Kázání
Jonáš 4, 2b
(2) Věděl jsem, že jsi Bůh milostivý a plný slitování, shovívavý a nesmírně milosrdný, že tě jímá lítost nad každým zlem.
Ze všech stran, zvláště před volbami, a ono je vždycky před nějakými volbami, se na nás valí nabídky od těch, kdo prý dovedou zařídit, aby naše nákupní vozíky byly ještě plnější, energie levnější, důchody vyšší a vůbec, abychom se měli ještě lépe, než se máme. Nákupčí našich hlasů ale jen vycházejí vstříc poptávce, a po životě věčném se lidé většinou nepoptávají. „Co mám dělat, abych získal podíl na věčném životě?“ Tuto otázku, kterou Ježíšovi položil zákoník, si dnes klade málokdo. A i kdybychom zákoníkovu otázku vyslovili civilněji, bez náboženského odkazu na věčnost, třeba takto: „Co mám dělat, aby můj život měl smysl, aby směřoval jinam než jen ke svému konci?“, obávám se, že ani tak by mnoho lidí nezaujala. Žijeme v době, která otázkám po smyslu života nepřeje. Ale nevadí, „těsná je brána a úzká cesta, která vede k životu, a málokdo ji nalézá“, takto nás sám Ježíš (Matouš 7; 14) povzbuzuje, abychom v sobě našli odvahu být menšinou, která se ptá po podílu na životě věčném.
Život věčný, jak se o něm v Bibli píše, není totéž, co život posmrtný, neboť začíná už dnes. Podílu na životě věčném se nám dostává, když v našich nám vymezených dnech uskutečňujeme alespoň něco z toho, k čemu nás Pán Ježíš zve a co převyšuje naši starost o vlastní sebezáchovu, naše obstarávání příjemných zážitků a soukromého štěstí.
Ježíš odpoví zákoníkovi, jenž by rád dosáhl života věčného, otázkou: „Co je psáno v zákoně Mojžíšově, co v těch písmech čteš?“ Slyšme v tomto Ježíšově návodném dotazu jasný pokyn i pro nás: Na otázky po smyslu života, po souvislosti našeho dočasného pobytu s povoláním k věčnosti, hledejme odpovědi v tradici lidu Hospodinova, jenž přijal skrze Mojžíše zákon Hospodinův, a v navazující tradici lidu, který v učení a životě Ježíše Nazaretského rozeznal naplnění Staré smlouvy. Nemusíme hledat kdovíkde daleko, však Mojžíšův zákon i evangelium Ježíše Krista máme v Bibli a Bibli máme doma.
Nedávno prezident Pavel navštívil tibetského dalajlamu a potěšil mne tím. Chovám duchovního buddhistického vůdce Tändzina Gjamccho ve vděčné paměti mimo jiné proto, že když před už hodně lety zavítal do naší země, tak nás křesťany vyzval, abychom nevylepšovali své křesťanství buddhismem, ale byli lepšími křesťany. Abychom neutíkali někam do exotických náboženských nauk, které nikdy nedokážeme svým způsobem myšlení a cítění uchopit, nýbrž abychom poctivě čerpali z duchovních zdrojů, jež nám byly předány našimi předky a které máme po ruce. Poslechněme tohoto moudrého muže, čerpejme z Písma svatého staré i nové smlouvy, tam hledejme odpovědi na otázky po smyslu našeho života a světa.
Zákoník, který přišel za Ježíšem, ať je naším poradcem. On znal Zákon a Proroky a Spisy hodně dobře a skvěle se v nich orientoval. A hlavně věděl, že všechno to bohaté, mnohovrstevné poselství Písem lze také vyjádřit stručně, v několika zapamatovatelných větách či slovech. Na Ježíšovu výzvu znalec zákona Mojžíšova shrnul poselství Písem svatých takto: „Miluj Hospodina, Boha svého, z celého srdce svého a bližního svého jako sebe samého“. Ježíš jako spokojený učitel zákoníka pochválí: „Správně jsi odpověděl.“ A dodá: „Dělej to a budeš živ.“ Jak prosté, milý zákoníku, milá sestro, milý bratře. Milujme každý Hospodina, Boha svého z celého srdce svého a bližního svého jako sebe samého, tím se napojíme na zdroj všeho smyslu a vší naděje a získáme podíl na životě věčném.
Zákoník je člověk přemýšlivý, a tak se ptá dál: „A kdo je můj bližní?“ Opravdu to není otázka nadbytečná, však v zákoně Mojžíšově čteme: „Nebudeš se mstít synům svého lidu a nezanevřeš na ně, ale budeš milovat svého bližního jako sebe samého.“ (Leviticus 19; 18) Zdá se, že podle tohoto textu je bližním ten, kdo patří do společenství izraelského lidu. „Je to tak, nebo jinak,“ ptá se zákoník a my s ním.
Ježíš zareagoval vyprávěním o Samařanu, jenž poskytl první pomoc přepadenému na cestě do Jericha.
Na přímou otázku, kdo je můj bližní, ale Ježíš přímo neodpověděl, nýbrž své vyprávění završil otázkou: „Kdo z těch tří, kněz, levita, nebo Samařan, byl bližním vůči člověku, jenž upadl mezi lotry?“
Snad můžeme Ježíšovo nezodpovězení otázky vyložit tak, že ani my si nemusíme lámat hlavu otázkou: „Kdo je můj bližní?“ Kdo je hoden mé pomoci, mé blízkosti, mé lásky či kdo jsou ti „naše lidi“, o nichž rádi hovoří někteří politici. Toto tázání jako by bylo odloženo a nahrazeno novou, naléhavou otázkou, kterou máme zodpovědět my: „Jak ty se postavíš k člověku v nouzi, ke kterémukoli člověku v nouzi, ať je to Izraelec nebo Samařan, nebo jiný obyvatel planety Země, prostě kdokoli?“ Ta jeho nouze ti něco signalizuje, bliká na tebe, aby ses mu teď a nyní stal blízkým člověkem. Kdosi upadl mezi lotry, ti ho strašně zřídili, oloupili a ponížili, a tak se neptej kdo to je, odkud je a jaký je. Můžeš-li mu pomoci, pomoz, buď mu bližním. Jdi a jednej tak, jako ten Samařan.
Ježíšovu výzvu zákoníkovi můžeme pochopit takto: Podíl na věčném životě ti neotevře nauka, neustálé tázání, hloubání a přemýšlení, ale praktikovaná láska k bližnímu, bezprostřední vztah k lidem. Tak jdi k nim a jednej.
Kdo věří, ten jistě také o víře přemýšlí. Produktem křesťanství jsou i hloubavé knihy, výklady biblických pojmů, teologické fakulty, biblické hodiny a nedělní kázání. Nic z toho není zbytečné. Ale to hlavní, to na křesťanství nejdůležitější, je čin. Však „víra bez skutků je mrtvá“, jak praví apoštol. Teprve, až „lidé uvidí vaše dobré skutky, budou z toho chválit nebeského Otce“, tak praví v kázání na hoře Ježíš. Nu a při soudu nad národy na konci dějin vyřkne Syn člověka: „Co jste učinili jednomu z mých bratří nejmenších, mně jste učinili, požehnaní mého Otce, ujměte se království, jež je vám připraveno od založení světa.“
Ježíš ve svém vyprávění prozradil, co Samařana k jeho příkladnému konání přimělo: „milosrdenstvím hnut jsa“, překládají Kraličtí, „byl pohnut soucitem“ dle Ekumenického překladu. Obojí je správně. Pohnutkou byl obecný lidský soucit, který působí, že se v nás něco hne, chytne nás to za srdce, když se setkáme s lidským neštěstím, ba i s neštěstím a bolestí živých tvorů vůbec. Toto pohnutí v nás, tato emoce, však není jen lidská. Sám Bůh je lítostivý, i on je hnut milosrdenstvím. V knize Jonáše proroka se dozvídáme, že Boží milosrdenství je ještě větší než jeho spravedlnost. Jonáš musel ohlásil městu Ninive Hospodinův verdikt, že bude vyhlazeno, ale nakonec se tak nestalo. Hospodin vysvětlil prorokovi proč: „V Ninive bylo 150 000 těch, co nerozeznají pravici od levice,“ což je nejspíš označení pro malé děti, „a také tam bylo mnoho dobytka.“ To s Hospodinem tak hnulo, že Ninive nevyhladil.
Kdyby se dostatečný počet lidí nenechal hnout soucitem s každým člověkem, který trpí, a možná i se vším co má dýchaní a trpí, žilo by se nám hůř. Nejspíš by zanikla i péče o všelijak postižené, nemocné a nemohoucí. Pohrdání soucitem může v lidské společnosti vyústit v prosazení zákonů džungle, které dovolují silnějšímu dělat si co chce bez jakékoli sentimentality a bez omezení a začne se tomu říkat nový světový řád. S tím se ale smířit nesmíme, přece víme, že soucítění s těmi, kdo trpí, není slabost, nýbrž poslušnost Boží vůle a lidská povinnost. Učme i své děti a vnuky soucitu se vším živým, neboť soucit je ctnost, soucit je Boží.
Kněz a levita na soucit zapomněli a milosrdenství jimi nehnulo. To se stává, že i náboženští profesionálové selžou. Neznamená to ale, že jejich náboženství a zbožnost k ničemu dobrému nevedou a že nejlepší je provozovat jenom lidumilnou praxi bez hranic a bez mluvení o Bohu. Náboženství, zvláště to předávané Mojžíšem, proroky a apoštoly, nepotlačuje ochotu být bližním, naopak vždy znovu nechá lidský soucit klíčit a růst. Zbožnost vůbec, třeba ta dalajlamova, a zbožnost zaměřená na Krista zvláště, zmnožuje v tomto světě pravé lidství. Kde se káže slovo Boží, tam se znovu a znovu připomíná, že Bůh Abrahamův, Izákův, Jákobův, Otec Ježíše Krista je milostivý, soucitný a v jeho lůnu se všechno mateřsky hne, když vidí lidskou bolest, nouzi a ubohost. Poslal syna svého, protože miloval svět. On je zdroj a ohnisko všeho milosrdného soucitu, empatie a něhy. On sám je láska a pohnutka vší lásky a brána k životu věčnému.
Do společenství církve se chodíme znovu ujišťovat, že tomu tak je a znovu chodíme zaslechnout: „Jdi a jednej také tak.“ Jednej jako milosrdný Samařan a jako milosrdný Bůh.
Amen.
Miloš Rejchrt