Kázání
Matouš 15, 21–28
(21) Ježíš odtud odešel až do okolí Týru a Sidónu.
(22) A hle, jedna kananejská žena z těch končin vyšla a volala: „Smiluj se nade mnou, Pane, Synu Davidův! Má dcera je zle posedlá.“
(23) Ale on jí neodpověděl ani slovo. Jeho učedníci přistoupili a žádali ho: „Zbav se jí, vždyť za námi křičí!“
(24) On odpověděl: „Jsem poslán jen ke ztraceným ovcím z lidu izraelského.“
(25) Ale ona přistoupila, klaněla se mu a řekla: „Pane, pomoz mi!“
(26) On jí odpověděl: „Nesluší se vzít chléb dětem a hodit jej psům.“
(27) A ona řekla: „Ovšem, Pane, jenže i psi se živí z drobtů, které spadnou ze stolu jejich pánů.“
(28) Tu jí Ježíš řekl: „Ženo, tvá víra je veliká; staň se ti tak, jak chceš.“ A od té hodiny byla její dcera zdráva.
Milé sestry, milí bratři,
velmi těžko se nám poslouchá Ježíšovo „ne“. Jasné, nekompromisní, snad přímo hrubé a bezohledné. Zejména ve chvíli, kde bychom tak moc chtěli slyšet jeho „ano“. Jenže to „ano“, na které jsme si u Ježíše skoro zvykli, proti všemu očekávání tentokrát nezazní. Tolikrát už jsme slyšeli o tom, jak Ježíš někoho oslovuje. Tady naopak jako by nechtěl ani slyšet. Tolikrát se Ježíš k někomu přiblížil – a tady se vzdaluje. Tolikrát Ježíš někoho pozval – ale tady odmítá a zabuchuje za sebou dveře. Tolikrát uzdravoval – a tady náhle uzdravit nechce. Tolikrát boural hradby, které si mezi sebe lidé postavili – a tady jednu takovou hradbu svým slovem přímo posvěcuje. Tolikrát šel za těmi posledními a zatracovanými – a tady je nechává napospas vlastnímu osudu. Tolikrát Ježíš potěšil a přinesl pokoj – a tady vyvolává smutek, zděšení.
Jistě, obrázek za všech okolností hodného a shovívavého Ježíše je náboženský kýč, a nikoli skutečnost, kterou nám přibližují evangelia. Myslíte, že jsem přišel dát zemi pokoj? Ne, pravím vám, ale rozdělení! – řekl taky jednou Ježíš. Ježíš se dokázal rozhněvat, zaútočit i odsoudit. Jeho řeč nebyla jen „ano, ano“, ale občas také „ne, ne“. Ale to bylo vždycky namířeno proti lidem, kteří si to dle našeho názoru zasloužili; v okamžicích, kdy to bylo vhodné a na místě.
Čím si ale takový postoj zasloužila ta nebohá žena? Jen tím, že to byla pohanka? Jen tím, že se narodila na špatné adrese, v okolí Týru a Sidónu, tedy vyhlášených bezbožných měst, nad nimiž už izraelští proroci nejednou ohlásili soud? Byla vinna jen svým nedobrým kenaanejským původem, za který vlastně vůbec nemohla, ale který ji v očích židů nenapravitelně diskvalifikoval? Proč na ni i samotný Ježíš pohlíží tímto pohledem, zastřeným náboženskými předsudky?
Otázky, které nás při čtení tohoto příběhu napadají, dobře prozrazují, jak moc jsme si my, křesťané, Ježíše přivlastnili. Ježíš zde totiž vystupuje především jako syn svého vlastního lidu. Ne poprvé a ne naposled, ale patrně nejvýrazněji v celém evangeliu. Zde je plně Izraelcem, kterému zcela přirozeně leží na srdci úděl jeho bratří a sester ve víře. Zde se vyjevuje, jak sám sebe vpravdě chápal. Jsem poslán ke ztraceným ovcím z lidu izraelského. Nalézt je a přivést je zpět tam, kam patří, to je samo o sobě velký a nelehký úkol. Z Ježíše nemluví náboženská úzkoprsost, ale naléhavé vědomí vlastního poslání. Kvůli nim jsem tu, kvůli Božímu lidu, který z Božích cest sešel. Vše ostatní musí jít stranou, nic mě nesmí rozptylovat.
Zároveň však v tomto příběhu zastihujeme Ježíše v okamžiku přerodu. Cosi se v něm mění a láme. Možná nás trochu zarazí představa, že Ježíš změnil svůj názor. Když někdo mění svůj názor, vlastně tím dává najevo, že stanovisko, které zastával předtím, nebylo správné. Snad právě proto se tolik lidí zuby nehty drží svého jednou zvoleného postoje, protože přece nemohou svému okolí přiznat, že se doposud mýlili. To by bylo otevřené doznání vlastní nedokonalosti a omylnosti, což si lidé – zvláště ti vysoce postavení – nemohou dovolit. A tak tvrdošíjně a hrdě setrvávají ve svých velkolepých omylech.
Ježíš si něco takového ovšem dovolil a nás tím uvedl do rozpaků. A dovolil si to dokonce v tak závažné věci, jako je chápání vlastního úkolu, kterým ho nebeský Otec pověřil. Ježíšův obzor se nyní rozšiřuje. Jeho úkol, už tak dost velký, ještě narůstá. Jeho cesta už nevede jen z Galileje do Jeruzaléma, ale mnohem, mnohem dál. Jeho uzdravující slovo už nemají slyšet jen jeho souvěrci, ale úplně všichni – protože ho všichni potřebují. My všichni jsme ztracené ovce, které neví, kudy kam. My všichni jsme odkázáni na toho jediného dobrého pastýře. Jak je možné, že k tomu Ježíš dospěl až po nějakém čase, a ne hned na začátku?
Tím ovšem naše rozpaky nad Ježíšem nekončí. Udivující není jen to, že tento přerod u Ježíše nastal. Neméně překvapivé je také, za jakých okolnosti k tomu došlo. Ježíš k změně svého smýšlení nedospěl po zralé úvaze, jak se hezky říká, ale celkem náhle, nečekaně, a hlavně: na cizí podnět. A tím podnětem byla navíc ještě jakási pohanka. To už je příliš velká trhlina v Ježíšově domnělé vševědoucnosti.
Jenže právě tato trhlina je pro nás velikým zaslíbením. Neměli bychom z ní být vůbec na rozpacích. Naopak bychom se z ní měli radovat. Tato trhlina způsobuje, že se Ježíšovo „ne“ nakonec mění v „ano“.
Za Ježíšem přichází žena, která by na tvrdé Boží „ne“ měla být připravena. Na rozdíl od nás, kteří od Ježíše skoro automaticky čekáme jen to dobré, ona tušila, že se u něj spíš se zlou potáže. Vše nasvědčuje tomu, že ji Ježíš skutečně odmítne. Pravděpodobnost, že její dcera bude uzdravena, je tedy mizivá. Proč by se měl nad ní Ježíš slitovat?
Ona to ale nevzdává. Rozhoduje se to Ježíšovo „ne“ překonat. Věří prostě, že Ježíš může pomoci. Věří, že on je spasitel. A tak se v této chvíli její víra musí obrátit proti Ježíši samotnému. Její víra bojuje. Bojuje o Boží přízeň, o požehnání – tak jako o ně kdysi bojoval Jákob u brodu Jabok. Bojuje o Boha – ale zároveň proti Bohu. Přes Boží odmítnutí, třebas i spravedlivé, očekávatelné a zdánlivě neměnné, se chce probojovat k Božímu milosrdenství. Smiluj se, Synu Davidův! Smiluj se, i když vím, že si to nezasloužím, i když všechno mluví proti tomu, i když bych asi měla pokorně přijmout, že prostě nejsem hodna.
Zatím ovšem trvá velké Ježíšovo „ne“. Ježíš mlčí, nevšímá si. Hradbu mlčení ještě posilují Ježíšovi učedníci: Zbav se jí! A Ježíš tentokrát své učedníky nepokárá a neobviní je z nechápavosti, ale dává jim za pravdu. Této ženě patří moje „ne“ právem. Kvůli ní jsem nepřišel. Sama se mi postavila do cesty. Ať mě dál nezdržuje od mého poslání.
A tak boj víry pokračuje. Žena stále doufá, že se za Ježíšovou tváří soudu skrývá druhá tvář, opačná. Padá před Ježíšem a zkouší to nanovo. Svou hlubokou poklonou uznává, že Ježíš je Pánem i nad jejím životem. Avšak zároveň nechce uznat, že tento Pán vůči ní už řekl poslední slovo. Stále čeká na to slovo osvobozující. Nenechává se uhranout Božím mlčením, nezatvrzuje se ve svém zklamání z Boha, nesmiřuje se se svým osudem.
A pak Ježíš skutečně promluví. Avšak osvobozující slovo nepřichází. Přichází slovo chladné, odměřené, nelítostné. Jeho tvrdost spočívá právě v jeho nenapadnutelnosti a logičnosti. Hrozivé podobenství o dětech a psech. Podobenství, které nemá žádné krásné rozuzlení, třeba v tom smyslu, že se dítě se psem rozdělí o štědré dary jejich společného pána. Nikoli. Zde platí: každému, co jeho jest. Co patří dětem, nepatří psům. Hotovo.
Zdálo se, že tím je pronesen konečný verdikt, proti němuž už není možné žádné odvolání. Ale žena se přesto odvažuje se proti němu odvolat. Odvolává se k dobrotivému Bohu, který má dost jídla pro všechny. I pro ty, co si to nezaslouží, krčí se při zemi a neodvažují se vůbec zvednout hlavu. I pro ty tu má alespoň pár drobků ze svého nekonečného bohatství. Žena se odvolává k Bohu lásky proti Bohu spravedlnosti, který každému pouze po zásluze odplácí. A v tom odvolání nakonec vítězí.
Její víra byla velká, uznal nakonec Ježíš. Jsou období, kdy naše víra musí být velká. Kdy nám nezbývá nic jiného než věřit navzdory, bojovat, upínat se k milosrdnému Bohu, který právě není vidět ani slyšet. Kdy Boha přemlouváme a čekáme, co bude dál, tak jak to udělala kenaanejská žena. A stejně jako ona se smíme spolehnout, že Boží ano je tím posledním slovem nad námi.
Amen.
Ondřej Kolář