Bohoslužba vysílána přímým přenosem Českým rozhlasem na stanici Vltava.
Kázání
Matouš 27, 22–26
(22) Pilát jim řekl: „Co tedy mám učinit s Ježíšem, zvaným Mesiáš?“ Všichni volali: „Ukřižovat!“
(23) Namítl jim: „Čeho se vlastně dopustil?“ Ale oni ještě víc křičeli: „Ukřižovat!“
(24) Když Pilát viděl, že nic nepořídí, ale že pozdvižení je čím dál větší, omyl si ruce před očima zástupu a pravil: „Já nejsem vinen krví toho člověka; je to vaše věc.“
(25) A všechen lid mu odpověděl: „Krev jeho na nás a na naše děti!“
(26) Tu jim propustil Barabáše, Ježíše dal zbičovat a vydal ho, aby byl ukřižován.
Milé sestry, milí bratři,
odpradávna si křesťané kladli otázku, kdo byl vinen Ježíšovou smrtí. Evangelia nám jednoznačnou odpověď nepodávají. Myslím, že zcela záměrně. Nechtějí ukázat prstem na jediného viníka. Spíš kladou otázku právě opačnou: kdo z lidí objevujících se v pašijním příběhu vlastně vinen není? Kdo o sobě smí tvrdit, že do Ježíšova osudu není zapleten? Nad Ježíšovou smrtí si nemůže umýt ruce nikdo. Všichni nesou svůj podíl viny. A tak se i sami sebe musíme ptát: Mohu si namlouvat, že bych se tehdy býval postavil na tu správnou stranu, zachoval se mravně a statečně? Nebo ještě obecněji: Kdo z nás jsme před Boží tváří bez viny?
Je pozoruhodné, že to byl právě Pilát, známý krutovládce, kdo byl ze všech postav vystupujících v Ježíšově procesu nejčastěji omlouván a jeho čin všelijak relativizován. Prý se upřímně snažil Ježíše osvobodit, ale vůči rozběsněnému davu na jedné straně a proradným náboženským autoritám na straně druhé prostě neměl šanci. Dokonce se objevil názor, že Pilát s Ježíšem tajně sympatizoval, anebo byl rovnou skrytým křesťanem, a tak udělal pro Ježíše maximum, co jen bylo v rámci jeho úřadu i dané situace možné.
Při čtení pašijí tento dojem můžeme snadno získat. Pilát moc nepůsobí jako suverénní vládce, který má dění ve své provincii pevně v rukou. Spíš to vypadá, že se mu nechce pouštět do zbytečných sporů s židovskými představiteli, a tak jim v méně zásadních záležitostech takticky ustupuje. Navíc se v případě Ježíše jednalo o spor náboženský, jehož podstata pohanskému místodržiteli celkem unikala. Proto ani nedokázal dobře posoudit míru Ježíšovy nebezpečnosti. Zdá se, že mu do poslední chvíle není jasné, jakého zločinu se vlastně Ježíš měl dopustit.
Samozřejmě nevíme, jak takové soudní procesy tehdy přesně probíhaly. Detaily nejsou až tak důležité. Nelze ovšem popřít, že Pilát měl v této kauze poslední slovo. Bez jeho konečného rozhodnutí by Ježíš na smrt nešel. Byl to Pilát a ne velekněží a už vůbec ne lid, kdo měl právo veta, kdo mohl ukázat palcem dolů či nahoru. Místo toho ale říká: Já nejsem vinen krví toho člověka; je to vaše věc. A před celým zástupem si myje ruce.
Toto gesto se stalo symbolem alibismu, tedy vykrucování se z vlastní odpovědnosti a jejího podsouvání druhým. Je možné, že Pilát původně Ježíše popravit nechtěl. Možná na něm vinu opravdu nenalézal. Možná v Ježíšovi až takové ohrožení nespatřoval a spíš ho pokládal za neškodného náboženského blouznivce. Ale to vše jeho vinu právě nijak neumenšuje. Naopak: pokud to tak bylo, proč tedy nevyužil své pravomoci a Ježíše nezprostil viny? Proč se nepostavil proti proudu, proti zfanatizovanému davu a velekněžským spiklencům? Proč se podílel na justiční vraždě?
Pilát si naivně myslel, že se ze své odpovědnosti vyvleče a dokonce sám sebe před ostatními očistí. Zdánlivě nechal za sebe rozhodnout jiné. Jenže: nechat rozhodnout druhé je také velmi vážné rozhodnutí. Nic nedělat a podvolit se zlovolné většině není o nic menším zlo, než toto zlo aktivně páchat. Říká se, že kdo nic nedělá, nic nezkazí. Ale to je právě sebeklam: nicneděláním se toho dá pokazit stejně a dokonce někdy i více než konáním. Hřích nejsou jen nepravosti, které jsem spáchal, ale také ty dobré věci, které jsem udělat odmítl, stejně jako všechna špinavá práce, kterou jsem hodil na jiné. Naše životní cesta je plná nejen chyb a přešlapů, ale také zbabělých úhybných manévrů. Vzpomeňme na Ježíšovo podobenství o milosrdném Samařanovi: potkáváme zde dva muže, kteří měli pomoci a nepomohli. Těžce zraněného obešli. Teprve ten třetí prokázal milosrdenství.
U politiků mívá takovýto alibismus dalekosáhlé důsledky. Vládcové mají velkou moc, a tak toho mohou hodně napáchat – jak jejím zne-užíváním, tak ale i jejím ne-užíváním. Jenže jistou míru moci má každý z nás. Při pohledu na dějinné poryvy, jichž jsme svědky i v těchto dnech, snadno propadneme pocitu, že jednotlivec je jen maličkým a bezvýznamným hráčem a že trumfy mají v rukou jiní. Snadno vzdáme úsilí o lepší svět, protože si řekneme, že to nemá smysl, protože přece rozhodují tamti nahoře a my dole s tím nic nenaděláme. Po pilátovsku si myjeme ruce a stavíme se do role obětí mocných – do role sice nedůstojné, ale vlastně nakonec pohodlné.
Když si ale jednou připustíme, že i my máme v rukou moc, uvažujeme o svém konání jinak. Svou mocí můžeme zranit, ale můžeme také uzdravit. Jak často slýcháme od takzvaně slušných lidí: já jsem nikomu nic zlého neudělal. Ano, možná jsi neudělal, ale co když jsi právě měl udělat něco správného a vyhnul ses tomu.
Kromě Piláta s rukama od krve, kterou už nikdy nesmyje, tu ale máme ještě jednoho aktéra. Ten se naopak ke své vině hrdě přiznává. Je to dav stojící okolo. Velekněží a starší ho nutně potřebují, aby to nevypadalo, že obžaloba Ježíše stojí pouze na jejich rozhodnutí. Hlas lidu nemůže ignorovat ani sám Pilát, nechce-li riskovat povstání. Hlas lidu, hlas boží. A tento hlas nyní volá: Krev jeho na nás a na naše děti!
Samozřejmě, že to není míněno vážně. Je to jen zdánlivé převzetí zodpovědnosti. Zmanipulovaný dav dobře ví, že žádné důsledky svého činu neponese. Snadno se z úst vypouštějí silácká slova, když víme, že nám za ně nic nehrozí. Jediný, kdo ponese důsledky svých rozhodnutí, je nakonec Ježíš sám. V tuto chvíli se stává obětním beránkem. Křiklouni si na něj mohou vylít veškerou zlost, nenávist a frustraci. Je pro ně snadným a dostupným terčem.
To je osud všech obětních beránků v dějinách: svalujeme na ně vše, co nás štve a trápí, co se nám nepovedlo i co nás postihlo, všechny křivdy, domnělé i skutečné. Je totiž těžké přijmout odpovědnost za svůj život, zejména za svoje neúspěchy a prohry. Snadnější je najít si někoho, koho mohu obvinit a tím si ulevit. Nejlépe, když je to někdo dobře odlišitelný, třeba národností, barvou pleti nebo sexuální orientací. Když si vyrobím nepřítele a vykreslím ho v těch nejtemnějších barvách, nemusím se už pak utkat s nepřítelem, který sídlí uvnitř mě samotného. Ježíš se stává veřejným nepřítelem. A současně bratrem všech, kdo trpí pro svou jinakost, všech, na které je nespravedlivě házena špína.
Z tohoto mechanismu zla ale přece jen vede cesta. Začíná tam, kde přiznám svůj podíl viny za bídu tohoto světa i bídu svou. Tradiční křesťanská hodnota, o které ovšem současní obhájci křesťanských hodnot nechtějí nic slyšet, je pokání. Pokání je počátkem obnovy.
Za co všechno ale mám nést odpovědnost? Když vychovávám malé dítě, odpovídám za ně v plné míře – když se řízne nožem, je to moje vina, že jsem ho dostatečně nechránil. Když už ale začne dospívat, moje odpovědnost se postupně snižuje spolu s tím, jak ji dospívající přebírá. V tu chvíli si začnu klást otázku: o čem mohou mé děti rozhodovat už samy? Do jaké míry dál odpovídám za jejich chyby? A můžeme se ptát dál: Co třeba můj životní partner? Co můj soused, spolupracovník, neznámý člověk na ulici? Co ostatní spoluobčané? Co cizinci? Jaká břemena mám s nimi spolu-nést? Kde se má odpovědnost zastaví? Jistě nejsem povinen takříkajíc sníst vše, co nadrobil někdo jiný. Ale právě ochota odklidit ze světa škodlivé dopady nejen činů svých, ale také těch cizích, které jsem sám nespáchal, otevírá cestu k usmíření a pokoji.
Jen ten jediný přijal odpovědnost cele, beze zbytku a za všechny. Příběh Ježíše Krista můžeme číst jako příběh Boží odpovědnosti za nás lidi. Ne až u Piláta, ne až na kříži, ale už předtím bral a snímal cizí břemena. Když se Ježíš setkal s nemocným, mohl se připojit k tehdy běžnému názoru a říci: sám sis to zavinil, něco jsi provedl a Bůh tě za něco potrestal. Místo kárání a moralizování Ježíš nemocné uzdravoval. Úplně stejně přistupoval k lidem, kdo si pohrdání druhých opravdu do značné míry zasloužili. Celníci, nevěstky, zločinci. Také jim odpouštěl, také je zval k novému životu a vracel zpátky do společenství.
Bůh v Ježíši odnáší pryč to, co nás tíží a dusí, co nám bere radost a pokoj. Ale nedělá to z bezpečného odstupu, z nebeské výše, aby mu to neublížilo. Ježíš se nebojí umazat cizí špínou. Nechává na sebe dopadnout hřích světa, a právě tak ho odstraňuje. Odpouští dokonce i těm, kdo ho přivedli na kříž.
„Krev jeho na nás a naše děti“, volali lidé shromáždění u římského místodržitele. Netušili, jak hlubokou pravdu vyslovují. Ježíšova krev se skutečně vylévá za mnohé. Její prolití ale neznamená soud nad hříšným lidem, ale naopak odpuštění. Ten výkřik, vyvolaný davovým šílenstvím, měl ovšem v dějinách hrozivou dohru. Byl totiž používán jako odůvodnění pro nenávist vůči Židům a jejich pronásledování. Ježíš však rány nerozdával, ale přijímal – a cizí rány léčit. Nepřišel jako posel Božího hněvu, ale Boží lásky. Nepřišel břemena na druhé uvalovat, ale brát je na sebe. Hle, beránek Boží, který snímá hříchy světa.
Amen.
Ondřej Kolář