Kázání
1. list Petrův 2, 4–9
(4) Přicházejte tedy k němu, kameni živému, jenž od lidí byl zavržen, ale před Bohem je ‚vyvolený a vzácný‘.
(5) I vy buďte živými kameny, z nichž se staví duchovní dům, abyste byli svatým kněžstvem a přinášeli duchovní oběti, milé Bohu pro Ježíše Krista.
(6) Neboť v Písmu stojí: ‚Hle, kladu na Siónu kámen vyvolený, úhelný, vzácný; kdo v něj věří, nebude zahanben.‘
(7) Vám, kteří věříte, je vzácný, ale nevěřícím je to ‚kámen, který stavitelé zavrhli; ten se stal kamenem úhelným‘,
(8) ale i ‚kamenem úrazu a skálou pádu‘. Oni přicházejí k pádu svým vzdorem proti slovu – k tomu také byli určeni.
(9) Vy však jste ‚rod vyvolený, královské kněžstvo, národ svatý, lid náležející Bohu‘, abyste hlásali mocné skutky toho, kdo vás povolal ze tmy do svého podivuhodného světla.
Když autor Petrova listu hovoří o církvi, rozhodně nešetří vznešenými tituly. Jeden by mohl nabýt dojmu, že se tu popisuje nějaká elitní náboženská skupina, jejíž členové nemají daleko k andělům. Stačí se ale do listu začíst trochu víc a rychle zjistíme, že skutečnost je poněkud odlišná. Dozvídáme se například, že tito křesťané mají odhodit všechnu špatnost, každou lest, přetvářku, závist a jakékoliv pomlouvání. To by se asi nemuselo zdůrazňovat někomu, kdo má k dokonalosti už jen krůček.
Adresáti listu se nejspíš moc necítili jako vyvolené a svaté kameny duchovního chrámu, a to zdaleka nejen kvůli svým morálním nedostatkům. Spíš sebe mohli vnímat jako bezvýznamný štěrk na cestě, po kterém druzí jen šlapou. Tyto rozptýlené hrstky křesťanů postupně okoušejí, co znamená být odstrkovanou menšinou. A právě oni mají slyšet povzbuzení. Zvěstuje se jim, že jsou Bohem milovaní a vyvolení.
Ale apoštol jde ještě dál: církev je přímo kněžstvem, dokonce královským kněžstvem. Věřící tedy mají volný přístup k Bohu. Nedělí je od něj žádná propast a bariéra, kterou by nějaký kněz zástupně musel překonávat. Kristus sám tuto propast zasypal.
Reformace kdysi toto všeobecné kněžství postavila proti kněžství hierarchickému, proti nadřazenosti jednoho křesťanského stavu nad ostatní obyčejné věřící. Každý věřící stojí bezprostředně před Bohem, nepotřebuje žádného prostředníka. Sám má právo a povinnost studovat svatá Písma. Jeho svědomí mu nesmí svazovat žádná církevní autorita, protože se zpovídá přímo Bohu samotnému, svému jedinému soudci.
Kde jsou kněží, tam by měl být také chrám. Také o něm se tu mluví. Ale nepopisuje se tu ani chrám jeruzalémský, ani nějaká jeho křesťanská náhrada. Je to chrám duchovní. Duchovní chrám, to jsme my, církev. Na první pohled to působí impozantně, stejně jako již zmíněné tituly. Jenže z jakých kamenů se tento chrám staví? Vždyť jimi jsme já a ty, žádný duchovní výkvět. Jaký materiál si Bůh vybírá ke své stavbě? Nic pevného, spolehlivého a trvalého, ale spíš cosi křehkého, zranitelného a vratkého. Jak tahle stavba vydrží všechny možné otřesy?
Vy buďte živými kameny, z nichž se staví duchovní dům, říká autor listu. V pozadí této výzvy zaslechneme myšlenku, že doba chrámů vybudovaných z žuly a mramoru se stává minulostí. V době, kdy byl dopis sepsán, už Jeruzalémský chrám nejspíš skutečně nestál, protože byl po židovském povstání vypálen římskými vojsky. To byl jistě velký šok nejen pro Židy, ale i pro křesťany. Pro apoštola to ale není žádný konec světa, ale spíš začátek světa nového. Vždyť Bůh nás v Ježíši Kristu již usmířil, přinesl tu konečnou a pro vždy platnou oběť. Žádná další není zapotřebí. A proto nejsou zapotřebí už žádné chrámy, kde by se obětovalo. Ani žádní kněží, kteří by oběť přinášeli.
Ani Kristus sám už žádný kamenný chrám nepotřebuje. Zjevně ale potřebuje chrám duchovní, potřebuje nás. Chce, aby se jeho dílo ve světě uskutečňovalo prostřednictvím našeho díla. Jak se to asi poslouchalo vystrašeným křesťanům, kterým hrozilo vyhubení?
Chrám postavený z lidských kamenů má ovšem prokázat pozoruhodnou trvanlivost, mnohem větší, než všechny kamenné chrámy světa dohromady. Stojí totiž na pevném základě, kterým je Ježíš Kristus. Kámen, který stavitelé zavrhli, a přece se nakonec stal základním kamenem, kamenem vyvoleným a vzácným. Pokud církev bude na tomto kameni stavět, možná bude nenáviděna a od mnohých mocných tohoto světa zavržena, ale nezhroutí se a poroste dál.
A církev se skutečně pod tlakem římského pronásledování nezhroutila, naopak rostla a sílila. Později začala sama znovu budovat chrámy. Velkolepé stavby, které nádherou někdy možná předčily i chrám Jeruzalémský. Stavěla je jistě především k větší Boží slávě, toužila vytvořit pozemský odlesk nebeského světa. Zároveň ale z těchto staveb vyzařovala sláva církve samotné, mocné instituce bojující proti pohanství slovem i mečem, triumfálně se šířící celou Evropou a nakonec i celým světem.
Někteří věřící by tuto dobu rádi vrátili zpět. To ale naštěstí není možné. Stejně jako z Jeruzalémského chrámu zůstala jen zeď, nazvaná příznačně zeď nářků, zůstaly z období moci, bohatství a slávy církve mnohé chrámy. Jejich velkolepé provedení a výzdoba dnes ostře kontrastují s hrstkou těch, kdo se v nich scházejí. Platí to zčásti i pro kostely evangelické. Ty jsou sice zpravidla prostší a ne tolik zdobené, ale přesto působí nepatřičně obrovsky až bombasticky – a my nějak nevíme, co si s nimi počít.
S jistou nadsázkou se dá říci, že také my, podobně jako adresáti Petrova listu, žijeme po pádu chrámu, nebo spíše chrámů. Přestože mnoho kostelů stále ještě stojí a bude stát. Má snad být tato chvíle vnější bezmoci církve důvodem k nářkům a vzpomínání na krásné zašlé časy? Apoštol nám otevírá jiný pohled. Církev – to jsou především lidé. V dnešní době jsou to, alespoň v naší zemi, lidé, kteří nemají velký politický ani ekonomický vliv, nikdo je neoslavuje, ba dokonce jsou pro společnost skoro neviditelní. A přece jsou duchovním chrámem, mnohem důležitějším než chrámy kamenné. Dokud budou lidé vyznávat Krista a následovat ho, tento chrám bude stát, i kdyby se všechny kostely zhroutily.
Velice silně tento protiklad mezi chrámem kamenným a duchovním zažívám při bohoslužbách v bohnické nemocnici. Uprostřed nemocničního areálu, na mírném návrší, takže odevšad viditelný, se nachází kostel svatého Václava. Zjevně byl kdysi – a vlastně to není až tak dávno – přirozeným centrem rozlehlé nemocnice. Scházely se tu stovky věřících. Nyní tento krásný kostel působí prázdně. Na středečních bohoslužbách se nesměle ukáže pár lidí, často by se dali spočítat na prstech jedné ruky. Přesto ale pevně věřím, že právě oni jsou těmi živými kameny, národem svatým, lidem náležejícím Bohu. Tito lidé často nemají nic, jejich domovem bývá osmilůžkový pokoj nevábné nemocniční budovy, jejich okolí jimi opovrhuje anebo se jich bojí. A přece je Kristus mezi nimi. Jsou to jeho nejmenší bratři a sestry. A u stolu Páně jim ukazuje, že právě je si vyvolil, a zve je do svého království.
Duchovní chrám, který si z nás Kristus buduje, nemá naše okolí oslnit. Nemá být ani posledním ostrůvkem náboženství, dobře opevněným útočištěm těch zbožných, prchajících před zlým světem kolem. Duchovní chrám má být místem služby – služby Bohu a služby bližním. Stejně jako velekněz Kristus sloužil světu, máme sloužit také my, Kristovi kněží. Máme přinášet duchovní oběti, milé Bohu pro Ježíše Krista, čteme v epištole.
Co je tou duchovní obětí? Žádnou lepší a větší oběť než tu, kterou dal Bůh v Ježíši, dát nemůžeme a nemáme. A přece jsme ve své kněžské službě nezastupitelní. Kristovo smíření, které jsme přijali, máme nést dál, do všech svých vztahů, ale i do celé společnosti a politiky. Kristovo vítězství nad zlem a smrtí, které pro nás vybojoval, máme uplatňovat ve svém boji se zlem kolem nás a v nás, v podpoře a rozmnožování života. A stejně jako se Kristus za nás přimlouvá u svého nebeského Otce, i my se máme modlit za tento svět, zejména za trpící a bezmocné.
Jeruzalémský chrám padl, i mnohé kostely padly a nejspíš ještě padnou. Ale v Božím království, v novém Jeruzalémě, už nemá být vůbec žádný chrám, protože Bůh bude přebývat uprostřed lidí. Dokud ještě v nebeském Jeruzalémě nejsme, přebývá Bůh mezi lidmi opět skrze lidi. Skrze ty, kdo přicházejí k němu, kameni živému, jenž od lidí byl zavržen, ale před Bohem je ‚vyvolený a vzácný‘. Věřím, že Bůh přebývá v tomto světě také skrze náš sbor. Skrze Boží slovo, které v něm zní, i skrze naši podanou ruku těm, kdo hledají lásku, odpuštění, uzdravení.
Amen.
Ondřej Kolář