíce ze všech biblických postav. Kain zabil Ábela, protože na něj žárlil. David nechal zabít Urijáše, protože chtěl získat jeho Batšebu. Petr zapřel Ježíše, protože se prostě bál. Co ale vedlo Jidáše k tomu, aby svého mistra zradil?

Pokusů o vysvětlení najdeme mnoho. První z nich nám podává sám evangelista Matouš. Udělal to kvůli penězům. Nebyl by ostatně ani první, ani poslední. Všimněme si ale: Nabídka tu nepřichází od velekněží, ale od Jidáše samotného. Je pevně rozhodnutý a svůj plán hodlá dovést do konce, patrně bez ohledu na to, jestli mu za pomoc při dopadení Ježíše nabídnou třicet stříbrných nebo třeba polovinu Herodova paláce. Chce ovšem na svém nápadu trochu vydělat. To je jistě nízké a zavrženíhodné, nicméně to úplně nevysvětluje motivy jeho činu. Suma peněz, kterou Jidášovi nabídli, nebyla malá, ale v porovnání s hodnotou lidského života naprosto směšná. Kdyby šlo Jidášovi jen o zbohatnutí, jistě by začal smlouvat a vyjednávat o lepší odměně. Ale to neučinil. Peníze pro něj nebyly na prvním místě.

Asi nejpřesvědčivější je domněnka, že Jidáš chtěl Ježíše vyprovokovat k nějakému razantnímu činu. Tolikrát Ježíš mluvil o Božím království, ale zatím pro jeho příchod nic moc neudělal, mohl si říkat Jidáš. Stále nám vládnou zkorumpovaní politici, nad vším bdí všemohoucí římští okupanti a celkově se svět nějak moc neposunul k lepšímu. Když Ježíš ohlásil cestu do Jeruzaléma, možná se už Jidáš zaradoval, že se schyluje k zásadnímu obratu, protože v tomto městě sídlili všichni hlavní Ježíšovi nepřátelé. Ale ono stále nic, až na menší výtržnost, kdy Ježíš poshazoval prodejní stánky v chrámu, avšak to bylo spíš jen symbolické gesto a ne vyhlášení války. A tak se Jidáš uchýlil k zoufalému pokusu. Spojil se s Ježíšovými nepřáteli a postavil Ježíše do přímého střetu s nimi. Ježíš na to ovšem neodpověděl tasením zbraně a rozpoutáním boje. Místo toho se nechal zatknout, odvést do vězení a odsoudit k smrti. Jidášův plán nevyšel a skončil smrtí nejen Ježíše, ale i Jidáše samotného, který neunesl konec nadějí na nastolení Božího království i své vlastní provinění.

Je to svůdná teorie, ale zůstává jen teorií, protože pro ni v bibli nenajdeme mnoho podkladů. Budeme se muset smířit s tím, že Jidášovy pravé pohnutky nám zůstanou skryté. Nechtějme Jidáše nějak omlouvat. Prostě selhal, odpadl, zradil. Evangelista Matouš zdůrazňuje, že to byl jeden z Dvanácti. Ano, jeden z těch nejbližších - ze zárodku budoucí církve se jedna buňka zvrhla a začala nekontrolovatelně bujet. Omlouvat Jidáše by také mohlo znamenat omlouvat církev, poněkud vylepšit její obraz, který se už od samotného počátku začal povážlivě zakalovat. Ne až takzvaně temný středověk pokazil církev; ona nikdy dokonalá nebyla, žádný ideál a vzor v apoštolské době nehledejme.
Musíme ovšem zmínit ještě jeden způsob, jak z Jidáše sejmout jeho vinu. Dokonce sám Ježíš před ním varoval. Stalo se tak při poslední Ježíšově večeři s učedníky. Tento oddíl bývá v biblích opatřován nadpisem „označení zrádce“. Čteme-li ale Matoušovo evangelium pozorně, zjistíme, že Ježíš žádného konkrétního zrádce neoznačuje. Oznamuje pouze, že jeden ze spolustolujících jej zradí, a ponechává své učedníky v nejistotě, o koho se jedná.

Každý z učedníků cítí, že může být řeč právě o něm. Ano, i já mohu být tím zrádcem, dřímá ve mně tato strašlivá možnost, nemůžu za sebe stoprocentně ručit. Jsou ve mně síly, které jsou schopny se postavit proti nejbližšímu příteli. I když se mi teď zdá, že se nikdy neprobudí k životu, musím s nimi počítat. To je velmi pravdivý a obdivuhodný postoj apoštolů. Je to a má to být také postoj věřícího, který si je bolestně vědom svého hříchu a přiznává, že podléhá různým pokušením.

Ježíš nicméně nejistotu nerozptýlí a neudělá jasno, ale situaci ještě přiostří: Zradí mě ten, kdo se mnou omočil ruku v míse. Opět, kdo to je? Vždyť to jsme před chvílí udělali my všichni, může si říci kroužek Dvanácti! Ježíš nesděluje, kdo jej vydá nepřátelům, ale pouze upozorňuje: Je to někdo, s kým jsem v důvěrném společenství, u společného stolu, které má být výrazem pokoje, porozumění a lásky. Dokonce i ten, kdo má Ježíši takto blízko, se může ještě hrozivě vzdálit. Také to je důrazné připomenutí pro církev.

Syn člověka odchází, jak je o něm psáno. Běda tomu, který Syna člověka zrazuje, varuje Ježíš. Toto slovo se nám může jevit skoro jako přebytečné, vždyť učedníci i bez toho jistě dobře věděli, co taková zrada obnáší. Je jim jasné, že by tím popřeli celý svůj život, i kdyby je za to pánové nahoře pochválili a dobře jim zaplatili.

Zakopaný pes je ovšem v tom Ježíšově dovětku: Jak je psáno. Co je psáno, to je dáno, říká se. Syn člověka musí zemřít, jak už předpověděli proroci a jak to zřejmě chce i Bůh. Ostatně Ježíš o své násilné smrti nemluví poprvé. Několikrát svým učedníkům připomínal, že Syn člověka má být vydán velekněžím a zákoníkům. Ježíš věděl, že dříve či později tvrdě narazí na své protivníky a tento konflikt pro něj nedopadne dobře. Zároveň však věřil, že jeho cesta na smrt není jen náhodným dílem nějakých spiklenců, ale má své místo v Božím plánu. Syn člověka má být vydán. Toto „být vydán“ naznačuje, že je zde při díle zároveň vyšší moc.

Co to všechno znamená pro Jidáše? Zdá se, že nic menšího než to, že on sám bude nástrojem Boží vůle. Vždyť to bude on, kdo Ježíše vydá, tedy zradí. Je to stejné sloveso, jednou použité trochu nezřetelně a náznakově pro Boží jednání, podruhé zcela zřetelně pro Jidášovu zradu. Jako by se tu Boží a lidská ruka spojily, aby společně postavily kříž, na kterém bude Ježíš viset. Vypadá to, že Jidáš učinil jen to, co učinit měl, aby se naplnila svatá Písma.

Bylo tomu ale skutečně tak? Jedná takto Bůh se svým světem? Jsou Jidášové, Hitlerové a Stalinové nástroji tajemných Božích úradků? Ve Starém zákoně čteme několikrát a zcela jednoznačně, že Bůh vydal Izrael do rukou nepřátel jako trest za jeho nevěrnost. Nenávidění babylonští králové ve skutečnosti stojí v Hospodinových službách tím, že obsazují izraelskou zemi, ničí Jeruzalém a chrám a odvádějí Boží lid do zajetí. Neměl podobnou úlohu také Jidáš? Nebyl nakonec tím nejvěrnějším Ježíšovým spojencem, protože pomohl naplnit jeho poslání?

V muzikálu Jesus Christ Superstar Jidáš po Ježíšově ukřižování vyčítavě křičí: Kéž jen Kristus mě slyší! Proč mám všemi viněn být za jeho skon. Kéž Kristus mě slyší! Vždyť já pouze jednal tak, jak si přál on. Ježíšova slova při poslední večeři, jak je podává evangelista Matouš, jsou odpovědí na toto Jidášovo zvolání, které sice v bibli nenajdeme, ale kdesi mezi řádky bychom ho mohli vyčíst. Běda tomu, který zrazuje Syna člověka. Pro toho by bylo lépe, kdyby se byl vůbec nenarodil. Tak uvádí Ježíš na pravou míru Jidášovu úlohu v dějinách spásy. Skutečnost, že Bůh může použít i ty nejhorší lidské zločiny k něčemu dobrému, tyto skutky nijak neospravedlňuje. Zůstávají tím, čím jsou, totiž proviněním. Nejsou tím nijak posvěceny nebo zmírněny. Díky různým válkám například přišlo na svět mnoho vynálezů, které nám dodnes slouží, třeba mikrovlnná trouba, ale oněm válkám tím nepropůjčují žádný smysl a hodnotu. Válka zůstává válkou, tedy nesmyslným zabíjením lidí.

Bylo by tedy absurdní, kdyby si Ježíš přál zradu od svého přítele, nebo ho dokonce k něčemu takovému naváděl, aby se plnila Boží vůle. Dokonce ani v nejvypjatější chvíli poslední večeře Ježíš neříká: Ty mě zradíš. Pouze odpovídá na jeho otázku, kterou si kladl se všemi ostatními apoštoly: Jsem tím zrádcem snad já? Ježíš jen potvrzuje Jidášovu vlastní volbu. Ty sám jsi to řekl. Ty sám ses rozhodl. Ty sám víš, co je správné, tak si za tím stůj a nes si následky. Ale nechtěj po mně, abych tvůj čin schválil a dal mu vyšší smysl.

Jidáš není vylíčen jako člověk Bohem předurčený ke zlu, nebo dokonce k provedení špinavé práce, s kterou si Bůh sám nechce umazat ruce. Jidáš není takzvaný užitečný mouřenín, jak se někdy říká. Možná ještě může své rozhodnutí vzít zpět. Ježíš ho přece nevyhání od stolu. I jemu dává účast na svém těle a krvi. I jemu nabízí podíl na věčném životě. I jej zve do nebeské hostiny, kde se bude pít z nového kalichu ve společenství s nebeským Otcem.

Jenže Jidáš sám odchází a vzdaluje se. Dobrovolně odmítne toto pozvání. Je tu nějaká naděje pro velezrádce? Bible v tomto opět mlčí. Jidáš se už nesetká se vzkříšeným Ježíšem, aby od něj slyšel „pokoj vám“.

Kolem Jidáše je vůbec nějak mnoho těch „možná“ a „asi“. Zlo je pro nás do značné míry tajemstvím. Kde se v nás bere, jak se projevuje, jaké jsou jeho dopady. A tajemstvím pro nás také zůstává, zda bude veškeré zlo odpuštěno. Nevíme, jestli budou spaseni všichni hříšníci ani jestli bude spasen i Jidáš. Nemáme právo mluvit Bohu do jeho rozhodování. Ale smíme doufat, že krev, kterou Jidáš pomohl prolít, byla prolita i za něj samotného.

Amen.

Ondřej Kolář



Text kázání: Jeremjáš 20; 7 - 11
(7) Přemlouvals mě, Hospodine, a dal jsem se přemluvit. Zdolal jsi mě a přemohl. Po celé dny jsem jen pro smích, každý se mi vysmívá.
(8) Sotvaže promluvím, úpím, přivolávám násilí a zhoubu, neboť Hospodinovo slovo mi přináší jen potupu a pošklebky po celé dny.
(9) Řekl jsem: „Nebudu je připomínat, už nebudu v jeho jménu mluvit,“ avšak je v mém srdci jak hořící oheň, je uzavřeno v mých kostech, jsem vyčerpán tím, co musím snášet, dál už nemohu.
(10) Z mnoha stran pomluvy slyším. Kolkolem děs! „Udejte ho !“ „Udáme ho!“ Kdekdo z těch, s nimiž jsem pokojně žil, čeká, až se zhroutím. „Snad se dá nachytat, pak ho přemůžeme, zajmeme ho a pomstíme se mu.“
(11) Ale Hospodin je se mnou jako přesilný bohatýr, proto moji pronásledovatelé upadnou a dál nebudou moci, velice se budou stydět, že nebudou mít úspěch, jejich věčná hanba nebude zapomenuta.


Lidé, kteří při svém hledání Boha dospěli k rozhodnutí, že si přečtou bibli, se mě občas ptají, kterou její částí mají začít. S odpovědí obvykle trochu váhám, možností je několik. Naopak vím zcela jistě, které oddíly bych pro začátek nedoporučil. Ne proto, že by byly příliš nesrozumitelné, ale spíš se obávám, aby hledajícího člověka neodradily od další cesty k víře. Náš oddíl z knihy proroka Jeremijáše k takovým pro začátečníky nevhodným pasážím nepochybně patří.

Možná ale dělám chybu a měl bych spíše od začátku vyložit karty na stůl a nezatajovat to, co může křesťana také potkat. Život s Bohem někdy bolí. Život sám o sobě je bolavý, ale poslušnost vůči božímu volání ho může učinit v jistém smyslu ještě bolavějším. To je pravda, na kterou se obvykle při zvěstování evangelia takticky zapomíná. Někteří misionáři se spíš řídí podle hesla: když ptáčka lapají, pěkně mu zpívají. Kdybychom chtěli být upřímní, měli bychom zájemcům o křesťanství zazpívat spíše tu píseň Jeremijášovu a nebo třeba některý z žalmů, které často vyjadřují podobné pocity.

Pravda je, že Hospodin Jeremijášovi nic krásného a povznášejícího nikdy nesliboval. Prorok Bohu vyčítá: přemluvil jsi mě. To sloveso by se dalo také přeložit: vedl jsi mě za nos, obalamutil jsi mě, ba dokonce: udělal jsi ze mě blázna. V tom ale Jeremijáš Bohu křivdí. Když jako mladík vstupoval do prorocké služby, přece od Hospodina mimo jiné také slyšel: hleď, vložil jsem ti do úst slova, abys rozvracel a podvracel, abys ničil a bořil.

To tedy bude prorokův úkol: ničit falešné modly, jimž lidé uvěřili více než Bohu. Bořit představu Hospodina jako věčného dobráka, který nad každým hříchem přivře oko. Rozvracet nabubřelost těch, kteří utíkají do chrámu před svým nemilosrdenstvím s vdovami, sirotky a bezdomovci. Podvracet pýchu králů, kteří si myslí, že se mohou ubránit proti božímu hněvu.

Jeremiáše čeká boj. Boj ve jménu Boha proti vlastnímu národu, který se Bohu vzdálil. Boj, kvůli kterému si prorok nakonec všechny znepřátelí, bude označen za velezrádce, bude vysmíván, tupen, pronásledován, vězněn, ohrožen životě. A co je možná nejhorší: zůstane v tom všem sám, jen se svým Bohem.

Není divu, že k takovému nadlidskému úkolu musel Bůh Jeremijáše přemlouvat, ba dokonce s ním musel zápasit. boží slovo, kterým byl prorok pověřen, se pro něj stalo Danajským darem, ohromným balvanem, koulí na noze. Však taky Hospodin jednou prorokovi přikázal, aby si na sebe nasadil pouta a jho a chodil s nimi. Mělo to být znamení božího soudu nad Izraelem a jeho zotročení cizími národy, ale stejně tak dobře to mohlo být znamení onoho nesnesitelného slova, které Bůh na proroka uvalil.

Ve svém nářku Jeremijáš Boha označuje za hořící oheň v jeho srdci. To je dost trefné přirovnání. Ale pozor: není to hřejivý a přátelský plamínek víry, který do celého těla vysílá pozitivní energii. Bůh v Jeremijášově nitru skutečně pálí. Je jako rána, která se nedá zahojit. Prorok sice už nemůže dál, nejraději by všechno vzdal, zařadil se zpět do davu a nikoho už svými řečmi nedráždil, ale ono to prostě nejde. Když Bůh jednou vstoupí do něčího srdce, nelze ho odtud jednoduše vyhnat, ani před ním nelze utéct, stejně jako člověk nemůže utéct sám před sebou.

A tak je nakonec i Jermijáš sám v sobě rozdvojen, sám sobě se stává protivníkem. Na jedné straně je součástí božího lidu, miluje svůj národ, nepřeje si jeho zkázu. Na druhé straně musí témuž národu brát každou naději. Dokonce Izraelce nutí, aby se dobrovolně vzdali cizím vojskům, protože ta jsou přece nástrojem spravedlivého božího trestu, kterému je nutno se podvolit, čím dříve, tím lépe. Být na straně Boha pro Jeremijáše znamená být na straně Izraelových nepřátel a tedy i nepřátel jeho samotného. Sotva promluvím, přivolávám násilí a zhoubu, stěžuje si Jeremiáš. Ano, je to tak, jinak nemůže.

Zdolal jsi mě a přemohl, volá prorok Jeremijáš k Hospodinu. Takto vnímal své povolání do služby: jako porážku, kterou od Hospodina utrpěl. Nerad ji uznal, nesmířil se s ní, bouřil se proti ní zvláště ve chvílích vyčerpání a sevření. Je zajímavé, že podobně líčili někteří křesťané svoje vlastní obrácení. Ne jako úžasné padnutí do boží náruče, ale spíš jako boží přepadení. Útok, vůči němuž se nějakou dobu bránili, ale nakonec museli kapitulovat. Spisovatel C. S. Lewis vzpomíná na svou cestu k Bohu takto: „To, čeho jsem se tolik obával, mě nakonec dohonilo. V letním semestru 1929 jsem se umoudřil a připustil, že Bůh je Bohem a klekl jsem na kolena a modlil se; snad jsem byl v oné noci nejvíce poraženým a nejvíce vzdorovitým konvertitou v celé Anglii.“

Ne, Bůh jistě nikoho neláme a netlačí ke zdi, tak jak to dělali a žel stále ještě dělají někteří misionáři. Ale jeho slovo je mocné. Zavrtá se nám pod kůži, nedá nám pokoj, je jako brouk v hlavě. Můžeme ho ignorovat, můžeme se tvářit, že ho neslyšíme nebo že se nás netýká, ale ono tu stále je, jako trvalá výzva, vnitřní volání. Někteří lidé tvrdí, že ztratili víru. Víru snad je možné ztratit, ale jsem přesvědčen, že boží slovo, které se v nás jednou uhnízdilo, ztratit nelze.

Slovo boží je živé, mocné a ostřejší než jakýkoli dvousečný meč; proniká až na rozhraní duše a ducha, kostí a morku, a rozsuzuje touhy i myšlenky srdce.Není tvora, který by se před ním mohl skrýt. Tato slova z listu Židům by mohl podepsat nejen Jeremijáš a jiní proroci, ale nakonec každý věřící. boží slovo, které na svých bedrech neseme, nás vede k zápasu. Nejprve se sebou samotnými – s tím, k čemu přirozeně tíhneme, s vlastními touhami, plány a představami o životě. boží slovo může být pro nás nepříjemné a neskladné, nehodí se do našich souřadnic, může je dokonce rušit a nabourávat.

Je celkem jednoduché připustit, že kdesi nahoře nad námi cosi je. K takovému tvrzení se může leckdo bez problémů a bezbolestně přidat. Mnohem těžší je uznat, že toto „něco“, i když ho třeba nenazveme Bohem, nám vládne a činí si na nás nárok. Možná to je ten nejčastější důvod, proč lidé Boha odmítají. Pro mé Já, které má sklon se nafukovat až do nebes, je velké ponížení doznat, že není pánem vlastního života, a sklonit se před úplně jiným Pánem. K víře patří pokorné vědomí, že není nejdůležitější, co já chci, ale co chce Bůh. Jako věřící se musíme smířit s tím, že Bůh tu není od toho, aby uspokojoval všechny naše potřeby. Spíš Bůh sám skrze mě potřebuje něco vykonat na tomto světě a já se tomu mám podřídit.

Boží slovo nás ovšem vede také k zápasu s naším okolím. Stane se, že nás odcizí od mnohých lidí, třeba i od našich nejbližších. Pravý křesťan není ten, který objímá celý svět svou láskou a se všemi je za každou cenu zadobře. Může se stát, že se svými postoji a názory narazíme a ocitneme se osamoceni, podobně jako Jeremijáš. Leckdy půjdeme proti proudu veřejného mínění, trendů, módních vln. Pronásledování nám dnes sice nehrozí, zato výsměch a pošklebky známe dobře.

V prvním čtení jsme slyšeli, že Ježíš nepřišel na zem uvést pokoj, ale meč; přišel postavit syna proti otci, dceru proti matce, snachu proti tchyni. Stejně tak ovšem Ježíš svým učedníkům zaslíbil: Pokoj vám zanechávám, svůj pokoj vám dávám. Na první pohled jsou obě výpovědi v rozporu. Co nám tedy víra přináší – pokoj, nebo naopak nepokoj?

Nechme na tuto otázku odpovědět samotného Jeremijáše: Ale Hospodin je se mnou jako přesilný bohatýr, proto moji pronásledovatelé upadnou a dál nebudou moci. Tato slova jsou jistě svědectvím o pokoji, který těžce zkoušený prorok nakonec přeci jen poznal. Ale není to pokoj laciný. Není to pokoj, kterým raději dávám ruce pryč od nepříjemné reality a stahuji se do vnitřního zbožného světa, kam na mě nikdo nemůže. Není to pokoj, kterým uklidňuji svoje svědomí a omlouvám si svá provinění. Není to pokoj, kterým se vyhýbám nutným střetům a napětím a zametávám je pod koberec. Takový pokoj nám Kristus nezanechal. Takový falešný pokoj si tvoříme my sami, když jsme příliš ustrašení a líní podívat se pravdivě na sebe i na svět okolo.

Jeremijáš poznal jiný pokoj: takový dává Bůh svým věrným, kteří berou jeho slovo vážně. Tento pokoj vyrůstá z vědomí boží blízkosti. Bůh je tu se mnou, když mě jeho slovo nutí říci nebo udělat něco, za co od ostatních nesklidím žádný potlesk. Bůh je tu se mnou, i kdyby se na mě snesli všichni nepřátelé jako roj včel. Bůh je tu se mnou, i když neustále musím soupeřit a také často prohrávám se vším zlým, co je ve mně. Bůh mě ubrání i přede mnou samotným.

Snad právě takový pokoj zakusil i Ježíš sám, když po dlouhém modlitebním boji v Getsemanské zahradě řekl odvážně: Hle, přiblížila se hodina. Vstaňte a pojďme. Ježíš neutekl, nevzdal se, neschoval se před svým posláním. A boží slovo, které i on si v sobě nesl jako hořící a pálivý oheň, donesl až do konce.

Amen.

Ondřej Kolář



Text kázání: Židům 4; 14 - 16
(14) Protože máme mocného velekněze, který vstoupil až před Boží tvář, Ježíše, Syna Božího, držme se toho, co vyznáváme.
(15) Nemáme přece velekněze, který není schopen mít soucit s našimi slabostmi; vždyť na sobě zakusil všechna pokušení jako my, ale nedopustil se hříchu.
(16) Přistupme tedy směle k trůnu milosti, abychom došli milosrdenství a nalezli milost a pomoc v pravý čas.


Jezu Kriste, štědrý kněže - tak zní první slova jedné z nejstarších a také nejkrásnějších českých duchovních písní. Ve 14. století, kdy tento chorál vznikl, asi nebylo potřeba nikomu vysvětlovat, kdo je to kněz a jakou má úlohu. A také křesťané, kterým byl určena epištola, z níž jsme četli, tomu dobře rozuměli. My už rozumíme méně. Evangeličtí faráři kněžími nejsou, byť jsou tak v médiích často titulovaní. V tom se mimochodem přibližujeme našim židovským a muslimským příbuzným.

A protože pojem „kněz“ nepatří do evangelického slovníku, tak i Krista oslovujeme spíše jako Pána, Spasitele, Krále, ale málokdy jako kněze či velekněze. Ani Nový zákon takto o Ježíši obvykle nemluví, čemuž se nelze moc divit – židovští kněží, zvláště ti výše postavení, měli v Ježíšově době pověst zaprodanců sloužících římskému režimu. Ani Ježíš pro ně nenachází žádná přejná slova. Pouze autor epištoly Židům se odvážil Ježíše takto nazvat, ovšem ihned k tomu připojil obšírné vysvětlení, že u Ježíše je to s kněžstvím úplně jinak.

To první, co se v našem oddíle o Ježíši říká, je, že vstoupil až před Boží tvář. Tak by se dalo v trochu zjednodušující zkratce vystihnout, kdo je kněz, lhostejno zda židovský či pohanský, tehdejší nebo současný. Je to ten, kdo má přístup k Bohu, kdo zná to pravé vstupní heslo, které otevírá brány vedoucí do božského světa. Ten, kdo na rozdíl od nás, běžných smrtelníků, se k Bohu přiblížil, komunikuje s ním a může s ním také leccos vyjednat nebo u něj pro nás zařídit.

Kněz je tedy v prvé řadě prostředník, zprostředkovatel, nebo řečeno dnešní hantýrkou: mediátor mezi Bohem a člověkem. Musí být schopen tlumočit takříkajíc v obou směrech, shora dolů i zdola nahoru. Na jedné straně lidem sděluje, co od nich Bůh očekává, co přikazuje a také jaké má úmysly, co se od něj mohou nadít. Na druhé straně, a to je možná ještě důležitější, kněz zastupuje nás lidi před bohem. Zástupně před něj přináší naše prosby a také obětní dary, které mají tyto prosby podpořit a zesílit jejich účinek. Kněz také funguje jako usmiřovatel: když něčím Boha rozhněváme, zná způsoby, jak jej obměkčit a naklonit na naši stranu.

Byl takovýmto knězem také Ježíš z Nazaretu? Jistě věříme a vyznáváme, že Ježíš byl a je jediným prostředníkem mezi Bohem a člověkem. Nemáme nikoho na nebi ani na zemi, kdo je Bohu takto blízko a kdo je zároveň blízko i nám. V tomto smyslu ho můžeme nazvat knězem. Zároveň je ale v Ježíšově příběhu celé dosavadní kněžství postaveno na hlavu a zrušeno.

Kněžství totiž stojí a padá s myšlenkou, že Bůh je daleko a vysoko. Proto potřebujeme nějakého zprostředkovatele. Kdyby nám Bůh byl nablízku, kdyby byl přímo mezi námi, funkce prostředníka by rázem pozbyla smyslu. Nikdo by za nás zástupně nemusel předstupovat před Boží tvář, protože by tuto tvář mohl každý vidět, každý s Bohem hovořit, přednést před něj všechny své bolesti i selhání. Ale to by byl konec nejen kněžství, ale i všeho náboženství. Tam, kde vidíme Boha tváří v tvář, už nepotřebujeme ani kněze, ani oběti, ale ani kázání a náboženskou výuku, nepotřebujeme kostely ani církev. Právě tak si představoval autor knihy Zjevení Boží království: Bůh uprostřed lidí, nablízku všem, nikde žádný chrám a žádní prostředníci mezi nebem a zemí. Nebe má sestoupit na zem, jedno s druhým se s konečnou platností prolne.

Můžete namítnout, že zatím v Božím království přece nejsme. To je jistě pravda. A přece je náš svět jiný, než byl před Kristovým příchodem. Nebe a země už se jednou propojily, třebaže to bylo tak krátce a pouze v životě jediného člověka. Bůh se stal jedním z nás. Poznal na vlastní kůži, čím žijeme, z čeho se radujeme, čím se trápíme. Poznal všechny naše slabosti, naše nedobré sklony, naše slepé uličky, do nichž se vždy znovu zaplétáme. Zakusil, jakým pokušením a útokům zla jsme vystaveni.

A proto už nejsou zapotřebí žádní prostředníci, kteří by museli Bohu vysvětlovat, co nás zde na zemi trápí. Už není nutné, aby někdo za nás před Boha přednášel naše prosby. Nikdo z lidí už nemusí klepat na nebeskou bránu a pracně ji otevírat, protože tu bránu jednou provždy otevřel Bůh sám. Hospodine, zkoumáš mě a znáš mě, všechny moje cesty jsou ti známy, vyznal kdysi starozákonní žalmista. My k tomu můžeme doplnit: skrze svého Syna, Pána Ježíše Krista, jsi nás, Bože, zkoumal a poznal. Všechny lidské cesty jsou ti známy.

V Ježíši Kristu ovšem nejen Bůh poznal nás, ale také my jsme poznali Boha. To je další důvod, proč už nepotřebujeme kněze jako nějaké experty na Boha. Bůh se nám v Kristu zjevil. V jeho slovech a činech jsme poznali, kdo je Bůh a co s námi zamýšlí. Autor listu Židům toto poznání shrnuje: Bůh má s námi soucit.

To je ta poslední a definitivní rána, zasazená kněžskému provozu. Bůh je soucitný. K čemu pak nějaký kněz-mediátor, který má u Boha žehlit naše průšvihy? Bůh není přísný a nedostupný panovník, kterého musíme všelijak obměkčovat a podlézat mu. A není ani arogantní a všeho schopný či neschopný úředník, kterého je potřeba pravidelně uplácet drahými dary, ovšem bez záruky, že to k něčemu bude. Bůh je soucitný i bez našich obětí, ba dokonce s námi soucítí i tehdy, když mu nic dobrého nedáváme a nechceme dát, když se mu postavíme zády a zasloužili bychom si, aby se od nás také odvrátil. Vždyť jsme slyšeli, že soucítí i s naší slabostí. Neříká: dobře vám tak, snězte si, co jste si nadrobili – ale spíše: zle vám tak – ale já vás chci vysvobodit z otroctví, do kterého jste sami vstoupili a teď nevíte, jak z něj ven.

Při četbě evangelií si můžeme všimnout, jak často je Ježíš při pohledu na někoho nemocného, postiženého nebo nějak jinak ztrápeného hnut lítostí. Stejně tak to byla lítost, která donutila otce z jednoho Ježíšova slavného podobenství, aby vyběhl ven z domu a objal a políbil svého právě se vracejícího syna. Byl to soucit, který pohnul Samařana, aby přistoupil k polomrtvému člověku, ošetřil ho a postaral se o jeho uzdravení.

Soucit je doslova spolu-cit. Ježíš skutečně spolu-cítí. Necítí pouze lítost nad námi, ale cítí právě to, co cítíme my. A tak na Ježíšově soucitu poznáváme soucit Boží. Bůh k nám nepřišel jako pozorovatel, který s vědeckým odstupem vše sleduje a zaznamenává. Bůh je naopak veden soucitem, a proto žádný odstup nemá, je ve všem s námi. Nechce být objektivní, protože pro něj nejsme jen objekty, byť třeba objekty lásky. Nepřihlíží pouze, nezůstává venku, v bezpečí, byť třeba s pohnutím a slzou v oku. Bůh přišel k nám, dovnitř. Vydal se do nebezpečných končin.

Postní čas je dobou, kdy máme rozjímat nad Boží cestou soucitu. Přemýšlet o tom, co všechno obnáší Boží solidarita a ztotožnění s námi. Nebo ještě jinak: Poznat Boží kněžství - právě v jeho protikladu ke kněžství lidskému. Člověk-kněz klade na oltář svou oběť a čeká, že na ni Bůh snad milosrdně pohlédne, přijme ji a bude na nějaký čas uspokojen. Bůh-kněz se tou obětí sám stává. Pro nás a naši spásu. Stává se obětním beránkem vedeným na porážku. Soucitný Bůh na nějaký čas přestává být pánem situace, přestává být nebeským suverénem a nechá nad sebou vládnout pozemské pány a mocnosti. Bůh rozumí i tomu, co znamená být obětí, co znamená dostat se do rukou nepřátel a nakonec být jimi poslán na smrt. Ty jsi v světě bydlil s námi, tvé tělo trpělo rány.

Když tedy přistupujeme k Bohu, už se nemusíme třást strachem a být svíráni nejistotou, co nás tam nahoře čeká, povzbuzuje nás autor listu Židům. Můžeme jít směle a radostně. A také každý sám za sebe, žádného kněze k tomu nepotřebujeme. Kromě nás samotných nemusíme před Boha předložit vůbec nic, vždyť stejně mu nemáme co dát.

Tam na nebeském trůnu totiž sedí Kristus, soucitný a s námi trpící kněz. Trůn Božího nedosažitelného majestátu, hněvu a soudu se stal trůnem Boží milosti. U něj nalézáme pomoc i tehdy, když se topíme ve vlastní vině a nevíme kudy kam. U něj nalézáme milosrdenství i tehdy, když nás okolí nemilosrdně soudí, obviňuje, žádá po nás něco, co nedokážeme. U něj nalézáme soucit i tehdy, když je kolem nás bezcitnost, lhostejnost a nezájem. Přistupujme tedy k němu, k tomu Ukřižovanému. Cesta je volná, vždyť on sám ji pro nás prošlapal. Ó křesťané, z bludů vstaňme, dary dobré nám poznejme, k Synu Božímu chvátejme, k té milosti.

Amen.

Ondřej Kolář



Text kázání: Jan 13; 34 - 35
(34) Nové přikázání vám dávám, abyste se navzájem milovali; jako já jsem miloval vás, i vy se milujte navzájem.
(35) Podle toho všichni poznají, že jste moji učedníci, budete-li mít lásku jedni k druhým.“


Milé sestry a milí bratři,

procházíme nyní postní dobou. Postní doba je období, ve kterém se připojíme k poutní cestě k Ježíšovu kříži a prázdnému hrobu vzkříšení. Během Ježíšova veřejného života bylo jeho hlavním dílem povolat a vytvořit společenství jeho učedníků. Protože Ježíš chtěl, aby dobrá zpráva o Božím království byla skrze ně zvěstována po celém světě. Ježíš v dnešním textu říká učedníkům: „Nové přikázání vám dávám, abyste se navzájem milovali; jako já jsem miloval vás, i vy se milujte navzájem. Podle toho všichni poznají, že jste moji učedníci, budete-li mít lásku jedni k druhým.“ Podle těchto slov bylo povoláno Ježíšovo společenství učedníků jako společenství lásky. Když se navzájem milujeme, tím je zvěstován Ježíš Kristus po světě. Jestliže je to tak, jak se ve společnosti křesťanů konkrétně projevuje láska mezi bratry a sestrami?

Za prvé, společenství křesťanů je společenstvím, které přijímá účast na jednom chlebu a jednom kalichu. Ďábel pokoušel Ježíše, který se na poušti postil, aby z kamenů byly chleby. To byla nabídka, která vyřeší problém hladu v tomto světě, totiž problém s potravinami. Ježíš však řekl: „Ne jenom chlebem bude člověk živ, ale každým slovem, které vychází z Božích úst.“ To neznamená, že se Ježíš odvrací od lidských praktických problémů. Spíše osobně trpí lidskými problémy a ukazuje v nich a v jejich řešení skutečnou cestu ke spáse. Před ukřižováním Ježíš jedl se svými učedníky velikonoční večeři. Jídlem tohoto dne byl obyčejný chléb a víno, ale jídelní stůl tohoto dne byl zvláštní. Bylo řečeno úžasné Boží slovo k těm, kteří se s Ježíšem zúčastňují jednoho chleba a jednoho kalicha. Tím slovem bylo, že se tělo a krev Páně stane jejich věčným životem. Tělo bude ukřižováno a krev bude na kříži prolita. Protože není nikdo, kdo by nepotřeboval tento chléb života, řekl Ježíš svým učedníkům: „To čiňte na mou památku.“ Raná církev se snažila podle tohoto slova Páně žít. Ti, kteří se ke Kristu hlásili a kteří ho vyznávali, byly spolu, pili z jednoho kalicha, lámali chléb a rozdávali mezi sebou.

Nedávno přiletěli mládí lidé z Dong-an církve v Koreji a zúčastnili se bohoslužby, která se konala v psychiatrické léčebně v Bohnicích.

Při bohoslužbě byla večeře Páně a v této večeři Páně narazili na výzvu víry. Protože jejich ústa se měla dotknout kalicha, kterého se dotkla ústa pacientů. Kromě toho, farář, který tohoto dne vedl večeři Páně, neutřel papírem kalich, ani je neotočil, aby se ústa dotkla nějaké jiné části kalicha. Potom řekla jedna sestra, že se nedokáže dotknout svými ústy kalicha. Ale když k ní kalich přišel a ona se ho mohla svými ústy dotknout, pak se toho dne pro ni stala večeře Páně nezapomenutelným zážitkem lásky. Tak společenství křesťanů je společenstvím, která stojí kolem stole Páně a zúčastňuje se jednoho chleba a jednoho kalicha. My nemůžeme vyřešit všechny životní problémy našich bratří a sester. Ale můžeme být s nimi tak, jako s nimi byl Ježíš. Místo toho, že by najednou vyřešil všechny lidské problémy, byl a je s člověkem. Je s námi. Člověk nežije jen chlebem. Člověk žije z lásky, kterou navzájem dává a přijímá. Díky lásce Ježíšova kříže je nyní otevřen stůl Páně ke všem lidem. Když si navzájem odpustíme my v Kristu, i když jsme jiní, a zúčastníme se jednoho chleba a jednoho kalicha, láska, kterou v tomto místě dáváme a přijímáme, tak se stane životem pro nás samé i pro tento svět.

Za druhé, společenství křesťanů je společenstvím, ve kterém navzájem slouží jeden druhému. Ďábel na poušti navrhuje Ježíšovi, aby se mu klaněl a jestliže to tak Ježíš udělá, ďábel mu dá slávu a všechna království světa. To bylo pokušení moci. Mnoho chyb, které v dějinách křesťanství církev dělala, vyplynulo z toho, že církev podlehla právě tomuto pokušení moci. Byl ale jeden důvod, proč církev chtěla mít moc. Totiž jestliže by církev měla moc, pak by mohla snadněji zvěstovat evangelium a lépe sloužit Bohu a bližnímu. Nicméně, toto je zcela v rozporu s cestou Ježíše. Ježíšův kříž znamená vzdát se lidské moci. Ježíš řekl, že přišel na tento svět, nikoli aby mu bylo slouženo, ale sloužil. Před ukřižováním Ježíš osobně umyl nohy svých učedníků. A prosil, aby učedníci navzájem myli nohy ostatním. Je to poměrně intimní služba, která by bez lásky nebyla možná. Když se v takovém projevu intimní služby lásky vztahujeme k Ježíši, můžeme za Ježíšem sestoupit na společensky nejnižší místo. Zralý křesťan je člověk, který je ochoten jít v této lásce i tam, kam nechce jít. Církev je společenství služby, která se vztahuje ne k moci, ale k lásce. Protože milujeme Pána, můžeme sloužit bratřím a sestrám. Protože milujeme Pána, můžeme se stát pro tento svět rukama i nohama Páně.

Za třetí: společenství křesťanů je společenství, ve kterém navzájem jeden odpouští druhému. Na poušti pokoušel ďábel Ježíše, aby se vrhl dolů z vrcholu chrámu. To byl návrh, který má viditelně dokázat, že Ježíš je skvělá bytost. Získá tak aplaus od lidí. Často padáme do pokušení dokazovat, že jsme jiní než kdokoliv jiný, a chceme tak získat uznání hodnoty své bytosti. Často říkáme, že jsme tak jiní než ti druzí, až tím odsuzujeme ostatní. Ovšemže by bylo možné, že život po tom, co se člověk stal křesťanem, je lepší než ten předchozí, a mělo by to tak být. Ale to neznamená, že život křesťanů je vždycky lepší než předchozí. Společenství křesťanů vůbec není dokonalá společenství. Je také společenstvím hříšníků, kteří mají mnoho problémů. Ale důvodem, proč nás Bůh miluje, není náš úspěch, který se nám podařil. Důvodem, proč nás Bůh miluje až do konce, je, že nás stvořil, zachránil a vyvolil. Církev se neliší od světa tím, že v ní neexistuje žádný problém, ale že se s problémem vypořádá jiným způsobem. Společenství křesťanů vidí vzájemný problém ve světle milosti, kterou jsme dostali od Boha. A snaží se zabývat tímto problémem podle Ježíšova způsobu. Díky tomu, že Bůh v Kristu mě přijal, jak jsem, a odpustil, já také můžu přijmout své bratry a sestry, jak jsou, a odpustit jim.

Petr se zeptal Ježíše: „Pane, kolikrát mám odpustit svému bratrovi, když proti mně zhřeší?“ Ježíš mu odpověděl – stále. Když Petr poslouchal zprávu o Ježíšově umučení, byl si jist, že nikdy neopustí Pána. Ale když Pán byl zajat, Petr ho zapřel třikrát tak, že řekl, že ho nezná. Nicméně, Ježíš, když vstal z mrtvých, setkal se s Petrem, který byl zrádcem. A zeptal se třikrát: „Šimone, miluješ mne?“ A Ježíš třikrát poslouchal, že Petr ho miluje. Pak mu svěřil poslání. Možná, že Petr v této době pochopil Ježíšova slova, totiž miluj stále svého bratra. Milé sestry a milí bratři, církev je společenství, které žije z odpuštění. Může to znít divně, ale uvnitř církve by měla být zaručena svoboda chybovat. Je těžké, že se síla evangelia objevuje ve společenství, ve které se členové bojí chyb a nemohou se přiblížit k druhému. Samozřejmě, že je důležité pečovat o to a snažit se o to, aby srdce bratří a sester nebylo zraněno. Ale kdokoli může udělat chybu, i když se jí snaží vyhnout. Proto my všichni jsme bytosti, které potřebují odpuštění. Nicméně, když tito slabí lidé pamatují na milost, kterou dostali, odpouští jeden druhému a žijí z té milosti a odpuštění, pak by mohlo být evangelium lépe zvěstováno právě skrze tyto slabé lidi.

Milé sestry a milí bratři, je to opravdu úžasné, že se křesťané z České republiky, Koreje, Japonska a různých dalších národností snaží, aby dosáhli k jednomu tělu a milovali jeden druhého. I když v nás existuje mnoho nedostatků namísto stížností a kritiky máme Bohu poděkovat. Bůh dosud prováděl tuto práci, která by nemohla být dosažena lidskou sílou. Bůh chce, abychom my, kteří jsme navzájem jiní, byli v lásce jedním tělem. I když je společnost křesťanů slabé, evangelium je zvěstována skrze toto slabé společenství, ve kterém milujeme jeden druhého. To je Boží vůle. Nezvěstujeme my sami sebe. Zvěstujeme evangelium, které se v nás oživuje. To není práce kterou by jeden člověk mohl obsáhnout. Byli jsme vyzváni, abychom zvěstovali evangelium ve společenství a jménem společenství. Když stojíme kolem stolu Páně, sloužíme jeden druhému, odpouštíme si navzájem a žijeme životem lásky a služby, pak může svět ve společenství této lásky vidět Ježíše.

Amen.

Kwang-Hyun Ryu



Během svého pravidelného úterního setkání navštíví třicátníci starou čistírnu odpadních vod v Bubenči. Na tuto prohlídku zvou každého, bez ohledu na věk.

Sraz zájemců je o 19. hodině před čistírnou v Papírenské ulici číslo 6. Areál této technické památky se nachází nedaleko železniční stanice Praha–Bubeneč. K ní jede autobus linky 131 od stanice metra Hradčanská (odjezd odtud v 18.30) nebo vlak z Praha–Holešovice zastávka odjíždějící v 18.44.



V neděli 4. května od 16 hodin zve všechny sdružení LOGOS na besedu s ředitelem Ústavu mezinárodních vztahů Petrem Kratochvílem, během níž bude hovořit o Ukrajině v současnosti.



Text kázání: Marek 4; 26 - 29
(26) Dále řekl: „S Božím královstvím je to tak, jako když člověk zaseje semeno do země;
(27) ať spí či bdí, v noci i ve dne, semeno vzchází a roste, on ani neví jak.
(28) Země sama od sebe plodí nejprve stéblo, potom klas a nakonec zralé obilí v klasu.
(29) A když úroda dozraje, hospodář hned pošle srp, protože nastala žeň.“


Při čtení tohoto podobenství jsem si vzpomněl na historku, která se vypráví o Martinu Lutherovi. Když jednou hodnotil probíhající reformaci, podotkl k tomu: pouze jsem zvěstoval Boží slovo, a to už pak samo působilo, i když jsem spal anebo jsem seděl se svými přáteli a pil wittemberské pivo. Ano muž, který se rozhodujícím způsobem zasadil o obnovu církve, dokázal své působení takto vnímat. Je to vyznání nejen plné pokory, ale hlavně plné naprosté důvěry v Boží mocné působení. Stačí jen zasít Boží slovo a dějí se věci. Nemusíme se starat, že by evangelium u lidí nevzklíčilo. Bůh sám se o to postará. Vše pak už jde po vlastní ose, tak nějak samo, skoro se chce říci automaticky.
Toto slovo se v našem textu skutečně vyskytuje. Země sama od sebe, doslova automaticky, plodí nejprve stéblo, potom klas a nakonec zralé obilí v klasu. Tehdejší sedlák tento proces pokládal za zázrak, protože mu vůbec nebylo jasné, proč a jak se ze semínka stává stéblo, ze stébla rostlinka a z rostlinky zralý klas. K tomu, aby lidé pěstovali obilí, ostatně nepotřebovali přesně vědět, jak jeho růst funguje. Nějaké představy samozřejmě měli, například se domnívali, že semínko v zemi nejprve umírá a pak se jako nový život zrodí výhonek. Tím více museli věřit tomu, že příčinou růstu musí být Boží zásah.

Není podstatné, jak si tehdejší zemědělci všechny tyto přírodní jevy vysvětlovali. Prostě se spolehli na to, že když zorají půdu a v pravý čas zasejí, případně také pohnojí, zalejí a vyplejí, semínko už si samo najde cestu ke klasu. Podrobnosti té cesty není potřeba znát. Cíl je dán již předem, a pokud se nestane něco neočekávaného, toho cíle bude také dosaženo. S tím je možné napevno počítat.

Ježíšovo podobenství jistě nemůžeme považovat za jakousi chválu pasivity nebo dokonce zahálky. Obdělávání půdy a pěstování obilí tehdy rozhodně nebyl žádný med. Úroda sice přichází sama od sebe, ale člověk se samozřejmě také musí přičinit. To platilo tehdy a platí to i dnes, kdy nám v zemědělství vydatně pomáhají nejrůznější automaty.

Čím je tedy onen rozsévač pozoruhodný? Proč o něm Ježíš vůbec mluví? Především, umí se spolehnout na něco, co přesahuje nejen jeho rozum, ale především jeho schopnost ovlivňování. Právě tím, nikoli svou neinformovaností, se nejvíce odlišuje od dnešního člověka.
Lidé se dnes hrozně rádi obklopují nejrůznějšími automaty a jsou ochotni s nimi trávit většinu svého volného času. Jsou to hračky, které si člověk sám sestrojil pro vlastní užitek a potěšení. Víme (nebo alespoň odborníci mezi námi vědí), jak fungují, co od nich očekávat. A co je hlavní: ovládáme je. Tedy alespoň zatím, žádná vzpoura robotů snad v dohledné době nehrozí.

Pokud se naproti tomu setkáme s nějakým automatem, který neumíme ovládat, jsme z toho nervózní až naštvaní. Nemám na mysli jen osobní počítač, který je pro nás nejen pomocníkem, ale i zdrojem mnohých nepříjemných překvapení. Tím nejdůležitějším „automatem“, o kterém hovořil ve svém podobenství už Ježíš, je přece i nadále příroda samotná. Sice se mnozí odborníci nejen v Sovětském svazu chvástali, že poručí větru dešti, ale ve skutečnosti je pro nás život stále ještě dosti neprobádaný a neovladatelný. Jistě víme o mnoho více, než věděl naivní biblický zemědělec. Avšak děje, jež se samy od sebe odehrávají v přírodě, umíme ovládat jen z nepatrné části. A to je pro nás moc nepříjemné. Neumět něco ovlivnit, nemít něco v hrsti, nemít něco „zmáknuté“, to je naše noční můra.

Napadá mě příklad, který je růstu zrníčka v půdě velmi blízký. Pokud dnes žena otěhotní, čeká ji vedle radostného těšení na potomka také devítiměsíční strachování. Maraton nejrůznějších prohlídek, kontrol, testů. Sledování, měření a přeměřování, určování termínů. Varování, co všechno může nastat, když se to či ono podcení. Výpočty pravděpodobnosti vzniku té či oné vrozené vady a choroby. Dítě v matčině břiše roste, automaticky, nic netušíc, ale kolem něj vládne napětí. Umíme sice podrobně sledovat, pořizovat snímky a provádět testy, ale moc toho ovlivnit nedokážeme. Není to v našich rukou a to se nám právě nelíbí. Ještěže už se aspoň porod dá provádět pomocí operace a tudíž kontrolovaně.

Rozsévač naopak vůbec nervózní není. Zaseje a provede jistě i další potřebné zemědělné úkony. Ježíše ovšem až tak nezajímá rolníkova práce, jako spíše jeho postoj ke zdroji obživy. Udělal jsem vše potřebné a nyní Bohu poručeno. Boží automat se postará lépe, než bych se postaral sám. Nevím, jak je možné, že i letos, stejně jako každý rok, obilí vyroste a budu moci sklízet. Ani po tom nepátrám, stejně bych tomu neporozuměl. Prostě to jednoho dne přijde a já budu moci sklízet. A do té doby se nemusím stresovat, nespat, myslet na to stále nebo dokonce úzkostlivě přeměřovat, jestli má rostlinka přiměřený vzrůst vzhledem k týdnům uplynulým od zasetí. Ať spím či bdím, ať se strachuji nebo ne, Bůh dává semínku vzklíčit a růst. Má ustaranost by ten růst nepostrčila stejně ani o píď.

Rozsévač také umí čekat. Ví, že to potrvá dlouho. Jsou věci, které prostě nejdou urychlit. Je čas sázet a čas sklízet a mezitím je ovšem dlouhý čas čekání, který bychom nejraději přeskočili, ale ono to nejde. Urychlování zrání čehokoli, ať je to ovoce, salám nebo pivo, nevede k ničemu dobrému. Čekání se ovšem dnes moc nenosí. Kdo čeká, ihned je obviněn z toho, že jen skládá ruce do klína, neumí vzít svůj osud do vlastních rukou a myslí si, že mu něco krásného samo spadne z nebe. Rozsévač si toto opravdu myslí: jednou to krásné přijde, ne sice z nebe, ale ze země, samo od sebe. Člověk jen musí být trpělivý a vydržet to čekání, které může být někdy až nesnesitelné.

Rozsévač dále ví, že mnohé věci se dějí neviditelně. Poté, co se zaseje, opravdu dlouho nelze nic pozorovat. Mohl by propadnout panice a třeba rozhrabávat hlínu, jestli se tam uvnitř už něco neděje, ale tím by to celé jen pokazil. Rozsévač svým selským rozumem chápe lépe než my osvícení lidé dnes, že jestliže něco není vidět, ještě to neznamená, že to neexistuje. Nejen Bůh, ale i mnohé skutečnosti tohoto světa nejsou viditelné, měřitelné a uchopitelné, a přece tu jsou. Antoine de Saint-Exupéry dokonce tvrdil, že právě to podstatné je očím neviditelné. Dodal bych k tomu: zatím neviditelné. Na první pohled neviditelné.

Především však rozsévač věří v Boha a jeho dílo. Méně se zaobírá tím, co právě teď vnímá, a více tím, co má přijít, nebo přesněji: o čem pevně doufá, že přijde. Odtud ten jeho záviděníhodný klid, trpělivost a naděje. Ví, že jeho čekání má smysl. Ví, že výsledek je nakonec v rukou Božích, nikoli v těch lidských. Umíme věřit stejně jako on? Umíme se spolehnout, že Bůh své království ve světě prosazuje, i když třeba zrovna spíme, nebo se nám nedaří, nebo jsme se silami u konce, anebo podobně jako Martin Luther sedíme v hospodě u piva?
Mám pocit, že se dnes církev chová spíše jako vysoce erudovaný agronom a ne jako prostý zemědělec Ježíšovy doby. A tak církev sleduje, zkoumá, přeměřuje, má zálibu v číslech, ať už jsou to počty jejích členů nebo sumy peněz, které bude dostávat a následně utrácet. Zjišťuje, kde je Boží království už viditelné, hmatatelné a nezpochybnitelné. Promýšlí strategie vedoucí k úspěchu. Nechce prostě čekat na zázraky, chce si naopak budoucí sklizeň nějak zajistit.

Takovéto úsilí má svoje opodstatnění. Ostatně ani Ježíšův rolník přece nezahálel a konal svou povinnost. Možná je právě teď čas počítat, plánovat, a aktivně připravovat Božímu království cestu stejně jako je čas sít, hnojit a vytrhávat plevel. Možná byla církev v minulosti až příliš bezstarostná a teď dohání, co zanedbala.

Boží království navíc není duchovní cosi, co se vznáší nad našimi hlavami a s pozemskou realitou nemá nic společného. Naopak, Ježíšova podobenství nám toto království právě hezky „uzemňují“. Proto je Ježíš tak často připodobňuje k semínku v zemi nebo i k jiným celkem přízemním věcem, jako je třeba kvas v těstu. A tak se také církev musí občas zabývat čísly a statistikami, protože není jen duchovní, ale i pozemskou skutečností.

Rozhodující je, zda se při tom všem spoléháme na Boha, anebo spíše na vlastní síly. Zda věříme v moc Božího království, anebo jsme nervózní z vlastní nemohoucnosti. Zda umíme také čekat, anebo umíme jen urychlovat a popohánět. Zda vnímáme i to neviditelné a přece reálné nebo jsme fascinováni jen tím viditelným.

Boží království na zem nestrhneme, o to se neúspěšně pokoušeli mnozí počínaje Ježíšovými současníky až po novodobé vládce. Boží království nemáme pod kontrolou. Logika, způsob a tempo jeho růstu se obvykle vymykají našemu chápání. To si musíme pokorně přiznat.
A tak máme dělat jen to, co je nám uloženo: zvěstovat Boží slovo, jak nejlépe umíme. A věřit, že čas sklizně jistě přijde.

Amen.

Ondřej Kolář



Výtvarné odpoledne, které se uskutečnilo v sobotu 12. dubna U Jákobova žebříku, vedl Jan Bárta, novinář, autor a ilustrátor knih s biblickou tematikou, bývalý ředitel humanitární organizace Adra. Na plátno o rozměrech 5x1,5 metru malovalo pod jeho vedením téměř čtyřicet českých a korejských dětí akrylovými barvami Ježíšův vjezd do Jeruzaléma. Bílá plocha rychle ožívala pestrým zástupem a krajina kolem Jeruzaléma rozkvétala díky desítkám štětců. Do malování se zapojili i dospělí, kterým patří dík také za hlídání těch nejmenších výtvarníků a za občerstvení. Na Květnou neděli obraz ozdobí velký sál kostela a v malém sále budou vystaveny obrazy Jana Bárty.



Vážené čtenářky, vážení čtenáři, milé sestry a milí bratři,

dvojí pohled na velikonoční příběh. Nejdříve takový dobře bulvární, sdělovaný červenými tučnými titulky: Zrada a zapření; Zrádce mezi nejbližšími; Zbabělý učedník; Oprátka pro zrádce; Pozdní lítost; Po sladkém životě slané slzy. A bulvár se nezastaví: Krvavá hostina; Výkřiky zoufalce na kříži; Matčiny slzy; Ukřižovaný hrdina. A bulvár nás přenese od Velkého pátku k velikonoční neděli: Zoufalé ženy; Hrůza u prázdného hrobu; Ukradený Spasitel; Oči již jen pro pláč. A lidé, nalákáni titulky, hltají všechna ta slova, která jim nahání hrůzu a vnáší zmatek a přináší neklidné spaní, obzvlášť když ještě ve večerních zprávách slyšeli redaktory dotazovat se sousedek, co tomu všemi říkají: „Je to strašné“, řekla první sousedka, již v županu, která vyhlédla na redaktora z okna; „Lidi jsou zlí, to víte“, řekla jiná sousedka, která si div nepřivřela hlavu ve dveřích. „No, však na každého jednou dojde. Boží mlýny melou pomalu, ale jistě“, řekne vesnický filosof, vracející se vrávoravým krokem z večerního pivního posezení. „Ale přece není kouře bez ohýnku a na každém šprochu…“, zpěvným zvučným hlasem poví rozechvěle do mikrofonu sousedka, která přece ví. Ani se nedivím neklidnému spánku konzumentů bulvárních titulků a naslouchačů životní moudrosti sousedek a sousedů.

A pak druhý pohled na velikonoční příběh. Pohled očima evangelisty Jana. Ježíšova modlitba za učedníky končí slovy: „Spravedlivý Otče, dal jsem jim poznat tvé jméno a ještě dám poznat, aby v nich byla láska, kterou máš ke mně, a já abych byl v nich“. Pilátem je Ježíš shledán nevinným, vzápětí o Ježíši řekne: „Ejhle, člověk“. Na kříži Ježíš řekne: „Dokonáno jest“, skloní hlavu a skoná. To pro člověka, to pro nás je dokonáno Boží dílo záchrany, odpuštění, milosti. Můžeme jít dál. K prázdnému hrobu. Tak jako Máří Magdalenu Ježíš oslovuje a ptá se jí, tak se ptá i nás: „Proč pláčeš, Marie?“. Záleží mu na lidském pláči a nejistotě, na smutku člověka. Přichází jako vzkříšený Pán, aby nabídl život, aby probudil k nové mu životu. A pak třikrát „Pokoj vám“. Učedníkům, kteří se bojí za zavřenými dveřmi, kteří prožívají tíseň a nejistotu. A opět učedníkům: „Pokoj vám“. S pokojem vysílá učedníky do dalšího života, do světa. Již v moci Ducha svatého. A potřetí: „Pokoj vám“. Opět učedníkům, tentokrát i s Tomášem, který je plný nejistoty a rozechvělé víry.

O Kristově lásce a pokoji je ten druhý pohled. Doporučuji vám ho. Je bez reklamy, bez halasných titulků, bez senzace. Pohled klidný, přátelský, laskavý. „Aby v nich byla láska, Otče“. „Pokoj vám“. Co víc, milí čtenáři, potřebujeme než právě pokoj a lásku? Nemusíme se zabývat tím, co říkají sousedé obecně a tím méně co říkají o nás. Nemusíme na stáncích nakupovat bulvár, abychom se jím nechali ještě víc vyvádět z míry, znervózňovat, znepokojovat. Nemusíme číst velikonoční příběh sevřeni strachem. V evangeliu, a obzvlášť v té Janovské verzi, je mnoho naděje, mnoho radosti, vítězství života. Rodíme se do života a rodíme se také do smrti. Kristovo evangelium nás však ujišťuje, že se rodíme pro život, nikoliv pro smrt. Pro život, který žijeme zde, v tomto světě. A když ho nejen žijeme, ale také plně prožíváme, tak víme, že v něm je nejen radost, ale i smutek; nejen vítězství, ale také prohry; nejen pohoda, ale také bolest. Do takového života vnáší ukřižovaný a triumfálně vzkříšený Kristus Pán lásku a pokoj. Ale jde ještě dál. Jde za hranice tohoto života. Nejen pro tento život, ale i pro nový život, Kristem vykoupený se rodíme.

Milý čtenáři, přeji vám i sobě pokoj a lásku Kristovu. Přeji také vám i sobě, ať z této lásky a z tohoto pokoje čerpáme a šíříme obojí tam, kde se lásky a pokoje nedostává. Stačí se dobře dívat. Přeji vám i sobě jasné vidění. Přeji Vám i sobě velikonoce, naplněné láskou a pokojem.

V Praze závěru postní doby roku 2014
Miroslav Erdinger, farář



Přesvědčili jsme se o tom 26. února v rámci večerů s hostem. Osobně přítomný skladatel to potvrdil odpověďmi na otázky, které mu kladli moderátoři večera Anička Boučková a Miloš Rejchrt. Hlavně ale asi sedmdesát posluchačů na vlastní uši uslyšelo devět asi minutových árií, jež při setkání s tou kterou houbou skladatel zaslechl a přepsal do not. Ke každá árii se také na plátno promítaly fotografie (autor J. Malý) houbových krasavců a krasotinek, jejichž zpěv nám představili Jan Kvapil (housle) a Sebastián Tóth (violoncello). Hřib kovář však se nespokojil s jedním nástrojem a posluchačům nabídl harmonicky bohatý duet (housle a violoncello), zatímco hřib satan si řekl o houslové sólo a kupodivu jeho hudba nebyla nikterak osudová, spíše rozverná.

Václav Hálek ovšem slyší hrát i apoštola Pavla, v úvodu večera zazněly tři úryvky z epištol v podání pěvkyně Pavly Kšicové a houslisty Jana Kvapila. Ve světové premíéře jsme vyslechli jemnou lyrickou skladbu „Dávná zahrada“ pro violoncello a piáno (Lucie Tóth) Tatáž pianistka doplnila krátkými autorskými předěly básně, které zazněly v autorském přednesu Markéty Hejné a jež se většinou vztahovaly k houbám či přímo k Václavu Hálkovi.

Osvěživými postřehy a houbařskými historkami přispěl k bohaté náplni večera renomovaný mykolog pan ing. Jiří Baier. Asi hodinu a čtvrt trvající část večera srdečně a zároveň přemýšlivě uvedl a. zakončil farář Miroslav Erdinger,jenž všem požehnal společně s katolickým kolegou Josefem Brtníkem.

Druhá část byla hodně volná a delší – rozešli jsme se až před půlnocí. S asi patnáctičlennou delegací z farnosti sv. Terezie jsme okoušeli i různé houby a houbičky, většinou zapečené, nescházel ale ani lahodný houbový kuba. Všechny pokrmy se zárukou byly bez satana a bez babky, alias hřibu žlutomasého, před nímž jsme byli přítomnými odborníky varování jako před velmi zdatným producentem nebezpečných mykotoxinů. Naopak jsme byli ubezpečení, že s naprostou většinou jedlých hub se dobře snáší víno, což jsme také na místě vyzkoušeli a potvrdili.

Nu a kde je milé společenství a ušlechtilý nápoj, tam nemůže scházet zpěv. Zpívalo se při piáně volně a dobře, přece jen křesťané ještě zpěvu neodvykli. Že život je jen náhoda, to znělo jako chorál! Ovšemže jsme si pod slovem „náhoda“ vybavovali jiná slova, třeba „milost“ a „nádhera“. Však jsme v první časti večera připomněli slovo Páně „Pohleďte na polní lilie, jak kvetou ,...ani Šalomoun ve své nádheře nebyl oděn jako jedna z nich“. A přidali jsme k liliím polním ještě houby lesní, tento tajemný přírodní úkaz, jenž ukazuje svým jedinečným způsobem na Stvořitele a hraje k jeho slávě.

Miloš Rejchrt



Netřeba asi příliš připomínat, že náš kostel není jen místem soužití a spolupráce českých a korejských křesťanů, ale i prostorem, kde se konají mezinárodní setkání dalece přesahující náš sbor. Jedno takové proběhlo 5. února tohoto roku. Do České republiky zavítala skupina asi patnácti mladých křesťanů z Jižní Koreje, aby poznali českou společnost, církev a také společenství a práci kobyliského sboru. V rámci jejich dvoutýdenního nabitého programu se také setkali se staršovstvem našeho sboru v korejské kavárně v centru Prahy. Tohoto posezení jsem se žel nemohl zúčastnit, ale vynahradil jsem si to bohatě jinde. Závěrem a vyvrcholením pobytu mladých Korejců totiž byl Česko-korejský den v prostorách našeho sboru. Společně s kolegou Kwanghyun Ryu jsme se rozhodli pozvat na tuto akci nejen „místní“ českou a korejskou mládež, ale i mládežníky z jiných sborů pražského seniorátu. Krátce po příjezdu Korejců jsme proto uskutečnili výjezdní přípravnou schůzku v žižkovském sboru na Čajkovského ulici, kde jsme se seznámili a hlavně dolaďovali program. Za týden ve středu večer se pak v našem kostele sešlo asi padesát mladých – Korejců z Koreje i z Kobylis, Čechů z Kobylis, Libně, Žižkova a Smíchova a snad i odjinud. Zahájili jsme společnými česko-korejskými bohoslužbami, které měly přibližně stejnou podobu, jako ty naše „běžné“ (a přece pro mě stále svým způsobem fascinující) o první neděli v měsíci: biblická čtení, modlitby i písně zněly v obou jazycích a samozřejmě nechybělo ani vysluhování večeře Páně. Kázání mělo podobu krátkého videa s působivým příběhem, kterému každý porozuměl.
Hlavním bodem programu bylo ovšem vzájemné představování české a korejské kultury. V kostele byla rozmístěna tematická stanoviště, z nichž si každý účastník mohl dle libosti a zájmu vybírat: církev, kultura, jídlo, sport, písmo… Prostory našeho sboru se změnily na přednáškové místnosti, debatní kluby, bufety, cvičiště bojových sportů nebo písmomalířskou dílnu. Po krátkém občerstvení, kdy byl prostor k rozhovorům, následovala hudební vystoupení: zpívalo se zvlášť i společně a celý večer byl zakončen modlitbou. Přestože už dva a půl roku žiji a pracuji v našem sboru, uvědomil jsem si, že mě korejská kultura stále znovu překvapuje a že o ní zas tak mnoho nevím. Možnosti pro vzájemné poznávání a sdílení, které jsme prozatím ještě nevyužili, určitě stále jsou.
Nakonec musím zmínit událost, která zdaleka nebyla tak velkolepá, a přitom pro mě byla silným zážitkem. Odpoledne před Česko-korejským dnem přišli korejští delegáti na bohoslužby do kostela svatého Václava v areálu Psychiatrické nemocnice v Bohnicích a zazpívali dvě písně. Slavení večeře Páně s pacienty této nemocnice bylo skromným, a přece jasným svědectvím o tom, jak Bůh úplně stranou „velkého světa“, ba přímo na jeho okraji, tvoří něco nového: přivádí k sobě lidi, kteří by se jinak nikdy nesetkali, a učí nás vzájemnému naslouchání, porozumění a budování mostů. Česko-korejský den včetně jeho bohnické předehry mě ujistil o tom, že církev navzdory své nedokonalosti a slabosti přece odráží cosi z budoucího Božího království pokoje.

Ondřej Kolář



Tradiční bazar jídel, která uvařili a upekli Korejci, Japonci a Češi, se konal v sobotu 30. listopadu 2013. V dobré atmosféře, kterou podporovala hudební skupina s účastí člena staršovstva bratra Josefa Jeřábka, se vybralo 38 794 korun. Za výnos z prodeje jsme nakoupili dárky pro pacienty chronických oddělení Psychiatrické nemocnice v Bohnicích podle seznamu vytvořeného personálem. Dárky zabalili a jmenovkami opatřili účastníci biblické hodiny ve čtvrtek
19. prosince. S balením pomohli také členové sdružení LOGOS, kteří pak všechny pozvali k pohoštění v jídelně. Dárky na Štědrý večer pacientům léčebny předali bratři faráři Miroslav Erdinger, Ondřej Kolář a korejský farář Kwang-Hyun Ryu.



V sobotu 23. listopadu se uskutečnila v pořadí již třetí výtvarná dílna. Děti i dospělí, Češi, Korejci i Maďaři společně vázali adventní věnce, vyráběli vánoční ozdoby a pekli perníčky.



se uskutečnil 20.–22. září. Stejně jako v minulých letech jsme prožili krásné chvíle společenství při rozhovorech, zpěvu, hrách, sběru hub a samozřejmě při nedělních bohoslužbách s večeří Páně pod širým nebem. Na páteční a sobotní večer připravili program a podněty k diskusi bratři faráři Miroslav Erdinger a Ondřej Kolář.
Po celý víkend připravovali Michal Novák s Honzou Šotolou program pro děti a Nelly Kolářová výtvarničila s těmi menšími, které se obávaly lesní divočiny.
Sobotní den nám svou návštěvou zpříjemnila skupina korejských bratří a sester, pro které byl snad výlet do tradičního evangelického tábora také radostným prožitkem.



Je již tradicí, že se po květnových mezinárodních ekumenických bohoslužbách setkávají Češi, Korejci a Japonci z našeho sboru ke sdílení radosti nedělního dne. Korejští členové sboru již tradičně připravili k obědu spoustu grilovaného masa, rýži i korejské saláty a k mání byly též zákusky z českých kuchyní. Po poledni jsme si za doprovodu jednoho z mnoha kobyliských hudebních těles zatančili oblíbenou mazurku a děti vytvořily pod vedením bratra Kolínského monumentálního draka z PET lahví.



Sederová slavnostní večeře na připomínku vyvedení Izraele z egyptského otroctví se uskutečnila na Zelený čtvrtek 28. března 2013 po tradičním čtení pašijových textů.



V sobotu 23. března uspořádali učitelé nedělní školy kreativní odpoledne pro české a korejské děti, na kterém malovaly kraslice, pekly perníčky a pletly pomlázky.



Milé sestry, milí bratři,

předkládáme vám zprávu o životě farního sboru Českobratrské církve evangelické v Praze 8 Kobylisích za rok 2013, schválenou staršovstvem sboru na řádné schůzi 3. března 2014.

Farní sbor vloni pokračoval v šíření a přijímání slova Božího v kostele U Jákobova žebříku, který využíval společně s komunitou korejských a japonských křesťanů žijících v Praze. K jejich sborové činnosti jim poskytoval shromažďovací i kancelářské místnosti v prvním poschodí fary a k nedělním bohoslužbám jim dával k dispozici prostory kostela. Každou první neděli v měsíci s výjimkou prázdnin se v půl desáté dopoledne konaly společné mezinárodní ekumenické bohoslužby konané česky a korejsky, jejichž trvalou součástí se stalo čtení Písma také v japonštině. Při společných bohoslužbách vždy bylo vysluhování sv. večeře Páně. Bohoslužby vykonávali faráři české části sboru Miroslav Erdinger a Ondřej Kolář, partnery jim byli korejští faráři Jong Sil Lee, Kwang-Hyun Ryu, a japonský farář Sinil Son. V dalších třech nedělích se konaly samostatné korejské bohoslužby vždy v půl dvanácté, a ve dvě hodiny odpoledne na ně navazovaly bohoslužby v japonštině. Po mezinárodních bohoslužbách bylo v přísálí pokaždé připraveno malé pohoštění. Sestry a bratři z korejské části sboru se v týdnu scházeli k dalším vlastním sborovým akcím.

Nedílnou součástí sborového života se staly jarní mezinárodní den a podzimní bazar jídel. Vloni jsme se sešli v neděli 5. května a po společných bohoslužbách jsme v mezičase pod vedením Viktorky Kolínské a Bartoloměje Veselého na zahradě společně zatančili mazurku. V téže době české a korejské děti vytvářely s Petrem Kolínským z nasbíraných PET lahví plastiku draka. Společný oběd jsme v poledne zahájili modlitbou. Bazar jídel, která uvařili a upekli Korejci, Japonci a Češi, se konal v sobotu 30. listopadu. V dobré atmosféře, kterou podporovala hudební skupina s účastí člena staršovstva bratra Josefa Jeřábka, se vybralo 38 794 korun. Za výnos z prodeje jsme nakoupili dárky pro pacienty chronických oddělení Psychiatrické nemocnice v Bohnicích podle seznamu vytvořeného personálem. Dárky zabalili a jmenovkami opatřili účastníci biblické hodiny ve čtvrtek 19. prosince. S balením pomohli také členové sdružení LOGOS, kteří pak všechny pozvali k pohoštění v jídelně. Dárky na Štědrý večer pacientům léčebny předali bratři faráři Miroslav Erdinger, Ondřej Kolář a korejský farář Kwang-Hyun Ryu.

*

Statutárním farářem farního sboru byl nadále bratr Miroslav Erdinger, jako druhý farář působil bratr Ondřej Kolář. Oba působili nejen v kostele U Jákobova žebříku, ale také mezi pacienty Psychiatrické nemocnice v Bohnicích. Zaměstnanci sboru jsou i japonský farář Sinil Son a korejský farář Kwang-Hyun Ryu. To je dobré vědět s ohledem na informaci o mzdových nákladech, ve zprávě sestry pokladní Olgy Polákové. V kostele sv. Václava v areálu bohnické nemocnice se konaly bohoslužby s vysluhováním sv. večeře Páně každou středu v půl čtvrté odpoledne. Bohoslužby se uskutečnily padesátkrát. Vykonával je bratr farář Kolář, kterého zastoupili čtyřikrát Jan Ratiborský a dvakrát bratr farář Erdinger.

Bratr farář Miroslav Erdinger a bratr farář Ondřej Kolář jsou členy týmu Spirituální péče Psychiatrické nemocnice v Bohnicích, v jehož rámci se podíleli na skupinovém pastoračním sezení na oddělení závislostí, v doléčovacím pavilonu psychicky nemocných, prováděli pastorační péči na oddělení ochranné léčby, a na přání pacientů vykonávali individuální návštěvy na dalších odděleních. Miroslav Erdinger vykonával pravidelná pastorační setkání především na oddělení sexuálních deviací a psychóz. Každý z farářů vykonal těchto náročných setkání během roku přibližně 40. V nemocnici působili nikoliv za plat, ale v rámci svého farářského úvazku. Taková služba není samozřejmá a je vykonávána s pověřením staršovstva. O své práci pravidelně informovali presbytery na schůzích staršovstva.

Dalším působištěm Farního sboru mimo areál kostela je Domov seniorů „Slunečnice“ v Čimicích. Vloni tam bratr farář Erdinger vykonal pětadvacetkrát dopolední bohoslužby, při mnoha z nich pastorační pracovnice Eliška Erdingerová doprovázela sborový zpěv na klavír. Šestkrát se konal biblický program v odpolední Kavárničce, významná byla setkání o velikonocích a v době postní. Velikonoční program pro seniory z Domova se konal v pondělí 25. března odpoledne. Sváteční promluvu měl bratr farář Erdinger, zazpívala sestra farářová Erdingerová s doprovodem bratra kurátora Veselého. Koncert podobného složení, ovšem se zvěstí o narození Krista a s koledami zpívanými i účastníky z Domova, jsme připravili 16. prosince, tedy v době postní. Účinkovaly s námi také děti z Bratrské školy v Holešovicích.

Funkci pastorační pracovnice plnila sestra Eliška Erdingerová nejen přípravou zmíněných programů, ale po celý rok také v desítkách rozhovorů, návštěvami sociálně potřebných, i péčí o nejmenší a školní děti.

V prvním poschodí fary pracovala nezisková organizace zaměřená na misiologii ve střední a východní Evropě, nazvaná Středoevropské centrum misijních studií.

*

Kobyliský sbor téměř dvacet let poskytuje své prostory a všeobecnou podporu křesťanům s homosexuální orientací, kteří jsou členy Občanského sdružení LOGOS. Scházeli se každou první neděli v měsíci odpoledne. Duchovní část setkání připravoval Ondřej Kolář. Aktivita sdružení byla vloni na vzestupné dráze a jeho členové podporu kobyliského sboru vítají a oceňují. Byli jsme toho svědky i při společném balení dárků pro pacienty nemocnice.

*

Nyní se věnujme popisu pravidelných setkání na půdě kostela U Jákobova žebříku. V pondělí ve čtyři hodiny se s výjimkou svátků a školních prázdnin konaly biblické hodiny pro děti. Od nového školního roku se na přání rodičů přesunuly na pátek. Vedla je pastorační pracovnice Eliška Erdingerová. Od září se začalo konat pod vedením bratra faráře Erdingera také konfirmační cvičení pro české a korejské děti, v tomto roce zatím odděleně. V úterý večer se scházely střídavě skupiny mládeže a tzv. střední generace, které vedl bratr farář Kolář. Na schůzky mládeže chodilo v průměru 6 účastníků, na střední generaci 9. Přibližně každé dva měsíce se konala společná schůzka české a korejské mládeže. Ve středu ve dvě hodiny odpoledne se konaly biblické hodiny pro dospělé, které vedl většinou bratr farář Erdinger. Změnu přinášela vždy druhá středa v měsíci, ve které se konala Kavárnička, oblíbené neformální setkání s malým pohoštěním a víceméně společenským programem, který připravovali manželé Erdingerovi. Kromě prázdnin se každou sudou středu v měsíci v půl desáté dopoledne, a v lichých týdnech v úterý v pět hodin odpoledne, konaly schůzky mateřského klubu Benjamin, vedeného sestrou Eliškou Erdingerovou, s biblickým programem bratra faráře Erdingera. Do Benjamina chodily nejen členky sboru, ale také maminky s dětmi mimo církev, pro které měla tato setkání pastorační, a někdy až misijní, charakter. Ve čtvrtek v pět hodin odpoledne se scházel pěvecký kroužek Contiola Jacobi, který vedla a dirigovala Eliška Erdingerová. Čtvrteční večer od půl sedmé byl věnován biblické hodině, kterou vedl bratr farář Kolář, výjimečně také bratr farář Rejchrt a bratr farář Erdinger. Po biblické hodině se vžilo společné posezení dole v jídelně. Ve středu večer bývaly přibližně jednou do měsíce besedy, o kterých hovoří samostatná zpráva Komunitního centra U Jákobova žebříku. K aktivitám Komunitního centra, působícího v souladu s Farním sborem, patří také například organizování mateřského klubu Benjamin.

*

Na předchozí charakteristiku navažme souhrnem událostí a důležitých údajů, připravených za pomoci sborové statistiky, kterou vede bratr Jan Polák.

V kostele U Jákobova žebříku se vloni konaly služby Boží šedesátkrát, při kterých byla třicetkrát vysluhována sv. večeře Páně. Dětské bohoslužby neboli nedělní školu měly děti sedmatřicetkrát. Vedli je Jan Bouček, Jan Šotola, Roman Lebeda, Eliška Erdingerová a Anička Boučková. Ta také připravovala s paní farářovou Yeon Sil Cheong program pro korejsko-českou nedělní školu první neděli v měsíci. Mezinárodní bohoslužby se konaly desetkrát. Průměrná účast na shromážděních byla 72 účastníků. V roce 2013 kázali v Kobylisích čtyřiadvacetkrát Miroslav Erdinger, dvaadvacetkrát Ondřej Kolář, jednou působili bratři Erdinger a Kolář společně, v tak zvaném dialogickém kázání. Jednou kázali společně také Petr Mazur a Miroslav Erdinger. Jednou měl bohoslužby japonský farář Sinil Son, jednou kázali Jiří Hoblík, generální sekretář Presbyterní církve v Koreji Hong Jung Lee, korejský farář Kwang-Hyun Ryu, dvakrát Jongsil Lee, Miloš Rejchrt a Jan Štefan. Po bohoslužbách, ať českých nebo korejských, se vžilo společné posezení v jídelně nebo přísálí, přes léto také na zahradě kostela. V loňském roce faráři U Jákobova žebříku pokřtili jedno malé dítě a jednoho dospělého. Navždy se však také rozloučili se členkou sboru sestrou Miladou Grigelovou, s Evou Nečesanou ze Svitav a s Karlem Štěpánkem z Jihlavy.

V přípravě a přednesení sborových ohlášení se střídali kurátor Pavel Veselý a místokurátorka Vlasta Rejentová, jednou četl ohlášky bratr farář Erdinger, jednou Josef Jeřábek, a třikrát byly bohoslužby bez ohlášení. Během roku jsme pětatřicetkrát vyznávali Apoštolské vyznání víry, sedmkrát jsme zpívali vyznání Nicejsko-cařihradské, dvakrát jsme zpívali píseň 605 začínající slovy My vyznáváme, čtyřikrát píseň 152 se slovy Věříme srdečně v jediného Boha, a dvanáctkrát byly bohoslužby bez Creda. Vloni jsme při bohoslužbách zpívali celkem dvacet devět různých žalmů a sto osmdesát tři písní, které osmatřicekrát doprovázel Jiří Polák, osmnáctkrát Eliška Erdingerová, třikrát Pavel Veselý a na závěr synodu Ladislav Moravetz.

V pátek 18. ledna loňského roku jsme se zúčastnili shromáždění v katolické farnosti sv. Terezie v rámci Týdne modliteb za jednotu křesťanů. Výkladem slova Božího posloužil bratr farář Miroslav Erdinger. V úterý 7. února se konala prodloužená masopustní biblická hodina s účastí dětí. V neděli 10. března se konalo Výroční sborové shromáždění, které bylo součástí bohoslužeb, započatých v 9:00 hodin. V sobotu 23. března uspořádali učitelé nedělní školy kreativní odpoledne pro české a korejské děti, na kterém malovaly kraslice, pekly perníčky a pletly pomlázky. Dopoledne ve středu 27. března vykonali oba faráři farního sboru bohoslužby pro děti a učitele Bratrské školy. Na Zelený čtvrtek, který byl vloni 28. března, jsme vykonali čtení pašijových textů a měli společnou večeři seder pro 60 účastníků ze sboru a hostů. Ve čtvrtek 25. dubna jsme uskutečnili zdařilou výjezdní biblickou hodinu spojenou s vernisáží výstavy děl bratra Petra Kolínského. V sobotu 27. dubna se v našem kostele konalo seniorátní setkání kurátorů, pro které jsme připravili prostředí a pohoštění.

Loňská celostátní akce Noc kostelů se konala v pátek 24. května. Přestože ji můžeme považovat za zdařilou, staršovstvo doporučilo zvážit délku večera, zlepšit technickou úroveň videa i komentáře, zajistit větší srozumitelnost mluveného slova pro Korejce, nabídnout lepší informaci příchozím o architektuře kostela, zvonech, o duchovním životě sboru apod. V sobotu 1. června jsme uspořádali přibližně pro 40 dětí programové odpoledne, které se přes špatné počasí vydařilo a přispělo ke sbližování korejských a českých dětí. V pátek 21. června jsme na terase farního bytu uspořádali literární večer, kterého se zúčastnilo přes 30 návštěvníků. V neděli 23. června jsme uspořádali sborový den k 10. výročí úmrtí Jiřího Štorka. K této příležitosti sbor vydal jednak sborník vzpomínek na bratra faráře Štorka „Ohlédnutí“, jednak vyšel soubor jeho kázání. Na závěr školního roku vykonali bratři faráři Erdinger, Kolář a Rejchrt bohoslužby v Bratrské škole v Holešovicích. Ze školy přišlo písemné poděkování.

Bohoslužby vykonávali bratři faráři po celé letní prázdniny jak v kostele U Jákobova žebříku, tak v kostele sv. Václava v Bohnicích. Příznivá je skutečnosti, že účast v kostele neklesla pod 40 přítomných. V neděli 14. července byly společné bohoslužby se členy společenství LOGOS. V sobotu 14. září 2013 se přišlo podívat přibližně 50 návštěvníků do našeho kostela, který byl v rámci Dnů evropského dědictví otevřen k prohlídce veřejnosti. Během této akce jsou otevřeny různé, často běžně uzavřené objekty. Ve dnech 20. až 22. září se konal tradiční pobyt v Bělči, kterého se zúčastnilo 42 českých členů sboru a v sobotu také 20 Korejců. V pátečním večeru bratři faráři Erdinger a Kolář otevřeli téma „Modlitba v životě křesťana“, v sobotu večer jsme byli účastníky debaty „Pohled na život sboru“ očima jeho pěti členů. Na popud sociální pracovnice z bohnické nemocnice a na návrh bratra faráře Erdingera jsme ve sboru uskutečnili úspěšnou a vydatnou sbírku hygienických potřeb pro pacienty nemocnice. V neděli 27. října začaly bohoslužby už v devět hodin, protože se uskutečnil jejich přenos prostřednictvím Českého rozhlasu. Součástí bohoslužby byl také dialog o účasti našich farářů na Spirituální péči v Psychiatrické nemocnici. Po mezinárodních bohoslužbách 3. listopadu byl v zadní části kostela opět otevřen obchůdek Jeden svět. V sobotu 9. listopadu hostil náš kostel členy zasedání konventu Pražského seniorátu. Poskytl jim jak prostor k rokování, tak pohoštění. Bratr senior Roman Mazur pověřil bratra faráře Koláře administrováním náhle uprázdněného sboru na Smíchově. Ondřej Kolář se této práce ujal 1. listopadu a bude ji vykonávat pravděpodobně do léta roku 2014. Ve čtvrtek 14. listopadu se konala opět výjezdní biblická hodina, tentokrát do bývalého bytu Jaroslava Ježka v Kaprově ulici, zachovaného péčí Národního muzea a bratra Stanislava Kostihy ze společenství LOGOS. V sobotu večer 7. prosince měl v našem kostele koncert mužský ekumenický pěvecký sbor z Vysočiny, který se pak v neděli svým zpěvem podílel také na průběhu bohoslužeb. V sobotu 23. listopadu se uskutečnila další výtvarná dílna, která byla zaměřena na výrobu postních věnců a vánočních ozdob. Další večerní koncert se konal 20. prosince a jeho interprety byli japonští studenti. V prosinci se konal také koncert korejských a japonských hudebníků z Kobylis v kostele sv. Václava v Bohnicích, při mimořádné účasti téměř 200 posluchačů. Dětskou vánoční slavnost jsme uskutečnili v neděli 22. prosince. Připravili ji pastorační pracovnice Eliška Erdingerová s dětmi z nedělní školy, z dětské biblické hodiny, s maminkami a dětmi z Benjamina, ale i s konfirmandy a třicátníky. Svoji hereckou úlohu v biblickém příběhu přijali i oba faráři. Na Štědrý den jsme se sešli v deset hodin večer a měli jsme bohoslužby při mimořádné účasti 74 přítomných. Se starým rokem jsme se rozloučili společně večerním programem, který připravil bratr farář Erdinger. Novou tradicí na Silvestra se stává společné posezení do pozdních nočních hodin. Tentokrát si to dopřála přibližně třicítka členů sboru.

*

V roce 2013 farní sbor nadále přispíval v rámci akce Adopce na dálku na tři adoptivní děti. Jsou to Amos Kizza z africké Ugandy a dívky Anitha D´Souza z oblasti Karnataka a Femina Suzan z Tamil Nadu v Indii. Všem třem dětem jsme nejen poskytli slíbené finanční prostředky, ale udržovali jsme s nimi živý písemný kontakt. Farní sbor v Kobylisích je patronem Bratrské školy v Holešovicích. Miroslav Erdinger a Ondřej Kolář vykonali pro žáky a učitele školy bohoslužby jednak na zahájení školního roku, jednak v době postní. Ondřej Kolář vyučuje jednou měsíčně ve škole náboženství a zároveň vykonává funkci spirituála. Spolupráci sboru s Bratrskou školou v Holešovicích považuje staršovstvo za významnou součást působení farářů mimo kobyliský sbor. V loňském roce jsme na zdech v zadní části kostela uspořádali výtvarné výstavy sestrám Petře Fischerové a Daniele Tinkové, a bratru Petru Kolínskému. Vytváří se nová tradice, jejíž duší se stala sestra Kornélia Kolářová.

*

Veškerá dosud popsaná bohatá činnost ve sboru i mimo něj činila velký nárok nejen na práci farářů, na organizační schopnosti staršovstva, na jeho aktivitu, na účast a obětavost členů sboru, ale taky na práci a obětavost zaměstnanců farního sboru Olgy Polákové a Elišky Erdingerové. Bratr Josef Erdinger, který na smlouvu o dílo řešil technické problémy a prováděl údržbářské práce, dlouhodobě onemocněl. Proto jsme novou smlouvu uzavřeli s bratrem Jiřím Sukem. Kostelnické, tedy úklidové a pokojské práce, vykonávala k naší spokojenosti Antonina Yershova. V měsících květnu a listopadu jsme o sobotách uspořádali prospěšné brigády na farní zahradě.

Zmiňovaná činnost klade velké nároky taky na finanční zajištění. Kromě sbírek a saláru je zdrojem příjmu farního sboru pronájem majetku na Klapkově ulici a výnos z ubytování v našem sborovém domě. Tyto prostředky dovolovaly udržovat kostel a celý sborový dům v dobrém stavu. Vloni jsme například nechali udělat generální opravu ploché střechy nad přední částí kostela za 222 000 korun a vyměnili jsme okna v bytě bratra faráře Koláře za 123 000 korun. Výměna oken bude v dalších letech pokračovat. Péčí sestry Elišky Erdingerové, pracovnice odpovědné za stav a provoz sborových objektů, byly vyměňovány nebo opravovány předměty běžné potřeby, např. pračka, lednička apod. Tyto nákupy nebo opravy probíhaly se souhlasem staršovstva. Protože se vyskytly dotazy na myšlenku dostavby kostela, uvádíme znovu slova ze Zprávy na loňském výročním shromáždění: …staršovstvo konstatovalo, že nevidí potřebnost a využití dostavby kostela v původním rozsahu projektu a pověřilo statutární zástupce sboru k jednání s bratrem architektem Roskovcem o změně projektu. Toto jednání se uskutečnilo.

*

Nakonec vyslovme poděkování těm, kdo každou neděli a před středeční Kavárničkou přiváželi vlastními automobily do shromáždění méně pohyblivé sestry a bratry, manželům Kefurtovým za květiny na stůl Páně, Janě Plevové za vedení sborové kartotéky a za koláče na schůzích staršovstva, Janu Boučkovi za Terasu, a spolu s Janem Polákem a Eliškou Erdingerovou za péči o naše webové stránky. Bratru Jozue Kimovi za obětavé překládání při mezinárodních bohoslužbách a Janu Polákovi za univerzální péči o věci sborové, a mnoha jiným za veškerou nezištnou pomoc v případě potřeby.

Staršovstvo
Farního sboru Českobratrské církve evangelické v Praze 8-Kobylisích



V úterní podvečer proběhne setkání střední generace, na které jsou zváni i ostatní, jež se těchto schůzek běžně neúčastní. Během setkání budeme besedovat nad manuálem vydaným ústředím Českobratrské církve evangelické věnovaným budoucí finanční soběstačnost sborů církve. Zaobírat se budeme charakterem našeho sboru, v čem spočívají jeho přednosti a v čem jeho případné slabiny.



Presbyterkám a presbyterům připomínáme, že v sobotu 15. března 2014 se od 16 hodin v kostele U Jákobova žebříku uskuteční schůze staršovstva.



Text kázání: Matouš 8; 23 – 27
(23) Vstoupil na loď a učedníci ho následovali.
(24) V tom se strhla na moři veliká bouře, takže loď už mizela ve vlnách; ale on spal.
(25) I přistoupili a probudili ho se slovy: „Pane, zachraň nás, nebo zahyneme!“
(26) Řekl jim: „Proč jste tak ustrašeni, vy malověrní?“ Vstal, pohrozil větrům i moři; a nastalo veliké ticho.
(27) Lidé užasli a říkali: „Kdo to jen je, že ho poslouchají větry i moře?“


Sestry a bratři,

znáte tento obrázek? Lodička na vlnách s křížem. Dávný obraz církve jako lodi, která pluje po vlnách světa, jejímž středem je prázdný kříž, tedy vzkříšený Kristus. Obraz vycházející z příběhu, který jsme před chvílí četli. Na obrázku sice není žádná bouře, jsou tu klidné vlnky, ale bytí ve světě předpokládá jak klidná období, tak pořádné lidské bouře.

Ať je to s vlnkami jakkoliv, důležitý zůstává obraz lodi, ať jako církve, nebo společnosti, kde je Kristus uprostřed.

V několika verších, které předcházejí přečtenému biblickému textu, Ježíš vybízí k bezvýhradnému následování. Známý text o pochovávání mrtvých nebo o liškách, které mají svá doupata. A snad právě po této výzvě učedníci nasednou na loď, na kterou nejprve nastoupí Ježíš. Bezvýhradně ho následují. Jdou za Kristem a s Kristem, protože v něj věří, protože mu jsou věrní, protože ví, že cesta s ním je ta jediná správná. Věří, že se před časem rozhodli správně, když opustili svou práci, dnes bychom mohli říct touhu po světských hodnotách a nasměrovali svůj život k následování Ježíše. Přijali ho za svůj, námořnicky řečeno, maják, který jim ukazuje cestu, ke kterému směřují, ke kterému se upínají. Věří, že když jdou za Ježíšem, je to cesta dobrá a bezpečná. Snad i věří, že cesta za Ježíšem je naplněna jen radostí, láskou a přijetím. Je to cesta, která je člověku příjemná. I když museli všeho zanechat. I když později slyší Ježíšova slova: „Kdo chce jít za mnou, zapři sám sebe, vezmi svůj kříž a následuj mně“ i tak věří, že cesta s Kristem není nebezpečná a stojí za to.

Ha, a najednou takové překvapení. Bouře, vlny, vítr. Loď se téměř potápí. V řeckém textu je použito slovo „Seismos“. Žádná naše bouřka, kterou známe z léta. Ale pořádné vodní zemětřesení, snad něco jako tsunami. Taková život ohrožující bouře přišla. Něco nečekaného, silného, nebezpečného. Lodička není, jako na našem obrázku, na klidné vodě, ale bojuje s celou svou posádkou všemi jejich silami a dosavadní znalostí o holou existenci. A že zkušení rybáři museli vědět, jak se v takovou chvíli chovat. Ale i sebezkušenější rybář je nyní v koncích. Takovou bouři neznal, nečekal, neví co teď.

Můžeme celou událost vnímat jako takový nečekaný paradox, jakoby těžko uvěřitelnou věc, že následování Ježíše přivedlo učedníky do těžké chvíle. Ale přece se na to můžeme podívat i opačně, pozitivně, z pohledu zvěsti. Kdyby Ježíše nenásledovali, byli by asi u své práce. A jako rybáři by lovili na vodě, přišla by stejná bouře a na lodi by byli sami. Jen se svou silou, se svou znalostí, bez zachránce. Avšak v tuto chvíli jsou sice v bouři, bojí se o holý život, ale Ježíš je tam s nimi.….…. Teď jsme narazili na tu základní věc. Na to největší evangelium – radostnou zprávou, kterou v sobě tento příběh ukrývá. Ježíš je s nimi i v těch nejtěžších chvílích. Ježíš je s člověkem ve chvíli, kdy si krásně a klidně pluje životem, ale i ve chvíli, kdy s ním život mává, hází a je na pokraji smrti. Není někde v dáli, nečeká na břehu, nesedí někde daleko, ale je s člověkem v jeho chvílích života. Zde je na lodi zmítané bouří, jindy sedí doma s celníkem nebo je uprostřed lidí, kteří žijí za městem, protože jsou malomocní. Ježíš je s člověkem v jeho životě, Ježíš je s člověkem i po životě. Ježíš naplňuje i slova, která jsme slyšeli v Žalmu o Bohu, který je ve středu svého lidu, a tak nemůže národ být zničen.

Člověk, který následuje Krista, nemá jistotu, že jej životní bouře, zklamání, neštěstí nebo těžké zkoušky nepotkají, ale zde vidíme, že má jistotu a víru, že v tom všem není sám. Že Kristus je vždy na blízku. Že je na koho se obrátit. Slova učedníků: „pane zachraň nás, nebo zhyneme“ jsou vlastně modlitbou. Ve chvíli, kdy i zkušení rybáři neví jak dál, kdy všechny lidské síly dochází, kdy všechny osvědčené metody selhaly, obrací se na Ježíše, který spí. Únavou a vyčerpáním. Vždyť je to člověk, který také potřebuje spát, je unavený a snad spí, jako když ho do vody hodí, jak říká hezké české přísloví. Nevzbudí jej ani bouře, ani přívaly vody, ani zmítaná loď, ani strach. Ale vzbudí jej lidské volání o pomoc. Lidská naděje, že s Ježíšem nezahynou. Prosba o záchranu. Vzbudí jej modlitba volajícího.

Snad máme taky někdy pocit jako měli učedníci, že Bůh spí. Že se jaksi odmlčel. Že na nás zapomněl nebo jak se mohli učedníci domnívat, že jsme mu jedno. Že nás nechá se vymáchat v problému, v životní zkoušce až do úplného konce. Že je nějaký skrytý a my jsme jej ztratili. Ale možná je to chvíle, kdy nás nechává jít tak daleko, abychom si uvědomili, že jdeme špatně. Pak ovšem stačí zavolat a on nějak odpoví. Je vždycky na blízku, nesmíme se bát na něj obrátit. Nemůžeme jen spoléhat sami na sebe a na nějakou jistotu, že to ten Pán Bůh nějak vyřeší. Můžeme a máme se obracet k Bohu, ke Kristu s prosbou o pomoc a on nám nějak odpoví.

A k tomu není třeba nějakých silných slov a silné víry. Učedníci přistoupili k Ježíši ve strachu, v obavě o život a snad i v obavě, zda je Ježíš vyslyší. Zda vůbec má tu moc učinit něco s vlnami a mořem. Přišli ve slabé víře. Ježíš to také zmíní, ale nemění to nic na jeho ochotě pomoci. I takto malá víra, kterou učedníci měli, stačila k tomu, aby je Ježíš vyslyšel. I malá víra se umí na Krista spolehnout. Naše víra může zmírat pod tlakem událostí, může se někde ztrácet, ale přesto nejsme Hospodinem zavrženi. Výtka o malověrnosti neměla vliv na Boží skutek. Síla víry není v danou chvíli měřítkem úspěchu volání. Nemůžeme si říkat – nejsme hodni volat k Bohu, protože naše víra není vzorná. Kdyby to tak bylo, tak snad nikdo kromě Ježíše by neměl právo se k Bohu modlit. A paradoxně modlitba z pozice slabé víry může naši víru posílit. Pravda, někdy Hospodinovu odpověď nerozeznáme hned, někdy nepřichází tehdy, kdy bychom si to přáli, a tak se naše víra může ještě umenšovat. Ale nakonec vždy Hospodinova reakce přichází. Jeho ujištění, které čteme u proroka Jeremiáše: „Volej ke mně, odpovím Ti“, nám může být jistotou, že nejsme Bohu lhostejní.

Je tu ale ještě jedna věc, která jde tak trochu proti lidské logice. Když učedníci přijdou k Ježíši s prosbou, všimněme si, že ihned neběží utišovat moře. Nejprve s učedníky promlouvá o jejich víře. Jsou všichni spolu v podpalubí, nahoře zuří bouře, všichni jsou zmítaní, ale Ježíš vnáší nejprve klid do srdcí a duší učedníků. V jeho slovech vytýkajících víru můžeme slyšet i ujištění, že jsou na správné adrese.

Mít klid v srdci, je dobrým základem pro zvládání těžkých chvil. S chladnou hlavou a pokojným srdcem se nám věci mohou řešit lépe. V ustrašenosti člověk dělá mnoho chyb. Dělá, nebo říká věci, kterých později lituje. V určitém stresu a psychickém vypětí se člověk uchyluje k tomu, z čeho je pak sám později překvapen. Tak jako učedníci byli vystrašeni, je běžné, že jsme z něčeho vylekaní, ustrašení, vykolejení nebo tak rozhození, že nejsme schopni udělat rozumnou věc. Potřebujeme získat vnitřní klid. Půdu pod nohama, abychom mohli přijmout nečekané události, abychom dokázali řešit svůj život, abychom dokázali volat k Bohu s prosbou o pomoc a sílu. A tato půda pod nohama, tato jistota je právě ve vědomí a víře, že Kristus je vždy na blízku. Že na život nejsme sami. Že nejsme sami ani v životě, ani ve smrti. V uvědomění si Kristovy blízkosti můžeme získat klid do srdce, víru v Boží pomoc a sílu k ustání všeho, co nám život přináší.

A tak milí přátelé, sestry a bratři, zkuste mít na očích stále tento obrázek, který nás ujišťuje o tom, že Kristův kříž je vždy uprostřed nás, ať ty vlnky jsou klidné nebo divoké. A aby se Vám na toto lépe pamatovalo, můžete si domů vzít u vycházení malý obrázek lodičky.

Amen.

Michael Erdinger



Text kázání: Exodus 3; 1 - 14
(1) Mojžíš pásl ovce svého tchána Jitra, midjánského kněze. Jednou vedl ovce až za step a přišel k Boží hoře, k Chorébu.
(2) Tu se mu ukázal Hospodinův posel v plápolajícím ohni uprostřed trnitého keře. Mojžíš viděl, jak keř v ohni hoří, ale není jím stráven.
(3) Řekl si: „Zajdu se podívat na ten veliký úkaz, proč keř neshoří.“
(4) Hospodin viděl, že odbočuje, aby se podíval. I zavolal na něho Bůh zprostředku keře: „Mojžíši, Mojžíši!“ Odpověděl: „Tu jsem.“
(5) Řekl: „Nepřibližuj se sem! Zuj si opánky, neboť místo, na kterém stojíš, je půda svatá.“
(6) A pokračoval: „Já jsem Bůh tvého otce, Bůh Abrahamův, Bůh Izákův a Bůh Jákobův.“ Mojžíš si zakryl tvář, neboť se bál na Boha pohledět.
(7) Hospodin dále řekl: „Dobře jsem viděl ujařmení svého lidu, který je v Egyptě. Slyšel jsem jeho úpění pro bezohlednost jeho poháněčů. Znám jeho bolesti.
(8) Sestoupil jsem, abych jej vysvobodil z moci Egypta a vyvedl jej z oné země do země dobré a prostorné, do země oplývající mlékem a medem, na místo Kenaanců, Chetejců, Emorejců, Perizejců, Chivejců a Jebúsejců.
(9) Věru, úpění Izraelců dolehlo nyní ke mně. Viděl jsem také útlak, jak je Egypťané utlačují.
(10) Nuže pojď, pošlu tě k faraónovi a vyvedeš můj lid, Izraelce, z Egypta.“
(11) Ale Mojžíš Bohu namítal: „Kdo jsem já, abych šel k faraónovi a vyvedl Izraelce z Egypta?“
(12) Odpověděl: „Já budu s tebou! A toto ti bude znamením, že jsem tě poslal: Až vyvedeš lid z Egypta, budete sloužit Bohu na této hoře.“
(13) Avšak Mojžíš Bohu namítl: „Hle, já přijdu k Izraelcům a řeknu jim: Posílá mě k vám Bůh vašich otců. Až se mě však zeptají, jaké je jeho jméno, co jim odpovím?“
(14) Bůh řekl Mojžíšovi: „JSEM, KTERÝ JSEM.“ A pokračoval: „Řekni Izraelcům toto: JSEM posílá mě k vám.“


Mojžíš se ptá Boha na jméno a nelze se mu příliš divit. Když se dva lidé potkají a navíc ještě chtějí projednávat nějakou závažnou záležitost, nejprve se samozřejmě vzájemně představí. Mojžíš se představovat nemusel, Bůh už dávno znal jeho jméno. Mojžíš sice také poznal, že ho oslovuje Bůh, ale přece jen: kdo je ten Bůh, který ho volá? Kdo je ten Bůh, který má povolat z otroctví celý izraelský lid?

Když pomyslíme na Mojžíše, asi si hned představíme náboženského odborníka, který se jako jeden z mála lidí přímo setkal s Bohem, mluvil s ním, přijal od něj desky zákona a dokonce s ním i na hoře Sínaj jedl a pil. Pastýř ovcí, o kterém se mluví v našem příběhu, je ale úplně jiný Mojžíš. Sice s izraelskými kořeny, ale vychovaný jako Egypťan, nakonec ovšem žijící jako uprchlík mezi Midjánci. O jeho náboženském přesvědčení toho mnoho nevíme, ale biblickému pisateli stojí za zmínku, že byl zetěm pohanského kněze. To na něj jistě muselo mít vliv. Každopádně: žádným kovaným vyznavačem Hospodina jistě nebyl.

Mojžíšova otázka je tedy zcela na místě. Jaké je tvoje jméno, Bože? Tato otázka je klíčová i pro nás. Lidé se dnes stále méně ptají, zda Bůh je, ale spíše, kdo Bůh je. Jaké je jeho jméno, tedy jeho pravá podstata, jeho úmysly se světem a člověkem. Zdá se mi, že dlouhotrvající boj mezi věřícími a ateisty se pomalu chýlí ke konci. Vítězství se kloní spíš na stranu věřících, ale pro nás křesťany to rozhodně není žádná výhra. Už před mnoha lety to přesně vystihl spisovatel Chesterton: Od té doby, co lidé přestali věřit v Boha, tak ne že by nevěřili ničemu – oni naopak věří všemu. A tak jde dnes spíš o to, komu či čemu máme uvěřit.

Jaké je Boží jméno? To je otázka mnohem zásadnější, než zda Bůh je či není. Když se ptám po Božím jméně, ptám se zároveň po svém vlastním osudu: Co mohu od Boha očekávat? V co mám doufat, čeho se mám bát? Jaké má se mnou plány ten, ta či to, co mě přesahuje? A zajímá se vůbec o mě? Když v něj uvěřím, co to udělá s mým životem? Povznese ho, nebo zadupe do země? Osvobodí ho, nebo zotročí? Zničí ho, abych se mohl rozplynout v nějaké vyšší jednotě? Nebo ho obnoví a vzkřísí z mrtvých?

Mojžíšovo přání poznat Boží jméno se občas vykládá jako touha si Boha jakoby ochočit a udělat z něj plniče našich přání. Tehdy skutečně platilo, že kdo zná něčí jméno, ten ho zároveň ovládá, má k němu klíč, umí to s ním. A známe-li jméno Boží, pak i Boha svým způsobem dostáváme do svých vlastních služeb. Víme, co na něj platí, známe metodu, jak si ho naklonit na svou stranu. Proto například znalost jména boha, který měl na starosti úrodu, byla přímo životně důležitá.

Mojžíš ale s Bohem nechce manipulovat podle svých přání a potřeb, ale chce ho pouze představit Izraelcům. A také sám se chce ujistit, s kým vlastně mluví. Kdo je ten, s kým máme odteď spojit svůj osud? Kdo je ten, do jehož rukou se nyní máme plně svěřit?

Povězme rovnou, že Bůh své jméno neprozradí. Alespoň ne ve smyslu nějaké kouzelné formulky, skrze kterou by Mojžíš pronikl do Božího tajemství. Na to je Mojžíš upozorněn hned na začátku: půda, na kterou vstupuješ, je svatá. Tady se přibližuješ samotnému Bohu. K němu nemůžeš přistupovat jako k nějaké věci, kterou je možné prozkoumat, změřit a zvážit a pak o ní třeba napsat článek do časopisu nebo přednést hezké kázání. Boha můžeme poznat jen tehdy, když nás on sám zavolá, přivede k sobě a mluví k nám. A my pak s pokorou vstupujeme na půdu Božího majestátu, lidskými silami nedosažitelného a nevystižitelného.

Přesto se Mojžíš od Boha dovídá to, co chtěl, jenže asi trochu jinak, než čekal. Tím prvním, co Mojžíš vidí, je hořící keř, který ale neuhoří. Mojžíš tomu moc nerozumí, pokládá to jen za pozoruhodný přírodní jev, který stojí za to vidět zblízka. Bůh se zjevuje nejprve jako hádanka, ba dokonce jako rozpor sám v sobě. Boží posel v ohni. Pálí a stravuje, ale nakonec neubližuje. Bůh, který má moc ničit, ale zároveň je nekonečným zdrojem života. Bůh, který jde na pomoc právě tehdy, když se zdá být z lidského pohledu vše ztracené a bezvýchodné. Bůh, který nakonec sám umírá na kříži, ale není smrtí pohlcen, ale naopak nad ní vítězí; můžeme dodat my křesťané. Mojžíš z tohoto podivného jevu poznává, že Bůh je vždy větší, větší než naše myšlení i než naše doufání a zoufání.

U nevyluštitelné hádanky ale nezůstane. Bůh se představuje. Nevyslovuje ovšem své jméno. Připomíná jen, co učinil. Jsem Bůh tvého otce, Bůh Abrahamův, Izákův, Jákobův. To znamená: Neptej se na mé jméno, to je pošetilost. Stačí, když budeš vědět, že já jsem ten, který kdysi vedl, opatroval a vysvobozoval tvé předky. V jejich příbězích hledej mé jméno. Najdeš je v zaslíbeních, která jsem jim dal. Najdeš je ve smlouvě, kterou jsem s nimi uzavřel. Připomeň si, co vše jsem s nimi učinil, a pak porozumíš i mému jménu.

Jenže Hospodin není jen Bohem minulosti. Není Bohem zašlé slávy, kterou si s povinnou úctou připomínáme nebo na ni nostalgicky vzpomínáme jako na zlatý věk. Není jen Bohem Jana Husa, ani jen Bohem Jednoty bratrské, kralické bible, Jana Amose Komenského, ani jen Bohem časů, kdy bylo v kostele čtyřicet konfirmandů a jezdilo se hromadně na evangelické brigády. To, co Bůh s našimi předky začal, má právě mít pokračování i v dobách nových, neznámých a nejistých. Boží jméno jde dál časem. Posvěcuje se s každým člověkem, který se k těmto starým příběhům přizná, přijme je za své, jde v jejich stopách a přece po ještě nevyšlapaných cestách. Boží jméno má pokračování i v tobě, v tvém příběhu, v životech nás všech. Boží jméno nehledej v nedostupných výšinách ani v zidealizované minulosti. Je zapsáno v příbězích věřících lidí nejen minulých, ale také přítomných i budoucích. A tak Mojžíš slyší: To Boží jméno mocně zazní i ve tvém příběhu i v příběhu Izraelců, kteří vyjdou z Egypta, budou putovat pouští a dojdou do zaslíbené země.

Bůh je totiž ten, který vidí ujařmení svého lidu, dovídá se Mojžíš vzápětí. Slyší jeho úpění. Zná jeho bolesti. A tak sestupuje, vysvobozuje, vyvádí ze země otroctví a přivádí do země dobré a prostorné, vším dobrým oplývající. Vidíme, že ani teď Bůh Mojžíšovi své jméno neprozrazuje, a přece mu sděluje to nejdůležitější: Já jsem Bůh, který není netečný. Dám se pohnout nářkem lidí, není mi lhostejné, co vy zde na zemi pociťujete a zakoušíte. Chceme-li, smíme v tomto Božím zaslíbení už zaslechnout jméno Ježíše Krista.

Mojžíšovi však ani toto ujištění nestačí. Tentýž Bůh, který dával novou naději Abrahamovi, Izákovi, Jákobovi a Josefovi, má nyní otevřít cestu ke svobodě také Izraelcům v Egyptě. Na první pohled to dává dobrý smysl. Ale na ten druhý se můžou vkrádat pochybnosti. Vždyť jak ten příběh našich slavných praotců skončil? Právě tady, pod bičem pohanských drábů. Proč to Bůh dopustil? Kam se poděl? Je tu ještě vůbec s námi? Proč byl zachráněn jen ten Abraham a proč ne kdokoli z nás? Tak by se mohli ptát Izraelci Mojžíše a velmi podobně se ho také budou jednou ptát, až půjdou pouští a nebude co do úst. Co jim má odpovědět?

Bůh řekl Mojžíšovi: „JSEM, KTERÝ JSEM.“ A pokračoval: „Řekni Izraelcům toto: JSEM posílá mě k vám.“ Není to opět hlavolam nebo spíš jazykolam, který nemá řešení? Keř, který hoří, a přece neshoří? Tak trochu výsměch všem lidským všetečným otázkám?

Možná ano, ale jistě i mnohem více. Jsem, který jsem, znamená: Jsem tu s vámi, takže se na mě můžete spolehnout. I když jste zrovna poníženi a procházíte údolím smrti, jsem stále s vámi. I když o mně pochybujete, i když už si na mě ani nevzpomenete, dokonce i když mě neznáte, jsem s vámi. Jsem s vámi i tehdy, když je pro vás má přítomnost nepříjemná a rušivá, když chcete být jen sami se sebou a pro sebe, žádného boha nepotřebujete nebo se obracíte k bohům jiným. Nic z toho mi nezabrání, abych s vámi a pro vás byl. Jsem ten, který jsem vždy byl a vždy také budu. Ve všech časech a nečasech, na všech místech světa, ve všech událostech, které vás potkají.

A tak Hospodinovo „jsem“ doléhá i k nám. Budu s vámi, malověrní křesťané, kteří se bojíte, jak obstojíte v dalších letech a desetiletích. Budu s vámi, novodobí pohané, až vás všechna božstva, dnes tak úspěšná a atraktivní, zklamou a jejich sliby spásy se ukáží jako falešné. Budu s vámi, ateisté, až zjistíte, že člověk není středem vesmíru a nemůže být sám sobě bohem.

Jsem, který jsem. Slovo, které se stalo zdrojem přemnohých hlubokomyslných úvah o Boží podstatě. A přitom je to především slovo zaslíbení a povzbuzení. Když učedníci zmítaní vlnami Genezaretského jezera uviděli v dálce kohosi přicházet po vodě, vyděsili se. Kdo to je, ptali se podobně jako kdysi Mojžíš. Přichází nám na pomoc nebo je to spíš anděl smrti? Ježíšova odpověď zněla: Já jsem to. Stejné „já jsem to“, jaké kdysi slyšel Mojžíš. Já jsem to - Boží jméno pro nás, pro naši záchranu.

Amen.

Ondřej Kolář



Text kázání: Marek 4; 35 - 41
(35) Téhož dne večer jim řekl: „Přeplavme se na druhou stranu!“
(36) Opustili zástup a odvezli ho lodí, na které byl. A jiné lodi ho doprovázely.
(37) Tu se strhla velká bouře s vichřicí a vlny se valily na loď, že už byla skoro plná.
(38) On však na zádi lodi na podušce spal. Učedníci ho probudí a řeknou mu: „Mistře, tobě je jedno, že zahyneme?“
(39) Tu vstal, pohrozil větru a řekl moři: „Zmlkni, utiš se!“ I ustal vítr a bylo veliké ticho.
(40) Ježíš jim řekl: „Proč jste tak ustrašení? Ještě nemáte víru?“
(41) Zmocnila se jich veliká bázeň a říkali jeden druhému: „Kdo to jen je, že ho poslouchá i vítr i moře?“


Milé sestry, milí bratři, prudká bouře se většinou strhne nečekaně. Bum bum, prásk, hromy, blesky, lijavec a v mžiku silnice pod vodou, pole pod vodou, ve sklepech domů voda, v chlévech plave sláma, na poli zničené obilí. Na moři se rozkymácí lodě až na mez nebezpečí potopení. Taková bouře často skončí právě tak rychle jako začala. Jen po sobě zanechá spoušť a někdy také zraněné a mrtvé. Lidé na souši mají s takovými bouřkami své zkušenosti. Lidé na moři také. Bouře se utiší, vody opadnou, člověk sčítá škody. Ty na životech jsou nejtěžší. Člověk přehlíží ten zmar a spoušť a nevěří svým očím. Copak se za tak krátkou dobu změnilo? Mnohdy všechno. Odpověď na otázku, proč se to stalo, z jakého důvodu, tu nalezne u meteorologů. Ale na tu existenciální, bytostnou, hlubinnou otázku, proč při tom jeho blízký musel zemřít, proč to zasáhlo ty nejcitlivější stránky jeho života, proč se ocitl v existenční i existenciální krizi, na to odpověď nenalézá. Ať hledá, kde hledá, ať se ptá, kde se ptá. A člověk se v takových chvílích často dotazuje i Boha. „Pane Bože, proč já, proč mě to muselo potkat? Čeho jsem se dopustil?“ Nebo také: „Zač mě trestáš?“ Otázka zůstává nezodpovězena, zato se vynoří silný pocit zmaru, beznaděje, zoufalství a také zlosti. A Ježíš kdesi vzadu spí.

Divíme se, že byli učedníci nervózní a probudili Ježíše s ironickou otázkou? „Tobě je jedno, že zahyneme?“ Myslím, že se nedivíme. A pokud bychom se něčemu divili, pak tomu, že Ježíš si na lodi klidně spí. A že učedníci byli jen tak málo nervózní a jen tak mírně se projevili. Umím si představit i silnější slova a silnější reakci. Jaký to musel být pocit! Bouře, loď plná vody, začíná se potápět, kolem další lodě v podobné situaci a jeden z pasažérů klidně spí. A dokonce ten nejbližší, do něhož právě učedníci vkládali důvěru, jemuž věřili. Však se již s jeho zachraňující a uzdravující mocí setkali. „Tak mistře vstávej. Copak ti je jedno, že zahyneme?“ Učedníci se neptají, proč je na moři bouře. S něčím takovým mohli počítat. Bouře patří k plavbě na moři. Všichni pracují pro záchranu. Hledají pomoc, hledají řešení. Jen Ježíš spí. Ježíš kdesi vzadu spí.

Tak, jak je dobré počítat s bouří na moři, tak je dobré počítat s bouřemi v životě. Je dobré vědět, že klidná plavba nemá stálého trvání. A že i ta nejbezpečnější loď se docela dobře může potopit. Ve vztazích i těch nejužších, mezi manželi, partnery, mezi rodiči a dětmi, na pracovišti. Dokonce i v církvi a ve sboru mezi sestrami a bratry. Jsme jedinečné bytosti a ona jedinečnost může narážet. Bouře jsou nasnadě a přepadají nás ve chvílích, kdy na to nejsme připraveni, kdy to vůbec nečekáme. Šok. To ne, to snad ne. A tak se snažíme své lodičky, mnohdy velmi chatrné, zachraňovat. Vynakládáme své síly. Ptáme se, jak je to možné, jak nás něco takového mohlo potkat. Právě nás. A Ježíš kdesi vzadu spí.

A proč ne, milé sestry a milí bratři? Proč bychom právě my, já a ty, měli být vynecháni? Proč by se nám měly bouře, a někdy takové bouře, které docela rozhodí náš život a všechno v něm zpřehází, vyhýbat? Protože jsme nějak něčím lepší než druzí lidé? A čím? Jsme jen jiní svou vírou, jiní svými hodnotami, jiní svým životním stylem. Ale jiný neznamená lepší. A samozřejmě že jiný také neznamená horší. Ano, chtěli bychom být lepší. Ale hřích je stále s námi. To pokušení rozhodovat o druhých, právě rozhodovat o tom, kdo je lepší a kdo je horší. Hřích, který probouzí nedověru nebo malou víru, o které promluví, sotva bude probuzen, Ježíš. Až jako posledním východiskem je učedníkům v situaci bouře Ježíš. Ale ještě zatím kdesi vzadu Ježíš spí.

„Mistře, tobě je jedno, že zahyneme?“, slyší Ježíš, sotva se probudí. Ne, není mu to jedno. Ježíši není jedno, má-li člověk zahynout. Ježíši nejsou lhostejné naše bouře a krize, naše troskotání a bolesti, které působíme, nebo nám jsou působeny. Ježíši na člověku, na nás, záleží. Jak Ježíš zachraňuje? Ne tak, že nás tahá z kaše. Tak, že mění podmínky a je na nás, jak se v těch nových podmínkách zachováme, jak se v nich zorientujeme a jak je využijeme. Je na nás, jak zhodnotíme, kam nás bouře vedla. Co nám řekla o nás i o druhých lidech, dalších pasažérech na lodi. Bouře nás zve do akce. Ne ovšem, do unavující snahy všechno vyřešit, na všechno nalézt odpověď, se vším si poradit. Do akce, která nás vede za Ježíšem. A u něj spolu s učedníky slyšíme: „Proč jste tak ustrašení? Copak nemáte víru?“ Změní se podmínky, plujeme dál. Jen jedna otázka, učedníky vyslovená, nás stále provází: „Kdo to jen je, že ho poslouchá vítr a moře? Kdo to jen je ten Ježíš? A kým je pro nás Ježíš? Co pro nás znamená? Jak mění podmínky pro náš život, jak je změnil svou smrtí a vzkříšením?“ A najednou se mění i naše otázka. Z výčitky: „Proč právě mě to muselo potkat, za co mě trestáš?“, se stávají docela jiné, zásadní a pro život nosné a určující otázky: „Co mi tím, Bože, říkáš? Kam mě tím vedeš? Co ve mně chceš probudit, posílit?“ Takové otázky a pravdivé hledání odpovědí na ně člověka proměňují, prohlubují. Ty první ho ničí. Ne, Ježíš kdesi vzadu lodi nespí. Ježíš je bdělý s námi. Pro nás. Jsme ještě tak ustrašení? Ne, již není důvod. Plaveme na hlubinu.

Amen.

Miroslav Erdinger



Text kázání: Skutky apoštolské 10; 9 - 36
(9) Druhého dne, právě když se blížili k městu, vyšel Petr za poledne na rovnou střechu domu, aby se modlil.
(10) Pak dostal hlad a chtěl se najíst. Zatímco mu připravovali jídlo, upadl do vytržení mysli:
(11) Vidí, jak se z otevřeného nebe cosi snáší; podobalo se to veliké plachtě, kterou spouštějí za čtyři cípy k zemi.
(12) Byly v ní všechny druhy živočichů: čtvernožci, plazi i ptáci.
(13) Tu k němu zazněl hlas: „Vstaň, Petře, zabíjej a jez!“
(14) Petr odpověděl: „To ne, Pane! Ještě nikdy jsem nejedl nic, co poskvrňuje a znečišťuje.“
(15) Ale hlas se ozval znovu: „Co Bůh prohlásil za čisté, nepokládej za nečisté.“
(16) To se opakovalo třikrát a zase to všechno bylo vyneseno vzhůru do nebe.
(17) Zatímco Petr úporně přemýšlel, co to jeho vidění může znamenat, podařilo se Kornéliovým poslům nalézt Šimonův dům. Zastavili se před vraty,
(18) zavolali a ptali se, zda tu bydlí Šimon, kterému říkají Petr.
(19) A Petr stále ještě přemýšlel o svém vidění, když mu Duch řekl: „Jsou tu tři muži a hledají tě;
(20) sejdi hned dolů a bez rozpaků s nimi jdi, neboť já jsem je poslal.“
(21) Petr tedy sešel dolů k těm mužům a řekl: „Já jsem ten, kterého hledáte. Proč jste za mnou přišli?“
(22) Oni odpověděli: „Posílá nás setník Kornélius, muž spravedlivý, který věří v jediného Boha a má dobrou pověst u všeho židovského lidu. Zjevil se mu anděl a rozkázal mu, aby tě pozval do svého domu a vyslechl, co mu máš říci.“
(23) Petr je zavedl dovnitř a nechal je u sebe přes noc. Hned druhého dne se s nimi Petr vydal na cestu a ještě několik bratří z Joppe ho doprovázelo.
(24) Nazítří přišli do Cesareje. Kornélius je očekával a spolu s ním jeho příbuzní a nejbližší přátelé.
(25) Když chtěl Petr vejít, vyšel mu Kornélius vstříc, padl na kolena a poklonil se mu.
(26) Ale Petr jej přinutil vstát a řekl: „Vstaň, vždyť i já jsem jen člověk.“
(27) Za rozhovoru vešli dovnitř a Petr shledal, že je tam shromážděno mnoho lidí.
(28) Promluvil k nim: „Dobře víte, že židům není dovoleno stýkat se s pohany a navštěvovat je. Mně však Bůh ukázal, abych si o žádném člověku nemyslel, že styk s ním poskvrňuje nebo znečišťuje.
(29) Proto jsem také bez váhání přišel, když jste pro mne poslali, a nyní se ptám, jaký jste k tomu měli důvod.“
(30) Kornélius odpověděl: „Jsou to právě tři dny, co jsem se v tuto chvíli modlil ve svém domě odpolední modlitbu, a náhle stál přede mnou muž v zářícím rouchu
(31) a řekl: ‚Kornélie, Bůh vyslyšel tvou modlitbu a ví o tvých dobrých skutcích.
(32) Vyprav posly do Joppe a povolej odtud Šimona, kterému říkají Petr. Bydlí v domě koželuha Šimona u moře. ‘
(33) Hned jsem tedy pro tebe poslal a ty jsi ochotně přišel. Nyní jsme tu všichni shromážděni před Bohem a chceme slyšet vše, co ti Pán uložil.“
(34) A Petr se ujal slova: „Nyní skutečně vidím, že Bůh nikomu nestraní,
(35) ale v každém národě je mu milý ten, kdo v něho věří a činí, co je spravedlivé.
(36) To je ta zvěst, kterou Bůh poslal synům izraelským, když vyhlásil pokoj v Ježíši Kristu. On je Pánem všech.


Petr je vyrušen. Nepříjemně vyrušen. Na střeše, v osamocení, v modlitebním ztišení mu bylo dobře. Jen on a Bůh. Ale Bůh mu nechce dopřát svatý klid. Naopak, volá ho do svatého neklidu, a to dost neobvyklým způsobem. Aby člověka vytrhl z jeho zaběhaných cestiček, navyklých způsobů přemýšlení a chování, musí Bůh někdy použít šokovou terapii. To se děje právě teď.

To, co Petr vidí, vůbec nevypadá jako Boží zjevení, ale spíš jako ďáblovo pokušení. Je poledne, Petr začíná mít hlad, ale zatímco dole v kuchyni se pro něj už něco vaří, Bůh mu připravuje úplně jinou pochoutku. Z nebe se snáší oběd, který rozhodně není košer. Hemží se to samými nečistými zvířaty. Petr jako pravověrný Žid nepodlehne a odmítá, ale nebeský hlas je jiného názoru: to všechno máš sníst. Neostýchej se a pusť se do toho, je to čisté, protože to Bůh za čisté prohlásil. Co tím Bůh má na mysli? Že mám porušovat jeho přikázání? Anebo vyhlásil, že odteď už jeho zákon neplatí?

Petr už není jen vyrušený, je také zmatený. Ano, takto Bůh občas jedná. Jeho slovo pouze nehladí po duši, ale také znepokojuje, vykolejuje, nutí vypořádat se s něčím novým a nečekaným, mobilizuje duševní a duchovní síly. Bůh nás nenechává v naší zbožnosti ustrnout a blaženě spočinout. Zbožnost není příjemný útěk z labyrintu světa do ráje srdce, kde jsem v bezpečí jen s Bohem a nic mě zvnějšku nemůže ohrozit. Nebezpečné a ohrožující bývá právě to zbožné ustrnutí. Bůh má ale s Petrem jiné plány.

Petr ovšem zatím netuší, jaké. Slyší pouze: zvedni se, vyjdi. Stejně jako kdysi vyšel Abraham, který taky netušil, co je cíl jeho cesty. Sestup ze své nebeské pohodičky na terase a běž mezi ty cizince, kteří s tebou chtějí mluvit. Ale co vlastně chtějí? Vždyť jsou to pohané, s nimi by člověk neměl mít raději nic společného, aby ho náhodou neposkvrnili. Ale když to Bůh žádá?

Petr už asi tuší význam svého modlitebního zážitku, ale jasno ještě nemá. Čeká ho velký zápas víry. Zápas, který prožíváme také my: jak si propojit to, co nám říká Bůh, bible, nebo co slyšíme na bohoslužbách s vlastním životem, s jednotlivými jeho okamžiky? Jak najít souvislost mezi Božím příběhem a mým vlastním příběhem. Nebo ještě lépe: jak uvidět jedno i druhé jako jeden velký příběh?

Tři poslové z Cesareje zatím Petrovi v jeho rozpacích moc nepomůžou. Jejich pánovi, římskému setníkovi, má prý Petr cosi důležitého sdělit. Ale nikdo Petrovi neprozradí, co. Prozatím tedy apoštol neříká nic. Ale nechává ty muže u sebe přespat. To je další krok do neznáma. Čistý žid Petr a nečistí pohanští hosté pod jednou střechou. Ale to nejdůležitější má ještě přijít.

Když se v bibli mluví o nečistých a čistých věcech či lidech, těžko si můžeme odmyslet Ježíšova slova, která tuto záležitost stavějí na hlavu. Nic, co zvenčí vchází do člověka, nemůže ho znesvětit; ale co z člověka vychází, to jej znesvěcuje. To Ježíš nejen prohlašoval, ale podle toho se také choval. Lidí nečistých se nebál, naopak za nimi chodil, dotýkal se jich, očišťoval je, uzdravoval, přiváděl je zpět do společenství.

Jenže přiznejme si, že my nejsme jako Ježíš. Moc dobře víme, že člověk se skutečně může poskvrnit a nakazit tím, co je kolem něj, co vidí, slyší, čeho se dotýká, s kým hovoří, v jakém prostředí se pohybuje. Může se dát ovlivnit, zmanipulovat a strhnout ke zlému. Obvykle se pousmějeme, když nám různé mravoučné křesťanské příručky doporučují, abychom se obloukem vyhýbali zkažené společnosti a odložili nemravné knihy a filmy. Ale zlo má bezpochyby svou nakažlivost a občas se vyplatí vyvarovat se kontaktu s ním. Málokdo je tak silný, že dokáže odolat a uchovat si svobodu říci ne. Málokdo je tak pevný, že s ním nic nehne. Málokdo má tak čisté srdce, že se do něj nedokáže připlazit had. Vždyť víme, kolik lidí se například pošpinilo a mravně pokroutilo, když se dostali mezi mocné. Postupně přebírali jejich manýry, začali se pokládat za výjimečné, osvojili si chování všemohoucích nadlidí.

O to větší úkol nyní stojí před apoštolem Petrem. Jako by mu Bůh říkal: musíš být natolik zralý, že se nedáš svést tím nečistým, s kterým se na své cestě jistě také potkáš. Nesmí tě to ovlivnit, naopak ty musíš ovlivňovat a napravovat to nedobré. Žádné další směrnice ovšem Petr od Boha nedostává. Ale aspoň na své cestě není sám, jde s ním několik dalších bratří. Je dobré, když nás ve zlomových chvílích obklopují lidé, o které se můžeme opřít.

Pokušení v bezbožné cizině přichází záhy. A navíc v podobě, které je tak snadné podlehnout. Pohanství se tu hlásí v plné síle: Kornélius pokládá Petra za boha nebo poloboha, asi proto, že mu byl zjeven andělem, a proto před ním padá na kolena. Setník je sice bohabojný a úctyhodný člověk, ale přece jen svých pohanských zvyků se hned tak nezbaví. Ano, tohle je ta nečistota, na kterou si Petr musí dát pozor. Petr odolal, přinutil Kornélia, aby se k němu choval jako k člověku sobě rovnému. Mnozí Petrovi nástupci však už tolik vnitřní síly nenašli, nechali se prohlašovat za Kristovy zástupce na zemi a nevadily jim ani božské pocty.

Nicméně Petr pořád nezná důvod své cesty. Ale to hlavní už právě udělal. Vešel dovnitř. Umožnil setkání. Nebránil se sblížení. Pochopil totiž, že žádný člověk sám o sobě není ani čistý ani nečistý. V každém z nás je obojí, v křesťanech, židech, pohanech, ateistech. Právě proto mohl Ježíš říci, že znesvěcuje to, co z nás vychází, vždyť v každém z nás je také to nesvaté, Bohu odporné. A záleží na tom, jestli tu vnitřní nečistotu v sobě podporujeme, živíme a vynášíme ven, aby špinila a infikovala druhé, anebo ji ze svého srdce odstraňujeme.

Proč jste pro mě vůbec poslali, ptá se Petr. Ukazuje se, že pochybnosti mohou být někdy velice plodné. Petr nepřichází sebejistě kázat evangelium hlava nehlava, ale nejprve se ptá. A naslouchá. Petr se znovu nechává vyrušit, tentokrát cizím příběhem. Není vždy příjemné poslouchat něčí životní příběh, někdy je to až nesnesitelné. Kornélius před Petrem vypráví svůj příběh o setkání s Bohem. A tak se Petr ujišťuje o tom, že nemá co do činění s obyčejným pohanem. Kornélius nejenže není nečistý pes, on už dokonce Boha poznal. Po svém, ale poznal.

Toto Petrovo zjištění je důležité i pro nás. Je chybné pokládat naše nekřesťanské okolí prostě za nevěřící. Popravdě řečeno, skutečných bezvěrců mnoho nepotkáte. Spíš narazíte na různorodé věřící, na různé stupně či druhy víry, na víru různě ušlechtilou či upadlou, intelektuální či pověrečnou, povrchní i hlubokou. A tak spíš předpokládejme, že každý člověk kolem nás má svůj příběh s Bohem, tak jako ho měl Kornélius. Jistě, tyto příběhy mají často pramálo společného s cestou křesťanské víry. Ale jsou tu a musíme s nimi počítat, a ne je předem odsuzovat.

Jaká byla ta Kornéliova cesta s Bohem? Dnes bychom řekli, že Kornélius je věřící bez církve, „něcista“, hledač – jak chcete, všechna taková označení jsou jen přibližná a škatulkovitá. Pozoruhodné ale je, že se Kornélius modlil. Nevíme, jak jeho modlitba vypadala ani vlastně, ke komu se přesně modlil, ale Bůh jeho modlitby vyslyšel. Modlitba má smysl vždycky, i když není kdovíjak věroučně vybroušená a i když si nejsme jistí, ke komu směřuje.

Po vyslechnutí setníkova příběhu může Petr vyznat: Bůh nikomu nestraní. Přijímá každého, kdo v něj věří a činí, co je spravedlivé. Pro Boha není žádný národ nečistý. Naopak, povolává si lidi ze všech národů a koutů země. Zde v Kobylisích to asi netřeba dvakrát připomínat.

Avšak Petr šel ve svých myšlenkách možná ještě dál. On přece vůbec neupřesňuje, jak má člověk věřit, aby byl Bohu milý. Třeba tak, jak věřil setník, třeba i nějak jinak. Nejen židé a nejen křesťané mohou být blízko Bohu. Přesněji: nejen k nim se Bůh může přiblížit. Kdo všechno tedy může být Bohu milý?

Otázky zůstávají až dodnes. Znepokojují nás stejně jako kdysi Petra. Když papež František nedávno prohlásil, že Kristus svou krví vykoupil všechny, včetně ateistů a že ze všech lidí učinil Boží děti, vzbudilo to velký rozruch. A mnozí už přispěchali s vysvětlením, že to tak jednoduše přece nemohl myslet. Ale nevyslovil papež jen něco, k čemu jeho předchůdce kdysi dávno dospěl v domě setníka Kornélia? Vždyť i Petr řekl: „Kristus je Pánem všech.“

I těch nábožensky neskladných, co si věří po svém.

Sestry a bratři, slyšeli jsme příběh o tom, jak byl Petr Bohem vyrušen, aby konal misii. Misii mezi takzvanými pohany, ve skutečnosti mezi lidmi, kteří mají svůj příběh s Bohem, jen ne ten předpisově křesťanský. A viděli jsme zároveň, že nejen Kornélius, ale také Petr musel vyjít ven ze svého světa. Byl nucen leccos přehodnotit, nově promyslet, a především překonat hranice, uvnitř kterých žil, které ho kdysi chránily, ale posléze už jen zužovaly jeho obzor a omezovaly jeho víru. Chceme-li zvěstovat evangelium, buďme připraveni na to, že i my sami při tom budeme proměněni. Stejně jako apoštol Petr.

Amen.

Ondřej Kolář



Text kázání: Žalm 117
(1) Chvalte Hospodina, všechny národy, všichni lidé, chvalte ho zpěvem,
(2) neboť se nad námi mohutně klene jeho milosrdenství. Hospodinova věrnost je věčná! Haleluja.


1. Korintským 1; 10 - 13
(10) Prosím vás, bratří, pro jméno našeho Pána Ježíše Krista, abyste všichni byli svorni a neměli mezi sebou roztržky, nýbrž abyste dosáhli plné jednoty smýšlení i přesvědčení.
(11) Dověděl jsem se totiž o vás z domu Chloé, bratří, že jsou mezi vámi spory.
(12) Myslím tím to, že se mezi vámi říká: Já se hlásím k Pavlovi, já zase k Apollovi, já k Petrovi, já ke Kristu.
(13) Je snad Kristus rozdělen? Což byl Pavel za vás ukřižován? Nebo jste byli pokřtěni ve jméno Pavlovo?


Milé sestry, milí bratři,

v pondělí se sešlo staršovstvo ke své mimořádné schůzi, aby jednalo o budoucnosti sboru, zamýšlelo se nad životem církve, nahlédlo na přítomnost, přemýšlelo o finančních možnostech, hledalo optimální model budoucího života církve. Nejsme v tom nijak výjimeční, toto téma je církvi dáno od chvíle, kdy vstoupil v platnost zákon o majetkovém vyrovnání s církvemi a sbory mají za povinnost se tématem podoby církve zabývat. Nebyl jsem v to pondělí ještě rozhodnutý, na jaký biblický text budu dnes kázat. Po schůzi mi to však bylo jasné. Pociťoval jsem radost, vděčnost, také údiv a vnímal naději. Vnímal jsem Boží blízkost s námi a také co to znamená, když se řekne, že hlavou církve, hlavou sboru je Ježíš Kristus. Ne synodní senior, ne ten či onen farář. A že Ježíš Kristus své místo nikomu sebešikovnějšímu, sebevzdělanějšímu, sebeschopnějšímu nepřepustí. Naštěstí pro církev i pro sbor. Až uslyšíte zprávu bratra kurátora, nejspíš se s mými pocity ztotožníte.

„Chvalte Hospodina všechny národy, všichni lidé chvalte ho zpěvem. Neboť se nad námi mohutně klene jeho milosrdenství, Hospodinova věrnost je věčná“, naskočila mi slova žalmu 117, nad kterými se zamýšlel v silvestrovském bohoslužebném setkání zde v kostele bratr Petr Mazur. Ano, mohutně se nad námi klene Boží milosrdenství. Tak, jak se klenulo nad Božím lidem starého zákona, jak mu dodávalo sílu při jeho odchodu z egyptského otroctví, jak ho provázelo při putování pouští, jak ho přivedlo do zaslíbené země, jak mu ukázalo k Mesiáši. A jak potom provázelo lid nové smlouvy, Kristův lid a jak ho provází podnes. Klene se nad námi mohutně Boží milosrdenství. Co s námi mimo jiné dělá? Jak na nás působí a jak se projevuje v životě tohoto sboru?

Co to píše apoštol křesťanům korintského sboru? Nad čím se pozastavuje, před čím varuje? „…abyste všichni byli svorni a neměli mezi sebou roztržky…dozvěděl jsem se, že jsou mezi vámi spory. Myslím tím to, že se mezi vámi říká: ,Já se hlásím k Pavlovi, já k Apollovi, já k Petrovi, já ke Kristu.´ Je snad Kristus rozdělen?“ Pokud se lidé v církvi a ve sborech upínají k osobám, působí roztržky a rozdělení. Takové tendence je potřebné zastavit. Ne silnou osobou, farářem, kurátorem nebo někým dalším. Božím slovem, evangeliem. Trpělivým kázáním evangelia Ježíše Krista. Pavel apoštol v dopise píše: „Kristus mě poslal zvěstovat evangelium.“ A to je, milé sestry a milí bratři, evangelium Ježíše Krista, Pána a Spasitele, Božího Syna. Když jsem tak přemýšlel o tomto sboru a říkal si, co o něm vím a co také mimo jiné vnímám jako cenné na jeho životě, když jsem do toho také zakomponoval to, co jsme si říkali na pondělní mimořádné schůzi staršovstva. Když jsem se vracel k výročním zprávám, připraveným již několik let bratrem kurátorem a staršovstvem připomínkovaným, napadalo mě nad textem Pavlova dopisu do Korintu, jehož pár veršů jsme slyšeli, že vlastně můžeme mít velkou radost a být vděční za to, že právě tato slova obav apoštola nejsou tím, co by nám mnělo trápit. Jsem přesvědčen, že zde nikdo není Kolářův nebo Erdingerův, není Rejchrtův nebo Drobíkův, není Štorkův nebo Karasův a tak bychom mohli pokračovat až ke vzniku sboru. A jestliže snad někdy byly nějaké takové tendence, včas byly zastaveny. Ne však právem silnějšího, naopak tím nejslabším, jehož síla se zrodila v chudobě chléva a dokonána byla na kříži. Všichni jsme Kristovi, on je našim dobrým pastýřem a my jdeme cestami, které nám připravil a na nichž nás doprovází. Ne s holí, ale s žehnajícíma rukama. Tento sbor, pokud ho dobře vnímám, nejde cestami svých farářů, ale poctivě, pokorně, vděčně a radostně se ubírá cestami Kristovými, jak je poznává díky vytrvalému zvěstování evangelia Ježíše Krista. Evangelium, ta moc Kristova pokoje a lásky, moc odpuštění a milosrdenství, to způsobuje. Jistě, každý z farářů zvěstuje evangelium podle svých obdarování. Ne hůře, ne lépe. Jinak. Dosáhnout plné jednoty smýšlení a přesvědčení, jak to říká apoštol, to neznamená obléci se do stejnokroje víry. Zachovat si jinakost na cestě s Kristem, který je tím jednotícím prvkem. A tak také přinášet různorodost a barevnost a dynamiku sborového společenství. Vděčně konstatuji, že tomu tak v kobyliském sboru je.

„Chvalte Hospodina všechny národy, velebte ho všichni lidé. Neboť se nad námi mohutně klene jeho milosrdenství, Hospodinova věrnost je věčná. Haleluja.“

Amen.

Miroslav Erdinger



Tento týden (24. února až 1. března) se z důvodu jarních prázdnin na Praze 8 nekonají úterní schůzka mládeže, ani páteční konfirmační cvičení a dětská biblická hodina.



Úterní setkání střední generace bude věnováno tématu samofinancování církví. Do problematiky přítomné uvede bratr Jan Hon, který podá zasvěcené komentáře k různým modelům samofinancování a nastíní též perspektivy našeho sboru.

Zváni jsou všichni zájemci o toto téma, tedy nikoliv jen střední generace.



Text kázání: Izajáš 42; 1 - 4
(1) „Zde je můj služebník, jehož podepírám, můj vyvolený, v němž jsem našel zalíbení. Vložil jsem na něho svého ducha, aby vyhlásil soud pronárodům.
(2) Nekřičí a hlas nepozvedá, nedává se slyšet na ulici.
(3) Nalomenou třtinu nedolomí, nezhasí knot doutnající. Soud vyhlásí podle pravdy.
(4) Neochabne, nezlomí se, dokud na zemi soud nevykoná. I ostrovy čekají na jeho zákon.“


Kdo je ten Hospodinův služebník, o kterém mluví Izajáš? Nevíme; a prozradím vám, že ani učení biblisté to nevědí. Ale každopádně se chová divně. Má vyhlásit a prosadit Boží zákon nad všemi národy. Ale vůbec se podle toho nechová. Vypadá jako liknavý soudce, který se nemá k ráznému činu a svůj případ neustále odkládá, jako by neměl dost sil a odvahy konat svou povinnost.

Pro Izraelce v babylonském zajetí ovšem toto proroctví především znělo nadějně. Boží lid sám se totiž cítil jako nalomená třtina nebo doutnající knot. Zlomení a zdeptaní lidé, kteří museli opustit svou zemi, zplundrovanou nepřátelskými vojsky, a přijmout úděl cizinců, otroků, navíc ještě nábožensky nepřizpůsobivých. Jejich víra se podobala poblikávající svíčce, protože se neměla čím rozhořet, chrám byl daleko a navíc v troskách, Bůh, zdá se, také daleko, možná už dokonce mrtvý, anebo přinejmenším rozhněvaný a mlčící.

Když tedy Izajáš ohlašoval příchod Božího služebníka, který nalomenou třtinu nedolomí a nezhasí knot doutnající, mohli Izraelci z toho proroctví slyšet: už dost všech těch katastrof a ran, které na nás doposud drtivě dopadaly. Už dost lámání a hašení naší víry a naděje. Už dost Božích trestů. To nejhorší máme za sebou. Teď už se snad můžeme odrazit ode dna. Ten, který přichází od Hospodina, přináší něco jiného. Jeho soud bude jiný. Ale jaký?

To zatím zůstává zahaleno tajemstvím. Po pravdě řečeno, Hospodinův služebník příliš důvěry nevzbuzuje. Pokud nás má z tohoto marasmu někdo dostat, pak by měl porazit Babyloňany, vyvést nás ze zajetí, navrátit bezpečně domů, doma pak obnovit chrám, znovu vybudovat Jeruzalém a vlastně celou zemi... a dalo by se pokračovat. Jistě v tu chvíli mezi Izraelci ožily vzpomínky na velké vůdce, počínaje Mojžíšem, Áronem a Jozuem a konče Gedeonem, Samsonem a Davidem. Ti vedli svůj lid z otroctví ke svobodě, od sevření nepřáteli do bezpečí, od strachu k naději. Ale co bude dělat tento Boží služebník, který spíš vypadá jako slaboch než vůdce? Vždyť se hlavně dovídáme jen to, co dělat nebude: nebude hulákat na nárožích a dávat o sobě všemožně vědět, nebude nic a nikoho lámat, nebude hasit a dusit. Ale slyšíme také: on sám neochabne, on sám se nezlomí. Kdo je onen Hospodinův služebník?

Co nejde silou, jde ještě větší silou, říká se někdy v žertu, ale mnoho lidí toto přísloví bere smrtelně vážně. Vlastně všichni si přejeme být silní, nejen politici, kteří se snaží obsadit takzvaná silová ministerstva. Každý z nás stojíme před nějakým úkolem či problémem. On už život sám je jeden velký problém. A k životu je potřeba mít sílu.

Také v našem křesťanském slovníku se to uhnízdilo: často prosíme Boha o sílu. Je zajímavé, že v bibli těžko najdeme někoho, kdo by se modlil o sílu. Pokud se o síle hovoří, je to obvykle síla Boží, kterou Bůh ovšem může propůjčit i lidem. Propůjčil ji jistě i svému služebníkovi, který má vyhlásit soud pronárodům. Jaká síla to ale je? Jak působí, když nemá k dispozici žádné donucovací prostředky ani jiné mocenské páky? Tento služebník má vládnout spíš svou slabostí než silou. Kdo ho ale bude brát vážně? Kdo ho bude poslouchat? Co může reálně dosáhnout?

Dnešní nedělí vstupujeme do liturgického období po zjevení Páně. Poté, co se Ježíš narodil, se nám nyní má zjevit, kým vlastně je. A to první, co se o něm máme dovědět, je, že jeho vláda, jeho prosazování Boží spravedlnosti se projevuje jinak, než je tomu u světských vládců, soudců a mocných všeho druhu.

Také pro nás, stejně jako kdysi pro Izraelce v Babyloně, to je ovšem především dobrá zpráva. My, všelijak nalomení, klesající pod tíhou vlastních vin nebo starostí, nemáme být Bohem rozdrceni. I když naše víra nehoří jasným plamenem a někdy možná ani nedoutná, Bůh nás nepřichází uhasit. Rozhodující Boží slovo nad námi není soud, který bychom si zasloužili, ale milost.

Má to však i druhou stranu mince, která nám už tak milá není. Boží právo se prosazuje jinak, než bychom čekali. Bůh do svého království lidí nevhání, nemanipuluje, jeho hlas je jemný a tichý. V Ježíši Kristu nepřichází okamžité a konečné řešení všech myslitelných problémů našeho světa. Mnohem více než zjevením Boží síly je Ježíšova cesta zjevením Boží slabosti. Slabosti, která je ale silná. Bůh nejedná silově, nepoužívá násilí, ani silácká slova a gesta. A přece je mocný.

Někteří teologové pod dojmem druhé světové války a koncentračních táborů začali hovořit přímo o Boží bezmoci. Bůh prý bezmocně přihlížel, když se lidem podlamovala kolena pod nacistickou ideologií, když se lámaly charaktery, když byl zlomen odpor těch, kdo se postavili Hitlerovi. Bůh neuhasil a snad prý dokonce ani nemohl uhasit dým z plynových komor.

Když ale Boha označíme za bezmocného, jen tím dokazujeme, že neznáme jinou moc než tu, se kterou se denně setkáváme, totiž moc donucovací, nátlakovou, manipulující, takovou, s níž obvykle zacházejí a scházejí lidé. Boží moc zjevená v Kristu však není bezmocí, ale mocí jiné povahy a kvality, než je ta naše. Spíše než jako bezmoc bych proto Boží jednání ve světě nazval silou slabosti. Slabosti, která nalomenou třtinu nedolomí a neuhasí knot doutnající, a přesto nakonec mocně vítězí. Ježíš se na kříži svým protivníkům i svým učedníkům jevil jako zlomená třtina a uhaslý knot, ale Bůh ho nakonec podepřel a nenechal padnout.

Mocná je zbraň, mocnější je právo, co je nejmocnější – pravdomluvné slovo, to není jen vyznání bezmocných a přece mocných odpůrců různých totalitních režimů, ale zkušenost, kterou máme i my. Mocné může být i slovo, které není halasné a vtíravé, ale pouze pravdivé a vyslovené v pravý čas a na správném místě. A zdaleka to nemusí být jen slovo protestu a kritiky, ale stejně tak i slovo potěšení či odpuštění. Nesmírně silné je slovo vyznání lásky. Projevem síly může být i zavčas umlknout, upozadit vlastní já, dát prostor druhému. Silná bývá i slabost, je-li vědomým zřeknutím se násilného řešení, které často bývá řešením jen krátkodobým a zdánlivým.

Takto silný byl Hospodinův věrný služebník Ježíš a takovou sílu máme prokazovat i my. Sílu Boží, což ale právě není jen lidská síla vystupňovaná do krajnosti, ale síla, která je v očích světa slabostí. Máme prosazovat právo tím způsobem, jak ho prosazoval Ježíš. Silou pouhého slova, silou evangelia, které si samo razí cestu k člověku, do všech zemí až po vzdálené ostrovy a tvoří všechno nové.

Církev Hospodinových služebníků je tedy společenstvím slabých. V naší společnosti nám to asi netřeba dvakrát připomínat. Pociťujeme to neustále. Cítíme se bezmocní. Vůči nepřejícímu okolí, vůči médiím a jejich černobílému pohledu na církve. Ale také proto, že naše pomoc se dotkne vlastně jen pár lidí z tisíců potřebných, že neumíme účinně přispět k nápravě různých nespravedlností.

Ovšem mějme stále na paměti: na tom, že církev nalomenou třtinu nedolomí, a dokonce někdy sama jako taková třtina ve větru působí, není nic nenormálního. Naopak, nenormální a nekristovské je, když se jí pouhé slovo začne jevit jako nástroj slabý, když sahá po jiných nástrojích, aby nastolila Boží království efektivně a rychle, když se začne příliš zaplétat se světskou mocí. Jeden z důvodů, proč je dnes církev pro naše okolí nedůvěryhodná, je ten, že v minulosti odmítala být slabá. A ani dnes toto nebezpečí není zažehnáno – vždyť, který blázen by dnes chtěl být dobrovolně slabým. Církev hulákající a lámající druhé pro Krista ale není církev Hospodinových služebníků.

Nejdůležitější ovšem nakonec není, co církev má či nemá dělat, ale čím už dávno je. Nevíme, o kom přesně mluvil prorok Izajáš. Víme ale, že to je služebník, který patří Bohu. A vše, co má, má od svého Pána. V něm má svou sílu i svou naději. Hospodin o něm přece říká: je to můj služebník, můj vyvolený, vložil jsem na něj svého Ducha. A také: ho podpírám, jsem v něm našel zalíbení. A tak i my smíme doufat, že navzdory naší slabosti nás nezlomí různé poryvy doby, ani různí silní tohoto světa. Ten plamen, z něhož hoříme nebo třeba jen doutnáme, není ohněm naším, ale ohněm Hospodinovým. Už Mojžíš, Hospodinův služebník, poznal, že tento oheň nelze jen tak uhasit.

Zlomit a uhasit nás může jedině naše nechuť být Hospodinovými služebníky. Zlomit nás může, když odmítneme být nalomenými a staneme se pevnými – ovšem bez Boha. Hospodinův služebník je naopak ten, kdo více věří Hospodinu než ve vlastní síly. Koho podpírá a nese Boží Duch, a ne různé strategie přežití a sebeprosazení. Nebojme se být slabými jako byl slabý Kristus. Odvažme se být mocní v Boží bezmoci, která ale křísí z mrtvých a přemáhá svět.

Amen.

Ondřej Kolář



Text kázání: Žalm 73; 16 + 28
(16) Přemýšlel jsem, jak se v tom všem vyznat, nesnadné se mi to zdálo.
(28) Mně však v Boží blízkosti je dobře, v Panovníku Hospodinu mám své útočiště, proto vyprávím o všech tvých činech.


Milé sestry, milí bratři,

„Mně v Boží blízkosti je dobře.“ Tato slova ze sedmdesátého třetího žalmu zvolili autoři Hesel Jednoty bratrské jako heslo tohoto právě začínajícího roku. Celý rok, den po dni, se můžeme nechat provázet těmito slovy. Co znamenají a co pro nás znamenají? Co nám sdělují ze žalmistovy víry? Z čeho pramení taková jednoznačná slova, velmi osobní, vyznavačská? „Mně v Boží blízkosti je dobře.“ Hotovo. Tečka. Žádná pochybnost, žádná diskuze. Jak je možné dostat se k takové pokojné a pokoj přinášející výpovědi víry?

S tím se člověk nerodí. Člověk musí vyzrát. A cesta zrání není jednoduchá. Zikmund Freud, velikán psychoterapie, kdysi řekl: „Byl jsem v životě šťastný. Nic mi v tom životě nešlo jednoduše.“ Ani u žalmisty nic nešlo jednoduše. Ať přemýšlí, jak přemýšlí, vidí se mu to pracno. Přes to „pracno“, přes tu námahu myšlenkovou, přes mnohá trápení a bolesti duše, přes dlouhodobé nechápání životních cest, událostí kolem, přes neporozumění Božímu dílu, Boží vůli s člověkem, po dlouhodobém zápasu o pochopení Božích cest, přichází poznání, přichází úleva. Přichází se zjištěním, že žalmista již ví, co chce. Ví, na čem mu záleží a ví, kde je pro něho naděje.

Jako v našich životech, milé sestry a milí bratři. Co jen otázek si klademe, kolikrát si spolu se žalmistou říkáme, jak to vlastně s tou Boží spravedlností je, když pyšní, namyšlení, bezohlední, nelidsky tvrdí prosperují, zatímco ti zbožní a my zbožní prožíváme tolik životního diskomfortu, tolikerými bolestmi a utrpením těla i duše procházíme, zatímco těm tak řečeno bezbožným nic nestojí v cestě. Čím vším se musíme probolet, kolika krizemi a konflikty vnějšími i vnitřními musíme projít, kolik všelijakých pádů, které nebolely jen nás, ale také ty druhé, je za námi. A co ti, kteří nevyléčitelně onemocní, trpí, prožívají nejistoty. Vzpomínám na smutný příběh jedné rodiny. Muž ve staršovstvu, přítomen u všeho, co se ve sboru dělo, u veškeré práce, žena vždy nápomocná ve sboru, tři děti jsem měl v náboženství, na konfirmaci. Muž v padesáti onemocněl progresivní rakovinou a po ročním velikém utrpení zemřel. A ta jeho žena mi povídá: „Tak mi to vysvětlete pane faráři. Jak to, že ty největší, řeknu mizerové, použila však jiné slovo (svině), tady v pohodě žijí, zatímco ten můj dobrák musel umřít?“ Nic jsem nevysvětloval. Jednoduše proto, že jsem nevěděl, co říci. A kdesi uvnitř ta otázka zůstala a hlodala a ozývá se občas v různých příbězích dosud.

„Svévolníci si žijí pokojně, jejich těla jenom kypí, nevědí, co jsou to lidské strasti…,“ říká žalmista na začátku žalmu a pokračuje: „Jejich náhrdelníkem je pýcha, násilnictví …říkají: Copak se to Bůh dozví?“ Divíme se žalmistovi a jeho otřesené víře, když pak řekne: „Tedy zbytečně jsem si uchoval ryzí srdce a dlaně omýval nevinností?“ Slova, kterými vyjadřuje významnou pochybnost o své víře? Jednoduše, nerozumí a neumí si to vysvětlit. Hle, naše otázka: „Jak to, že ti zlí a násilní a bezohlední zůstávají, zatímco ti dobráci musí umřít?“, vrací se stále v různých podobách ona otázka truchlící, zraněné vdovy. Jakoby nám žalmista nabízel doprovod na naší pravdivé cestě hledání. Vždyť podobnou cestou šel také. Ale očekávejme, že se pak ztotožníme, že se musíme ztotožnit, i s jinými jeho slovy: „Chtěl jsem to rozumem vystihnout, ale jevilo se mi to pracno.“ Zřejmě zde s rozumem nevystačíme. Ano, připravme se na intelektuální i duchovní námahu. Hledání odpovědí na takové otázky je námaha, je to nesnadné. Ale bez námahy nedojdeme k nalezení.

A tak se namáhá i žalmista, aby mohl pokojně říci: „Já však chci být ustavičně s tebou.“ Aby po všech svých bolavých životních peripetiích nalezl východisko a s ním pokoj a smíření.

„V tebe skládám svou naději, ty jsi mé útočiště.“ Poctivá, namáhavá cesta hledání a dotazování se a nejistot a pochybností je završena. Kdy? Jak? „Teprve když jsem vstoupil do svatyně Boží, pochopil jsem…“, můžeme číst v předchozím verši. Ve spojení s Bohem a až v tom spojení člověk nachází odpovědi. V dotazování se Hospodina. Odpovědi na naše mnohé otázky nejsou často někde mimo nás, ve druhých lidech a u nich. Ty odpovědi jsou v nás a právě v Boží blízkosti je nacházíme, protože tváří v tvář Bohu, kdy jsme před ním nazí, když víme, že zná celou pravdu o nás, nacházíme sebe. Nejen v tomto kostele s Bohem ve spojení. Nejen v kostelích a modlitebnách, ale také v přírodě, při pohledu na stromy a jezera, když si uděláme chvíli a jsme sami, v meditaci jen se svým Bohem, jen sami se sebou, jen tváří v tvář dárci života, tomu, který nás miluje, který našemu životu dává poslední smysl a určení, totiž spasení. Záchranu. A jednou nový život v Boží blízkosti, kde v plnosti budou všechny naše otázky zodpovězeny. Proto se nám narodil Spasitel, proto nám vyšla hvězda, proto již žádná temnota není tak temná, aby nebyla prosvětlena paprsky Boží lásky v Kristu.

A tak se i ty všechny pochybnosti a nejistoty, kterými procházíme, mohou stát našim posílením a utvrzením ve víře. Bez Boha to ovšem nejde. Nějaké naše lidské filozofování na to nestačí. „Chtěl jsem to rozumem vystihnouti, ale vidělo se mi to pracno.“ Přes to „pracno“, přes nesnadnou cestu se dostává žalmista i my do Boží blízkosti a v kontaktu s Bohem, v modlitbách a meditacích se dostává k sobě samému a zjištění, že ať je kde je, v Boží blízkosti je mu dobře. Bůh je stále s ním.

Milé sestry a milí bratři Korejci, Japonci, Češi i jiných národností, bratři z Jednoty bratrské, kteří vybrali heslo na letošní rok, nás jím převedli k nabídce pokoje, smíření, spočinutí. „Mně však v blízkosti Boží je dobře, v panovníku Hospodinu mám své útočiště.“ Dobrá nabídka, co říkáte? Přeji vám i sobě, aby nám bylo v Boží blízkosti dobře.

Amen.

Miroslav Erdinger



Text kázání: Izajáš 54; 10
(10) I kdyby ustoupily hory a pohnuly se pahorky, moje milosrdenství od tebe neodstoupí a smlouva mého pokoje se nepohne, praví Hospodin, tvůj slitovník.“

Milé sestry, milí bratři,

mám jeden biblický text, který rád používám jako požehnání. Má to svůj důvod. Před mnoha léty jsem ho v bibli objevil a poslal jako přání jedné sestře, která tehdy byla kurátorkou ve sboru, kde jsem působil. Po mnoha létech, když již byla nemocná a nemohla se dostat do kostela mi při jedné z návštěv řekla: „Po celou dobu mě to, co jste mi napsal, provází, pomáhá, dodává sílu. Jak já jsem za to vděčná. Tolik jste mi dal.“ „Co to bylo?“ ptám se. Pomalu bere do ruky bibli, otevře ji na stránce, kterou má založenou papírkem, a pomalu čte: „I kdyby ustoupily hory, i kdyby zakolísaly pahorky, moje milosrdenství od tebe neodstoupí a smlouva mého pokoje kolísat nebude, praví Hospodin, tvůj slitovník.“ Jsou to slova z proroctví proroka Izajáše. Pomalu odkládá bibli na stůl a dlouze, radostnýma očima se na mě dívá. Častokrát od té doby jsem se s ní při návštěvách právě těmito slovy loučil. Co jsem té sestře vlastně dal? Jen to, co jsem sám přijal, k čemu jsem se prožil a co si často připomínám. Tedy i tehdy, když ta slova používám jako požehnání zde v tomto kostele. Co je na těch slovech tak zvláštního?

Mimo jiné to, že nám nic nenalhávají. Neříkají: ničeho se nebojte, všechno bude v pořádku, nic zlého vás nepotká, budete jako v bavlnce, neonemocníte, nerozvedete se, budete mít dětí, kolik jen budete chtít, dobré povolání atd. atd. Ne. Ta slova, řečená do dost zoufalé situace Božího lidu, jsou nejhlouběji, jak jen je možné, zdrojem síly, naděje, radosti. Ta slova docela reálně připouští, že všechny jistoty, na kterých člověk staví, mohou být otřeseny. Hory a pahorky, nejen sídla božstev, jak tomu tehdy národy kolem Izraelců věřily, ale symboly síly, moci, stálosti a pevnosti mohou kolísat, mohou padnout, mohou vzít za své. A pokud bude mít člověk tyto skutečnosti za objekt své víry, za zdroj naděje, za světlo pro své kroky, může se stát, že o to vše přijde. Co mu zbyde? Kam se podívá, pusto a prázdno. A ten děs a bolest, když člověk zjišťuje pusto a prázdno ve své duši. Bůh to o člověku ví. Ví, do jakých situací se může dostávat, jaké ohrožení, které ho může přivést až k existenciální krizi, může prožívat. Bůh neříká: „Vyřeším to za vás.“ Bůh dává sílu, aby to člověk unesl, aby mu takové situace byly příležitosti k zrání, růstu, prohlubování. Aby se neztratil v té záplavě všelijakých tragických zpráv, kterých je žalostně plno. Naposledy ty z Volgogradu. Také, aby se člověk neztratil sám v sobě, ve vztazích, ve druhých lidech.

Bůh říká: „Zůstanu Bohem milosrdným. Neopustím vás. Moje smlouva je výsledkem mé lásky a věrnosti, člověče. Všechno se může chvět, ale to, k čemu jsem se zavázal, co jsem slíbil, to se nezachvěje. Od smlouvy neodstoupím. Je nabídkou pokoje. V tom nepokojném světě, kde kdekdo připravuje boj, ostří zbraně, chystá si ostrá slova, hledá pro sebe nejlepší výchozí situaci, v takovém světě Bůh nabízí pokoj.

Před pár dny jsme si připomenuli, jak takový pokoj vypadá. Kníže pokoje, rek udatný se narodil v Betlémě. Bůh sestoupil k nám lidem, solidarizoval se s člověkem. Připomenul svou smlouvu. Já budu s tebou, nikdy tě neopustím.

Milé sestry, milí bratři, víte, kdy pro tu sestru, kterou jsem na začátku zmínil, byla ta slova z Izajášova proroctví, nejvíce nosná a kdy se k nim nejčastěji vracela? V době, kdy jí bylo zle, kdy jí významně ubývaly síly. O jejich existenci se ovšem dozvěděla v jiné době. V době plného zdraví, kdy se mohlo zdát, že vše bude vždy v nejlepším pořádku. Tehdy přijala to, co se jí později stalo pevným bodem v jejím chvějícím se životě.

Předchozí přemýšlení bratra Mazura jsem nazval silvestrovským bilancováním. To mé zamyšlení zase novoročním výhledem a myslel jsem při tom jak na naše osobní životní cesty a příběhy, tak také na život tohoto sboru. Neznám pro obě oblasti a vlastně pro vše, co zde děláme a žijeme, lepší výhled než ten, který pramení z ujištění o Boží věrnosti, tlumočené prorokem Izajášem. Ještě jednou si ta slova připomeneme při požehnání.

Amen.

Miroslav Erdinger



Text kázání: Matouš 2; 1 - 12
(1) Když se narodil Ježíš v judském Betlémě za dnů krále Heroda, hle, mudrci od východu se objevili v Jeruzalémě a ptali se:
(2) „Kde je ten právě narozený král Židů? Viděli jsme na východě jeho hvězdu a přišli jsme se mu poklonit.“
(3) Když to uslyšel Herodes, znepokojil se a s ním celý Jeruzalém;
(4) svolal proto všechny velekněze a zákoníky lidu a vyptával se jich, kde se má Mesiáš narodit.
(5) Oni mu odpověděli: „V judském Betlémě; neboť tak je psáno u proroka:
(6) ‚A ty, Betléme, v zemi judské, zdaleka nejsi nejmenší mezi knížaty judskými, neboť z tebe vyjde vévoda, který bude pastýřem mého lidu, Izraele.‘“
(7) Tehdy Herodes tajně povolal mudrce a podrobně se jich vyptal na čas, kdy se hvězda ukázala. Potom je poslal do Betléma a řekl:
(8) „Jděte a pátrejte důkladně po tom dítěti; a jakmile je naleznete, oznamte mi, abych se mu i já šel poklonit.“
(9) Oni krále vyslechli a dali se na cestu. A hle, hvězda, kterou viděli na východě, šla před nimi, až se zastavila nad místem, kde bylo to dítě.
(10) Když spatřili hvězdu, zaradovali se velikou radostí.
(11) Vešli do domu a uviděli dítě s Marií, jeho matkou; padli na zem, klaněli se mu a obětovali mu přinesené dary – zlato, kadidlo a myrhu.
(12) Potom, na pokyn ve snu, aby se nevraceli k Herodovi, jinudy odcestovali do své země.


Milé sestry, milí bratři,

co jen projevů lidství se vynoří kolem narození Spasitele. A nejen těch dobrých, také ty zlé zde mají své místo. Jako v běžném životě. Kde je láska, vynoří se nenávist, kde je život, sahá si pro své smrt, kde je čistá radost, vyskytne se smutek. Kde je statečnost, vynoří se zbabělost a kde je přímost, přichází úlisnost. To všechno můžeme vyčíst z příběhu, kde hlavní slovo má ovšem Bůh.

Ale ještě něco můžeme vyčíst z příběhu o narození Spasitele. Kde jsme my se svým životním příběhem, tam je Bůh. Holandský teolog Miskotte píše: „Když ve své hluboké nouzi slyšíme vánoční zvěst, víme o blízkosti Boží, která nás vyprostila z naší samoty. Evangelium je velmi radikální: stačí i na naše nejhlubší zoufalství. Není jen naukou a vzorem, nejde jen o smíření a posvěcující životní sílu, ale jde o zjevení skrytého Boha, navzdory veškeré životní skutečnosti. A toto zjevení neobsahuje nic jiného než: Já jsem s tebou, tvá samota je šálení.“ A Miskotte pokračuje: „Tu se nám neukazuje cesta, jak se k němu přece jen dostat, ani se nám neslibuje, že On – dříve či později – bude někdy v budoucnosti s námi. Nikoli. Dnes se vám zvěstuje a dnes je to pravda. Hle, já jsem zde, člověk s tebou, věčný Bůh pro tebe. Mezi mnou a tebou není roztržka; odklidil jsem vše, co stálo mezi námi.“

Tak tedy to lidské a to Boží stojí vedle sebe ve vánočním příběhu. To přirozeně lidské. Takový je člověk, plný dobrého i zlého. Člověk Herodes, strachy se třesoucí o svůj trůn, úlisný, zlý, ale také člověk mudrc, který jde za svou hvězdou, jde a nedbá nebezpečí, jde aby se poklonil, aby projevil čistou radost. Přináší dary jako výraz radosti a úcty.

Na velkém plátně, nazvaném klanění mudrců, jsou dva výrazné obrazy. Tomu prvnímu dominuje král Herodes. Doslechne se o mudrcích, kteří hledají hvězdu, znamenající narození krále. Přepadne ho panika, nepokoj. Strach o trůn sehraje své. Začne velké zjišťování. V Jeruzalémě se to po takové zprávě začne hemžit. Velekněží, zákoníci, lid, všichni jsou na nohou. Znalci Písma řeknou Herodovi, kde se má Mesiáš narodit. Betlém je tím místem. A Herodes kuje plány. Posílá mudrce do Betléma, klade jim na srdce, aby se poklonili Mesiáši a hlavně aby se vrátili k Herodovi a řekli mu, kde se dítě přesně nachází. Rád by se mu také poklonil. Po ničem jiném však Herodes tolik netouží jako po smrti narozeného dítěte. Strach o moc z něho dělá nájemce vrahů a my máme možnost dívat se na mocí zdeformovaného člověka, kterému záleží jen na něm samém. Bůh však věci zařídí jinak.

Tomu druhému obrazu dominují mudrci. Snad astrologové. Pozorují oblohu a uvidí novou hvězdu. Vyrozumí, že znamená narození krále. Jdou za tou hvězdou. Také oni se vyptávají, jejich otázky jsou však upřímné. Dostane se jim odpovědi a oni jdou. Jdou v důvěře, že je hvězda vede správně. Až přijdou do Betléma. Tam se hvězda zastaví a mudrci, když ji vidí, radují se velikou radostí. Vstoupí do domu, vidí Marii a dítě. Pokloní se mu a obětují dary – zlato, kadidlo a myrhu.

Dva obrazy v jednom rámu. Ten první obraz je o strachu a nenávisti, ten druhý je o radosti. Obrazy vystoupily z rámu a přišly až do naší současnosti. Co dělá člověk, který se bojí o moc, postavení, o majetek, který je slabý, nejistý sám sebou, který se bojí, aby někdo vedle nebyl silnější, lepší, úspěšnější? Kope kolem sebe, použije všechen svůj vliv, aby takového člověka oslabil, odrovnal. Strach je veliký nepřítel člověka, obzvlášť strach mocných. Ti pak intrikují, hledají způsoby, jak si zajistit pozici. Takový byl Herodes a takoví jsou někteří dnešní mocní. Zkrátka Herodes má v dějinách dobré nástupce. Mimo jiné je snad také proto i ta naše politická scéna nevraživá, lidské vztahy tak narušené, svět plný bojů a nepokojů a válek. Lidé slabí a nejistí, ti, kteří stále o sobě pochybují, kteří si nevěří, také ti, kteří jsou na svých místech díky jiným lidem, kteří je pak mají v hrsti, takoví lidé kolem sebe kopou a intrikují a působí zlo. Takový je obraz o strachu a nenávisti.

Jak vypadá ten obraz o radosti? Lidé potřebují, proto hledají směr. Nalézají světlo na své cestě. S hlavou vzhůru hledí k nebi, odkud čerpají sílu. Vidí hvězdu. Nemusí to být zrovna na nebi. Hvězdou může být někdo blízký, podaná ruka, projev lidské blízkosti. Bůh dává člověku hvězdu, která mu ukazuje cestu. A člověk jí důvěřuje. A pak se setkává s cílem. Na své cestě se setkává se Spasitelem. Pojď za mnou, slyší. Následuj mne. A člověk jde s důvěrou a raduje se. V důvěře je radost. Ve spolehnutí je radost. Mudrci šli v důvěře za hvězdou, když ji spatřili, jak se zastavila, zaradovali se radostí velmi velikou. Jejich cesta má cíl a oni k němu došli. Dojít k cíli je přece velkým důvodem k radosti. Ne každému se to podaří. Mudrcům se to podařilo. Proto ta veliká radost. Klaní se dítěti a dávají mu dary. Podobně jako člověk, který jde v důvěře za svým Spasitelem. Setkává se s Ježíšem a dává mu své dary. Povětšinou je to celý život. Všechno, co člověk má. „Kdo mě chce následovat, zapři sám sebe, vezmi svůj kříž a pojď za mnou“, připomeňme si Kristova slova.

Milé sestry a milí bratři, mezi těmito dvěma obrazy v jednom rámu je ještě něco pozoruhodného. Totiž městečko Betlém. Místo narození Spasitele. Mnohokrát rozbité, v současné době trvale nebezpečné. Kdysi městečko nepříliš významné. Tak právě tam se setkávají jak ti ustrašení mocní, tak ti, kteří nalezli svou hvězdu. Ti první se tam vraždí, obhajují tam svou moc. Ti druzí tam hledají pokoj, přichází se poklonit k domnělému místu narození Spasitele. A ve městě je nepokoj a strach. Ti, kteří se přichází poklonit, jdou tam na vlastní nebezpečí. Jen z víry. Jen z niterné potřeby vyjádřit svoji víru pokloněním u toho významného místa. Ani za dnů krále Heroda to nebylo nijak klidné město. Jakoby předznamenáno bojem, stává se místem narození Mesiáše. Betlém, město chleba Betlém, kde Marie s Josefem nalezli střechu nad hlavou a byla to střecha chléva. Budou však muset odtud kvůli nenávisti ustrašeného krále uprchnout.

Milé sestry a milí bratři, jsme také takovými hledači hvězdy. Hledáme svoji hvězdu, až nás to unavuje. Co jen se nahledáme. A ona jde zatím před námi. Vede nás, svítí nám, ukazuje další cestu, ukazuje směr. Ano, to jdeme za Ježíšem. Cesta je to namáhavá, ale právě že to je cesta hledání, má smysl. Mimo jiné i v té námaze, ale především v tom rozhodnutí jít za tou hvězdou, jít za Ježíšem. A tak se cesta může stát cílem. Z cesty za Ježíšem se stává cesta s Ježíšem. Nebude jiná v tom nebezpečí, nesnázích, námaze, ztrátách. Nezmění se najednou v cestu úspěchu, zdraví, cestu bez problémů. A přece základní změnu dozná. Totiž, navzdory všem bolestem a těžkostem to bude cesta radostná. Jakoby za každým rohem tu nenápadně, tu docela naplno vykukovala radost. Když mudrci spatřili hvězdu, zaradovali se radostí velmi velikou. A třeba pak zase byli smutní, něco je trápilo. Ale ta radost byla vždy nějak přítomná. Pastýři si šli po svém. Nic nedali na Heroda, avízo z vyšších míst než dvůr panovníka jim ukázalo novou cestu. Již poznamenanou setkáním se Spasitelem.

Amen.

Miroslav Erdinger



Text kázání: Jan 1; 1 - 5 + 9 - 14
(1) Na počátku bylo Slovo, to Slovo bylo u Boha, to Slovo bylo Bůh.
(2) To bylo na počátku u Boha.
(3) Všechno povstalo skrze ně a bez něho nepovstalo nic, co jest.
(4) V něm byl život a život byl světlo lidí.
(5) To světlo ve tmě svítí a tma je nepohltila.
(9) Bylo tu pravé světlo, které osvěcuje každého člověka; to přicházelo do světa.
(10) Na světě byl, svět skrze něj povstal, ale svět ho nepoznal.
(11) Přišel do svého vlastního, ale jeho vlastní ho nepřijali.
(12) Těm pak, kteří ho přijali a věří v jeho jméno, dal moc stát se Božími dětmi.
(13) Ti se nenarodili, jen jako se rodí lidé, jako děti pozemských otců, nýbrž narodili se z Boha.
(14) A Slovo se stalo tělem a přebývalo mezi námi. Spatřili jsme jeho slávu, slávu, jakou má od Otce jednorozený Syn, plný milosti a pravdy.


Vánoční svátky jsou – jak všichni víme - oslavou narozenin. Ke správné oslavě patří nejen dort a láhev vína, ale také vzpomínky na to, jaké to bylo, když se oslavenec narodil. Vyprávění, někdy celkem dramatická, o tom, jak přišel na svět. Fotografie čerstvě narozeného děťátka. Rodinné historky o prvním úsměvu, prvních krůčcích, prvních nemocech. Něco podobného nám nabízí Lukášovo a Matoušovo evangelium. Známe ty příběhy skoro nazpaměť, a přece se nám nikdy neomrzí.

První verše Janova evangelia k tomuto žánru ovšem nepatří. Neslouží totiž k tomu, abychom si lépe připomněli, jak se Ježíš narodil a co prožil v prvních hodinách a dnech svého života. Jsou spíše zamyšlením nad tím, proč vlastně Vánoce slavíme. Proč si vůbec Ježíšovo narození připomínáme. Proč nám Ježíš stojí za to, abychom jeho cestu bedlivě sledovali od samotného počátku až do konce a rozjímali nad ní.

Evangelista Jan je v tom vlastně překvapivě současný. Nespokojí se s žádnou vánoční tradicí, zvyklostmi, folklorem. Neopakuje staré příběhy jen proto, že se to tak má. Vánoce pro něj ještě nejsou samozřejmou součástí kultury. Proto by mohl být nápomocen i dnešním lidem, protože pro ně křesťanské chápání Vánoc už mezitím také přestalo být samozřejmostí, ba dokonce se stává jakousi kuriozitou pro pár staromilců.

Chceme-li vysvětlit význam Vánoc někomu, kdo se snaží dostat pod jejich všudypřítomné pozlátko, bylo by možná dobré to jednou, místo vyprávění o andělech, pastýřích a mudrcích, zkusit s Janovými slovy. Jdou přímo k věci, na dřeň, obejdou se bez všech kudrlinek. Na počátku bylo slovo. A to slovo se stalo tělem a přebývalo mezi námi. Tak proto Vánoce. Tak proto slavíme a radujeme se.

Janovi současníci mu nejspíš rozuměli, tedy alespoň ti vzdělanější mezi nimi, kteří byli trochu obeznámeni s tehdejší filosofií a teologií. Horší je to s námi. Zní to všechno vznešeně a slavnostně, takže se to do kostela asi hodí, ale zároveň je nám to vzdálené. Problém máme už s tím nejdůležitějším slovem, totiž slovem „Slovo“. Co znamená, že Slovo bylo na počátku? Že kdysi dávno do nebeské nicoty zazněl mohutný Boží hlas a náhle vše povstalo? Jak máme vůbec rozumět tomu, že Bůh mluví?

Nezbývá nám, než si Janovu řeč přeložit. Ano, každý překlad je zároveň výklad. Jeden z možných výkladů bych vám nyní s dovolením nabídl. Pokusme se slovo „Slovo“, řecky Logos, přeložit současným výrazem smysl. Smysl byl na začátku u Boha a ten smysl byl Bůh.

Dnešní vánoční evangelium nám tedy především říká, že tento svět má smysl. Bůh sám ho vložil do našeho světa. Dal do něj kus sebe, a proto vše, co nás obklopuje, není ani náhoda, ani osud, ale smysluplné Boží stvoření, které má svůj význam, hodnotu a cíl.

To není žádná přírodovědecká pravda, která by se dala dokázat pozorováním a pokusy. Smysl světa není evidentně jasný – ani vědcům, ani nám laikům. Můžeme nad světem žasnout a říkat si, že za tím přece musí být nějaký vyšší záměr, skrytá inteligence, která vše důmyslně sestrojila. Anebo můžeme tvrdit, že svět vůbec žádný smysl nemá a nikdo nám to nemůže vyvrátit. Nejpozději od hrozných válek minulého století se nám svět může jevit jako sled podivných dějů, které se sice řídí podle jakýchsi zákonitostí, ale nevíme vůbec, proč tu ty události jsou, jen se jim marně snažíme vtisknout hlubší význam. Jeden i druhý názor se dá podpořit celou řadou rozumných důvodů i osobních zkušeností. Je to nerozhodné. Rozhodnout musí víra či nevíra.

Evangelista Jan i autor první knihy Mojžíšovy nám shodně dosvědčují, že náš svět je smysluplný, i když mnohé hovoří proti tomu. Bez Slova nepovstalo nic, co jest. Můžeme dodat: ani v minulosti, ani v přítomnosti, ani v budoucnosti. Také můj nebo tvůj život je nesen Božím slovem, rozumem, smyslem. Jsme Boží stvoření a už jen proto má život každého z nás hodnotu. Nemusíme si ji nijak zasloužit, vybojovat či na Bohu vyvzdorovat. Nedejme se zmást tím, že dnešní společnost na základě pochybných měřítek jedněm lidem připisuje vyšší hodnotu a jiným nižší, jedny obdivuje a druhé přehlíží. Nenechme se oklamat ani vlastními pocity méněcennosti nebo naopak vícecennosti, které námi cloumají. My všichni máme týž podíl na Božím smyslu, nikdo ho nemá více a nikdo méně.

Nejen na počátku světa, ale také na počátku života každého z nás bylo Slovo a to Slovo bylo u Boha a to Slovo byl Bůh. Ta vznešená slova nemáme vztahovat jen na vznik vesmíru, hvězd a planet, ale především na vlastní životní příběhy se vší jejich nedokonalostí a ubohostí. Jestliže má smysl nedozírná vesmírná hmota, viditelná i skrytá, oč větší smysl máme před Bohem my!

Znamená to tedy, že v tomto světě není nic nesmyslného? Tak jednoduché to není. Víme dobře, že mnohdy světu ani sobě nerozumíme, tápeme a smysl nám uniká. A není to jen proto, že bychom byli tak omezení a nechápaví. V tomto světě také existuje nesmyslnost. Jan ji nazývá temnotami.

Zajímavé je, že na začátku bible, ve zprávě o stvoření světa, se o nich ještě nemluví. Vše, co Bůh stvořil, bylo dobré a jiné ani být nemohlo. Evangelista Jan naopak počítá s absurditou, s tím, co je tu proti Bohu a tím i proti všemu smyslu. Není to tak, že by každá věc na zemi i na nebi svítila svým smyslem, Bohem do ní vloženým. Skutečnost vypadá spíš tak, že se světlo namáhavě prodírá tmou kolem. Ta tma přitom není jen nedostatkem světla, není jen neosvětleným místem. Zlo není jen nedostatek dobra, jak se domnívali někteří filosofové. Zlo je samostatná mocnost, která aktivně působí, staví se světlu na odpor, snaží se ho uhasit seč může. Nikdy ho sice úplně nepohltí, ale ani světlo nějak jednoznačně nevítězí nad temnotou. Je to nerozhodné. Rozhodnout musí jedině naše víra či nevíra.

Také vánoční svátky mají v sobě jakousi trpkou příchuť, kterou samozřejmě naše doba už dávno přebila všelijakými umělými sladidly, ale bible nám ji dává okusit v plné síle. Stejně jako by neděle velikonoční nebyla myslitelná bez temnoty velkého Pátku, není ani radost z narození Spasitele myslitelná bez rozčarování nad jeho odmítnutím. Svět se svému smyslu vzdálil a nechce s ním už mít nic společného. A tak nechce mít nic společného ani s právě narozeným Ježíšem. Vnímá ho jako otravného narušitele starých pořádků, kterého je nutné co nejrychleji odstranit. Pevně přibouchnuté dveře betlémských domů i Herodův stihomam, kvůli kterému bude muset svatá rodina prchnout do Egypta, je toho důkazem. A o moc lepší to nebude ani později, až Ježíš dospěje.

Celý Ježíšův příběh by se dal nezvat příběhem odmítnuté pomoci. To už ale není jen příběh o Ježíši, ale také o nás. Kdosi nám přichází navrátit to, co jsme kdysi ztratili. Přichází svým světlem rozehnat temnoty všech nesmyslností, jichž jsme se tu dopustili. Ale my se chováme jako malé děti, které si nedají říci, nedají si poradit a pomoci. Sice se dnes neustále mluví o tom, že příslušník euroamerické civilizace ze všeho nejvíc postrádá právě smysl. Všechno ostatní totiž má, a pokud to nemá, je to proto, že si na to zatím ještě nevydělal. Ale tomu pravému smyslu se vytrvale uzavírá, nechce nebo nedokáže ho přijmout.

A tak se mu nabízejí v zásadě dvě možnosti, jak si poradit s pocitem absurdity. První z nich je hledat smysl ve věcech, které ho sice poskytují, ale jen dočasně, podmíněně, s ručením omezeným. Člověk sice získá pocit, že ví, pro co či pro koho žít, ale není to trvalé ani spolehlivé. Nic proti všem předposledním smyslům, ať je to práce, dům, rodina, děti nebo jiní bližní – pokud jsme si vědomi toho, že to vše je právě jen předposlední a ne poslední. Druhou možností, jak si odpovědět na otázku, proč tu jsem, je neodpovědět si na ni nijak a vytrvale ji odhánět. Dnes máme tisíc a jeden způsob, jak zařídit, aby nás toto neodbytné „proč“ přestalo obtěžovat. Celý zábavní průmysl je na tom postavený. Dokonce i z Vánoc se staly svátky zapomnění, zapomnění na smysl, tak jak jsme to zpívali při vánoční hře.

Přišel do svého vlastního, ale jeho vlastní ho nepřijali. Tato věta ve mně z celého Janova oddílu vyvolává největší tíseň. Představme si třeba syna, který se vrací po letech domů, a tam ho už nikdo nechce znát, nikdo s ním nepočítá, není tam pro něj místo. Ale mnohem větší smutek by v nás měl vzbuzovat osud těch domácích. Co s nimi bude, když nepřijali vlastního? Jak dopadneme, když místo toho do svého domu necháme nastěhovat všelijaké vetřelce, parazity, náhražky?

Slovo se stalo tělem a přebývalo mezi námi. V Ježíši z Nazaretu se smysl našeho bytí vydal na cestu k nám, protože ho sami neumíme nalézt. V původním textu doslova stojí: Slovo stanovalo mezi námi. K nám domů jsme ho nepustili. Zůstal venku, ve stanu, jako kočovník, který nemá, kde by hlavu složil. O tom jsou Vánoce. Bůh se ale námi vyhnat nenechal. Ani na kříž ne. O tom jsou zase Velikonoce. Zkouší to stále, stojí u dveří a tluče. Zatím je to nerozhodnuté. Rozhodnout musí naše víra či nevíra.

Amen.

Ondřej Kolář



Text kázání: Izajáš 60; 1 - 7
(1) „Povstaň, rozjasni se, protože ti vzešlo světlo, vzešla nad tebou Hospodinova sláva.
(2) Hle, temnota přikrývá zemi, soumrak národy, ale nad tebou vzejde Hospodin a ukáže se nad tebou jeho sláva.
(3) K tvému světlu přijdou pronárody a králové k jasu, jenž nad tebou vzejde.
(4) Rozhlédni se kolem a viz, tito všichni se shromáždí a přijdou k tobě; zdaleka přijdou tví synové a dcery tvé budou v náručí chovány.
(5) Až to spatříš, rozzáříš se, tvé ustrašené srdce se radostně rozbuší, neboť hučící moře tě zahrne svými dary, přijde k tobě bohatství pronárodů.
(6) Přikryje tě záplava velbloudů, mladých velbloudů z Midjánu a Éfy; přijdou všichni ze Šeby, ponesou zlato a kadidlo a budou radostně zvěstovat Hospodinovu chválu.
(7) K tobě se shromáždí všechny ovce z Kédaru, nebajótští berani ti budou k službám; budou přinášeni na můj oltář k mému zalíbení, oslavím dům své slávy.


Milé sestry, milí bratři, milí štědrovečerní hosté, temnota přikrývá zemi, soumrak národy. Docela výstižné vyjádření pocitů mnoha z nás a nejen nás. Temnota ve vztazích mezi lidmi, temnota tam, kde proti sobě bojují národy, kde se nenávidí etnika, temnota v životě bez lásky, temnota samoty a opuštěnosti. Ztráta výhledu a naděje, chvíle zoufalství…Kdybychom zavřeli oči a přemýšleli o temnotách, kterými jsme v životě procházeli, temnotách, které nás přepadají i dnes, to by byl dlouhý výčet. Temnoty, a kde je nějaké světlo? Nějaký výhled? Zdá se to v takovéto štědrovečerní chvíli nepříhodné, myslet na temnoty. Vždyť si přejeme radostné vánoce. Veselé vánoce. Hlavně ta radost a veselí. Ale ona radost nepřichází nějak automaticky. K radosti nás zve prorok, zve také nás, nejen Boží lid tehdejší doby, který je v temnotách rozptýlenosti a zajetí, bezútěšnosti a beznaděje. Povstaň a rozjasni se, protože ti vzešlo světlo.

Můžeme to pozvání pochopit také jako výzvu: člověče, vzchop se, neztrácej naději, žádná situace není tak beznadějná, abys musel zůstávat ve své temnotě. Všechno má svůj význam, který není patrný hned, ale vydrž, měj trpělivost. Bůh ty situace promění a ty v tom nebudeš pasívní. Temnota je prosvětlována nadějí – pomalu, krůček po krůčku se rodí naděje, nabýváš sílu, zahlédl jsi paprsek světla. Temnota je prosvětlována vírou – nejsi v okovech nesvobody, v okovech strachu, dokonce ani smrt k tobě nemá poslední slovo, to víra nedopustí, abys propadl tmě, to víra tě motivuje k tomu, aby ses zvednul a šel dál, opět krůček po krůčku, váhavě, tma bývá zpočátku hluboká, ale postupně tmy ubývá a tak jako přichází nový den, tak ti víra otevírá nové cesty. A především, temnota je prosvětlována láskou. Nejdřív ji téměř nevidíš, nic o ni nevíš. Ale ona tu je, nejdřív nezávisle na tobě, je tu však pro tebe. Je tu jako spodní voda, kterou nevidíme, avšak zavlažuje pole a kořeny stromů a květin. A pak až ji uslyšíš, uvidíš, přijmeš jako bezpodmínečnou, která si nedělá nároky a neklade podmínky, jen zde je, je v tobě a je s tebou, je pro tebe, až ji začneš dávat dál, až tou láskou budeš milovat člověka a všechno Boží stvoření. Pak se temnoty začnou rozestupovat, začne ne někde odjinud, ale nad tebou a z tebe bude vycházet jas, pak tě budou mnozí vyhledávat. Budeš ukazovat k Boží slávě

Jen se rozhlédni, člověče. Vidíš stále jen tmu, ale ta tma je již prosvětlována, jen se rozhlédni, neboj se tou tmou prohlédnout dál. Hle, naděje ti dává odvahu otevřít oči a vidět to, v cos již ani nedoufal. Naděje se ujímá svého díla. A je tu skutečnost. Tma je pryč. Teď přichází radost. Tvé ustrašené srdce se radostně rozbuší.

To je najednou změna, všechno je jinak. Tmy jsou pryč, září světlo, můžeme se radovat. A jsme v evangeliu, jsme u té události zrození Spasitele Krista Pána. A opět slyšíme o mnohá staletí později, že není důvod ke strachu. „Nebojte se, hle zvěstuji vám velikou radost, která bude pro všechen lid. Dnes se vám narodil Spasitel Kristus Pán v městě Davidově.“ …„Sláva na výsostech Bohu a na zemi pokoj mezi lidmi. Bůh v nich má zalíbení.“

Světlo ve tmě. Světlo proti tmě. To světlo ve tmě svítí a tma je nepohltila. I když se na svět prodíralo skrze zdi betlémského chléva. Jistě o to víc je jeho intenzita silnější. Je tak silné, že prozáří i všechny naše lidské temnoty. Nejen v tento večer.

Amen.

Miroslav Erdinger



První čtení: Matouš 24; 29 - 36

Text kázání: Izajáš 46; 9 - 10
(9) Pamatujte na to, co bylo na počátku od věků! Já jsem Bůh a jiného už není, jsem Bůh a nic není jako já.
(10) Od počátku oznamuji, co se v budoucnu stane , od pradávna, co se ještě nestalo. Pravím: Moje rozhodnutí platí, a co se mi líbí, uskutečním.


Den se ještě krátí, ale světla přibývá, již třetí svíčka tiše a ochotně hoří na adventním věnci. Poselství čtyř svíček je krásné a bohaté. Určitě nás upomíná na světlo, které přišlo na svět a tmy ho neobsáhly. Jejich počet ale se nám nabízí také jako připomínka čtyř adventů Páně, čtyř způsobů Kristova přicházení. Bratr Lukáš pražský nám to v písni (EZ 269), kterou napsal někdy před 500 lety a my ji před chvílí zazpívali, nádherně vysvětlil:

První Kristův příchod je jeho vtělení, tedy narození v Betlémě z Marie Panny. Ten už se udál, o Vánocích si ho toliko připomínáme. Druhý příchod je vstup do příbytku lidského srdce, ten se děje teď, pokud máme otevřeno. Potřetí nám přijde Kristus vstříc, až budeme umírat, přijde nám naproti, abychom tou neznámou cestou do domu věčného nešli sami a nezabloudili. Nu a čtvrtý příchod bude příchodem soudce světa. „To bude hrozný den, kdy půjdou z hrobů ven v předěšení všichni, bezbožní a hříšní,“ zpívali jsme. Děs a hrůza, to je divný obsah adventního zpěvu, ale co naplat, součástí naší víry je i očekávání, že Ježíš Kristus sedící po pravici Boha Otce, přijde soudit živé i mrtvé. Však i Apokalypsa patří do bible.

Probírali jsme knihu Zjevení svatého Jana letos na biblických hodinách. Tam jsou v souvislosti s tím, co teprve bude, předpověděny i všemožné hrůzy. Také Ježíš, když mluví o budoucím příchodu Syna člověka, připravuje své posluchače na to, co se bude dít před jeho příchodem. Vypuknou války a ozbrojené konflikty, lidé se budou nenávidět, vyvstanou falešní proroci a mnohé svedou, řada věřících odpadne od Krista, vychladne láska mnohých. K tomu se přidají i otřesy země a, jak jsme slyšeli v prvním dnešním čtení, ani nebe nezůstane pozadu: na zem se budou řítit nebeská tělesa, co má svítit, to zhasne, i ten nebeský řád propadne chaosu.

To všechno ale ohlašuje Ježíš nikoli proto, aby nás postrašil, ale povzbudil a do všech našich úzkostí a obav z toho, co bude, dodal naději. Jen hlavu vzhůru, vydržte, vytrvejte, za tím vším děsivým a katastrofálním už klíčí něco nového, už raší zeleň, fík vydá plody, léto je blízko.

Pro toho, kdo věří, nejsou dějiny světa, ani vlastní osobní dějiny jen kolotáním nadějí a následných zklamání, nýbrž vše,co se děje a přihází, kamsi směřuje.

Říká se tomu někdy konec světa. To slovo ale není moc výstižné. Příchod Páně není konec, to je začátek – začíná nové dějství, nebeský Jeruzalém jako nevěsta okrášlená muži svému sestupuje z nebe. Nevyhasne život, n