V sobotu 25. dubna 2026 se uskutečnil dlouho plánovaný rozhovor o cestě a směřování našeho sboru. Rozhodnutí přizvat externí facilitátorku, která má s vedením podobných setkání zkušenosti, se ukázalo jako velmi prospěšné. Díky paní Haně Urbanové měl rozhovor jasnou strukturu a spád, dodržovaly se časy. Práce ve skupinách umožnila zapojit se i méně průbojným účastníkům a navzdory značné délce (7 hodin i s obědem) snad nikdo z nás neměl pocit, že se akce neúnosně vleče.
Potěšitelné bylo, že se nás sešlo poměrně hodně. V jednu chvíli jsme napočítali dvacet devět účastníků Ještě nadějnější bylo, že převažovala střední generace, tedy lidé, kteří postupně přebírají hlavní díl odpovědnosti za náš sbor. Nechyběli ovšem ani starší členové a členky. Objevilo se i několik členů korejské komunity. Naopak chyběla mládež.
Po představovacím kolečku a krátké prezentaci o sboru začal vlastní program. Cílem dopolední části bylo ujasnit si, kam chce a kam nechce sbor směřovat. Měli jsme za úkol načrtnout dvojí vizi sboru: tu nejskvělejší i tu nejtemnější – přičemž bylo zakázáno představovat si, že sbor úplně přestane existovat. Mezi těmito krajnostmi jsme hledali schůdnou cestu.
Odpoledne jsme se pomocí SWOT analýzy (silné a slabé stránky, příležitosti a hrozby) pokoušeli popsat, kde se právě nacházíme. Velké množství podnětů, které zazněly, se podařilo pomocí hlasování zúžit na několik málo témat a úkolů, které před námi v dohledné době stojí.
Ukazuje se, že nástroje užívané v korporátním světě mohou být užitečné i pro sborové plánování. Je jasné, že budoucnost sboru nemáme ve svých rukou, protože jeho Pánem je Ježíš Kristus. Současně nám ale Kristus v důvěře svěřuje velkou odpovědnost za naše společenství a s tím i nutnost přemýšlet o tom, kudy se v dalších letech chceme vydat. Sobotní setkání bylo důkazem toho, že Duch svatý vane i skrze manažerské pojmy a způsoby myšlení.
Co z našeho setkání vyplynulo? Rozvojový plán sboru bude teprve vytvářet pracovní skupina k tomu určená, ale už nyní lze formulovat několik závěrů. Ceníme si pestrosti našeho sboru a chceme zůstat společenstvím otevřeným pro různé národy. Vážíme si i důvěry a dobrých vztahů, které mezi lidmi ve sboru panují. Jsme vděční za lidi, kteří pracují pro sbor, ale zároveň si uvědomujeme, že je jich málo a hrozí jim únava a vyhoření. Proto je potřeba tuto skupinu aktivních členů do budoucna významně posílit. Určitou pomocí by v tomto směru mohla být také spolupráce s okolními sbory a farnostmi. Práce pro sbor se navíc neobejde bez „tahounů“, tedy lidí, kteří si nějaký úkol vezmou za svůj, nadchnou pro něj dostatek spolupracovníků a budou dbát na to, aby byl úspěšně dotažen do konce.
Sboru citelně chybí početnější nejmladší generace, tedy děti a mládež. Příčin je nepochybně více. Jednou z nich je vysoký podíl členů, kteří nezaložili rodinu, nebo lidí, kteří sice rodinu mají, ale sborového života se účastní sami. Dalším bolavým místem je, že nejsme schopni trvale přilákat více lidí zvenčí. Kladli jsme si otázku, proč náš sbor není dostatečně atraktivní a co bychom s tím mohli udělat.
V diskusích jsme se samozřejmě dotkli také otázky dostavby sborových prostor. Shodli jsme se na tom, že chceme vytvořit prostor pro různé aktivity, zčásti určené i pro širší veřejnost. Padly i některé konkrétní návrhy, například kavárna.
Zajímavé bylo, že mnohá témata, tradičně vnímána jako důležitá pro náš sbor, se v rozhovoru vůbec neobjevila, například spolupráce s bohnickou nemocnicí nebo podoba naší liturgie. Je možné si to vykládat tak, že tyto prvky našeho sborového života jsou natolik samozřejmé a neproblematické, že nebylo nutné je zmiňovat. Stojí však za úvahu, zda se za tím neskrývá určitý posun v prioritách.
Symbolem našeho sobotního rozhovoru se stal fíkovník, odkazující na prostor setkávání členů i lidí zvenku, stejně jako na růst a rozvoj našeho společenství.
Na setkání panovala uvolněná a tvůrčí atmosféra. Bylo jasně vidět, že rozhovor u mnohých probudil touhu podílet se na utváření budoucnosti sboru i radost ze společné práce. Díky vzájemné otevřenosti jsme se možná také leccos dozvěděli o sobě navzájem. Potvrdila se známá zkušenost, že i cesta může být cíl.
Úkolem každého sboru je zvěstovat evangelium. Bez toho by křesťanský sbor nebyl sborem. Zásadní otázkou však zůstává, jakou podobu toto poslání pro nás bude mít a do jakých konkrétních aktivit vyústí. Sbory se liší podle svých obdarování i místních zvláštností. Také my hledáme svou specifickou cestu u Jákobova žebříku, po níž v dalších letech půjdeme.
